Manel Loureiro: Apokalypsa Z – Začátek konce
V dnešní době se moc nestává, že by někdo dokázal přijít na fantastickém literárním poli s něčím vyloženě převratným, obzvláště co se týče zombie tématu. Pokud cesta k úspěchu nevede skrze originalitu, je třeba získat si přízeň čtenářů jinak. Tím se řídil i španělský spisovatel Manel Loureiro. A dobře udělal.
Jednoho krásného dne, jak už to tak bývá, se svět rozhodl, že půjde do kytek. Tedy rozhodlo to za něj lidstvo, když nechalo z (nejspíš) tajné laboratoře uniknout virus, který přeměňuje lidi na chodící mrtvoly. Ovšem pozor, tentokrát za to výjimečně nemůžou Amíci, ale… Rusáci!
V kulisách světa po vymření pak sledujeme boj o přežití hlavního hrdiny (jehož jméno se po celou dobu vyprávění nedozvíme) a jeho kocoura Lúcula (tahle dvojka místy trochu připomíná dílo Já, legenda – jasně, apokalypsa je apokalypsa, ale všichni víme, že není dobré se v takové době až nezdravě vázat na zvířata). Lidstvo padlo, sem tam se najde pár přeživších – ne všichni jsou však hodní hoši. Všude se to hemží mrtvolami, které touží po mase živých. Beznaděj, silnice zarostlé plevelem, vyrabované obchody… Zkrátka jedno zombieklišé za druhým. Proč tedy po knize Apokalypsa Z: Začátek konce vůbec sáhnout? Důvody jsou dva.
Za prvé: Neskutečně civilní vyprávění
Příběh je psán formou blogových/deníkových zápisků. Na tom by nebylo nic až tak úžasného, Manel Loureiro má ovšem cit pro vychytání různých drobností, které jeho příběh činí uvěřitelným a lidským. Popisy emocí, myšlenkových pochodů a vznikajících traumat jsou tu skvěle vyváženy. Autor dokázal věrohodně zachytit přerod egoistického právníka, jenž se považoval za velké zvíře a byl zvyklý, že mu svět leží u nohou, na rozklepanou trosku, která si musí opakovaně sahat na dno, aby přežila. Jistě, hrůzy, jež vídá, ho postupně zocelují, nesklouzává však k přehnanému cynismu nebo chladnokrevnosti. Sice jsem si myslela, že mě budou popisy toho, jak se hrdinovi neustále zvedá žaludek, po chvíli rozčilovat, ale nestalo se tak. Jediné, co působí trochu úsměvně, jsou různé náhodičky, které hlavnímu hrdinovi leckdy dost usnadní situaci – hlavně zpočátku, když se svět postupně rozpadá.
Naopak jsem velmi uvítala, že občas hrdina udělal chybná rozhodnutí – Manel Loureiro to ale zvládl vybalancovat tak, že tyto chyby nepůsobí samoúčelně jako násilný hybatel děje, nebo umělé navýšení dramatičnosti. Jsou to prostě lidské nedostatky, které má každý z nás.
Za druhé: Atmosféra
Ta hodně souvisí s předchozím bodem a celkovou uvěřitelností příběhu. Autor se nevyhýbá různým klišé, jako je opuštěná nemocnice, ani prvoplánovým hrůzám (zombieděti). Přesto je vždy dokáže šikovně zamaskovat, takže z nich nemáte pocit, že by se autor snažil za každou cenu šokovat a znechutit (ačkoliv moc dobře víte, že to je přesně to, o co mu jde).
Co musím tomuto Španělovi přičíst k dobru, je také fakt, že jeho kniha ve mně opravdu dokázala vyvolat pocity tísně a strachu a neodbytné otázky: Co bych v takové situaci dělala já? A to, prosím pěkně, nejsem žádný zombienováček – co se týče literatury i kinematografie.
Další plusové body pak má Manel Loureiro za začátek knihy, kdy jsem mu (až na lety z karanténních oblastí) sežrala všechno i s navijákem. Jeho popis úpadku, kdy vlády až do poslední možné chvíle mlží – protože co kdyby to náhodou nebyl konec světa a politici si potřebovali zachovat tvář – byl velice věrohodný. Opravdu jsem ochotně uvěřila, že by to takhle bylo. Nedostatek informací, záměrná cenzura, postupný kolaps dopravy a výpadky komunikačních kanálů působily až mrazivě realisticky.
Apokalypsa Z: Začátek konce nepřinesla nic originálního. Můžete v ní ale najít kvalitní kombinaci thrilleru a hororu, která vás dostane nejen vypravěčským umem autora, ale především atmosférou a vědomím, že takhle by to opravdu mohlo vypadat.
Nicméně vezmeme-li v potaz, v jakém okamžiku příběh končí, zasloužilo by nakladatelství Argo za uši, že nechalo čtenáře čekat na pokračování s názvem Temné dny dva roky.
Vydalo: Argo, 2016
Překlad: Ondřej Nekola
Vazba: vázaná
312 stran / 328 Kč