Nespoutaní vlci a jasný plamen vražedné magie

Ukázky z knih / 18.10.2018 /

Kniha Jasným plamenem je dalším přírůstkem do série Alfa a Omega, kterou přináší nakladatelství FANTOM Print. Patricia Briggs, jedna z nejúspěšnějších a nejoblíbenějších autorek na poli urban fantasy, pro vás přichystala opětovné setkání s oblíbenými postavami, seznámení s novými, akci a obvyklé vlkodlačí šarvátky, které ustupují ve světle vyšších zájmů smečky. To vše okoření šamanskou magií, temnými kouzly a láskyplným poutem, které má moc zlomit i tu nejpodlejší sílu.

Branova smečka má členy přebývající potají v lesích, stranou od všech. Bran dobře ví, proč od nich drží ostatní vlkodlaky dál, a také dobře ví, proč se nyní rozhodl sbalit se a na čas odjet. Svými důvody se však nikomu nepochlubí…

Patricia Briggs nás ve své spin-off sérii zasvěcuje nejen do dalších faktů ze života Mercy Thompsonové, ale především nás nechá nahlédnout hlouběji do smečky, z níž Mercy přišla, a ochutnat nejen faeskou, ale i další, mnohem temnější magii. Charles se svou družkou Annou se pokoušejí zachránit dva z „divých“ členů smečky, při tom však narazí na znepokojivé stopy, nepříjemně zavánějící špionáží a zradou a vedoucí k dalším bolestným zjištěním.

Kdo zradil? Dá se důvěřovat divým? A pokud ano, jak je možné, že se zrádce neprozradil skrze silná pouta smečky? Bran nechal svému synovi jen velmi málo indicií a jeho milovaná Anna, vzácná vlčí omega, bude muset několikrát riskovat v zájmu ostatních. Jasným plamenem bude hořet nejen vášeň mezi hrdiny.

 

ANOTACE:
Jsou divocí a zlomení. Vlkodlaci příliš narušení, než aby mohli žít mezi ostatními svého druhu. Pro své vlastní dobro byli vyhoštěni na okraj Aspen Creeku v Montaně. Dost blízko Marokovy smečky na to, aby měli její podporu; dost daleko na to, aby nikomu neublížili.
Jejich alfa odcestoval ze země, na volání o pomoc faeského druha jedné z divých proto odpoví Charles s Annou. Zamíří do horské divočiny, kde překazí únos – krveprolití však zabránit nedokážou. Charles a Anna tak nyní musí využít svých schopností vymahače a mírotvorkyně k vypátrání útočníků, otevřou tím ale bolestivou kapitolu minulosti napsanou nejtemnější magií těch, kdo se narodili s čarodějnou mocí…

 

O AUTORCE:
Patricia Briggs
Tato Američanka (*1965) píše od roku 1990. První román, Masques, jí vyšel v roce 1993. Kniha neuspěla a autorčina sotva nastartovaná kariéra málem skončila dříve, než začala. Druhý román, Riallina hra (1995), se naštěstí prodával mnohem lépe a získal příznivé ohlasy i u kritiky. Kariéra autorky se tak pomalu rozbíhala a s každým dalším titulem stoupal prodej i počet fanoušků. Rostoucí popularita knih Briggsové, spolu se schopností tvořit živé, přesvědčivé postavy, inspirovala nakladatele k tomu, aby autorku požádal, zda by nezkusila napsat moderní urban fantasy. Briggsová výzvu přijala a podepsala smlouvu na sérii románů, jejichž hlavní hrdinkou se stala Mercy Thompsonová.

 

Série ALFA & OMEGA:
Série Alfa & Omega sleduje osudy Charlese a Anny Cornickových. Charles, druhorozený syn Brana Cornicka, který je jakožto marok nejvyšší autoritou mezi americkými vlkodlaky, slouží jako prodloužená ruka otcovy vůle a vymahač vlkodlačích zákonů. Jeho manželka Anna je omega – nejvzácnější druh vlkodlaka stojící zcela mimo hierarchii smečky. Společně vyšetřují případy, v nichž došlo k porušení vlkodlačích zákonů, a trestají ty, kteří ohrožují křehký mír mezi lidmi a vlkodlaky.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Prolog

Příběh bez konce

Kdysi dávno existoval malý pramen, kterého se dotkl duch země, a proto ve své chladné, čisté vodě ukrýval jiskru magie. Bylo jí velmi málo, přesto vnesla do světa dobré věci – malinké kousíčky dobra zrozené z malinkých kousíčků magie.

Existuje však jistý druh zla, který nedokáže snést štěstí, dokonce ani tak skromnou radost, jaká žila v onom prameni.

To zlo se usídlilo u pramene a vybíralo si oběti z řad těch, kdo se u něj zastavili. Nakonec už zemská magie nedokázala vodu zla dál zbavovat a slabá moc pramene získala temnější ráz.

Ze světa tak vymizela trocha radosti a zlo bylo na nějaký čas uspokojeno.

To zlo ať tak, či onak ovládalo znečištěný pramen po velmi dlouhou dobu. Časy se změnily a spolu s nimi se změnilo i zlo, začalo vábit svoji kořist chytřeji. Někdy se živilo nevinností, jindy magií či krásou – vždy však nacházelo uspokojení v tom, že okrádalo svět o veškeré dobro, jaké dokázalo najít.

Odhalilo tak někoho, kdo se snažil konat v nyní ponurém a temném světě dobro, stejně jako o to dříve usiloval sám pramen. Sítěmi zla se začal rozléhat šepot o netvorovi, který bojuje s jinými netvory. Zlo si bylo jisto, že ten tvor nebude o nic chutnějším soustem než tisíce jemu podobných, přesto ho ze své podstaty nemohlo nechat žít. Nalíčilo tedy past: na hrdinu, neboť padlí hrdinové jsou nejlahodnější, i na netvora, neboť těch se bojí i zlo, aspoň trošičku.

A do pasti se chytil skutečný netvor. Do pasti se chytil hrdina.

Byl to však zároveň umělec a ne jen tak ledajaký. Nacházel ve světě krásu a radost a dělil se o ně s ostatními, aby je mohli vidět všichni, a stejně jako onen pramen před ním, i on kolem sebe šířil trošku magie a rozdával štěstí tam, kde dřív žádné nebylo.

Takový umělec představoval větší sousto, než jaké by zlo, dokonce i tak staré a zákeřné, dokázalo snadno pozřít.

V následném boji bylo hodně ztraceno a obě strany za něj draze zaplatily. A říká se, že plamen té bitvy stále hoří.

1

Bylo to špatné. Velice špatné.

Utíkal tryskem a míhal se mezi stromy. Větve a křoviny se po něm natahovaly a za úprk přes své území si vybíraly daň v podobě masa a krve. Cítil, jak půda absorbuje jeho krev a pot – cítil, jak ji ta chuť probouzí. Nebezpečné. Krmit zemi svojí krví, když byl tak rozrušený, nebylo moudré.

Skoro zpomalil.

Nikdo ho nepronásledoval.

Nikdo ani netušil, že je tady. Viděli stromy, které se podřizovaly jeho vůli, jeho však ne. Stromy… možná se jí za stromy bude zodpovídat.

Přikázala mu, aby utekl, on se ale zdržel a obrátil se na stromy. Tak jejich dohoda nezněla. Nemohl však prostě dovolit, aby ji dostali, když bylo v jeho moci je zastavit.

Mysli. Mysli. Mysli. Slova byla jeho, hlas ale patřil jí. Tolik se snažila určit mu přesná pravidla a tím prvním bylo mysli.

Jak směšné, že se všichni domnívali, že ona je ta nebezpečná, ta bláznivá. Tak směšné – jeho rty se roztáhly v širokém úsměvu, který viděl pouze les. Jeho divoký úsměv však nevyvolalo pobavení. Nebyl si jistý, jaká emoce to přesně byla, živil ho ale hněv, zuřivost tak velká, že země, probuzená jeho krví, dychtila plnit jeho rozkazy. Zemi bylo ze všech živlů nejtěžší probudit, nejvíce však prahla po násilí.

Mohl se vrátit. Vrátit se a předvést jim, co se stane, když se dotknou jeho milované…

Ne.

V uších se mu znovu rozlehl její mocný hlas. Ona byla dominantní, třebaže on byl mnohem starší a silnější. Proto nad ním měla moc – moc, kterou jí dal z lásky, ze zoufalství, ze smutku. A jejich dohoda, jejich pouto druhů (její slova, pak jeho) fungovalo velmi dlouho.

Každý, kdo by se obtěžoval rozhlédnout se, by si uvědomil, jak pevně ho má pod kontrolou – na této hoře stále rostly stromy a on slyšel, jak z nich zděšeně vylétají ptáci, když běžel kolem. Kdyby jejich dohoda selhala, nebyli by tu žádní ptáci, žádné stromy. Nic. Jeho moc byla stará a hladová.

Jejich pouto mu ale dodalo rovnováhu, pocit bezpečí. Jeho krásná vlkodlačí družka vnesla do jeho sterilní existence lásku. A když to nestačilo, vnesla i řád do jeho chaosu.

Řád… to slovo… Ne, rozkazy bylo slovo, které si našlo cestu vírem jeho myšlenek. Dala mu pro tuto situaci rozkazy.

S ladností jelena přeskočil vyvrácený strom.

Zavolej marokovi, řekla mu. A taky: Hned, kčertu. To byl jeho úkol. Zavolat marokovi a požádat ho o pomoc. Důvod, proč se tak hnal – jeho hned, kčertu – byl, že kdyby si dovolil zpomalit, otočil by se a…

Horský svah pod jeho nohama zasténal. Pohyb byl sotva znatelný, vycítil by ho jen on – nebo jeho pravá láska.

Jeho kroky… které zpomalily… znovu nabraly původní rychlost. Žila, jeho láska, jeho družka, jeho paní. Žila, proto musel zavolat marokovi, ne zburcovat horu ani povolat vodu.

Dnes ne.

Dnes musel zavolat marokovi a povědět mu… hlavou se mu opět rozlehl hlas jeho družky, jako by běžela po jeho boku.

Vím, kdo je zrádce…

*

Charles upravil úhel náklonu monitoru otcova počítače a posouval klávesnici, dokud nebyla tak akorát.

Řekl Branovi, že může smečku klidně řídit od sebe z domova, dokud bude Bran pryč, jako tomu ostatně bylo v poslední době už několikrát, když marok musel odjet. Jenže tentokrát se zdálo, že jeho táta bude pryč delší dobu. Bran tudíž trval na tom, že je důležité, aby nebyl narušen chod smečky.

Ne že by Charles nerozuměl jeho důvodům – někteří starší vlci pod otcovou kontrolou nereagovali na změny zrovna dobře – ale ať tomu rozuměl sebelíp, neusnadňovalo mu to skutečnost, že musel pracovat v otcově kanceláři, na osobním území svého otce.

Charles prostě nedokázal pracovat v kanceláři, aniž by si ji přizpůsobil podle svého – a až se táta vrátí a bude muset zase všechno vrátit na původní místo, bude to jak liška v kurníku –, ale Bran to pochopí, dominantní samci se navzájem chápou.

Charles musel přiznat, tedy aspoň sobě, že mahagonové knihovničky přestěhoval na opačnou stranu místnosti a tituly přerovnal abecedně podle autora namísto podle tématu jenom proto, aby Brana pozlobil. Pomyslel si, že Anna je stále jedinou osobou na planetě, která upřímně věří, že má smysl pro humor, takže si byl docela jist, že tátu dokáže přesvědčit, že šlo o nezbytné úpravy.

Charles nechal knihovnu být, dokud mu Bran to ráno, skoro měsíc poté, co nechal smečku v Charlesově péči, nezavolal a neoznámil mu, že už si vyřídil všechny své záležitosti – rozhodl se ale ještě týden cestovat.

Charles si nedokázal vzpomenout, kdy si Bran naposledy vzal volno. Neuvědomil si, že je toho otec vůbec schopen. Ale když už nové uspořádání Charlesova života nebylo nezbytností, nýbrž pouze laskavostí, cítil, že má právo udělat několik změn, které mu jeho život usnadní. A proto přerovnal otcovu kancelář tak, aby mu lépe vyhovovala.

I v přestavěné místnosti však Charlesovi trvalo déle než obvykle ponořit se do práce, jeho vlk totiž byl v otcově mocenském sídle neklidný. Nakonec se však lov, za který považoval mezinárodní fi nance, stal natolik zajímavým, že se i bratr vlk nechal rozptýlit.

Hrát s penězi na této úrovni byl komplikovaný tanec. Bratra vlka tato bitva těšila o to víc, že v ní byli dobří. Bratr vlk měl sklony k ješitnosti.

Nakonec se nechal vtáhnout do rafi novaného pátrání v elektronických datech na obrazovce a ponořil se do toho, co jeho družka nazývala „fi nančním prostorem“, v němž se pustil za nepolapitelnou fámou, za vzestupem ceny akcií bez očividného důvodu, za novou společností, která se snažila získat fi nanční injekci, něco ale tajila. Nedokázal říct, jestli ona společnost tají něco dobrého, nebo špatného. Právě se probíral pozadím inženýra, kterého najali za zdánlivě abnormálně vysoký plat, když ho z úvah vytrhlo prásknutí dveří o stěnu.

Vzhlédl, především pak bratr vlk, kterého vyrušení z lovu nazlobilo. Jeho náladě neprospělo, že do (zrovna teď) jeho teritoria vpadla bez dovolení tátova družka.

„Musíš udělat něco se svojí ženou,“ uhodila na něj Leah. Nezareagovala na to, že automaticky zavrčel nad jejím tónem. O Anně by radši měla mluvit uvážlivě.

Charles neměl Leah rád. Na světě byla spousta lidí, které neměl řád – dokonce jich byla většina. Jenže Leah mu jeho nelibost velmi usnadňovala.

Když si ji otec přivedl, byl Charles divoký, osamělý a ztracený. Jeho táta s sebou brával jeho mnohem staršího bratra Samuela a na dlouhé měsíce spolu odjížděli. Pološílený žalem nad smrtí Charlesovy matky nebyl Bran patrně nejlepší osobou pro výchovu dítěte, i když doma byl.

Charlesovi strýcové a dědeček se snažili, bratr vlk ale nebyl vždy tak ochotný imitovat lidské chování jako nyní. Charles se jako vlkodlak narodil, nebyl proměněn, byl proto (pokud věděl) jedinečný; nikdo a rozhodně ne matčin lid neměl s ničím takovým žádné zkušenosti.

Značnou část doby, kdy byl Bran pryč, bloumal Charles po lese ve zvířecí podobě a snadno se vyhýbal lidským dospělým pověřeným jeho výchovou. Charles byl divoký a nedisciplinovaný a neměl problém přiznat, že jako desetileté dítě nebyl právě nevlastním synem, jakého by většina žen uvítala.

Přesto velmi prahl po pozornosti a Leahina přítomnost znamenala, že otec byl mnohem častěji doma. Kdyby se Leah jen trochu snažila, jeho mladší já by jí bylo zcela oddáno. Jenže Leah byla i přes všechny své ostatní chyby také hluboce upřímná. Většina vlkodlaků byla ze zvyku upřímná – proč lhát, když to většina lidí stejně pozná? Jenže Leah byla upřímná až do morku kostí.

Byla to patrně jedna z věcí, která umožnila Branovu vlkovi přijmout ji za družku. Charles přiznával, že to může být atraktivní rys – jenže když je někdo uvnitř protivný a malicherný, je možná lepší držet jazyk za zuby a neventilovat to, ať už je upřímný nebo ne, než to vystavovat celému světu na odiv. Důsledkem byla vzájemná nevraživost (většinou) tlumená zdvořilostí.

Charles ji ctil jako manželku svého otce a družku svého alfy. Její obvyklá zdvořilost k němu byla pichlavá a zakořeněná v jejím strachu z bratra vlka. Protože však byla dominantní vlčice, její občasný strach vedl k tomu, že jednala drze a hloupě.

Bratr vlk se ovládl rychleji než Charles. Řekl Charlesovi, že Leah je rozčilená a trochu se bojí, proto se chová nezdvořile. Ani bratr vlk neměl Leah rád, vážil si jí však víc než Charles.

Kromě zavrčení na její žádost okamžitě nezareagoval (odmítl vzít její slova jako rozkaz, musel by pak totiž zakročit, a to způsobem, který by neocenila). Místo toho požádal zvednutím ruky o ticho.

Když zmlkla, ještě chvíli si pečlivě dělal poznámky o podezřelém inženýrovi, které si bude muset později projít, a zvýraznil několik dalších stop k prověření. Doplnil změny, které chtěl udělat, pak vycouval ze svých jednání tak rychle a důsledně, jak jen to šlo. Leah čekala v sílícím, přesto tichém pobouření.

Jakmile dokončil své záležitosti, vzhlédl od monitoru, založil si paže na hrudi a zeptal se tónem, který považoval za velmi rozumný: „Co by sis přála, abych se svojí ženou udělal?“

Takovou odpověď Leah očividně nečekala, ještě pevněji totiž stiskla rty, než zavrčela: „Zjevně si myslí, že to tu má na povel. Jenom proto, že tu dočasně velíš ty, nemá ona právo vydávat rozkazy mně.“

Což se chování jeho ženy vůbec nepodobalo.

Ach, jeho družku skutečně nezajímala hierarchie smečky, tradiční ani žádná jiná. Charlese láskyplně napadlo, že Anna by nepoznala tradici, ani kdyby ji kousla do ucha. Jeho Anna si pro sebe v hierarchii smečky vytvořila vlastní místo – z velké části tak, že zcela ignorovala tradice. To ale neznamenalo, že by byla drzá. Ze strkání nosu do věcí, po kterých mu nic nebylo, nikdy nevzešlo nic dobrého.

„Anna je omega. Nemusí poslouchat ani maroka,“ odpověděl.

„Netuším, proč si myslíš, že poslechne mě.“

Leah otevřela ústa. Zavřela je. Podrážděně zavrčela a oddupala.

Na rozhovor s nevlastní matkou to dopadlo vcelku dobře, pomyslel si. Nejlepší bylo, že byl krátký.

Jedním z důvodů, proč se nechtěl přestěhovat do Branova domova, zatímco byl marok pryč, bylo, že věděl, že tu bude Leah a bude ho neustále s něčím otravovat. Zarazil se a zvážil to, až do této chvíle to totiž neudělala. Bylo to poprvé, co ho vyrušila při práci. Začal si hrát s čísly na obrazovce před sebou a přitom přemýšlel, co táta Leah řekl, že se tak efektivně držela stranou.

Než se mohl znovu vážně ponořit do obchodů, zazvonil Branův telefon.

„Tady Charles,“ řekl mimoděk – když to není Leah, může při mluvení pracovat.

Nastala dlouhá odmlka, slyšel ale, jak na druhé straně někdo trhaně dýchá. Bylo to tak nezvyklé, že Charles nechal čtení článku o nové slibné technologické společnosti na trhu a soustředil se zcela na telefon.

„Tady Charles,“ zopakoval. „Můžu vám nějak pomoct?“

„Aha,“ řekl nakonec mužský hlas. „Fajn. Branův syn. Vzpomínám si. Je tam Bran? Potřebuju mluvit s marokem.“

„Bran je pryč,“ oznámil Charles. „V jeho nepřítomnosti tu velím já. Jak vám můžu pomoct?“

„Bran je pryč,“ zopakoval mužský hlas. Byl neznámý, ozýval se v něm však keltský přízvuk. „Charlesi.“ Odmlčel se. „Potřebuju… potřebujeme, abys přijel sem nahoru. Něco se stalo.“ A pak zavěsil, aniž by prozradil své jméno nebo kde přesně „tady nahoře“ je. Když se Charles pokusil zavolat zpátky, nikdo to nevzal. Charles si zapsal číslo a vydal se najít nevlastní matku.

Ten hlas nepoznal, a kdyby měl problémy některý z členů smečky, vycítil by to. V Aspen Creeku v Montaně žila ještě další skupina vlků, která nebyla součástí marokovy smečky: vlci, které Bran považoval za příliš narušené nebo nebezpečné, než aby mohli žít ve smečce – dokonce i v té v Aspen Creeku, která byla plná narušených a nebezpečných vlků.

Ti vlci patřili z velké části pouze marokovi. Netvořili přímo zvláštní smečku, byli však krví a masem připoutáni k marokově magii a vůli. Bran jim říkal diví. Někteří členové smečky je častovali méně lichotivými, i když patrně příhodnějšími jmény, nikdo se však neodvážil označit je před Charlesovým otcem za živé mrtvé.

Diví žili v horách, stranou od ostatních, jejich domovy a území však byly chráněny smečkou, protože bylo v nejlepším zájmu všech, aby nikdo nenarušoval klid, který dokázali najít.

Bran mu dal seznam jmen a mapu s vyznačenými místy. Charles se s většinou z nich setkal, dva vlky však znal pouze z doslechu. Diví byli všeobecně jak nebezpeční, tak zranitelní. Bran nepovolil styk s nimi jen tak někomu.

K seznamu nebyla připojena telefonní čísla.

Leah našel s Annou v kuchyni z nerezové oceli a třešňového dřeva. Anna stála zády k Leah, která byla rudá v obličeji. Jeho Anna něco míchala – cítil čokoládu a pomeranče – a marokově družce nevěnovala žádnou pozornost. Rozpoznal Anninu taktiku jednání s lidmi, které považovala za příliš nerozumné, než aby se s nimi o čemkoli bavila. Často ji používala i na něj.

Leah byla vysoká i na současnou dobu, kdy ženy se sto pětasedmdesáti i víc centimetry byly mnohem běžnější. Byla o několik desítek let starší než Charles a v osmnáctém století, kdy se narodila, musela působit jako obrovská severská bohyně. Měla přirozeně atletickou postavu, což ještě podtrhoval život strávený běháním v lesích. Její souměrné rysy zdobily velké modré oči barvy letního jezera v poledne.

Jeho Anna byla, jak sama říkala, průměr průměru. Byla průměrné výšky, průměrné postavy, průměrného vzhledu. Kudrnaté vlasy měla o několik odstínů tmavší a trochu rezavější než Leahiny tmavě blond. Anna považovala své vlasy za svůj nejlepší rys. Charles miloval její pihy a její vřelé hnědé oči, které zesvětlaly do modra, když byla její vlčice blízko.

Objektivně řečeno byla Leah mnohem krásnější. Jenže jeho Anna byla skutečná tak jako málokdo. Jednou se pokusil její skutečnost vysvětlit otci, ten ale nakonec jen zavrtěl hlavou a řekl: „Synu, myslím, že je to jedna z věcí, které by bez problémů pochopila tvoje matka, já ji ale nepochopím nikdy.“

Anna byla propojená se světem okolo sebe tak, jako by instinktivně chápala vidění světa jeho dědečka z matčiny strany, skutečnost, že všechny věci na světě jsou součástí většího celku a ublížit jedné znamená ublížit všem. Se světem okolo sebe si vytvořila soudržnost, zatímco většina lidí se snažila propojit se co nejméně, protože to tak bylo bezpečnější. Považoval Annu za tu nejstatečnější osobu, jakou znal.

Chápal, že většina lidí by považovala Leah za krásnější. Dokonce chápal i proč. Ale pro něj byla Anna…

Naše, řekl bratr vlk. Je dokonalá, naše spřízněná duše, naše kotva, důvod, proč jsme byli stvořeni. Abychom mohli být její. Teď se ale musíme postarat o něco jiného.

Netušil, jak dlouho už ticho mezi ženami vládne – od chvíle, co Leah vypochodovala z jeho kanceláře, z kanceláře jeho otce, neuplynulo moc času.

„Leah,“ řekl, protože neměl čas ponořit se do hlubokých vod mezi těmi dvěma, i kdyby byl natolik hloupý, že by se o to chtěl pokusit. „Myslím, že jsem právě obdržel volání o pomoc od jednoho z divých. Poznáváš tohle telefonní číslo?“

Ukázal jí papír.

Leah následně předvedla jednu ze svých nejlepších vlastností. Přestala se zabývat půtkou, kterou se snažila vyvolat s Annou, a vzala si od něj papír. Když si to žádaly povinnosti, bez váhání odložila osobní spory stranou.

„Hester a Jonesy,“ odvětila ihned. „Žijí nahoře u Arsonist Creeku, asi třicet kilometrů odsud. Co říkala?“

A právě proto nepoznal ten hlas. Jonesy hovořil jen velmi vzácně, když to za něj mohla udělat jeho družka. Hester… Hester byla stará. Spadala do kategorie stáří, kdy si ani ona, ani nikdo jiný nemohl být úplně jistý, jak stará vlastně je.

„Volal Jonesy,“ řekl Charles. „Tvrdil, že se něco stalo, a chtěl, abych za nimi přijel.“

„Něco se stalo?“ Leah se zamračila, ohlédla se přes rameno po Charlesově družce a zamračila se ještě víc. „S Hester má problémy i Bran. Když se naposledy vydal tam nahoru – vloni na podzim – byla při smyslech a zdálo se, že si s ním ráda zazpívala. Jenže pak ho stopovala napůl cesty zpátky k silnici a on musel zavolat Jonesyho, aby ji odlákal zpátky domů. Jestli se něco stalo, bylo by pro všechny patrně nejlepší mít s sebou omegu.“

Charles se zamračil. „Při jednání s divými není přítomnost omegy vždy to nejlepší řešení.“

Brana původně nadchlo, co všechno by Anna mohla pro jeho divé udělat. A několika z nich skutečně pomohla. Jenže jeden mimořádně zlý incident, který skončil mrtvým divým a třemi vážně zraněnými členy smečky, je naučil opatrnosti. Fakt, že nad divým byl vynesen rozsudek smrti už předtím, než se mu pokusila pomoct, nezabránil Anně v tom, aby se necítila hrozně.

Charles nebyl ochotný vystavit Annu znovu podobnému traumatu. S tátou se o tom nedávno několikrát zuřivě pohádali – a ze všech sil se snažili, aby se Anna o těch hádkách nedozvěděla.

„Stopovala?“ zeptala se Anna, vzala do ruky lžíci a ponořila ji do mísy.

Leah kývla. Dokud se jednalo o důležité téma, zůstával její hlas profesionálně chladný. „Proměnila se ve vlčici a stopovala Brana, jako by byl kořist. Říkal, že si nebyl jistý, jestli ji neměl nechat, aby ho dohonila.“ Leah se kulantně přenesla přes to, co by to znamenalo: Hesteřinu smrt. „Skoro celé dva dny ale byla při smyslech – a zdálo se, že i Jonesy je víceméně v pořádku. Brana napadlo, že ji mohlo prostě vyprovokovat, že se na jejím území objevil dominantní vlk, proto to nechal být.“

Našpulila rty a řekla: „Ty nejsi tvůj otec. Samotného by tě Hester vůbec nemusela pustit blíž. Pokud ji neplánuješ zabít, měl by sis s sebou vzít Annu.“ Všimla si, že Charles váhá. „Na rozdíl od onoho divého, který na Annu tak zle zareagoval, má Hester silnou osobnost. Problémem je její vlčice – ne její lidská polovina.“ Při pohledu na jeho výraz se jízlivě zasmála. „Klidně se zeptej táty, tvrdil to on.“

„Můžu to dát do ledničky,“ ozvala se Anna rychle a přerušila tak konfl ikt, který se Leah chystala vyvolat. „Nebo to může dodělat někdo jiný. Jak moc máme naspěch?“

Problém divého, kterému se Anna pokusila s katastrofi ckými důsledky pomoct, byl, že jeho vlk představoval tu příčetnou půlku. Když ho Anna uspala, zůstal jen šílený člověk – který měl pořád vlkodlačí zuby a sílu.

„Nemám v plánu otálet,“ řekl Charles a vzdal to. „Než se ale dostaneme na místo, bude po všem, ať už šlo o jakkoli naléhavou věc. Jak říkala Leah, Hester bydlí třicet kilometrů odsud – a cesta vede z velké části drsným terénem.“

„Dobrá,“ řekla Anna. Vzala lžíci, kterou míchala těsto, trochu ho na ni nabrala a podala ho Charlesovi k ochutnání, zatímco druhou rukou se natáhla po celofánu k zabalení.

„Je to Mercyin recept.“ Anna zabalila mísu s efektivností, která byla v rozporu s uvolněným tónem jejích slov. „Přidala jsem do něj pomerančovou kůru. Co ty na to?“

Čokoláda byla ve směsici cukru, másla a pomerančů hutná a hořká – hádal, že se jedná o těsto na brownies nebo možná na nějaké měkké sušenky. Jeho nevlastní sestra Mercy vždy uměla péct s čokoládou. Taky zvládala neuvěřitelně vytáčet Leah.

Leah musela Annu skutečně namíchnout, pokud Anna zašla tak daleko, že se zmínila o Mercy. Zabručel a strčil olízanou lžíci do myčky nádobí.

Anna uměla v jeho bručení číst. „Dobře.“ Strčila mísu do lednice a vypnula troubu. „Až budeš připraven, můžeme vyrazit.“

Leah sledovala Annu přimhouřenýma očima, když však promluvila, řekla pouze: „Hester je tak stará, že když jí přinesete dar, máte prakticky jisté, že se k vám bude chovat jako k hostovi a ne k vetřelci. Bran jí obvykle nosí ovoce, protože je to to jediné, co si nemůžou vypěstovat nebo zabít. Dejte mi minutku a já vám pro ně připravím dárkový koš.“

Rychlým krokem opustila místnost, patrně proto, aby našla košík, protože na pultu ležela spousta ovoce.

Charles znal Leah natolik dobře, aby věděl, že ať už ji Anna podráždila čímkoli, ještě není po všem. Leah bitvy nevzdávala – znovu se ale o tom nezmíní, dokud se nevyřeší situace s Hester.

Změřil si svoji družku. Necvičenému pozorovateli by připadala uvolněná a klidná.

Charles nebyl necvičený pozorovatel. Utrousil: „Problémy?“

Jeho družka se opřela o žulový pult a vyrazila ze sebe povzdych, který byl jen napůl předstíraný. Potom se narovnala a zavrtěla hlavou. „Je pro ni těžké mít nás tady. Netuší, co se mnou má dělat, když mě má ve svém osobním prostoru. Je to pro ni neuvěřitelně frustrující. A ty nepomáháš.“

Zvedl obočí.

Navzdory svému napětí se zasmála. „Není to tvoje vina. Neděláš nic špatného, prostě z tebe čiší tvoje charlesovitost, ale stačí to na to, aby ji to vytočilo.“

Neměl zdání, co Anna myslí „charlesovitostí“ – byl, kým byl. Jinak to ani nešlo. Nebylo ale pochyb o tom, že jeho přítomnost na Leah působí.

„Připadalo mi, že jde o něco specifi čtějšího,“ řekl.

„Ano,“ přitakala Anna. „Zatímco jsi zápasil s nosorožci v Branově kanceláři, zastavil se tu Tag.“

„Stěhoval jsem police,“ opáčil. „Africká zvířata s tím neměla co dělat.“

Krátce se na něj zazubila. „Podle mě to znělo jako nosorožci – a to včetně zvířecího chroptění a řevu. Každopádně se tu zastavil – očividně proto, aby nám sdělil, že se nudí.“ Zaváhala. „Dorazil uprostřed debaty, kterou jsme s Leah vedly. Myslím, že přišel kvůli něčemu jinému, my ho ale rozptýlily.“

Anna byla omega. Znamenalo to, že každý dominantní vlk cítil potřebu ji chránit – což byl důvod, proč si Leah myslela, že by mohla pomoct s Hester. Pokud Tag přišel zrovna ve chvíli, kdy se Leah s Annou o něčem zapáleně dohadovaly… ano, velký keltský vlkodlak by udělal cokoli jen proto, aby hádku přerušil.

„Tag navrhl, abychom znovu začali pořádat marokovy hudební večery,“ řekla mu Anna. „Prý byly společenskou tradicí, než je marok před několika lety zrušil.“

„Před skoro dvaceti lety,“ namítl Charles nemálo zaskočeně. Proč Taga napadlo zrovna tohle? Někoho, kdo se ocitl uprostřed hádky dvou žen, určitě mohly napadnout i jiné věci než události, na které dvacet let sedal prach. „Rozhodně je to víc než několik let.“

„Dvacet?“ Anna se zamračila. „O tom se Tag nezmínil, když to navrhoval.“

„Na Tagův smysl pro čas bych moc nespoléhal,“ řekl jí Charles suše. „Zeptej se ho na Waterloo. Mluví o něm, jako by k němu došlo před týdnem.“

Zazubila se. „Jenom pokud to tentokrát budeš ty, kdo se zmíní o prohře Francouzů. Já zůstanu sedět stranou a dám si popcorn.“

Tagovo skutečné jméno bylo Colin Taggart. Považoval se za Ira, Velšana nebo Skota, podle dne v týdnu a přízvuku, který zrovna používal. Během napoleonských válek bojoval za „malého kaprála“. Tag byl pořád mimořádně zatrpklý vůči „Anglánům“.

„Každopádně,“ řekla Anna a střelila pohledem po dveřích, kterými Leah odešla, „jsem namítla, že by nebylo dobré dělat velké změny, zatímco je Bran pryč. Leah nesouhlasí.“

Charles zamrkal. Opatrné jednání se Anně nepodobalo. A Leah nebyla nijak muzikálně založená. Nezajímalo ji nic, co se nesoustředilo na ni, proto se jí ulevilo víc než skoro všem ostatním, když hudební večery skončily.

„Leah si myslí, že by smečce prospěla i nějaká jiná společná akce než jen lovy za úplňku,“ prohlásila Leah kousavě, když se vrátila s košíkem v ruce.

„Anna si myslí, že smečka nepropadne zoufalství a nudě, když počkáme, dokud se Bran nevrátí,“ opáčila Anna mírně, tónem, který slyšel svého otce použít na své vzpurné syny. „Taky věří, že mluvit o sobě ve třetí osobě je absurdní.“

Charles spolkl úsměv. Nějak si nemyslel, že by úsměv situaci pomohl, obzvláště když podle Leahina sveřepého výrazu pochopil, že i ona poznala, od koho Anna svůj tón odkoukala.

Leah se omezila na bezeslovnou grimasu. Potom naložila do košíku jablka, broskve a banány, kterým svýma zkušenýma rukama nějak dodala uměleckého vzhledu.

„Tady,“ řekla a podala mu košík. „Doufám, že to pomůže.“ Navzdory ostří v hlase nelhala.

Charles vážně kývl. „Děkuju.“

 

INFO O KNIZE:
Autorka: Patricia Briggs
Originální název: Burn Bright
Vydal: Fantom Print, říjen 2018
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Daniel Dos Santos
Vazba: vázaná
Počet stran: 304
Cena: 309 Kč

Jeden komentář

  • kuk 19.10.2018na0.27

    Dočteno a jsem nadšená.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít