Brian Evenson: Doupě & Zhroucení koně

Šestnáct povídek a dvě novely, které vám naženou husí kůži a vyvedou vás z rovnováhy. První důkladné seznámení s jedním z mistrů současného hororu, který velmi rád zkoumá hranice šílenství a obdivuje Samuela Becketta stejně jako Dashiela Hammeta.

ANOTACE:
Vypravěč novely Doupě, nominované na Shirley Jackson Award, se domnívá, že je člověk, avšak okolnosti jeho života, které nám předkládá ve formě jakéhosi deníku, nás rychle přesvědčí o opaku.
Povídková sbírka Zhroucení koně představuje různě dlouhé texty, z nichž většina spadá do žánru hororu a najdeme v nich záhadné přízraky, oživlé mrtvé, sadistické hry, plyšové medvídky s tlukoucím srdcem, deště písku sdírající kůži i mikroskopický prach, který možná vraždí. Problém je v tom, že nic, co nám autor předkládá, není tak jednoduché ani jednoznačné, jak by se mohlo zdát, a největší hrůza nakonec spočívá v tom, že si my ani hrdinové povídek vůbec nemůžeme být jisti, kde vlastně končí skutečnost a kde začíná paranoidní noční můra.

 

O AUTOROVI:
Brian Evenson (* 1966) je profesor literatury, který má rád evropské spisovatele a filozofy, ale zároveň i detektivní romány americké „drsné školy“. Jeho minimalistické texty spadají často, ale ne vždy, do žánrů hororu a science fiction, jindy jsou spíše psychedelické anebo prostě „divné“. Zpochybňují věrohodnost našeho subjektivního vnímání skutečnosti, jsou temné a záměrně provokativní a mají čtenáři sloužit jako spouštěč nebo katalyzátor a být dotvořeny v jeho mysli.
Vydal několik románů a povídkových sbírek a přispěl knihami i do světa Vetřelců nebo Dead Space.
Jeho díla byla přeložena do francouzštiny, italštiny, japonštiny, maďarštiny, perštiny, ruštiny, řečtiny, slovinštiny, španělštiny a turečtiny.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Gnóm!, únor 2019
Překlad: Jakub Němeček
Obálka a ilustrace: Václav Šlajch
Vazba: měkká
Počet stran: 376
Cena: 370 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Doupě

I

Započnu tento psaný záznam tím, že podám zprávu o významu našeho posledního rozhovoru – který byl nejen mým posledním rozhovorem s Horakem, ale i mým posledním rozhovorem vůbec, tedy posledním, jaký jsem kdy vedl nebo bych mohl vést. Možná to byla poslední konverzace, kterou spolu kdy dva lidé vedli, pokud lze ovšem oba z nás po právu nazývat lidmi. To je očividně předmětem určitého sporu. Nebo by bylo, kdyby mě byl Horak neopustil. Měl bych tedy říci: bylo to předmětem sporu.

Nevěděl jsem, jak zařídit, aby ten stroj fungoval správně, a nevěděl jsem ani, jak ho vypnout – a především jsem to nebyl já, kdo ho do stroje umístil. Návod k ovládání se nacházel v sektoru, který, jak se ukázalo, podlehl rozkladu a data již nebylo možné obnovit.

Neznal jsem ani příslušnou sekvenci či kód a moje pomalé, zmatečné úsilí k ničemu nevedlo. Nakonec, když jsem viděl, jak mně samotnému ubíhá čas a stále nespěji k žádnému řešení, jsem usoudil, že mám právo použít drastických metod.

*

Jak je to dlouho, co doupě opustila nějaká osoba, a jak dlouho přežila? zeptal jsem se monitoru již dříve, před tímhle vším. Odpověď jsem znal: poslední z nás, kdo opustil doupě, odešel před sto čtyřiceti dny – chtěl jsem vědět, jestli monitor tuto skutečnost zná, nebo zda byla tato část dat rovněž zničena. Poslední z nás, kdo odešel, byl Wollem, což bylo jméno, které mu vybrala dvojice jeho předchůdců, Vigus a Vagus. Když se blížil konec jejich životů, otiskli se do monitoru a pak se jali sestavovat Wollema. Původně doufali, že vyrobí dvojici, jak se to doposud vždycky dělávalo, ale materiálu bylo tak málo, že se prozíravě rozhodli vytvořit jen jednoho, aby také on mohl vytvořit jednoho, a tím bychom před úplným koncem získali trochu víc času. Před sto čtyřiceti dny odešel Wollem hledat další materiál, přičemž věděl, že při tom zahyne. Avšak s trochou štěstí by zahynul až po návratu s dostatkem materiálu, z něhož by se dali zformovat další a my bychom tak vydrželi o trochu déle.

Wollem se nevrátil.

Na mou otázku monitor odpověděl: Žádost o upřesnění: co máš na mysli „osobou“?

Dlouho jsem o tom přemýšlel a pak jsem se zeptal: „A co máš osobou na mysli ty?“

Odpověděl: Dvojnožec, individuální myšlenkový proces zapuštěný do těla, rozmnožující se oplodněním vajíčka spermií a jeho následným vývojem v děloze.

„Pouze první kritérium budiž relevantní.“

Bereme-li v potaz toto zpřesnění definice, odpověděl stroj, pak tento typ „osoby“ odešel před sto čtyřiceti dny. Nevrátil se. Není známo, jak dlouho přežil. Neexistuje dostatečné množství dat na to, aby bylo možno na otázku poskytnout odpověď.

„Je pravděpodobné, že přežil?“

Není.

„A pokud jsou relevantní všechna tři kritéria?“ zeptal jsem se.

Podle těchto kritérií opustila nějaká osoba doupě před jedenasedmdesáti lety, jedenácti měsíci, šesti dny a jedenadvaceti hodinami. Tato osoba stále žije a je pečlivě uchovávána.

*

Chtěl jsem však přece začít jinak. Dovolil jsem si odbočit od tématu. Můj smysl pro vyváženost a pořádek má občas k dokonalosti daleko, protože jsem se většinu věcí naučil způsobem, o němž si začínám myslet, že by jej ti, kdo by jednou mohli tento záznam číst, nepovažovali za normální. Čas od času jsem sám zmatený, mám-li stanovit, v jakém pořadí události vyprávět. Části mého já znají věci, které jiné jeho části neznají, a občas něco současně vím i nevím, anebo jedna moje část ví, že něco je pravda, a jiná moje část ví, že to pravda není, a já nemám možnost se mezi jedním a druhým rozhodnout. Monitor mi může pomoci, pokud mu položím správné otázky, ale v mnoha případech jen všechna nedorozumění ještě víc zamotá, takže všechno, co se ve mně právě dusí, co je potlačené, se potom dusí a je to potlačené ještě víc.

„Ta osoba, ten někdo, tedy stále žije?“ zeptal jsem se.

Ano, odpověděl monitor.

„Má nějaké jméno?“

Ano. Horak.

„On byl uchován?“ zeptal jsem se. „Jako otisk?“

Jako otisk ne. Být uchován jako otisk není totéž co být naživu. Jeho tělo bylo fyzicky uskladněno a jeho mysl spolu s ním.

„Ukaž mi kde.“

Ukázal mi hrubý plánek. Horak byl vlastně docela blízko. Snad by bylo možné se k němu dostat skrz některé chodby doupěte, jež byly zasypány, pomyslel jsem si nejdřív, ale pak se ve mně zavrtělo nějaké jiné já, otevřelo bledé oko a řeklo: Ne, je na povrchu.

„Je tedy venku?“ zeptal jsem se sám sebe.

Je v takovém zařízení. Copak si nepamatuješ?

„Ne,“ řekl jsem.

Já ano, řeklo to. Řekl jsem já.

„Je to zařízení na“ – zatímco jsem namáhavě hledal ono slovo, otevíralo se ve mně oko za okem, až jsem ono slovo konečně našel – „úrovni země?“

Ano.

„A on pořád žije?“ zeptal jsem se užasle.

*

Některé sektory vztahující se ke správnému použití skafandru byly poškozeny, ale ne všechny. Výsledkem toho bylo, že jsem měl trochu informací a trochu informačního šumu a bylo třeba jenom rozlišit, co je informace a co šum, a pak stanovit, které části sebe bych měl ignorovat a které poslechnout. Dokážu přežít na úrovni země? Ano, to bylo jasné, ne však dlouho. Pokud budu mít skafandr, přežiji déle, ale ani pak ne moc dlouho. Jak dlouho bylo ne dlouho? Odpověď na tuto otázku nebyla jasná a vyptávat se monitoru k ničemu nevedlo. Momentálně se nelze připojit k žádným senzorům na úrovni země, vyjádřil se a zdálo se, že tím považuje záležitost za uzavřenou.

*

Poté, co mě Wollem zformoval a umožnil mi komunikovat, dál ve mně rozdmýchával život, abych se mohl stát schránkou oněch „já“, jež přišla na svět přede mnou. Pak mi řekl: Splnil jsem svůj účel. Nyní odcházím hledat pomoc. Jsem si téměř jistý, že si pamatuju, jak to řekl. A že potom, co to řekl, si na sebe natáhl skafandr, neprodyšně ho uzavřel a opustil doupě.

Když odešel, zůstal jsem ležet na tabulatuře – nevím už, jak dlouho. Pokoušel jsem se převést ohromné množství poškozených a neúplných informací, jež byly nality do mé mysli, do jakéhosi racionálního uspořádání, do něčeho užitečného. Viděl jsem a chápal do nejmenších detailů postup, jak ohnout prst a hýbat s ním – chápal jsem, který elektrický impuls to zvládne nejlépe, ale zdálo se, že ho neumím vyvolat. Nevím, jak dlouho jsem na tabulatuře ležel a pokoušel se pohnout jediným prstem. A pak jsem zničehonic zvládl vyslat elektrický puls a prst se pohnul. Jenže když jsem znovu prozkoumal to, co mám v hlavě, viděl jsem, že ten prostý pohyb mi vypálil v mozku dráhu, miniaturní vlákénko, kterého byste si ani nevšimli, pokud byste je náhodou nehledali – pokud byste se náhodou nedívali velice zblízka, protože byste hledali něco konkrétního, a neuviděli byste, jak ta dráha rozsekla to, co hledáte, vedví, a dokonce toho malou část vymazala. A tehdy jsem pochopil, že všechno, co řeknu a co udělám, poškodí to, co už je ve mně obsaženo, a že v mé hlavě je stěží dost místa pro všechna ta rozmanitá „já“, o jejich vzpomínkách ani nemluvě, natožpak o mých.

Co jsem tedy udělal? Dlouho jsem se nehýbal a čekal, jestli třeba to, co uchovávám v hlavě, nezačne nějak tuhnout a být odolnější nebo přesněji tvarované nebo… nevím. Pochopil jsem, že informace, které jsou mi k dispozici, patří do různých vrstev, že to, o čem jsem si po probuzení myslel, že je jedna bytost, je ve skutečnosti mnoho bytostí navrstvených na sebe, a že vlastně představuji neúplný záznam všech, kdo přišli přede mnou. Začal jsem své předchůdce odlupovat, rozdělovat a uspávat, aby byli pod kontrolou a pokud možno v bezpečí.

Ale nakonec i tohle mělo své meze. Nakonec jsem neměl jinou možnost než pohnout dalším prstem.

*

Wollem se vrátil do místnosti ve skafandru, připraven odejít, vystoupit na úroveň země. Nebo spíše ne, takhle jsem to tehdy nevnímal. Nejsem si jist, jestli je to moje skutečná vzpomínka nebo vzpomínka nějakého dřívějšího já. V té době jsem však, ať už je ta vzpomínka moje nebo někoho jiného, měl pocit, že se stalo toto: Wollem opustil místnost. Nějakou dobu byl pryč. Snažil jsem se pohnout prstem a začal jsem přestavovat architekturu své mysli. A potom nějaká postava, dvojnohá, avšak bez jakýchkoli dalších rysů, vytvořená z vulkanizované látky, s hlavou jako bublinou z oceli a tvrzeného skla, vstoupila do místnosti a plechovým hlasem promluvila. Jednou mi mávla a pak byla pryč. Až později jsem v monitoru narazil na sektor, který mi řekl, že to byl člověk ve skafandru. Vzhledem k tomu, že nikdo jiný tam nebyl, jsem si odvodil, že tento člověk musel být Wollem.

*

Přehrabával jsem se ve věcech v doupěti, dokud jsem nenašel skafandr, který mi připomínal ten, který jsem viděl tehdy. Pak jsem do něj nasoukal tělo. Ve skafandru byly praskliny a škvíry, na břiše zela velká trhlina a látku kolem trhliny poskvrnilo něco jako rez. Nezáleží na tom, jestli jsou v tom díry, pomyslela si část mého já, která byla pořád vzhůru, jestli jdeš ven, stejně už jsi mrtvý.

Já však pozotvíral všechny bledé oči ve svém nitru a vyzvídal tak dlouho, dokud jsem nenašel dost informací, abych si vyvodil, že se musím ještě trochu přehrabávat doupětem, a pak jsem se pokusil všechny oči najednou zavřít, každé z nich zapečetit – pro jejich vlastní dobro, pro jejich bezpečí. Všechny ty oči už byly poškozeny a protkány temnotou a šrámy a zdálo se, že to probouzení je poškodí ještě víc, takže bylo lepší nechat je spát.

Přehrabával jsem se doupětem dál, dokud jsem nenašel zrezivělý sprej s těsnicí hmotou – ačkoli rez na spreji měla poněkud jinou barvu než ta na krajích trhliny ve skafandru. Snad to bylo jen rozdílem v materiálech. Sprejem jsem zatřásl a stiskl ventil rozprašovače. Když začala hmota stříkat ven a já sprej správně nastavil, hmota bublala a vyplňovala praskliny a škvíry. Připevnila také okraje trhliny nejen k sobě navzájem, ale i k mé kůži pod skafandrem, a to tak důkladně, že když jsem si chtěl později skafandr sundat, musel jsem přiložit k břichu nůž a oddělit si pruh kůže od těla.

*

Wollem mi řekl: „Vigus a Vagus mě učili jinak, než se budeš učit ty. Některé věci mi byly vtištěny, ale jen úplné základy a byly v tom mezery. Schopnost žvýkat a polykat, schopnost chodit a plazit se, základy řeči. Pak mě Vigus a Vagus střídavě školili. Jakmile byli pryč, učil jsem se z monitoru.

Ale monitor už není, co býval. Celé jeho sektory jsou poškozeny. Vigusova osobnost je ještě uchována, ale Vagusova je natolik poškozená, že kdyby byl znovu přiveden k životu, byl by šílený. Celé roky jsme si pošetile namlouvali, že se můžeme uchovat takhle a později se nechat znovu vytvořit, až nás přijde někdo vystřídat. Nikdo však nepřichází. Nikdo nikdy nepřijde, a když, tak jedině někdo, kdo nám bude chtít ublížit.“

*

A přece, přestože toto Wollem věděl, přestože tomuto věřil, nemohl si pomoci, a jakmile do mě otiskl nejen jednoduchá gesta a dovednosti, ale i přeživší osobnosti naší expedice, odešel ven, hledat kohosi nebo cosi, co by nás zachránilo.

*

Jsou chvíle, kdy listuji pozpátku tím, co jsem napsal, a nepoznávám to. Existují pasáže, dokonce celé stránky dozajista psané mou rukou, o kterých si nepamatuji, že bych je napsal. Občas, když se probudím, zjistím, že jsem hluboko v doupěti před psacím stolem, v ruce pevně svírám uhlík a nepamatuju se, jak jsem se tam dostal.

Toto píšu na papír, přestože takové psaní patří k zapomenutým uměním. Píšu na papír, protože jsem viděl, jak se mohou sektory monitoru a dalších záznamových zařízení poškodit a v důsledku toho jsou mnohá naše „já“ ztracena. Pokouším se zanechat po sobě záznam, který přetrvá. Je očividné – soudě podle pasáží, jež si nepamatuji, ale jež byly přesto napsány –, že nejsem jedinou částí sebe sama, která tak činí.

*

Nemám žádné rané vzpomínky. Všechny vzpomínky přišly naráz, snesly se jako povlak tuctu různých osobností i všech jejich vzpomínek. Nebo alespoň některých jejich vzpomínek – není tu dost místa a kvůli každé nové vzpomínce, kterou vytvořím, každé nové věci, kterou udělám, musím nakonec obětovat to, co vzniklo dřív. Každý okamžik, který prožiju, zničí další kousek životů těch ostatních ve mně.

Wollem to myslel dobře. Když zjistil, co se děje uvnitř monitoru, když zjistil, že většina osobností otisklých do monitoru se v průběhu času poškodila, nevěděl, co jiného dělat. Mohl nechat každou nahranou osobnost zaniknout, mohl čekat, až se buďto jedna po druhé poškodí, nebo až se monitor či tabulatura pokazí natolik, že organický přepis těchto osobností nebude možný. Místo toho však, jelikož měl k dispozici poslední, jediný zdroj materiálu, zformoval mě a potom, uvnitř mě, zformoval všechny, kteří ještě zbyli.

Svou vlastní osobnost však Wollem nezapsal. Nezreprodukoval sám sebe ani v monitoru, ani organicky v mém mozku, jako to udělal se zhruba tuctem jiných. Proč? Bylo to z jeho strany pouhé opomenutí? Bylo to proto, že věděl, že v mém nitru je už příliš mnoho „já“? A nebo to udělal ze sobectví, z velice reálné touhy, aby jeho tělo i mysl mohly zemřít společně, z touhy uchovat si své já jen pro sebe?

*

Se skafandrem přilepeným k tělu a s bušícím srdcem jsem nervózně bloudil po okrajích doupěte, až jsem došel k prvnímu uzávěru. To bylo mnohem dál, než jsem došel kdy předtím. Otevřel jsem uzávěr a nevšímal si poplašných sirén. Z nefunkční části doupěte, z té poškozené části, se mi podařilo vyhrabat kovovou tyč a zapřít ji tak, aby uzávěr zůstal otevřený, čistě pro případ, že by chtěl sjet zpátky na místo nebo pro případ, že by existoval – navzdory škodám, které doupě utrpělo – nějaký mechanismus, který by po uplynutí stanoveného časového intervalu uzávěr znovu uzavřel.

Pomalu jsem vylezl po žebříku. Dával jsem jednu nohu nad druhou, jak mě to učili. Při stoupání po žebříku jsem ucítil, jak se v mé hlavě zamihotalo několik párů očí, probuzených pohybem, který jim byl důvěrně známý z jejich vlastních výstupů na povrch před mnoha lety. Podivný pocit: když se vám (nebo spíše mně) stane, že o něčem zároveň sníte, vzpomínáte na to a současně to poprvé děláte. Děsivě překotně se kolem vás staví svět, ale ne jako svět nový; naopak jako svět již známý, již viděný. Na vrcholku žebříku byl druhý uzávěr. Nevěděl jsem, že na něj narazím, dokud má ruka nesáhla do temnoty a nedotkla se jej, ale jakmile se tak stalo, uzávěr se přede mnou rázem plně zformoval. V hlavě se mi otevřel pár očí, ale jiný pár se otevřel mnohem víc a já slezl po žebříku, našel další kus železné tyče a znovu vylezl nahoru.

Otevřít násilím druhý uzávěr bylo těžké. Musel jsem do něj tím kusem tyče bušit, a když jsem do něj bušil, zvolna se z něj sypaly kousíčky rzi a ulpívaly na mém průzoru, takže jsem viděl jako přes mnoho drobných teček. Nejprve jsem myslel, že se uzávěr neotevře, ale pak mi hlas nějakého já v mém nitru začal dávat pokyny, jak tyč zapřít a použít jako páku, a pomalu nutit uzávěr, aby se otevřel. Ale ani pak nechtěl povolit až do chvíle, kdy se najednou otevřel až příliš prudce a já se zapotácel, upustil tyč, která s řinčením spadla do šachty, a já sám jsem se málem zřítil za ní.

Světlo, šok ze světla. Světlo palčivější a prudší než cokoli, co jsem kdy viděl. Najednou jsem byl nahoře, zcela oslepený, prolezl jsem uzávěrem a vylezl na povrch, běžel jsem a oči všech já, jež schraňuji v hlavě, se otevřely a ústa, jež k nim patřila, odpočítávala pravidelné tempo, jedna vteřina, druhá vteřina, třetí vteřina, a tak pořád dál, čísla rostla, hlavy uvnitř mé hlavy byly čím dál nervóznější a já byl nervózní s nimi.

Kolik času v tom skafandru mám, než se otrávíme a zemřeme? A pak jsem přeběhl přes holou, poničenou zemi, stanul u uzávěru toho zařízení a se zlou předtuchou si říkal, jestli jsem si neměl vzít s sebou další kus železné tyče. Dovrávoral jsem ke zdi, položil dlaň v rukavici na dotykový zámek a dveře se nečekaně odsunuly stranou. Vpadl jsem do jediné místnosti, která byla za nimi.

Uvnitř to bylo stejné jako v doupěti – nebo spíš, vypadalo to jako ty nejvzdálenější stěny doupěte, bez modifikací, které jsme za ty roky pořídili my. Podobnost byla natolik velká, že jsem rychle došel k závěru, že tohle je součást doupěte, nebo jí kdysi byla.

Uprostřed místnosti stála úložná jednotka a tiše bzučela, z ní se táhly vzhůru ke stropu kabely. Jednotka mi sahala až k hrudi, široká byla jako dva lidé a dole byla pevně zapuštěná do podlahy. Uvnitř ležela nějaká postava, lidská anebo skoro lidská. Ve vlasech měla krystalky ledu a byla zmrzlá.

„Monitore,“ zeptal jsem se místnosti jako takové, „jsi tu taky?“

Žádná odpověď se neozvala. Hledal jsem vstupy monitoru, ale nenašel ani jeden, takže to možná přece jen součást doupěte nikdy nebyla.

Oči uvnitř mé hlavy už se přestaly otáčet, začaly se zklidňovat, těžkla jim víčka a v některých případech začaly dokonce podřimovat. Natáhl jsem ruce k přílbě, abych si ji sundal, a všechny pohyby jsem vykonával velice pečlivě a strojeně. Když si „já“ v mé hlavě uvědomila, co se chystám udělat a kde jsem, několik se jich zavrtělo, ale vzápětí se všechna utišila. To, spolu se zeleným světlem, které nyní žhnulo nad dveřmi, jsem si vyložil jako známku toho, že je tu bezpečno, že tady můžu dýchat a nezemřu.