Tui T. Sutherlandová: Skryté království (Ohnivá křídla 3)
Kdo unáší mírumilovné dešťolety a proč?
Nakladatelství Fragment vydalo třetí díl dračí ságy Ohnivá křídla.
ANOTACE:
Zářenu vždycky rozčilovalo, když slyšela někoho říkat „je líný jako dešťolet“. Ona je také dešťoletka a líná rozhodně není! Jako dráče osudu vyrůstala mimo svůj kmen a skutečnost neměla šanci poznat.
Když spolu s ostatními dráčaty doletí nad deštný les, s údivem zjistí, že koruny stromů jsou plné lenivých dešťoletů. Celý den pospávají a o zbytku světa nevědí vůbec nic. Proto jim snadno uniklo, že někdo unáší členy jejich kmene neznámo kam. Zářena a ostatní dráčata jsou však rozhodnuti ztracené dešťolety najít. A to i za cenu toho, že zavlečou mírumilovné království tam, kde nikdy být nechtělo – do víru války.
UKÁZKA Z KNIHY:
DRAČÍ VĚŠTBA
Až válka bude trvat dlouhých dvacet let…
objeví se dráčata.
Až krev a slzy budou zemi rozmáčet…
objeví se dráčata.
Křídel moře vejce modré temně,
křídla noci přijdou sama ke mně.
Vysoko v horách dračího světa
největší tě čeká vejce nebeleta.
V bahnisku pátrej, je tam vejce rudé
a to křídel písku dobře skryté bude,
skryté před žhavým plamenů žárem.
Z těch králek dvě padnou, třetí se skloní
před osudem vyšším, jenž bude tu pro ni,
a sílu křídel ohně dostane darem.
Pět vajec se vylíhne za nejjasnější noci
pět dráčat se narodí a mír přinese
temnota se zvedne a světlem stane se
objeví se dráčata…
PROLOG
Pětice dráčat se prala. Už zase.
Mladí draci pobíhali mezi skalami, cenili zuby, sekali drápy a od zelených, červených a zlatých šupin se odráželo světlo vycházejícího slunce. Pět rozeklaných jazyků vztekle syčelo. Za nimi pod útesem narážely do písku mořské vlny, tlumeně, jako kdyby nechtěly soupeřit s křikem draků.
Bylo to trapné, krajně trapné. Nautilus rozpačitě zvedl oči k obřímu černému drakovi vedle sebe. Dráčata byla tolik zaměstnána pokřikováním, že si ho zatím ani nevšimli, a Nautilus litoval, že nedokáže číst Jasnovidovu mysl tak, jako Jasnovid bezpochyby dokáže číst tu jeho.
Taky litoval, že tu nejsou další zástupci Spárů míru, ale když se rozneslo, že se blíží ten nocilet, většina z nich najednou měla naléhavé povinnosti jinde. Úkryt mírového hnutí v příbřežních skalách byl dnes ráno skoro prázdný. Občas se z některé jeskyně vynořil čenich nějakého draka, zaznamenal Jasnovida a okamžitě zase zmizel.
Kromě pěti dráčat nebyl na vrcholu skal nikdo – se Spáry míru sice žilo několik dalších mladých draků, ale ty všechny uklidili mimo dohled.
Zjevně však nikdo nepovažoval za nutné varovat pět objektů Jasnovidova zájmu, že sem letí nebo že je bude hodnotit.
„Hm,“ řekl Jasnovid. „Jsou… plní energie.“
„Byli jenom záložní plán,“ odpověděl Nautilus omluvně. „Nikdo si nemyslel, že je budeme potřebovat. A už vůbec ne všechny – mysleli jsme, že možná tak jedno nebo dvě, kdyby se něco stalo těm hlavním. Nijak zvlášť jsme je nepřipravovali.“
„To vidím.“ Jasnovid přimhouřil tmavé oči, když pískoletka Zmije padla do pukliny a bahnolet Okroun okamžitě zakopl a zřítil se na ni. Zmije zasyčela, otočila se a kousla Okrouna do ocasu. Okroun kníkavě zanaříkal.
„Omluvte mě,“ řekl Nautilus. Viděl, k čemu se schyluje. Pokročil dopředu, chytil Zmiji za uši a odtáhl Olihníka, malého zeleného mořeleta, z cesty, než mu ostatní stačili podpálit ocas.
„Přestaňte!“ zasykl. „Nejste tady sami!“
Červený nebelet Ohník zaklapl tlamu a rozhlédl se po rozeklaných útesech nad mořem. Jasnovid postoupil do světla úsvitu a s majestátně zvednutou hlavou se na ně zahleděl.
„Já to věděla!“ vyhrkla malá nociletka Sudice. Seskočila z kamenného sloupu a hrdě zapleskala křídly. „Já věděla, že se na nás přijde podívat nocilet! Neříkala jsem vám to snad?“
„Říkala?“ Okroun se poškrábal na velké hnědé hlavě.
„Ne,“ řekla Zmije.
„Podle mě ne,“ ozval se Olihník zpoza Nautilových zad.
„A i kdyby ano, taky jsi předpověděla zemětřesení, nové Spáry míru a že tenhle týden budeme mít ke snídani něco jiného než racky,“ řekl Ohník. „A jelikož se nic z toho nesplnilo, určitě chápeš, proč jsme tě asi přestali poslouchat.“
„Ale věděla jsem to,“ řekla Sudice rozmarně. „Viděla jsem to díky svým schopnostem! A předpovídám, že nám přinesl něco skvělého ke snídani. Nebo ne?“ rozzářila se na Jasnovida.
Ten pomalu zamrkal. „Hm. Nautile, na slovíčko, prosím.“
„Můžu jít taky?“ zeptalo se černé dráče a přihopkalo blíž k Jasnovidovi. „Ještě nikdy jsem se nesetkala s jiným nociletem, ačkoliv samozřejmě cítím velice silné duševní pouto s celým naším kmenem.“
„Zůstaň tady.“ Jasnovid jí položil jeden dráp na hruď a odstrčil ji k ostatním dráčatům. Sudice si sedla a s odfrknutím si omotala ocas kolem pařátů.
Jasnovid sestoupil ze skal mimo doslech. Když se otočil, zjistil, že Nautilus stojí přímo za ním. Za ocas se ho držel ten mladý mořelet. Jasnovid se na Nautila nesouhlasně zamračil.
„Nemůžu ho s nimi nechat o samotě,“ bránil se Nautilus. „Kdykoliv se nedívám, jeden z nich ho pokouše.“
„Nebo všichni,“ popotáhl malý zelený drak.
Jasnovid zamyšleně mrskl jazykem. „Je jasné,“ promluvil za chvíli, „že ponechat dráčata z proroctví v péči Spárů míru byla chyba. Ta skutečná i ta falešná.“
„Koho?“ zeptalo se dráče.
„Tiše,“ řekl Nautilus a zavřel dráčeti tlamu pařátem. Všiml si Jasnovidova výrazu a honem dodal: „Přece si vzpomínáš, Olihníku. Učili jsme vás o proroctví. O válce mezi dračími kmeny.“
„O té, kterou chcete zastavit,“ přikývl Olihník. „Protože jsme ti dobří! Chceme mír!“
„Správně,“ řekl Nautilus. „V podstatě správně. Takže proroctví říká, že se zhruba před šesti lety vylíhlo pět dráčat – mořelet, nebelet, bahnolet, pískolet a nocilet –, která ukončí válku. Vyberou, která ze sester by měla být novou královnou pískoletů: Žára, Plamena nebo Žhava.“
„Hm,“ udělal Olihník. „Hele, já jsem se taky vylíhl zhruba před šesti lety.“
„Vážně?“ podivil se Jasnovid. „Jsi sotva velký jako tříleté dráče.“
„Mám velkou osobnost,“ informoval ho Olihník, jako kdyby to říkal už tolikrát, že to každý musí vědět.
„A tvoji kamarádi jsou taky zhruba šest let staří,“ řekl Nautilus rychle.
„To nejsou moji kamarádi,“ zabručel Olihník. „Jsou to samí surovci, až na Sudici, která je vyložený magor.“
Jasnovid se ohlédl na Sudici, to nociletské dráče. Seděla na vrcholu pokrouceného skalního sloupu a předkláněla se k nim tak daleko, až to vypadalo, že jí hrozí bezprostřední nebezpečí ztráty rovnováhy a pád.
„Dobře, Olihníku,“ řekl Nautilus. „Ale co kdybys byl jedním z dráčat z proroctví? Co bys tomu říkal?“
Malý mořelet se vychytrale podíval na Jasnovida. „Dostal bych poklad?“
„Dostal bys slávu a moc,“ odpověděl Jasnovid. „Pokud ovšem uděláš, co se ti řekne.“
„A co poklad?“ trval na svém Olihník.
Jasnovid se nevěřícně ohlédl na Nautila. „Snaží se snad se mnou smlouvat?“
„Mám rád poklady,“ nedal se Olihník. „Spáry míru stojí za houby, protože nikdo z nich nemá žádný poklad.“
„Vzdali jsme se pozemských statků ve jménu boje za vyšší cíl,“ ohradil se Nautilus. „Mír je důležitější než drahokamy a zlato.“
„Hm,“ utrousil Olihník. „Já bych měl radši zlato.“
„Byl bys ochotný vybrat královnu pískoletů, kterou ti doporučíme?“ zeptal se Jasnovid. „Pokud ano, snad bychom si mohli promluvit o zlatě.“
„No dobře.“ Olihníkovi se zablýsklo v očích. „Ale nechci, aby se toho účastnil i Ohník. Ten musí zůstat tady.“
„Proč? Co je špatného na vašem nebeletovi?“ zeptal se Jasnovid Nautila.
„Nic,“ řekl Nautilus. „Jenom se dnes nepohodli.“
„Stejně jako každý den!“ vykřikl Olihník. „Protože je to darebák!“
„O tom nebeletovi nebudeme polemizovat,“ zamračil se Jasnovid.
„To teda budeme pole-remizovat,“ vzplanul Olihník.
„Chovej se zdvořile, Olihníku,“ napomenul ho Nautilus unaveně.
„Předvídám, že toho budu litovat,“ vzdychl Jasnovid a zamračil se na oba mořelety, „ale výcvik dráčat z proroctví přebírám já. Až příliš dlouho byli vystaveni špatné výchově. Jednoznačně potřebují pevnější vedení.“
„Co to znamená?“ zeptal se Nautilus. Pod šupiny mu zalézalo neurčité podezření. Podíval se na Olihníka. Možná měli vybrat jiného mořeleta, aby hrál roli falešného dráčete z proroctví. Jestli Jasnovid Olihníkovi ublíží…, jestli se mu něco stane…, jeho matka mě zabije, pomyslel si.
„To znamená, že půjdou se mnou,“ řekl Jasnovid a mávl ocasem.
„Kam?“ chtěl vědět Olihník.
„To zjistíš, až tam dorazíme,“ odpověděl Jasnovid. „A jestli poznáš, co je pro tebe dobré, přestaneš klást všetečné otázky a začneš dělat, co se ti řekne.“
„To zvládnu,“ řekl Olihník, „ale hodně štěstí s Ohníkem a Zmijí.“ Na okamžik se zamyslel. „A vlastně i se Sudicí.“
„Počkat, to ne,“ ozval se Nautilus. Pokusil se vyplnit svoji mysl šumem, aby mu nocilet nečetl myšlenky. „Nemůžete si je odvést. Až na Sudici, která je od vás, jsou všichni jejich rodiče u Spárů – tak jsme se vůbec dostali k jejich vejcím. Nebudou chtít, aby odešli.“
„Až na Okrouna,“ poznamenal Olihník. „Jeho mamce to bude fuk. Tak to u bahnoletů chodí.“
„Zavři zobák,“ zavrčel Jasnovid a studoval Nautila přimhouřenýma černýma očima.
Nemysli na to, nemysli na to, nemysli na to, opakoval si Nautilus v duchu.
„U tří měsíců,“ řekl Jasnovid znechuceně. „Tohle dráče je tvůj syn.“
Nautilus sklopil oči ke svým pařátům. Když se Spáry rozhodly sehnat záložní dráčata, zdál se ten nápad vážně dobrý. Olihník se vylíhl zhruba ve správné době, i když ne přesně během nejjasnější noci. A znamenalo to, že všichni v hnutí s ním jednali jako s drahocenným tvorem, jímž taky podle Nautilova přesvědčení byl.
„Jistěže jsem,“ řekl Olihník. „Není to legrační náhoda? Páni. Jsem syn vůdce Spárů míru a ještě k tomu dráče osudu.“ Vypjal hruď. „Jsem ještě důležitější, než jsem si myslel.“ Vykročil k ostatním dráčatům, protože zapomněl, jako ostatně zapomínal docela často, že žádné z nich nechce slyšet o jeho důležitosti a že skoro určitě zanedlouho skončí s popálenou tlamou.
Nautilus sledoval, jak odchází, a uvažoval, jak se všechno mohlo tak zvrtnout. Proč Spáry souhlasily se spoluprací s Jasnovidem? Proč se vůbec rozhodly podílet na naplňování proroctví? A jak přišly o pravá dráčata? Tahle otázka ho přiváděla k šílenství.
Poštolka, Dunák a Bláník měli být schopni zvládnout pět dráčat, zvlášť uvězněných v tajné jeskyni. Místo toho pětice dráčat utekla, možná zabila královnu nebeletů Šarlatu, uvrhla Nebeské království do zmatku, poštvala královnu Korálu proti jejím spojencům, poničila palác mořeletů a zase zmizela do divočiny Pyrrhie.
Ještě horší bylo, že neměli koho potrestat. Poštolka a Dunák byli po smrti a Bláník unikl Spárům a slehla se po něm zem. A kdo ví, kde jsou teď dráčata nebo kdy se zase objeví s tím svým pozoruhodným talentem působit potíže a vyvolávat chaos.
„To je opravdu náhoda,“ odtušil Jasnovid po Olihníkově poznámce. Z jeho hlasu bylo jasné, že to na něj neudělalo valný dojem.
„No,“ řekl Nautilus, „říkal jsem si, proč ne? Jistě, nikdo z těch pěti se ve skutečnosti nevylíhl za nejjasnější noci. Jinak by to přece byla skutečná dráčata z proroctví, nebo ne? Ale jsou zhruba správného věku a zbytek nemusí nikdo vědět.“
„Až na ty, kteří byli u jejich vylíhnutí,“ podotkl Jasnovid. „Bylo by lepší, kdybychom mohli zabít všechny svědky.“
Nautilus zbledl. Počítají se rodiče jako „svědci“? napadlo ho, než se mu podařilo takové myšlenky potlačit.
„To vyřešíme, až bude třeba,“ řekl Jasnovid rázně. „Jelikož nemůžeme vědět, které z nich použijeme a kterých se zbavíme.“ Zamračil se na Sudici, která dychtivě vyslýchala Olihníka.
O Nautila se pokoušely mdloby. „Zbavíme?“ zopakoval.
Jasnovid si odfrkl. „No dobře, vynasnažím se, aby se to tvoje dráče nevrátilo rozseknuté na dvě půlky.“ Nakrabatil čenich – vypadal téměř pobaveně. „Ale není snad nejdůležitější ze všeho mír, mořelete? Neříkáš svým Spárům pořád dokola, že je třeba učinit jakoukoliv oběť, jen když skončí válka?“
„Ano, ale…“
„Náhradní dráčata, to byl ostatně tvůj nápad. A dobrý nápad, jak se ukázalo, protože ta původní jsou velice neuspokojivá.“ Jasnovid tiše zasyčel. „Proto se zbavíme těch nejnebezpečnějších. Jejich náhradníky vycvičím sám.“
Usmál se způsobem, z něhož Nautilovi přeběhl mráz po zádech.
„A pak zajistíme, aby proroctví bylo naplněno tak, jak má.“
1. ČÁST
NESTVŮRY Z PRALESA
1. KAPITOLA
Pršelo už pět dní.
Zářena to nesnášela.
Ani se jí nelíbily poznámky ostatních dráčat o tom, že by si „jako dešťoletka“ měla tohle počasí užívat.
Rozhodně si ho neužívala. V podzemních jeskyních na dráčata nikdy nepršelo. Tenhle liják jí připadal nepřirozený, nezastavitelný a děsivě, nepříjemně mokrý.
Je mi jedno, jestli by se „pravému“ dešťoletovi tohle mělo líbit, pomyslela si, zatímco jí po čenichu stékaly kapky, prosakovaly jí šupinami a promáčely jí křídla, až je musela ztěžka vléct za sebou. A jestli ano, jsou každopádně divní. Žádný rozumný drak by si neměl užívat počasí, v kterém se tak těžko létá.
U tří měsíců, prosím, ať jsou to rozumní draci. Ať nejsou jako dešťoleti z příběhů.
Všichni říkali, že dešťoleti jsou líní a k ničemu, ale její kmen žil v izolaci v deštném pralese, kde je nikdo nikdy nenavštěvoval, takže se všichni mohli plést. Zářena vážně doufala, že se všichni mýlí.
Celá se oklepala a podívala se na zataženou oblohu. Chtěla víc slunce. Celý život jí chybělo, ačkoliv to netušila, dokud jí neozářilo šupiny v den, kdy opustili jeskyně. Klidně by snesla víc dlouhých, slunečných dnů.
Místo toho má tohle. Déšť. Bahno. Zase déšť. Ještě víc bahna.
A navíc ještě jednoho sténajícího, hekajícího, pomalého, zraněného mořeleta.
„Můžeme zastavit?“ funěl Bláník. „Potřebuju si odpočinout.“ Dovlekl se blátem k poněkud suššímu místu pod stromem.
Zářena se na něj podívala úkosem. Modrozelený drak sebou plácl na zem. Ostatní dráčata se taky zastavila a vyměnila si pohledy. Dnes šli, místo aby letěli, protože Bláník tvrdil, že to je pro jeho zranění lepší. A přesto je žádal o přestávky snad každých deset kroků. Zářena začínala mít podezření, že ve skutečnosti nechce, aby se dostali do deštného pralesa.
Ale proč? uvažovala. Skrývá snad něco? Souvisí to s mými rodiči?
Jako vychovatel, který ukradl její vejce dešťoletům, měl být Bláník užitečnou studnicí vědomostí o tom, odkud pochází. Místo toho vždycky jen něco zamumlal, kdykoliv se ho zeptali na draky z deštného pralesa.
Hliňák přistoupil k Bláníkovi a podíval se na jeho zranění. Dokud mohli, ovazovali je chaluhami nasáklými mořskou vodou, ale teď byli příliš hluboko ve vnitrozemí. Otrávené škrábnutí poblíž Bláníkova ocasu se změnilo v ošklivý šrám obklopený zčernalými šupinami a zdálo se, že čerň postupuje každý den o něco dál. Nikdo z nich netušil, jak bojovat proti jedu pískoletů.
A navíc ani netušíme, proč Žára tolik prahne Bláníkově smrti. Totiž, já si taky myslím, že je hrozný, ale ona ho ani nezná. Zářena se podívala na Hvězdoplava, černého nocileta a nejchytřejší dráče, jaké kdy potkala – a tím by nejspíš zůstal, i kdyby znala víc než čtyři dráčata. Napadlo ji, jestli má Hvězdoplav nějakou teorii.
Hliňák máchl ocasem v bahně. Tvářil se ustaraně. „Doufám, že mu dešťoleti pomůžou,“ řekl. „Tohle není zrovna jejich jed. A třeba budou mít víc nápadů než my.“
Zářena zaklepala křídly a odvrátila se. Bylo jí to jedno. Ostatní dráčata cítila ke starému vychovateli jakousi pochybnou věrnost, jako kdyby byla povinována ho zachraňovat.
Ona si zřejmě jako jediná pamatovala, že by ji klidně nechal zabít.
Krádež jejího vejce byl taky jeho nápad. Proroctví vyžadovalo nebeleta, ale když Spáry ztratily nebeletské vejce, ještě než se vylíhlo, Bláník se ho rozhodl nahradit dešťoletem. Je to jeho chyba, že Zářena musela vyrůstat v podzemí, daleko od domova a rodiny, a učit se o proroctví, ve kterém pro ni ani nebylo místo.
Pro ostatní to bylo snadné. Nad jejich osudem se nevznášely otazníky. Ale Zářena… Jestli měla pomoct se záchranou světa, proč proroctví nemluvilo o dešťoletovi? A jestli nebyla k tomuto velkolepému úkolu nutná, jaký měl její život vůbec smysl?
Možná to celé byl jeden velký omyl, ale když o tom začala přemýšlet, mívala divoké sny o tom, jak trhá Bláníka na kusy. Takže na to radši nemyslela. Osud si bude muset najít svoji cestu sám.
Ona teď mířila domů.
Větev nad Zářenou najednou poklesla a na hlavu jí steklo jezero vody. Se zasyčením uskočila a zvedla oči.
„Psst,“ sykla Tsunami shora. Seskočila na zem a rozhlédla se po šerém močálu. „Jdou sem dva bahnoleti, ale v tomhle počasí si nás nevšimnou.“
Nad močálem se převalovala hustá šedá mlha a ovíjela se kolem pahýlů stromů jako kouř kolem dračích rohů. Dalo se těžko poznat, jaká část dne právě je. Obloha byla jednolitě šedivá a zaléval je neustávající déšť. Zářena souhlasila s Tsunami: v takové slotě by si drak neviděl ani na špičky křídel, natož aby si všiml jiného draka.
„Přesto bychom se měli schovat,“ ozval se Hvězdoplav úzkostně. „Jsme jen jeden den letu od paláce královny Blatany. Jestli nás chytí…“
„Zase nás zavřou,“ vzdychl Hliňák.
Každá dračí královna, se kterou se setkali, se snažila dráčata udržet ve své moci. Z vězení královny Šarlaty v Nebeském království unikli jen díky Zářenině jedu – tajné zbrani, o níž nevěděla ani ona sama, dokud ji nepotřebovala.
Rozeklaným jazykem se dotkla zubů a podívala se k nebi. Pořád netušili, jestli královna Šarlata útok přežila. Vzhledem k tomu, jakou mají dráčata smůlu, si Zářena byla docela jistá, že Šarlata žije a plánuje nějakou hroznou pomstu.
Po útěku od nebeletů hledali bezpečí u Tsunaminy matky, královny mořeletů Korály. Korála se samozřejmě taky rozhodla, že je zajme. Zářenu to nepřekvapilo. Pokud šlo o proroctví, nedalo se věřit ani rodině. Všichni měli své vlastní představy o tom, jak by tahle válka měla skončit.
Takže pokud je královna Blatana najde na území bahnoletů, nejspíš je nepohostí čajem a nepropustí je.
Dvůr královny Blatany se nacházel u velkého jezera na jižním okraji království. Zářena si pamatovala mapu Pyrrhie a zamrazilo ji, když si něco uvědomila. Jestli má Hvězdoplav pravdu a oni jsou vzdáleni jen den letu od jejího paláce, musejí zároveň být den letu od deštného pralesa. Od pralesa… a Zářenina kmene.
Pak budu někam patřit. Dešťoletům bude fuk, že nejsem v nějakém proroctví.
„Zářeno,“ napomenula ji Tsunami. „Jasně žlutých šupin by si všimnout přece jenom mohli. Zamaskuj se.“
Zářena sklopila oči a spatřila, že se jí na šupinách objevil vzor zlatých hvězd. Pokud věděla, znamenalo to štěstí nebo vzrušení a během života je na sobě viděla jen velice zřídka. Dohánělo ji k šílenství, když její šupiny měnily barvu, aniž by to po nich chtěla. Dělaly to až příliš často. Musela potlačovat každou silnou emoci, aby ji celou nezaplavila.
Soustředila se na trvalé plískání deště v okolním močálu a na husté hnědé bláto, které jí čvachtalo mezi drápy. Představila si, jak se mlha ovíjí kolem jejích křídel, proniká do mezer mezi šupinami a rozšiřuje se jako šedé mraky převalující se po obloze.
„A je pryč,“ poznamenala Tsunami.
„Pořád je tady,“ ozvala se Slunéčka, připlížila se k Zářeně a vrazila do jednoho z jejích křídel. „Vidíte? Přímo tady.“ Natáhla pařát, aby se jí dotkla, ale Zářena ustoupila mimo dosah. Slunéčka kolem sebe ještě chvíli hmatala, ale pak to vzdala.
Malá pískoletka byla posledních pár dnů nezvykle tichá. Zářena odhadovala, že Slunéčka taky nesnáší déšť – pouštní draci byli zvyklí na žhavé horko, pálící slunce a nekonečnou modrou oblohu. I tak podivně vypadající pískoletka jako Slunéčka měla instinkty svého kmene.
Hliňák byl vlastně s počasím spokojený jako jediný. Pouze bahnolet dokázal ocenit čvachtání pod pařáty při chůzi močálem.
Hvězdoplav najednou otočil hlavu. „Myslím, že cítím, jak sem někdo jde,“ zašeptal a rozechvěl se od rohů po nohy.
„Žádnou paniku,“ zašeptala Tsunami v odpověď. „Hliňáku, ty schovej mě a Slunéčku. Hvězdoplave, najdi si nějaký stín a nasaď ten svůj trik s neviditelným, hrůzou ztuhlým nociletem. Zářeno, ty můžeš zastínit Bláníka.“
„Ne, díky,“ odmítla Zářena okamžitě. Nehodlala se přibližovat k Bláníkovi, ani aby mu zachraňovala život. „Schovám Slunéčku.“ Nerada se dotýkala jiných draků, ale Slunéčka byla lepší než Bláník.
„Ale…,“ začala Tsunami a dupla si.
Zářena si jí nevšímala. Zvedla jedno křídlo a přitáhla malého zlatého draka k sobě. Když křídlo zase spustila, Slunéčku ukrylo Zářenino šedohnědé maskování.
„Páni,“ řekl Hliňák. „To bylo divné. Jako kdyby Slunéčku pohltila mlha.“ Při slově pohltila mu žalostně zakručelo v břiše a on zahanbeně zašoupal nohama.
Hvězdoplav se podíval na místo, kde ještě před chvilkou byla Slunéčka, a zaťal drápy do bahna.
„Je v pohodě,“ řekla Zářena. „Poslouchej jako hodné dráče, jinak tě Tsunami předhodí úhořům.“
Tsunami se zaškaredila, ale Hvězdoplav se odsunul k temné dutině ve stromě, kde jeho černé šupiny splynuly se stínem.
Teď už to slyšela i Zářena: dus-čvacht-dus-čvacht obřích pařátů blížící se močálem k nim. Horko Slunéččiných šupin ji nepříjemně hřálo do boku.
Bláník se během jejich rozhovoru nepohnul. Ležel schoulený u kořenů stromu s čenichem položeným na ocase a nešťastným výrazem.
Hliňák dovedl Tsunami vedle Bláníka a roztáhl svá křídla odstínu bahna, aby je oba schoval. Nebylo to dokonalé řešení – na jedné straně vyčníval modrý ocas, na druhé zase špička modrozeleného křídla. V téhle mlze ale nejvíc ze všeho připomínali hrbolatý blátivý pahorek, a to by mělo stačit.
Dus. Čvacht. Dus. Čvacht.
„Tahle hlídka se mi nelíbí,“ zabručel hluboký hlas. Zářena málem nadskočila. Znělo to, jako by dotyčný promluvil jen dva stromy od ní. „Podle mě jsme moc blízko toho strašidelnýho pralesa.“
„Ve skutečnosti tam nestraší,“ odpověděl druhý hlas. „Víš přece, že tam žijou jenom ptáci a ti lenoši dešťoleti.“
Zářena se musela roky cvičit v sebeovládání, a tak sebou teď ani netrhla. O „líných dešťoletech“ slyšela každou chvíli mluvit vychovatele. Bylo jí však krajně nepříjemné, když to teď říkal naprostý cizinec.
„Kdyby to byla pravda,“ namítl první hlas, „Její Veličenstvo by nás tam nechalo lovit. Jenže ona ví, že to není bezpečný. A slyšela jsi ty zvuky v noci. Chceš mi tvrdit, že takhle vřeští dešťoleti?“
Vřeštění? Slunéčka pod Zářeniným křídlem nepatrně pootočila hlavu, jako kdyby nechtěla, aby jí uniklo jediné slovo.
„A to nemluvím o mrtvolách,“ zahučel první hlas.
„To není kvůli nějaké pralesní nestvůře,“ odpověděla druhá strážná, ale v hlase se jí ozývala nejistota. „Může za to válka. Partyzánské útoky, které nás mají vyděsit.“
„Až tady dole? Proč by mořeleti nebo ledoleti chodili až sem, aby zabili tu a tam jednoho nebo dva bahnolety? Všude jinde probíhají větší bitvy.“
„Pojď rychleji,“ řekl druhý hlas stísněně. „Vážně by nás měli nechat hlídkovat v trojicích a čtveřicích, a ne jen ve dvojicích.“
„To mi povídej.“ Dus-čvacht-dus-čvacht. „Tak co si myslíš o situaci u nebeletů? Jsou pro Rubínu, nebo myslíš…“
Zářena napínala uši, ale oba hlasy se rozplynuly v mlze a čvachtání se brzy vytratilo z doslechu. Kéž by je mohla sledovat – hrozně moc chtěla vědět, jaká je situace u nebeletů. Třeba si její přátelé nevšimnou, když se na okamžik odplíží.
„Hned se vrátím,“ zašeptala Slunéčce, zvedla křídlo a vykročila od ní.
Slunéčka ji chytila za ocas. „Nechoď,“ zašeptala s vykulenýma očima. „Není to bezpečné! Slyšela jsi, co říkali.“
„O pralesních nestvůrách?“ Zářena obrátila oči v sloup. „To mi starosti nedělá. Nepůjdu daleko.“ Setřásla Slunéčku a odplížila se za vojáky. Opatrně našlapovala na suchá místa, aby její pařáty nečvachtaly v bahně.
V močálu panovalo tísnivé ticho, obzvlášť teď, když mlha pohlcovala většinu zvuků. Snažila se následovat vzdálené hučení hlasů a to, co považovala za kroky bahnoletských pařátů. Po chvíli už ale neslyšela ani ty.
Zastavila se a poslouchala. Ze stromů kapal déšť. Voda vlezle pronikala mezi větvemi. Tu a tam z bláta vybublal vzduch, jako kdyby močál škytl.
A pak ticho prořízl výkřik.
Zářeně se leknutím zvedl límec a na šupinách se jí zaklikatily bledě zelené pruhy. Potlačila hrůzu a vrátila se k šedivým a hnědým odstínům.
„Zářeno!“ zavolala Slunéčka někde za ní.
Buď zticha, pomyslela si Zářena vztekle. Nepřitahuj k sobě pozornost. Ať nikdo neví, že tady jsme.
Ostatní dráčata zřejmě napadlo totéž a umlčela Slunéčku, protože se už nic dalšího neozvalo.
Pokud to předtím nevykřikl jeden z nich. Ale to nebylo možné. Jekot se ozval odněkud zepředu.
Zářena zkontrolovala svoji barvu, aby se ujistila, že je dobře maskovaná, a spěšně vyrazila mezi stromy ke zdroji výkřiku.
Mlha byla tak hustá, že málem přehlédla dva tmavé hrboly připomínající padlé kmeny stromů. Uvědomila si ale, že stojí na dračím ocasu, a uskočila.
Na bahně leželi dva hnědí draci v kalužích krve, které už smýval déšť. Oba měli hrdla tak rozsápaná, že se jejich hlavy málem oddělily od těl.
Zářena se zahleděla do převalující se šedivé mlhy, ale nic se v ní nehýbalo, jen déšť.
Ti bahnoletští vojáci byli mrtví a nikde ani stopy po tom, co je zabilo.
INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, listopad 2018
Vazba: vázaná
Počet stran: 304
Cena: 329 Kč
