Kevin Hearne: Útok obrů

Ukázky z knih / 17.4.2019 /

Kevin Hearne svou Kronikou železného druida plně prokázal výjimečné vypravěčské umění. Útokem obrů si plní dávný sen napsat velkolepou epickou fantasy, v níž vytvoří vlastní svět se zcela novou mytologií. V úvodním svazku jeho nové trilogie se lidské říše otřásají v základech po krvavém a zničujícím útoku obrů, proti nimž snad neexistuje obrany…

ANOTACE:

MATKA A VÁLEČNICE
Tallynd je vojačka, která už přežila tu nejtěžší bitvu – smrt manžela. Nyní se však ocitá v předních liniích boje proti invazi obrů, jejichž cílem je vyhladit celé království, včetně jejích dvou synů – toho jediného, co jí zbylo. Nikdy nebylo víc v sázce. Pokud Tallynd selže, z jejích synů nikdy nevyrostou muži.

UČENEC A ŠPEH
Dervan je historik toužící po prostém a klidném životě. Když však dostane za úkol zapisovat vyprávění tajemného barda, který by klidně mohl být agentem nebo dokonce nájemným vrahem ve službách nepřátelského království, zaplete se do víru intrik. A navíc, čím déle bard vypráví, tím víc v Dervanovi vzrůstá neblahé tušení, že on sám má s jeho příběhem něco společného, něco, co ho možná donutí vyzradit svá nejskrytější tajemství.

VZBOUŘENEC A HRDINA
Abhiho rodina se odnepaměti živila lovem, on však touží po něčem jiném. Vydává se na cestu za sebepoznáním a brzy zjistí, že jeho osudem je cosi mnohem většího, než by ho kdy napadlo. Mocné kouzlo, kterým je nečekaně obdařen, by mohlo být klíčem k porážce obrů, pokud ovšem dříve nezničí jeho samotného.

Vítejte v magickém světě hrůz a zázraků. V příběhu o odvaze a válce o holé přežití, v němž se osudy jednotlivých postav nejrůznějším způsobem proplétají a ve kterém se z obyčejných lidí stávají hrdinové a z jejich životů legendy…

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Den první
BARD ZAČÍNÁ

Když uslyšíte hlas, který vás zasáhne uvnitř a nutí vás chvíli plakat a chvíli se zase smát, ocitáte se v dosahu působení nepopsatelné moci: víte jenom, že rádi nasloucháte a chcete naslouchat dál. Když ale naopak slyšíte hlas, který ve vás vyvolává opovržení, obvykle hned víte, čím to je: moc huhňá, moc kňourá, zní moc zlostně nebo je příliš sladkobolný.

Bardův hlas patřil k těm, jejichž moc je nepopsatelná.

Bard stál na hradbách, obrácený čelem k poloostrovu posetému stany, mezi nimiž vířilo obrovské moře uprchlíků. Rozpřáhl doširoka paže, jako by chtěl všechny, které sem naplavila válka, obejmout. Když pak promluvil, zvolna se přitom otáčel a do úvodního oslovení zahrnul i obyvatele města za hradbami: „Dobří lidé Pelemynu, já jsem Fintan, bard bohyně Kaelin.“ Pohledy všech lidí u hradeb se na něj okamžitě upnuly a lidé ve vzdálených koutech města nakláněli hlavy, aby jim neuniklo jediné slovo jeho odtělesněného hlasu. Utichaly rozhovory, začínala působit jiná kouzla. Bardova rozzářená tvář vzbuzovala přátelství a pozvedala náladu. I ten žejdlík vodovatého piva z bezejmenného výčepu, který jsem držel v ruce, měl najednou říz jako legendární fornská piva. Vůně čerstvých jídel zesílily a pluly s vánkem, zatímco jiné, už ne tak libé pachy nemytých těl a tlejících odpadků slábly a zanikaly.

„Mým povoláním je vyprávět příběhy,“ pokračoval bard. Úsměv v jeho tváři pohasl a nahradil ho vážný výraz. „A to, co jsem viděl, vám nemůže vyprávět nikdo jiný. Velká válka, kterou právě prožíváme, je skutečně strašlivá. Děs mě neopouští, v noci se budím zbrocený potem – to vám ale jistě nemusím vykládat.“

Ne, to opravdu nemusel. Většina lidí na Poli přeživších měla na sobě pořád tytéž šaty, ve kterých uprchli z domova. Teď už je měli všichni špinavé a otrhané a pod očima jim zely nafialovělé jámy – svědectví o ztraceném spánku, o ztracených blízkých, zkrátka… o ztrátě.

„Ale stejně tak mě dojímá nezištné hrdinství spousty lidí na všech místech našeho kontinentu. Neboť já přicházím z druhého konce světadílu, ze západní fronty, kde jsem byl svědkem velké bitvy u Božích zubů.“ Toto oznámení uvítala záplava výkřiků a já jsem v tu chvíli užasl, protože se ozývaly i z odlehlých míst poloostrova daleko odsud a z městských ulic. Bard nekřičel – hlasitost volil asi takovou, jaká by se hodila na přípitek ve větší sešlosti –, a přesto ho každý bez obtíží slyšel.

„Ano, byl jsem při tom a byl jsem i při mnohém dalším. Můžu vám přesně vylíčit, co se přihodilo v Žulovém tunelu –,“ zde se ozvalo další zajásání, „a také prozradit, že jeden mírumilovný občan Kaurie jednající z rozkazu mistrálky Kiry, kéž dlouho vládne, splnil svůj tajný úkol a možná konečně našel způsob, jak tuto válku ukončit. Proto jsem teď také zde.“ Poslední oznámení vyvolalo dosud nejhlučnější pokřik a bard pokýval hlavou, aby celé Pole přeživších ujistil, že říká pravdu. „Přátelé, dostal jsem od vašeho pelenauta svolení oznámit vám, že v tuto chvíli už sem k nám míří flotila z Kaurie. Jejím úkolem je vzít na palubu dvě spojenecké armády, které sem pochodují přes hory – jedna z Raelu a druhá z Fornu –, a ti všichni pak spolu s vašimi vojsky přeplují oceán a doručí nepříteli adekvátní odpověď!“

Reakce, kterou tato zpráva vyvolala z hrdel shromážděného zástupu, málem přehlušila i sílu bardova kenningu. Nejdříve všechny zachvátila zlost, která však nemířila na barda, ale hnala se na daleká pobřeží jako přílivová vlna zloby lidí, kteří přišli takřka o všechno a prahli po spravedlivé odplatě. Pozvolna se lidem rozjasnily tváře a ozval se jásot, neboť po dlouhých měsících pocítili všichni poprvé nějakou naději. Najednou se všichni objímali, tančili v bahně, máchali pěstmi do vzduchu a po tvářích jim stékaly slzy. Konečně nějaké dobré zprávy, nejen ta obvyklá denní dávka beznaděje. Ani já jsem nezůstal imunní. Na chvíli jsem odpoutal zrak od barda a prohlížel jsem si Pole přeživších, pak jsem přešel na druhou stranu hradeb a díval se, jak oslavy vypukly i v ulicích města.

Lidé vybíhali z domů, objímali se a usmívali se a měli radost, že zase vidí zuby druhých i jindy, než jen když je obnaží v zuřivém zavrčení nebo křiku. Na svůj dům jsem z hradeb neviděl, ale představoval jsem si, že dokonce i Elynea by se v tu chvíli snad mohla usmívat, a zamrzelo mě, že u toho nejsem – od chvíle, kdy se ke mně i s dětmi nastěhovala, se jí ve tváři ani nemihlo nic než utrpení. A když pak bard znovu promluvil a protnul kratičké ticho, jak lidé potřebovali nabrat druhý dech, nestál už na hradbách zpola zakrytý cimbuřím, ale na improvizovaném pódiu, které pár námořníků mezitím sestavilo z prázdných beden. „Úleva nás však nečeká hned zítra nebo pozítří, a stejně tak ani porážka nepřítele. Bude to ještě trvat, než sem vojska dorazí, a následné přípravy zaberou ještě více času. Podle mých zpráv můžeme čekat až šedesát dnů. A váš pelenaut moudře usoudil, že si to čekání můžete zkrátit a vyslechnout si, co se odehrálo jinde, neboť se k vám zatím bezpochyby dostaly jen neurčité zvěsti. Proto mě požádal, abych vám vyprávěl, co vím, a on bude poslouchat spolu s vámi. Jsem tu tedy k vašim službám. Vyprávět vám budu postaru, každý den, vždycky před západem slunce. Doufám, že i vás povzbudí, tak jako povzbudila mě, všechna ta drobná, téměř všemu navzdory vybojovaná vítězství, díky kterým tu teď vůbec můžeme být, dnes i zítra, a nejen my, ale i – dají-li bohové – další generace, které si budou vyprávět stejný příběh.“

Nová vlna potlesku barda umlčela. Toho využila dívka, která za ním vystoupila na pódium a darovala mu obrovský džbán. Přitom mu ještě do ucha pošeptala pár slov, která se na rozdíl od bardova hlasu nerozlehla po okolí. Fintan na znamení díků sklonil hlavu, a pak už zase plul po větru jeho hlas.

„Zdá se, že Brynlön si svou pověst štědré země vskutku zasluhuje! Mistr Yöndyr, majitel a sládek od Zpívající sirény, mi věnoval džbán Panenského aleu – čistě zdravotně, to se ví – a ubytování u sebe v hostinci po celou dobu vyprávění! Děkuji, mistře!“ Lidé za ten skvělý nápad Yöndyra hlasitě vychvalovali, a mně přitom blesklo hlavou, že ostatní hostinští se určitě v duchu proklínají, že je to nenapadlo první: vždyť Zpívající siréna právě získala tu nejlepší reklamu. Fintan se s úsměvem napil a otřel si ze rtů pěnu. Vrátil džbán dívce a nasadil dramaticky pochmurný výraz: „Slyšte.“ Všichni lidé po obou stranách hradeb, kam až jsem dohlédl, okamžitě zpozorněli. Mnozí jsme se ale nepřestali usmívat, ačkoliv jsme věděli, že se bude mluvit o hrůzách války, které jsme znali sami až příliš dobře. Jenže na tom teď nezáleželo. Všichni jsme se stali znovu dětmi, které chtějí slyšet příběh, a navíc jsme teď měli i naději, že by to mohl být příběh s dobrým koncem.

„Jak je zvykem u všech příběhů, které stojí za to vyprávět, začnu od začátku –, ale od vašeho začátku, ne od začátku Kaurie nebo Fornu ani nikoho dalšího. K ostatním zemím se dostaneme později. Začneme příčinou toho, že toto město zůstalo stát – začneme vaší vlastní přílivovou námořnicí! Nuže, přátelé, ať jste kdekoliv, nachystejte se. Naplňte poháry, odskočte si, zkrátka udělejte, co je potřeba, abyste za pár minut už mohli nerušeně naslouchat – a jestli na mě nevidíte, přijďte blíž k hradbám, ať mě máte na dohled! A pokud máte žízeň, mohu jen potvrdit, že Yöndyrův Panenský s ní zatočí jako nic jiného! Za chvíli začínáme!“

Odpoledne naplněné vyprávěním, ve kterém jedna z našich krajanek účinkuje v hlavní roli? A k tomu snad i něco k snědku a pivo? Nemohli jsme se dočkat! Naráz se všichni dali do pohybu a do řeči a po obou stranách hradeb nastal všeobecný shon po jídle a pití. Veškerá jiná činnost byla náhle zapomenuta. Mistr Yöndyr měl nepochybně velkou radost.

„Začněme!“ pronesl Fintan po pár minutách, jeho hlas se bez námahy rozléhal po celém městě i poloostrově. „Rád bych sem nahoru pozval někoho vskutku výjimečného: pelemynskou přílivovou námořnici Tallynd du Böll. Tallynd, pojď, prosím, za mnou.“

Za Fintanem na improvizované pódium vystoupala – vždy levou nohou napřed – za ohlušujícího potlesku žena ve vojenské uniformě. Měla insignie, které jsem nikdy předtím neviděl a o kterých jsem zprvu soudil, že souvisejí s jejím požehnáním, ale jak jsem se dozvěděl později, šlo o novou vojenskou hodnost. Měla laskavé oči, unavený úsměv a krátce zastřižené, na spáncích prošedivělé vlasy. Zamávala uprchlíkům na Poli přeživších a Fintan jí gestem naznačil, že by měla promluvit.

„Mluvte a já zajistím, aby vás všichni slyšeli.“

„Aha. Dobře. Haló?“ Její hlas se díky Fintanovu kenningu rozléhal na míle daleko a v odpověď na její pozdrav se ozval jásot. „Páni. Dobře. Chtěla bych vám všem tady prozradit, že jsem Fintanovi už před vystoupením dala k dispozici svůj služební deník a vyprávěla mu všechno, co se stalo. On to určitě dovede uspořádat mnohem lépe, než bych to kdy svedla sama. Chci říct, že takhle to doopravdy bylo a já jsem ráda, že to uslyšíte. Je možné, že jste si to představovali jinak, ale tenhle příběh byste měli znát.“

Z váčku, který měl Fintan připnutý na opasku, vytáhl něco, co vypadalo jako malé černé vajíčko, a podržel ho mezi palcem a ukazováčkem. Upustil ho na zem, od nohou se mu vyvalil sloup černého dýmu a obestřel ho kolem dokola. Když se bard zase vynořil z dýmu, byl proměněný v dokonalou kopii Tallynd du Böll, včetně uniformy a všeho ostatního, dokonce i o pár palců povyrostl. Bard sám byl poměrně malý, snědý muž – i když neměl pokožku tak tmavou jako my, Bryntové –, s nadměrným nosem a vydatnými ústy v úzké tváři. Všechny proto mírně šokovalo, když se proměnil ve slavnou zachránkyni našeho města, postavil se hned vedle ní a jejím hlasem pronesl: „Děkuji ti, přílivová námořnice.“

Tallynd zalapala po dechu – ostatně jako my všichni. „To mě teda utop, vážně vypadám takhle?“ Ze zástupu se ozval smích. „Ale budiž. Já děkuju tobě, Fintane.“ Znovu zamávala, sestoupila z pódia a bard nám v její podobě začal vyprávět, co se doopravdy seběhlo té noci, kdy připluli obři.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, duben 2019
Přeložil: Pavel Černovský
Obálka: Gene Mollica
Vnitřní ilustrace: Yvonne Gilbertová
Mapa: Kevin Hearne
Vazba: vázaná
Počet stran: 488
Cena: 448 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít