Veronica Rothová: Cesty se rozcházejí

Osud je spojil, teď je chce rozdělit.
Nakladatelství CooBoo vydalo druhý díl fantasy série Čáry života od autorky bestselleru Divergence.

 

ANOTACE:
Životy Cyry a Akose ovládají jejich osudy, které věštba pronesla už při jejich narození. A zdá se, že osud se nedá změnit, ať se snaží sebevíc. Akos je zamilovaný do Cyry, i když dávné proroctví určilo, že zemře ve službách její rodiny. Nebezpečí se ještě více vystupňuje, když se mezi jejich národy rozpoutá válka, kterou se oba snaží zastavit.

 

UKÁZKA Z KNIHY:
PROLOG – EIJEH

„Proč ten strach?“ ptáme se sami sebe.

„Protože po nás jde a chce nás zabít,“ odpovídáme si.

Kdysi nás děsilo, že jsme se oba ocitli ve dvou tělech zároveň, ale od té doby už uplynulo několik cyklů a my jsme si zvykli, protože i naše dary proudu se rozplynuly a sloučily do toho podivného nového daru. Dnes už víme, jak předstírat, že jsme dva různí lidé, ale když jsme o samotě, rádi se uvolníme a necháme pravdu vyplynout na povrch. Jsme jeden člověk ve dvou tělech.

Nevíme, kde jsme, ale už nejsme na Ureku. Plujeme vesmírem, hlubokou temnotou, kterou protíná jen namodralá proudnice.

Jen v jedné z našich dvou cel je okénko. Je to úzká komora s tenkou matrací a lahví vody. Druhá cela je skladiště, kde to štiplavě páchne dezinfekcí. Je tady tma, jen ventilační mřížkou ve dveřích, které jsou teď zavřené, sem proniká aspoň něco z tlumeného světla na chodbě.

Současně si protahujeme dvě ruce – jednu kratší a snědou, druhou dlouhou a bledou. Ta první nám připadá lehčí, ta druhá těžká a neohrabaná. Z jednoho těla už droga vyprchala, ve druhém ještě trochu působí.

Jedno srdce ztěžka buší, druhé tluče pravidelně.

„Chce nás zabít,“ říkáme si. „Je to jisté?“

„Tak jisté jako osudy. Chce, abychom nebyli.“

„Osudy.“ V tom slově zní disonance. Tak jako člověk dokáže něco zároveň milovat i nenávidět, milujeme a nenávidíme osudy. Věříme v ně, ale zároveň nevěříme. „Jak to říkala naše matka?“ Máme dvě matky, dva otce, dvě sestry. Ale jen jednoho bratra. „Přijmi svůj osud a smiř se s ním, anebo…“

„Anebo se jím nechej rozdrtit, tak to říkala,“ odpovíme si. „Protože všechno ostatní je klam.“

*

1
Shithi. Sloveso. Thuvhesky: „moci/směti/museti“

KAPITOLA 1

CYRA

Lazmet Noavek, můj otec a bývalý krutovládce Šotetu, byl už přes deset cyklů považován za mrtvého. Během první pouti po jeho skonu jsme mu vystrojili pohřeb – poslali jsme do vesmíru jeho staré brnění, protože tělo nebylo.

A přesto můj bratr Ryzek, uvězněný na palubě téhle nákladní lodi, prohlásil, že Lazmet Noavek pořád žije.

Matka mu někdy říkala „Laz“. Nikdo kromě Yliry Noavek by si to nikdy nedovolil. „Lazi,“ řekla jakoby nic, „nech to plavat.“ A on ji poslechl, pokud ho nekomandovala moc často. Respektoval ji, přestože jinak nerespektoval vůbec nikoho, ani své vlastní přátele.

Ona ho dokázala obměkčit, ale vůči všem ostatním byl… Jak to jen říct?

Můj bratr, který byl od počátku svého života měkkota a až později se zatvrdil do té míry, že byl schopen mučit vlastní sestru, se od Lazmeta naučil, jak někomu vyříznout oko. A taky jak ho uchovat v konzervačním nálevu, aby neshnilo. Než mi došlo, co vlastně obsahují ty sklenice vystavené ve Zbraňovém sále, chodila jsem se tam na ně dívat, jak se třpytí na policích vysoko nad mou hlavou. Bílé koule se zelenými, hnědými a šedými duhovkami v nich plavaly jako rybičky v akváriu, které se tlačí k hladině a hledají tam kousky krmení.

Můj otec nikdy nikomu nic neuřízl vlastníma rukama. Ani nerozkázal, aby to udělal někdo jiný. Použil svůj dar proudu, aby ovládl jejich těla a donutil je udělat si to sami.

Smrt není jediný způsob, jak člověka potrestat. Můžete mu taky zadělat na noční můry.

Když mě vyhledal Akos Kereseth, byla jsem na navigační palubě malého vesmírného plavidla, mířícího někam pryč od mé domovské planety, kde se můj lid, Šoteti, ocitl na prahu války s Akosovým národem Thuvhe. Seděla jsem v kapitánském křesle a pohupovala se sem a tam, abych se uklidnila. Chtěla jsem mu říct, co mi prozradil Ryzek, že můj otec – pokud to byl můj otec, pokud Ryzek opravdu byl můj bratr – je naživu. Ryzek byl podle všeho pevně přesvědčen, že mezi námi dvěma žádné pokrevní pouto neexistuje, že ve skutečnosti nepatřím k rodu Noavek. Proto jsem podle něj nedokázala otevřít genetický zámek, kterým zabezpečil své komnaty, a proto se mi ho nepodařilo zavraždit, když jsem se o to poprvé pokusila.

Ale nevěděla jsem, jak začít. Od otcovy smrti? Od toho, že se jeho tělo nikdy nenašlo? Od toho hlodavého pocitu, že si s Ryzkem jsme tak málo podobní, že nejspíš vůbec nejsme příbuzní?

Akos taky nevypadal, že by mu bylo do řeči. Rozložil na podlaze mezi kapitánským křeslem a stěnou přikrývku, kterou našel někde na lodi, oba jsme se tam natáhli a bok po boku zírali do prázdnoty. Proudové stíny – moje živoucí, bolestivé nadání – se mi plazily po pažích jako černí hadi a vysílaly mi palčivou bolest až do konečků prstů.

Nebála jsem se prázdnoty. Cítila jsem se proti ní maličká. Jako bych nestála ani za jediný pohled, natožpak za druhý. A v tom se pro mě skrývala útěcha, protože jsem se už tolikrát bála, že jsem schopná způsobit strašnou bolest. Dokud budu maličká a nikdo si mě nebude všímat, nebudu aspoň nikomu ubližovat. Nestála jsem o nic víc než o to, co jsem měla na dosah.

Akos zaklesl ukazováček za můj malíček. Jak se můj dar proudu střetl s tím jeho, stíny pod kůží se rozprchly.

Ano, rozhodně by mi stačilo to, co jsem měla na dosah.

„Mohla bys… říct něco thuvhesky?“ zeptal se mě.

Natočila jsem k němu hlavu. Pořád se díval ven z okénka, jen na rtech mu hrál lehký úsměv. V obličeji měl spoustu pih, zvlášť kolem nosu a také na jednom víčku, těsně pod obočím. Zaváhala jsem s rukou zdviženou jen kousek nad přikrývkou, chtěla jsem se ho dotknout, ale zároveň jsem si chtěla ten příjemný okamžik chtění ještě o něco prodloužit. Pak jsem konečkem prstu přejela po lince jeho obočí.

„Nejsem papoušek,“ řekla jsem mu. „Neštěbetám na povel.“

„To byla prosba, ne povel. Pokorná prosba,“ řekl. „Třeba jen moje celé jméno?“

Zasmála jsem se. „Copak jsi zapomněl, že většina tvého jména je šotetsky?“

„To je pravda.“ Prudce se předklonil a chňapnul po mé ruce, až mu cvakly zuby. Zasmála jsem se. „Co pro tebe bylo nejtěžší, když ses učila?“

„Jména vašich měst, ta mi nikdy nešla přes pusu,“ řekla jsem, zatímco mi jednu ruku pustil, aby chytil tu druhou. Všemi prsty mě držel za palec a malíček. Pak mi doprostřed dlaně, na kůži ztvrdlou od jílců proudoseků, vtiskl polibek. Bylo to zvláštní, že něco tak prostého, a zrovna na ruce zdrsněné bojem, dokázalo zaplavit celé mé tělo a rozeznít každičký nerv.

Tiše, spokojeně jsem vzdychla.

„Fajn, tak já je řeknu. Hessa, Šisa, Osok,“ recitovala jsem. „Jedna kancléřka prohlásila, že Hessa je samotným srdcem Thuvhe. Jmenovala se Kereseth.“

„Jediná kancléřka z rodu Kereseth v thuvhesanských dějinách,“ dodal Akos a položil si mou dlaň na tvář. Zvedla jsem se na loktu, naklonila se nad něj a mé vlasy se svezly kolem našich tváří jako opona, dlouhé jen na jedné straně, protože druhou tvář mi pokrývala stříbřitá umělá kůže. „To jsem věděl.“

„Dlouhou dobu byly na Thuvhe jen dva rody nadané osudem,“ řekla jsem, „ale přesto, s touhle jednou výjimkou, byla vláda vždycky jen v rukou Benesitů, pokud osud vůbec někoho předurčil jako kancléře. Nepřipadá ti to zvláštní?“

„Možná by nám vládnutí tolik nešlo.“

„Možná vám osud naopak přál,“ řekla jsem. „Možná je trůn jen prokletí.“

„Mně osud určitě nepřál,“ řekl tiše, s takovým klidem, že jsem si skoro ani neuvědomila, jak to myslí. Jeho osud – třetí dítě z rodu Kereseth zemře ve službě rodu Noavek – znamenal zradit vlastní domov kvůli mému rodu, sloužit nám a zemřít. To se opravdu jen stěží dalo považovat za příznivou sudbu.

Zavrtěla jsem hlavou. „Promiň, neuvědomila jsem si…“

„Cyro,“ řekl, ale pak se odmlčel a zamračil se na mě. „Ty ses mi vážně omluvila?“

„Znám to slovo,“ odpověděla jsem a na oplátku se zamračila na něj. „Nejsem tak úplně nevychovaná.“

Zasmál se. „Já taky znám essanderský výraz pro ,odpad‘, ale to ještě neznamená, že bych ho běžně používal.“

„Fajn, beru svou omluvu zpět.“ Cvrnkla jsem ho do nosu, pěkně silou, a když ucukl a rozesmál se, dodala jsem: „Tak jak se essandersky řekne ,odpad‘?“

Řekl mi to. To slovo znělo, jako by mělo vlastní ozvěnu, jako by se četlo tam a pak zase zpátky.

„Našel jsem tvou slabinu,“ dodal. „Stačí tě jenom provokovat vědomostmi, které nemáš, a tebe to okamžitě rozruší.“

Chvíli jsem o tom přemýšlela. „Asi nevadí, když budeš znát jednu mou slabinu… když uvážím, kolik jich máš ty sám.“

Tázavě nadzdvihl obočí a já na něj zaútočila konečky prstů, dloubla jsem ho na levém boku mezi žebra hned pod paží, na pravém zas jen kousek nad pánví, a nakonec do šlachy na zadní straně pravé nohy. Vytipovala jsem si tahle místa, když jsme spolu trénovali – místa, která si málo kryje, anebo kde ho to víc zabolí, když ho zasáhnu –, ale teď jsem ho dráždila mnohem jemněji, než bych sama od sebe čekala, a místo abych mu působila bolest, jsem ho jenom rozesmála.

Přitáhl si mě na sebe a držel mě v pase. Několika prsty vklouzl za okraj mých kalhot a vyvolal ve mně agónii, kterou jsem dosud neznala, ale vůbec mi nevadila. Opřela jsem se dlaněmi o deku po stranách jeho hlavy a pomalu jsem se k němu skláněla, abych ho políbila.

Zatím jsme si vyměnili jen několik polibků. Já před ním nikdy nepolíbila nikoho jiného, takže to pokaždé bylo nové a objevné. Tentokrát jsem narazila na okraj jeho zubů, přejela po něm a setkala se se špičkou jeho jazyka. Cítila jsem, jak se jeho koleno vsouvá mezi ta má, a lehký dotyk dlaně na šíji mě tiskl blíž, vábil a dráždil. Ani jsem nedýchala, nechtěla jsem tím ztrácet čas, a tak jsem nakonec se rty přitisknutými k jeho krku zalapala po dechu a on se rozesmál.

„Beru to jako dobré znamení,“ řekl.

„Moc si nedovoluj, Keresethe.“

Musela jsem se smát. Myšlenky na Lazmeta a pochybnosti o mém vlastním původu byly najednou pryč. Tady, na lodi plující černou prázdnotou, po boku Akose Keresetha, jsem byla v bezpečí.

A pak se z hlubin lodi ozval výkřik. Znělo to jako hlas Cisi, Akosovy sestry.

*

KAPITOLA 2

CISI

Vím, jaké to je, když vám před očima umírá vlastní rodina. Nakonec jsem Cisi Kereseth.

Dívala jsem se na otce, když umíral na podlaze v našem obýváku. Viděla jsem, jak Eijeha a Akose odvlekli šotetští vojáci. Pozorovala jsem matku, jak bledne jako prádlo na slunci. Jestli o ztrátě a bolesti ještě něco nevím, nebude toho moc. Jen je neumím projevit tak, jak to dělají ostatní. Můj dar proudu mi to nedovolí.

Proto trochu závidím Isae Benesit, osudem předurčené kancléřce Thuvhe a mé kamarádce, že dovede truchlit. Prožívá své emoce naplno, a potom bok po boku usínáme na zemi v kuchyňce lodi šotetských exulantů.

Když se probudím, bolí mě záda, jak jsem se příliš dlouho opírala o stěnu. Vstanu a protahuju se na jednu stranu, pak na druhou a přitom si ji prohlížím.

Isae nevypadá dobře, což je naprosto pochopitelné. Vždyť je to den, co její sestra Ori zemřela v aréně plné Šotetů, kteří volali po její krvi.

Ani mně se nezdá v pořádku, textura kolem ní je taková střapatá, jako když si nevyčistíte zuby a pak po nich přejedete jazykem. Její oči těkají po místnosti, občas se zastaví na mé tváři nebo těle, ale není to pohled, kvůli kterému by se člověk červenal. Pokouším se ji uklidnit svým darem proudu, vysílám k ní pohodový pocit, jako když se odmotává přadénko hedvábné niti. Nezdá se, že by to zabíralo.

Můj dar proudu je zvláštní věc. Vlastně ani nevím, jak se Isae cítí, ale cítím to – je to jako textura ve vzduchu. A taky nemůžu ovládat, jak se cítí, ale můžu to aspoň trochu ovlivnit. Někdy k tomu potřebuju pár pokusů, protože musím najít ten správný přístup. A tak místo hedvábí, které nezabírá, zkusím vodu – těžkou, zvolna se vlnící vodu.

Ztráta času. Je příliš uzavřená. Někdy, když člověk prožívá příliš intenzivní emoce, je pro mě těžké se na něj napojit.

„Cisi, můžu ti věřit?“

Můžu. V thuvheštině je to legrační slovo. Je to vlastně můžu, smím a musím, to všechno dohromady, a jenom z kontextu se dá odhadnout, který význam v každém konkrétním případě nejlépe odpovídá. Občas to vede k nedorozuměním, a snad právě proto mimozemci popisují náš jazyk jako „kluzký“. Jednak to bude tímhle, a jednak tím, že mimozemci jsou líní.

Takže když se mě Isae Benesit zeptá mým mateřským jazykem, jestli mi může věřit, sama vlastně nevím, co to znamená. Ale je to jedno, stejně pro ni mám jen jedinou odpověď.

„Samozřejmě.“

„Myslím to vážně, Cisi,“ pokračuje tónem, který opravdu používá jen ve chvílích, kdy něco myslí smrtelně vážně. Mám ten tón ráda, líbí se mi, jak mi jemně hučí v hlavě. „Je tu něco, co musím udělat, a chtěla bych, abys šla se mnou, ale bojím se, že nebudeš…“

„Isae,“ přeruším ji. „Jsem tady pro tebe, ať budeš potřebovat cokoli.“ Zlehka jí položím ruku na rameno. „Jasné?“

Mlčky přikývne.

Vede mě ven z kuchyňky a já dávám pozor, abych nešlápla na žádný z nožů. Poté co se tu zamkla, vyházela všechno ze skříněk a rozbila, co jí přišlo pod ruku. Podlahu pokrývá vrstva skleněných a plastových střepů, útržků látek a rozmotaných obvazů. Asi jí to nevyčítám.

Můj dar proudu mi brání v tom, abych dělala nebo říkala věci, o kterých vím, že by někomu byly nepříjemné. Což znamená, že když můj otec zemřel, nedokázala jsem se rozplakat, pokud jsem nebyla úplně sama. Vlastní matce jsem celé měsíce nedokázala říct skoro nic. Kdybych dokázala rozmlátit kuchyni tak, jak to udělala Isae, pravděpodobně bych to tehdy udělala.

Mlčky ji následuju ven. Míjíme tělo Ori, pečlivě zakryté prostěradlem, pod kterým se rýsují jen ramena, brada a špička nosu. Je to jen otisk člověka, kterým byla. Isae se tam zastaví a zhluboka se nadechne. Připadá mi teď ještě drsnější než prve, jako bych na kůži cítila zrníčka písku. Vím, že ji nedokážu ukonejšit, ale dělám si o ni takové starosti, že se o to musím aspoň pokusit.

Vysílám k ní chomáčky pernatky a naleštěné tvrdé dřevo. Vysílám teplý olej a zaoblený kov. Nic nezabírá. Jen se o ni otírám a sama se dřu o její drsný povrch. Čím to, že na ni nic nezabírá?

Na vteřinu zauvažuju o tom, že bych si řekla o pomoc. Akos a Cyra jsou na navigační palubě. Máma je někde na dolních palubách. Je tu dokonce i Teka, Akosova a Cyřina kamarádka od rebelů, spí rozvalená v křesle a za hlavou se jí jako vodopád vlní dlouhé světlé vlasy. Ale nemůžu si říct nikomu z nich. Zaprvé to prostě nejde – kvůli svému daru, nebo spíš prokletí, nemůžu nikoho vědomě uvést do rozpaků – a zadruhé cítím, že by bylo lepší, kdyby se mi podařilo získat si důvěru Isae.

Míříme dolů do chodby, která vede ke dvěma komorám a koupelně. V koupelně je máma, slyším odtud šplouchání recyklované vody. V jedné z těch komor – v té s okénkem, o to jsem se postarala – je můj druhý bratr, Eijeh. Bylo to strašné, když jsem ho poprvé spatřila, tak dlouho poté co byl unesen, a tak drobného ve srovnání s bledým a vytáhlým Ryzkem Noavekem. Člověk by řekl, že jak lidi dospívají a stárnou, měli by být silnější a tlustší. Eijeh ne.

Ve druhé komoře – ve které se skladují všechny čisticí prostředky – je zavřený Ryzek Noavek. Stačí jen pomyslet, že je tak blízko mě člověk, který dal unést mé bratry a zabít našeho otce, a celá se rozechvěju. Isae se zastaví mezi dveřmi do obou místnůstek a já si až teď uvědomím, že míří do jedné z nich. Jen doufám, že to nebude ta Eijehova.

Vím, že technicky vzato to byl on, kdo zabil Ori. Přesněji řečeno: On držel nůž, kterým byla zabita. Ale já svého bratra znám a vím, že by nikdy nedokázal nikoho zabít, natožpak svou nejlepší kamarádku z dětství. Pro to, co se stalo, musí existovat jiné vysvětlení. Určitě v tom měl prsty Ryzek.

„Isae,“ ozvu se, „co máš v…“

Přitiskne si tři prsty na rty a naznačí mi, abych zmlkla.

Stojí přímo mezi dveřmi. Podle toho jemného šumění kolem ní to vypadá, jako by se o něčem rozhodovala. Pak vytáhne z kapsy klíč – zřejmě ho sebrala Tece, když se šla ujistit, že míříme ke stanici Shromáždění – a zasune jej do dveří Ryzkovy cely. Vezmu ji za ruku.

„Je nebezpečný,“ připomenu jí.

„O to se nestarej,“ odpoví. A pak, jako by její přísný výraz na vteřinu zjihl, dodá: „Nedovolím, aby ti ublížil. Slibuju.“

Pustím ji. V hloubi duše se na něj sama chci podívat, spatřit tu zrůdu na vlastní oči.

Otevře dveře. Ryzek sedí opřený o zadní stěnu, rukávy vyhrnuté a nohy natažené před sebou. Má dlouhé kostnaté prsty na nohou a štíhlé kotníky. Překvapeně na ně zírám. Je to normální, aby sadističtí diktátoři měli nohy, které vypadají tak zranitelně?

Jestli z něj Isae má strach, nedává to na sobě znát. Stojí s rukama sepjatýma před sebou a hlavou hrdě vztyčenou.

„Ale, ale,“ prohlásí Ryzek a přejede si jazykem po zubech. „Podobnost mezi dvojčaty mě nikdy nepřestane fascinovat. Vypadáš úplně jako Orieve Benesit. Samozřejmě až na ty jizvy. Jak dlouho je máš?“

„Dva cykly,“ odpoví Isae bezbarvým hlasem.

Mluví s ním. Mluví s Ryzkem Noavekem, mým úhlavním nepřítelem, únoscem její vlastní sestry, který má na vnější straně paže vyryté spousty jizev za lidi, které zabil.

„Tak to ještě vyblednou,“ řekne. „Škoda. Vypadají dost zajímavě.“

„Ano, jsem úplné umělecké dílo,“ odtuší Isae. „Tím umělcem byl nějaký šotetský vrtejš, který se zrovna přestal přehrabovat v hromadě odpadků.“

Zírám na ni. Ještě nikdy jsem neslyšela, že by se o Šotetech vyjádřila s takovou nenávistí. Nehodí se to k ní.

Vrtejš je ta nejhorší urážka, kterou pro Šotety máme. Vrtejši jsou šedí, odporní červi, kteří žijí v těle a stravují je zevnitř. Paraziti, které se díky othyrským lékům podařilo už téměř úplně vyhubit.

„Á,“ usměje se Ryzek ještě víc, až se mu ve tváři udělá dolíček. Ten pohled mi něco připomíná, ale nevím co. Možná má v obličeji něco z Cyry, přestože si na první pohled nejsou ani trochu podobní. „Takže tu nenávist, kterou chováš k mým lidem, nemáš jen v krvi.“

„Ne.“ Isae si dřepne proti němu a opře se lokty o kolena. Snaží se působit sebevědomě a důstojně, ale já se o ni začínám trochu bát. Je štíhlá jako proutek, zdaleka ne tak silná jako Ryzek, který je sice štíhlý, ale velký. Jediný špatný pohyb a mohl by se na ni vrhnout – a co bych dělala, abych tomu zabránila? Křičela o pomoc?

„Předpokládám, že o těch čárách něco víš,“ řekne Isae a zadívá se na jeho ruku. „Uděláš si jednu i za mou sestru?“

Na vnitřní straně předloktí, té měkčí, žádné jizvy nemá. Začínají na vnější straně a táhnou se po ní, řada za řadou. Do jedné řady by se nevešly.

„Proč? Neseš mi snad nůž a inkoust?“

Isae se ušklíbne. Jestli jsem z ní ještě před chvílí cítila zrníčka písku, teď se proměnila v hrubý štěrk. Instinktivně se přitisknu zády ke dveřím a nahmatám na nich kliku.

„Často si přivlastňuješ životy lidí, které jsi ve skutečnosti nezabil?“ zeptá se ho Isae. „Protože pokud si vzpomínám, nebyli jsi to ty, kdo držel v ruce nůž.“

Ryzkovi se zablýskne v očích.

„Vlastně by mě zajímalo, jestli jsi vůbec někdy někoho zabil, nebo jestli za tebe špinavou práci vždycky odvedl někdo jiný.“ Nakloní hlavu na stranu. „Někdo, kdo na to na rozdíl od tebe měl žaludek.“

Pro Šoteta je to urážka. Taková, u které by si Thuvhesan ani neuvědomil, že uráží. Ovšem Ryzek to dobře chápe a upřeně se jí zadívá do očí.

„Slečno Kereseth,“ řekne, aniž by se na mě ohlédl, „jsi tak podobná svému staršímu bratrovi.“ Teprve pak si mě přeměří očima a dodá: „Nejsi zvědavá, co je z něj teď?“

Chtěla bych odpovědět chladně a úsečně, jako by pro mě Ryzek vůbec nic neznamenal. Chtěla bych se mu podívat do očí a ani nehnout brvou. Chtěla bych, aby se v tom jediném okamžiku, jako když na svátek Rozvinutí naráz vykvetou tisíce mlčenek, uskutečnily všechny ty tisíce pomst, které jsem si vysnila.

Otevřu pusu, ale nevyjde z ní ani hláska.

Fajn, pomyslím si a vyrazím ze sebe salvu svého daru proudu nasměrovanou jeho směrem. Postupem času jsem pochopila, že ne všichni dovedou svůj dar ovládat tak jako já. Jenom bych ráda ovládla tu část, která mi brání říkat, co si myslím.

Vidím, jak se hned uvolní, když ho můj dar zasáhne. Na Isae to nemá žádný vliv – aspoň nic takového nevnímám –, ale jemu to možná rozváže jazyk. A ať už má Isae za lubem cokoli, zdá se, že s ním potřebuje mluvit.

„Můj otec, veliký Lazmet Noavek, mě naučil, že lidé mohou být jako čepele, když se je naučíme ovládat, ale nejlepší zbraní si musíme zůstat my sami,“ řekne Ryzek. „Vždycky jsem si to bral k srdci. Některé vraždy, které jsem nařídil, vykonali jiní, kancléřko, ale nepochybuj o tom, že čáry za ně stále náleží mně.“

Prudce se předkloní přes vlastní kolena a s hlasitým plesknutím spojí dlaně před sebou. Od Isae ho dělí už jen pár centimetrů.

„Udělám si za tvou sestru čáru,“ zasyčí. „Bude to cenná trofej do mojí sbírky.“

Ori. Vzpomínám si, jaký čaj pila k snídani (odvar z harvové kůry, která dodává energii a jasnost) a jak moc ji štvalo, že jí chybí kousek předního zubu. Ale v uších ještě slyším skandující Šotety v aréně. Smrt, smrt, smrt.

„Tím se to vyjasňuje,“ řekne Isae.

A pak mu najednou podává ruku. On se na ni překvapeně podívá, a není se čemu divit. Kdo by si chtěl potřást rukou s člověkem, který se mu právě přiznal, že nařídil smrt jeho sestry a že je na to hrdý?

„Ty jsi vážně zvláštní,“ řekne Ryzek. „Asi jsi sestru neměla moc v lásce, když mi teď podáváš ruku.“

Vidím, jak se jí na hřbetě levé ruky napíná kůže. Rozevře pěst a její prsty pomalu zamíří k okraji boty.

Ryzek přijme podávanou pravici, pak strne a vytřeští na ni oči.

„Naopak, milovala jsem ji jako nikoho jiného,“ řekne Isae. Drtí jeho dlaň mezi svými prsty, zarývá do ní nehty a její levá ruka pořád míří k vysoké botě.

Stojím jak opařená a vůbec mi nedochází, co se děje, až je najednou příliš pozdě. Isae vytrhne z boty nůž, který měla v pouzdře na kotníku. Pravačkou přitáhne Ryzka k sobě, a když jeho tělo nalehne na nůž, sama ještě přitlačí. Zvuk jeho chraptění mě vrací do doby dospívání, do našeho obýváku, ke krvi, kterou jsem drhla z podlahy s očima zalitýma slzami.

Ryzek se svalí na zem a krvácí.

Stisknu kliku a vypotácím se do chodby. Křičím, naříkám, buším do stěn. Ne, nedělám to, protože mi to můj dar proudu nedovolí.

Nakonec se mi podaří ho překonat a z hrdla se mi vydere jediný tichý výkřik.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: CooBoo, září 2018
Překlad: Tomáš Bíla
Vazba: vázaná
Počet stran: 392
Cena: 369 Kč