J. R. Ward: Zběsilost krve (Odkaz černé dýky 3)

Ukázky z knih / 21.2.2019 /

Upíří aristokrat Peyton se domnívá, že našel dokonalou partnerku – dokud se nezamiluje do jiné. A když jeho ukvapené rozhodnutí v boji s nepřítelem ohrozí život jiné cvičenky, musí se Peyton smířit s myšlenkou, že jeho budoucnost i srdce patří ve skutečnosti té druhé.

 

Novo má jakožto žena ve výcvikovém programu Bratrstva černé dýky pocit, že je nezbytné stále se přede všemi prosazovat – a nestojí o rozptylování v podobě lásky. Když se ale ukáže, že Peyton zdaleka není jen bohatý playboy, musí se konečně vyrovnat s tragédií, která ji zlomila na duši a uzavřela ji před láskou.

Zatímco ti dva zápolí s Novinou minulostí a Peytonovou přítomností, musí se i jiný pár potýkat s erotickým vztahem, který je bezprecedentní – a možná i skandální.

Saxton, který utrpěl zklamání v lásce, v sobě nalézá hlubokou náklonnost k Ruhnovi, novému členu domácnosti. Bude však i druhý muž ochotný zabývat se jejich vztahem? Nebo uzavře svou mysl i srdce před tím, co může být pravá láska… a připraví tím Saxtona o všechno?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Baronet, únor 2019
Překlad: Jana Pacnerová
Vazba: vázaná
Počet stran: 408
Cena: 359 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola 1

Když máte na světě všechno, nikdy vás nenapadne, že vám mohlo něco ujít. Že některé příležitosti byly jen dočasné. Že některé sny se nemůžou splnit.

Peyton, syn Peythonův, ukrýval oči za modrými skly brýlí a zíral přitom přes odpočívárnu výcvikového centra. Paradise, pokrevní dcera králova prvního rádce Abalonea, seděla napříč přes obyčejné, nijak elegantní křeslo, nohy zavěšené přes jednu područku a záda opřená o druhou. Blond hlavu měla sklopenou, očima projížděla poznámky o IVZ.

Improvizovaná výbušná zařízení.

Protože věděl, co na těch papírech je – příslib smrti, realita války s Vyhlazovací společností, nebezpečí, kterému se vystavila, když nastoupila do výcvikového programu pro vojáky Bratrstva černé dýky –, měl sto chutí jí ty poznámky sebrat a vrátit čas. Toužil se přenést do starého života, než přišla sem, aby se naučila bojovat… a než se dozvěděla, že je mnohem víc než jen aristokratka s urozenou krví a klasickou krásou.

Pochyboval však, že by se někdy sblížili, nebýt války.

Ta strašná noc, kdy Vyhlazovací společnost zaútočila na domy glymery, zmasakrovala celé rodiny a zástupy sloužících, ta byla katalyzátorem jejich vztahu. Vždycky byl flamendr, stýkal se s nevázanou partou bohatých, světaznalých mužů, kteří za nocí navštěvovali lidské kluby a přes den zůstávali doma a hulili trávu. Ale po útocích? Obě jejich rodiny se utábořily v zabezpečených domech za Caldwellem a on a Paradise si zvykli spolu telefonovat, když nemohli spát.

Což bylo většinu času.

Trávili hodiny na telefonu, povídali si o ničem a o všem, od vážného přes praštěné až po pitomoučké.

Pověděl jí věci, které by nesvěřil nikdy nikomu. Přiznal se jí, že se bojí a připadá si osamělý a má strach z budoucnosti. Řekl jí nahlas a poprvé, že má asi problém s drogami. Uvažoval, zda by dokázal prorazit v reálném světě mimo klubovou scénu.

A ona mu naslouchala.

Byla to první přítelkyně, jakou kdy měl. Jo, jasně, šukal mraky příslušnic opačného pohlaví, ale s Paradise nešlo o sex.

Ačkoliv o ni stál. Samozřejmě že stál. Byla neuvěřitelně…

„Přiznej to.“

Jak Paradise promluvila, rázem zbystřil. Pak se rozhlédl. Odpočívárna byla prázdná až na ně dva, všichni ostatní byli buď v posilovně či v šatnách, nebo okouněli na chodbě a čekali, až budou moct pro dnešek odejít.

Takže jo, mluvila na něj. Taky se na něj dívala.

„Do toho.“ Její pohled byl velice přímý. „Proč to konečně neřekneš.“

Nevěděl, jak na to reagovat. A když se mlčení protahovalo, bylo mu, jako by si dal lajnu, srdce se mu v hrudním koši proměnilo v tančící kotel na rockovém koncertě, dlaně se mu zpotily, víčka se zavírala, aby nemžikala.

Paradise se v křesle napřímila, přehodila nohy a upjatě je zkřížila v kolenou. Byl to automatický pohyb; něco, co vycházelo z jejího rodokmenu a aristokratického vychování; všechny ženy v jejím společenském postavení seděly spořádaně. Tak se to prostě dělalo, bez ohledu na to, kde se dotyčná nalézala nebo co měla na sobě.

Sud a bedna nebo Ludvík XIV. Streč nebo Lanvin. Pravidla, miláčku.

Představoval si ji ve večerní róbě, ověšenou šperky po její nebožce mahmen, pod křišťálovým lustrem plesového sálu, vlasy vysoko vyčesané, dokonalou tvář zářící, tělo… jak se tiskne k jeho tělu.

„Kde máš chlapa,“ pronesl chraplavě – což, jak doufal, přičetla na vrub jeho huličskému návyku.

Když spatřil její úsměv, připadal si starý a úplně zkalený, i když byli stejného věku a on byl střízlivý.

„Zrovna se převléká.“

„Velké plány na noc?“

„Kdepak.“

Jo, jasně. Ten ruměnec mu přesně sděloval, co budou dělat – a jak moc se na to Paradise těší.

Nadzvedl si tmavé brýle a promnul oči. Těžko uvěřit, že se nikdy nedozví, jaké to je… mít ji pod sebou a užívat si s ní, moct po libosti zkoumat její nahé tělo, stehna dokořán rozevřená, aby mohl…

„A neměň téma.“ Poposedla v křesle dopředu. „No tak. Řekni to. Pravda osvobozuje, ne?“

Kompresor za automatem na limonádu naskočil a Peyton pohlédl na pult, kde se nabízela jídla a pamlsky, když trávili čas v učebně a v tělocvičně. I když už bratři pouštěli cvičence do terénu k pořádným střetům s nepřítelem, pořád tu byla spousta teorie a zápasnických tréninků a práce se zbraněmi, která probíhala pravidelně a uvnitř výcvikového centra.

Páni. Bacha. Snaží se rozptylovat.

Peyton stočil pohled zpátky k ní. Bože, byla moc krásná, tak blond, s těma velkýma modrýma očima… A ty rty. Měkké, přirozeně růžové. Tělo teď měla o trochu méně vnadné, o trochu svalnatější, protože začala hodně cvičit a posilovat.

„Víš,“ řekla tiše, „byla doba, kdy jsme jeden před druhým nic netajili.“

To vlastně ne, pomyslel si. Vždycky si nechával pro sebe, jak ho Paradise přitahuje.

„Lidi se mění.“ Protáhl se, až mu zapraštělo v zádech. „Vztahy taky.“

„Náš ne.“

„O co jde.“ Potřásl hlavou. „Nic dobrého nemůže vzejít z…“

„Ale no tak, Peytone. Cítím, jak na mě zíráš ve třídě, venku v terénu. Je to zatraceně okaté. A poslyš… vím, o co ti jde. Nejsem naivní.“

Její napětí bylo viditelné, ramena měla ztuhlá, ústa sevřená. A hele, víte vy co, Peyton taky nesnášel pozici, do které ho postavila. Kdyby toho mohl nechat, udělal by to, ale city byly jako divá zvěř. Dělaly si, co chtěly, a do háje s tím, co přitom podupaly nebo pokousaly nebo pokopaly.

„I když se to snažím ignorovat,“ – shrnula si vlasy přes rameno – „a i když určitě chceš cítit něco jiného, je to, jak to je. Asi si o tom musíme promluvit, abychom pročistili vzduch, víš? Než to ovlivní nás nebo ostatní v terénu.“

„Myslím, že je to neřešitelné.“ Ledaže bys chtěla ztloustnout na sto čtyřicet kilo a ztratit svého muže. „A asi na tom nesejde.“

„Nesouhlasím.“ Rozpřáhla ruce. „Ale no tak. Tolik jsme toho spolu prožili. Není nic, co bychom ty a já nezvládli. Pamatuješ na ty hodiny na telefonu? Mluv se mnou.“

Zatímco Peyton uvažoval, proč si sakra nevzal s sebou fajfku na crack, vstal a začal kličkovat mezi nábytkem, uspořádaným s péčí a precizností partie kuliček. Různá křesla, pohovky a gauče byly nazdařbůh rozestavěné po celé místnosti, výsledek různých studijních skupin a několika pochybných sázek ohledně kliků, sklapovaček a páky, které původní aranžmá úplně podělaly.

Když se konečně zastavil, otočil se. A oba promluvili zároveň.

„Fajn, miluju tě…“

„Vím, že to pořád ještě neschvaluješ…“

V dalším návalu synchronizace společně zmlkli.

„Cos říkal?“ vydechla.

Pistoli. Potřeboval pistoli. Aby se mohl střelit do nohy doopravdy a nejen metaforicky.

Dveře odpočívárny se rozlétly a dovnitř nakráčel její muž Craeg, jako by mu to tu celé patřilo. Velký, svalnatý a jeden z nejlepších bojovníků ve třídě cvičenců, takový ten chlap, co používá rezavý hřebík místo párátka a sám si zašívá zranění uprostřed hořícího skladiště, přičemž po něm jdou dva bezduší a v podpaží drží vystrašené štěně zlatého retrívra.

Craeg se zastavil a podíval se z jednoho na druhého. „Neruším?“

*

Novo to jen taktak stihla včas k velké plechové nádobě na odpadky. Ohnula se v pase a zvracela, ale nevyšlo z ní nic než voda, a když dávení ustalo, skulila se a žuchla na žíněnky. Přisunula se zády ke studené betonové zdi a čekala, až se svět kolem ní přestane točit.

Pot jí stékal po tváři jako slzy a hrdlo měla jako v ohni – ačkoliv to nezpůsobovalo ani tak zvracení jako řezavé nádechy při vzpírání. A o plicích ani nemluvě. Bylo jí, jako by se snažila najít kyslík uprostřed oblaku horkého kouře.

Břink. Břink. Břink.

Když toho byla zase schopná, zvedla hlavu a zaostřila. Na druhé straně posilovny dělal nějaký mohutný muž leg pressy, pomalu a kontrolovaně, předloktí se mu vzdouvala v místech, kde se držel madel podél boků, stehenní svaly jako vytesané z kamene, všude mu naskakovaly žíly.

Zíral na ni. Ale nijak úchylně.

Spíš jako by říkal, tak jo, je čas zavolat doktora.

„Nic mi není,“ odvrátila od něj pohled, ačkoliv měl na uších sluchátka a nejspíš ji neslyšel.

Nicminení. Nicminení. Nefaktnicminení…

Naklonila se bokem, vyškubla čistý bílý ručník z hromádky na jednom benči a otřela se. Výcvikové centrum Bratrstva černé dýky bylo umělecké dílo, nejlepší z nejlepších, profesionální skrz naskrz. Od téhle železné dobrovolné mučírny přes střelnici, třídy, bazén olympijských rozměrů a tělocvičnu až po zdravotní kliniku, fyzioterapeutické zařízení a chirurgické sály – na pořizovacích výdajích se nešetřilo a údržba byla stejně pečlivá a nákladná.

S posledním břinknutím muž poposedl dopředu a také si otřel obličej. Měl tmavohnědé vlasy, nedávno ostříhané, po stranách téměř vyholené, nahoře zůstaly dlouhé a volné. Oči měl hnědé a působil jako typický Američan – no, až na ty tesáky, které byly jako vystřižené z Brama Stokera, a až na to, že nebyl o nic víc člověk ani Američan než ona. Bílé tílko, které měl na sobě, mělo sakra co dělat, jak se mu napínalo přes obrovské prsní svaly, a tmavá pokožka bez chloupků na tom byla stejně, napjatá na břišních svalech téměř k prasknutí.

Neměl tetování. Žádné parádičky. Nenápadné oblečení. A mluvil jen zřídka – když už otevřel pusu, vždycky šlo o logistiku, jako třeba který stroj použije Novo příště, nebo je tohle její ručník? Byl nezdolně zdvořilý, vzdálený jako horizont a zjevně nevnímal, že je ženská.

Zkrátka tenhle cizinec byl její nový nejlepší kamarád. I když neznala jeho jméno.

A trávili spolu spoustu času. Na konci každé noci, kdy cvičenci pobývali v centru, tu byli spolu sami – bratři cvičili přes den, ostatní cvičenci už byli vyčerpaní tím vším, co dělali během výuky.

Novo ale vždycky zbývalo trochu šťávy.

Kdepak energetické nápoje nebo xenadrin. Osobní démoni vás nakopnou o moc líp.

Jo, a byl tu ještě další důvod, proč radši zvracela do kýblu, než aby se poflakovala s ostatními, zatímco čekali na autobus, až je odveze z hory dolů.

„Krvácíš.“

Novo prudce zvedla hlavu. Muž stál nad ní, a když svraštila čelo, ukázal na její ruce.

„Krvácíš.“

Zvedla jednu dlaň a uviděla to, jo, rozhodně z ní teklo. Zapomněla si rukavice a žerď dvousetpadesátikilové činky, kterou předtím držela, se jí zařízla do masa.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se a tiskla ručník k rozedřeným místům.

Páni, to pálilo.

Když neodpověděl, znovu vzhlédla. A v té chvíli si položil ruku na hrudní kost a uklonil se.

„Jsem Ruhn.“

„To nemusíš.“ Složila froté ručník napůl a znovu si otřela čelo. „To klanění. Nejsem členka glymery.“

„Jsi žena.“

„No a?“ Když působil upřímně nechápavě, připadala si jako kráva. „To máš fuk, já jsem Novo. A podala bych ti ruku, ale…“

Ukázala mu zranění, na které ji předtím sám upozornil. Odkašlal si. „Těší mě.“

Jeho akcent se podobal jejímu, postrádal povýšené, protahované souhlásky aristokracie, a okamžitě si ho proto oblíbila ještě víc. Jak vždycky říkal její otec, bohatí lidé si můžou dovolit mluvit pomalu, protože se nemusí živit prací.

Takže bylo fakt těžké tuhle skupinu titulovaných lehkoživek respektovat nebo brát vážně.

„Nastupuješ do programu?“ zeptala se.

„Čeho?“

„Do výcvikového programu?“

„Ne. Chodím sem jen cvičit.“

Usmál se na ni – jako by tím obsáhl celý svůj životní příběh a také všechny plány do budoucna – a pak přistoupil k hrazdě. Shyby, které dělal, byly k neuvěření. Rychlé, ale kontrolované, zas a znova a ještě, až to přestala počítat. A stejně nepřestával.

Když konečně ustal, zhluboka dýchal, nebyl však nijak uštvaný.

„Tak proč ne?“

„Prosím?“ zeptal se překvapeně. Jako by snad zapomněl, že tu Novo ještě sedí.

„Výcvikový program. Proč k nám nenastoupíš?“

Ostře zavrtěl hlavou. „Nejsem bojovník.“

„Měl bys být. Jsi fakt silný.“

„Jsem jen zvyklý na manuální práci. Tam jsem k tomu přišel.“ Odmlčel se. „Ty jsi v programu?“

„Jo.“

„Bojuješ?“

„No jo. A líbí se mi to. Ráda vyhrávám a ráda způsobuju jiným bolest. Obzvlášť zabijákům.“ Když vykulil oči, obrátila ty svoje v sloup. „Ano, ženy bývají takové. Nepotřebujeme dovolení, abychom byly agresivní nebo silné. Nebo abychom zabíjely.“

Když se odvrátil, znovu se chopil hrazdy a pustil se do dalšího cvičení, v duchu se proklínala.

„Pardon,“ zahučela. „To nebylo určeno tobě.“

„Je tu snad ještě někdo jiný?“ zeptal se mezi shyby.

„Ne.“ Vstala a potřásla hlavou. „Jak jsem řekla, omlouvám se.“

„To nic.“ Nahoru. A dolů. „Ale…“ Nahoru. A dolů. „… proč nejsi…“ Nahoru. A dolů. „… s nimi?“

„S ostatními cvičenci?“ Pohlédla na nástěnné hodiny. „Rádi si orazí, než přijede autobus. Já nesnáším lelkování. Ale pravda, je čas jít. Tak zatím.“

Už byla u dveří, když promluvil. „To bys neměla.“

Novo se ohlédla přes rameno. „Prosím?“

Ruhn ukázal na odpadkový koš. „Často zvracíš, když cvičíš. Není to zdravé. Moc se namáháš.“

„Neznáš mě.“

„To nemusím.“

Otevřela ústa, aby mu nařídila, ať si nechá svůj mesiášský komplex pro sebe, ale on se jen odvrátil a pokračoval v těch svých shybech.

No jasně, pomyslela si. Skvěle, sakra. Co kdybych si šla prostě pouštět videjka s dobrotami a pořizovat selfíčka v jogínských pozicích.

#zonanezvraceni

Se stoupajícím vztekem se jí moc chtělo dát se s ním do hádky. I když byla unavená, až ji všechno bolelo, a on možná zabodoval s těmi zvratky, sakra. Žij a nech žít, víš?

Nebo spíš žij a nech každého, ať se ničí.

Kecy.

Ale to je fuk. Není důvod diskutovat s cizím člověkem o něčem, co neměla v úmyslu změnit.

Venku na chodbě bylo chladněji – nebo to možná byla jen otázka vnímání, dlouhá betonová roura k parkovišti působila dojmem, jako by tu bylo k dispozici mnohem víc vzduchu. Přiměla se kráčet dopředu, mířila k šatně, kterou používaly ona a Paradise jako jediné dvě ženy v programu. A jen co vstoupila, zavřela oči a zauvažovala, jestli nemá jet domů zpocená a nechutná.

Do háje.

Ta zatracená vůně.

Šampon Paradise ulpíval na stěnách jako barevný nástřik, pokrýval podlahu, stropní větrák vířil rychlostí patnácti set kilometrů za hodinu, stroboskopická světla a diskokoule: ve stísněné místnosti zabíral každičký čtvereční centimetr prostoru.

Co je na tom nejhorší? Ta ženská není nesnesitelná, ani neschopná, ani barbína, co se dá označit za Taylor Swiftovou ve světě Nirvany. Paradise byla ta, co vydržela nejdéle během pekelných přijímaček, a v terénu byla učiněný ďábel, s bleskurychlými reflexy a smrtící střeleckou muškou, kterou jeden musel vidět, aby uvěřil.

Ale ještě v něčem byla dobrá.

A i když Novo neměla právo ani důvod si toho všímat, a už vůbec ne se k tomu vyjadřovat, bylo nesmírně protivné pozorovat ty Peytonovy kradmé pohledy a postávání ve dveřích a ohlížení, kdykoli se Paradise zasmála.

To jediné, co bylo ještě protivnější? Že si Novo takových kravin vůbec všímala.

Peyton, syn Peythonův, ji rozhodně nezajímal. Koneckonců, některé věci se rozumějí samo sebou, jako třeba že si našinec nedá dobrovolně amputovat končetinu.

A navíc je tu osobní minulost.

Ne konkrétně s ním. Ale stejně.

Takže to, že si vůbec všimla jeho závislosti na té druhé, stačilo, aby měla Novo sto chutí mlátit se do hlavy.

Otočila se, aby zamířila do sprch, a zahlédla se přitom ve vysokém zrcadle – o němž si byla naprosto jistá, že se v pánské šatně nenalézá.

Což byl vlastně tak debilní sexismus…

To dobře známé láteření jí úplně vypadlo z hlavy, když zaznamenala svůj obraz. Oči se jí proměnily v duté jámy a břicho, obnažené mezi sportovní podprsenkou a legínami, bylo propadlé a nohy naběhlé svalovinou až na kostnaté hrboly kolenních čéšek.

Žádné boky, ani prsa, žádné ženské identifikační znaky… i ty dlouhé vlasy měla stažené do copu, který visel, jako by se schovával mezi mocnými vějíři svalů po obou stranách páteře.

Novo na sebe pochvalně kývla.

Jinak by to nechtěla.

Paradise si může nechat ty holčičí blbiny a všechny nenápadné pohledy světa. Daleko lepší je být silná než smyslná. To první vám přinese obdiv…

To druhé vás udrží v bezpečí.

*

Kapitola 2

„Kdepak,“ odpověděl Peyton. „Vůbec nerušíš.“

Usmíval se na Craega a v duchu si říkal: Joooo, je to úplně v pohodě. Jen jsem řekl tvý holce, že ji miluju, zatímco ona si myslí, že ji pořád ještě nechci ve výcvikovém programu. Takže jo, obrazně řečeno, právě jsme absolvovali souboj, v němž ona měla pistoli a já měl dvě kancelářské svorky a gumičku. Ale to nic.

Ačkoliv hele, když už jsme u toho, možná bys mi chtěl rozříznout pytlík a strčit si to, co v něm najdeš, do zadní kapsy? Protože po tomhle už ty koule nebudu potřebovat.

Mířil rovnou ke dveřím a na Paradise se ani nepodíval. Po pravdě řečeno, existovala značná možnost, že se na ni nepodívá už nikdy. Dával si však pozor na chlapácké chování ke Craegovi, když ho míjel, a plácl ho po rameni.

„Už se nemůžu dočkat zítřka v terénu.“ Ledaže by se mezitím oběsil doma v koupelně. V tom případě se nedostaví. „Dneska jsme si pěkně zatrénovali. Fantas-kurva-ticky.“

Zvlášť když se počítá ten bodyček, co právě utržilo jeho ego. Ta potvůrka se nějak ne a ne zvednout. Nejspíš potřebuje plastickou operaci a protézu.

Venku na chodbě se zastavil a zaklel. Sakra, nechal si sportovní tašku v odpočívárně, ale nehodlal se tam vrátit. Kdepak. Není důvod vstoupit přímo do výjevu Paradise/Craeg Uvítací polibek #45.896, po němž bude následovat Panebože-hádej-co-mi-Peyton-zrovna-řekl. Dobrá zpráva? Craeg byl tak zažraný do programu a vedení týmu a boje s opravdovým nepřítelem, až existovala značná pravděpodobnost, že vázaný muž v něm nesáhne hned po dýce.

Přesto byl pravděpodobně dobrý nápad zamířit k parkovišti. I kdyby šlo jen o to získat menší náskok při útěku.

Ani on nebyl takový blbec, aby se utkal s vázaným mužem. Zvlášť ne s takovým, který je cvičený zabíjet.

Peyton se podíval na hodinky a vykročil k opancéřovaným ocelovým dveřím na samém konci, přičemž v duchu děkoval osudu. Za patnáct minut bude neprůstřelný autobus připravený na parkovišti, aby je odvezl k místu srazu. Jestli Craeg začne řádit cestou do města, určitě našinci někdo pomůže. Boone je dobrý střelec a zasáhl by a možná…

Zčistajasna měl Peyton celé tělo ve střehu, pokožku rozpálenou, vlasy v týle v pozoru, krev mu pumpovala tak prudce, jako by běžel sprintem.

Znovu se zastavil a zvolna se otočil.

Z ženské šatny vycházela Novo, pevné tělo v kožených kalhotách a kožené bundě, sportovní tašku Nike přes jedno rameno, černé vlasy stažené dozadu, spletené do copu spadajícího podél páteře.

„Ahoj,“ zamumlal, když k němu došla. „Dneska jsi vypadala dobře.“

Jako vždycky. A nejen při boji zblízka.

„Chceš říct,“ – šla kolem něj a nezastavovala se – „že jsem tě porazila.“

„Pamatuju si to jinak.“

„Ha. Tak to máš asi trochu poškozený mozek od toho, jak jsem tě složila na lopatky.“

Vzrušení ho praštilo do poklopce kalhot a Peyton se diskrétně upravil a zařadil se za ni. Pohybovala se před ním jako šéf, jímž také byla, vtělený zápal a zdatnost, a ano, jednoznačně jí koukal na zadek – a toužil na něj i sahat.

Taky na ústa.

Něco z ní v něm budilo zvíře už od první noci, kdy ji uviděl. Nechtěl se s ní milovat. Neměl zájem ani o sex s ní. Toužil po divoké souloži, po takové, co nechává stopy na pokožce a ničí nábytek a rozbíjí lampy.

„Nakonec jsem vyhrál,“ zaševelil.

Teď se prudce zastavila a otočila, dlouhý provazec vlasů se zhoupl a udeřil ji do boku. „Protože jsem uklouzla, když jsem tě skládala na zem. Uklouzla mi noha. Tak ses dostal do výhody.“

„Stejně jsem tě nakonec složil.“

„Dostala jsem tě na lopatky.“

„A já vyhrál.“

V tyrkysově modrých očích jí zaplanul oheň, tesáky vystoupily z čelisti a on se zaměřil na její ústa. Představoval si, jak ji přistrčí zády k tvrdé betonové zdi a ona se brání a líbají se, jako by měli hned po šukání zemřít. Syrově. Zuřivě. S orgasmy, které jim změní chemii v mozku na mnoho následujících nocí.

„Nevyhráls,“ ucedila. „Já uklouzla. A kdyby mi nepodjela noha, ještě pořád bys ležel na té žíněnce jako kus koberce.“

Peyton přistoupil blíž a ztlumil hlas. „Omluva, omluva.“

Z toho, jak se na něj mračila, bylo jasné, že má sto chutí ho praštit. Zlámat mu nohy. Pobodat ho.

A on po tom všem toužil taky. Byl to trest za to, jak hodil tu bombu předtím v odpočívárně. Bylo to sebepoškození způsobené jinou osobou, zásadní, bolestivé odpoutání pozornosti, které mu odvádělo myšlenky od skutečnosti, že si až příliš dobře uvědomil realitu s nesprávnou osobou ve velice nesprávné chvíli.

Sakra, vážně právě sdělil Paradise, že ji miluje?

„Tak kdy si zašukáme,“ pronesl hrdelním hlasem. „Už se mi nechce to dál ignorovat.“

Novo přimhouřila oči ještě víc. „Nikdy. Co takhle nikdy?“

„Chceš to.“

„Ne s tebou.“

„Lhářko.“ Naklonil se trochu blíž. „Zbabělče. Čeho se bojíš…“

Vymrštila volnou ruku, zaklesla mu ji kolem hrdla, nehet palce vtiskla do krční žíly a přiškrtila krevní oběh. „Dej si bacha, hezoune. Nebo bych ti mohla způsobit estetické poškození, co nejde napravit.“

Peyton zavřel oči a zakymácel se. „Chci to.“

Uchopil ruku, která ho svírala, a vtlačil si její nehet hlouběji do kůže, až vytryskla krev. A když vytřeštila oči, odtáhl ji a zadíval se na červenou šmouhu na jejím palci.

„Chceš ochutnat?“ zašeptal a zvedl svou krev k jejím ústům. „Otevři se mi.“

Když se jí čelist napjala, jako by zatínala zuby, přejel jí palcem po dolním rtu, odolával pokušení překonat její odpor…

Růžový jazyk se kmitl mezi rty a v té chvíli se ujala vedení, vsála prst hlouběji a okázale ho převalovala v ústech… až málem vyvrcholil do kalhot.

Ale právě když se to jaksepatří rozjíždělo, zčistajasna ucouvla a odvrátila pohled.

„Vánice, lidi.“

Při zvuku mužského hlasu pronesl Peyton v duchu několik šťavnatých nadávek. A pak se zamračil na Axe, který vycházel z kanceláře.

„Jak to myslíš?“ zahučel Peyton.

Spolucvičenec se k nim loudal. Axe byl neo-gothik, napůl potetovaný a dobrý kluk – jakmile jste překonali první dojem, protože vypadal jako sériový vrah. Právě se usadil s aristokratkou, jednou z Peytonových sestřenic, takže teď patřil takříkajíc do rodiny a Peyton byl rád. Při tom všem, co se teď ve světě dělo, aspoň věděl, že ho Elise nejen miluje, ale navíc je v bezpečí před nepřáteli.

„Uvízli jsme tady.“ Axe si protáhl mohutné paže, jako by byly rozbolavělé. „Nemůžou nás odvézt. Autobus se ruší.“

„Co to sakra má být?“ Peyton v duchu viděl zásobu trávy ve své ložnici, jako by to byl dávno ztracený příbuzný. „Mám svý plány.“

„To si vyřiď s vedením, chlape. Já ti pomoct nemůžu.“

Problém byl, že z hory se nemohli jen tak odhmotnit. Areál Bratrstva, k němuž patřil i tenhle podzemní komplex, se nalézal ve vysoce zabezpečené lokalitě: za prvé, cvičenci nebyli zasvěceni do jeho umístění, a o takovou informaci by stejně nikdo nestál. Kdo potřebuje vědět, kde bydlí První rodina? To by vám pomohlo jen dostat se na krátký seznam objektů mučení, pokud by došlo k pokusu o atentát. Ale především byla nemovitost zakryta mhis, něčím, co vizuálně rozmazávalo krajinu a také doslova znemožňovalo každému, kdo neznal souřadnice, odhmotnit se jak na pozemek, tak z něj.

Takže jo, nikdo ze třídy se nikam sakra ani nehne.

Do háje, připadalo mu, že zpáteční jízda do Caldwellu bude špatná? Tohle byla hromská noční můra. Zůstat uvězněný tady, s Paradise a Craegem, nejméně do pěti nebo šesti hodin zítra večer, než bude dost tma, aby autobus vyjel? Pokud ovšem do té doby blizard ustane?

Peyton pohlédl na Novo. Mluvila s Axem o těch IVZ, co předtím Paradise studovala, a ona před jeho očima pohybovala rty… Myslel na všechna místa na svém těle, kam by je mohla přiložit.

No, pomyslel si, aspoň že Bratrstvo dovoluje našinci chlastat, když je mimo službu. A při troše správného přesvědčování? Už dávno si měli s Novo najít kousek soukromí a pořádně ho využít – a navíc by ho to uchránilo před pěstmi jedné poloviny Nejšťastnějšího páru Zkurvené planety.

Tohle není krize. Je to příležitost.

*

Zatraceně. Chutnal úžasně.

Novo se nepřestávala bavit s Axem, ale byl to jen povrchní ping-pong slov a pojmů naučených ve třídě. Pod všemi těmi konvenčními slabikami se vracela do té chvíle, kdy v sobě měla kousek Peytona… a líbilo se jí to.

Pořád na ni zíral, tělo nastavené, jako by se ji chystal strhnout na podlahu, všemožný žár a erotické záměry se z něj valily jako údery, které doslova cítila na nahé kůži.

Ta agresivita a dychtivost byly překvapující, vzhledem k jeho zjemnělému původu, ale žádný šok vzhledem k tomu, jaký byl. Na bohatého kluka se projevoval jako mazaný a houževnatý bojovník, silný a podivně nebojácný. Teď… se zřejmě nabízela otázka, zda chce Novo taky zjistit, jaký je milenec…

„… narozeniny Paradise,“ říkal mu Axe. „Elise říkala, že se chcete sejít a pořádně domluvit.“

Novo se znovu soustředila a Peyton kývl. „Zavolám jí dnes v noci. Myslím, že jsme domluvení.“

„Kdy to bude?“ uslyšela Novo svůj hlas.

Zatímco se sdělovaly údaje o datu-místu-čase a další kecy ohledně celé oslavy, vrátila se do nitra své hlavy.

Jo, to nebude prostředí pro ni. Dvě nebo tři stovky příslušníků glymery ve věku do sta let, všichni v hadrech od Stelly McCartneyové nebo Toma Forda, společenské plky přiživované nejdražšími lihovinami, jednohubkami na stříbrných tácech a aristokratickou nadřazeností?

To mě rovnou zastřelte, říkala si.

A to ještě předtím, než si přidáte Peytona, jak zírá na oslavenkyni, jako by mu ukradla duši a vložila si ji do kabelky značky Chanel.

„… jdeš, ne?“

Když nastala pauza, pohlédla na Axe. „Co?“

„Musíš přijít,“ hučel. „Potřebuju někoho, s kým vydržím mluvit.“

„Co kdybychom se ulili a šli do The Keys?“

„Ty časy už pro mě skončily.“

„No jasně. Ty budeš žít šťastně až navěky, takže jsi pro nás coury až moc dobrý.“

A ano, bylo jí úplně fuk, že to vyznělo trpce…

Tak jo, možná ji mrzelo, že je mrcha. Ale tenhle kluk býval v neblaze proslulém caldwellském nočním klubu legendou. Proč se toho někdo vzdá kvůli jedné jediné osobě, to nedokázala pochopit. Bylo to jako vyměnit švédský stůl za skříňku plnou stejných konzervovaných polévek, a to na desítky let, ne-li navěky. A ty řeči „všechno v jednom balení“? Nic pro ni.

O tom už se poučila dostatečně.

„Chodíš tam pravidelně?“ zeptal se jí Peyton s nepřítomným výrazem.

Přimhouřil oči a ona byla v pokušení vysvětlit Panu Starodávnému, že ženy, jaký šok, smějí řídit auta, vlastnit nemovitosti, nosit kalhoty. A civilizace se ještě nezbortila a neshořela na hranici nazvané Dřív Bylo Všechno Lepší.

„Jsem členkou.“ Založila si paže na hrudi. „Máš s tím problém?“

„Kdy mě tam vezmeš?“

Skryla překvapení. „Na to bys neměl.“

„Jak to víš?“

Novo si ho prohlédla od hlavy k patě. „Nevím, ale nejsi dost zajímavý, abych to zjišťovala.“

Axe polohlasem hvízdl. „Auvajs.“

Peyton ho ignoroval, do očí mu vstoupilo studené světlo. „Výzva přijata. Kterou noc?“

Novo zavrtěla hlavou. „To nebyla výzva.“

„Já myslím, že byla. A i když jsi mi neprojevila ani trochu zdvořilosti, povznesu se nad to a nepoukážu na to, že lžeš. Stejně jako před půldruhou minutou, když jsi mi sdělila, že se mnou nechceš šukat.“ Položil si dlaň na ústa. „Hups. Vážně to ze mě vypadlo?“

„Mohli byste vy dva nechat blbostí a najmout si pokoj?“ protáhl Axe. „Bez urážky, ale ze slaďáků je mi nanic.“

„Tohle není romantická komedie,“ ucedila Novo. „Je to detektivka s koncem, který se sám nabízí.“

„V tomhle s ní musím souhlasit.“ Peyton natáhl ruku a přejel špičkami prstů po klíční kosti Novo. „Dobrému orgasmu se říká malá smrt. A já jsem víc než ochotný pro tebe umřít. Trochu.“

Než ho stihla plácnout přes ruku – nebo mu ji zlomit – s úsměvem se odloudal.

„Kde je nějaký chlast,“ prohodil přes rameno. „Potřebuju se napít, jestli mám s tím tvým zapíráním přežít to, jak tu dneska trčíme.“

Novo zkřížila paže na hrudi. „To je ale debil.“

„Každý musí mít nějaký koníček,“ pokrčil Axe rameny. „A on tě zřejmě rád nasírá.“

„Jestli mi řekneš, abych ho v tom přestala podporovat, praštím tě do koulí.“

Axe zvedl ruce dlaněmi nahoru. „Tam ne. Kromě toho, už jen tvoje přítomnost je dost velká podpora. Co chceš dělat, svléknout se z kůže?“

„Jo, jasně. On chce Paradise, a to nekecám. Jen ať si ta holka beze všeho tohle výlučné postavení podrží. A jestli chce Peyton dál mlátit hlavou zrovna do téhle zdi, tak mu přeju příjemnou zábavu.“

Axe ji dlouhou chvíli pozoroval. Pak nastavil dlaň. „Stovku na to, že jsi pro něj ta pravá.“

„Nevsázím se.“

„Srabe.“

Prudce vymrštila ruku a pevně ho popadla. „Jdi do háje. A platí.“

„Nemůžeš ho nijak odradit.“

„Jinak s tím hajzlem nejednám. Teď s tím nepřestanu.“

„Tak jsem to nemyslel.“ Axe zavrtěl hlavou. „Tohle je mimo tvou kontrolu. I jeho.“

„Mluví z tebe odborník.“

„To jsem.“ Pokrčil mohutnými rameny. „Prostě jsem si tím sám prošel. Takže vím, jak to dopadne.“

Bojovník odcházel s klidem toho, kdo vidí do budoucnosti, a Novo doufala, že si té nadřazenosti užije – dokud trvá.

Ona utratí jeho stováka s radostí.

V tom měla jasno.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít