Ben Aaronovitch: Nejodlehlejší stanice

Ukázky z knih / 26.9.2018 /

Na lince Metropolitan se začínají dít divné věci. Vyděšení cestující volají na tísňovou linku, že byli v tlačenici napadeni zvláštně oděnými lidmi, kteří se jim pokoušeli předat naléhavý vzkaz… Oběti útoků však při dalším dotazování nejsou schopny policii vysvětlit, o co přesně šlo, a během chvíle se jim střet vykouří z hlavy.

 

Seržant Jaget Kumar, příslušník dopravní policie známý ze Šepotu v podzemí, se promptně obrací na Petera Granta, protože případy vykazují neklamné znaky působení nadpřirozených sil. Zjistit, co jsou oni duchové zač a proč zasévají takový zmatek mezi nevinné Londýňany, se Peterovi pokusí jeho mladičká a magicky nadaná sestřenice Abigail, věrný pes Toby a samozřejmě inspektor Nightingale coby klidná síla v pozadí. Vyšetřování se z metra záhy přenese na zdánlivě idylická londýnská předměstí, která se opět ukážou být semeništěm podivností, nad nimiž zůstává rozum stát a při nichž tuhne krev v žilách.

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1
Ceci n’est pas un métro

Jaget řekl, že se v televizi díval na dokument, jak se lidé učí stopovat zvířata.

„Ne běloši, chápeš. Ale lidi, co vyrostli v buši.“

V tomhle případě šlo o lidi jihoafrického národa !Xun, jenže Jaget neuměl na začátku slova správně mlasknout, dokud jsem ho to nenaučil. Sám to umím jenom díky svým dávným romantickým snům o emigraci do Jižní Afriky a komusi, kdo mi to tehdy předvedl. Jelikož jsem tohle mlaskání už deset let necvičil, nejspíš jsme ho oba prováděli špatně. Spolucestující nám věnovali několik rozpačitých pohledů – pravděpodobně proto, že jsme oba byli v plné uniformě.

Je pravda, že seržant Jaget Kumar se v uniformě promenáduje neustále, aby líp odrazoval teroristy, kapsáře a lidi, kteří si moc nahlas pouští hudbu. Ale já se bez svojí taktické vesty klidně obejdu. Zvlášť ve vagonu metra za ranní špičky koncem července, kdy prodeje balené vody dosahují vrcholu. Soupravy typu S8 mají mít klimatizaci, ale že byste to poznali, to se říct nedá.

Přesto je úžasné, jak i v tom nejnapěchovanějším vagonu metra vám dokáže policejní uniforma vydobýt dobrých deset centimetrů osobního prostoru navíc. Ostatní cestující si doslova lezou do podpaží, jen aby se vás nemuseli dotýkat. Možná si myslí, že takový kontakt přináší smůlu nebo něco v tom smyslu.

„No prostě,“ řekl Jaget. „Chápeš, s těmihle lidmi se to má tak, že se začínají učit stopovat zhruba ve stejným věku, kdy se učí chodit. Jejich tátové je berou do přírody a ukazují jim co a jak, takže když dospějou, jsou z nich experti. Měli tam jednoho mladýho kluka, ten se koukl na stezku a odříkal seznam všech zvířat, co tamtudy prošla za poslední dva dny.“

„Jak věděli, že říká pravdu?“

„Cože?“

„Ti dokumentaristi,“ řekl jsem. „Jak poznali, že jim říká pravdu? Mohl si všechny ty žvásty vymyslet.“

„Proč by si to vymýšlel?“

„Protože má kolem sebe bohatý týpky s penězi a kamerami a prostě ví, že přesně tohle chtějí slyšet.“

„Já mu věřil, stačí?“

Namítl jsem, že bych tam přes noc do úkrytu nainstaloval citlivou kameru a pak by se stopařovo líčení dalo srovnat s videozáznamem. Jaget se nechal slyšet, že mi uniká podstata.

„A ta je jaká?“

„Možná že Abigail jde hledání duchů líp než tobě proto, že jsi jí za poslední dva roky nic jinýho dělat nedovolil. Deset tisíc hodin je prostě poznat.“

„Kromě lovení duchů dělá i jiný věci,“ řekl jsem.

„Jako třeba co?“

„Nevím. A to mě právě trápí.“

A tehdy jsme uslyšeli povyk z druhého konce našeho vagonu. Uvítali bychom poctivý, upřímný výkřik, ale po dvouhodinovém ježdění metrem v dopravní špičce jsme se byli ochotní spokojit s čímkoliv.

„Konečně,“ vydechl Jaget.

I když jsme na sobě měli uniformy, vagonem jsme se prodírali dobrých pět minut. A jakmile jsme se dostali na místo, všichni se už usilovně tvářili, jako by se nic nestalo.

Do paměti jsem si vštípil jednotlivé okolní tváře pro případ, že by později měly svou důležitost, načež jsem zaměřil pozornost na mladou bělošku v modrém konfekčním sukňovém kostýmu, která se ošívala na sedadle u posledních dveří. Zaujala mě nejen proto, že byla celá zardělá, ale taky proto, že po nás po očku pokukovala a pak dělala, že ji strašně zajímá její kindle.

S Jagetem jsme chvíli dělali ramena, dokud jsme si nevytvořili dost místa na to, abych si mohl dřepnout, načež jsem se svým nejlepším nezastrašujícím hlasem té mladé ženy zeptal, jestli je v pořádku. Kdyby vás to zajímalo, ten kamarádský melodický témbr s konejšivou stopou oblastního – v mém případě cockneyského přízvuku – používáme naprosto záměrně. Cvičíme si ho před zrcadlem. Má vyvolat dojem, že jsme zcela přátelští, moderní a proklientsky zaměření policisté, kterým jde při výkonu služby jen a pouze o vaše blaho… ale kteří od vás neodejdou, dokud si s námi nepromluvíte. Omlouvám se, takhle my prostě fungujeme.

Iniciativu jsem přenechal Jagetovi, protože jsme se formálně vzato vyskytovali v jeho jurisdikci – zvláště pokud by se ukázalo, že máme co do činění s běžným sexuálním napadením. Jaget na úvod zjistil, jak se dotyčná jmenuje – Jessica Talacreová –, že je jí dvacet čtyři a že pracuje jako redaktorka pro jedno
malé technické nakladatelství nedaleko Charterhouse Street.

„To jste křičela vy?“ zeptal se.

„Jen jsem se lekla,“ odpověděla a založila si ruce. „Někdo do mě vrazil.“

Jaget se rozhlédl po okolních cestujících.

„Někdo z těchhle lidí?“

„Bylo to nedopatření. Neúmyslné.“

„Ale nikdo z těchhle lidí to nebyl, že ne?“ ozval jsem se.

Jessica Talacreová se na mě ostře zadívala. „Proč si to myslíte?“

„Nebylo na tom člověku něco trochu divného?“ pokračoval jsem.

„Kromě toho, že to byl duch?“ zeptala se a nasadila vzdorovitý a potom i trochu ustrašený výraz, jestli náhodou někde nemáme ukryté příslovečné bílé pláště.

„Co vás vede k domněnce, že to byl duch?“ zajímalo mě.

„Protože se mi přímo před očima vytratil.“

Vytáhl jsem zápisník a zeptal se, jestli by mi ho mohla popsat.

„Moment,“ opáčila. „Vy mi věříte?“

*

Přicházela hlášení, která naznačovala, že se na metropolitní lince vyskytuje duch. Jaget s tím zamířil za mnou, protože rozvratné fantasmagorické jevy spadají do kompetence Speciálního vyhodnocovacího útvaru jinak známého jako Rozmar jinak známého jako „ti divní týpci“. Poněvadž SVÚ, ačkoliv tvořil jednotku operativního řízení, sestával pouze ze mě a z detektiva vrchního inspektora Nightingalea a poněvadž inspektoři nevstávají z postele kvůli ničemu méně důležitému, než je mrtvola na faře, většinu prvotních šetření obstarává moje maličkost.

Když jsem se s Jagetem setkal poprvé, pracoval pro Britskou dopravní policii a její odbor londýnského metra, ten však zrovna nedávno prošel reorganizací a Jagetovi byla přidělena vlastní kancelář v jejich luxusní centrále v Camden Townu. Formálně vzato pracoval přímo pro vrchního konstábla jako hlavní řešitel a odstraňovatel potíží, ale ve skutečnosti měl za úkol potýkat se v rámci londýnského metra s podivnostmi. A vyčítal to mně.

„Sám přece rád prozkoumáváš místa v podzemí,“ připomněl jsem mu. „K tomuhle jsi přišel vlastním přičiněním.“

Uznával, že práci má vskutku různorodou. Podařilo se mi navštívit jeho zbrusu novou kancelář, z níž by byl úchvatný výhled na parkoviště a kanál, kdyby nemusel mít ustavičně zatažené žaluzie, aby mu dovnitř nekoukali lidé.

„Nemůžeme dopustit, aby občané viděli, čemu se celej den věnujeme,“ prohodil Jaget, než mi podal žlutou složku plnou písemností. Soubory se obvykle posílají tam a zpátky jako přílohy emailů, ale Rozmar dělá věci raději postaru. Je to jednak preventivní opatření, aby nikdo nezveřejnil jejich obsah, ale také proto, že v jednadvacátém století momentálně prodlévá pouze jeden z nás.

„Tohle jsem dostal od Projektu Opatrovník,“ vysvětloval Jaget. „Stáli o moji radu.“

Projekt Opatrovník byl společnou iniciativou BDP, metropolitní policie, londýnského dopravního podniku a policie v City a jeho náplní bylo řešení sexuálně motivovaných útoků a nepřístojného chování v prostředcích městské hromadné dopravy. Součástí iniciativy byla snaha zvýšit počty nahlášených incidentů, což znamenalo přesvědčit oběti, že je bereme vážně. Pokud pak dostanete hned několik stížností na útoky ze strany „muže, který zmizel“, nehodíte je prostě do koše. Předáte je lidem, kteří mají divné šílenosti v popisu práce, jinak řečeno mně a Jagetovi.

„Muž, který zmizel?“ zeptal jsem se.

Byla to hromádka stížností od dvou mužů a tří žen, kteří buď zavolali na horkou linku Projektu Opatrovník, nebo na klasickou policejní tísňovou linku a nahlásili, že je někdo různě osahával, křičel na ně a v jednom případě zasypal rasistickými nadávkami.

„Všechno se to stalo na metropolitní lince,“ dodal Jaget.

Divný aspekt se projevil při následném šetření. Když jsme se s pěticí našich oznamovatelů spojili, všichni popřeli, že by k nějakému střetu někdy došlo, a na kontakt ze strany policie reagovali směsicí překvapení a podráždění. Svědci a oběti své výpovědi obecně mění neustále, zvláštně u činů z nesnášenlivosti a v případech domácího násilí, zde byl však patrný jednoznačný společný vzorec – proto mě napadlo, jestli je někdo nezastrašuje.

„To následný prošetření se pak prošetřovalo?“ zeptal jsem se.

„Starosti si dělali zvlášť s Amirah Khalilovou, kvůli tomu rasovýmu podtextu,“ odpověděl Jaget a ukázal i přepis jejího prvního volání na tísňovou linku – důležité části byly zvýrazněny.

VOLAJÍCÍ: Nadával mi do špinavé Saracénky a choval se totálně nepříčetně. Mám strach, že se [nesrozumitelné] vrátil. Vyděsil mě, že se něco …[HOVOR UKONČEN NA STRANĚ VOLAJÍCÍ OSOBY]

„Myslíme, že v tom okamžiku zajela do tunelů severně od Baker Street,“ dodal Jaget. „Pak už nezavolala.“

Ale Operace Opatrovník znala její jméno, protože volala z mobilu, takže bylo relativně snadné vypátrat adresu jejího trvalého bydliště ve Watfordu. Na ní popřela, že by k nějakému takovému činu došlo nebo že by vůbec volala policii.

„Mluvil jsem s příslušníky, co ji vyslýchali,“ řekl Jaget, „a těm prý připadalo, jako by si opravdu nepamatovala, že by někam volala.“

Podíval jsem se na fotografii Amirah Khalilové – kulatá tvář, tmavé oči. Její rodina pocházela z Egypta, ale byla dost světlá, abyste ji mohli považovat za Italku nebo Španělku. Saracénka… to byla zvláštní nadávka.

„Měla v tom metru šátek nebo hidžáb?“

„Zaujala tě ta Saracénka, co?“ zeptal se Jaget. „Při výslechu měla hidžáb, proto ten zájem.“

Operace Opatrovník zpětně kontaktovala i druhého volajícího. Jistého Jonathana Pickeringa z Grove Avenue v Pinneru. Pan Pickering byl ve skutečnosti vyslechnut jen krátce poté, co se ozval. Dotazování prováděla dvojice příslušníků BDP, kteří se s ním, na jeho vlastní žádost, setkali na stanici Finchley Road během deseti minut po zavolání. Podle protokolu příslušníků BDP se pan Pickering k důvodům, proč vystoupil na Finchley Road, vyjadřoval vágně a nejistě – když se od něj pokusili získat výpověď, popřel, že k nějakému incidentu vůbec došlo. Jakmile bylo panu Pickeringovi sděleno, že telefonát z jeho čísla je nahraný, řekl, že si na volání na tísňovou linku vůbec nepamatuje, a když mu výpis volání potvrdil, že na policii opravdu volal, byl překvapený a nemohl tomu uvěřit.

Sám jsem se na přepis jeho volání podíval. Pan Pickering zřetelně prohlašuje, že ho obtěžoval „nějaký divný chlap“, který ho nazval „dráteníkem“ a žádal ho, aby „stál rovně“. V přepisu je pak uvedeno, že následovala asi dvouvteřinová pauza a potom bylo pana Pickeringa slyšet, jak se ostatních cestujících ptá: „Viděli jste to, že jo? Viděli jste to?… Jak jste to kurva mohli nevidět?“

Pan Pickering pracuje jako kodér pro jednu společnost zabývající se vývojem softwaru se sídlem kousek od kruhového objezdu na Old Street, takže na rozdíl od slečny Khanové by přestupoval na King’s Cross. V tomhle ohledu tu tudíž nebyla žádná shoda.

„Co si myslíš?“ zeptal se Jaget.

Řekl jsem mu, že s tou „Saracénkou“ mě teda dostal a že si soubory vezmu domů, provedu prvotní Sokolí šetření a další den se mu ozvu.

„Prvotní Sokolí šetření?“ podivil se.

„V Rozmaru jsme akceptovali možnosti moderní policejní práce.“

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, září 2018
Překlad: Milan Žáček
Vazba: brožovaná
144 stran / 179 Kč

Jeden komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít