Rusalka Kristýny Sněgoňové vycenila zuby v krvavém úsměvu

Krev pro rusalku Kristýny Sněgoňové zavede čtenáře do o poznání jiných osmdesátých let minulého století. V třicátých letech totiž Polsko, Československo a Maďarsko založily tzv. Pospolitost a válku se jim podařilo vyhrát díky pomoci krvelačných víl. Jak dlouho však mohli zůstat dravec a kořist spojenci, jak to v takové zemi vypadá padesát let poté?

 

Třicátník Dominik Stolbenko pracuje jako vyšetřovatel v brněnské pobočce Centrály speciálních činností, organizace, která kontroluje víly a pronásleduje ty, které spáchaly trestnou činnost. Po jedné rutinní domovní prohlídce, co se děsivě zvrtla, je ovšem nucen spolupracovat s rusalkou, jinak by se prozradilo, že ve službě selhal, a přišel by o práci, která pro něj znamená vše (nebo si to aspoň myslí). To je však teprve začátek jeho problémů. Vzápětí se mu totiž začnou na stole hromadit případy vražd víl a on musí přijít na to, jestli jde o vyřizování účtů mezi vílami navzájem, nebo jestli jsou do toho zapleteni lidé.

Víly – rusalky, meluzíny, divoženky – v tomto světě přežívají jako obávané, nebezpečné a nechtěné bytosti na okraji lidské společnosti, většinou za krev nabízejí svá těla. Přestože lidem ve válce pomohly, ti se jich teď bojí, protože víly se živí krví a lidským masem, každá z nich je tak potenciální zabiják. Před čtyřiceti lety byl proto přijat Vranův zákon o dohledu nad vílami, zřízena kuratoria pro převýchovu a založena Centrála. V zemi však také existují hnutí bojující za práva víl a jejich vliv sílí, zejména když se odhalí, jak příslušníci Centrály s vílami zacházejí.

„Kterého zkusíme dřív?“
„Toho čerstvého. Ten by se mohl toulat po parcích a přesvědčovat žínky, že je chce jen na vaření.“
„Nechci se zastávat té tlusté holky z rána –“
„Která na nás předloni nahatá křičela, že jsme horší než nacisti?“
„– ale měla pravdu aspoň v tom, že všechny víly nejsou šlapky.“
„Většina je.“
„Nebo možná jen jiné neznáš.“ (str. 209)

Dominik vždycky chtěl u Centrály pracovat, protože to jednak „podědil“, jednak mu víly, když mu bylo šest, zabily matku. Viděl jejich rukou zemřít až příliš mnoho lidí, proto si s vílami nikdy nebral servítky a jeho vyšetřovací metody nejsou z nejčistších. Teď však s rusalkou Léto po boku vyšetřuje vraždy víl a postupně přichází na to, že ne každému kolegovi může věřit a že se případy falšují, aby ukazovaly na víly. Přestože sám víly rád nemá, nespravedlnost mu vadí. Navzdory jeho relativnímu mládí je z něj už teď cynický detektiv závislý na prášcích, bojující s vnitřními démony, v podstatě na první pohled zralý na změnu kariéry, protože už vyhořel.

Víly jsou silné, kruté a postrádají emoce, zároveň se však nechávají ovládat lidmi, protože samy nedokážou spolupracovat, vytvářet si rodinné ani přátelské vazby. Přesto je Léto k Dominikovi vnímavá, cítí jeho rozpolcenost, tuší, že ji možná nakonec zabije, ale i tak s ním zůstává a trpí jeho výkyvy nálad, protože jí to pomáhá odčinit vlastní pocit viny a navíc pro ni Dominik obstarává potravu. A taky má další, tajné důvody, které autorka odhalí až v závěru.

„Tlačili jste nás do rohu, dlouho a pomalu… Nevšimly jsme si a teď se tu mačkáme jedna na druhé a neumíme se už ani postarat samy o sebe. … Jste vlastně úžasní, tak malí a slabí… a přitom jste nás dokázali zlomit.“ (str. 314)

Kristýně Sněgoňové se podařilo vykreslit uvěřitelné, barvité postavy, které jsou komplikované a duševně nevyrovnané. Díky vyprávění v první osobě z pohledu Dominika čtenář vidí jeho vnitřní boj a změny, co se v něm odehrávají. Litovat tak člověk může snad jen toho, že autorka občas nepřepnula do vyprávění z pohledu rusalky Léto, na druhou stranu by se tak asi prozradilo daleko dřív to, co bylo odhaleno až v závěru.

Kristýna Sněgoňová, doposud známá jako autorka povídek, s nimiž vyhrála řadu soutěží, ve svém prvním románu nabízí ponurou paranormální detektivku nebo, chcete-li, temnou urban fantasy z alternativní historie, jež by se dala přirovnat k sérii o Harrym Dresdenovi či prvním dílům Anity Blakeové (míněno těm nejlepším). Příběh sice plyne pomalejším tempem, to však k němu přesně pasuje. Zápletka má hlavu a patu, kousky skládačky postupně zapadají do sebe, nechybí několik překvapivých odhalení, nezbytná akce ani narůstající napětí, jak jde oběma protagonistům o život. Tance při měsíčku nečekejte, ovšem těch horizontálních si hlavní hrdina taky pár užije.

Autorka vytvořila dokonale pochmurnou atmosféru, vyhrála si s popisy prostředí i postav, vložila na stránky zohyzděné mrtvoly i jednookou kočku a napsala řízné dialogy s kapkou černého humoru. Přidala i krapet romantiky. Její styl vyprávění by jí mohl závidět leckterý známější autor, věty nikde neskřípou, netahají za uši, jde o slušivý a čtivý mix spisovné a obecné češtiny, aniž by autorka tlačila na pilu v té nespisovnosti, tu většinou používá jen v přímé řeči. Osobně mě taky potěšilo, že se nesnaží o nadsázku.

Krev pro rusalku je velice příjemným překvapením loňského roku. Čtenář z románu nemá nejmenší pocit, že by četl prvotinu. Kristýna Sněgoňová svým dílem směle vplula do vod české fantastiky a rozhodně se v nich neztratí. Teď už můžeme jen doufat, že se autorka znovu ponoří do světa víl nebo třeba nějakého jiného a nabídne čtenáři další temný a čtivý příběh.

Ukázka

Vydalo: Nakladatelství Epocha, 2018
Obálka: Žaneta Kortusová
Vazba: brožovaná
464 stran / 349 Kč