Kiersten Whiteová: Vzestup (Dobyvatelská sága 2)

Ukázky z knih / 29.3.2019 /

Nemá spojence. Nemá trůn. Má jen svou pomstu!
Lada Dracula nemá žádné spojence. A musí spoléhat pouze sama na sebe. A tak ve snaze získat valašský trůn pustoší jedno město za druhým, stává se stále nemilosrdnější a nemilosrdnější. A přitom nemůže přestat myslet na Mehmeda, který jako by její vůli svíral ve svých rukou.

 

ANOTACE:
Lada Dracula nemá žádné spojence. A musí spoléhat pouze sama na sebe. A tak ve snaze získat valašský trůn pustoší jedno město za druhým, stává se stále nemilosrdnější a nemilosrdnější. A přitom nemůže přestat myslet na Mehmeda, který jako by její vůli svíral ve svých rukou.
Co Lada potřebuje, je rafinovanost mladšího bratra Rada. Toho však Mehmed poslal do Konstantinopole – a nejde o diplomatickou misi. Mehmed chce ovládnout město a z Rada se stal dvojitý špion za nepřátelskými liniemi. Radu touží po rozhodnosti své sestry, ale poprvé v životě odmítá její nečekanou žádost o pomoc. Rozervaný mezi loajalitou k sestře na jedné a k víře, Osmáncům a Mehmedovi na druhé straně musí vzít osud do vlastních rukou.
Jak se kolem nich rozpadají národy, sourozenci se musí rozhodnout: co obětují, aby naplnili své osudy? Říše se bortí, trůny mění majitele… a duše budou navždy zatraceny.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

3
Leden

Mehmed pro něj dopis v květináči, který obvykle pro tyhle účely používali, nenechal. Radu k němu přicházel tajným průchodem – tímtéž, kudy kdysi utíkala Lada té noci, kdy je Ilyas a Lazar zradili. A pokaždé si přál, aby v té komnatě, kde mu s Ladou zachránili život, tentokrát Mehmed čekal. Ale nikdy tam nebyl. Radu pro ty krátké věty, psané Mehmedovou rukou, doslova žil. Hltal očima smělé tahy jeho rukopisu, prodléval u několika zdobných kudrlinek. Nikdy do těch vzkazů nepsali oslovení ani podpis. Radu by alespoň jedinkrát rád viděl svoje jméno napsané Mehmedovou rukou.

Jenže dnes byla hlína prázdná stejně jako Radův život. Mehmed si musel uvědomit, že o knížeti Danestim ví. Radu nebyl technicky vzato na tu oslavu pozván – setkání se Sulejmanem právě tam byl zoufalý plán na poslední chvíli –, ale Mehmed ho tam viděl. A tak místo aby nechal vlastní vzkaz o námořnictvu a vyklouzl ven čekat, než se Mehmed rozhodne podělit se s ním o Ladin osud, si Radu sedl. Doufal, že…

No, vlastně už nevěděl, v co doufá. Posadil se a čekal.

Jak zapadalo slunce, Radu se pokoušel neprodlévat u hrůz, které se v této místnosti staly, ale s Ladou pevně v mysli nedokázal myslet na nic jiného. Byl si tak jistý, že usedne na valašský trůn.

Vůbec nevzal v úvahu možnost, že by se jí to nemuselo podařit.

Jeho sestra nikdy neselhávala. Byla vůbec ještě naživu? Nedokázal si představit, že by před ním Mehmed tajil zprávu o sestřině smrti.

Ale před Ladou tajil informaci o smrti jejich otce a bratra. Kdo říká, že nedělá Radovi totéž? A jestli ano, co to znamená? Že se snaží Rada chránit? Nebo že se pokouší udržet ho soustředěného na jejich cíle v Konstantinopoli a bojí se, co by s ním ty zprávy udělaly? Nebo Mehmedovi záleží na Ladině smrti tak málo, že si dokonce ani nenašel čas, aby tu informaci předal dál…?

Ne, tomu poslednímu Radu nedokázal uvěřit.

Neschopný udržet jedinou poklidnou nit myšlenek, se Radu uchýlil k jediné útěše ve svém životě. Začal se modlit, ztratil se ve slovech a pohybech. Ať už se stalo nebo dělo cokoli, či se teprve stane, měl Boha. Měl modlitby.

Než skončil, zahalil jeho uspěchanou mysl závoj poklidu. Radu se k němu pevně přimkl, otevřel dveře a vešel do centrální chodby Mehmedova rozlehlého křídla. Nemohl udělat nic, aby změnil minulost. Mohl udělat jen to, co cítil, že je nejlepší pro budoucnost. A k tomu potřeboval víc informací.

Ve všech místnostech byla tma. Radu si našel křeslo v rohu Mehmedovy ložnice. Vyhýbal se pohledu na postel, který hrozil jeho závoj klidu roztrhat.

O nějaký čas později vešla dívka v Radově věku, rozžehla lampy a zase mlčky zmizela. Radu zůstal tak nehybný, že si ho nevšimla.

A nepostřehl ho ani Mehmed, když konečně přišel společně s toutéž dívkou. Radu se obával, že uvidí něco, co vidět nechce, ale měla na sobě prosté šaty služebnice, ne hedvábí a šály konkubíny nebo manželky.

Mehmed rozpřáhl ruce a ona mu opatrně začala svlékat roucho, jednu přepychovou vrstvu po druhé. Radu věděl, že by měl odvrátit pohled.

Neudělal to.

Když byl Mehmed jen ve spodním šatu, služka roucho poskládala a odložila stranou. Pak mu natáhla přes hlavu noční košili zdobenou verši z Koránu a s úklonou vycouvala z pokoje. Jakmile se za ní zavřely dveře, sultán se vytratil. A všechna temnota a strach, které svíraly Radovo srdce, zmizely spolu s ním. Tohle byl Mehmed. Jeho Mehmed, ne ten cizinec, který seděl na trůnu.

Mehmed si promnul zátylek a povzdychl si. Pak si sedl na okraj postele a odmotal si objemný turban. Vlasy měl delší, než jak je u něj kdy Radu viděl. U ramen se mu stáčely konečky, v matném přísvitu černé, ačkoli Radu věděl, že se na slunci lesknou do kaštanova. Radu netušil, jaké to je se jich dotýkat, ale zoufale po tom toužil.

„Je moje sestra mrtvá?“ zeptal se.

Mehmed ztuhl a ruka mu zabloudila k pasu, kde by měl normálně dýku. Pak se uvolnil a svěsil ramena.

„Neměl bys tu být,“ řekl, aniž by se otočil.

„Ty by ses neměl scházet s valašským knížetem Danestim, aniž bys mi řekl, co se stalo.“

Mehmed si povzdechl a znovu si promnul zátylek. „Není mrtvá.“

Radovi oči zalily nečekané slzy a ostře vydechl úlevou – jednak že Lada není mrtvá, jednak že jeho okamžitá reakce nebyla zklamání. Ještě tedy nebyl tak špatný, tak zlý, aby upřel své sestře život. Jen její místo v Mehmedových citech.

„Co se stalo? Myslel jsem, že jsi jí ten trůn věnoval.“

„To ano. Valašsko se mnou očividně nesouhlasí.“

„A ty teď podporuješ jejího soupeře?“

Mehmed bezmocně zvedl ruce. Pořád se ještě k Radovi neotočil čelem. Radu prahl vidět jeho výraz ve tváři. Ale nemohl zrušit tu vzdálenost mezi nimi. Po takové době si nemohl v Mehmedově blízkosti věřit.

„Co můžu dělat? Sám víš, že musím mít všechny hranice zabezpečené. Nemůžu vést válku na dvou frontách. Jestli máme dobýt Konstantinopol, potřebujeme všude jinde mír. Uhry jsou neustálá hrozba, když nás Hunyadi při každé příležitosti sužuje nájezdy. Nemůžu si dovolit ztratit v Evropě žádná území a nemůžu tam začít válku, aniž bych riskoval křížovou výpravu. Kníže Danesti přijal všechny moje podmínky.“

Dávalo to smysl. Bylo to dokonalé vysvětlení. A přesto…

Mehmed se na něj pořád nepodíval. „A to je všechno? Nebo držíš Ladu od trůnu v naději, že selže a vrátí se k tobě?“ Všechna Radova frustrace a osamělost se mu vydraly do hrdla a zbarvily jeho slova obviněním.

Mehmed se zasmál, temněji než noc, která se vkrádala balkonovými dveřmi dovnitř. „Vidíš ji snad někde? Slyšel jsi od ní jediné slovo, alespoň jednou? Kdyby požádala o pomoc, Radu, vyhověl bych jí. Šel bych do války jen pro jediné její slovo. Ale ona opustila nás. Odmítla nás, odvrhla, a ať se propadnu, jestli za ní půjdu bez pozvání.“

A znovu jeho vysvětlení dávalo smysl. Ale žádná z těch informací se nezdála taková, že by se měla držet v tajnosti. „Jak dlouho víš, že Lada není na trůnu?“

Mehmed jeho otázku odmítl nesouhlasným hrdelním zavrčením. „Záleží na tom?“

„Mně na tom záleží. Je to moje sestra. Proč jsi přede mnou ty informace tajil?“

Konečně… konečně se Mehmed otočil. V matném přísvitu lampy byla v jeho tváři znát ostrá úleva, nos a lícní kosti zlaté, rty se zaleskly ve světle a zase se stáhly do tmy. „Možná jsem se bál.“

„Čeho?“

„Že když se dozvíš, jaké má potíže, pojedeš jí na pomoc.“

Radu se šokovaně zasmál. „V čem si myslíš, že bych jí mohl pomoci?“

Mehmed naklonil hlavu do strany, polovinu obličeje jasně viditelnou a polovinu schovanou ve tmě. „To se mě ptáš upřímně?“

Radu se zadíval na zem, najednou se cítil příšerně trapně. Toužil po odpovědi a zároveň se jí bál. Co když Mehmed nedokáže přijít s žádnými důvody, které by nezněly jako prázdná slova?

„S lukem a šípem jsem byl vždycky lepší,“ usmál se Radu hořce.

„Lada nepotřebuje dokonale mířený šíp. Potřebuje dokonale mířený úsměv. Dokonale mířená slova. Dokonale mířené způsoby.“

Radu se konečně odvážil zvednout hlavu. „Ve všech těchhle ohledech byla vždycky mimo.“

„A tys nikdy neselhal. Nesnižuj to, co můžeš dokázat, protože to není to, v čem vyniká Lada. Vy dva jste vyvážený pár.“ Mehmed zíral do prostoru mezi ně, už se nesoustředil na Rada. „Nebo jste alespoň byli.“

V tu chvíli Radu věděl, že Mehmed nevidí jeho, ale nepřítomnost jeho sestry. „Neměj přede mnou tajemství,“ řekl.

Mehmed se na něj znovu ostře zadíval. „Cože?“

„Když věci tajíš, dává jim to větší moc, větší váhu. Jakmile jsem odhalil tvůj klam, myslel jsem na nejhorší. Byl jsem ochoten riskovat, že bude naše přátelství odhaleno, jen abych si s tebou promluvil. Buď ke mně v budoucnu otevřený.“ Radu se odmlčel. Věděl, že mluvil s Mehmedem jako s přítelem, a ne jako se sultánem. V minulosti by si toho ani nevšiml. Ale teď… teď tu byl ten odstup. A on přemýšlel, jestli to jejich předstírané uspořádání nepřerostlo v něco víc. Ze strachu z toho neznámého prvku mezi nimi tiše dodal: „Prosím.“

„A ty jsi ke mně ve všem otevřený?“ V Mehmedově hlasu se ozvala jemná ironie, která v Radovi vzbuzovala jiný strach. Ptá se Mehmed na to, na co se zdá, že se ptá?

„Já… ty víš, že pracuju jenom pro tebe, a…“

Mehmed zahnal tu hrůzu jediným pousmáním. „Já vím. A byl bych blázen, kdybych zpochybňoval tvoji oddanost naší věci. Ale nemůžeš mě vinit, že si tě chci sobecky nechat jenom pro sebe.“

„Ne,“ zachraptěl Radu, v ústech najednou sucho. „Jistěže ne.“ Ale slova, která se mu drala z úst, zněla: „Jsem tvůj. Navěky.“ Bolestně je spolkl.

Mehmed si poposedl na posteli. „Máš na večer nějaké další plány?“

Radovo srdce tlouklo tak hlasitě, až si myslel, že to Mehmed musí slyšet. „Cože? Co tím myslíš?“

Mehmed ukázal ke dveřím. „Nějaký nápad, jak se vyplížit ven, aniž by tě někdo viděl?“

Zničehonic ho zalil studený a dusivý pot. Byl blázen. „Ne.“

„Vyjdu ven a ujistím se, aby mě stráže následovaly do prvního předpokoje. Pak bys měl být schopný proklouznout průchodem.“ Mehmed vstal a Radu ho následoval. Příliš blízko. Narazil do něj.

Mehmed se zastavil. Pomalu se otočil a uchopil Rada za paže. „Bylo dobré tě zase vidět, příteli.“

„Ano,“ zašeptal Radu. A pak byl Mehmed pryč.

*

Na stole čekal dopis od Naziry. Psala mu, že společně s Fatimou zůstávají ve městě ve skromném domě, který si tu drží Kumal. A on, informovala Rada, s nimi bude pravidelně jíst.

Radu to podráždilo i potěšilo. Neměla kolem něj tropit takový povyk, ale bude hezké mít někoho, s kým si promluvit. Někoho, kdo od něj nic nečeká. Kdyby měl mít dokonalou sestru, Nazira by byla velmi blízko tomu, co by si sám dokázal představit.

A znovu se vynořila provinilost. Zvládal odhánět myšlenky na Ladu, protože si myslel, že má všechno, co kdy chtěla. A teď věděl, že to tak není. S unaveným povzdechem vytáhl kus pergamenu a brk.

Milovaná sestro, napsal. Alespoň jedno z těch slov bylo pravdivé.

*

O tři dny později mířil Radu do hostince poblíž paláce. Rukama pohupoval v rytmu kroků. Několik pašazádů – synů pašů natolik nedůležitých, že se s ním pořád ještě vídali – mluvilo o ženě z cizí země, která se snaží dosáhnout slyšení u sultána. Žertovali o tom, že se chce připojit k harému a přivezla s sebou vůz plný kanonů, aby vyvážila obyčejný ošklivý obličej.

Byl to právě ten vůz, který popíchl Radovu zvědavost. A jeho starosti. Jestli byla ve městě nějaká cizinka se zbraněmi a snažila se dostat k sultánovi, Radu chtěl vědět proč. Ostatní nad ní mávli rukou jako nad bláznem, ale on věděl z první ruky, že ženy dokážou být stejně nebezpečné jako muži.

Radu zahnul za roh a vrazil přímo do nějaké ženy. Zvládl ji zachytit, ale z náruče se jí na zem vysypal svazek pergamenů. Nahlas a barvitě uhersky zaklela. Rada náhle zalil podivný stesk po upjatém, koktavém učiteli, který jim dával hodiny uprostřed lesa. A pak si uvědomil, že to musí být ona. Ta cizinka, která se snaží setkat s Mehmedem.

„Odpusťte mi,“ řekl Radu, uherština mu splynula z jazyka hladce i navzdory letům, kdy ji nepoužíval. Pravidelně procvičoval jiné jazyky – latinu, řečtinu, arabštinu, cokoli, čemu se Mehmed učil s Radem po boku –, ale uherštinou a valašštinou nemluvil, co Lada odjela. „Nedával jsem pozor.“

Žena překvapeně vzhlédla. Byla mladá, sice starší než on, ale jen o pár let. Měla na sobě evropský šat, tuhou sukni a kabátek, určený pro cestování. „Vy mluvíte uhersky?“

„Kromě jiného.“ Radu jí podal pergameny. Prsty měla hrubé a zčernalé, ruce plné jizev po starých spáleninách.

„Neumím turecky. Můžete mi pomoci?“ Řekla to stroze, víc jako žádost než prosbu. „Nikdo v tomhle zatraceném městě mě nenechá promluvit si se sultánem.“

Radu měl pocit, že je to od toho zatraceného města moudré. „Kde máte služebnictvo? Nebo otce?“

„Cestuji sama. A právě kvůli tomu se mě chystají vyhodit z hostince. Nemám kde být.“ Promnula si čelo a zamračila se.

„Všechno to cestování bylo k ničemu.“

„Snažíte se dostat do sultánova harému?“

Její pohled plný vražedné nenávisti ho zasáhl tak rychle a krutě, že mu to připomnělo Ladu. Ta žena se mu kvůli tomu začala líbit, ale taky zostražitěl. Možná tu byla, aby zabila Mehmeda.

„To bych se radši dostala do jeho stájí a nechala ho rajtovat na mých zádech, než se přidat k jeho harému a nechat ho ojíždět mě zepředu.“

Radu cítil, jak mu zahořely tváře, a odkašlal si. „Tak co potom potřebujete?“

„Mám pro něj návrh. Jela jsem nejdřív do Konstantinopole, a taky se mnou nechtěli mluvit.“

„Vy jste přijela z Konstantinopole?“ Pokud byla vrah, tak úplně hloupý, když mu to přímo přiznala.

Zvedla jeden svitek pergamenu. „Ten osel císař mě ani nenechal ukázat mu svoji práci. Smál se a prohlásil, že i kdyby to, co tvrdím, byla pravda, nemohl by mi to dovolit.“

„Dovolit vám co?“

Konečně se usmála a ukázala dokonalé zuby. „Dokážu postavit dělo tak velké, aby zbořilo i zdi samotného Babylonu. Udělala bych to pro sultána, kdyby mě jenom přijal. Teď to vypadá, že se musím vrátit domů s přesně takovou ostudou, před jakou mě otec s matkou varovali.“ Hořce zavrtěla hlavou a otočila se k odchodu.

„Počkejte! Jak se jmenujete?“

„Urbana. Z Transylvánie.“

„Já jsem Radu. A myslím, že bychom si mohli navzájem pomoci.“ Vzal jí z náruče tu hromadu pergamenů. „Běžte si pro věci, představím vás své ženě.“

Urbana na něj povytáhla obočí. „Nemám v úmyslu se připojit k ničímu harému.“

Radu potlačil smích. Mohla by si to vyložit jako posměch.

„Ujišťuji vás, že to je to poslední, na co bych myslel. Sám jsem se narodil v Transylvánii a vím, jaké je být cizincem v nové zemi. Dovolte mi vám pomoci tak, jak bych chtěl, aby někdo pomohl mé sestře.“

„Pokud na mě zkusíte něco nepatřičného, jsem plně schopná vám vyhodit dům do povětří.“

Tentokrát si Radu dovolil rozesmát se naplno. „Moje sestra by přijala pomoc v úplně stejném duchu. Pojďte, vezmu vás k sobě domů. Moji ženu budete milovat.“

S Naziřinou pomocí se bude schopný rozhodnout, jestli se Urbaně dá věřit. A jestli ano, měl Radu plíživě radostnou předtuchu, že bude moci zase jednou Mehmedovi dokázat, jakou má pro něj cenu.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: CooBoo, březen 2019
Vazba: brožovaná
Počet stran: 384
Cena: 349 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít