Robin Stejskal: Prokletá kaple
Po debutu Roztomilá holčička přichází Robin Stejskal s hororem Prokletá kaple.
ANOTACE:
Do nenápadné vesnice Medovice přichází nový hospodský, který postupně zjišťuje, že lidé z této obce jsou velice nevrlí a nepřístupní. Zejména nevraživý soused Půta mu dává najevo, že zde není vítán. Hospodský má stísněný pocit, který se umocňuje podivnými zvuky přicházejícími ze sklepení.
Zpočátku se snaží vše vysvětlit racionálně, ale po několika setkáních s tajemným chlapcem změní názor. Pátrá po minulosti tamních osob, dozvídá se tajemství místní kaple, hrůzostrašnou historii školy, jenomže to už se naplno projevuje pradávná kletba…
O AUTOROVI:
Robin Stejskal
Narodil se v roce 1989 v Brně. Psaní prózy se věnuje řadu let, avšak veřejně publikovat svá díla začal až na literárním serveru Pište povídky. V roce 2015 debutoval povídkovou knihou Roztomilá holčička, která si svým širokým záběrem našla řadu čtenářů, zejména milovníky thrillerů a hororů. V románu Prokletá kaple Robin Stejskal dokazuje, že lze napsat inteligentní, bravurně vystavěný horor, ve kterém se prolínají různé dějové i časové roviny.
UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola první: Hospoda
1.
Pohlédl na nově zrekonstruovanou fasádu. Téměř vše bylo hotové. Chybělo jen nalepit na prosklené dveře provozní dobu a mohl slavnostně otevřít. Pustil se do práce. Bylo mu čtyřicet let. Obličej měl lehce protáhlý a pleš na hlavě se mu leskla pod letním slunečním svitem. Vypadal trochu jako herec Ben Kingsley.
Vylepoval čísla, když ve skle zahlédl tvář příchozího. Škubl sebou a prudce se otočil. „Ježíši, sousede. Vy jste mě ale vyděsil,“ pronesl s úlevou.
Stál tam starší muž, kterému muselo být přes sedmdesát. Tvář měl posetou hlubokými vráskami z letitého kouření. V prstech třímal cigaretu. Popotáhl si, aniž by pronesl jediné slovo. Z očí mu čišela nenávist.
„Vítejte v hospodě U Kaple,“ řekl hospodský přátelsky. „Jsem Tomáš Rarášek,“ natáhl ruku.
Starý muž ji ignoroval. Tvář se mu pokřivila do nevraživého pohledu. „Vy jste ten novej hospodskej, že?“ řekl chladně.
„Ano, sousede. Což takhle pivo zdarma na uvítanou?“ donutil se Tomáš Rarášek k úsměvu.
Soused popotáhl znovu cigaretu, aniž by změnil výraz v obličeji. „Měl byste odejít, dokud je čas. Nejste tu vítán,“ zdůraznil poslední slova. Otočil se ke svému domu, dosáhl branky a obdařil Raráška letmým zlověstným pohledem. Pak zmizel v domě.
Rarášek mlčky pozoroval dvorek nevlídného souseda odnaproti. Všimnul si, že celé dění sledovala postarší paní o tři domy dál. Žena svírala v ruce igelitový sáček naplněný pravděpodobně odpadky. Obdarovávala hostinského stejným nepřátelským pohledem. Na takovou vzdálenost nebyl schopen odhadnout věk. Možná si nevraživost v její tváři pouze představoval. Byl přece jenom rozhozený z předchozího rozhovoru. Zvedl na pozdrav ruku a lehce se pousmál.
Žena ho chvíli pozorovala. Poté odvrátila zrak k víku od popelnice. Otevřela je, vyhodila odpadky, a aniž by se ohlédla zpět, zmizela v útrobách svého domu.
Pomyslel si, že pokud je celá vesnice takhle zdvořilá, má se na co těšit. Vylepil zbývající číslice a na vývěsní tabuli napsal bílou křídou Nově otevřeno.
Zamyšleně si prohlížel nápis a vzápětí dopsal další řádek: Vítejte v hospodě U Kaple.
2.
Tomáš Rarášek se pustil do vaření. Hosty žádné neměl, nicméně otevřel teprve před třemi hodinami a byl čtvrtek, půl páté odpoledne. Lidé se v tuto dobu vrací z práce a vzhledem k tomu, že původně plánoval otevřít až zítra, neočekával žádný nával. Mohl tak volný čas využít k přípravě guláše. Dokrájel cibuli a pustil se do porcování masa. Pravým hospodským gulášem z hovězí kližky nikdo nepohrdne, pomyslel si. Rozpálil dostatečně sádlo v hrnci, vložil do něj cibuli a pustil se do restování, když najednou zaslechl hluk z vedlejší místnosti. Že by první hosté? Snížil teplotu indukční desky na hodnotu tři a opustil kuchyň.
Nikdo zde však nebyl. Zkontroloval zahrádku, která zela rovněž prázdnotou. Nakoukl ven do uličky, ale nikoho tam neviděl. Lehce zmatený se vrátil do kuchyně, kde ho přivítalo hlasité prskání rozpáleného tuku. Přiskočil ke sporáku, nakoukl do hrnce a zaklel. Cibule byla spálená na uhel. Teplota zapnuté přední varné zóny hlásila maximální hodnotu. Musel omylem místo snížení teploty provést její zvýšení, i když by odpřisáhl, že viděl před odchodem na displeji trojku.
Seškrábal ze dna hrnce spálené zbytky do koše a dal hrnec na odmočení do dřezu. Vytáhl nový, opět nakrájel cibuli a začal znovu.
Guláš dokončil v šest hodin v okamžiku, kdy znovu zaslechl ten zvláštní zvuk. Tentokrát však přišli jeho první hosté.
„Pánové, vítám vás,“ rozzářil se Tomáš. „Prosím, usaďte se dle libosti. Co mohu nabídnout?“
Jeho první hosté byli čtyři muži. Všem muselo být hodně přes čtyřicet nebo něco málo přes padesát. Tři z nich zamířili k rohovému stolu. Poslední a zároveň nejvyšší z nich se otočil k hospodskému. Musel mít aspoň přes metr devadesát. Mohutnou postavu zdobily vypracované svaly.
Tomáše napadlo, že v případě, kdyby se ten muž opil, neměl by proti takovému obrovi žádnou šanci. Přelomil by ho jako slabou větvičku.
„Čtyři piva,“ ukázal své robustní prsty na levé ruce s palcem schovaným v dlani. „To nejlepší, co máte na skladě. Zvládnete to?“ dodal hrubě.
„Myslím, že ano,“ snažil se udržet přátelský tón. Pouštět se do roztržky s takovou gorilou by nemuselo být moudré. Člověk nikdy neví, kdy takovým jedincům rupne v bedně nebo v tomhle případě snad v kouli (usoudil, že moc velkou inteligencí oplývat nebude) a co následně provedou. Je lepší neprovokovat a radši snést trochu hrubosti. Nemyslel si, že je to zbabělost. Jen taktický tah, který může ušetřit cestu do nemocnice. Je-li konflikt banální, nestojí to za to. Za roky své praxe v provozování hostinské činnosti se už s podobnými lidmi setkal.
„To doufám,“ odvětil muž razantně. Ve tváři si zachovával nepřátelství.
„Mohu vám nabídnout něco k jídlu?“ pokračoval Tomáš stále vlídným hlasem. „Právě jsem připravil hovězí guláš a…“
„Až budeme chtít jíst, řekneme si,“ odsekl nevrle a zamířil ke svým přátelům.
Hospodský došel k výčepu a vytáhl čtyři sklenice. Všimnul si, že dva z těch podivných mužů ho pozorují stejným nenávistným pohledem jako soused odnaproti. Snažil se směřovat zrak jinam, ale bylo těžké uniknout nevraživým pohledům, jež ho obklopovaly. Doufal, že se neplánují dneska opít. Těžko by se zde dočkal pomoci. Zajímalo by ho, jestli je to místní zvyk být tak hrubý a nepřátelský vůči ostatním.
Zanesl jim piva. Položil pod ně tácky a řekl: „Ať vám slouží, pánové.“
Nepoděkovali. Čekali, až se hospodský vzdálí. Přiťukli si a pustili se do konverzace.
Zaslechl jména dvou hostů. Obr se dle všeho jmenoval Břetislav. Muž usazený naproti Přibyslav. Jména dalších dvou mužů nezachytil.
Piva do sebe nalévali, jako by je neochutnali celé roky. Sotva jim přinesl novou várku, už čepoval další. Doufal, že jejich peněženky budou stejně bohaté jako jejich apetit.
„Jak ti říkaj, hospodskej?“ zeptal se Břetislav po pár pivech.
Tomáš na něho rozpačitě pohlédl. Břetislav měl v sobě už pět škopků a veselá nálada se u něj nezapřela. Patrně by bylo rozumnější mu přestat nalévat, ale usoudil, že by to nemuselo skončit dobře. Čtyři podsadití poloopilí chlapi proti štíhlému čtyřicátníkovi, to je jako myš, která se rozhodla vzbudit houf spících koček. Nevěděl, jestli se chystá neškodně provokovat nebo vyvolat důvod k roztržce.
„Ptám se proto, hospodskej, protože tu asi ňákej pátek pobudem,“ osvětlil mu situaci. „Rád bych věděl jméno majitele lokálu, kde budu pít.“
Napadlo ho, proč se nepodívá sám na údaje provozovatele vypsané na dveřích hospody. Odpověď byla jednoduchá. Chtěl si popovídat.
„Tomáš Rarášek,“ odvětil.
Břetislav se zasmál. „Tomáš,“ otočil se ke svým přátelům. „Slyšeli jste to, chlapi?“
Souhlasně přitakali jako poslušně vycvičení psi. Jen jim hodit kostičku za odměnu.
„Jako ten nevěřící Tomáš z Bible?“ vzhlédl zpět k Raráškovi.
„Ano, přesně ten.“ Opláchl sklenici od piva a doufal, že se spokojí s lakonickou odpovědí.
„Tak to sem zvědavej, jak dlouho ti ta nevěřícnost vydrží,“ řekl Břetislav posměšně. „Žádný předchozí majitel se tu neohřál dýl jak rok.“
Ani se tomu nedivil. S takovou hrubostí sousedů a hostů bude zázrak, jestli přečká první měsíc, povzdechl si. Dotočil další pivo a zanesl ho k jedinému obsazenému stolu dnešního večera.
„Mohu ještě něco nabídnout?“
„Přines nám ten tvůj vyhlášenej guláš, co jsi nám nabízel,“ opáčil Břetislav.
„Hned to bude, pánové.“ Zamířil do kuchyně.
„Jsem zvědavej, jak dlouho tu vydrží,“ řekl Přibyslav, když se dvířka od kuchyně za hospodským dovřela.
„Pivo má výborný,“ zareagoval Břetislav. „Už ani nepamatuju, kdy jsem naposledy okusil tak chutný nápoj…“
„Deset let tomu je,“ doplnil ho Přibyslav. „Deset dlouhejch let,“ dodal chmurně a napil se. „Je mi ho skoro líto. Vypadá snaživě. Neměl jsi bejt k němu tak hrubej,“ obdařil přítele káravým pohledem.
Hospodský se vrátil se čtyřmi porcemi guláše, položil je na stůl a popřál jim dobrou chuť.
„Ale že jste sakra dobrej kuchař,“ pochválil ho Přibyslav krátce po ochutnání.
„Vařit teda ale umíš,“ přisvědčil Břetislav. Stopy po rozmrzelosti a nevraživosti se nečekaně vytratily. Mluvil téměř potěšeně. „To se ti musí nechat,“ dodal.
Tomáš pocítil úlevu. Vypadalo to, že to s nimi nebude nakonec tak dramatické, jak se zprvu obával. Možná se mu nakonec podaří proniknout do srdcí vesničanů a vydobýt si dobré jméno. Koneckonců, všechno je to o přístupu k zákazníkovi, pomyslel si. Ukáže-li jim, že lpí na kvalitě a osobním přístupu, pozitivní reference se v okolí rozkřiknou.
Břetislav si vyžádal účet. Nechali slušné spropitné a na odchodu mu sdělili, že se vrátí, že byli spokojeni. Odpověděl jim, že ho těší laskavá slova zákazníků a rád je znovu přivítá ve svém podniku.
Uklidil nádobí, počkal dvacet minut, zdali nedorazí další hosté, a v deset hodin se rozhodl, že pro dnešek zavře.
INFO O KNIZE:
Vydá: Talent Pro Art, říjen 2018
Počet stran: 224
Cena: 224 Kč
