Petr Boček, Miloslav Zubík: Nekrosarium

Nakladatelství Netopejr chystá zbrusu novou sbírku hororových povídek Petra Bočka a Miloslava Zubíka s názvem Nekrosarium.

 

Tato známá autorská dvojice začala publikovat časopisecky již v devadesátých letech, první samostatnou beletristickou knihou byly příznivě přijaté Mrazivé příběhy (Akcent, 2012). Následovala další povídková kniha Výprodej nočních můr (2014) a výběr jejich vynikajících humoristických textů s názvem Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti (2015). V roce 2016 vydal Petr Boček samostatně hororové romaneto Hrobořadí. S povídkami těchto autorů jsme se mohli seznámit též v různých žánrových antologiích (Antologie českého hororu, Za tebou, Poslední polibek, Sto hororů ve sto slovech, Ve špatný čas na špatném místě) i v časopisech Král Horror a Howard.

Co nás čeká na stránkách Nekrosaria?
Výstižně to vyjádřil jeden z prvních čtenářů knihy, autor předmluvy, Honza Vojtíšek. „Ironický, černý humor na hranici škodolibosti. Realistická lidská hrůza a zrůdnost, bez nadpřirozena a magie, strach, zlo a děs v nejryzejší lidské podobě. Pohled na člověka z nezvyklých úhlů, ovšem zcela v intencích horroru a thrilleru a brodění v hlubinách lidského hnusu a ohavnosti. Nadpřirozené atmosférické příběhy z lesů, vod a strání, kde strach může přijít odkudkoliv. Texty kratičké i delší, vážné, až smutně chmurné i poeovsky atmosférické a mrazivé. A nechybí, samozřejmě, specialita obou autorů: Síla pointy, posledního slova či věty. Shrnuto, čeká vás již třetí horrorová kniha jedněch z nejzajímavějších, nejdůkladnějších a nejpůsobivějších českých horrorových autorů.“

Nekrosarium obsahuje 40 povídek a 35 minipovídek, náhled do autorské dílny dvojice Zubík-Boček i mystifikační legendu o autorech s názvem Mrazivý příběh. Originálními ilustracemi knihu vyzdobily Daniela a Denisa Ponomarevovy.

Účastníci HorrorConu 2018 se navíc mohou těšit na představení knihy autorem Petrem Bočkem a notnou dávku jeho černého humoru.

 

UKÁZKY Z KNIHY:

Vánoční (minipovídka)

Mrzlo, až praštělo. Každý jejich krok způsoboval vrzání zmrzlého sněhu, které narušovalo intimitu opuštěného lesa. Za sebou vlekli sáně s nákladem.

***

„Tatínku, kdy už přijde Ježíšek?“

„Ještě je čas, děti. Musíme se nejdřív řádně připravit. Vždyť jsme ještě pořádně nenachystali vánoční stromeček.“

„A proč ho nemáme doma?“

„Už jsem vám to přeci vysvětloval. Stromeček je živý organismus, je škoda ho usmrtit. Nazdobíme ho přímo tady, v lese. Koukejte, tamhleten smrček se na to přímo hodí.“

„Ten je ale moc velkej! Na ten máme málo ozdob!“

„Nebojte se, bude to stačit. Nemusí být přeci přeplácaný. A nejvýš zavěsíme ty nejkrásnější ozdoby, které má Ježíšek nejradši.“

„A nevzbudíme maminku?“

„Kdepak! Jen ať se na těch saních pěkně prospí!“

„A co má teda vlastně Ježíšek rád, tati?“

„Přece nás všechny,“ odpověděl s úsměvem a připravil vše potřebné.

***

Snesla se tma, z oblohy pomrkávaly tisíce hvězd. A on stál a užíval si velkolepost onoho okamžiku. Uprostřed hlubokého lesa na loučemi osvětlené borovici visela těla jeho nejmilejších, pečlivě zabalená do vánočního papíru. Ach, to byla krása!

—–

Bílé mámení (úryvek z povídky)

Náhle se probral. Několikrát překvapeně zamrkal. Před jeho očima bylo volné zorné pole, které nepatrně omezovaly ručičky stěračů, motor jemně vrněl. Ano, nacházel se na oné namrzlé cestě, která však náhle ztratila celou svou démoničnost. Vtom se vůz zhoupl a kleply dveře. Rychle se otočil. Jeho překvapený pohled se střetl s Heleniným.

„Co tak blbě čumíš?“ zeptala se nechápavě, „dyť jsem tam nebyla zas tak dlouho.“

Odkašlal si. Hloupý sen, nic jiného to nemohlo být.

„Přitop,“ zahuhlala, „byla tam děsná zima.“

Při pohledu do zrcátka zaregistroval její roztrženou bundu i krvavý šrám na tváři.

Otočil spínač a rádoby nezúčastněně pronesl: „Co se ti stalo?“

Mávla rukou: „Bylo tam hustý houští.“

Nastartoval. Vůz se zaklepal a z kufru zazněly podivné zvuky. Vrátil klíček do původní polohy.

„Co je?“ ozvalo se zezadu.

Mlčky vystoupil a obešel auto. Zastavil se před kufrem a nadechl se. Pak rázně zdvihl dvířka.

Uvnitř prostoru ležela mohutná dřevorubecká sekera potřísněná krví. Když pozdvihl zrak, spatřil, jak se k němu ze zadního sedadla otáčí rozpolcená hlava, kterou lemovaly mokré černé vlasy propletené několika stébly orobince. Z rozteklých úst zazněl dutý skřehotavý zvuk.

Nejprve ztuhl hrůzou. Pak ale podvědomě sáhl po topůrku…

(…)