Manel Loureiro: Apokalypsa Z – Temné dny

Ukázky z knih / 4.10.2018 /

Nadešel konec civilizace. Pryč jsou internet, televize i mobilní telefony. Není nic, co by člověku připomínalo, že je stále lidským tvorem. Apokalypsa začala. Zbývá už jen jediný cíl: PŘEŽÍT!

ANOTACE:
Španělsko se zmítá se v osidlech globální pandemie měnící lidstvo v nenasytné zástupy krvelačných monster. Ze slibovaných bezpečných úkrytů se staly smrtící pasti, bezpráví a chaos pohltily zbytky dřívějších symbolů autority, občanská válka zničila byť jen stíny zaniklé civilizace. Snad jediným dosud bezpečným místem jsou odlehlé Kanárské ostrovy, kde se ukrývají uprchlíci před běsnícím virem. Jakýkoli jejich pokus o zvrácení situace však hrozí navždy zmařit neúnavně narůstající zástupy nemrtvých spolu s neméně osudovou lidskou zbabělostí a zradou…

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KDESI NA ZÁPADNÍ SAHAŘE

Malý ještěr už hodiny strnule vyčkával pod sluncem vyhřátým kamenem. Z dýchání okolního horkého vzduchu, který byl jako závan pekla, se mu boky střídavě nadouvaly a zplošťovaly. Tu a tam mu z huby vystřelil drsný jazýček. Trpělivě čekal, až nastane noc, aby se v tom nehostinném, opuštěném koutě, jenž byl jeho domovem, vydal na lov.

Vtom zaslechl infrazvuk, který žádná lidská bytost, pokud by tam ovšem nějaká byla, nedokázala zachytit. Ještěr v díře pod kamenem se instinktivně přikrčil a jeho miniaturní mozeček začal přemítat, zda tenhle zvuk znamená ohrožení na životě, třeba neznámým, hrůzostrašným predátorem.

Zvuk se pomalu měnil ve slyšitelný hluk, nejdřív v lehké chvění, které postupně sílilo, až se z něj přímo nad ním na pár vteřin stal burácivý rachot. Hned nato se zvuk začal vzdalovat, až nakonec zmizel docela.

Malý ještěr opatrně vystrčil hlavu. Párkrát zamrkal ospalýma očima, aby je přivykl na prudké polední světlo. A na okamžik se zadíval na horkem se vlnící nemilosrdné, průzračně azurové nebe Západní Sahary.

Kdyby však vystrčil hlavu jen o půl minuty dřív, mohl se stát svědkem v tomhle koutě světa naprosto nezvyklého výjevu. Uviděl by, jak mu nad hlavou přelétá obrovský, červenobíle natřený vrtulník Sokol, na boku má omšelé logo Xunty, galicijské regionální vlády, a z pupku mu visí zvláštní nosná síť plná většinou už prázdných kanystrů. Pokud by se zadíval pozorněji, možná by zahlédl i pilota, asi čtyřicetiletého světlovlasého chlápka menšího vzrůstu s hustým knírem a třemi amputovanými prsty na pravé ruce, jak s vyčerpaným výrazem ve tváři mechanicky řídí vrtulník, a třeba by zahlédl i cestující, dvě ženy různého věku a muže s několikadenním strništěm.

Kdyby mohl všechno pozorovat z ještě větší blízkosti, viděl by, jak muž rozvážně hladí obrovskou perskou kočku, jež mu spokojeně dřímá na klíně, zatímco její duchem nepřítomný páníček sleduje pouštní krajinu, která se mu rozprostírá před očima, a v myšlenkách se toulá na hony daleko.

Muž byl asi třicetiletý, vysoký, štíhlý a měl ostře řezanou tvář. V pohledu se mu zračila hluboká únava. Kdyby se ho někdo zeptal na jeho příběh, mohl by mu říct, že před pouhými deseti měsíci vedl obyčejný, nudný život advokáta v malém městečku na severu Španělska.

Než přišla apokalypsa a všechno šlo do háje, jeho každodenní život se odvíjel mezi prací, rodinou, přáteli a hlubokým bolestným prázdnem, které v něm před necelým rokem zanechala manželčina smrt. Jeho život se zdál zacyklený v nekonečném kruhu smutku a rutiny, nicméně jednoho dne před deseti měsíci se všechno náhle změnilo.

Úplně všechno.

Nejprve se objevila řada matoucích zpráv, typických novinových noticek, kterým zpravidla nikdo nevěnuje sebemenší pozornost. Skupinka džihádistů jakési vzdálené republiky bývalého Sovětského svazu dostala úžasný nápad, že přepadne někdejší sovětskou vojenskou základnu v Dagestánu a získá tak chemické zbraně, zajatce nebo prostě jen konvenční výzbroj, kterou pak prodá na černém trhu. Co to ale přesně bylo, o tom se už dneska můžeme jenom dohadovat.

Útočníci však netušili, že základna je bývalým centrem bakteriologického výzkumu, kde ve skleněných zkumavkách pokojně podřimují jedny z nejagresivnějších virových kmenů na světě. Abychom nebyli nespravedliví, na vině nebyli pouze džihádisté. Tahle základna představovala napůl zapomenutý pozůstatek někdejšího sovětského impéria a ani tajné západní služby o její existenci nevěděly. To však byla prkotina ve srovnání s tím, co následovalo.

Ať tak či onak, jisté je, že útok byl vydařený. Anebo dokonale zpackaný, jak se to vezme. Základnu se jim sice podařilo obsadit, nicméně mimoděk i něco vypustili, maličký kmen bytosti, jež nikdy neměla být stvořena. A tak se stalo, že všichni válečníci byli do osmačtyřiceti hodin po útoku mrtví. Nebo skoro mrtví.

Nejhorší na tom všem ale bylo, že ona bytůstka, onen virus se dostal na svobodu, a protože mu nic ani nikdo nestál v cestě, šířil se jako oheň africkou savanou.

Zpočátku se o tom pochopitelně nic nevědělo. Jak ve staré důvěřivé Evropě, tak v Americe a Asii běžel život klidně a spokojeně dál. V prvních dvaasedmdesáti hodinách se dalo ještě něco udělat, pandemie mohla být zastavena. Dagestán byl ovšem příliš malou a chudou zemí, a i kdyby se tamní vláda o něco pokusila, neměla by dostatek prostředků. Doba inkubace se tak dovršila a nákaza propukla naplno.

Bylo už příliš pozdě.

Nikdo, dokonce ani advokát s ostře řezanou tváří, se neznepokojoval, dokud nepřešla řada dní. První zprávy o zvláštní, krvácivé horečce uprostřed kavkazských hor se v tisku a televizi objevovaly jako šelest v pozadí, téměř zapadly mezi zprávami o nové posile vítěze Ligy mistrů a bůhví kolikátém politickém skandálu.

I přesto, že jí téměř nikdo nevěnoval pozornost, existovala dál a šířila se.

Musely uběhnout další dny, aby konečně někomu došlo, že je něco v hrozném nepořádku. Rozsáhlé oblasti Dagestánu zůstávaly potmě a potichu, jako by tam nežil jediný člověk. Vláda malé autonomní republiky začala zjišťovat příčiny, a to, co zjistila, ji tak vyděsilo, že okamžitě zavolala do bývalé velmoci Ruska, aby problém vyřešilo. Ovšem to, na co přišli Rusové, bylo tak příšerné, že okamžitě nařídili uzavřít hranice nejen Dagestánu, ale také vlastní země.

Nicméně už bylo příliš pozdě.

Zprávy začaly prosakovat do celého světa. Nejdřív jen jako šuškanda, později přes řadu prohlášení a reakcí na prohlášení ruské vlády, Centra pro kontrolu nemocí v Atlantě (CDC) a dalších sedmi organizací, které tvrdily, že se jedná o epidemii eboly, pravých neštovic, nilské horečky, marburské horečky nebo některé dosud nepoznané nemoci. Zatímco kolovaly stále nafouklejší a neuvěřitelnější fámy, temný stín, jdoucí v šlépějích uprchlíků, kteří tomu, ať už tím mysleli cokoliv, chtěli uniknout, přeskočil z Dagestánu do sousedních zemí. Ve snaze dostat situaci pod kontrolu se Putinova vláda nakonec usnesla na jistých opatřeních a po celé zemi vyhlásila informační embargo, v rámci Ruské federace zrušila svobodu tisku a jen tak mimochodem, jako by se jí ani moc nechtělo, požádala o neodkladnou mezinárodní pomoc.

Nicméně opět už bylo příliš pozdě.

Tehdy už nejen advokát, nýbrž dobrá polovina veškerého lidstva sledovali, co se to v onom koutě světa vlastně děje. Zprávy přestaly být pouhými notickami a začaly se objevovat na titulních stránkách tisku. Snímky, které unikly přísné cenzuře, ukazovaly nekonečné řady uprchlíků táhnoucí se jedním směrem a stejně dlouhé zástupy vojenských jednotek směřující druhým. Nejbystřejší pozorovatelé poukazovali na podivnou situaci, při které se epidemie potlačuje vojensky, avšak jejich hlasy byly v menšině. Všichni se soustředili pouze na oficiální informace. Aby byla epidemie zpacifikována, v celé oblasti nakonec byly rozmístěny jednotky mezinárodní pomoci. Před patnácti dny mohly mít nějakou šanci na úspěch.

Nicméně tehdy už bylo zase příliš pozdě. Problém dosáhl nečekaně globálních rozměrů, když se jednotky mezinárodní pomoci začaly stahovat do zemí svého původu poté, co několik jejich členů bylo zraněno těmi, jimž přišli na pomoc. Tehdy se pandemie definitivně vymkla kontrole, ačkoliv to zatím nikdo netušil. Bylo by nejrozumnější fyzicky eliminovat nakažené (vlády již začínaly mít jasnou představu o tom, proti čemu bojují), ale politické zájmy a moc veřejného mínění zvítězily nad zdravým rozumem.

Poslední možnost dostat pandemii pod kontrolu tak byla promarněna. A virus vyrazil na smrtící tažení a pandemii změnil v apokalypsu.

To už byl advokát vystrašený stejně jako celý zbytek lidstva, který měl přístup k televizi, rádiu nebo internetu. Sdělovací prostředky nepřestávaly o pandemii vysílat zprávy. Advokát denně bezmocně sledoval, jak virus dobývá další území. Netrvalo dlouho a přestaly chodit zprávy z Dagestánu. Krátce nato také z Ruska… A Polska, Finska, Turecka, Íránu a postupně ze všech států zeměkoule. Virus jako ropná skvrna zamořil celou planetu, ale ani tehdy neoblomná cenzura nepřestala kontrolovat veškeré informace. Evropská komise přijala bezprecedentní usnesení o zřízení výjimečného krizového kabinetu, který však zprávy pouštěl po kapkách, a tak zatím polovina evropských zemí neprodyšně uzavřela hranice a vyhlásila výjimečný stav. To už na internetu začaly vyskakovat první po-plašné zvěsti o chodících mrtvolách nebo o nemocných posedlých extrémní agresivitou. Nechyběly ani hlasy o vládě mimozemšťanů nebo Antikrista, o genetických experimentech a příšerách z podsvětí. Vzniklo skoro tolik teorií, kolik existovalo webových stránek.

Všichni se však shodli na jediném, že ať je to cokoliv, je to velmi nakažlivé a smrtelné. A že nemoc šíří sami nakažení.

V den, kdy advokát v televizi uviděl španělského krále, oblečeného do vojenské uniformy jako při pokusu o státní převrat 23. února 1981, jak vyhlašuje stanné právo, bylo mu jasné, že ta dva týdny stará noticka už dorazila i do Španělska.

A stalo se to, že ze všech nešťastných nápadů, které mohly vlády dostat, vyšel vítězně ten nejhorší. Podle striktní lékařské logiky (izolovat nenakažené od potulujících se nemocných) se rozhodly shromáždit zdravé obyvatelstvo do vyhrazených prostor, které za tímto účelem byly zřízeny po celé zemi pod názvem Bezpečné oblasti. Oblasti tvořily vhodně ohraničené a izolované obrovské části měst, ve kterých obyvatelé měli být v bezpečí před „vektory infekce“ (v té době už bylo všem jasné, že dostat se do styku s nakaženým může skončit dost špatně).

Oproti tomu si advokát ze všech šťastných myšlenek, které ho mohly napadnout, vybral tu nejlepší. Do Bezpečné oblasti odejít nechtěl (znělo mu to stejně podezřele jako Varšavské ghetto), a když jeho čtvrtí procházela vojenská evakuační jednotka, schoval se a počkal, až budou všichni pryč, a dobrovolně zůstal doma sám.

Sám.

Ale ne nadlouho.

Během několika dnů svět začal skutečně kolabovat. Docházelo k výpadkům energie a komunikačních prostředků, protože zaměstnanci zodpovědní za údržbu přestávali chodit do práce nebo jen tak beze stopy mizeli. Televizní stanice po celém světě vysílaly výhradně archivní filmy, přerušované stručným zpravodajstvím, v němž se téměř hystericky apelovalo na celou populaci, aby odešla do Bezpečných oblastí. Rozpolcená cenzura byla tehdy zcela prolomena. Otevřeně se připouštělo, že nemocní po své smrti záhadně znovu ožívají a poté je cosi nutí být extrémně agresivní k ostatním živým tvorům. Znělo to jako námět na béčkový film a bylo by to všechno směšné, kdyby to nebyla pravda. A kdyby se kvůli tomu během několika málo dní celý svět nezhroutil.

Malý zlořád ze zkumavky, který byl před dvaceti dny omylem vypuštěn na svobodu, ukázal svou pravou tvář.

Události v dalších osmačtyřiceti hodinách se dají jen těžko popsat. Systém se rozpadal na kusy, ve většině částech světa vypadával elektrický proud a nikdo neměl globální vizi. Ukázalo se, že uprchlíci uvnitř

Bezpečných oblastí jsou chyceni ve smrtelné pasti. Hluk a přítomnost lidské masy působily na nemrtvé zrůdy, které se již libovolně pohybovaly po celém světě, jako magnet. Opravdová panika vypukla tehdy, když hordy nemrtvých tato centra oblehly, mnohá prolomily a vpadly do nich s katastrofálními následky, protože z většiny uprchlíků se zároveň také stali nemrtví. Oficiální výzva se v těch několika málo ještě fungujících vysílačích radikálně změnila a nyní se k odolávajícím Bezpečným oblastem zakazovala přibližovat.

Nicméně zase už bylo pozdě. Příliš pozdě. Situace se už vymkla jakékoliv možné kontrole.

V izolaci vlastního bytu uprostřed opuštěné čtvrti advokát, jehož jedinou společností byl líný perský kocour Lúculo, ohromeně přihlížel celému debaklu. Jakmile přestal fungovat i internet, začal se připravovat na nejhorší.

A to na sebe nenechalo dlouho čekat. Neuplynulo ani osmačtyřicet hodin a po dřívější klidné ulici na předměstí jednoho severošpanělského městečka se začali potulovat nemrtví. Advokát si s hrůzou uvědomil, že sice přežil, ale je lapen ve vlastním bytě. Několik dalších dní z bezpečí svého okna vystrašeně sledoval nekonečnou přehlídku nemrtvých.

Bylo to peklo na zemi.

Po pár dnech došel k rozhodnutí, že byt opustí a uteče do Bezpečné oblasti ve Vigu, která byla z jeho městečka nejblíž. Motivací nebyla jenom potřeba vidět další lidské tváře. Ve skutečnosti mu docházelo jídlo a voda. Měl na výběr pokusit se vyhnout se nemrtvým a dostat se na chráněné místo, nebo ve vlastním bytě zemřít hlady. Dostat se do Bezpečné oblasti byla i přes oficiální zákaz jeho jediná opravdová šance.

A tak začala jeho několikadenní osudová cesta, při které každou chvíli bojoval o život, procházel zničenými vesnicemi a na silnicích viděl tragické nehody, ke kterým nikdo nespěchal na pomoc. Když na opuštěné plachetnici z pontevederského přístavu konečně doplul podél pobřeží až do Bezpečné oblasti ve Vigu, ztratil i svou poslední naději. Bezpečná oblast v někdejším svobodném přístavu Vigo byla zcela a úplně zničená. Kromě stovek, tisíců nemrtvých, kteří bezcílně bloumali sem a tam, nikdo nezůstal naživu.

Když se začal vážně zaobírat myšlenkou na sebevraždu, jeho pozornost upoutala stará zrezivělá nákladní loď jménem Zaren Kibiš, která i nadále kotvila v přístavu, a navíc vykazovala známky života. Na palubě lodi mu posádka, teď už tvořená jen hrstkou přeživších, kteří se tam shromáždili, vyprávěla o posledních hororových hodinách Bezpečné oblasti ve Vigu: o hladu a nemocech a jak pod útokem nemrtvých nakonec padla. Byl to příběh, který se v té době opakoval na tisíceru míst po celém světě.

A pak se na něj ještě jednou usmálo štěstí. Na palubě Zaren Kibiše poznal malého, světlovlasého, asi čtyřicetiletého Ukrajince s neuvěřitelně modrýma očima a velkým knírem jménem Viktor „Prit“ Pritčenko. Ukrajinec byl jeden z mála přeživších z Bezpečné oblasti ve Vigu a na palubě lodi hledal stejně jako on útočiště. Pracoval jako jeden z pilotů vrtulníku, které si vláda každé léto najímala z východoevropských zemí, aby ve Španělsku bojovali proti lesním požárům. Apokalypsa Ukrajince překvapila ve Vigu, daleko od domova a rodiny. Není divu, že se Pritčenko s advokátem, který byl stejně jako on osamělý a smýkaný chaosem oněch dní, brzy spřátelil.

Po několika šílených týdnech, kdy museli bojovat nejen s nemrtvými, ale také s despotickým a vyšinutým kapitánem lodi, nakonec společně vymysleli plán. Ukrajincův vrtulník, protipožární Sokol, pořád stál na lesní základně jen pár kilometrů od přístavu, a kdyby se dostali až k němu, mohli by se pokusit doletět na Kanárské ostrovy. Bylo to jedno z mála míst na celém světě, které se díky své izolaci dokázalo pandemii ubránit a kde se podle posledních zpráv vláda a přeživší pokoušeli shromáždit poslední zbytky civilizace dříve, než se systém nadobro zhroutí.

Zbývalo jen vyřešit problém, jak přelstít hlídku kapitána lodi a jeho ozbrojených námořníků, kteří byli pohrouženi do vlastních plánů, jak si zachránit kůži (plánů, v nichž Prit a advokát byli pouhými postradatelnými pěšci). Když se jim díky riskantní strategii, při které museli projít spáleným městem, konečně podařilo utéct, všechno vypadalo dost nadějně.

Nicméně ještě museli obstát v další zkoušce.

V opuštěné bývalé prodejně aut, kterou si vybrali jako dočasné útočiště pro přenocování, se ukrajinskému pilotu Viktoru Pritčenkovi stala při manipulaci s malým pyrotechnickým zařízením absurdní nehoda. To, co by v normálních podmínkách bylo pouhým domácím úrazem, za těchto okolností představovalo vážné zranění, které bez lékařské pomoci mohlo být smrtelné.

Ukrajinec utrpěl popáleniny druhého stupně a přišel o tři prsty, a tak advokát neměl na vybranou a musel se ho pokusit dostat do nemocnice. Nepochyboval o tom, že v ní nenajde jediného lékaře a že s největší pravděpodobností bude plná nemrtvých, ale doufal, že tam obstará potřebný lékařský materiál, aby kamaráda ošetřil.

Nepočítal však s tím, že by se z obrovské opuštěné nemocnice s desítkami chodeb, sálů a tmavých schodišť mohla stát smrtelná léčka, ve které uvíznou. Skončili obklíčeni nemrtvými a ztraceni v útrobách budovy. Když však situace začínala být zoufalá, objevila se Lucía, aby je vysvobodila.

V ponuré, spletité budově obývané nemrtvými, jež připomínala výjev z noční můry choromyslného, byla tahle dívka osobou, kterou by čekali nejmíň. Bylo jí něco přes sedmnáct, byla vysoká a štíhlá a měla dlouhé černé vlasy, které se náramně hodily k uhrančivým zeleným očím mandlového tvaru. Do tmavých chodeb zapadala tak strašně málo, až si advokát a Pritčenko chvíli mysleli, že trpí nějakou halucinací. Teprve když jim dívka odvyprávěla svůj příběh, dozvěděli se, že je stejně jako oni dva jen další vyděšenou přeživší, pro niž tam milosrdný osud našel útočiště.

Nemocniční sklep připomínal opevněnou vodotěsnou komoru. Měl jen dvoje vstupní dveře a oboje byly dobře zabezpečené. V posledních chaotických dnech byla Lucía nešťastnou náhodou odtržena od rodiny, a když se zmizelé rodiče snažila najít, souhrou okolností skončila v této nemocnici. Stejně jako tisíce jiných osob ztracených ve zmatku posledních dní žádné příbuzné nenašla, nicméně nakonec začala spolupracovat jako pomocná sestra s hrstkou vyčerpaných lékařů, kteří se zatvrzele snažili udržet nemocnici v chodu.

Když se kolem budovy nakonec srotil dav nemrtvých, Lucía našla bezpečný úkryt ve sklepě, kde její jedinou společnicí byla sestra Cecilia, zdravotnice a jeptiška, jež se dobrovolně rozhodla setrvat v nemocnici až do samého konce. Od té chvíle byly zabarikádované ve sklepě a čekaly na příchod záchranných jednotek, které ovšem nikdy nedorazily. Dívka se z bezpečí úkrytu odvážila vyjít jenom proto, že na chodbě zaslechla výstřely a ozvěny lidských hlasů.

Nutno říct, že byla stejně překvapená jako advokát a pilot. Místo očekávané statečné jednotky záchranářů narazila na dvojici špinavých, vyhladovělých a ztracených uprchlíků, z nichž jeden byl dost vážně zraněný a oba se nacházeli na pokraji úplného vyčerpání.

Jiný by to už vzdal, dívka nicméně zareagovala jako starší a mnohem zkušenější žena. Odtáhla oba nové přeživší a jejich chlupatou zrzavou kočku do sklepa, kde patrně jediná žijící zdravotní sestřička na stovky kilometrů daleko, sestra Cecilia, ošetřila Ukrajince a kde advokát i jeho přítel po řadě týdnů hrůzy konečně našli pohodlné, teplé a bezpečné útočiště.

Nadcházející měsíce uběhly jako sen. Pohodlně se zabydleli v bezpečí sklepa, kde měli hojné zásoby jídla pro stovky lidí a samostatné elektrické generátory, a všichni čtyři přeživší se oddali klidné podzemní existenci, zatímco čekali na něco, co by jim umožnilo vyjít ven.

Nepředvídatelná událost je však znovu donutila opustit pohodlné doupě a pokračovat v původním plánu dostat se na Kanárské ostrovy. Silná letní bouřka pár kilometrů od nemocnice vyvolala požár. Na opuštěném místě plném hořlavých zbytků a křovin se oheň, který nikdo nekontroloval a ani se ho nesnažil uhasit, rozšířil skoro až ke dveřím bývalé moderní nemocnice. Naši čtyři přeživší se jen šťastnou náhodou dozvěděli o blížící se ohnivé pohromě dřív, než bylo příliš pozdě. Z budovy se jim podařilo utéct ve chvíli, kdy první plameny začaly olizovat nemocniční zdi. Neměli však skoro žádný čas na to, aby se na cestu dostatečně vybavili.

A tak před dvěma dny nastoupili do vrtulníku, a jakmile natankovali plnou nádrž a do závěsné nosné sítě naložili tolik rezervních barelů s palivem, kolik se jich tam vešlo, rozletěli se směrem ke Kanárským ostrovům. Jednomu z mála míst, kde, jak se domnívali, najdou zbytky lidstva. A soustředili se na jedinou myšlenku.

Přežít.

Vydalo: Argo, říjen 2018
Překlad: Iveta Gonzálezová
Vazba: vázaná
Počet stran: 272
Cena: 298 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít