Ange: Prokletá krev

Odhalte temná tajemství skrytá v zákoutích Versailles!
Představte si svět, ve kterém Velká francouzská revoluce nikdy neproběhla a kde se ve Versailles právě chystá korunovace Ludvíka XXIV.

 

ANOTACE:
Angie je sedmnáct let a právě dokončila střední školu, stejně jako její kamarádi Matt a Clémence. Žije jen se svým tátou a těší se, co jí budoucnost přinese. Jednou ji však v metru pronásledují neznámí muži a vyhrožují jí smrtí, a aby toho nebylo málo, ještě téhož dne ji doma nečekaně její matka vévodkyně de Noaillesová, která by svou dceru ráda vzala na ples a oficiálně ji představila u dvora. Angie zvyklé na normální život se do ničeho takového nechce, ale nakonec ji přemůže zvědavost a do Versailles se v doprovodu Clémence vydá. A mezi velkolepými róbami vznešených dam, blýskavými zrcadly a skleničkami šampaňského se nestačí divit, kolik záhad a intrik se v královském paláci ukrývá. Dozví se tam také, kdo jí usiloval u život a proč?

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola 1

pondělí 15. září, 8:00

Paříž

šest dní do korunovace Ludvíka XXIV.

Do metra se nahrnuly dámy z královského dvora ve Versailles. Kasaly nahoru své širokánské sukně vyšívané zlatem. Cestou ke svému spoji se proplétaly mezi muži v oblecích s mobilními telefony a ženami v trenčkotech vystupujícími z příměstských vlaků. Přes veškerou snahu pážat se krinolíny elegantních dam otřely o dva bezdomovce zachumlané do přikrývek, kteří jim to oplatili bohatou sprškou nadávek.

Procházející šlechtičny si s nadšením fotografovala skupinka japonských turistů, zatímco jim jejich průvodce šeptem prozrazoval ta nejznámější jména:

„Komtesa de Saint-Aignanová… markýza de Grammontová, tu jistě znáte, je to sestra věhlasné vévodkyně de Montesquieuové… madame de Guisová…“

Po schodech do metra scházela i sedmnáctiletá Angie Morettiová. Pobaveně si prohlížela skupinku Japonců, pak pohledem zamířila ke vznešeným dámám, za kterými se ve vzduchu táhl oblak parfému a spěchaly za nimi asistentky, které do telefonu potvrzovaly účast svých paní na plese ve Versailles.

„Člověk vážně nepochopí, proč musej jezdit metrem,“ zabručela Angie za zády nějaká žena s lehkým venkovským přízvukem. „Chci říct, že kdybych měla tak drahou róbu a ty jejich peníze, objednala bych si limuzínu!“

Angie se pousmála. Pařížani tuhle podívanou už dobře znali, pro turisty byla však pokaždé překvapením.

„Za týden se koná korunovace krále,“ vysvětlila. „Pak přijdou na řadu plesy, oslavy a reprezentační akce. Silnice z Paříže do Versailles jsou věčně ucpané, takže dámy od dvora jezdí metrem. A protože premiér nedávno oficiálně zahájil provoz Královského expresu…“

„Ach ano, ten proslavený spoj, co pendluje akorát mezi Louvrem a Versailles,“ neodpustila si žena komentář. „Určený jen pro příslušníky šlechty. Na ten skandál si dobře vzpomínám…“

„A také pro všechny, kdo sem přijedou odjinud, aby se mohli podívat na korunovaci.“

Skupinka elegantně oděných dam zmizela v hlubinách chodeb stanice metra, sledovaná utrápenými pohledy cestujících, kteří byli nuceni mačkat se ke stěnám, aby ty příliš široké sukně mohly projít.

„Pche! Jsou už trochu moc starý. To spíš vy, taková krasavice, byste si na sebe měla oblíct pořádnou róbu a vyrazit si na ples,“ poznamenala s laskavou ironií žena rozmlouvající s Angie, pak se s ní gestem rozloučila a vydala se pryč.

Angie na chvíli znehybněla. Překvapilo ji, že při té myšlence pocítila nepochopitelnou závist. Luxus ji nijak neoslovoval, ale jak by mladá sedmnáctiletá dívka, která právě dokončila lyceum, mohla nepocítit nepatrný záchvěv závisti, když kolem ní procházejí dámy od dvora? Zadržela vzdech a rukou přejela přes látku džín… Pak pokrčila rameny a vyrazila dál svým směrem.

Co je jí do zámku, královského dvora a vlakových spojů vyhrazených jen pro šlechtu? Život byl krásný. Angie právě udělala maturitu, stejně jako její nejlepší kamarádi Matt a Clémence. Semestr na vysoké začínal až 28. října. Angie, která si ráda vyrazila ven s přáteli, před sebou měla ještě víc než měsíc vítané svobody.

V prostorném centrálním tunelu stanice Opéra pospíchaly stovky cestujících. Vystupovali z příměstských vlaků a působili velmi zmateně. Prostor byl přeplněný stánky nabízejícími hrníčky a trička s podobiznami mladého krále, regenta a ministerského předsedy. Korunky byly vyrobené z pozlaceného plastu, panenky Barbie nastrojené podle poslední dvorské módy napodobovaly oděv madame de Montesquieuové, nechvalně známé regentovy milenky. Angie se zastavila před jedním z prodejních pultů („Upíři u dvora! Beseda s autorkou knihy Sylvií Ferrierovou konečně na DVD, doloženo skutečným a šokujícím obrazovým materiálem!“), pak opět vyrazila směrem ke vstupním turniketům.

Mladík stojící stranou zápolil s obrovským zavazadlem a věnoval jí rychlý úsměv, zatímco mu jiný muž pomáhal objemné břemeno přetáhnout nad kovovou závorou. Angie bez přemýšlení úsměv opětovala. Mladík se k ní přiblížil z druhé strany a teatrálně se jí uklonil.

„Jste okouzlující,“ pronesl.

„Díky,“ zdvořile odpověděla Angie.

„Opravdu úchvatná,“ důrazně dodal jeho společník, zavazadlo už třímal v ruce.

Najednou Angie ucítila strach.

Byl to jen záchvěv, ale skutečný. Nejasný pocit, že ti muži jí chtějí provést něco zlého.

Bylo to zvláštní. Neznámí muži, kteří se usmívají na mladé dívky, takových byly stovky. Angie na to byla zvyklá a popravdě jí nevadilo, že si jí všímali. Ti dva určitě nepředstavovali žádné nebezpečí, ale přece…

Angie na ně zdvořile kývla hlavou a pak vyrazila přesně opačným směrem, než měla namířeno. Prosmýkla se mezi hloučky zhuštěného davu a vešla do jednoho z obchůdků, kde částečně skrytá za sloupem čekala několik minut.

Když se vrátila k turniketům, ti dva už byli pryč.

Skvělé.

Její reakce byla jistě přehnaná. Ovšem v každém ženském časopise koneckonců neustále zdůrazňovali, že pokud ucítíte nebezpečí, máte naslouchat své intuici.

Ale intuice, kterou měla Angie, byla přece jen trošku jiná. Vnímala a dokázala si představit pocity druhých. Tahle schopnost se nesčetněkrát stala cílem posměšků ze strany jejích dvou nejlepších přátel. Matt jí říkal, že je jako delfská věštírna, a Clémence si myslela, že Angie dokáže nevědomky číst řeč těla lidí, se kterými mluví. Clémence měla bezpochyby pravdu, ale Angie měla občas dojem, že za tím je i něco víc. Například teď.

Ti dva muži. Ten závan temnoty.

Ale co na tom záleží. Byli pryč. Angie se vydala svou cestou skrz bludiště chodeb ve stanici Opéra. Za jejími zády se postupně vzdalovalo hlučení davu. Jedna chodba a pak další, měla zpoždění, s Mattem měli sraz na jiném nástupišti. Pro jejího nejlepšího kamaráda to byl důležitý den. Měl schůzku s ředitelem šlechtické školy Saint-Cyr kvůli pohovoru, který měl rozhodnout, zda ho tam přijmou ke studiu, a Angie si nebyla jistá kudy jít – zvolila špatnou cestu. Kvůli stavebním pracím na nové lince metra byla celá stanice jeden velký zmatek.

Z dálky bylo slyšet rachot sbíječky. Kousek se vrátila, zahnula do další chodby vlevo a zbystřila.

Blížili se.

Ti dva muži se blížili k ní.

A chtěli jí provést něco zlého.

Chodba byla opuštěná. Nad hlavou jí zapraskala zašlá neonová trubice. Stejně jako kdekoli jinde v pařížském metru byly i zde stěny pokryté lesklými bílými keramickými kachlíky a vyvádělo ji z míry, že se tu po všem hluku a davech lidí najednou ocitla opuštěná.

Angie už se své intuice na nic neptala. Pocit, že je v nebezpečí, byl až příliš naléhavý. Vydala se druhým směrem, zatímco jí srdce bušilo na poplach, pak se zastavila, aby poslouchala. Zdálo se jí, že slyší kroky.

Kdesi v hloubi utichl rachot sbíječky.

Co nějaká zbraň? pomyslela si rozrušená Angie. Samozřejmě u sebe nic neměla, prohrabala kabelku a vyndala svazek klíčů…

Kroky se zastavily.

Opět se rozhostilo ticho. Angie se rozhodla počkat, minutu, dvě. Nic.

Pocit ohrožení se zmírnil. Bylo to šílené. Angie se nechala ošálit vlastní paranoiou, prostě si jen spletla cestu, to je všechno. Přesto ale klíče podržela v ruce, aniž by věděla proč – v chodbách vždy panovalo ticho a rozjasňovala je bílá barva a ona se zkrátka jen ztratila. Ne… Asi deset metrů odsud se na křižovatce dvou chodeb objevil zavěšený panel vyznačující směr a zářil novotou.

Vlevo někdo je.

Někdo tam na ni čekal.

Angie zacouvala, bušilo jí srdce. Rozum sváděl boj s intuicí. Nikoho neviděla, nikdo tam nebyl…

Nikdo tam není, opakovala si, ale přesto se v mžiku otočila a plnou rychlostí vyběhla druhým směrem, vytáhla telefon a vytočila Mattovo číslo.

„Matte, haló,“ vyhrkla, když se ozval signál pro zanechání zprávy, „už jsem skoro tam, stanice Opéra, směr Levallois, nevím, jestli tam už čekáš, můžeš mi vyrazit naproti, je to divný, ale mám dojem, že mě někdo sleduje… Nejsem na obvyklým nástupišti, ale v tý nový části stanice, jak probíhají stavební práce a…“

Něčí ruka ji chytila za vlasy.

Angie zavyla, telefon jí vyklouzl z ruky, zatímco ji kdosi táhl pryč s ledovou čepelí přiloženou ke krku. Ostří hrotu se jí zabořilo do masa. Vyjekla, pěstí udeřila dozadu za sebe a svazek klíčů vrazila přímo do… obličeje? Ucítila odporné čpění, zápach smrti. Zalapala po dechu. Klíč se strefil do oka. Plná hněvu a zoufalství přitlačila… Útočník ji od sebe odstrčil s náhlým bolestným zaúpěním.

„Ty zatracená malá děvko!“

Angie vrazila do stěny, rozkašlala se, brečela, po krku jí stékal pramínek krve až na oblečení. Téměř upustila klíče, takže je znovu pevně sevřela, opřela se o panensky bílou zeď, na které zanechala nachový otisk své levé dlaně. Když se zase vztyčila, útočník už byl na nohou a mnul si oko.

Byl to ten mladík od turniketu, ten který jí řekl, že je okouzlující. Teď byl ale jeho výraz tvrdý a ten pohled… Jeho duhovky, tak světle šedé, a v ruce třímal nůž, ne, dýku – zvláštní! –, čepel v barvě slonové kosti byla potřísněná krví.

Její krví.

A stále ten odporný zápach. Ta aura smrti.

„Nepřibližujte se.“ Angie zvedla svazek klíčů. „Nebo… ehm… já…“

Mladík už si osušil oko. Pak se podíval na Angie. Pousmál se.

„Ty malá děvko,“ zopakoval, tentokrát téměř s dojetím. „Mělo to být jen jako trénink. Neříkali nám, že budeš klást odpor.“

„Neříkali?“ zopakovala Angie. „Tak to se jistě museli zmýlit,“ dodala rychle. „Jestli vám řekli, že mě máte zabít, pak se museli splést, nejsem vůbec… nikdo!“

Muž udělal krok dopředu, Angie ustoupila o krok dozadu. Telefon ležel na zemi, těsně mimo její dosah.

„Jmenuju se Angie Morettiová a jsem si jistá, že nemáte jediný důvod po mně jít…“

„Ale ano, samozřejmě, je to ona,“ zvolal ten muž. Angie chvíli trvalo, než si všimla, že mluví do mikrofonu připevněnému ke sluchátkům na hlavě. „Právě potvrdila, jak se jmenuje.“

Zase jeden krůček dopředu. Angie mrkla po telefonu. Cítila, jak jí krev stéká po krku a na košili. Téměř přestávala cítit pachy i chuť, na malou chvíli se s ní chodba zatočila. Co kdyby vyrazila dopředu, popadla telefon a vyběhla…

„Angelika de Noaillesová,“ zopakoval mladík. „Myslel jsem, že budete vyšší. A vypadáte daleko bledší než na fotce.“

Angie se vrhla k telefonu. Muž zareagoval velice rychle, až příliš rychle. Popadl ji za ramena a zvedl dýku, Angie zaúpěla zděšením, všechno potemnělo a najednou se ocitla deset metrů odsud, na jiné křižovatce.

Rozhlédla se okolo sebe celá zmatená. Spánky jí svírala ostrá bolest. Vrah zůstal stát za ní omráčený úlekem. Angie se dala do běhu jako splašená. Za jejími zády nebylo slyšet žádné zvuky. Vydali se pronásledovatelé za ní? Otočila se a prohledávala dav, jestli někoho nespatří, a najednou stála na nástupišti ponořeném v přítmí – na správném nástupišti, směr Levallois, stavební práce ale ještě probíhaly, ještě tady stálo hrazení, povalovala se tu suť a parkovalo odstavené rypadlo.

„Jde k tobě!“ zaslechla hlas z přítmí. Angie potlačila výkřik, otočila se, aby mohla vyrazit na útěk. Příliš pozdě. Muž s dýkou už byl za ní.

Usmíval se. Bavil se.

„Pozor, ať zase neudělá tu divnou věc,“ vysvětlil do sluchátek. Angie se ještě jednou obrátila, za hrazením se objevil druhý muž. „Proklouzla mi mezi prsty,“ pokračoval první útočník. „A krvácí. Říkám si, jestli…“

Něco zapraskalo. Pak se ozvalo hlasité cvak. Rozsvítila se světla.

Scénu nelítostně ozářily paprsky světla ze třech obrovitých reflektorů.

„Co se to tady děje?“ zeptal se Matt.

Stál u vstupu na nástupiště, ruku položenou na vypínači. Matt, vysoký kluk s kaštanově hnědými vlasy, měl na zádech brašnu na šerm a v té podivné situaci vypadal až neuvěřitelně normálně. Při pohledu na něj pocítila Angie takovou úlevu, že se téměř zhroutila. Oslepení útočníci na chvíli zaváhali. První stál jen několik metrů od ní, slonovinovou dýku v ruce, a druhý…

Druhý muž stál u otevřeného zavazadla, u toho, které se snažil protlačit skrz turnikety. Uvnitř byly složené obrovské pytle na odpadky a motorová pila.

Angie sevřela hrůza, pak vykřikla:

„Matte! Matte, pozor! Jsou nebezpeční…“

Vrazi si změřili nově příchozího, pak mrkli jeden na druhého. Vypadali víc bezradní než vystrašení, jako by příchod svědka na scénu znamenal spíš nepříjemnou komplikaci než nebezpečí.

„Sakra,“ pronesl ten druhý. „Myslel jsem, že tohle mělo být ‚snadný‘. Kdo to hodnotil?“

„Fayolle,“ povzdechl si první muž. „Víš přece, co je zač.“

Angie ze suti vytáhla prkno a zvedla ho jako zbraň.

„Matte, půjdu teď k tobě, jo? Pak poběžíme k východu…“

„Angie, teče ti krev,“ všiml si Matt. „Co…“

„Já se postarám o toho kluka,“ pronesl muž s dýkou.

„MATTE!“ vyhrkla Angie.

Matt odložil brašnu na zem. Pak z ní vytáhl sportovní šermířský kord a zaujal nacvičenou pozici. S křehkou zbraní v ruce vypadal spíš směšně. Vrah se pohrdavě usmál a vyrazil k němu.

Zdálo se, že Matt uvažuje.

Pak rychle odložil kord na zem a popadl rozměrný rýč ze staveniště.

Vrah se zastavil.

Pohledem přejížděl z chlapce na dívku. Angie couvala s prknem v ruce, aby se mohla připojit k Mattovi. Její kamarád měl sportovní postavu a solidní kovový rýč mu dodával na odhodlanosti.

„Oukej.“ Vrah pokývl směrem ke svému kolegovi. „Trošičku se nám to tady komplikuje,“ oznámil. „Sbal to.“

„Co je to za pošuky?“ zašeptal Matt, jakmile se Angie dostala až k němu. „Ten nůž? Je ze slonoviny? Co tvůj krk? Udělal ti něco?“

„Nevím. Pronásledovali mě a…“

Odmlčela se. První muž ji v tichosti pozoroval.

„Angelika de Noaillesová,“ pronesl konečně. „Nepřežijete týden.“

Angie s Mattem se na sebe podívali, pusu otevřenou údivem dokořán.

„No, teď na sebe jistě musíte být hrdá,“ pokračoval vrah, zatímco jeho společník klidnými pohyby balil zavazadlo. „Odcházíme. Nic to ale neznamená.“ Upřel na Angie svůj mdlý pohled. „Jste označená.“

Rozhostilo se ticho. Angie nebyla schopná slova. Matt svraštil čelo.

„Označená? Cože…?“

Muž zabodl svůj ostrý pohled do Angie.

„Budu to já, nebo to budeme my, nebo někdo jiný. Nezáleží na tom, jak zemřete nebo kdo vás zabije. Jste označená… a do týdne jste mrtvá,“ zopakoval.

Pak se obrátil na svého kolegu, gestem se rozloučil a oba vrazi se v tichosti vytratili. Uprostřed opuštěného nástupiště zůstali stát dva vyděšení studenti.

*

Kapitola 2

O půl hodiny později se Angie s Mattem ocitli na komisařství.

Angie už přestala z rány na krku téct krev. Celá se třásla a Matt ji musel cestou k okýnku ve stanici, kde požádali o pomoc, podpírat. Ovšem pracovníci stanice metra si historku vyslechli s nevěřícným výrazem na tváři. Nikdo nevěděl, jak na ni zareagovat. Matt byl otrávený jejich neschopností, takže zavolal taxík, aby svou kamarádku odvezl do nemocnice.

Angie ale odmítla. Místo toho je taxík vysadil před komisařstvím ve 20. pařížském obvodu. Jestli chce mít šanci na dopadení útočníků, musí jednat rychle.

Stěny úzké čekárny byly okázale obložené mramorem. Pod třemi obligátními portréty – mladým králem, regentem a ministerským předsedou – trůnila abstraktní busta představující Královskou moc vítězně vedoucí Francii.

„Takže ti týpci tě sledovali,“ zašeptal Matt, když usazení na plastových židličkách trpělivě čekali, až na ně přijde řada.

„Uviděli mě hned ve vstupní hale, řekla bych… u turniketů…“

„Ale znali tvý jméno,“ trval na svém mladík se zakaboněným výrazem. „A co to povídali! Že jseš ‚označená‘…? To je fakt divný…“

Naproti nim na jiné židli seděla nějaká žena s nateklou tváří, oči upřené před sebe, kývala se ze strany na stranu a prozpěvovala si nějakou ukolébavku. Za okýnkem zívali dva zaměstnanci nad rozloženou knihou návštěv. Krev na Angiině košili na ně zjevně nijak zvlášť nezapůsobila.

„Byli opravdu rozhodnutí mě zabít,“ odpověděla šeptem Angie. Začínala se klepat, byla jí zima a zahřát ji nedokázala ani Mattova bunda, ani horká čokoláda z automatu. „Nechtěli mi nahnat strach, ani mi něco jen tak udělat, nebo co já vím co, třeba mě znásilnit… Chtěli mě prostě zabít.“

„Že tě nechtěli znásilnit? Ti chlápci teda vůbec neměli vkus,“ zašeptal jí Matt.

Angie se nejdřív zarazila, překvapilo ji to, pak ale vybuchla trochu hysterickým smíchem, Matt se smál také, ale byl nervózní.

Dva zaměstnanci za okýnkem si je měřili nesouhlasným pohledem.

„Promiň,“ spustil Matt, když se Angie uklidnila, „černej humor není v týhle situaci asi úplně na místě…“

„Ne, právě naopak, je úplně na místě,“ řekla Angie, ramenem těsně přitisknutá k rameni svého nejlepšího kamaráda. „Aspoň mi to pomůže přijít na jiný myšlenky…“

Rozhostilo se ticho. Matt s Angie zůstali sedět přitisknutí jeden na druhého, aniž by pronesli slovo. Žena naproti nim s obličejem plným modřin a otoků si dál šepotala ukolébavku. Angiin pohled spočinul na portrétech na zdi, na nejmocnějších mužích Francie. Král byl ještě velice mladý a na retušované fotografii působil trochu ztraceně. Regent, princ de Condé, byl naopak silný, pevný, s nepoddajným výrazem. A ministerský předseda, kterému celá Francie přezdívala Richelieu. Tmavovlasý a šlachovitý muž, jehož hluboké oči jako by Angie sledovaly a ona se oklepala, aniž by tušila proč. Možná proto, že portréty představovaly cosi neznámého. Politiku, tajemství, temné a nebezpečné síly, které ji daleko přesahovaly.

„Ta dýka,“ zeptal se najednou Matt, „byla ze slonoviny?“

„Myslela jsem, že se mnou budeš žertovat, abych mohla myslet na něco jinýho.“

„Já jen, že… Něco jsem si o tom četl. O dýkách ze slonoviny. Mluví se o tom v tý knížce, nebo ne? Od tý holčiny, co pracovala ve Versailles pro madame de Montesquieuovou?“

„Aha,“ odpověděla pobaveně Angie, „v téhle knize.“

„Jo, v téhle.“

Ta kniha, o které byla řeč, nebyla žádná jiná než Upíři u dvora od Sylvie Ferrierové. Ve Francii ji četl každý a v ostatních zemích nejspíš taky. Vyšla před čtyřmi měsíci a od té doby se držela na žebříčku bestsellerů. Sylvie Ferrierová pracovala na Versailles jako dvorní dáma madame de Montesquieuové, regentovy milenky. Nejednalo se o román, ale o sérii odhalení, aspoň pokud tomu takto čtenář chtěl věřit. Podle autorky se u dvora údajně pohybovali upíři, tvrdila, že ji v podzemí Versailles spoutali řetězy a sloužila jim jako nějaký bezedný zdroj krve.

Na lyceu si knihu předávali z ruky do ruky. Zejména proto, že se v ní hodně psalo o sexu. Sylvie Ferrierová s vášní mluvila o orgiích v soukromých saloncích zámku, vše bylo bohatě vylíčeno do nejmenších detailů, erotika kořeněná troškou sadomasochismu – právě to zajistilo dílu úspěch.

Sylvie Ferrierová ve všech rozhovorech přísahala, že neprohlašuje nic než pravdu. Musela potom utéct do Londýna, kde se schovávala před pomstou upírů, jak tvrdila (možná tak ale učinila také proto, aby nemusela platit tak vysoké daně z autorských práv). Přesto těm historkám ve skutečnosti nikdo nevěřil, nebo se jim spíš věřilo jen tak napůl, stejně jako to bývá v případě skandálů celebrit… Přítomnost upírů u francouzského královského dvora oživovala letité soupeření mezi rodem z Orléans a rodem z Condé, historii plnou románků a nevěr, intrik a jedu.

„Sylvie Ferrierová se zmiňuje o slonovině?“ zeptala se Angie. „O rudé rukojeti? Jsi si jistý?“

Matt přikývl. Přemýšlel.

„Myslím, že jo. Aspoň myslím, že jsem to četl někde na internetu.“

„Na internetu?“ zopakovala Angie, navzdory situaci to znělo, jako by se mu posmívala. „Ty čteš stránky o upírech?“

„Čtou je všichni!“ zaprotestoval Matt.

Rozesmáli se, což opět přitáhlo užaslé pohledy zaměstnanců.

„Pane bože!“ Angie se postavila. „Tvůj pohovor! Matte, co ten tvůj pohovor na Saint-Cyru?“

„Myslíš, že po tom všem, co se stalo, mám náladu tam jít?“ odmítl ji mladík.

„Samozřejmě! Děláš si legraci? Sníš o tom už celý roky! Že se do toho opřeš a zvládneš všechny ty pohovory…“

Zvýšili hlasy, takže žena s oteklým obličejem přestala zpívat. Matt pokračoval tišeji:

„Angie, právě tě málem zabili. Nenechám tě samotnou.“

„V kolik hodin máš tu schůzku?“

„V jednu odpoledne.“

„Takže máš ještě čas,“ řekla Angie. Vzala Matta za ruku, která se zničehonic rozechvěla, aniž by k tomu měl důvod, snad jen z toho šoku, který před pár okamžiky zažil. „Ten pohovor je… Jde o tvou budoucnost. Musíš tam jít. Musíš tam jít,“ opakovala a cítila, jak se jí do očí derou slzy.

A právě v tom okamžiku ji Matt políbil.

Angie trvalo několik vteřin, než si uvědomila, co se stalo. Stiskla Mattovu ruku, on se k ní naklonil a najednou…

Jemně se vymanila z jeho blízkosti.

„Matte, já… Tohle ne. Jsme kamarádi a…“

Matt ucouvl, byl trochu pobledlý. V čekárně zavládlo ticho. Žena s nateklým obličejem je pozorovala bez pohnutí. Za okýnkem jeden ze zaměstnanců zašeptal svému kolegovi cosi do ucha, pak se zašklebil.

„Omlouvám se,“ vykoktal ze sebe Matt. „Nevím, co to do mě vjelo…“ Otevřely se dveře a v nich se objevil policejní inspektor.

„Angelika Morettiová!“

Matt s Angie zaváhali, pak se oba najednou zvedli tak, aby se jeden druhému nemuseli podívat do očí.

Inspektor je zavedl do chodby s oprýskaným nátěrem na stěnách, která kontrastovala s falešným kýčovitým luxusem čekárny. Prošli přeplněnou místností, kde u malinkatých stolečků skrytých mezi hromadami ohmataných složek a spisů seděla asi desítka lidí zápolících se zaprášenými počítači. Na mahagonových dveřích, jejichž luxusní materiál neladil s okolím, se skvěla elegantní měděná tabulka s nápisem Královská policie.

Na stěně visela mapa městského obvodu. Do ní byla zabodnutá asi desítka oranžových připínáčků, které utvářely geometrický obrazec. Matt se u něho zastavil a zamyslel se, obrazec ho zaujal, ale okamžitě se do toho vložila žena asijského vzezření.

„To není určeno očím veřejnosti!“ zabrblala. „S kým bude prováděn výslech, s vámi nebo s ní?“

„S tou dívkou,“ odpověděl inspektor, který se pro ně vrátil.

„Takže vy se teď vraťte do čekárny,“ nařídila Mattovi Asiatka.

Jeden z jejích kolegů za ní zabručel:

„Pokud ta mapa není nic pro veřejnost, asi by neměla viset na stěně, viď, Kim?“

„Je to jediné místo, kde je ještě nějaký volný prostor,“ ohradila se Asiatka.

„Ale Matt je můj nejlepší kamarád,“ ozvala se nesouhlasně Angie. „Byl svědkem toho útoku. A může ledacos dosvědčit.“

„Předvoláme si ho později,“ prohlásil suše inspektor. „Pojďte za mnou.“

Jeho tón nesvědčil o ničem dobrém. Angie se setkala s Mattovým pohledem. Gestem své kamarádce dodal odvahu a sledoval, jak se vzdaluje. A pak se ještě naposled kradmo podíval po mapě.

„Pomozte mi…“

Matt se zarazil.

„Haló. Pomoc. Slyšíš mě? Haló?“

Zdálo se mu to? Dětský hlas. Stěží slyšitelný, jako šeptání nebo vzdychání.

V místnosti ale žádné děti nebyly. Kolem Matta pracovali policisté a Angie mezitím s inspektorem zmizela v malinkaté kanceláři. Kim, inspektorka asijského vzezření, ho probodla nasupeným pohledem.

„Jste na odchodu, nebo ne? Ta mapa není určená očím veřejnosti, už jsem řekla.“

„Ano, promiňte,“ vykoktal ze sebe Matt. „Já…“

Třel si spánky.

Cože, teď? Slyšel nějaké hlasy?

Ti týpci v metru a políbil Angie a… Asi z toho všeho šílí.

„Asi mi není dobře. Už jdu,“ odpověděl konečně.

Zavrtěl hlavou a pomalu se vydal zpět do čekárny.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, leden 2019
Překlad: Světlana Ondroušková
Vazba: vázaná
Počet stran: 440
Cena: 369 Kč