Marie Rutkoski: Zrada vítězů

Ukázky z knih / 29.4.2019 /

„Zrada má řadu podob. Některá jen bolí, kvůli jiným se umírá…“ Nakladatelství Fragment vydalo román Zrada vítězů, druhý díl trilogie Kletba vítězů.

 

ANOTACE:
Kestrel svolila ke sňatku s korunním princem a zajistila tak herranskému lidu svobodu a územní autonomii. Sama se však ocitla ve zlaté kleci císařského paláce. Svoje nové postavení ovšem hodlá maximálně využít. Chce změnit kruté válečné taktiky svého národa a tak se bez Arinova vědomí stává tajnou informátorkou herranského mistra špionáže. Pouští se do nebezpečné hry, za kterou hrozí trest nejvyšší – smrt.

I když je skvělá lhářka, po čas přestane mít své intriky pod kontrolou a věci se jí začnou vymykat z rukou.

Vymyslí Kestrel způsob, jak neztratit svoji čest a svou lásku, aniž by zároveň nezradila císaře, otce a celý svůj národ?

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

Když tu obálku otevírala, pořezala se.

Jen proto, že adresa na dopisu byla nadepsaná herranským písmem, na něj Kestrel nedočkavě a ztřeštěně zaútočila nožíkem. Vyklouzl jí z ruky a papír rozkvetl zářivými krůpějemi krve.

Samozřejmě že dopis nebyl od něj. Byl od nového ministra zemědělství Herranie. Psal, aby se představil, a sděloval jí, že se velice těší na jejich setkání. Věřím, že toho máme mnoho společného a také mnoho k projednání, stálo tam.

Kestrel si nebyla jistá, co tím myslí. Neznala ho, doposud o něm ani neslyšela. Byla z ní teď říšská velvyslankyně nově osamostatněného území Herranie, takže jí bylo jasné, že dřív nebo později se s nějakým ministrem setká. Nečekala ale, že by mohla trávit čas zrovna s ministrem zemědělství. Na střídavé hospodaření či používání hnojiv zkrátka neměla názor.

Vtom si uvědomila, jak povýšené jsou její myšlenky. Jak pevně má najednou sevřené rty a jak moc ji ten dopis rozzlobil.

Hněvala se i sama na sebe. Na to, jak jí poskočilo srdce, když na obálce uviděla své jméno naškrábané herranskou abecedou. Tak moc doufala, že ten dopis je od Arina.

Ale nebyla s ním v kontaktu už skoro měsíc od chvíle, kdy jeho zemi nabídla svobodu. Navíc ta obálka nebyla nadepsaná jeho rukou, jeho písmo znala. Znala i prsty, ve kterých by držel pero. Ostříhané nehty, bělavé jizvy od starých popálenin, zhrublé mozolnaté dlaně, nic z toho s jeho úhledným písmem nešlo dohromady. Měla vědět hned, že ten dopis není od něj.

Přesto papír spěšně rozřízla. A byla zklamaná.

Odložila dopis stranou. Od pasu si odvázala hedvábnou šerpu a odmotala ji od popruhů dýky, kterou jako všichni Valoriáni nosila připásanou u boku. Šerpou si obvázala krvácející dlaň. Slonovinové hedvábí okamžitě nasáklo krví, šerpa byla zničená. Ale na nějaké ušpiněné šerpě jí teď nezáleželo. Kestrel byla zasnoubená s princem Verexem, dědicem Valoriánské říše. Na důkaz této skutečnosti si denně na čelo malovala zlatavě třpytivým olejem tenkou linku – zásnubní znamení. Měla k dispozici hromady šerp, nesčetně šatů a záplavu šperků. Je přece budoucí císařovna.

Když se zvedla ze své vyřezávané ebenové židle, zavrávorala. Rozhlédla se po své pracovně. Byla to jedna z mnoha jejích komnat, ale její kamenné stěny s neústupnými, dokonale pravoúhlými rohy a dvě úzké chodbičky, které do ní vedly, ji znepokojovaly. Sice jí to všechno dávalo smysl, protože věděla, že císařský palác je v první řadě pevnost a úzké chodby by měly omezit přístup případným dobyvatelům, ale palác se jí i tak zdál nepřátelský a cizí. Tolik se lišil od jejího domova.

Připomněla si, že domov v Herranii jí vlastně nikdy tak docela nepatřil. Sice v herranské kolonii vyrůstala, ale byla Va­loriánka. Takže teď je tam, kde má být. Ostatně, zvolila si to sama.

Ranka přestala krvácet.

Nechala dopis dopisem a šla se převléknout k večeři. Tohle je teď její život: drahocenné látky zdobené hedvábným moaré. A večeře s císařem… a s princem.

Ano, tohle je její život.

A musí si na něj zvyknout.

Císař byl sám. Když vstoupila do jídelny, usmál se. Vlasy měl ostříhané do stejného vojenského účesu, jaký nosil její otec, oči temné a dychtivé. Na přivítanou však od dlouhého stolu nevstal.

„Vaše císařské Veličenstvo,“ sklonila Kestrel hlavu.

„Dcerunko,“ rozlehl se jeho hlas klenutou jídelnou. Ozvěna lehounce zazvonila o prázdné talíře a skleničky. „Posaď se.“ Kestrel vykročila ke stolu.

„Ne tam,“ přesměroval ji. „Sem, po mé pravici.“

„Ale to je princovo místo.“

„Princ tu ale, jak se zdá, není.“

A tak se posadila. Otroci jim naservírovali první chod. Rozlévali bílé víno. Mohla se zeptat, proč si ji nechal zavolat k večeři a kde je princ, ale moc dobře věděla, že císař ticho velice rád využívá jako dmychadlo, kterým v ostatních přiživuje oheň úzkosti. Zůstala raději zticha. Oba dva se tak na hloubce ticha podíleli stejnou měrou. Kestrel promluvila, až když jim naservírovali třetí chod. „Doneslo se mi, že východní tažení bylo zatím úspěšné.“

„Takže ti otec píše z fronty. Musím ho za tak výtečně vedenou válku nějak odměnit. Nebo bych možná měl odměnit tebe, má drahá Kestrel.“

„Na jeho úspěchu jsem se nijak nepodílela,“ namítla Kestrel a napila se ze svého poháru.

„Že ne? To ty jsi mě přesvědčila, abych Herranské povstání ukončil a udělil jejich území samosprávu pod záštitou říšského práva. To ty jsi tvrdila, že se tak uvolní vojenské jednotky a finance, které by mohly živit moje východní tažení… A hle,“ pokynul císař rukou, „tak se také stalo. Velice moudré rady od někoho tak mladého.“

Jeho slova ji znervóznila. Kdyby jen tušil, jaký byl skutečný důvod, proč za svobodu Herranů bojovala, draze by za to zaplatila. Kestrel uzobávala z pečlivě připravených pokrmů. Zrovna před ní stály masové paštiky ve tvaru loděk s plachtami z průhledného aspiku. Jedla pomalounku.

„Copak, nechutná ti?“ zeptal se císař.

„Nemám moc velký hlad.“

Zazvonil na zlatý zvonek. „Dezert,“ poručil sluhovi, který se před ním objevil. „Přejdeme rovnou na dezert. Vím, jak mají mladé dámy rády sladké.“ Když se ale sluha vrátil se dvěma maličkými porcelánovými talířky, tak tenkými, že byly na okrajích docela průhledné, řekl císař: „Já si nedám.“ Postavil tak na stůl před Kestrel jen jeden talířek se zvláštně lehkou a průsvitnou vidličkou.

Pokusila se sama sebe uklidnit. Císař nevěděl, co se ten den, kdy ho přesvědčila k ukončení Herranského povstání, doopravdy událo. Nevěděl to nikdo. Dokonce ani Arin netušil, že jeho svobodu vykoupila několika strategickými slůvky… a příslibem svatby s korunním princem.

Kdyby to věděl, bojoval by. Nechal by se zničit.

Kdyby její motivy znal císař, tak by nechal zničit ji.

Zahleděla se na kopeček růžové šlehačky na talířku a na průhlednou vidličku tak intenzivně, jako by právě tyhle dvě věci tvořily celý její svět. Musí teď opatrně vážit slova. „Copak bych si mohla přát nějakou další odměnu, když už jste mi slíbil svého syna za muže?“

„Odměna jak se patří. A přitom ještě nemáme datum svatby. Kdy se bude konat? Stále ses k němu nevyjádřila.“

„Myslela jsem, že by o tom měl rozhodnout princ Verex.“ Kdyby totiž volba data záležela na ní, svatba by se nekonala nikdy.

„Co kdybychom o tom rozhodli my?“

„Bez něj?“

„Mé drahé děvče, pokud princi vyklouzlo z hlavy něco tak triviálního, jako je den a čas večeře s jeho otcem a nastávající ženou, jak bychom od něj mohli čekat, že se bude jakkoli podílet na plánování té nejdůležitější události v naší zemi za celá desetiletí?“ Na to Kestrel neodpověděla.

„Ty vůbec nejíš,“ pobídl ji.

Zabořila průzračně čirou vidličku do šlehačky a zvedla ji k ústům. Hroty vidličky se jí rozpustily na jazyku. „Cukr,“ zašeptala překvapeně. „Ta vidlička je vyrobená z cukrové hmoty.“

„Chutná ti zákusek?“

„Ano.“

„Tak to ho musíš sníst celý.“

Ale jak má šlehačku dojíst, když se vidlička bude s každým dalším soustem dál rozpouštět? Většinu jí měla ještě v dlani, ale dlouho nevydrží.

Je to hra. Ten dezert je hra, celá jejich debata je hrou. A císař chce zjistit, jaká je Kestrel hráčka.

„Myslím, že konec tohoto měsíce by byl pro svatbu ideální.“

Kestrel snědla další sousto šlehačky. Hroty vidličky už dočista zmizely, takže teď připomínala zlomenou lžičku. „Svatba v zimě? Ale to bychom neměli žádné květiny.“

„Květiny nejsou potřeba.“

„Když víte, že jsou mladé dámy na sladké, musíte také vědět, že mají rády květiny.“

„Takže by ti byla víc po chuti svatba na jaře.“

„Léto by bylo nejlepší,“ pokrčila Kestrel rameny.

„Ještě štěstí, že součástí mého paláce jsou také skleníky. I v zimě bychom tak mohli velkou síň vydláždit okvětními lístky.“

Kestrel si tiše nabrala další sousto. Z vidličky zůstala jen plochá rukojeť.

„Pokud tedy nechceš svatbu odložit,“ dodal císař.

„Jen myslím na naše hosty. Říše je obrovská. Lidé se budou sjíždět ze všech krajů. Zima je na cestování příšerná a jaro není o moc lepší. Bude pršet a cesty budou rozblácené.“

Císař se pohodlně opřel do židle a s pobaveným výrazem si ji prohlížel.

„Také bych nerada promrhala tak skvělou příležitost,“ pokračovala. „Guvernéři a šlechta se budou moct přetrhnout, aby získali na svatbě ta nejlepší místa. Zahrnou vás vším, co jen budete chtít – zlatem, informacemi, laskavostmi. Tajemství, jaké budu mít šaty a jaká bude na svatbě hrát hudba, celou říši rozptýlí. Kdybyste náhodou učinil nějaké politické rozhodnutí, které by za jiných okolností rozohnilo tisíce, nikdo si ho ani nevšimne. Být na vašem místě, dlouhé zásnuby bych si užívala. Vyždímala bych z nich, co jen půjde.“

Císař se rozesmál: „Ach Kestrel, bude z tebe dokonalá císařovna.“ Pozvedl číši: „Na tvůj šťastný manželský svazek. V prvo­letní den.“

Kestrel by si na to byla hned připila, kdyby do jídelny náhle nevstoupil princ Verex a prudce se nezastavil. V jeho velkých očích se zrcadlila pestrá paleta emocí: překvapení, ublíženost, vztek.

„Jdeš pozdě,“ pokáral ho otec.

„Nejdu,“ zaťal Verex ruce v pěst.

„Kestrel tu zvládla být včas. Proč jsi to nedokázal také?“

„Protože jsi mi řekl jinou hodinu.“

Císař vyčítavě zamlaskal. „Špatně sis to zapamatoval.“

„Děláš tady ze mě blázna!“

„Já z tebe nikoho takového rozhodně nedělám.“

Verex zmlkl. Hlava se mu na krku pohupovala, jako by ji unášel mořský proud.

„Pojď si s námi dát zákusek,“ vybídla ho Kestrel vlídně.

Pohled, kterým po ní vzápětí střelil, jí prozradil, že ať už otcovy hry nenávidí jakkoli, její soucit nenávidí dvojnásob. A vzápětí z jídelny utekl.

Kestrel si pohrávala s pahýlkem cukrové vidličky. Ani poté, kdy zvuky princova spěšného odchodu z jídelny utichly, se neodvážila promluvit.

„Podívej se na mě,“ vyzval ji císař.

Zvedla oči.

„Nechceš letní svatbu kvůli květinám nebo hostům, a ani proto, že by byla z politického hlediska výhodná,“ prohlásil. „Pouze se ji snažíš co nejdéle odkládat.“ Kestrel sevřela vidličku pevně v dlani.

„V rozumné míře ti hodlám vyhovět,“ pokračoval, „a řeknu ti proč. Vezmu-li v potaz tvého ženicha, nemám ti to za zlé. Nejdeš si za svým nářky a fňukáním, své cíle si umíš vydobýt. Když se na mě podíváš, vidíš, co z tebe jednou bude. Vládkyně. Vybral jsem si tebe, Kestrel, a udělám z tebe všechno, čím můj syn být nedokáže. Udělám z tebe někoho, kdo bude jednoho dne schopný zaujmout mé místo.“

Kestrel upřeným pohledem pátrala po své budoucnosti v obličeji starce, který se svým vlastním synem zachází s nebývalou krutostí.

Usmál se. „Rád bych tě zítra seznámil s velitelem císařské gardy.“

Ačkoli velitele dosud nepotkala, jeho role jí nebyla tak docela cizí. Oficiálně byl zodpovědný za císařovo osobní bez­pečí. Neoficiálně se náplň jeho práce pohybovala v rozmezích, o kterých se nikdo neodvážil spekulovat. Špionáž. Úkladné vraždy.

Velitel neměl sebemenší problém nechat někoho zmizet.

„Chtěl by ti něco ukázat,“ objasnil císař.

„A co?“

„Nech se překvapit. A raduj se, Kestrel. Dávám ti vše, co si jen můžeš přát.“

Císař uměl být někdy doopravdy štědrý. Zúčastnila se audiencí, na kterých senátory podaroval soukromými pozemky v nových koloniích či mocí v podobě vytoužených křesel v Kvoru. Byla však svědkem i toho, jak jeho štědrost v ostatních probouzela touhu chtít byť jen o malinko víc. V takových chvílích císař spokojeně mhouřil oči jako kočka a ona přihlížela tomu, jak pomocí darů přiměl lidi odhalit, po čem touží ze všeho nejvíc.

Nicméně si nemohla pomoct a doufala, že se jí svatbu podaří odložit déle než jen o pár měsíců. Prvoletní den byl samozřejmě lepší než příští týden, ale stále to bylo brzy. Až moc brzy. Souhlasil by císař s jedním rokem? Nebo snad i déle? „Prvoletní den – “ nadechla se.

„To je naprosto dokonalé datum.“

Očima sklouzla ke své sevřené dlani. Rozevřela ji. Její ruka ležela na stole v lehkém nasládlém oparu prázdná.

Cukrová vidlička se jí v horké dlani rozpustila.

2

Arin seděl v pracovně svého otce. Nikdy o ní nejspíš nedo­káže smýšlet jako o své vlastní pracovně, přestože jeho rodina není mezi živými už pěknou řádku let.

Obloha byla jasná. Výhled z okna pracovny skýtal pohled na celé město včetně částí poničených během povstání. Bledé zimní slunce halilo herranské přístaviště do mihotavé záře.

Nemyslel na ni. Opravdu na ni nemyslel. Přemýšlel nad tím, jak dlouho už se táhne rekonstrukce městských hradeb. Jak se na jihu venkova připravují na blížící se sklizeň srdcových kaštanů, která měla Herranii zajistit tolik potřebný přísun potravy a zboží k obchodu. Nemyslel na Kestrel ani na posledních pět týdnů usilovné snahy na ni nemyslet. Jenže zahánět některé myšlenky bylo jako zvedat balvany. Ta námaha ho rozptýlila natolik, že neslyšel, jak do pokoje vchází Sarsina. Vlastně si své sestřenice nevšiml vůbec, dokud po něm nemrskla otevřený dopis.

Na porušené pečeti se skvěl znak dvou překřížených me­čů. Dopis od valoriánského císaře. Výraz v Sarsinině obličeji Arinovi napovídal, že se mu obsah dopisu rozhodně líbit nebude.

„O co jde?“ zeptal se. „Další daně?“ Promnul si oči. „Císař musí vědět, že mu zaplatit nemůžeme, ne tak brzy po posledním výběru. Chce nás dočista zruinovat.“

„Aspoň teď máme jasno v tom, proč nám Herranii tak ochotně vrátil.“

O tomhle spolu nediskutovali poprvé. A jak se zdálo, bylo to jediné možné vysvětlení pro tak nečekané rozhodnutí. Valoriáni, kteří Herranii kolonizovali, si jejími příjmy vždy plnili kapsy. Pak přišlo Prvozimní povstání a císařův dekret, valoriánští aristokraté se vrátili do hlavního města a ztráta jejich území byla označena jako daň za válku. A díky daním, proti kterým Herrané nemohli protestovat, teď císař mohl z Herranie ždímat peníze. Veškeré bohatství jejich území se tak sypalo rovnou do císařské pokladny.

Prohnaný tah. Co ale Arina trápilo mnohem víc, byl nepříjemný pocit, že mu něco uniká. Nebylo snadné vzpomínat na ten den, kdy mu Kestrel předala císařovu nabídku s jeho požadavky. Nebylo snadné si vybavit cokoli jiného než zlatou linku, která zdobila její čelo.

„Prostě mi řekni, kolik nás to tentokrát bude stát,“ požádal Sarsinu.

Ta se jen ušklíbla. „Nejde o daně. Je to pozvánka,“ odsekla a odešla z pokoje.

Rozložil papír a ruce jako by mu zdřevěněly. Jakožto guvernér Herranie se měl Arin dostavit na ples ve Valu, hlavním městě Valoriánské říše. Při příležitosti zásnub lady Kestrel a korunního prince Verexe, psalo se v dopise.

Sarsina to sice nazvala pozvánkou, ale jemu bylo jasné, že se jedná o rozkaz, a to takový, který nemůže neuposlechnout, přestože už údajně není otrokem.

Zvedl oči od papíru a zahleděl se k přístavu. Kdysi dávno pracoval v docích spolu s jedním z otroků, nejstarším mezi Herrany, kterému říkali Ručitel.

Otroci neměli žádný majetek, alespoň ne v takové podobě, jakou Valoriáni očekávali. I kdyby tehdy Arin měl něco, co by patřilo jen jemu, neměl kapsy, do kterých by to mohl schovat. Oděvy s kapsami měli k dispozici jen domácí otroci. Valoriánům tehdy velmi záleželo na tom, aby herranský lid znal své místo. Určovala ho skutečnost, zda mají, anebo nemají kapsy, které poskytovaly falešné zdání, že v nich mohou skrýt něco osobního.

Otrokům však měna nechyběla. Obchodovali s protislužbami. Porce jídla navíc. Pohodlnější slamník. Luxus několika minut odpočinku, zatímco pracuje někdo jiný. Pokud některý z otroků v docích něco chtěl, vydal se rovnou za Ručitelem.

Ten měl u sebe klubko nití různých barev – pro každého z otroků jednu. Kdyby Arin býval něco potřeboval, natočil by jeho nit na cívku a propletl by ji s nějakou jinou nití, třeba žlutou. Ta zase mohla být namotaná na nit zelenou, podle toho, komu její majitel dlužil laskavost. Ručitel do svazku nití zaznamenával veškeré protislužby.

Ale Arin tehdy žádnou nit neměl. O nic nežádal. Nic nenabízel. Už jako mladému muži se mu příčilo pouhé pomyšlení na to, že by byl komukoli zavázán.

Prohlížel si dopis od valoriánského císaře – psaný překrásným písmem, obratně zformulovaný. Do Arinova prostředí dokonale zapadal, hodil se k zrcadlovému lesku otcova psacího stolu a k mozaikovým oknům, kterými do pracovny prýštilo světlo.

Díky všemu tomu světlu bylo velmi snadné císařova slova přečíst.

Arin zmuchlal papír v dlani a pevně ji sevřel. Teď by se mu Ručitel hodil. Klidně by se vzdal své hrdosti a stal by se pouhou nití, kdyby tím dosáhl toho, co chtěl.

Dal by své srdce za zašmodrchaný svazek nití, kdyby to znamenalo, že už se s Kestrel nikdy neuvidí.

Rozhodl se situaci prodiskutovat s Tensenem. Stařík si prostudoval pozvánku, kterou Arin zase narovnal a uhladil, a v bledě zelených očích se mu zablesklo. Položil pomačkaný list tvrdého papíru na Arinův stůl a prstem poklepal na první řádek dopisu. „Tohle je skvělá příležitost,“ konstatoval.

„V tom případě pojedeš,“ opáčil Arin.

„Samozřejmě.“

„Ale beze mě.“

Tensen semkl rty. Počastoval Arina kantorským pohledem, který mu jako vychovateli valoriánských dětí vždy dobře posloužil. „Arine. Nebuďme tak hrdí.“

„O hrdost nejde. Mám moc práce. Na tom plese budeš Herranii zastupovat ty.“

„Nemyslím si, že se císař spokojí s obyčejným ministrem zemědělství.“

„Císařova spokojenost mě nezajímá.“

„Když mě pošleš samotného, buď císaře urazíš, nebo poukážeš na to, že jsem důležitější, než by se mohlo zdát,“ poškrábal se Tensen na prošedivělé čelisti a pohlédl na Arina. „Musíš tam jet. Je to role, kterou musíš hrát. A herec jsi obstojný.“

Arin zavrtěl hlavou.

Tensenovy oči potemněly. „Já tam tenkrát byl.“

V ten poslední letní den, kdy si Kestrel Arina koupila.

Jako by znovu cítil čúrek potu, který mu tehdy stékal po zádech, když čekal v cele pod dražební arénou. Stavba byla zastřešená, což znamenalo, že viděl jen na Švindla uprostřed arény, ale na dav lidí nahoře na tribunách už ne.

Cítil pach své vlastní kůže a štěrk pod bosýma nohama. Celé tělo ho bolelo. Když poslouchal, jak Švindlův hlas zpěvavě stoupá a klesá v žertovném projevu zkušeného dražitele, váhavě si přitiskl prsty k pohmožděné tváři. Připadala mu jako shnilé ovoce.

Švindla toho rána rozlítil k nepříčetnosti. „Dva dny,“ vrčel na něj. „Pronajmu tě na dva dny a ty se vrátíš a vypadáš takhle. Nemůžeš prostě dláždit chodníky a nepouštět si u toho pusu na špacír?“

Zatímco čekal v cele a postupně vytěsnil hluk dražby, na ten výprask a sled událostí, který k němu vedl, myslet nechtěl.

Jeho modřiny totiž na situaci ve skutečnosti nic neměnily. Už si nedokázal dál nalhávat, že se Švindlovi podaří ho prodat do nějaké valoriánské domácnosti. Valoriáni na vzhledu otroků pro domácnost lpěli, tudíž na podobné místo by Arin neměl předpoklady, ani kdyby jeho obličej zrovna nehrál všemožnými odstíny fialové. Jako dělník vypadal a dělníkem také byl. Dělníci netrávili čas v domech svých pánů. Ale právě tam Švindl potřeboval otroky zasvěcené do odboje umístit.

Arin se hlavou opřel o hrubé dřevo přístřešku a bojoval s pocity bezmoci. Najednou se v aréně rozhostilo dlouhé ticho. To znamenalo, že když Arin nedával pozor, musel Švindl uzavřít obchod a šel si do dražebního domu dát přestávku.

V tom to v davu zabzučelo jako v hejnu sarančat. Švindl se vrátil do arény a přistoupil k dražebnímu podstavci, na který se měl vzápětí postavit další z otroků.

„Mám pro vás něco vskutku výjimečného,“ oznámil Švindl svému obecenstvu.

Všichni otroci v přístřešku zbystřili. Odpolední malátnost byla ta tam. I stařík, který se, jak Arin později zjistil, jmenoval Tensen, okamžitě zpozorněl.

Švindl totiž použil tajné heslo. Něco vskutku výjimečného pro otroky znamenalo možnost být prodán takovým způsobem, který by mohl být prospěšný pro odboj. Špehovat. Krást. Možná vraždit. Švindl měl spoustu plánů.

Právě slovo vskutku obrátilo Arinovi žaludek naruby, protože to byl signál pro ten nejdůležitější obchod ze všech. Ten, na který tak dlouho čekali. Příležitost umístit některého z rebelů do domácnosti generála Trajana.

Kdo asi v davu Valoriánů na tribunách je?

Že by sám generál?

A Arin, hlupák Arin, svou šanci na pomstu promrhal. Švindl ho teď rozhodně nevybere.

Když se ale dražitel otočil k cele, do očí pohlédl právě Arinovi. Dvakrát škubl prsty. Další signál.

Vybral si Arina.

„Ten den,“ řekl Arin Tensenovi, když seděli zalití zimním sluncem v pracovně jeho otce, „byl jiný. Všechno bylo jinak.“

„Že jinak? Tehdy jsi byl připravený udělat pro svůj lid cokoli. Copak už nejsi?“

„Je to ples, Tensene.“

„Je to příležitost. Mohli bychom ji využít přinejmenším k tomu, abychom zjistili, kolik toho ze sklizně srdcových kaštanů císař plánuje shrábnout.“

Sklizeň byla za dveřmi. Jejich lid ji zoufale potřeboval jako zdroj potravy a obchodu. Arin si na čelo přitiskl konečky prstů. „Ať už nám toho sebere, kolik chce, bude to stejně příliš mnoho.“

Tensen se na chvíli odmlčel a vzápětí zachmuřeně dodal: „O Thrynnovi jsem neslyšel už několik týdnů.“

„Možná se jen nemohl dostat z paláce do města, aby se spojil s naším prostředníkem.“

„Možná. Ale i tak máme v císařském paláci pramálo informátorů. Navíc je teď situace dost napjatá. Císařská smetánka kvůli zásnubám sype hory zlata do příprav na tu nejvelkolepější zimní sezonu ve valoriánské historii. A kolonisté, kteří obývali Herranii, jsou čím dál tím zahořklejší. Domovy, které nám kdysi odcizili, nám teď vrátili jen velice neradi. Jsou v menšině a armáda je zajedno s císařem, takže jim císař nemusí věnovat pozornost. Všechno však poukazuje na to, že je císařský dvůr dost proměnlivým místem, a my nesmíme zapomenout na to, že nás císař vzal na milost. Kdo ví, jaká další rozhodnutí má v plánu? Nebo jakým způsobem nás to ovlivní? Tohle,“ pokývl Tensen směrem k pozvánce, „by byl dobrý způsob, jak prověřit Thrynnovu odmlku. Posloucháš mě, Arine? Nemůžeme si dovolit přijít o tak dobře umístěného zvěda.“

Tak dobře umístěného, jako byl tenkrát Arin. Nebyl si jistý, jak toho dne na tržnici Švindl věděl, že je Arin v tu chvíli do­konalým zbožím na prodej. Švindl se vždycky dokázal trefit do slabého místa. Uměl odhadnout, po čem lidé touží. Nějakým způsobem se mu podařilo nahlédnout do srdce dívky, která přihazovala, a přesně věděl, jak s ní manipulovat.

Arin si jí nejprve nevšiml. Když vstoupil do arény, oslepilo ho slunce. Zazněl hurónský smích. Do davu Valoriánů na tribunách sice neviděl, ale slyšel je. Pichlavý pocit studu, který se mu rozléval po těle, mu nevadil. Nebo to aspoň sám sobě tvrdil. Nezajímalo ho, co o něm říkají ani co slyší.

Potom se mu zrak vyjasnil. Když jeho oči přivykly slunci, spatřil tu dívku. Zvedla ruku a přihodila.

Pohled na ni byl jako rána pěstí. Nedokázal zaostřit na její tvář, ale to ani nechtěl, protože každičký její detail v něm vyvolával touhu oči okamžitě zavřít. Vypadala jako pravá Valoriánka. V odstínech zlata, lesklá a zářící, jako zbraň vztyčená v ohnivém slunci. Skoro se mu nechtělo věřit, že je to živá bytost.

A jak byla čistá. Neposkvrněná pokožka a dokonalá postava. Připadal si vedle ní jako špína. Na malou chvíli ho to rozptýlilo od skutečnosti, že je ta dívka drobná. Maličká.

Jak absurdní. Bylo naprosto nesmyslné byť jen přemýšlet o tom, že by nad ním někdo takový mohl mít nějakou moc. Ovšem pokud by dražbu vyhrála, přesně to by se stalo rea­litou.

Chtěl, aby zvítězila. Ta myšlenka ho zaplavila nelítostnou, ošklivou radostí. Nikdy předtím tu dívku neviděl, ale co je zač, uhodl okamžitě. Lady Kestrel, dcera generála Trajana.

Davem se rozlehla její nabídka. A najednou to vypadalo, že Arin nějakou cenu přece jen má.

Zapomněl, že sedí u stolu svého otce o celý půlrok později. Zapomněl, že Tensen čeká na jeho odpověď. Znovu se ocitl v té aréně. Jasně si vybavil, jak na tu dívku zírá s neskonale ryzí a tvrdou záští.

Tvrdou jako diamant.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, duben 2019
Vazba: vázaná
Počet stran: 384
Cena: 329 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít