Markus Heitz: Pohled mrtvého

Ukázky z knih / 27.11.2018 /

„Pravda se skrývá v oku pozorovatele.“ Tento vzkaz zanechává sériový vrah na pečlivě inscenovaných místech činu, připodobněných uměleckým dílům s motivem smrti: starým malbám, moderním fotografiím nebo obrázkům z internetu. Zpočátku se vyšetřovatelé domnívají, že se stopy skrývají na místě činu nebo že existuje souvislost mezi předlohami a oběťmi. Ovšem pak učiní děsivý objev: počet mrtvých zobrazených na předlohách stoupá. Ale je tu ještě něco: vrah ukryl stopy určené vyšetřovatelům na zvláštním místě…

Hlavní komisař lipské kriminálky Peter Rhode a jeho mladá kolegyně Anke Schwedtová jsou přivoláni na nezvyklé místo činu. Ve starém domě byla přímo umělecky naaranžována mrtvola. Místnost byla kvůli tomu dokonce restaurována, mrtvý sedí ve vaně. Vrah znovu zafixoval jeho uřezanou hlavu lepicí páskou, muž má doširoka otevřené oči. Při vraždě byl podle všeho zinscenován obraz J.-L. Davida „Maratova Smrt“. Na místě se naleznou podivně formulované stopy a důrazné varování před „pohledem mrtvého“. Zbytky DNA vyšetřovatelé nenajdou, jen tento odkaz na starou pověru. Mrtvým je Armin Wolke, syn lipského intendanta. Prominent využívá svého postavení, aby tlačil na průběh vyšetřování. Zmatek ještě vzroste, když policisté, kteří našli Armina Wolkeho, přijdou za záhadných okolností o život. „Obrazovrah“, jak se vrahovi začne po dalších, rovněž naaranžovaných vraždách přezdívat, nedá polici vydechnout – aniž by se k němu vyšetřovatelé dokázali byť jen přiblížit. Tlak na vyšetřovatele dál roste, a než kniha dospěje do dramatického finále, budou muset zvládnout ještě nejeden problém.

 

ANOTACE:
Zpráva zanechaná u mrtvoly naaranžované přesně podle slavného obrazu je první z mnoha – první krok v „umělecké kariéře“ sériového vraha, který své oběti vraždí proto, aby z nich mohl vytvořit vlastní morbidní díla. A jak stoupá počet postav na zvolených předlohách, přibývá i mrtvých.
Zatímco případ nabírá spád a policie zoufale hledá indicie, které jim vrah údajně ve svých „scénách“ zanechal, začíná se vyšetřovacím týmem šířit kletba, jíž nakonec padne za oběť každý bez ohledu na opatrnost či postavení. Jediný, kdo se zdá být imunním, je majitel pohřebního ústavu Konstantin Korff. Pro všechny ostatní zbývá jen jediné řešení: najít vraha dřív, než bude pozdě.
Každého, na němž spočine pohled mrtvého, totiž čeká smrt.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print, listopad 2018
Překlad: Svatava Kretková
Obálka: Lukáš Tuma
Vazba: vázaná
Počet stran: 416
Cena: 399 Kč

 

O AUTOROVI:
Markus Heitz se narodil v říjnu 1971 v Homburgu. Od roku 2002 je profesionálním spisovatelem. Poprvé se čtenářům představil v roce 2002 cyklem Ulldart: Doba temnoty (2002–2005). Také publikuje knihy z herního světa Shadowrun; prvním jeho románem na tomto poli se stal TAKC 3000 (2002). Kromě něj má zatím na kontě dalších osm. Mezi hvězdy německé fantasy Heitze katapultovala pětidílná epická fantasy sága Trpaslíci (2003–2015), na niž navázal tetralogií Legendy alfů (2009–2014). Věnuje se rovněž hororovým thrillerům, jako jsou např. Ritus (2006), Sanctum (2006), Krvavé brány (2008), trilogie Jidáš (2007–2010) či Oneiros (2012).

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Lipsko, Connewitzská křižovatka, 15. říjen

Armin Wolke klopýtal po výjezdové cestě z Werk II, Závodu II, dlážděné kočičími hlavami.

V hlavě mu duněly poslední tóny přídavku kapely Solitary Experiments spolu se spoustou promile alkoholu, které v uplynulých hodinách pečlivě nashromáždil popíjením piv. „To mě poser…“ zamumlal a musel se opřít o hrubou cihlovou zeď; pod jeho dotekem se uvolnily poslední zbytky uschlé popínavé rostliny a šustivě se snesly na zem.

„Všechno v pohodě?“ zeptala se ho jakási mladá žena procházející kolem.

„Ale jo,“ utrousil, zhluboka se nadechl a odříhl si. Pivo, oxid uhličitý, nic zvlášť sexy, hlavně při rozhovoru s pohlednými neznámými slečnami. Armin z principu odmítal používat ochranu sluchu, protože ji považoval za zvukovou bariéru, a tak teď vnímal všechno tlumeněji. Lehké pískání v pravém uchu ho varovalo, aby se zítra znovu nevystavoval sto dvaceti decibelům. Stejně to nepůjde. Ocitne se v naprosto odlišném hudebním světě, bez dunivých basů a syntetizérů.

„Zvládnu to.“

„Musíš znát svůj limit,“ opáčila dívka s úsměvem a vydala se za kamarádkami.

Nějaká přechytralá žába, pomyslel si Armin, ušklíbl se a lehce potácivým krokem vyšel ze zábavního areálu, který sloužil v devatenáctém století jako továrna na výrobu plynoměrů. Teď sdružoval Závod II coby středisko kultury různé haly a prostory, v nichž se konaly koncerty, divadelní představení a další akce.

Armin stále slyšel bas, jak mu bručí v uších. Solitary Experiments šlápla v souladu se starým posláním stavby pořádně na plyn. Elektrické beaty berlínsko-lipské skupiny roztančily jeho i ostatní návštěvníky tak, až jim na těle vyrazil pot. A jako vždycky si bubeník strhl k radosti dívek z potetovaného těla rudou košili a opřel se paličkami do bubnů.

Teď byl Armin utahaný a chtěl už jenom domů. I když si člověk v šestadvaceti stále mohl dovolit mladickou nerozvážnost, raději se už nechtěl do ničeho pouštět. Jeho výlet představoval dostatečnou vzpouru proti obvyklému životu.

Kapsáče i tenké černé EBM tričko se stříbrným potiskem Old School, všechno se na něm lepilo. Někdo na něj navíc vylil drink, takže smrděl jako ožralý gumový medvídek. Plácání gelu na světle hnědé vlasy ulíznuté dozadu si klidně mohl ušetřit.

Dav ho obtékal a předháněl. Všichni mířili na tramvaj, aby se dostali do centra.

„No prima,“ zaláteřil, protože tušil, že se už do nejbližšího spoje nedostane. „Inteligenti z dopravního podniku.“

A mělo být hůř. Nevelký oranžový nápis běžící na informační ceduli na zastávce hlásil, že v důsledku nehody byla prozatímně pozastavena doprava směrem na hlavní nádraží. Coby náhrada tu teď varovně poblikávaly autobusy přistavené na okraji vozovky.

„Ne, beze mě,“ zamumlal Armin při pohledu na masy, mačkající se uvnitř. Rozhodl se jít pěšky, dokud nedorazí na zastávku, která bude v provozu.

Kromě toho aspoň cestou trochu vystřízliví. Jinak mu jeho holka, Mendy, beze slova přestěhuje polštář na pohovku. Už před odchodem mu dala zřetelně na srozuměnou, že nepovažuje návštěvu koncertu za dobrý nápad. Opilý jako dělo nemůže vkročit do ložnice. Podvratná moc žen.

Vyrazil kolem řady zavřených obchodů a stále fungujících barů a restaurací.

O víkendu nebylo v téhle oblasti sice úplně mrtvo, ale skutečný ruch panoval až dole v KarLi, ulici Karla Liebknechta, kde se to bary a restauracemi jen hemžilo. Možná by si tam mohl dát ještě jedno pozdní pivko na cestu… Pak ten nápad zavrhl.

Dnes nebylo na chodnících v KarLi zdaleka tak živo jako obvykle. Studený vítr zahnal noční tuláky do hospod. Noc páchla cigaretami kuřáků, kteří museli tu a tam přede dveře, aby učinili zadost své závislosti, a výpary jídel, linoucími se z odvodových šachet gastronomických podniků.

Pohyb Armina trochu zahřál, přesto se třásl. Jeho hubené tělo neznalo nic, co by se podobalo ochranné vrstvě tuku. Nakonec se dal do lehkého poklusu, aby úplně neprochladl.

Pořád se držel v KarLi a toužebně vyhlížel tramvaj. Taxík si brát nechtěl, přišlo by to nejmíň na deset eur. Sice je v pohodě měl, ale vydat je za tohle? Koneckonců měl měsíční jízdenku.

Nerovné dláždění podrobovalo jeho koordinaci nelehké zkoušce, v níž prozatím obstával. To už minul zastávku Ulice Kurta Eisnera.

Po tramvaji široko daleko ani stopa.

Náhle k němu ze stínu průjezdu mezi obchodem s kebabem a indickou restaurací přiskočila tmavá, vysoká postava. Bez jediného slova se ve výši jeho hrudi rozmáchla jakýmsi podlouhlým světlým předmětem.

Instinktivně uhnul. Jeho reakce byla sice díky alkoholu dost nemotorná, ale splnila svůj účel – zaoblený konec baseballové pálky prosvištěl těsně kolem něj.

„Prachy, mobil a drahý krámy,“ zasyčel útočník a zvedl pálku oběma rukama. Tvář měl zakrytou šátkem táhnoucím se přes nos a ústa, kapuce mikiny mu vrhala stín na čelo a oči.

„Všechno na zem! Rychle! Nebo si to vezmu sám.“

Armin věděl, že je příliš podroušený, než aby se pouštěl do křížku s ozbrojeným lupičem. Jediný zásah pálkou a svět bolestně potemní – aby se pak ještě bolestněji znovu vynořil. Kromě toho by mohly utrpět jeho prsty, a to by bylo více než katastrofální…

Ovšem promile v jeho krvi se současně staraly o dostatečnou sebedůvěru, aby vyrovnala každé manko.

„Polib si,“ vmetl zakuklenci srdnatě do tváře a zaujal bojové postavení. Ne že by měl zkušenosti s rvačkami, ale třeba tím udělá dojem.

Zaoblený konec se tentokrát přihnal příliš rychle, zasáhl ho do pravé paže a připravil ho o rovnováhu – vzápětí schytal ránu koncem zbraně do žaludku. Zlomil se v pase a pozvracel se.

„Idiot, vážně,“ zanadával lupič. „Poblil mi boty.“

Třetí úder pálkou zasáhl Armina zepředu do hrudi a odmrštil ho na záda.

Praštil se zátylkem o chodník, pak ucítil na celém těle útočníkovy šátrající ruce. Odněkud se ozvaly hlasité výkřiky, nějaký chodec zpozoroval přepadení.

„Zůstaň na zemi, jestli nechceš dostat přes držku,“ zasyčel muž na Armina.

Arminova opilost se mísila s nevolností a znemožňovala mu jakoukoliv obranu. Konečně ho lupič nechal na pokoji.

„Hej,“ zvolal Armin a s námahou se vyškrábal na nohy. Paže ho pálila jako oheň, v hlavě mu tepalo a v žaludku jako by mu klokotala sopka. „Ty svině! Nech mi aspoň doklady!“ Potácel se po chodníku a cítil, jak mu kolabuje krevní oběh.

Maskovaný muž se zastavil a vrátil se k němu. „Řek sem, že máš zůstat na zemi!“ vyjel na něj a uštědřil mu kopanec do boku. „Do prdele, buď rád, že jsem ti nerozbil tu tvoji pitomou držku.“

Armin pod zásahem zavrávoral, pokusil se znovu získat rovnováhu a nechtěně se při tom vpotácel do vozovky, kde pak padl vedle namalovaného jízdního pruhu na kolena; v uších mu zněly kroky lupiče, které se rychle vzdalovaly.

Auta troubila, blikala světly a vyhýbala se mu, jejich reflektory se zdvojnásobovaly a deformovaly jako vypasené hvězdy s gloriolami.

Armin se chvíli omámeně plazil po vlhkém, studeném asfaltu, pak vstal, zapotácel se a znovu se zhroutil na zem. Zatím se mu dařilo vyhýbat se přejetí a najednou pochopil, jak se asi musí cítit toreador. Jeho býci měli kapoty a mřížky chladiče, na nichž by skončil, kdyby se dopustil sebemenší chyby.

Adrenalin mu vypudil z krve alkohol, přinejmenším na několik velmi bdělých, spásných vteřin přehlušil jeho účinek. Armin se kotoulem přes rameno zachránil před blížícími se širokými pneumatikami a předním spoilerem, který vypadal, jako by ho vybrousili – aby se nakonec ocitl na kolejích. V bezpečí.

V tu chvíli se pronikavě a táhle rozřinčela tramvaj. Trať byla opět v provozu!

Armin rezignovaně zvedl hlavu a zíral do reflektorů, které se k němu bleskově řítily a pod nimiž vpravo a vlevo sršely jiskry.

Nedokázal se pohnout; údy těžké jako z olova ho přišpendlily k zemi. Řidič stiskl záchrannou brzdu, ale ta nebude stačit, aby uchránila jeho dunící lebku před srážkou s podstatně tvrdší přední stranou vozu.

„Chlapče, zmiz odtamtud!“ zařval mu někdo do ucha se silným saským přízvukem, pak ho jakási osoba popadla v podpaží a odtáhla ho stranou tak profesionálně, jako by to dělala už po sté.

Tramvaj prosvištěla centimetr od špiček jeho bot a zaplnila vzduch pachem rozžhavené oceli; ozýval se hlasitý a neutuchající skřípot. Armina zasypávaly žhnoucí jiskry a pálily ho na kůži.

S těžkým supěním se pokusil vstát. Muž, který ho odtáhl z kolejí, ho podepřel. „Do prdele,“ šeptal Armin neustále, přitom se třásl chladem a šokem.

„Jenom klid,“ chlácholil ho muž. „Jenom klid.“

Tramvaj mezitím zastavila, z kabiny se vyřítil rozzuřený řidič a hnal se přímo k nim. Zvědavci na zastávce drželi ve vzduchu mobily a fi lmovali nebo fotili. „Hej, ty!“ zařval tramvaják vztekle. „Kamaráde, to bude drahý. Tvoji občanku. Hned!“

Arminovi bylo zle, zrak měl stále lehce zakalený. „Ukradli mi ji,“ vyhrkl s námahou a ukázal na opačnou stranu ulice.

„Zrovna před chvílí.“

„Nevykládej blbosti!“ obořil se na něj řidič a výhružně se před ním vztyčil. „Ochlasto! Naval svoji…“

„Jenom klid, pane…“ zakročil zachránce a přečetl jméno na mužově štítku, „… Müllere. Nemůže za to. Viděl jsem, jak mu nějaký maskovaný chlap zasadil kopanec. Proto došlo k nehodě. Ten mladík může být rád, že je ještě naživu.“

„Aha.“ Řidič přesto dál rozčileně blýskal očima. „Ale ne že se vypaříte. Policie a sanitka jsou na cestě. Mám kvůli tomu cirkusovému představení ve voze dva zraněné.“ Pak se obrátil na podpatku a vrátil se k tramvaji.

„Omluva od pana Müllera by neškodila.“ Arminův zachránce zavrtěl hlavou a změřil si mladíka hřejivýma, hnědýma očima, rámovanýma brýlemi s černými rohovinovými obroučkami. „Chápu, že je rozrušený, ale…“

Armin se podruhé pozvracel, tentokrát ze spousty důvodů: kvůli běhu, setkání s baseballovou pálkou, alkoholu, rozčilení a strachu, že nechybělo mnoho a skončil pod tramvají.

Také tuto neslavnou scénu bezpochyby zachytily mobily a zakrátko se objeví na nějaké báječné sociální síti. Otec bude zuřit, až se roznese, jak ze sebe jeho syn udělal na veřejnosti pitomce. Nejraději by se rozbrečel, úlevou i studem. Zamaskoval zaštkání odkašláním.

Pak si odplivl, nenápadně si otřel slzy z tváře a posadil se. „Děkuji,“ zamumlal nesrozumitelně a zadíval se na svého zachránce.

Odhadoval ho zhruba na šedesát. Byl vysoký a normálně stavěný, černé vlasy prokvetlé stříbrem nosil nakrátko ostříhané. Od brady dolů se mu táhl slabý rudý škrábanec, vlevo na čele se rýsovala stará jizva. „Jsem Armin.“ Natáhl k muži ruku.

„Lui. Vlastně Ludwig, ale většina lidí mi říká Lui.“ Usmál se. „Nebojte se. Bude to v pořádku. Povím policii, co jsem viděl, a že jste se neplazil mezi auty dobrovolně.“ Vytáhl z kapsy bundy balíček cigaret a nabídl Arminovi. Jeho oděv působil stejně nenuceně jako jeho vyjadřování: tmavé látkové kalhoty, na nich rozhalená bílá košile; před chladem ho chránila krátká kožená bunda.

„Ne, děkuji. Nekouřím.“

„Výborně.“ Ludwig si zapálil.

Dorazila policie a sanitka, ulici samozřejmě znovu uzavřeli. Armin podal výpověď, jak jen dokázal. Třas ne a ne přestat, navzdory fóliovité pokrývce, kterou mu přes ramena přehodil záchranář. Ludwig silným saským nářečím potvrdil jeho slova. Na otázku, zda mají uvědomit jeho otce, odpověděl Armin zamítavě. To by tak ještě scházelo.

Po udání učiněném na neznámého pachatele kvůli ublížení na těle, nekonečných pohledávkách lipského dopravního podniku a prohlídce záchranáři ho strážci pořádku konečně propustili. Tramvaják Müller se ani poté neomluvil za své neomalené chování.

Ludwig se nabídl, že odveze rozrušeného mladíka domů, a nerozčiloval ho cestou hlubokomyslnými řečmi ani chlácholivou prázdnou konverzací.

V Kateřinské ulici Armin vystoupil a proplížil se přes dvůr do prostorného bytu ve starém domě. Mezitím ho všechno rozbolelo, od hlavy až k patě, ale chvění končetin ustalo.

Na pohovce už ležel polštář – výčitka s polyesterovou výplní a bavlněným potahem. Mendy ho nechtěla vedle sebe. Bezpochyby předpokládala, že se vrátí z koncertu nalitý jako žok.

Armin si nejdříve pohrával s myšlenkou, že by se přece jen mohl vkrást do ložnice, aby uložil své ztýrané tělo do měkké postele. Ale pak by musel Mendy vyprávět, co všechno se přihodilo, a to by trvalo. Přitom teď potřeboval pár hodin klidu. Naléhavě.

Posraný večer, pomyslel si, rozložil deku a vklouzl si pod ni, aby získal aspoň trochu pocitu útulnosti a bezpečí, když už ho přítelkyně odmítla.

Když uléhal, vytanula mu na mysli děsivá myšlenka, že lupič teď ví, kde bydlí. Díky ukradené občance a dokumentům.

A že rychle zjistí, čím synem Armin Wolke je.

Navzdory tomuto nehezkému poznatku usnul.

*

Druhý den ráno ležel na odkládacím stolku lístek. Od Mendy.

Radila mu, aby uklidil byt, jak se domluvili. Vrátí se kolem čtvrté odpoledne a uvaří. Něco ruského.

Věděl, že je to něco jako nabídka ke smíru. Mrzelo ji, že ho zase vyhostila z ložnice. V jejich vztahu nic nového.

S povzdechem zvedl své hubené tělo z gauče; aspoň že neměl kocovinu. Zvracení způsobilo, že mu v krvi nezůstalo dost alkoholu na to, aby se dostavily nepříjemné následky přílišné konzumace piva. Jediné pozitivum uplynulé noci.

Armin se dovlekl pod sprchu, kolem poblikávající pevné linky, kde mu záznamník signalizoval tři nové zprávy. Bezpochyby otec, který chtěl vědět, co jeho syn pohledával na EBM koncertu, ačkoliv měl dnes večer hrát na klavír v koncertním sále Gewandhaus. Chopina.

Nebylo snadné být úspěšným potomkem ještě úspěšnějšího bývalého koncertního pianisty a intendanta lipské opery.

Kdyby bylo po jeho zploditeli, strávil by Armin zbytek života v ochranném kokonu, kde by se nic nemohlo stát jemu a hlavně jeho rukám.

Navýsost úspěšný čínský pianista Lang-Lang si nechal pojistit prsty na sedmdesát miliónů eur.

K jeho virtuozitě a podobně vysoké sumě měl Armin ještě hodně daleko, ale kdyby mu baseballová pálka zlomila nějakou kost nebo pořádně zasáhla ruce, čelil by vážnému problému. Přerušení či dokonce konci kariéry. A to kvůli ani ne stovce eur, běžným hodinkám a chytrému telefonu.

Pořádně se osprchoval, spláchl ze sebe pronikavý pach gumových medvídků a vklouzl do čistého spodního prádla. Po snídani bude svět určitě vypadat líp. Kouření, ne. Kávu, ano prosím. Silnou, černou a v hojném množství.

Ve velkém zrcadle si prohlédl spoustu modřin, způsobených útoky a vlastními kaskadérskými kousky, a ohmatal si bouli na zátylku. Chopin následkem přepadení utrpí a bude znít poněkud kostrbatě.

Litoval, že se nezeptal Ludwiga na adresu, aby mu třeba poslal vstupenku. Coby poděkování. Policie jeho bydliště určitě zaznamenala.

Armin se vydal starodávným, štukaturou zdobeným bytem zpátky k telefonu. Musel zavolat do bank a nechat zablokovat karty, což měl udělat už dávno. Ale včera se na to prostě nezmohl.

Zvonění slyšel už z dálky. Otec se mu zase pokoušel dovolat.

Zahnul za roh, pomalu procházel kolem kuchyně – a vtom uviděl paži, jak se po něm bleskurychle natahuje ze dveří; ruku v rukavici svírající paralyzér; obnažené kontakty, obklopené praskající, namodralou elektřinou a mířící na něj. Ucítil jejich dotek na holé hrudi.

Pak mu tělem projel výboj, svaly se začaly divoce smršťovat a Armin se zhroutil se zasténáním na staré parkety.

Několik vteřin viděl jen jasné světlo a cítil bolestivé brnění v každičké buňce. Elektrická baseballová pálka.

Lapal po dechu a nedokázal se pohnout, ať se snažil sebevíc. Chtě nechtě musel zírat na jemné trhliny ve dřevě a vdechovat slabý zápach čisticího prostředku.

Pak se k němu přiblížily nepravidelné kroky a uslyšel tichý smích. „No, zlatý kluku?“ zašeptal někdo.

Ozvalo se zapípání záznamníku.

„Tady je tvůj otec, Armine. Vím, že jsi doma. Už jsem telefonoval s Mendy. Zvedni to! Musím ti…“ uslyšel podrážděný, vyčítavý hlas, hovořící více než důrazně.

„Mám od tebe tvému otci něco vyřídit?“ zeptal se neznámý posměšně a přehlušil vzrušenou zprávu, linoucí se z reproduktoru.

Zlatý kluk.

Lupič ze včerejší noci pochopil, že existuje něco lukrativnějšího než sotva sto eur, středně drahé hodinky a chytrý telefon. Výkupné.

Arminovi se nepodařilo otevřít pusu, ačkoliv by na toho chlapa strašně rád zařval, aby vypadnul.

„Žádné návrhy? V tom případě na něco přijdu.“

Ozvalo se praskání nevěštící nic dobrého, pak následoval zásah blesku.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít