S. Jae-Jonesová: Píseň stínů

Ukázky z knih / 24.9.2018 /

Velké finále příběhu o Králi duchů a jeho velké lásce, který začal v knize Píseň zimy.
Liesl se vrátila mezi smrtelníky a zjistila, že život bez Krále duchů je těžší, než si myslela. Její mladší bratr Josef je chladný a vzdálený, zatímco Liesl nemůže zapomenout na uhrančivého mladíka a na hudbu, již v ní inspiroval. 

 

ANOTACE:
Liesl se soustředí na svou hudební kariéru. Snaží se hledět jen do budoucnosti a nikoli nazpět, ale i tak je život mezi smrtelníky těžší, než si myslela. Její mladší bratr Josef je chladný a vzdálený, zatímco Liesl nemůže zapomenout na uhrančivého mladíka, kterého nechala v podzemí, a na hudbu, již v ní inspiroval. Když se ale bariéra mezi světy začne rozpadat, Liesl se musí vrátit do podzemí, aby odhalila tajemství života a smrti Krále duchů. Může zlomit pradávná pravidla světů? A jaký je skutečný význam oběti, když je osud celého světa a lidí, které miluje, v jejích rukou?

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Část 1

VÝZVA

„Vžádném případě,“ bouchla Constanze hůlkou o zem. „Já to zakazuji!“

Po večeři jsme se shromáždili v kuchyni. Máma myla nádobí po hostech a Käthe narychlo vařila špecle se smaženou cibulí pro zbytek rodiny. Josefův dopis ležel otevřený na stole jako zdroj mojí záchrany a vzteku mé babičky.

Mistr Antonius je mrtvý. Jsem ve Vídni. Rychle přijeď. Rychle přijeď. Slova mého bratra ležela na stole, všem na očích, ale já s Constanze jsme se nemohly shodnout, co znamenají. Já je pokládala za výzvu, abych přijela. Babička s tím nesouhlasila.

„Zakazuješ co?“ odsekla jsem. „Abych odpověděla Josefovi?“

„Abys šla svému bratrovi na ruku s těmihle nesmysly!“ Constanze důrazně ukázala prstem na dopis na stole mezi námi, jako by jej obviňovala, a pak zeširoka a divoce máchla směrem do tmy a neznáma venku za naším prahem. „S tím jeho… jeho muzikantským blouzněním!“

„Nesmysly?“ zeptala se matka zostra a na chvíli přestala drhnout hrnec. „Jaké nesmysly, Constanze? Máš na mysli jeho kariéru?“

Rok předtím můj bratr opustil svět, který znal, a vydal se za svými sny – našimi společnými sny –, že se stane světoznámým houslistou. Ačkoli byl provoz hostince naším denním chlebem, hudba pro nás byla odjakživa božskou manou. Táta býval dvorním hudebníkem v Salcburku, kde se potkal s mámou, která bývala divadelní zpěvačkou. To vše ale bylo předtím, než tátu jeho hýřivý a marnotratný život zahnal zpátky na bavorský venkov. Josef byl z nás všech nejlepší, nejšikovnější, nejvzdělanější, nejukázněnější, nejnadanější a povedlo se mu to, co my ostatní neudělali a ani udělat nemohli: utekl.

„Do toho ti nic není,“ obořila se Constanze na svou snachu. „Nestrkej ten svůj špičatý nos do věcí, o kterých nic nevíš, ty fúrie.“

„Jenže ono mi do toho přece jen něco je.“ Mámě se vzdouvaly nozdry. Odjakživa byla chladná, klidná a důstojná, ale babička věděla, jak se jí dostat pod kůži. „Josef je můj syn.“

„Patří Králi duchů,“ zabručela Constanze a tmavé oči jí svítily zápalem víry. „A ne tobě.“

Máma otočila oči v sloup a znovu začala mýt nádobí. „Těch tvých skřetů a báchorek už bylo dost, ty stará ježibabo. Josef už je na pohádky a pověry trochu starý.“

„Tak to povídej támhleté!“ Constanze na mě namířila křivým prstem a já pocítila sílu jejího přesvědčení jako blesk v hrudi. „Ona věří. Ona ví. Ona si v duši nese otisk doteku Krále duchů.“

Po zádech mi přeběhl mráz, jako by mě po kůži hladily ledové prsty. Nic jsem na to neřekla, ale cítila jsem zvědavý pohled Käthe na mé tváři. Kdysi by se možná společně s matkou ušklíbala nad pověrčivými povídačkami naší babičky, ale mezitím se změnila.

I já jsem se změnila.

„Musíme myslet na Josefovu budoucnost,“ namítla jsem tiše. „Na to, co potřebuje.“

Ale co vlastně potřeboval můj bratr? Pošta přišla teprve předchozího dne, ale já už jsem si jeho odpověď přečetla tolikrát, že se dopis málem rozpadal pod tíhou mých nevyřčených a nezodpovězených otázek. Rychle přijeď. Co tím asi myslel? Že se k němu mám připojit? Jak? Proč?

„Co Josef potřebuje,“ řekla Constanze, „je vrátit se domů.“

„A co přesně tady najde, až se vrátí?“ zeptala se máma a zuřivě útočila na zarezlé místo na pomačkaném hrnci.

S Käthe jsme se na sebe významně podívaly, ale raději jsme se věnovaly práci a nic neříkaly.

„Nic. A basta,“ pokračovala zahořkle. „Nic než jen dlouhou a pomalou cestu do chudobince.“ Prudce třískla kartáčem o stůl a rukou od mýdla se chytila za nos. Co zemřel táta, mezi jejími obočími se neustále objevovala a zase mizela tatáž vráska, která byla s každým dalším dnem hlubší a hlubší.

„To mám nechat Josefa, aby se staral sám o sebe?“ zeptala jsem se. „Co bude dělat, když je tak daleko a bez přátel?“

Máma se kousla do rtu. „Co bychom podle tebe měli dělat?“

Na to jsem neměla odpověď. Neměli jsme peníze na to, abychom se dopravili za ním, ani abychom jej přivezli domů.

Zavrtěla hlavou. „Ne,” řekla rozhodně. „Bude lepší, když Josef zůstane ve Vídni. Ať zkusí štěstí a zanechá po sobě stopu ve světě, jak si to přeje Bůh.“

„Co si přeje Bůh, není důležité,“ zahudrovala Constanze. „Záleží na tom, co vyžaduje staré právo. Když je obere o jejich oběť, všichni za to zaplatíme. Blíží se divoký hon a ten s sebou nese smrt, záhubu a zkázu.“

Ozvalo se bolestivé zasyčení. Vylekaně jsem zvedla hlavu a uviděla Käthe, jak si saje krev z prstu, do kterého se omylem řízla nožem. Znovu začala vařit večeři, ale když krájela vlhké těsto na nudle, třásly se jí ruce. Vstala jsem a začala dělat špecle místo ní a ona se ladně přesunula k pánvi s cibulí.

Máma vydala znechucený povzdech. „Nezačínej s tím zase.“ S Constanze si vjížděly do vlasů, co jsem si pamatovala, a jejich hašteření mi znělo stejně povědomě jako Josef, když cvičí stupnice. Ani táta mezi nimi nedovedl nastolit mír, protože se vždy stavěl na stranu své matky, i když ve skutečnosti souhlasil se svou manželkou. „Kdybych si nebyla dávno jistá, že máš připravené místečko v pekle, ty panovačná semetriko, modlila bych se za tvou nesmrtelnou duši.“

Constanze praštila rukou do stolu, až dopis nadskočil a my ostatní s ním. „Copak nevidíš, že se snažím zachránit Josefovu duši?“ vykřikla a od úst jí odletovaly sliny.

To nás zaskočilo. Navzdory své popudlivé a nestálé povaze se Constanze málokdy přestala ovládat. Svým způsobem byla stejně soustavná a spolehlivá jako metronom, který tiká tam a zpátky mezi pohrdáním a opovržením. Naše babička byla strašidelná, ne ustrašená.

Pak se mi vrátil hlas mého bratra. Já se tady narodil. Měl bych tu i zemřít.

Halabala jsem naházela nudle do hrnce a vyšplouchla na sebe vařící vodu. Z hlubin mých vzpomínek se bez pozvání vynořil obraz očí černých jako uhlíky a ostře řezaných rysů.

„Holka,“ zaskřehotala Constanze a upřela na mě svoje tmavé oči. „Ty víš, co je Josef zač.“

Nic jsem neodpověděla. Jediné zvuky, které se teď rozléhaly kuchyní, bylo bublání vařící vody a prskání smažící se cibule, zatímco jsme s Käthe dodělávaly večeři.

„Cože?” zeptala se máma. „Co to má znamenat?“

Käthe se na mě podívala úkosem, ale já jen scedila špecle a vysypala je na pánev s cibulí.

„O čem to proboha mluvíš?“ naléhala máma. Obrátila se ke mně. „Liesl?“

Mávla jsem na Käthe, ať mi přinese talíře, a začala podávat večeři.

„Takže?“ zašklebila se Constanze. „Co na to řekneš, holčičko?“

Ty víš, co je Josef zač.

Pomyslela jsem na lehkovážná přání, která jsem měla v dětství ve tmě, chtěla jsem krásu, uznání, chválu, ale žádné z nich nebylo tak horoucí ani tak zoufalé jako to, které jsem opravdu vyslovila, když jsem slyšela svého bratra tiše plakat uprostřed noci. Käthe, Josef i já jsme v dětství prodělali spálu. My dvě s Käthe jsme byly malé děti, ale Josef teprve miminko. Se sestrou jsme se dostaly z nejhoršího ven, ale bratříček byl po nemoci úplně jiné dítě.

Proměnče.

„Vím přesně, kdo je můj bratr,“ řekla jsem tiše, spíš sama sobě než své babičce. Postavila jsem před ni vrchovatou misku nudlí a cibule. „Dobrou chuť.“

„Pak také víš, proč se Josef musí vrátit,“ odpověděla Constanze. „Proč musí přijít domů a žít.“

Nakonec se všichni vracíme.

Proměnče se nemohlo příliš vzdálit od podsvětí, jinak by uvadlo a vytratilo se. Můj bratr nemohl žít mimo dosah Krále duchů, leda by jej držela síla lásky. Mojí lásky. Jen díky ní byl svobodný.

Pak jsem si vzpomněla na pocit, že mi po kůži lezou tenoučké prsty jako větvičky v křoví, vybavila jsem si obličej poskládaný z rukou a tisíce hlasů, jak šeptají tvoje láska je klec, smrtelnice.

Podívala jsem se na dopis položený na stole. Rychle přijeď.

„Chystáš se tu večeři jíst?“ zeptala jsem se s příkrým pohledem na plnou misku před Constanze.

Povýšeně se podívala na svoje jídlo a odfrkla si. „Nemám hlad.“

„Nic jiného rozhodně nedostaneš, otravo jedna nevděčná.“ Máma naštvaně nabodla nudli na vidličku. „Nemáme na to, abychom uspokojovali tvůj vytříbený vkus. Už si skoro nemůžeme dovolit jídlo samy pro sebe.“

Její slova hlasitě dopadla na jídelní stůl uprostřed večeře. Constanze kajícně zvedla vidličku a pustila se do jídla, jako by ten smutný výrok potřebovala přežvýkat. Ačkoli jsme po tátově smrti urovnaly všechny jeho dluhy, za každým zaplaceným účtem se vynořil další, jako když zatéká do potápějící se lodi.

Když jsme dojedly, Käthe odnesla talíře ze stolu a já začala mýt nádobí.

„Pojď,“ natáhla máma ruku ke Constanze. „Uložíme tě do postele.“

„Ne, ty ne,“ zamračila se babička znechuceně. „Ty jsi úplně k ničemu. Do schodů mi může pomoct tady holka.“

„Ta holka má jméno,“ řekla jsem, aniž bych se na ni podívala.

„Mluvím snad na tebe, Elisabeth?“ obořila se na mě Constanze.

Překvapeně jsem zvedla hlavu od nádobí a uviděla, jak se moje babička mračí na Käthe.

„Já?“ zeptala se moje sestra udiveně.

„Ano, ty, Magdo,“ zavrčela Constanze. „Kdo jiný?“

Magda? Podívala jsem se na Käthe a pak na mámu, která vypadala stejně zmateně jako my ostatní. Jdi, vyslovila bez hlasu. Käthe se zašklebila, ale nabídla babičce paži a svraštila čelo, když ji Constanze zlomyslně sevřela vší silou.

„Přísahala bych,“ postěžovala si máma a sledovala, jak spolu Käthe a Constanze stoupají po schodech, „že je každým dnem bláznivější.“

Vrátila jsem se k nádobí. „Je stará,“ odpověděla jsem. „Asi se s tím musí počítat.“

Máma si odfrkla. „Moje babička byla bystrá až do smrti, a to byla o celé věky starší než Constanze.“

Nic jsem na to neřekla, jen jsem namočila umyté talíře do dřezu s čistou vodou a podávala je mámě, která je utírala.

„Neměly bychom jí jít na ruku,“ řekla spíš sama sobě než mně. „Skřítci. Divoký hon. Konec světa. Člověk by si snad myslel, že ona těm pohádkám vážně věří.“

Popadla jsem čistý roh své zástěry, vzala do ní talíř a začala s mámou utírat nádobí. „Je stará,“ zopakovala jsem. „Tyhle pověry tady kolují odjakživa.“

„Ano, ale jsou to jenom příběhy,“ opáčila netrpělivě. Nikdo jim doopravdy nevěří. Občas pochybuji o tom, jestli si Constanze uvědomuje, že žijeme v realitě, a ne v pohádce, kterou si vymyslela.“

Nic jsem neodpověděla. Dosušily jsme nádobí a uklidily je, setřely jsme linky a stoly a zametly špínu z kuchyňské podlahy, a pak se rozešly každá do své ložnice.

Navzdory tomu, co si myslela máma, jsme nežily v Constanzině pohádce, ale v děsivé, opravdu děsivé skutečnosti. Ve skutečnosti plné obětí a úmluv, skřetů a vodních bludiček, mýtů a kouzel a podsvětí. Já sama jsem vyrostla s příběhy své babičky, byla jsem nevěstou Krále duchů a odešla jsem. Věděla jsem lépe než kdo jiný, co následuje, když člověk poruší staré právo, které vládne životu i smrti. Co je skutečné a co ne, bylo stejně těžké rozlišit jako vzpomínky, a já žila v prostorech někde mezi tím, mezi krásnou lží a ošklivou pravdou. Ale nemluvila jsem o tom. Nemohla jsem o tom mluvit.

Protože pokud byla bláznivá Constanze, tak já také.

***

Ten chlapec hrál přímo magicky, říkali. Kdo měl vytříbený vkus a dostatek peněz, stál v dlouhé řadě před vchodem do koncertní síně, aby se vydal na cestu do neznámé říše. Sál byl malý a intimní, vešlo se tam asi dvacet diváků, ale chlapec se svým společníkem nikdy nehrál před větším publikem a byl nervózní.

Jeho maestro byl slavný houslista, génius z Itálie, ale jeho prsty se už dávno zkroutily vlivem stáří a revmatismu. Ve svých nejlepších letech prý mistr Giovanni Antonius Rossi dovedl svým hraním rozplakat anděly a roztančit ďábla, a tak posluchači doufali, že od tajemného mladého žáka starého virtuosa uslyší alespoň špetku z jeho daru.

Nalezenec, proměnče, šeptali. Objevil ho, když hrál u cesty někde na vesnici v Bavorsku.

Ten chlapec se nějak jmenoval, ale jeho jméno se ztratilo v povídačkách. Student mistra Antonia. Zlatovlasý andílek. Světlovlasý mladík. Jmenoval se Josef, ale nikdo si to nepamatoval, kromě jeho společníka, korepetitora a milence.

Společník měl také jméno, ale nikomu nestálo ani za zmínku. Tmavý chlapec. Černoušek. Sluha. Jmenoval se François, ale nikdo se neobtěžoval mu tak říkat, kromě Josefa, který jméno své lásky nosil na rtech i v srdci.

Koncert byl Josefovým uvedením do vznešené společnosti ve Vídni. Od té doby, co ve Francii začali popravovat šlechtice a vyhánět je za hranice, se mistru Antoniovi v novém domově v Paříži začaly nápadně vyprazdňovat pokladnice, neboť jeho mecenáši svoje prostředky lili spíše do Bonapartovy armády. A tak starý virtuos opustil město revoluce a vrátil se tam, kde zažil své největší úspěchy, s nadějí, že uloví zlaté rybky na mladší a pohlednější návnadu. V tuto chvíli je hostila baronka von Schenk, v jejímž salonku se konalo představení.

„Ne že mě zklameš, kluku,“ řekl maestro, když chlapci čekali před sálem na svoje vystoupení. „Naše živobytí stojí jen na tobě.“

„Ano, mistře,“ přitakal Josef, kterému vyschlo v krku. Špatně se mu v noci spalo, měl trémou stažený žaludek a sny mu narušovaly chabé ozvěny cválajících kopyt.

„Zachovej si chladnou hlavu,“ varoval jej mistr Antonius. „Žádné skuhrání a kňourání po domově. Už je z tebe muž. Buď silný.“

Josef polkl a podíval se na Françoise. Mladík na něj jemně pokývl na uklidněnou, čehož si jejich učitel dobře všiml.

„A dost,“ zavrčel mistr Antonius. „Ty,“ ukázal na Françoise, „ho přestaň rozmazlovat a ty,“ obrátil se na Josefa, „ty se laskavě seber. Teď si nemůžeme dovolit roztržitost. Začneme s několika skladbami podle mého výběru a pak zahrajeme toho Mozarta, jak jsme se dohodli, ça va?“

Josef sklopil oči před přísným pohledem svého mistra. „Ano, maestro,“ zašeptal.

„Když budeš dobrý, ale jedině v takovém případě, můžeš dát na přídavek Vivaldiho.“ Starý virtuos probodl svého žáka pronikavým pohledem. “A žádné nesmysly jako Der Erlkönig. Toto publikum je zvyklé na hudbu velikánů. Neurážej jejich sluch tou strašlivou slátaninou.“

„Ano, maestro.“ Josefův hlas byl teď sotva slyšet.

François si všiml, jak má chlapec zrudlé tváře a ztuhlou čelist, a ovinul mu teplou ruku kolem zaťatých pěstí. Buď trpělivý, mon coeur, jako by říkal svým dotykem.

Ale chlapec mu neodpověděl.

Mistr Antonius rozhrnul oponu a chlapci vyšli před publikum za zdvořilého potlesku. François se usadil ke křídlu a Josef si zatím připravil housle. Krátce se setkali pohledem, v jednom okamžiku, pocitu, otázce.

Koncert začal podle plánu, žák zahrál výběr skladeb podle svého učitele a mladík jej doprovázel na klavír. Posluchači však byli zkušení a pamatovali si, jak nebesky hrál mistr, jak je dokázal hudbou přenést úplně někam jinam. Tenhle chlapec byl sice velice zručný: Tóny zněly jasně a frázování bylo elegantní. Avšak něco jako by tomu chybělo – duch, jiskra. Znělo to jako slova známého básníka přeložená do cizího jazyka.

Možná měli přehnaná očekávání. Nadání bylo konec konců vrtkavé a ani ti, kdo pláli tím nejjasnějším plamenem, často nevydrželi.

Antonia si odnesou andělé, pokud je ďábel nepředběhne, říkávalo se o starém virtuosovi. Takový dar nebyl pro uši obyčejných smrtelníků.

Mistra Antonia dostihl jeho věk ještě dříve než Bůh nebo ďábel, ale jeho žák asi nebyl požehnaný stejným božským nadáním. Publikum poslušně tleskalo po každé skladbě a smířilo se s tím, že večer bude dlouhý a nezáživný, zatímco starý mistr se v zákulisí třásl vzteky, že jeho žák podává stále horší výkony.

Z protějšího křídla sledoval dva hudebníky ještě jeden pár očí. Byly to oči zářivé, jasně zelené barvy smaragdů nebo hlubokých vod letního jezera, a ve tmě se leskly.

Když skončil mistrův výběr, Josef a François pokračovali sonátou od Mozarta. V sále se rozhostilo znuděné, nepozorné, ospalé ticho. Ze zadních řad se ozývalo tiché chrápání a za pódiem tiše doutnal mistr Antonius. Jen ty zelené oči stále pozorně sledovaly chlapce ze stínů naproti pódiu. Vyčkávaly. Toužily.

Když koncert skončil, publikum vstalo ze židlí a ze zvyku žádalo o přídavek. Josef a François se klaněli a mistr Antonius si zatím tahal paruku a do vzduchu nad ním vyletovaly obláčky pudru. Vivaldi, zachraň nás, říkal si. Rudý knězi, slyš moje prosby. Josef a François se ještě jednou uklonili a vyměnili si další soukromý pohled jako odpověď na nevyřčenou otázku.

Mladík se vrátil na lavici u křídla a připravil tmavé prsty a zápěstí lemovaná bílými krajkami nad černé a slonovinové klávesy. Chlapec si položil housle pod bradu a pozvedl smyčec, na němž se očekáváním chvěly koňské žíně. Josef udal tempo a François jej přijal. Začali spolu tkát látku melodií.

Nebyl to Vivaldi.

Posluchači se napřímili na židlích a jejich náhle zvýšená pozornost se mísila se zmatením. Ještě nikdy neslyšeli takovou hru. Ještě nikdy neslyšeli takovou hudbu.

Byl to Der Erlkönig.

Vzadu si zoufalý mistr Antonius skryl obličej do dlaní. Na protější straně salonku se zablýskly zelené oči.

Vzduch v místnosti jako by se mírně ochladil, ačkoli se vánkem nehýbalo ani pírko nebo krajka na oděvech posluchačů. Jako by se kolem nich linula vůně půdy, hlíny a temných zákoutí jeskyně plné zvuků a vjemů. Ozývaly se to kapky vody v jeskyni, nebo vzdálené dusání divokých kopyt? Na samém okraji zorného pole se divákům svíjely stíny a putti s andělskými tvářičkami a zdobné květiny na stěnách salonku začaly působit zlověstně. Nedívali se na ně zblízka, protože se obávali, že andílci a chrliči se proměnili v démony a skřety.

Byla tu však jedna výjimka.

Živě zelené oči pozorovaly, jaké změny hudba vyvolává, a pak zmizely v temnotách.

Když přídavek skončil, chvíli bylo ticho, jako když svět tají dech těsně před bouří. Pak se rozdunělo hromobití, výkřiky a potlesk. Posluchači museli jásat, aby se nerozplakali z té zuřivé úzkosti a napětí, které je všechny zachvátilo. Mistr Antonius si znechuceně strhnul paruku z hlavy a nasupeně vykráčel z místnosti.

Cestou minul krásnou zelenookou ženu, která nesla stříbrnou slánku ve tvaru labutě. Na pozdrav si lehce přikývli a starý virtuos se odebral do svého pokoje, zatímco žena kulhala směrem k salonku. Neviděl tak, že sype sůl k prahu koncertní síně.

Neslyšel kopyta přes zvuky chvály, která se snášela na jeho žáka, a minul pošťáka, který přinesl zprávu.

„Mistr Antonius?“ zeptal se listonoš, když mu dveře otevřela zelenooká žena. Na živůtku měla připnutý rudý květ máku.

„Už se odebral do pokoje,“ odpověděla. „Jak vám mohu pomoci?“

„Tyto zprávy má dostat jeho žák, jistý pan Vogler.“ Listonoš sáhl do brašny a vytáhl svazek dopisů, všechny do jednoho psané stejnou zoufalou rukou. „Je na nich adresa předchozího bydliště v Paříži, ale až nyní jsme jej dohledali zde ve Vídni.“

„Ach tak,“ přitakala žena. „Zařídím, aby se dostaly ke správné osobě.“ Podala mu dýško v podobě zlaté mince a on zvedl čepici na znamení vděku, načež odjel zpátky do noci.

Zelenooká žena si nadzvedla sukně, aby jimi neporušila ochrannou linii, překročila sůl a vstoupila do salonku. Vzadu ve stínech hledala v dopisech podpis.

Skladatelka díla Der Erlkönig.

Usmála se, zastrčila si dopisy do živůtku a odkulhala se pogratulovat chlapci a jeho černému příteli.

Nahoře se mistr Antonius neklidně převaloval v posteli, snažil se vytěsnit zvuk kopyt, vytí a houkání a přemítal, zda už si pro něj konečně přišel ďábel.

Dalšího dne byla služka z kuchyně propuštěna za to, že kradla sůl, a starého mistra našli mrtvého v jeho pokoji. Měl promodralé rty a na krku podivný stříbrný šrám.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: CooBoo, září 2018
Překlad: Tereza Frantová
Vazba: vázaná
Počet stran: 360
Cena: 299 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít