John Grant, Joe Dever: Stíny nad řádem Kai

Ukázky z knih / 19.12.2018 /

Nakladatelství Mytago vydalo první díl epické série ze světa legendárních gamebooků o Lone Wolfovi – Osamělém vlkovi: Stíny nad řádem Kai.

 

ANOTACE:
Pouze národ Sommerlunďanů vzdoruje armádě temnoty a podmanění Magnamundu. V čele zoufalého odboje stojí řád Kai a jeho spojenci, čarodějové Bratrstva Křišťálové hvězdy. Vzpurný čaroděj Vonotar však zradí Bratrstvo a ze vzdoru spojí své síly s Temným pánem Zagarnou. Společně ničí vše, co se jim postaví do cesty, a rozpoutají nejzuřivější invazi, jaké byl kdy Sommerlund svědkem.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

„Blázne!“

To slovo zazvonilo starodávným sálem a jeho ozvěna se rozplynula nad hlavami v kápích.

Cechmistr se ani nepohnul. Bělovlasý muž s bílým vousem seděl na svém pozlaceném trůnu téměř nenuceně a hleděl na Vonotara klidnýma modrýma očima.

Čaroděje přecházejícího po místnosti to dohánělo k zuřivosti. „Neschopný chudáku!“ vykřikl směrem ke stropu. „Starý dětino!“ pronesl směrem k pódiu se zatuchlými praporci.

Cechmistr se na trůně zavrtěl. Když promluvil, zněla jeho slova neochotně. „Vonotare,“ řekl zastřeným hlasem, „tento spor jsme spolu vedli už mnohokrát. Bratrstvo Křišťálové hvězdy je oddáno magii levé ruky. Jeho cílem je čelit silám Zla, pomáhat vznešeným božstvům Kai a Ishir, aby…“

Vonotar si odplivl. Byl to vysoký, pohledný muž s pečlivě zastřiženým černým vousem a hrdým orlím nosem. Jeho šedé oči plály hněvem.

„Vše, co ze sebe chrlíš, jsou jen otřepané nesmysly, ty starý, roztřesený pitomče,“ vyštěkl. „Naše Bratrstvo nevzniklo pro žádné vysoké a ušlechtilé ideály, ale jen z jediného důvodu: kvůli dosažení moci! Ty a tví předchůdci jste nás od jeho skutečné podstaty odvedli. A čím jsme teď?“

Prudce máchl rukou v okázalém gestu, aby ukázal na shromáždění Starších členů Bratrstva, kteří mu tiše a ohromeně naslouchali. I Cechmistr musel v duchu uznat, že nejsou nikterak přitažlivým spolkem: ať muži, či ženy, všichni vykazovali až příliš patrné známky pokročilého věku a skomírající mysli.

Než stačil Cechmistr odpovědět, Vonotar promluvil znovu, hlasem ostrým jako giacký meč. „Ano, vím, co si myslíš, Cechmistře. Tahle sešlost starožitností… Co jsou zač? Jsou to lidé, kteří se stali členy shromáždění našeho Bratrstva jen proto, že jsou staří. Nikdy se na nic nezeptali, nikdy se nepokusili navrhnout, že úlohu našeho Bratrstva je třeba zvážit. Jsou to… jsou to… jen staré nuly!“

V sále toranského Cechu čarodějů bylo ticho. Špinavým skleněným oknem zasvítil jasně rudý sluneční paprsek a ozářil jiskřící prach vznášející se ve vzduchu. Na pár chvil to bylo to jediné, co se pohybovalo, zatímco Vonotar, Cechmistr i Starší zůstávali strnulí jako nehybný, zamrzlý obraz. Vonotar měl paže doširoka rozpřažené. Jedním ukazovákem mířil vyčítavě na Cechmistra a druhým na nízkou galerii, kde sedělo dvanáct Starších: ústa měli dokořán a ve tvářích rozličné výrazy od zděšení až k potupě. Vybledlé zástavy Bratrstva Křišťálové hvězdy, pokryté za dlouhá staletí silnými vrstvami prachu, visely bez hnutí v zatuchlé místnosti.

Ve ztichlé síni se náhle objevilo kotě. Malé šedivé kotě. Vběhlo do sálu, s mírnými obtížemi vyskákalo po třech schůdcích k Cechmistrovu trůnu a začalo se mu vděčně otírat o nohu.

Jeden ze Starších se přidušeně zasmál a kouzlo okamžiku bylo rázem to tam.

Zdálo se, jako by Vonotar vyrostl. Urostlý byl vždycky, teď ale vypadal dvakrát větší než ve skutečnosti. Vypjal širokou hruď, až se dotkla látky jeho modrého roucha zdobeného hvězdami.

„Ty!“ vykřikl a ukázal na Staršího. „Je tady snad něco k smíchu? Studoval jsem magii pravé ruky a vím, že je pro nás jedinou cestou k moci!“

Opsal rukou ve vzduchu oblouk a zamířil na kotě, které teď Cechmistrovi olizovalo nataženou nohu.

„Dokážeš tohle pomocí magie levé ruky?“ Vonotar něco zašeptal.

Z prstu mu směrem ke zvířeti vyšlehl plamen a koťátko se rázem proměnilo v hromádku popela.

Čaroděj se obrátil zpět ke Starším. „Varuji vás,“ řekl. „Mohl bych to provést komukoli z vás. Magie pravé ruky je mnohem mocnější než magie levé ruky. S její pomocí se dá zabíjet i léčit. Pokud má naše Bratrstvo dosáhnout moci, jakou si zaslouží – jakou potřebuje – musíme být připraveni studovat magii pravé ruky!“

Cechmistr pohlédl na Vonotara s předstíraně nepřítomným výrazem.

„Zabít kotě je dětinský trik a sotva odpovídá tvé úrovni, Vonotare,“ řekl nevzrušeně. „Co kdybys pomocí magie pravé ruky to kotě zase oživil?“

Buřič založil ruce a bojovně hleděl na stříbrovlasého Cechmistra.

Znovu zavládlo ticho.

Cechmistr byl před mnoha lety jmenován vůdcem nejen kvůli svým čarodějným dovednostem, ale i proto, že měl dokonalý smysl pro načasování. Když už ten okamžik natahoval dostatečně dlouho, usmál se na Vonotara tak, jak by se rodič mohl usmát na své dítě. Pak se naklonil dopředu, aby se dotkl malé hromádky popela u svých nohou. Hromádka se pohnula a v okamžiku z ní bylo šedé koťátko. Kotě se s vytasenými drápky vyškrábalo po Cechmistrově rouchu nahoru a usadilo se mu na klíně, kde začalo překvapivě hlasitě příst.

„Víš,“ prohlásil Cechmistr, „naše Bratrstvo tady není jen kvůli moci, je tu proto, aby chránilo tento svět – celý Magnamund – před silami Zla. Magii pravé ruky se vyhýbáme úmyslně. Ačkoli moudří ji mohou využívat bez následků, bláhoví by se mohli stát otroky Naara, krále Temnoty.“

„Naar!“ vykřikl Vonotar. „Říkáš, že Naar je ztělesněním všeho zla, ale máš o tom jediný důkaz? Víš s určitostí, že vůbec existuje?“

„Ano,“ řekl Cechmistr tiše. Postavil kotě opatrně na podlahu. „Už teď jeho přisluhovači, Temní páni, shromažďují své síly v Kaagu. Plánují táhnout se svými jednotkami na východ přes Durnkragské hory a podmanit si Sommerlund. Naši zemi napadnou ohněm a mečem, naši lidé mají být mučeni, povražděni nebo zotročeni. Pokud se rozhodneš nadále praktikovat magii pravé ruky, tomu všemu jen napomůžeš.

Vonotar si znovu odplivl. Tentokrát se Cechmistr zadíval přímo na místo, kam plivanec dopadl. Jeho staré, vrásčité čelo se soustředěním nakrčilo. Sluneční světlo v sále se zachvělo a tam, kde ještě před chvílí ležel malý, lesklý plivanec, se nyní objevil drobný kvítek žluté růže.

„Zlo,“ prohlásil Cechmistr, „se dá proměnit v dobro, ale jen po dlouhém a obtížném boji. Proměnit dobro ve zlo je mnohem snazší.“

Nedbale zakýval prstem a kvítek růže se znovu proměnil v loužičku slin.

„Dokážeš, Vonotare,“ řekl Cechmistr, „přeměnit projev své nenávisti a vzteku zpátky na květ?“

Rebel pohlédl na shromáždění Starších a ušklíbl se. „Magie pravé ruky nám umožňuje udělat cokoli – cokoli,“ prohlásil okázale. Z kapsy svého roucha vytáhl malou hůlku ve tvaru ypsilon a namířil jí na místo, kde na dlážděné podlaze ležel plivanec. Když do hůlky napřel veškerou sílu svých čarodějných schopností, jeho celé tělo se napnulo. Obklopily ho karmínové jiskry a vzduch zhoustl.

„Snaž se, jak chceš, Vonotare,“ řekl Cechmistr vlídně.

„K čertu s tebou,“ zamumlal rebel. Žíly na čele mu vystoupily námahou, jak se snažil ze všech sil uplatnit magii pravé ruky.

Ozvala se hlasitá rána, jako by se náhle rozskočil jeden z velkých kamenů ve zdi.

Vonotar se téměř zhroutil pod náporem náhlého uvolnění.

Na podlaze se objevil jakýsi malý tvoreček. Byl dlouhý sotva jako prst a seděl v podřepu. Nakrčil šedozelené rty a odhalil řadu krvavě rudých zubů. Oči měl tvrdé a bezduché jako diamant.

Vonotar pohlédl na svůj výtvor s odporem. Zadíval se na Cechmistra, který si dovolil lehce se pousmát.

„Co je… tohle?“ zeptal se Vonotar.

„To, co jsi dokázal vytvořit z projevu své nenávisti.“ „Ne všechno, co je ošklivé, je zlé,“ namítl Vonotar.

„Pravda,“ odpověděl Cechmistr, „a ne všechno, co je zlé, je ošklivé. Nedovol ale, aby tě zrak nebo mysl oklamaly:

když je něco ošklivé, neznamená to ještě, že to není zlé.“ Naklonil se dopředu, aby podrbal za ušima kotě.

„Tvor, kterého jsi přinesl do našeho sálu, je obojí: ošklivý i zlý. Přestože je tak malý, dokáže kousnout dost silně na to, aby protrhl hrdlo nejsilnějšímu muži. A ty neznáš žádný způsob, jak jej ovládat. Může se rozhodnout zabít mě, ale stejně tak se může rozhodnout zabít tebe. Nebo kohokoli z ostatních, jež se tu shromáždili.“

Starší se na svých místech neklidně zavrtěli.

„Vonotare, z nenávisti jsi stvořil Zlo. Tak tomu u těch, kdo se rozhodnou následovat magii pravé ruky, musí být vždy. Nenech se mýlit: Zlo je mocné a umírá pomalu. Ale lze je přemoci. Ti, kdo jsou na straně Dobra, nemusejí vládnout hrubou silou, aby je porazili – potřebují jen silnou vůli uspět ve své věci. Pozorně se dívej.“

Cechmistr se znovu naklonil ke kotěti, ale tentokrát ho zvedl a usadil na svá kolena. Pohladil zvířátko po hlavě a oči kotěte se slastně přivřely. Cechmistr mu pocuchal srst na náprsence. Zdálo se, že je to kotěti trochu nepříjemné. Pak mu pošeptal do ucha několik slov.

Kotě se napřímilo a začalo švihat ocáskem. Upřeně se zahledělo na malého, odpudivého tvora, který stál na podlaze s modrostříbrnou mozaikou. Měkce seskočilo Cechmistrovi z kolenou a přikrčilo se mu u nohou.

Stvoření podobné ropuše zíralo na kotě. Znovu otevřelo ústa a odhalilo zuby ostré jako břitva. Objevil se křiklavě červený, rozeklaný jazyk. Bylo zřejmé, že stvoření je hladové, a stejně zřejmé bylo, že v kotěti vidí snadnou kořist.

„Na čí straně jsi teď, Vonotare?“ vydechl Cechmistr suše.

Vonotar neodpověděl. Stejně jako Starší byl zcela nehybný a v bezmocné fascinaci sledoval souboj, ke kterému se právě schylovalo.

„To kotě se jmenuje Šediváček,“ řekl Cechmistr. „Je malé a není silné. Ale postavím ho proti tvému stvoření. Vím totiž, že může vyhrát. Jmenuje se tvé stvoření nějak? Jistě“ – v tichém hlase byl znát víc než jen náznak posměchu – „že… že se to musí nějak jmenovat?“

„Žádné jméno jsem tomu nedal,“ zamumlal rebel.

Kotě se na něj pohrdavě podívalo, posadilo se a začalo si pečlivě umývat tlapku.

Tvor na podlaze náhle prudce vyrazil směrem k protivníkovi. Rohovité drápy mu cvakaly po kamenných dlaždicích podlahy. Jeho dech zněl jako pronikavý sykot.

Kotě si mokrou pacičkou otřelo hlavu.

Tvor se po něm vrhl… a přistál na schodu, kde Šediváček seděl jen malou chvilku předtím. Kotě bylo pohyblivé jako rtuť, takže teď stálo za Vonotarem. Zatímco příšerka zmateně hleděla tím směrem a rozeklaným rudým jazykem dychtivě zkoumala okolní vzduch, vyskočil Šediváček Vonotarovi na záda a rychle se mu vyškrábal na rameno.

„Co to…?“ zakoktal Vonotar.

Kotě se mu přitisklo k uchu a začalo znovu příst.

Čaroděj si jeho přízeň nechal chvilku líbit a pak dospěl k rozhodnutí. Udělal pár kroků, aby došel ke schodům Cechmistrova trůnu, a pak jednou, podruhé a potřetí dupl na obludu, kterou přivedl k životu. Potom svou hrdou hlavu, kterou připomínal lva, naklonil dopředu, aby se mohl Cechmistrovi zadívat do očí.

„Říkáš, že koketuji se Zlem,“ vykřikl hlasem, který se ozvěnou nesl pod klenbami velkého sálu, „a přesto, jak vidíš, jsem se přidal na stranu kotěte. Říkám ti, že magii pravé ruky je možné využívat pro účely Dobra! Bez ní nikdy nedosáhneme nejvyšší síly. A bez nejvyšší síly nemůžeme nikdy přivést svět k rozumu!“

Cechmistr jeho tirádě nevěnoval pozornost.

„Kdo zabil tu malou obludku, Vonotare?“ vzdychl.

„Já, samozřejmě!“

„Ne. Zabilo ji kotě. Šediváček tě použil jako zbraň právě tak, jako bys ty mohl použít šíp a zabít Giaka. To kotě ví o rozdílu mezi Dobrem a Zlem víc než ty, příteli. Ach, ano,“ Cechmistr pozvedl ruku, aby zadržel proud slov, která hrozila vytrysknout z Vonotarových rtů, „jsi velmi učený muž a my všichni tě proto respektujeme. Ale za učenost jsi zaplatil moudrostí. Mé kotě nečetlo žádné knihy a neobjevilo žádná kouzla, dokázalo ale rozeznat Zlo a, ačkoli je slabé, okamžitě pochopilo, jak s ním naložit.“

Vonotar se pokusil něco říct, ale z množství výrazů, které se střídaly v jeho tváři, bylo zřejmé, že chaos jeho mysli není možné popsat slovy.

„Šediváčka ode mě dostaneš darem,“ řekl Cechmistr. Tentokrát nebyla v jeho úsměvu ani stopa po výsměchu. „Ať je to kotě tvým rádcem, až příště zatoužíš následovat magii pravé ruky.“

Vonotar konečně dokázal promluvit.

„Odmítám tvůj dar!“ zahřímal. „Toho tvora jsem zabil já! Byl jsem to já, kdo uviděl, že je vtělením Zla. To, že praktikuji magii pravé ruky, ještě neznamená, že nejsem na straně

Dobra!“

„Takže Dobro vítězí nad Zlem pod tíhou tvojí nohy,“ konstatoval Cechmistr smutně. „Vonotare, zvedni tu nohu.“ Rebel poslechl a pak shlédl dolů.

Na tvrdém, kamenném schodu ležely rozdupané zbytky květu žluté růže.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Mytago, prosinec 2018
Překlad: Alena Švomová
Obálka: Ondřej Hanzlík
Vazba: vázaná
Počet stran: 224
Cena: 289 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít