James Abbott: Nikdykrál

James Abbott je nový hlas na poli klasické hrdinské fantasy. Po jeho prvotině Nikdykrál u nás sáhlo nakladatelství Talpress a dopřálo jí slušivý kabátek. Otázkou je, co se pod ním ukrývá a zda kniha náhodou neklame tělem.

Xavir Argentum je velitel Sluneční kohorty – šestice elitních vojáků královské stráže, kteří vydají za celou stovku. Jejich pověst je předchází, a tak není divu, že se někomu mohou stát trnem v oku (a překážkou na cestě k moci). Supi se slétají a čekají, až Sluneční kohorta udělá chybu. Dočkají se. Xavir následně skončí v nejpřísněji střeženém vězení na světě a hnije tam, dokud si venkovní mocnosti neuvědomí, že by jeho služby mohly zase využít. Je třeba bývalého důstojníka dostat ven a využít ho pro své plány. A ještě předtím mu poskytnout… pomstu.

Je nutné si připustit, že Nikdykrál není moderní fantasy, na kterou jsme dneska zvyklí. Nejvíc ze všeho připomíná klasické devadesátkové dobrodružné vyprávění – se všemi klady i zápory, které taková literatura přináší. Pokud jste tedy na takových příbězích vyrůstali (nebo jste na nich začínali s fantastickým žánrem), román si nejspíš užijete. Ovšem pokud vám takové knihy nic neříkají, raději se dílu Jamese Abbotta vyhněte.

Narazíte zde totiž na řadu věcí, které se dneska už takříkajíc nenosí. Ať už se jedná o jednoduchou dějovou linku – bez složitých odboček – a její předvídatelnost, schematičnost postav s minimálním vývojem, nebo o jistou naivitu a místy za vlasy přitažené situace. Nikdykrál je ten typ knihy, kde musíte plně přistoupit na autorovu hru – nepátrat po tom, proč je hlavní hrdina na svůj věk tak zatraceně schopný, a zkrátka tu jeho nadlidskost brát jako fakt, i když to občas trochu skřípe. Když se totiž v ději nebo v postavách začnete trochu víc přehrabovat a přemýšlet nad nimi, zjistíte, že tam můžete najít řadu děr – jak v logice příběhu, tak v chování jednotlivých hrdinů.

Přestože má autor poměrně jednoduchý styl, nelze mu upřít čtivost a pár dobrých nápadů. Stránky ubíhají rychle. A to i díky tomu, že se James Abbott snaží, aby se pořád něco dělo – hrál proto na jistotu a dal do příběhu vše, co byste od dobrodružné fantasy mohli čekat. Kniha je tak přehlídkou různých klišé.

Ačkoliv se nic z toho, co jsem zatím napsala, nedá brát vyloženě jako objektivní negativa – koneckonců existuje spousta lidí (občas včetně mě), kteří si takové knihy nejen užívají, ale přímo je vyhledávají –, přece jen kniha jedno velké negativum má.

Celý román dost sráží dialogy. Jsou často velmi naivní a řada situací kvůli nim působí nevěrohodně, nebo trochu směšně, když se banda drsných, ostřílených zabijáků mezi sebou baví jako třináctiletí kluci. Nezřídka si také uvědomíte, že jsou dialogy v příběhu čistě proto, aby tam byla nějaká přímá řeč, a ne jen popisy, aniž by měly nějaký další význam. Neposouvají děj, neslouží k vývoji postav či předání důležitých informací – často je to prostě jen výplňové tlachání o ničem.

Na druhou stranu musím uznat, že James Abbott docílil toho, že většinu jeho hlavních postav poznáte už podle způsobu mluvy – ať už se jedná o opakování specifických slov, vulgarismy nebo květnatá souvětí.

Nikdykrál tak ve výsledku představuje nenáročné odpočinkové čtivo, které může pro leckoho znamenat nostalgický návrat ke kořenům. Pro jiné však může být knihou, jejíž autor má potenciál, ale své vypravěčské umění musí ještě vypilovat.

Vydal: Talpress, 2018
Překlad: Martin Boček
Obálka: Tibor Paštrnák
Vazba: brožovaná
592 stran / 449 Kč