Hřbitovní královna vás zve k posezení mezi náhrobními kameny

Když jsem kdysi viděla trailer na titul Okřídlená duše, myslela jsem si v první chvíli, že se jedná o film. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že je to chystaná kniha nakladatelství Knižní klub! Na nějaký čas jsem na ni zapomněla, než na mě v knihkupectví vykoukla ta krásná obálka. Knihu jsem si pořídila a pak ji jednoho deštivého podzimního odpoledne otevřela – a to jsem neměla dělat, protože přesně takhle vznikají závislosti.

 

Okřídlená duše – první díl série Hřbitovní královna – u nás vyšla už v roce 2012. Následující dva roky přinesly vždy po jednom dalším dílu. V té době však autorku Amandu Stevensovou potkala rodinná tragédie, a tak se z pochopitelných důvodů v psaní odmlčela. V roce 2016 vypustila v rychlém sledu do světa další dva díly série, následované finálním, šestým svazkem na začátku roku 2017. Na český překlad čtvrté knihy jsme si však museli počkat až do srpna letošního roku. Podle všeho to ale vypadá, že pátá kniha u nás vyjde ještě letos, a doufejme, že na velkolepé finále nebudeme muset čekat zase pár let…

Nikdy si mrtvých nevšímej.
Nedívej se na ně, nemluv na ně.
Nepřipusť, aby vycítili tvůj strach.
Nikdy se nedruž s  těmi, koho duchové pronásledují.
A nikdy, nikdy nepokoušej osud!

Poměrně jednoduchý soubor pravidel, co říkáte? Hlavní hrdinka série – Amelia Grayová – se jich drží jako klíště. Od svých devíti let totiž běžně vídá duchy a tato pravidla jsou to jediné, co stojí mezi ní a světem mrtvých. Duchové totiž touží po tom, co nemohou mít – po našem teple, které z nás vysávají, čímž nás přivádějí na pokraj smrti. Vzhledem k tomu je poměrně zajímavá volba jejího povolání – Amelia je totiž restaurátorkou hřbitovů. Přesto bylo vše jakž takž v pořádku, než se přestěhovala do Charlestonu a vzala práci na hřbitově Dubový háj, o čemž pojednává první kniha série Okřídlená duše. Pak to šlo všechno… inu, do háje. Amelia se zapletla s detektivem Johnem Devlinem, jehož minulost rozhodně není růžová a který je skeptický vůči nadpřirozenu, až to bolí. Trošku si zalaškovala s voodoo, utekla vrahovi (opakovaně), zjistila, že její rodina je samé kvítko a přátelé tu nezůstávají navěky… A pak ji navštívil duch ženy, která vypadá úplně jako ona, aby nakonec Amelia zjistila, že všechno může být ještě horší. A to plujeme jen po povrchu čtyř u nás zatím vydaných dílů…

V Okřídlené duši autorka představila hlavní hrdiny, nastavila pravidla (která pak hodlá sama porušovat) a ukázala, v čem tkví její největší síla. Celá série jednoznačně vyniká dokonale mrazivou atmosférou, kterou si mě získala – ať už se jedná o objasňování vražd či minulosti postav, o duchy nebo o přitažlivost mezi ústřední dvojicí, která je až hmatatelná. Amanda Stevensová s textem pracuje s mistrnou lehkostí a zdařile vybalancovává hororové pasáže s romantickou a detektivní zápletkou. Jako autorka má neskutečný cit pro popisy. V jednu chvíli vám nějaký hřbitov představí jako nádherné místo prodchnuté mírem, a vzápětí, jako mávnutím kouzelného poutku, je z něj dějiště událostí, z nichž vám tuhne krev v žilách.

Když Amanda Stevensová píše o nadpřirozenu, nechává velice často pracovat vaši vlastní fantazii, což má své kouzlo – dokáže vás to totiž vyděsit víc, než kdyby se snažila explicitními popisy šokovat za každou cenu. Jistě, něco vykreslí pěkně dopodrobna, včetně nechutných detailů, ale mnohem častěji spíš jen naznačuje. Tady zmíní nějaký zvuk, nějaký pach, chladný vánek… Vytváří tím hustou atmosféru, z níž vám místy naskočí husí kůže, a přitom nechává značný díl práce na samotných čtenářích – nadhodí, že pod tou postelí něco číhá, ale je už na vás, co si tam představíte…

Druhý svazek s názvem Království pak pokračuje v nastaveném kurzu a odhaluje navíc ledacos z Ameliiny minulosti. Hlavní hrdinka dostane nabídku, aby zrestaurovala hřbitov v městečku Ahser Falls. Jenže tohle město umírá – pod nánosy pýchy, křivd, lží a hříchů. Není divu, že takové místo, odlehlé, znesvěcené a zvrácené, přitahuje pozornost Zla, a to chce Amelii.

Zatímco v prvním díle vsadila Amanda Stevensová především na detektivní zápletku, zde přešla spíš k duchařskému hororu ve znamenité kombinaci s thrillerem. Jednotlivé popisy jsou velice sugestivní, a díky tomu máte pocit, jako by na vás prostředí knihy vyskočilo z raných gotických románů. Řada tajemství, intrik či odhalených spiknutí, včetně rodinné tragédie, si ve své propracovanosti nezadá s velikány, jako jsou Galsworthy, Thackeray nebo Hardy. Zřetelnou inspiraci můžeme spatřit také v povídce Alana Edgara Poea – Zánik domu Usherů, a to nejen co se parafráze rodinného jména týče.

Po těchto událostech se hrdinka v knize Prorok vrací zpět do Charlestonu, kde si někteří nejmenovaní duchové vymíní, aby je pomstila či odhalila jejich vraha. Do toho se pak Amelia musí potýkat s bytostmi, které sem vpustila, když porušila svá pravidla.

V podobném – více „městském“ duchu – se pak nese i čtvrtý díl Návštěvnice. Amelia řeší svůj vztah s Devlinem, který je poměrně vratký, jelikož před sebou oba mají tajemství. O Devlina se začínají zajímat jeho příbuzní, aby ho dostrkali k rodinnému poslání, které, jak každý čtenář rychle vytuší, nebude Amelii zrovna po chuti, vzhledem k jejímu původu a schopnostem. Sama Amelia se shodou náhod dostává k tajuplnému Krollovu hřbitovu, kde je pochováno několik desítek účastníků hromadné sebevraždy. Při tom všem úspěšně kope do vosího hnízda minulosti vlastní rodiny. Ačkoliv v jejím případě je to spíš hnízdo agresivních sršňů…

S každým dalším dílem je tahle série trochu víc přitažená za vlasy. Všeho je tady tak nějak… moc. Příliš mnoho tajemství, prazvláštních rodinných vazeb, děsivých úmrtí a podivných (nejen) strašidelných náhod točících se kolem hlavní hrdinky. Kromě toho se v celé sérii dá najít celá řada objektivních nedostatků. Stačí zmínit například občas ne zcela logické chování Amelie, která plaší v situacích, kdy to není třeba, a naopak v okamžicích, kdy by většina lidí dostala hysterický záchvat, je úplně v pohodě. Nebo třeba její vztah s temným, nebezpečným a tajnůstkářským Devlinem, který ve čtvrtém svazku už sklouzává trochu do klišé paranormálních romancí.

Ale víte co? Mně jsou všechny výše uvedené neduhy ukradené. Série Hřbitovní královna je totiž perfektní guilty pleasure. Já vím, že to není kdovíjak vysoká literatura, přesto se na každý další díl těším. Díky úžasné atmosféře je celá série jaksi… hypnotizující a intenzivní způsobem, který by člověk na první pohled vůbec nečekal. Vyprávění plyne kupředu jen pozvolna, akce tu není přehnané množství, přesto to ve výsledku absolutně nevadí. Je to jako brodit se melasou – sice pomalé, ale také ohromně sladké. Budete zmítáni mezi touhou dozvědět se konečně, jak to celé dopadne, a přáním ještě chvíli setrvat lapeni v síle okamžiku dané scény.

Amanda Stevensová vás vtáhne do děje a vytvoří pro vás temné a neodolatelné prostředí, díky němuž snadno – a rádi – zapomenete na všechny případné nedostatky.