Kendare Blake: Tři temné koruny

Ukázky z knih / 19.2.2019 /

„Jen jedna se stane královnou.“
Nakladatelství Fragment vydává první díl temné fantasy série Temné koruny plné vášní a intrik.

 

ANOTACE:
Na ostrově Fennbrinu se v každé generaci rodí trojčata – tři královny, rovnocenné dědičky trůnu. Mirabella ovládá živly. Lusknutím prstů dokáže přivolat dusivé plameny nebo prudkou bouři. Katharina může pozřít nejprudší jedy, aniž by ji zabolelo břicho. Arsinoe umí vykouzlit nejrudější růži a zkrotit i ty nejkrvežíznivější šelmy. Každá z nich je jedinečná, ale jen ta nejlepší může získat korunu.

V den jejich šestnáctin proto začíná souboj. Nebude mít vítěze ani poražené. Hrát se totiž bude na život a na smrt…

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Tři temné čarodějky

v strži se zrodily,

dívky to sličné jsou,

však přátelit se neměly.

Tři temné čarodějky,

jdou temnou tmou,

dvě kruté smrti vstříc,

třetí bude královnou.

 

KRÁLOVNINY ŠESTNÁCTÉ NAROZENINY

21. prosince
Čtyři měsíce do Beltainu

PANSTVÍ GREAVESDRAKE

Mladá královna stála bosá a s rozpaženýma rukama na dřevěném stupínku. Před chladem ji chránilo jen lehké negližé a dlouhé černé vlasy. Potřebovala veškerou sílu svého drobného těla, aby udržela vzpřímený postoj a vztyčenou hlavu.

Kolem ní kroužily dvě vysoké ženy. Ozvěna jejich kroků se nesla po studené dřevěné podlaze. Obě měly ruce složené na prsou a prsty si bezděky klepaly na ramena.

„Vždyť by jí člověk mohl spočítat žebra,“ poznamenala Genevieve a trochu do nich dívku šťouchla, jako by tím mohla pohrozit i kostem skrývajícím se hlouběji pod kůží. „Navíc je pořád taková malá. Malé královny moc důvěry nevzbuzují. Ostatní členové rady si o tom šeptají v jednom kuse.“

Prohlížela si mladou královnu Katharinu se zjevným znechucením a zastavovala se pohledem na všech nedokonalostech. Na propadlých tvářích, na bledé pleti. Na strupech, které jí zůstaly na pravé dlani po tom, co jí o ni třely jedovatý dub. Jen strupy, žádné jizvy, na to si vždy dávaly pozor.

„Můžeš svěsit ruce,“ povzdechla si Genevieve a otočila se na podpatku.

Královna Katharina se podívala na Natalii, vyšší a starší ze sester Arronových, dřív než Natalia na ni. Ale když se jejich pohledy setkaly, Natalia přikývla a Katharině se znovu rozproudila krev v žilách.

„Dnes večer si bude muset vzít rukavičky,“ pokračovala Genevieve kriticky. Ale byla to Natalia, kdo rozhodoval o královnině přípravě. A když se Natalii zlíbilo třít Katharině dlaně jedovatým dubem jen týden před jejími šestnáctinami, pak jí v tom nikdo nebránil.

Genevieve chytila Katharinu za pramen vlasů a škubla jimi.

Katharina jen zamrkala. Genevieve jí nedala pokoj od té doby, co na ten stupínek musela vylézt. Občas do ní strčila takovou silou, až se zdálo, jako by snad chtěla, aby Katharina spadla a ona ji pak mohla peskovat za to, že si udělala modřiny.

Genevieve ji znovu zatahala za vlasy.

„Aspoň že jí nepadají. Ale jak můžou černé vlasy působit tak mdle, to nepochopím. A pořád je taková malá.“

„Je nejmladší a nejmenší z trojčat,“ připomněla jí Natalia svým hlubokým, klidným hlasem. „Některé věci nezměníme, sestro.“

Pro Katharinu nebylo snadné nesledovat Natalii pohledem. Starší ze sester Arronových byla skoro jako její matka. To do její hedvábné sukně zabořila Katharina hlavu, když jí bylo šest, a plakala do ní celou cestu z Černé chaty až do svého nového domova na panství Greavesdrake, protože ji odvezli od jejích sester. Toho dne Katharina vskutku nebudila královský dojem. Ale Natalia se na ni za to nezlobila. Nechala ji plakat, přestože jí slzami máčela šaty, a hladila ji něžně po vlasech. Byla to Katharinina nejranější vzpomínka. Vzpomínka na jednu jedinou chvíli, kdy jí Natalia dovolila chovat se jako dítě.

V šikmém úhlu slunečních paprsků dopadajících do salonku vypadal Nataliin ledově blonďatý drdol jako stříbrný. Stará ale nebyla. Natalia nikdy nezestárne. Měla moc práce a zodpovědnosti, než aby něco takového připustila. Byla hlavou rodu Arronů, travičů, kteří měli i nejsilnější zastoupení v Černé radě. A vychovávala novou královnu.

Genevieve chytila Katharinu za pravou ruku a přejížděla jí po dlani poseté strupy palcem, až našla jeden velký a seškrábla jí ho, takže jí začala téct krev.

„Genevieve,“ napomenula ji Natalia. „To stačí.“

„Nuže dobrá, rukavičky to vyřeší,“ řekla Genevieve, ale tvářila se naštvaně. „Rukavičky nad lokty dají jejím pažím aspoň nějaký tvar.“

S těmi slovy Katharinu pustila a její ruka klesla zpět k boku. Katharina na tom stupínku stála už přes hodinu, a to před sebou ještě měla celý den. Ještě celý den, než se setmí a začne Gave Noir. Slavnost travičů. Už jen při tom pomyšlení se jí sevřel žaludek a tichounce sykla.

Natalia se zamračila.

„Odpočívala jsi?“ zeptala se.

„Ano, Natalie,“ odpověděla Katharina.

„Nejedla jsi nic než vodu a řídkou kaši?“

„Nic.“

Už celé dny nepozřela nic jiného, a přesto tušila, že se může stát, že to nebude stačit. To obrovské množství jedu, které bude muset večer zkonzumovat, na ni bude možná i přes veškerý Nataliin trénink moc. Nicméně pokud by měla skutečně velký travičský dar, pak by ji to samozřejmě neohrozilo.

Jak tam tak stála na dřevěném stupínku, měla pocit, jako by na ni tmavé stěny salonku padaly, přetížené vahou všech Arronových, kteří dorazili. Přijeli z každého koutu ostrova, aby se mohli stát svědky oslavy královniných šestnáctých narozenin. Panství Greavesdrake jí většinou připadalo jako obří tichá jeskyně, neobydlená až na Natalii, její sloužící, její sourozence Genevieve a Antonina a jejího bratrance a sestřenici, Luciana a Allegru, pokud zrovna nepobývali ve svých sídlech ve městě. Ale dnes se to v domě jen hemžilo lidmi a dekoracemi. Celé panství bylo plné jedů a travičů. Kdyby se stavby uměly usmívat, Greavesdrake by se škodolibě křenil.

„Musí být připravená,“ zavrčela Genevieve. „Každý kout ostrova se dozví o tom, jak to dnes v noci dopadne.“

Natalia na sestru kývla. V jejím gestu se skrývalo pochopení pro její obavy i to, jak Natalii už unavovalo je neustále poslouchat.

Pak se Natalia podívala z okna do údolí, kde leželo hlavní město Indrid Down. Nad závojem kouře z komínů se k nebi hrdě tyčily dvě černé věže paláce Volroy, v němž během svého panování přebývaly královny a v němž se nacházelo i stálé sídlo Černé rady.

„Jsi příliš nervózní, Genevieve.“

„Příliš nervózní?“ sykla Genevieve. „Vstupujeme do nástupnického roku se slabou královnou. Pokud prohrajeme… já se do Prynnu nevrátím!“

Genevieve to vypískla tak procítěně, až se Natalia pousmála. Prynn. Kdysi býval městem travičů, ale v současnosti v něm žili jen ti nejslabší z nich, protože jim patřilo celé hlavní město. Už přes sto let.

„Vždyť jsi v Prynnu nikdy nebyla, Genevieve.“

„Neopovažuj se mi smát!“

„Tak nebuď směšná. Občas nevím, co tím sleduješ.“

Natalia znovu pohlédla na černé věže paláce Volroy. V Černé radě zasedalo pět Arronů. Už po tři generace neměli v radě méně než pět míst, která jim zaručovala vládnoucí královna z rodu travičů.

„Jen tě informuju o tom, co ti možná ušlo, když se tak často neúčastníš jednání rady, protože pořád trénuješ a rozmazluješ naši královničku.“

„Mně nic neunikne,“ ubezpečila ji Natalia a Genevieve sklopila oči.

„Já vím. Promiň, sestro. Chci jen říct, že v radě narůstá ostražitost, protože chrám otevřeně podporuje elementály.“

„Do chrámu lidé chodí o slavnostech a modlit se za nemocné děti,“ řekla Natalia a chytila Katharinu za bradu. „Se vším ostatním se obracejí na radu. Nechceš třeba zajít do stájí a trochu se projet, Genevieve?“ navrhla sestře. „To by tě mohlo trochu uklidnit. Nebo se vrať do paláce. Tam se jistě najde něco, co si žádá pozornost.“

Genevieve stiskla rty. Na okamžik se zdálo, že neuposlechne nebo že dá Katharině facku, jen aby ze sebe vypustila trochu páry.

„To zní jako dobrý nápad,“ podotkla ale nakonec. „Tak se tedy uvidíme večer, sestro.“

Jakmile Genevieve odešla, Natalia na Katharinu kývla. „Už můžeš slézt.“

Katharině se třásla vyzáblá kolena, ale dávala si dobrý pozor, aby neklopýtla.

„Vrať se do své komnaty,“ vyzvala ji Natalia a obrátila svou pozornost k nějakým papírům na stole. „Pošlu za tebou Giselle s miskou kaše. Ale pak až do večera nic kromě pár doušků vody.“

Katharina se trochu uklonila, k odchodu se však ještě tak docela neměla.

„Je to… Je to vážně tak zlé, jak říká Genevieve?“ zeptala se.

Natalia se na ni na okamžik zadívala, jako by zvažovala, zda se vůbec obtěžovat s odpovědí.

„Genevieve je ustaraná. Už od dětství. Ne, Kat. Není to vůbec tak zlé,“ řekla a dala jí pramen vlasů za ucho. Tak to dělala často, když byla s Katharinou spokojená. „Královny z rodu travičů seděly na trůně dávno předtím, než jsem přišla na svět, a budou na něm sedět ještě dávno potom, co já i ty zemřeme,“ prohlásila a položila Katharině ruce na ramena. Vysoká, ledově krásná Natalia. Její slova nedávala prostor žádným ale, žádným pochybnostem. Kdyby se jí Katharina víc podobala, Arronové by se neměli čeho bát.

„Dnes večer je oslava. Pro tebe, na počest tvých narozenin. Tak si ji užij, královno Katharino. A zbytek přenechej mně.“

Katharina si prohlížela svůj odraz v zrcadle a Giselle jí mezitím pečlivě a zkušeně pročesávala dlouhé černé vlasy. Královna na sobě pořád ještě měla jen župan a negližé a pořád ještě jí byla zima. Greavesdrakem se proháněl průvan a stíny. Katharina mívala občas pocit, že většinu života tráví ve tmě a zmrzlá na kost.

Po pravé straně toaletního stolku stálo skleněné terárium a v něm odpočívala samička korálovce přecpaná cvrčky. Katharina ji vlastnila už od vylíhnutí. Byl to jediný jedovatý tvor, jehož se nebála. Znala vibrace Katharinina hlasu i pach její kůže. Nikdy v životě ji nekousla, ani jedinkrát.

Katharina si ji večer vezme na slavnost jako hřejivý živý náramek. Natalia bude mít svou černou mambu. Nenápadný hadí náramek sice nepůsobí takovým dojmem jako had stočený kolem ramen, ale Katharina dávala přednost svému střízlivějšímu šperku. Její korálovka byla krásnější. Červená, žlutá a černá. Že je jedovatá, to bylo díky zbarvení jasné na první pohled. Dokonalý doplněk pro královnu z rodu travičů.

Katharina se dotkla skleněné stěny a korálovka zvedla oblou hlavu. Katharině odjakživa v jednom kuse zas a znovu opakovali, že jí nemá dávat jméno, že to není žádný domácí mazlíček. Ale v duchu jí říkala Šipka.

„Nepijte moc šampaňského,“ poradila jí Giselle, zatímco jí rozdělovala vlasy na jednotlivé prameny. „Určitě bude otrávené nebo aspoň smíchané s nějakou jedovatou šťávou. V kuchyni jsem zaslechla něco o kuličkách růžového jmelí.“

„Něco vypít budu muset, vždyť se bude připíjet na mé narozeniny.“

Na narozeniny její a jejích sester. Na celém ostrově se slavily šestnáctiny nejmladší generace královen, trojčat.

„Tak si v něm jen smočte rty,“ nabádala ji Giselle. „Nic víc. Musíte si dávat pozor nejenom na jed, ale i na samotný alkohol. Jste příliš štíhlá, než abyste mohla vypít víc bez ztráty soustředění.“

Giselle zapletla Katharině vlasy do copů, které jí sepnula vysoko na hlavě, a pomalu z nich vytvářela složitý drdol. Pracovala jemně. Vůbec netahala. Věděla, že roky trávení královninu pokožku na hlavě oslabily.

Katharina se natáhla pro make-up, ale Giselle zavrtěla hlavou. Už tak byla královna až příliš bílá – bohatě ji napudrovaly ve snaze skrýt její propadlé tváře a vystouplé klíční kosti. Tak hubená byla kvůli všem těm jedům. Během propocených a prozvracených nocí její kůže zkřehla a zbledla jako navlhčený papír.

„Už tak jste dost krásná,“ řekla Giselle a usmála se na ni. „To dělají ty vaše velké tmavé panenkovské oči.“

Giselle byla hodná. Katharina ji měla ze všech sloužících nejraději. Ale dokonce i tahle prostá dívka byla v mnoha ohledech krásnější než ona. Měla plné boky, barvu ve tváři a plavé vlasy, které zářily i přesto, že si je musela barvit na ledovou blond, již preferovala Natalie.

„Panenkovské oči,“ zopakovala Katharina.

Možná. Ale rozhodně nebyly krásné. V jejím nemocném obličeji vypadaly spíš jako dvě velké černé koule. Když se na sebe tak dívala do zrcadla, představila si své tělo rozložené na jednotlivé části. Kosti, kůže, trochu krve. Nedalo by moc práce smazat ji z povrchu země, servat z ní tu trochu svalů, vyrvat vnitřnosti a nechat je usušit na slunci. Často přemýšlela, jestli i její sestry budou vypadat tak křehce. Jestli jsou pod kůží všechny stejné, a ne jedna travička, druhá naturalistka a třetí elementálka.

„Genevieve si myslí, že selžu,“ hlesla Katharina. „Říká, že jsem příliš malá a příliš slabá.“

„Jste královnou travičů,“ oponovala Giselle. „Na čem jiném záleží? A krom toho nejste tak malá. Ani tak slabá. Viděla jsem mnoho menších a slabších.“

Vtom do pokoje nakráčela Natalia v těsné černé róbě. Měly si všimnout, že se blíží. Měly zaslechnout klapot jejích podpatků odrážející se od vysokých stropů, ale obě byly příliš zabrané do jiných myšlenek.

„Je připravená?“ zeptala se Natalia a Katharina vstala. Být oblékána pod dohledem hlavy rodiny Arronových, to byla velká čest vyhrazená jen pro slavnostní příležitosti. A pro oslavy narozenin.

Giselle rychle přinesla Katharininy šaty. Černé s nabíranou sukní. Těžké. Bez rukávů. Dlouhé saténové rukavičky, které měly skrýt strupy na její dlani, už ležely připravené na stolku.

Katharina se do šatů postavila a Natalia jí je začala šněrovat. Katharině se sevřel žaludek. Ze schodů už se nesla ozvěna začínající oslavy. Pak jí Natalia a Giselle navlékly rukavičky, Giselle otevřela terárium a Katharina z něj vyndala Šipku. Had se jí poslušně svinul kolem zápěstí.

„Dostala tišicí prostředky?“ zeptala se Natalia. „Možná by měla.“

„To nebude nutné,“ řekla Katharina a pohladila korálovku po šupinatém těle. „Má dobré způsoby.“

„Jak myslíš,“ pokrčila rameny Natalia, obrátila Katharinu čelem k zrcadlu a položila jí ruce na ramena.

Ještě nikdy v historii se nestalo, že by po sobě vládly víc než tři královny stejného daru. Sylvia, Nicola a Camille byly poslední. Všechny to byly travičky vychované Arronovými. Ještě jedna a možná by se z nich stala dynastie. Možná, že v budoucnu by pak bylo dovoleno dospět jen královnám travičkám a jejich sestry by byly hned po narození utopeny.

„Na Gave Noir tě nečeká nic překvapivého,“ řekla jí Natalia. „Nic, s čím by ses doposud nesetkala. Ale stejně toho raději moc nejez. Použij své triky a jednej tak, jak jsme se to učily.“

„Bylo by dobrým znamením, kdyby se můj dar projevil právě dnes v noci,“ špitla Katharina. „Na mé narozeniny. Jako tomu bylo v případě královny Hadly.“

„Už zase jsi strávila moc času v knihovně s dějinami,“ povzdechla si Natalia a navoněla Katharině šíji a vlasy jasmínovým parfémem. Natalia měla vlasy upravené podobně, snad aby tím dala najevo svou solidaritu. „Královna Hadly nebyla travička. Měla dar války. To je něco jiného.“

Katharina přikývla a Natalia si ji ještě prohlédla ze všech možných stran, spíš jako nějakou figurínu než jako člověka, jako surový materiál, který může přetvořit svým travičským uměním k obrazu svému.

„Jsi trochu hubená,“ poznamenala. „Camille takhle vyzáblá nikdy nebyla. Naopak, bývala skoro buclatá. A na Gave Noir se těšila jako dítě na pouť.“

Katharina při zmínce o královně Camille ihned zbystřila. Přestože Natalii vychovávali jako její nevlastní sestru, o předcházející královně téměř nikdy nemluvila. O Katharinině matce, ačkoli Katharina tak o ní vlastně ani nepřemýšlela. Chrámová doktrína pravila, že královny nemají ani matku, ani otce. Jsou výlučně dcerami Bohyně. A kromě toho, královna Camille opustila ostrov spolu se svým manželem, jakmile se zotavila z porodu, stejně jako všechny královny před ní. Bohyně seslala nové královny a vláda staré královny tím skončila.

Katharina měla ale přesto ráda vyprávění o těch, kteří žili před ní. Ovšem jediný příběh o Camille, jejž Natalia vyprávěla, byl o tom, jak Camille získala korunu. Jak své sestry otrávila tak chytře a tiše, že trvalo celé dny, než zemřely. A jak, když bylo po všem, vypadaly tak pokojně, jako by zemřely ve spánku, nebýt té pěny u úst.

Natalia viděla jejich pokojné otrávené tváře na vlastní oči. A pokud Katharina uspěje, spatří dvě další.

„Ale v jiných ohledech jsi jako Camille,“ pokračovala Natalia s povzdechem. „Ona taky milovala ty zaprášené knihy v knihovně. A vždycky působila tak mladistvým dojmem. Skutečně byla mladá. Od své korunovace panovala pouhých šestnáct let. Bohyně seslala její trojčata brzy.“

Trojčata královny Camille byla seslána brzy, protože královna byla slabá. To si aspoň lidé vyprávěli. Katharina občas přemýšlela nad tím, jak dlouho asi bude vládnout ona. Kolik let povede svůj lid, než se ji Bohyně rozhodne nahradit. Arronovým na tom ale nejspíš nezáleželo. V mezidobí vládla ostrovu Černá rada, a pokud ona získá korunu, Arronovi ji budou ovládat i nadále.

„Camille pro mě byla jako mladší sestra,“ pokračovala Natalia.

„Takže to z tebe dělá mou tetu?“

Natalia ji chytila za bradu.

„Nebuď tak sentimentální,“ napomenula ji a spustila ruku. „Přestože vypadala mladě, Camille zabila své sestry s grácií. Odjakživa byla dobrou travičkou. Její dar se projevil brzy.“

Katharina se zamračila. I u jedné z jejích vlastních sester se projevilo nesporné nadání velice brzy. U Mirabelly, velké elementálky.

„Otrávím své sestry stejně tak snadno, Natalie,“ prohlásila Katharina. „Slibuju. Ačkoli až skončím, možná nebudou vypadat, jako by spaly.“

Severní taneční sál byl plný travičů až k prasknutí. Jako by se snad všichni, kdo se pyšnili aspoň kapkou krve rodu Arronů, spolu s mnoha a mnoha dalšími traviči ze všech koutů země s výjimkou Prynnu vydali do hlavního města. Katharina si je prohlížela seshora z hlavního schodiště. Všude křišťál, stříbro a drahokamy. Jinde zahlédla lesklé věžičky z vínových bobulí rulíku zlomocného obtočených cukrovou vatou.

I hosté vypadali skoro až příliš nastrojeně. Ženy v náhrdelnících z černých perel a diamantů, muži v kravatách z černého hedvábí. A všichni měli až příliš masa na kostech, až příliš síly v pažích. Budou posuzovat tu její a shledají, že jí má nedostatek. Vysmějí se jí.

Zatímco je pozorovala, nějaká žena s rudými vlasy zaklonila hlavu, takže Katharina jí na okamžik dohlédla až hluboko do krku, jako by si ta dáma vykloubila čelist. Zdálo se jí, že místo zdvořilých rozhovorů slyší jen kvílení a místo lidí je sál plný blyštivých monster.

„Nezvládnu to, Giselle,“ zašeptala. Komorná jí naposledy urovnala honosnou sukni a chytila ji zezadu za ramena.

„Ale ano, zvládnete.“

„Je tu nějak víc schodů než dřív.“

„Ale není,“ pousmála se Giselle. „Budete perfektní, královno Katharino.“

Hudba v tanečním sále pod nimi najednou ustala. Natalia zvedla ruku.

„Jste připravena,“ ujistila ji Giselle a ještě jednou zkontrolovala dokonale upravenou sukni.

„Díky vám všem,“ začala hovořit Natalia k hostům svým hlubokým, melodickým hlasem. „Díky, že jste se tu s námi v dnešní významný den sešli. Toto datum je důležité v každém roce, ale v tomto ještě více než jindy. Letos totiž naše Katharina slaví šestnáctiny!“ Ozval se potlesk. „A až přijde jaro a nadejde čas festivalu Beltain, stane se něčím víc než pouhým festivalem. Bude i začátkem nástupnického roku. A právě během něho bude mít celý ostrov možnost spatřit sílu travičů při Přehlídce! A až festival Beltain skončí, budeme mít to potěšení sledovat, jak naše královna úspěšně otráví své sestry.“

S těmi slovy Natalia pokynula ke schodům.

„Letošním festivalem to začne a příští festival stvrdí naši vládu!“ Následovala další vlna potlesku, smíchu a souhlasných pokřiků. Myslí si, že to bude tak snadné. Má jeden rok na to, aby otrávila dvě královny. Silná královna by toho dosáhla během jednoho měsíce, jenže Katharina nebyla silná.

„Už dnes večer si ale můžete vychutnat její společnost,“ pokračovala Natalia.

Pak se otočila směrem k příkrému schodišti pokrytému vínovým kobercem, na který pro tuto slavnostní příležitost položili ještě lesklý černý běhoun. Nebo možná proto, aby Katharina uklouzla.

„Ty šaty jsou těžší, než se zdály být ve skříni,“ zašeptala Katharina. Giselle se jen uchichtla.

Jakmile vyšla ze stínu a vkročila na schodiště, ucítila na sobě Katharina oči všech přítomných. Traviči měli přísnost a preciznost v krvi. Dokázali člověka probodnout pohledem stejně účinně jako nožem. Lid ostrova Fennbirn sílil podle vládnoucí královny. Naturalisté sílili za vlády naturalistky, elementálové za vlády elementálky. A po třech travičských královnách získali na síle všichni traviči do posledního, a nejvíce pak Arronové.

Katharina nevěděla, jestli se usmívat, či ne. Věděla jen, že se nesmí třást, že nesmí klopýtnout. Téměř zapomněla dýchat. Zachytila pohledem Genevieve, která stála vpravo za Natalií. Její šeříkové oči vypadaly jako dva kameny. Jako by byla rozhněvaná i vyděšená zároveň, jako by Katharinu pokoušela, aby udělala chybu, jako by se vyžívala v představě, jak by jí za ni pak mohla nafackovat.

Když Katharina konečně sestoupila až do sálu, hosté pozvedli na její počest číše a usmáli se, až jejich bílé zuby zazářily. Katharině se nesmírně ulevilo. Všechno bude dobré, aspoň prozatím.

Jeden z číšníků jí nabídl skleničku šampaňského. Vzala si ji a přičichla k němu. Mělo lehce jablečnou vůni s přídechem dubu. Pokud bylo něčím otrávené, pak ne bobulemi růžového jmelí, jak se domnívala Giselle. Ale pro jistotu si raději jen lokla a jemně svlažila rty.

S jejím příchodem do sálu opět spustila hudba a lidé se znovu dali do hovoru. Traviči ve slavnostní černé se okolo ní slétali jako vrány a stejně rychle zas odlétali. Tolik se jich uctivě klanělo, tolik se jich představovalo, ale jediné jméno, na němž záleželo, znělo Arron. Za chvíli její srdce sevřela úzkost. Šaty jí najednou připadaly neskutečně těžké a vzduch horký. Rozhlédla se po Natalii, ale nikde ji neviděla.

„Jste v pořádku, královno Katharino?“

Katharina na ženu stojící před ní jen zamrkala. Vůbec si nedokázala vybavit, co jí říkala.

„Ale jistě, samozřejmě.“

„Co myslíte? Mají podle vás vaše sestry stejně honosnou oslavu jako vy?“

„To rozhodně ne! Naturalisté si teď nejspíš opékají ryby na dřevěných špízech nad ohněm,“ pronesla Katharina a všichni se zasmáli. „A Mirabella… Mirabella…“

„… se nejspíš právě teď cáká bosá v loužích.“

Katharina se otočila. Zjistila, že se na ni usmívá nějaký krásný mladý travič, který má Nataliiny modré oči a ledově plavé vlasy. Natáhl k ní ruku.

„Co jiného taky elementály baví, že?“ dodal. „Zatančíte si se mnou, má královno?“

Katharina se od něj nechala odvést na taneční parket a sevřít do tanečního držení. Na klopě měl přišpendleného překrásného modrozeleného štíra smrtonoše. Pořád ještě byl trochu naživu a omámeně pohyboval nohama. Groteskně půvabná ozdoba. Katharina se od něj trochu odtáhla. Jed smrtonošů byl velice silný. Sedmkrát ji jím píchli a sedmkrát ji pak uzdravili, ale její tělo si proti němu přesto dosud nevyvinulo dost protilátek.

„Zachránil jste mě,“ poděkovala. „Ještě vteřinu hledání slov a byla bych raději vzala nohy na ramena.“

Jeho úsměv byl dost pozorný, až se začervenala. Tančili a ona si prohlížela jeho ostře řezanou tvář.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se. „Musíte pocházet z rodu Arronů. Ta podoba se nezapře. Ani ty vlasy. Samozřejmě pokud jste si je pro dnešní večer neobarvil.“

Její taneční partner se rozesmál. „Cože? Myslíte jako sloužící? Tetička Natalie si na vzezření potrpí až příliš.“

„Tetička Natalie? Takže jste z rodu Arronů.“

„Jsem,“ odpověděl. „Jmenuju se Pietyr Renard. Má matka byla Paulina Renardová. A mým otcem je Nataliin bratr, Christophe,“ řekl jí a zatočil ji do piruety. „Tančíte velice dobře.“

Rukou jí přejel po zádech, a když se přiblížil k jejím ramenům, celá ztuhla strachy, že pod látkou šatů ucítí pás tvrdé kůže, který se jí tam vytvořil po jedné z minulých otrav.

„Tak to je s podivem,“ opáčila, „vzhledem k tomu, jak těžké na sobě mám šaty. Mám pocit, jako by se mi šněrování mělo co nevidět zaříznout do kůže až do krve.“

„To nesmíte dopustit. Říká se, že ty nejsilnější královny travičky mají jedovatou krev. Byl bych moc nerad, kdyby mi vás jeden z těch supů ukradl v naději, že bude moct ochutnat.“

Otrávenou krev. Jak by asi byli zklamaní, kdyby ochutnali tu její.

„Supů?“ podivila se. „Copak většina z přítomných nepatří do vaší rodiny?“

„No právě.“

Katharina se rozesmála a přestala až ve chvíli, kdy jí hlava klesla až příliš blízko jedovatému smrtonoši. Pietyr byl vysoký, téměř o hlavu vyšší než ona. Klidně by s ním mohla tančit a dívat se přitom tomu štírovi do očí.

„Umíte se velice krásně smát,“ polichotil jí Pietyr. „Ale je to velice zvláštní. Myslel jsem, že budete nervózní.“

„Já jsem,“ přiznala. „Celá slavnost Gave No…“

„Nemyslel jsem ohledně dneška, ale ohledně celého letošního roku. Ohledně Přehlídky, ohledně Beltainu. Ohledně začátku všeho.“

„Ohledně začátku všeho,“ zopakovala po něm tiše.

Natalia jí mnohokrát říkala, aby brala věci jednu po druhé tak, jak přicházejí. Aby se jimi nenechala přetížit. Dosud to bylo snadné. Ale Natalia umí všechno podat tak, že se to zdá snadné.

„Budu tomu čelit tak, jak musím,“ odpověděla Katharina. Pietyr se pousmál.

„Ve vašem hlase je tolik hrůzy. Doufám, že až si budete vybírat ženicha, projevíte trochu více nadšení.“

„Na tom přece nezáleží. Ať už si vyberu jakéhokoli ženicha, bude mě milovat, až se stanu královnou.“

„Copak byste nebyla raději, kdyby se do vás zamiloval už předtím?“ zeptal se. „Myslím, že to je přáním každého z nás. Být milováni pro to, kým jsme, ne pro to, jakého jsme dosáhli postavení.“

Katharina už už chtěla použít příslušnou rétorickou odpověď o tom, že být královnou neznamená dosáhnout nějakého postavení. Královnou se nemůže stát jen tak každý. Jen ona a její sestry jsou úzce spjaty s Bohyní. Jen ony mohou porodit budoucí generaci trojčat. Ale věděla, co tím chtěl Pietyr skutečně říct. Bylo by krásné, kdyby ji měl někdo rád i s jejími chybami, kdyby ji někdo chtěl jen pro to, kým skutečně je, a ne pro to, jakou může vládnout mocí.

„A nebyla byste raději, kdyby se do vás zamilovali všichni, a ne jen jeden z nich?“ dodal ještě.

„Pietyre Renarde,“ řekla Katharina. „Musíte přicházet vskutku zdaleka, že se k vám nedonesly všechny ty povídačky. Všichni na ostrově vědí, za kým se pohrnou ženiši. Má sestra Mirabella je prý krásná jako hvězdná záře. O mně se nikdy nikdo nevyjádřil ani napůl tak lichotivě.“

„Možná, že to je ale vše, o co jde. Jen o lichotky. Také se říká, že Mirabella je napůl blázen. Že mívá záchvaty vzteku. Že to je fanatička zcela ovládaná chrámem.“

„A že má dost síly na to, aby zdemolovala třeba celou budovu.“

Pietyr si prohlédl strop nad jejich hlavami a Katharina se usmála. Nemyslela tím panství Greavesdrake. Nic na světě nebylo dost silné, aby to srovnalo Greavesdrake se zemí. Natalia by něco takového nikdy nedopustila.

„A co vaše sestra Arsinoe, naturalistka?“ zeptal se Pietyr jakoby nic. Oba se zasmáli. O Arsinoe se neříkalo vůbec nic.

Pietyr dál vedl Katharinu po tanečním parketu. Tančili spolu už dlouho. A lidé si toho začínali všímat.

Skončila další píseň. Jejich třetí, možná už dokonce čtvrtá. Pietyr se zastavil a políbil královně špičky prstů schovaných v rukavičce.

„Doufám, že se ještě setkáme, královno Katharino,“ rozloučil se s ní.

Katharina přikývla. Teprve když odešel, všimla si, jaké panuje v sále ticho. Ale vzápětí se všichni znovu rozpovídali a jejich rozhovory se odrážely od zrcadlové jižní stěny až nahoru ke zdobenému stropu.

Natalia stojící v hloučku černých obleků ji probodla pohledem. Měla by si honem zatančit ještě s někým dalším, jenže kolem dlouhého stolu s černým ubrusem se to už hemžilo sloužícími jako mravenci. Všichni prostírali slavnostní tabuli.

Gave Noir. Někdy se mu říkalo také Černá hostina. Jednalo se o rituální jedovaté hody, kterých se musela travičská královna účastnit téměř při každé důležitější oslavě. A tak se do ní bez ohledu na sílu svého daru musela zapojit i Katharina. Musela jedům odolávat do posledního sousta, dokud se znovu neuchýlí do svých komnat. Nikdo z příchozích travičů nesměl být svědkem toho, co následovalo. Nikdo nesměl vidět její pot, krev a křeče.

Když se rozezněla violoncella, chtělo se jí utéct. Zdálo se to moc brzy. Měla mít víc času.

V sále byl toho večera každý travič, který něco znamenal. Každý Arron z Černé rady. Lucian, Genevieve, Allegra i Antonin. I Natalia. Nesmí zklamat Natalii.

Hosté se shromáždili u prostřeného stolu. Pro jednou to Katharině pomohlo, protože vlna černých šatů k němu nevyhnutelně dotlačila i ji.

Pak Natalia dala pokyn sloužícím, aby odkryli připravené pokrmy. Hory lesklých bobulí. Slepice nadívané bolehlavem. Kandovaní štíři. Sladký džus ředěný odvarem z oleandru. Chutná pečeně s červenočernou omáčkou z jedovatých bobů soterku růžencového. Při tom pohledu Katharině vyschlo v ústech. Jako by ji přiškrtil korzet i had stočený kolem zápěstí.

„Máte hlad, královno Katharino?“ zeptala se jí Natalie.

Katharina pohladila Šipku po hřejivých šupinách. Dobře věděla, co má říct. Scénář byl předem domluvený. Nacvičený.

„Mám hlad jako vlk.“

„To, co by pro ostatní znamenalo jistou smrt, bude pro vás delikatesou,“ pokračovala Natalie. „Bohyně se o nás božsky stará. Jste spokojena?“

Katharina ztěžka polkla.

„Nabídka se jeví zcela přijatelně.“

Tradice si žádala, aby se jí Natalie v tu chvíli poklonila. Když tak učinila, působilo to zcela nepřirozeně, jako by byla keramickou nádobou, která při jakémkoli ohýbání praská.

Katharina se opřela rukama o stůl. Zbytek slavnosti už byl jen a jen na ní. To, jak bude postupovat, jak dlouho bude trvat, jak rychle bude probíhat. Mohla se posadit nebo zůstat stát. Nemusela se jídla ani dotknout, nicméně jí bylo jasné, že čím víc toho sní, tím lepší dojem udělá. Natalia ji poradila, aby nejedla příbory, ale rukama. Aby si nechala šťávu stékat po bradě. Kdyby byla tak silnou travičkou, jako byla Mirabella elementálkou, spořádala by klidně celý banket.

Všechno jídlo lákavě vonělo. Ale její žaludek se už nenechal jen tak oklamat. Pokusil se stáhnout a sevřel se do bolestné křeče.

„Slepici,“ poručila si Katharina. Jeden z číšníků jí lahůdku okamžitě naservíroval. Celý sál byl tak napjatý, tak plný očí a očekávání. Klidně by jí v tom jídle vymáchali obličej, kdyby mohli.

Katharina narovnala ramena. Sedm z devíti členů rady stálo v popředí shromáždění. Všech pět Arronů spolu s Lucianem Marlowem a Paolou Vendovou. Dva zbývající členy poslali ze slušnosti oslavy jejích dvou sester.

Její slavnosti se účastnily jen tři kněžky, ale Natalia říkala, že na kněžkách nezáleží. Nejvyšší kněžka Luca odjakživa zobala z ruky Mirabelle a vzdala se chrámové neutrality ve slepé víře, že Mirabella bude tou první, které se podaří vyrvat moc z rukou Černé rady. Ovšem prozatím na ostrově platilo slovo rady a kněžky nebyly ničím víc než jen přežitkem a ošetřovatelkami.

Katharina si utrhla kus masa z tlustého prsíčka, které se nacházelo nejdál od toxické nádivky. Nacpala si ho do úst a rozkousala ho. Na okamžik dostala strach, že ho nedokáže spolknout, ale podařilo se jí to a hosté se očividně trochu uvolnili.

Pak si nechala přinést kandovaného štíra. S těmi to bylo snadné. Krásné blyštivé rakvičky posypané zlatým cukrem. Veškerý jed se skrýval v jejich ocasech, takže Katharina si dala čtyři klepeta a pak si poručila pečenou zvěřinu se soterkem.

Tu si měla nechat až nakonec. Jedu soterku se nemohla nijak vyhnout. Ten prosákl úplně vším. Každým kousíčkem masa i kapkou omáčky.

Hned se jí rozbušilo srdce. Někde hluboko v sále ji Genevieve určitě tiše proklínala. Ale už se nedalo nic dělat. Musela si aspoň kousnout a olíznout prsty. Pak si lokla ředěného džusu a zapila ho čistou chlazenou vodou. Rozbolela ji hlava, a když se jí rozšířily zorničky, zatmělo se jí před očima.

Neměla moc času. Brzy začne zvracet. Brzy selže. Cítila na bedrech tíhu tolika pohledů. Tíhu jejich očekávání. A to si žádalo, aby to skončila. Jejich vůle byla tak silná, že ji téměř slyšela.

Následoval koláč z divokých hub, který co nejrychleji spořádala. Pulz už měla nerovnoměrný, jen si nebyla jistá, zda za to může všechen ten jed, nebo jen nervozita. Rychlost, s níž jedla, budila dobrý dojem a nadšení a Arronové jí začali tleskat a povzbuzovali ji dál. Jejich aplaus narušil její koncentraci, takže spolykala víc hub, než měla v plánu. Jedna z posledních chutnala jako muchomůrka, ale ta by tam přece být neměla, ty byly přece až příliš nebezpečné. Sevřel se jí žaludek. Toxin působil rychle a silně.

Hodila do sebe ještě dvě, které skryla v ústech a zapila je otráveným vínem. Většina jí ho stekla po bradě na šaty, ale na tom nezáleželo. Gave Noir byl u konce. Bouchla oběma dlaněmi do stolu.

A traviči zajásali.

„To byla jen ochutnávka,“ prohlásila Natalie. „Gave Noir, který uspořádáme u příležitosti oslavy Přehlídky, bude legendární.“

„Musím jít, Natalie,“ hlesla Katharina a chytila Natalii za rukáv.

Dav ihned utichl. Natalia se jí diskrétně vysmekla.

„Prosím?“

„Musím už jít!“ vykřikla Katharina, ale bylo příliš pozdě.

Žaludek se jí obrátil a všechno se to seběhlo tak rychle, že se nestihla ani otočit k hostům zády. Předklonila se a vyzvrátila jeho obsah na slavnostní ubrus.

„Budu v pořádku,“ lhala a snažila se to nějak přemoct. „Musím být nejspíš nemocná.“

Ale vtom se jí žaludek obrátil znovu. Co ovšem znělo ještě hlasitěji, byly znechucené zvuky, které začali vydávat hosté, a šustění šatů, jež doprovázelo snahu travičů dostat se co nejdál od toho nepořádku.

I skrz krví podlité a slzami zalité oči viděla Katharina jejich odsuzující pohledy. Její ostuda se odrážela v pohledu každého z přítomných.

„Mohl by mě prosím někdo odvést do mých komnat?“ zalapala Katharina bolestně po dechu.

Ale nikdo jí nepomohl. Její kolena ztěžka dopadla na mramorovou podlahu. Tohle nebyla žádná menší otrava. Celá se potila a žilky ve tvářích jí popraskaly.

„Moc se omlouvám, Natalie,“ hlesla.

Ale Natalie nic neříkala. Jediné, co Katharina viděla, byly její zaťaté pěsti a pohyby paží, kterými rychle a vztekle vyváděla hosty ze sálu. Všichni kolem se snažili dostat od Kathariny co nejrychleji a co nejdál. Začala znovu zvracet a strhla přes sebe ubrus, aby se pod něčím schovala.

Taneční sál potemněl. Sloužící začali sklízet ze stolu, zatímco její drobné tělo sevřela další bolestivá křeč.

Zostudila se natolik, že jí nepomohli ani oni.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, únor 2019
Překlad: Alžběta Kalinová
Vazba: vázaná
Počet stran: 424
Cena: 349 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít