Kevin Hearne: Útok obrů

Kevin Hearne svou Kronikou železného druida plně prokázal výjimečné vypravěčské umění. Útokem obrů si plní dávný sen napsat velkolepou epickou fantasy, v níž vytvoří vlastní svět se zcela novou mytologií. V úvodním svazku jeho nové trilogie se lidské říše otřásají v základech po krvavém a zničujícím útoku obrů, proti nimž snad neexistuje obrany…

ANOTACE:

MATKA A VÁLEČNICE
Tallynd je vojačka, která už přežila tu nejtěžší bitvu – smrt manžela. Nyní se však ocitá v předních liniích boje proti invazi obrů, jejichž cílem je vyhladit celé království, včetně jejích dvou synů – toho jediného, co jí zbylo. Nikdy nebylo víc v sázce. Pokud Tallynd selže, z jejích synů nikdy nevyrostou muži.

UČENEC A ŠPEH
Dervan je historik toužící po prostém a klidném životě. Když však dostane za úkol zapisovat vyprávění tajemného barda, který by klidně mohl být agentem nebo dokonce nájemným vrahem ve službách nepřátelského království, zaplete se do víru intrik. A navíc, čím déle bard vypráví, tím víc v Dervanovi vzrůstá neblahé tušení, že on sám má s jeho příběhem něco společného, něco, co ho možná donutí vyzradit svá nejskrytější tajemství.

VZBOUŘENEC A HRDINA
Abhiho rodina se odnepaměti živila lovem, on však touží po něčem jiném. Vydává se na cestu za sebepoznáním a brzy zjistí, že jeho osudem je cosi mnohem většího, než by ho kdy napadlo. Mocné kouzlo, kterým je nečekaně obdařen, by mohlo být klíčem k porážce obrů, pokud ovšem dříve nezničí jeho samotného.

Vítejte v magickém světě hrůz a zázraků. V příběhu o odvaze a válce o holé přežití, v němž se osudy jednotlivých postav nejrůznějším způsobem proplétají a ve kterém se z obyčejných lidí stávají hrdinové a z jejich životů legendy…

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Den první
BARD ZAČÍNÁ

Když uslyšíte hlas, který vás zasáhne uvnitř a nutí vás chvíli plakat a chvíli se zase smát, ocitáte se v dosahu působení nepopsatelné moci: víte jenom, že rádi nasloucháte a chcete naslouchat dál. Když ale naopak slyšíte hlas, který ve vás vyvolává opovržení, obvykle hned víte, čím to je: moc huhňá, moc kňourá, zní moc zlostně nebo je příliš sladkobolný.

Bardův hlas patřil k těm, jejichž moc je nepopsatelná.

Bard stál na hradbách, obrácený čelem k poloostrovu posetému stany, mezi nimiž vířilo obrovské moře uprchlíků. Rozpřáhl doširoka paže, jako by chtěl všechny, které sem naplavila válka, obejmout. Když pak promluvil, zvolna se přitom otáčel a do úvodního oslovení zahrnul i obyvatele města za hradbami: „Dobří lidé Pelemynu, já jsem Fintan, bard bohyně Kaelin.“ Pohledy všech lidí u hradeb se na něj okamžitě upnuly a lidé ve vzdálených koutech města nakláněli hlavy, aby jim neuniklo jediné slovo jeho odtělesněného hlasu. Utichaly rozhovory, začínala působit jiná kouzla. Bardova rozzářená tvář vzbuzovala přátelství a pozvedala náladu. I ten žejdlík vodovatého piva z bezejmenného výčepu, který jsem držel v ruce, měl najednou říz jako legendární fornská piva. Vůně čerstvých jídel zesílily a pluly s vánkem, zatímco jiné, už ne tak libé pachy nemytých těl a tlejících odpadků slábly a zanikaly.

„Mým povoláním je vyprávět příběhy,“ pokračoval bard. Úsměv v jeho tváři pohasl a nahradil ho vážný výraz. „A to, co jsem viděl, vám nemůže vyprávět nikdo jiný. Velká válka, kterou právě prožíváme, je skutečně strašlivá. Děs mě neopouští, v noci se budím zbrocený potem – to vám ale jistě nemusím vykládat.“

Ne, to opravdu nemusel. Většina lidí na Poli přeživších měla na sobě pořád tytéž šaty, ve kterých uprchli z domova. Teď už je měli všichni špinavé a otrhané a pod očima jim zely nafialovělé jámy – svědectví o ztraceném spánku, o ztracených blízkých, zkrátka… o ztrátě.

„Ale stejně tak mě dojímá nezištné hrdinství spousty lidí na všech místech našeho kontinentu. Neboť já přicházím z druhého konce světadílu, ze západní fronty, kde jsem byl svědkem velké bitvy u Božích zubů.“ Toto oznámení uvítala záplava výkřiků a já jsem v tu chvíli užasl, protože se ozývaly i z odlehlých míst poloostrova daleko odsud a z městských ulic. Bard nekřičel – hlasitost volil asi takovou, jaká by se hodila na přípitek ve větší sešlosti –, a přesto ho každý bez obtíží slyšel.

„Ano, byl jsem při tom a byl jsem i při mnohém dalším. Můžu vám přesně vylíčit, co se přihodilo v Žulovém tunelu –,“ zde se ozvalo další zajásání, „a také prozradit, že jeden mírumilovný občan Kaurie jednající z rozkazu mistrálky Kiry, kéž dlouho vládne, splnil svůj tajný úkol a možná konečně našel způsob, jak tuto válku ukončit. Proto jsem teď také zde.“ Poslední oznámení vyvolalo dosud nejhlučnější pokřik a bard pokýval hlavou, aby celé Pole přeživších ujistil, že říká pravdu. „Přátelé, dostal jsem od vašeho pelenauta svolení oznámit vám, že v tuto chvíli už sem k nám míří flotila z Kaurie. Jejím úkolem je vzít na palubu dvě spojenecké armády, které sem pochodují přes hory – jedna z Raelu a druhá z Fornu –, a ti všichni pak spolu s vašimi vojsky přeplují oceán a doručí nepříteli adekvátní odpověď!“

Reakce, kterou tato zpráva vyvolala z hrdel shromážděného zástupu, málem přehlušila i sílu bardova kenningu. Nejdříve všechny zachvátila zlost, která však nemířila na barda, ale hnala se na daleká pobřeží jako přílivová vlna zloby lidí, kteří přišli takřka o všechno a prahli po spravedlivé odplatě. Pozvolna se lidem rozjasnily tváře a ozval se jásot, neboť po dlouhých měsících pocítili všichni poprvé nějakou naději. Najednou se všichni objímali, tančili v bahně, máchali pěstmi do vzduchu a po tvářích jim stékaly slzy. Konečně nějaké dobré zprávy, nejen ta obvyklá denní dávka beznaděje. Ani já jsem nezůstal imunní. Na chvíli jsem odpoutal zrak od barda a prohlížel jsem si Pole přeživších, pak jsem přešel na druhou stranu hradeb a díval se, jak oslavy vypukly i v ulicích města.

Lidé vybíhali z domů, objímali se a usmívali se a měli radost, že zase vidí zuby druhých i jindy, než jen když je obnaží v zuřivém zavrčení nebo křiku. Na svůj dům jsem z hradeb neviděl, ale představoval jsem si, že dokonce i Elynea by se v tu chvíli snad mohla usmívat, a zamrzelo mě, že u toho nejsem – od chvíle, kdy se ke mně i s dětmi nastěhovala, se jí ve tváři ani nemihlo nic než utrpení. A když pak bard znovu promluvil a protnul kratičké ticho, jak lidé potřebovali nabrat druhý dech, nestál už na hradbách zpola zakrytý cimbuřím, ale na improvizovaném pódiu, které pár námořníků mezitím sestavilo z prázdných beden. „Úleva nás však nečeká hned zítra nebo pozítří, a stejně tak ani porážka nepřítele. Bude to ještě trvat, než sem vojska dorazí, a následné přípravy zaberou ještě více času. Podle mých zpráv můžeme čekat až šedesát dnů. A váš pelenaut moudře usoudil, že si to čekání můžete zkrátit a vyslechnout si, co se odehrálo jinde, neboť se k vám zatím bezpochyby dostaly jen neurčité zvěsti. Proto mě požádal, abych vám vyprávěl, co vím, a on bude poslouchat spolu s vámi. Jsem tu tedy k vašim službám. Vyprávět vám budu postaru, každý den, vždycky před západem slunce. Doufám, že i vás povzbudí, tak jako povzbudila mě, všechna ta drobná, téměř všemu navzdory vybojovaná vítězství, díky kterým tu teď vůbec můžeme být, dnes i zítra, a nejen my, ale i – dají-li bohové – další generace, které si budou vyprávět stejný příběh.“

Nová vlna potlesku barda umlčela. Toho využila dívka, která za ním vystoupila na pódium a darovala mu obrovský džbán. Přitom mu ještě do ucha pošeptala pár slov, která se na rozdíl od bardova hlasu nerozlehla po okolí. Fintan na znamení díků sklonil hlavu, a pak už zase plul po větru jeho hlas.

„Zdá se, že Brynlön si svou pověst štědré země vskutku zasluhuje! Mistr Yöndyr, majitel a sládek od Zpívající sirény, mi věnoval džbán Panenského aleu – čistě zdravotně, to se ví – a ubytování u sebe v hostinci po celou dobu vyprávění! Děkuji, mistře!“ Lidé za ten skvělý nápad Yöndyra hlasitě vychvalovali, a mně přitom blesklo hlavou, že ostatní hostinští se určitě v duchu proklínají, že je to nenapadlo první: vždyť Zpívající siréna právě získala tu nejlepší reklamu. Fintan se s úsměvem napil a otřel si ze rtů pěnu. Vrátil džbán dívce a nasadil dramaticky pochmurný výraz: „Slyšte.“ Všichni lidé po obou stranách hradeb, kam až jsem dohlédl, okamžitě zpozorněli. Mnozí jsme se ale nepřestali usmívat, ačkoliv jsme věděli, že se bude mluvit o hrůzách války, které jsme znali sami až příliš dobře. Jenže na tom teď nezáleželo. Všichni jsme se stali znovu dětmi, které chtějí slyšet příběh, a navíc jsme teď měli i naději, že by to mohl být příběh s dobrým koncem.

„Jak je zvykem u všech příběhů, které stojí za to vyprávět, začnu od začátku –, ale od vašeho začátku, ne od začátku Kaurie nebo Fornu ani nikoho dalšího. K ostatním zemím se dostaneme později. Začneme příčinou toho, že toto město zůstalo stát – začneme vaší vlastní přílivovou námořnicí! Nuže, přátelé, ať jste kdekoliv, nachystejte se. Naplňte poháry, odskočte si, zkrátka udělejte, co je potřeba, abyste za pár minut už mohli nerušeně naslouchat – a jestli na mě nevidíte, přijďte blíž k hradbám, ať mě máte na dohled! A pokud máte žízeň, mohu jen potvrdit, že Yöndyrův Panenský s ní zatočí jako nic jiného! Za chvíli začínáme!“

Odpoledne naplněné vyprávěním, ve kterém jedna z našich krajanek účinkuje v hlavní roli? A k tomu snad i něco k snědku a pivo? Nemohli jsme se dočkat! Naráz se všichni dali do pohybu a do řeči a po obou stranách hradeb nastal všeobecný shon po jídle a pití. Veškerá jiná činnost byla náhle zapomenuta. Mistr Yöndyr měl nepochybně velkou radost.

„Začněme!“ pronesl Fintan po pár minutách, jeho hlas se bez námahy rozléhal po celém městě i poloostrově. „Rád bych sem nahoru pozval někoho vskutku výjimečného: pelemynskou přílivovou námořnici Tallynd du Böll. Tallynd, pojď, prosím, za mnou.“

Za Fintanem na improvizované pódium vystoupala – vždy levou nohou napřed – za ohlušujícího potlesku žena ve vojenské uniformě. Měla insignie, které jsem nikdy předtím neviděl a o kterých jsem zprvu soudil, že souvisejí s jejím požehnáním, ale jak jsem se dozvěděl později, šlo o novou vojenskou hodnost. Měla laskavé oči, unavený úsměv a krátce zastřižené, na spáncích prošedivělé vlasy. Zamávala uprchlíkům na Poli přeživších a Fintan jí gestem naznačil, že by měla promluvit.

„Mluvte a já zajistím, aby vás všichni slyšeli.“

„Aha. Dobře. Haló?“ Její hlas se díky Fintanovu kenningu rozléhal na míle daleko a v odpověď na její pozdrav se ozval jásot. „Páni. Dobře. Chtěla bych vám všem tady prozradit, že jsem Fintanovi už před vystoupením dala k dispozici svůj služební deník a vyprávěla mu všechno, co se stalo. On to určitě dovede uspořádat mnohem lépe, než bych to kdy svedla sama. Chci říct, že takhle to doopravdy bylo a já jsem ráda, že to uslyšíte. Je možné, že jste si to představovali jinak, ale tenhle příběh byste měli znát.“

Z váčku, který měl Fintan připnutý na opasku, vytáhl něco, co vypadalo jako malé černé vajíčko, a podržel ho mezi palcem a ukazováčkem. Upustil ho na zem, od nohou se mu vyvalil sloup černého dýmu a obestřel ho kolem dokola. Když se bard zase vynořil z dýmu, byl proměněný v dokonalou kopii Tallynd du Böll, včetně uniformy a všeho ostatního, dokonce i o pár palců povyrostl. Bard sám byl poměrně malý, snědý muž – i když neměl pokožku tak tmavou jako my, Bryntové –, s nadměrným nosem a vydatnými ústy v úzké tváři. Všechny proto mírně šokovalo, když se proměnil ve slavnou zachránkyni našeho města, postavil se hned vedle ní a jejím hlasem pronesl: „Děkuji ti, přílivová námořnice.“

Tallynd zalapala po dechu – ostatně jako my všichni. „To mě teda utop, vážně vypadám takhle?“ Ze zástupu se ozval smích. „Ale budiž. Já děkuju tobě, Fintane.“ Znovu zamávala, sestoupila z pódia a bard nám v její podobě začal vyprávět, co se doopravdy seběhlo té noci, kdy připluli obři.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, duben 2019
Přeložil: Pavel Černovský
Obálka: Gene Mollica
Vnitřní ilustrace: Yvonne Gilbertová
Mapa: Kevin Hearne
Vazba: vázaná
Počet stran: 488
Cena: 448 Kč