Miroslav Žamboch: Bakly – V objetí smrti

Nakladatelství Triton vydalo novou knihu Miroslava Žambocha Bakly – V objetí smrti, jež navazuje na příběh Bakly – Hledání smrti, který vyšel v loňském roce. Kniha vyjde také ve sběratelské verzi v limitovaném nákladu podepsaném autorem.

 

ANOTACE:
Bakly je kupodivu stále naživu, v jím vyvolané válce podsvětí se zaplétá do spirály násilí stále hlouběji a hlouběji a nehledá cestu ven. Jen blízkost smrti ho udržuje na hranici příčetnosti.

Baronesa Münchauzen pronikla do vyšší společnosti a teď se snaží dostat pod povrch nablýskaného společenského pozlátka, aby získala to, co ji osobně nejvíc zajímá – informace o moci, o magii.

V podzemí Grafzatzy, jednoho z největších a nejbohatších měst Crambijského impéria, roste něco, pro co v paměti lidí i v nejstarších encyklopediích chybí pojmenování. Roste to, vyvíjí se, ovlivňuje a proměňuje své okolí a pátrá po důvodu vlastní existence, po účelu, kvůli kterému bylo stvořeno. Ti, co Věc v podzemí probudili z neexistence, se začínají bát.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1.

Na cestě k moci

Janicka pálily oči, bolelo ho v zádech, k tomu měl hlad. Věděl, že by snídani neměl vynechávat. Přestože byly večeře důležitější, i v průběhu prvního jídla dne se mohly udát podstatné věci. Ode dne, kdy se s pomocí Byvneta vypořádal s Lavarotim, sice výrazně upevnil svou autoritu, ale uvědomoval si, že klanovou politiku nesmí zanedbávat. Jenomže tentokrát se od překladu starých textů odtrhnout nedokázal. V množství knih, svitků, složek nejrůznějších dokumentů, které nakoupil na dražbě majetku vymřelého Cermichaelova rodu, objevil poklad, tedy on sám to za poklad považoval. Složku zašlých listů papíru, které původně obsahovaly účetní záznamy a někdo je později využil pro své soukromé poznámky. Originální text vymazal a pak přes původní, v šikmém světle stále čitelné sloupce čísel a položek psal vlastní, nepříliš úhledný text. Často s kaňkami inkoustu, doplněný kresbičkami, někdy jen chaotickou změtí čar po stranách. Na pohled to vypadalo jako zápisky nepříliš soustředěného a zdatného studenta. Janick chtěl původně složku přesunout do bedny neupotřebitelných věcí, pak si ale všiml, co je mezi nesmyslnými kresbami napsáno. Byly to vždy dva odstavce, první představoval text v klanové řeči čarodějů, druhý v obecném jazyce. Stejné řeči, kterou se i v současnosti stále mluvilo prakticky na celém civilizovaném Kontinentě. Archaický sloh nebyl pro Janicka s jeho překladatelskými a luštitelskými zkušenostmi problém. Šlo hlavně o strohé pokyny: Co a v jakém množství nakoupit, někdy poznámky k cenovému vyjednávání. Nešlo jen o potraviny a další běžné potřeby každodenního života, ale i o exotičtější věci: sušené rostliny, drogy, substance extrahované z různých látek, polodrahokamy, jiné kameny, chemikálie. Podobné věci se pro sebe a klan snažil v posledních letech obstarávat i sám Janick. To ho přivedlo k myšlence, že šlo o pokyny od čaroděje, pravděpodobně vysoce postaveného čaroděje, možná klanového mistra, nebo i velmistra.

Na listě, který ho nejvíc zaujal, byla v rohu napsána běžnou řečí stručná poznámka:

Starej si myslí, že každej mluví klan-swaglish ze spaní stejně jako on. A já to musím překládat!

U věty byla nakreslená schematická postavička na šibenici, na kterou ukazovala šipka. Pod šipkou bylo něco napsané, ale kdosi text pečlivě vyškrabal. Janick odhadoval, že to bylo jméno oběšence. Poznámka ho přivedla k myšlence, že druhý odstavec by mohl být překladem prvního v klanové verzi jazyka čarodějů swaglish do obecné řeči. Nasvědčoval tomu i fakt, jak moc byl druhý odstavec proškrtaný a mnohonásobně přepisovaný. První polovinu noci mu trvalo, než tuto svou hypotézu ověřil, a v průběhu druhé začal rozšiřovat svůj budovaný slovník. Za pár hodin udělal víc práce než předtím za celá léta.

S tím, co má, přelétl archy papíru rozložené na pracovním stole, začne starým textům rozumět lépe než kdokoliv jiný. Co dokázal do teď, byl jen pouhý začátek, cítil, že skutečné tajemství magie leží na dosah.

„Pane,“ uslyšel ve své mysli Byvnetův hlas, soustředil se na něj a vzápětí získal i vizuální obraz toho, co tělesně postižený muž viděl. Černobíle, rozmazaně a zdeformovaně a teď také trochu jinak, jako by Byvnet vnímal víc věcí než normální lidé. Janick si byl vědom, že za udržení svého postu velmistra vděčí právě jemu. A budování loajality vůči sobě začal právě u svého osobního komorníka. Přidělil mu původní pokoj Lavarotiho a také osobního sluhu, aby bylo postaráno o jeho pohodlí. Část pravomocí a výhod, kterými dříve disponoval Lavaroti jako jeden z hlavních mistrů klanu, přerozdělil mezi Klinsmana a bohužel Buerpa. Nikdo vhodnější se naneštěstí nenabízel. Přestal přemýšlet o klanové politice a vrátil se zpět k Byvnetovu volání.

„Ano, slyším,“ oznámil v myšlenkách.

„Máte návštěvu, muže, který-“

„Vím, kdo přišel,“ zarazil Janick svého služebníka, protože sdíleným pohledem poznal Grumana. Stál přede dveřmi vily stranou od obdélníku světla dopadajícího z chodby.

„Přiveďte ho do mé pracovny. Pokud by se vám to podařilo tak, aby vás u toho nikdo neviděl, bylo by to pozitivní.“

„Rozumím, pane,“ dostal odpověď a kontakt se přerušil.

To znamenalo, že Byvnet jejich vzájemné spojení do jisté míry ovládá. Janick nad tím však nemínil dál bádat, přestože to bylo zajímavé. Měl před sebou téměř nekonečné množství problémů, kterými se měl zabývat, čas mu zbýval jen na ty nejnutnější. Už jen rozhodnout, které to jsou, bylo téměř nad jeho síly.

Třeba mladá žena, se kterou se setkal na dražbě. Bylo mu jasné, že v sále bude větší koncentrace lidí nějakým způsobem citlivých vůči magii, nebo se o ni alespoň zajímajících. Právě proto se vybavil jedním z mála artefaktů, o kterém měl kompletní informace. Byl to náramek z pružné slídy, který se navlékal na levé zápěstí. Janick nevěděl, proč na levé, ale starý návod splnil přesně, naučily ho tomu zkušenosti. Náramek pak při fyzickém kontaktu s další osobou odstupňovaným sevřením předával informaci, jakým magickým potenciálem dotyčný disponuje. Stupnice podle starého návodu k použití končila citelným až bolestivým stiskem, který označoval extrémně disponovaného jedince. Janick měl stále na zápěstí modrý pás modřin a krvavý červený pruh. Otázkou však bylo, zda ta žena byla opravdu čaroděj, nebo jen disponovala neskutečným talentem. Janick vlastně ani přesně nevěděl, co znamená termín magický potenciál. Šlo o jeho vlastní překlad.

Zanedlouho uslyšel typické šouravé kroky Byvneta. Po typickém zaklepání komorník vstoupil v doprovodu vysokého mlčenlivého ninji.

„Posaďte se, oba dva,“ řekl Janick, sám se usadil za stůl a zazvonil na sekretáře. Věděl, že Nolt bude podrážděný kvůli práci, která mu dle jeho vlastního názoru nepříslušela. Bylo mu to jedno, měl podezření, že sekretář poskytoval informace Lavarotimu a teď je předává někomu dalšímu. Buerpovi, zřejmě. Možná by ho měl zabít. Ihned se mu vybavil jed, který by se k tomu hodil. Bohužel musel řešit příliš mnoho problémů, povzdechl si. Teď mu potřeboval zadat práci, aby nemohl špehovat za dveřmi. Soustředil se na návštěvu.

„Proč jste přišel?“ zeptal se.

Ninja vypadal nezúčastněně až netečně, jako obvykle. Měl nějaký vnitřní život, nebo z něj zbyla jen loutka? Janick nevěděl, ale dostal další ze svých skvělých nápadů. Bojovníci-loutky by šli využít mnohem lépe než normální vojáci, poslušnější, beze strachu ze smrti. Možná by je dokázal vyrobit a nechat jim jistou základní schopnost myšlení…

„Na váš rozkaz,“ dostal strohou odpověď.

Janickovi se nepodařilo zakrýt překvapený výraz.

„Mám být vaše oči i uši, informovat vás o všem neobvyklém,“ dostalo se mu vysvětlení.

Nolt dorazil s obličejem kyselejším než obvykle, ale protestovat se neodvážil. Pokud si Janick přirozený respekt u některých členů klanu nezískal, Byvnet ho měl. Janick Noltovi stroze přikázal, ať připraví čaj, kávu a přinese i něco malého k zakousnutí.

„Pospěšte si,“ řekl na závěr.

Bylo mu jasné, že si sekretář dá obzvlášť na čas. Ale nebude moci stát za dveřmi a poslouchat jejich konverzaci.

Byvnet se zvedl ze svého křesla, aby Noltovi podržel při odchodu dveře, a držel je tak dlouho, dokud se za odcházejícím nezavřely další na konci chodby.

Janick už věděl, jak s Noltem naloží. Bude na něm zkoušet některé z pomalých jedů, u kterých se uplatňovala i magie. A vše bude pečlivě dokumentovat. Nápad mu zlepšil náladu.

„A co zvláštního jste zjistil,“ pokračoval v hovoru s ninjou poté, co měl jistotu, že je nikdo další neposlouchá. Ninja pohlédl směrem k Byvnetovi, jako by za jeho od narození poškozeným obličejem viděl víc než jiní.

„To je v pořádku, je to můj důvěrník,“ zareagoval Janick.

Gruman to nijak neokomentoval a obrátil svou pozornost zpět na čaroděje.

„Zmizeli toulaví psi, v ulicích už žádní nejsou.“

Janick potlačil podrážděnou poznámku o tom, že takové podružnosti ho nezajímají. Jeho netrpělivost vyplývala z toho, že se chtěl opět vrhnout do studia starých listů a dál pracovat na svém slovníku.

„Proč si myslíte, že je to důležité?“ zeptal se.

To byla další věc, ve které si umínil, že změní své chování. Bude naslouchat názorům jiných. Pokud tedy nějaké mají. Může mu to pomoci dozvědět se o nich víc a pak je snadněji zničit. A také případně získat inspiraci, jiný pohled na to, co ho zajímá.

„Potulní psi jsou chytrá zvířata, město je pro ně džungle, ve které dokážou dokonale přežít. Je zvláštní, když v průběhu pár dní zmizí. Před týdnem ještě bojovali o každou skládku na pobřeží a teď jsou pryč.“

Janick přikývl, protože nevěděl, co na to říct.

„A máte ještě nějakou další informaci?“

„Dal jste mi úkol, měl jsem vás informovat o všem, co je zvláštní, co se vymyká běžnému běhu věcí,“ podotkl ninja.

„To je pravda,“ potvrdil Janick. „A já si vaší práce patřičně cením.“

Uvědomil si, že někoho takového jako ninja by potřeboval. Loajálního osobního strážce. Ninja vypadal víc než schopně, možná by mu pomohl i v případě, pokud by se v budoucnu opět střetl se svou noční můrou, zabijákem z bažiny.

„Máte tedy ještě nějakou další informaci?“ podařilo se Janickovi vypustit z otázky sarkasmus.

„Také zmizeli potkani, alespoň většina z nich,“ odpověděl klidně ninja.

„Potkani?“ zarazil se Janick. „Myslel jsem, že ve stokách žijí krysy?“

„Krysy jsou menší, mají delší ocas a vyhledávají suchá místa, některé druhy dokonce žijí na stromech. Potkani jsou o něco větší a těžší, s kratším ocasem a nevadí jim vlhké prostředí. Také se množí mnohem rychleji než krysy.“

Janick nečekal zoologickou přednášku.

„Odkud tohle všechno víte?“

„Jako dítě jsem krysy a potkany lovil, vyplatilo se mi vědět o jejich zvycích co nejvíc,“ odpověděl ninja a Janick měl pocit, že tón jeho hlasu byl ještě bezvýraznější než obvykle.

Nebyl loutka, měl své vlastní myšlenky a pocity, rozhodl se. I proto bylo výhodné naslouchat ostatním lidem, mohl se o nich dozvědět víc.

„A jak jste zjistil, že zmizely? Ať už krysy nebo potkani?“ vrátil se k původní otázce.

„Tady v Grafzatze je horko, veškeré potraviny jsou skladovány v hlubokých sklepích. Sklepy jsou velmi často napojeny na kanalizační systém. Jenomže v něm jsou potkani. Všechny spíže a prostory na skladování potravin jsou samozřejmě upraveny tak, aby se do nich potkani nedostali, ale oni si do nich sem tam cestu najdou. Všichni s tím počítají. V posledních pár dnech se ale nic takového neděje.“

„Vy chodíte zpovídat hostinské o tom, jak jim potkani kradou zásoby?“ nechápal Janick.

„Začal jsem poté, co jsem se dozvěděl, že v mém penziónu sloužící zapomněl usadit pojišťovací mříž, a přesto se ze skladu neztratilo vůbec nic. To mě zaujalo. A co jsem zjistil, je zvláštní, proto jsem vás informoval.“

Janick vážně přikývl. Něco z toho, co se právě dozvěděl, spustilo poplašný zvonek v jeho mysli. Jako by něco přehlédl, jako by měl k dispozici vodítko, ale neviděl ho.

„Rozumím,“ odpověděl vážně.

„Zpozoroval jste ještě nějakou další zvláštnost?“

„Ne,“ odpověděl ninja a Janickovi bylo jasné, že víc z něj nedostane.

Otevřel jednu z četných přihrádek svého stolu

„Tady je odměna za vaše služby,“ podal ninjovi ruličku.

Další věc, kterou se naučil. Platit tak, aby nikdo nevěděl, kolik dává. V ruličce bylo dvacet zlatých.

Ninja peníze mlčky přijal a schoval je do kapsy svého kabátu. Janick zaregistroval, že má spoustu kapes, které splývají s jeho nenápadným proužkovaným vzorem. A ten proužkovaný vzor byl patrný jen zblízka a pouze pokud se pozorovatel soustředil.

„Znáte tu ženu?“ zeptal se.

„Nevím, jakou ženu máte na mysli.“

„Tu, se kterou jsme se potkali na dražbě.“

Otázku položil špatně, pokáral se v duchu Janick. Svým nepřesným vyjádřením dal ninjovi čas na reakci. V tuto chvíli to nehrálo roli, protože nepředpokládal, že by neznámou znal. Ale v budoucnu si na něco takového potřeboval dávat pozor.

„Ne, neznám ji,“ odpověděl bez zaváhání ninja.

„Můžete zjistit, co je zač?“

„Určitě, ale bude to chvíli trvat. Za předpokladu, že nebudete chtít, abych se o ni zajímal otevřeně.“

„Ano, přesně tak to potřebuji, skrytě.“

„Ozvu se, až budu vědět, kdo to je.“

Byvnet se podíval ke dveřím. Janick neanalyzoval proč.

„Vstupte,“ řekl.

Sekretář opravdu otevřel dveře, před sebou tlačil servírovací stolek s čajem, kávou a snažil se přitom vypadat nepříliš naštvaně. Za dveřmi ho nenechali poslouchat ani chvíli.

„Právě jsme dohovořili,“ ukončil setkání Janick.

„Čaj servírujte jen mně, můj osobní sluha,“ podíval se na Byvneta, „vyprovodí návštěvu.“

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Triton, leden 2019
Obálka: Petr Vyoral
Vazba: brožovaná
Počet stran: 416
Cena: 359 Kč