Marina a Sergej Djačenko: Vita Nostra

Patřili jste vždycky mezi šprty, které nikdo neměl rád? A nelitovali jste toho někdy? Pokud ano, pak je Vita Nostra kniha vyloženě pro vás – v ní se totiž setsakra vyplatí být ukázkovým premiantem. A když jím náhodou nejste, pak to má značně neblahé důsledky.

Saša se konečně se svou matkou dostává na vysněnou dovolenou k moři. Idylka se ale záhy mění v noční můru, když Saša narazí na podivného muže ve slunečních brýlích, který ji všude pronásleduje. Nezbaví se ho ani po návratu domů a vše je nakonec korunováno tím, že Saša musí nastoupit na podivnou univerzitu, kde je nucena učit se zpaměti nesmyslné texty, poslouchat ticho nebo sledovat podivné obrazce. Kdyby v tom nicméně neexcelovala, mohlo by to skončit tragédií – pro ni i pro její blízké.

Ruskojazyčná fantastika, to už dávno není jen Sergej Lukjaněnko, bratři Strugačtí či Dmitry Glukhovsky. V poslední době se k nim přidávají i další autoři – v drtivé většině v překladu Konstantina Šindeláře, který do naší kotliny přinesl nejeden zajímavý literární počin. A tím zajímavý je myšleno také neortodoxní, do značné míry ujetý, těžko interpretovatelný a rozhodně nesednoucí každému. K podobným titulům se dá řadit právě i Vita Nostra, jejímiž autory jsou Marina a Sergej Djačenko. Pokud vám jméno tohoto manželského páru matně něco říká, vězte, že na motivy jejich další knihy byl natočen film Legenda o drakovi (On – drakon).

Říci cokoliv o tomto příběhu je těžké. V průběhu čtení si totiž nejste tak úplně jisti, co že to vlastně čtete. Od chvíle, kdy se hlavní hrdinka dostane na školu, nabírá celé vyprávění značně abstraktní, až skoro absurdní ráz. Před Sašu – stejně jako před čtenáře – jsou postavena určitá fakta, ke kterým ale není dodáno žádné doplňující vysvětlení, a hrdinka se v tom značně plácá. Není se čemu divit, když vezmeme v potaz, že se ji její vyučující snaží přesvědčit, že věci zcela odporující logice a zaběhnutému řádu světa jsou nyní nezbytnou součástí jejího života. Už jí ale jaksi zapomněli říct proč.

S tím, jak Saša postupně začíná chápat tyto zákonitosti a možnosti z nich plynoucí, začíná se i čtenář lépe orientovat v textu. Přesto po dočtení budete nejspíš hodnou chvíli jen sedět a ptát se sami sebe: „Co to, sakra, bylo?!“

Vita Nostra je, stejně jako například trilogie Dům, ve kterém…, spíš než na samotném příběhu postavena do značné míry na tom, zda vás dostane atmosféra vyprávění – ne zcela objasněné tajemno a dílčí drobné záhady – a zda vám učaruje jistá, těžko uchopitelná logika.

Trilogii Dům, ve kterém… jsem nezmínila náhodou. Vita Nostra je jí totiž opravdu hodně podobná. Pokud jste dílo Mariam Petrosjanové četli a nelíbilo se vám, po téhle knize raději ani nesahejte, nechcete-li riskovat své duševní zdraví. Tady se totiž nedočkáte žádného vodění za ručičku, polopatického vysvětlování ani výraznější konkretizace smyslu příběhu. Tady se musíte svézt na vlně vlastní imaginace a spekulací a vychutnat si tu absurditu. Věřte mi, má to své kouzlo.

Vydal: Fragment, 2018
Překlad: Konstantin Šindelář
Vazba: vázaná
440 stran / 399 Kč