Tui T. Sutherlandová: Dědička trůnu (Ohnivá křídla 2)

Ukázky z knih / 22.7.2018 /

Dračice Tsunami se vrací domů. Je to však bezpečné? Nakladatelství Fragment vydává druhý díl dračí ságy Ohnivá křídla, která dobyla svět.

 

ANOTACE:
Dračice Tsunami míří spolu s ostatními dráčaty k Mořskému království. Vrací se tam, odkud ji ještě jako mládě ukryté ve vajíčku před lety unesli. Těší se, že konečně pozná svoji matku, královnu Korálu, a také své budoucí poddané. Je totiž dědičkou trůnu a velkou nadějí pro Mořské království. Všechny královniny dědice totiž už po několik let zabíjí neznámý vrah. Dráčata hledala v Mořském království bezpečí a ochranu. Oceán ale skrývá mnohá tajemství a ve vlnách čeká zrada – a možná i smrt.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Pod vodou Bláník neslyšel křik umírajících draků.

Pod vodou byla bitva vzdálená jako tři měsíce na obloze. Nemohl k němu dosáhnout oheň. Nemohly ho zjizvit pařáty. Voda mu smývala krev z drápů.

Pod vodou byl v bezpečí.

V bezpečí a zbabělec… pořád lepší než věrný, statečný a mrtvý.

Bláník se s trhnutím probudil.

Prázdným pohledem ho sledoval sumec, jehož vousy se pohupovaly v proudu. Jeho výraz říkal: Proč na mých říčních kamenech spí drak?

Bláník ho snědl a to mu trochu zlepšilo náladu.

Spáry míru už jistě vědí, co se stalo s dráčaty, pomyslel si. Mají v paláci nebeských draků špehy. Nepotřebují to slyšet ode mě.

Ostatní členové hnutí nepotřebují, aby se před ně postavil s oznámením: „Selhali jsme.“

Ale kam mohl jít? Už tak se skrýval před vlastním kmenem mořeletů. Bude se muset po zbytek života schovávat i před Spáry míru?

Vyplul k hladině a opatrně vystrčil hlavu. Byla tma a skály Oblačných hor stínily většinu měsíčního svitu jako obří temné tesáky. Plul po proudu řeky mnoho dní. Nebeské království nechal za sebou.

Nebeské království i pět dráčat, které přísahal chránit.

Bláník vyvlekl svoje dlouhé, bolavé tělo z vody a udělal tři kroky do lesa, než si všiml temných obrysů, které na něj čekaly.

Prudce se otočil, ale z řeky se vynořil další drak, který mu odřízl únikovou cestu. Po zelených šupinách se mu klika­ti­ly spirálovité vzory a jeho zuby se leskly v měsíčním světle.

„Bláníku,“ oslovil ho druhý mořelet příjemným hlasem. „Myslel jsem, že se nikdy nevzbudíš.“

Bláník zaťal drápy do bláta na břehu řeky. „Nautile,“ řekl. Vůbec se mu nelíbilo, jak se mu hlas chvěje strachem. „Mám důležitou zprávu pro Spáry.“

„Neříkej,“ odpověděl Nautilus. „Asi jsi cestou k obvyklému místu setkání zabloudil.“

„A tak nás napadlo, že vyhledáme my tebe,“ doplnila jedna temná postava hlasem, který zněl jako odkapávající rampouchy. Cirus, pomyslel si Bláník. Přítomnost ledoleta Cira nikdy nevěstila nic dobrého.

„Nebeleti našli naši jeskyni,“ řekl Bláník. Pověz jim pravdu. Není to tvoje chyba. „A dráčata zajala královna Šarlata.“

„Ano,“ odtušil Nautilus suše. „To jsme zjistili z toho, že Šarlata prakticky vykřikovala z nejvyšší hory: Mám dráčata osudu! Všechna jsou v mé moci!“

„Řekni nám všechno,“ zasyčel Cirus. „Jak vás objevili?“

„No,“ začal Bláník pomalu, „začalo to, když se dvě dráča­ta pokusila utéct.“ Možná tři. Netušil, kde byla Zářena tu noc, kdy se mu podařilo najít jenom Hvězdoplava a Slunéčku. Ale věděl, že nemohla odplout řekou s Tsunami a Hliňákem.

„Proč by utíkali?“ zeptal se Nautilus ostře. „Co jste jim provedli?“

Bláník cítil, jak se mu zlostně rozšiřují žábry. „Udržovali jsme je naživu,“ odsekl. A věznili jsme je v podzemí. A spoutali jsme Tsunami řetězem. A chystali jsme se zabít Zářenu, protože nebyla součástí proroctví. Ale měli jsme snad jinou možnost?

„Určitě jste uprchlíky chytili a přivedli je zpátky,“ promluvil ze stínu další hlas. Bláník poznal Krokodýlu, která byla u Spárů míru nová. Jeho naděje vzrostly. S touto bahno­letkou se setkal jen párkrát, ale vždycky se k němu chovala laskavě. Třeba tu má aspoň jednoho spojence.

„Ehm,“ odkašlal si Bláník. „Ne. Ani ne. Oni se… vrátili sami. Aby osvobodili ostatní.“ Odmlčel se. „To jsme nečekali.“ Poštolka si myslela, že zmizí, jakmile se ocitnou na svobodě.

„Zdá se, že si připadali jako vězni,“ poznamenal Nautilus s tichým zasyčením.

„To vy jste nám nakázali, ať je držíme pod zemí,“ ohradil se Bláník. „Rozhodlo tak celé hnutí!“

„Ale chtěli jsme, aby podporovali naši věc, ne aby se proti nám bouřili,“ řekl Nautilus. „To byl hlavní smysl celého podniku, nebo ne?“

Kruhem draků se rozšířilo mumlání. Bylo jich tu sedm včetně Nautila, pokud Bláník dobře počítal. Uvažoval, jestli by se dokázal probojovat z obklíčení sedmi draky.

„Nebyla to naše chyba,“ zahučel. „Možná s nimi není něco v pořádku.“

„Jak to souvisí s nebelety?“ zasyčel Cirus.

„Nebeleti sledovali Hliňáka a Tsunami k jeskyni,“ vysvětlil Bláník. „Tak nás královna Šarlata našla. Snažili jsme se bojovat, ale zabila Dunáka a Poštolku odvedla s dráčaty.“

„Přinutí je bojovat v aréně?“ zeptala se Krokodýla. „Můžou vyhrát?“

„Jsou to jenom dráčata,“ zavrčel Cirus. „Jistěže nepřežijí arénu.“

„Určitě ušetří aspoň nebeleta,“ řekla Krokodýla.

Bláník sebou trhl. Nikdy v sobě nenašel odvahu, aby Spárům míru přiznal, že přišli o nebeské dráče a nahradili ho dešťoletem. Když se ale teď dráčata ocitla venku, všichni se to brzy dozvědí.

„Víte, co královna Šarlata udělala všem nebeským dráčatům, která se vylíhla za nejjasnější noci,“ zasyčel Cirus. „Slitování nemá v povaze.“

Bláník zvedl hlavu a rozhlédl se po očích, které se leskly ve tmě. „Nemůžeme se pro ně vydat?“ zeptal se. „Třeba kdy­by zaútočilo celé hnutí…“ Zmlkl. Co si namlouvá? On sám se rozhodně nechystal letět na smrt do nebeského paláce. A byl si s dráčaty bližší než kdokoliv jiný ze Spárů míru – ostatní se s nimi nikdy ani nesetkali.

„Celé hnutí?“ zasyčel Cirus. „Čtyřicet draků proti stovce palácových strážných? Výborný plán. Není divu, že jsme nechali dráčata v tvých schopných pařátech.“ Prudce zvedl kosočtvercovou hlavu a chytil netopýra, který letěl kolem. Mezi zuby mu zapraskaly drobounké kosti.

„Sebevražedná mise možná nebude nutná,“ ozval se Nautilus. „Včera se v nebeském paláci něco přihodilo. Ještě nemáme jasné zprávy, ale podle jednoho špeha je královna Šarlata mrtvá – a prý ji zabila dráčata.“

Bláník překvapeně roztáhl křídla. „Moje dráčata?“ podivil se.

„Možná mají talent pro útěky,“ řekl Nautilus. „Ačkoliv jiný špeh si zase byl jistý, že všechna zahynula, když se pokoušela probojovat ven.“

Bláníkovi se sevřel žaludek, jako kdyby ho měl plný jedovatých medúz. Dráčata přece nemohla být mrtvá. Ne poté, když se vzdal tolika věcí ve jménu proroctví. A abych si zachránil vlastní kůži, zašeptal v jeho nitru tichý hlásek.

„Jestli jsou na svobodě, jak navrhuješ, abychom je našli?“ zeptal se Nautilus. „Prosím, jen ne sebevražedné návrhy. Tedy, pro nás. Ty se klidně můžeš zabít, kdykoliv uznáš za vhodné.“

„Nevím,“ přiznal Bláník. Netušil, kam se dráčata mohla vydat. Nechápal, proč vůbec chtěla utíkat od svých ochránců. Nejhorších deset dnů v životě prožil mezi bitvou, v níž opustil svou královnu, a okamžikem, kdy ho našly Spáry míru. Dráčata byla sama, bez kmene i Spárů, které by jim pomáhaly a chránily je… jak by mohla přežít?

„Jestli nemůžeme získat dráčata zpátky,“ uvažoval Nauti­lus, „asi se budeme muset uchýlit k záložnímu plánu.“ Zamyšleně se poškrábal na žábrách.

„K jakému záložnímu plánu?“ zeptal se Bláník.

„K tomu, o kterém nevíš,“ řekl Cirus.

„Ale… ale musíme je dostat zpátky,“ namítl Bláník. „Jsou to dráčata osudu. Jen ona můžou zastavit tuhle válku.“

„Věř trochu proroctví, Bláníku,“ napomenul ho Nautilus.

„Ano, nedělej si starosti,“ uklidňovala ho Krokodýla. „Spáry míru by nedaly všechna vejce do jediného hnízda. Je to dobrý záložní plán.“

Bláník se díval z jedné siluety na druhou. Kromě Krokodýly neviděl v jejich očích ani stopu po přátelskosti.

„Nerozumím,“ řekl. Existovalo snad jiné proroctví, o němž nevěděl?

„To samozřejmě znamená,“ podotkl Nautilus, „že z tebe se stal problém.“

Bláník měl sotva čas hlesnout „Cože?“, než mu Cirus najednou skočil na záda a přimáčkl ho k zemi. Ve zraněních od Šarlatiných vojáků mu vyšlehla nová bolest. Cirus mu zkroutil jedno křídlo a Bláník cítil, jak se mu pilovité drápy ledoleta zakusují do šupin.

„Co to děláte?“ vyjekl Bláník. „Jsem jeden z vás! Byl jsem u Spárů míru sedm let!“

„A zklamal jsi nás,“ zasykl Cirus.

„No…,“ začal Nautilus, ale pak se odmlčel. „Ba ne, je to tak.“

„Vyrvu ti srdce a nakrmím s ním ryby,“ zavrčel Cirus.

To bude pěkná ironie. Bláník si zasmušile vzpomněl na sumce, kterého právě pozřel. „Ale jsme přece draci pro mír,“ procedil přes zuby sevřené bolestí. „Jestli se začneme navzájem zabíjet, nebudeme stejně špatní jako Plamena, Žára a Žhava?“

„Promiň, Bláníku,“ omluvil se Nautilus. „Mír je důležitější než kterýkoliv jednotlivý drak. A ty bys ohrozil náš záložní plán. Děláme to pro tvoje vlastní dobro. Pro proroctví. Pro mír.“

Bláník slyšel hroznou ozvěnu svých vlastních slov – totéž říkal dráčatům, kdykoliv si stěžovala na život v podzemí. Je to pro vaše vlastní dobro. Ze všeho nejdůležitější je mír. Tehdy tomu sám věřil. A Nautilus tomu teď bezpochyby věří taky.

Nautilus pokynul drápem. „Vyrvi mu srdce, Cire.“

Ledolet rozevřel tlamu, překulil Bláníka na záda a ně­kolikrát sevřel a rozevřel pařáty. Chystal se je zabořit do Bláníkova podbřišku.

Najednou se na Cira vrhla Krokodýla a odhodila ho do podrostu.

Bláník nezaváhal. Vyskočil na nohy a vyrazil vzhůru a pryč, co mu křídla stačila. Slyšel výkřiky, jak se Krokodýla oháněla proti okolním drakům, a bodly ho výčitky svědomí. Neměl zůstat a pomoci jí?

Ale proč by se vracel pro smrt, když dostal šanci žít?

Slyšel za sebou tlukot dračích křídel a ještě zrychlil. Představil si, jak mu na ocas dýchá Cirus nebo jak Nautilus syčí blíž a blíž.

Dolehl však k němu Krokodýlin hlas.

„Leť, Bláníku!“ volala. „Omráčila jsem je – vůbec to nečekali. Ha!“

„Díky,“ vykřikl Bláník v odpověď a ohlédl se. Viděl, jak se za ním vznáší její těžký hnědý obrys.

„Kde se schováš?“ zeptala se ho.

Bláník zavrtěl hlavou. „Nemám zdání. V Nefritové hoře prý žije drak, který by mohl…“

„Měl by ses vrátit domů,“ přerušila ho a naklonila křídla, aby zaletěla pod něj. „Podle mých zpráv je královna Korála shovívavě naladěná.“

Vzrušení, které projelo Bláníkem od rohů po ocas mu málem vyrazilo dech. Domů? Zpátky do moře, po všech těch letech? Je to možné?

„Nikdy mi neodpustí po všem, co jsem udělal,“ řekl. „Nejde jen o to, že jsem ji zradil v boji. Určitě ví, že jsem kvůli proroctví ukradl její vejce.“

„Možná budeš překvapený,“ odpověděla Krokodýla. „Neměla by být jedna z největších královen v dějinách? Aspoň to tvrdí všechny svitky mořeletů. Třeba ti odpustí. Proč to nerisknout, když to znamená, že se můžeš zase vrátit domů?“

Bláník mlčel. Právě vycházel jeden z měsíců a jeho svit se mu odrážel od modrozelených šupin. Odtud z výšky viděl v dálce oceán, který se mu ale zdál stejně nedosažitelný jako samotný měsíc.

„Záleží na tobě,“ řekla Krokodýla a oddělila se od něj. „Jenom ti říkám, co se ke mně doneslo. Každopádně hodně štěstí.“

„Tobě taky,“ zavolal Bláník. Krokodýla zmizela mezi stromy a Bláníka napadlo, kam půjde.

Bytostně se mu stýskalo po moři. Chyběly mu paláce, mořské proudy, písně velryb, hostiny, zahrady… i ostatní mořeleti.

Když se mnou teď Spáry skoncovaly… a když jí slíbím, že tentokrát budu statečný…

Možná se přece jen můžu vrátit domů.

 

1. ČÁST

OCEÁNSKÝ BŘEH

1. KAPITOLA

Ke břehu se s řevem přihnala vlna a rozbila se u Tsu­naminých nohou. Pařáty s plovacími blánami se jí zabořily do mokrého písku. Modrá křídla se jí vlnila ve větru.

Zvedla hlavu a vdechla vůni moře.

Tady je její místo. Tohle je její oceán.

„Nech mě hádat,“ poznamenala za ní Zářena. „Tohle je vůně svobody.“

„Svoboda hodně páchne rybinou,“ ozval se Hvězdoplav. „Což, abych se vyjádřil naprosto jasně, je odporný puch.“

„Mně se moc líbí,“ řekla Tsunami. O tohle ji Spáry míru okradly. Věznily ji v zatuchlém, bezútěšném ovzduší pod horou, když měla být tady, létat, plavat a žít jako opravdový mořelet.

Hvězdoplav vzhlédl k nebi a couvl zpátky k temnému listoví, které lemovalo pláž. „Neměli bychom zůstat pod stromy? Co když si nás všimne hlídka? Totiž…“ Zarazil se a zhluboka se nadechl. „Musíme zůstat pod stromy. Tak. Všichni okamžitě zpátky.“

Nikdo si ho nevšímal, jen Slunéčka po něm vrhla soucitný pohled.

Tsunami sklonila hlavu, aby se pozorně zadívala na vlny, které jí omývaly drápy. Mělčinou proplouvali drobní tvorové, stříbrní, zelení a žlutí. Oceán byl cítit životem mnohem víc než řeka v jeskyni. Opravdu to byl teprve týden, co utekli svým vychovatelům? Bylo těžké pamatovat si přesně, jak dlouho je věznili nebeleti.

Na jednu věc si ale Tsunami vzpomínala jasně: na praskot kostí pod svými drápy.

Vyryla do písku drápem důlek. Musela jsem toho mořeleta zabít. Královna Šarlata nás přinutila bojovat. Jinak jsem se z arény dostat nemohla. Byl šílený. Bylo to buď on, nebo já.

Hlavou jí kroužily stále stejné myšlenky jako zchromlí draci. Zavrtěla hlavou a roztáhla křídla. Tohle je absurdní. Je drak, nebo paběrač? Draci mají být lítí válečníci; jedna smrt s ní neměla tolik otřást.

Zářena navíc se svým smrtícím jedem nadělala větší paseku, a nezdálo se, že by ji to trápilo.

„Víte, co zbožňuju?“ zeptal se Hliňák smutně. „Ryby. Spousty ryb. Velké ryby, které můžu sníst, ne tenhle nanicovatý potěr.“ Bahnolet si sedl do písku vedle Tsunami. Žaludek mu zakručel dost hlasitě, aby to všichni slyšeli.

Slunéčka se zahihňala. „Hliňáku, je to teprve den, co jsi pro nás všechny chytil to obrovské prase.“

„Nebylo obrovské,“ odpověděl Hliňák, vzdychl a svěsil křídla. „Bylo to nejmenší prase na celém světě.“

„Měl sis dát moje mrkve.“ Slunéčka mu vylezla na záda a vyhlédla na oceán. Na broskvově bledé nebe právě vycházelo slunce a vrhalo na hladinu nesouvislé pruhy světla. Dva měsíce, sotva srpky jako tenké čelisti, mizely za horami.

„Mluvím vážně,“ ozval se Hvězdoplav. „Na pláži není bezpečno, když nás hledají všichni ti bahnoleti a nebeleti.“ Nocilet stál daleko z dosahu vln a oklepával si písek z pařátů.

Pokud šlo o Tsunami, podle ní už promrhali den, když od ústí Diamantové řeky letěli na jih, v podstatě kvůli Hvězdoplavovi, který sýčkoval a stěžoval si tak dlouho, až všichni souhlasili. Ano, pronásledují je nebeleti. Ano, nejspíš jsou vzteky bez sebe kvůli tomu, že dráčata uprchla z jejich vězení. A rozhodně jsou vzteky bez sebe kvůli tomu, jak jim Zářena možná zabila královnu.

Ale Tsunami nechtěla pořád utíkat. Chtěla najít svoji rodinu. Jakmile se mořeleti dozvědí, kdo je, určitě ji ochrání a její přátele taky.

A především chtěla, aby Hvězdoplav přestal remcat, vyšilovat a sekýrovat je. Ostatní pak byli nervózní a hůř se soustředili. Skoro si přála, aby ho nocileti nevraceli.

„Proč se tolik bojíš?“ zeptala se ho. „Jestli nás chytí, nepřiletí tě zase zachránit tvoji nociletští přátelé?“

Hvězdoplav pobouřeně zamával křídly. „Nebojím se o sebe,“ odpověděl. „Snažím se udržet nás všechny v bezpečí.“ Podíval se na Slunéčku a svěsil hlavu.

„Já nás udržuju v dostatečném bezpečí,“ namítla Tsunami. „Kdy jsem vás zavedla někam špatně?“

„No,“ upozornila ji Zářena, „jednou nás zajali nebeleti a jejich královna nás málem všechny zabila…“

Tsunami pleskla ocasem do vody, aby na Zářenu vyslala studenou vlnu. Dešťoletka zasyčela a uskočila od moře.

„Přestaňte!“ řekla Slunéčka. „Přestaňte se hádat, všichni. Hliňáku, zaraž jim to.“ Poklepala ho po hlavě, aby odlákala jeho pozornost od drobných rybek, které se mu míhaly kolem nohou.

„Ach ano, vyslechneme si našeho velkřídelce,“ dobírala si ho Zářena. Dnes ráno měla šupiny stejně zlaté jako Slunéč­ka, ale s přelévajícími se skvrnami oceánské modři. Sedla si a zívla na Tsunami. Přitom jim ukázala svoje jedové zuby.

„Hele,“ řekl Hliňák a dloubl Tsunami křídlem. „Je v pořádku, že si Hvězdoplav dělá starosti. Ani nevíme, jestli je královna Šarlata naživu, anebo ne. Ale,“ dodal rychle, „vím, že chceš co nejrychleji vyhledat mořelety. Tak je místo hádek pojďte najít. O to dřív se pak můžeme dostat do bezpečí.“

Tsunami se naposledy přimhouřenýma očima podívala na Hvězdoplava a otočila se zpátky k oceánu. Hliňák měl pravdu; potřebovali najít její rodinu a bezpečné místo, kde by se všichni schovali.

„Jů,“ řekla Zářena. „Je tak moudrý, a tak velký.“

„To je,“ přikývla Slunéčka a objala Hliňáka kolem krku. Hvězdoplav si sedl a nespokojeně si obtočil ocas kolem nohou.

Zářena si upravila křídla barvy slunce. „Tak co teď? Máme zavolat: Hola, mořeleti, máme tady vaši ztracenou princeznu! a počkat, až se z moře radostně vynoří draci?“

„S hostinou!“ vykřikl Hliňák, až vyplašil nedalekého racka. „Tenhle příběh končil hostinou! Když se ztracená princezna vrátila domů, její rodiče byli tak šťastní, že vystrojili hody. Na to si vzpomínám. Snědli celou velrybu. To byla dobrá hostina. Vsadím se, že bych dokázal sníst velrybu. Myslíte, že nám vystrojí hostinu?“

„Ztracená princezna byla jenom pohádka ze svitků,“ ozval se Hvězdoplav. „Netušíme, co ve skutečnosti v Mořském království najdeme.“

„To je fakt.“ Hliňák svěsil křídla. „Nemusí to být takové, jak doufáš, Tsunami. Jako když jsem zjistil, že mě matka prodala za krávu.“

„Nepřeháněj,“ opravila ho Zářena. „Prodala tě nejmíň za dvě krávy.“

„Hm. To mě utěšuje,“ zabručel Hliňák.

U mořeletů to bude jiné. Tím si Tsunami byla jistá. Hliňákovy sny o rodině se sice ukázaly být liché, ale její rodina bude dokonalá. Obzvlášť když teď věděla, že její vejce pocházelo z královské líhně.

Byla dcera královny mořeletů.

A nejen to – podle Hvězdoplava se žádná z ostatních královniných dcer nedožila dospělosti. Tsunami byla jediná žijící následnice Mořského království. Jednoho dne se stane královnou mořeletů.

Jistě, to znamenalo, že jednou bude muset bojovat se svou matkou na život a na smrt, aby se stala královnou, ale ten den může být tak daleko, jak jen bude chtít. Teď na to vůbec nemusela myslet.

Roztáhla křídla a znovu vdechla slaný vzduch. Koutkem oka pořád viděla malé tvory, kteří se vynořovali z kropenatého písku a zase do něj mizeli.

„Mohla bych se prostě potopit a hledat palác mořeletů,“ navrhla.

„Tady?“ Hvězdoplav zněl poplašeně. Taky roztáhl křídla a oklepal z nich písek. Úzkostlivě zamrkal.

„Kde jinde bych podle tebe měla hledat mořelety?“ zeptala se ho Tsunami.

„Plavat v oceánu není jako koupat se v podzemní řece,“ poučoval ji Hvězdoplav. „Jsou tam silné proudy, nevyzpytatelné vlny a velké zubaté potvory…“

„Já jsem velká zubatá potvora.“ Tsunami se na něj za­zubila.

Hvězdoplav se nezasmál. „Není to bezpečné,“ trval na svém. „Co když o tebe přijdeme?“ Tsunami měla sto chutí seknout ho do ustaraně nakrčeného čenichu tím nejostřejším drápem.

„Vzchop se, Hvězdoplave,“ vmísila se do jejich rozhovoru Slunéčka. „Tsunami dokáže cokoliv. A jak se má dostat domů k rodině, když se nemůže potopit do moře?“

„Ale ne!“ Hliňák se zvedl na nohy a rozhrábl písek. Přitom málem shodil Slunéčku. Ta vyjekla a chytila se ho kolem krku. Hliňák zamrskal ocasem, až mu od něj odlétl písek, mušle a maličcí, užaslí krabi.

„Hej! Přestaň!“ vykřikla na něj Zářena a zakryla si oči.

„A co my?“ Hliňák zapleskal velkými hnědými křídly. „Na to jsem nepomyslel! Tsunami, my s tebou nemůžeme jít do paláce mořeletů. Neumíme dýchat pod vodou. Jak můžeme zůstat spolu, když budeš tam dole?“ Hrábl do vody a nechal po sobě hluboké rýhy v písku. „Co budeme dělat?“

Tsunami Hliňáka svým způsobem zbožňovala, když byl takhle vyplašený. A zbožňovala i to, že mu trvalo celý den, než si uvědomil, že Mořské království je pod vodou.

„Vážně?“ zeptala se Zářena Hliňáka. „Tolik hodin zeměpisu a nic ti neutkvělo?“

Hliňák se zmateně otočil. Krabi se rozprchli před jeho obřími pařáty. „Co je?“

„Mořeleti mají i palác nad hladinou,“ odpověděl Hvězdoplav tónem, který říkal: Vidíš, měl ses víc učit. „Aby mohli přijímat hosty jako třeba pískoletskou spojenkyni Žáru. Palác je na ostrově někde v Zátoce tisíce šupin.“

„Aha.“ Hliňák si s povzdechem sedl.

Slunéčka ho pohladila po rameni. „Já jsem si to taky nepamatovala,“ utěšovala ho. „Tak poletíme tam, ano?“

„To není tak jednoduché,“ řekl Hvězdoplav. „Oba paláce mořeletů – ten pod vodou i na souši – jsou dobře schované. Díky tomu vydrželi v téhle válce tak dlouho, ačkoliv ne­chrlí oheň jako ostatní kmeny. Nikdo je nedokáže najít, aby za­útočil na jejich domovy.“

„To zní jako u nociletů,“ ušklíbla se Zářena.

„Vůbec to není jako u nociletů!“ vykřikla Tsunami. „Moře­leti se nesnaží chovat tajemně a snobsky. Jenom jsou rozumní a hlídají si domov.“

„Museli bychom prohledat tisíce ostrovů, ale pořád je nejspíš…“ Hvězdoplav se zarazil uprostřed věty a znovu vzhlédl k obloze. „Cítíte ještě někdo oheň?“

„U třech měsíců, Hvězdoplave. Nebudu se schovávat pod stromy, kdykoliv tě vyděsí nějaká maličkost,“ řekla Tsunami.

„Počkat, myslím, že má pravdu,“ ozvala se Slunéčka a zvedla hlavu. „Slyším tlukot křídel.“

„Já taky,“ potvrdil Hvězdoplav. Zježil se mu trnitý hřeben podél páteře a on co nejrychleji vyběhl ke stromům.

„Na takovou dálku?“ zeptala se Tsunami nedůvěřivě. „Já tam nahoře nic nevidím.“ Ale v tu chvíli už si na obloze všimla hejna červených teček jako kapek krve, které přilé­taly z hor na severozápadě.

Blížila se k nim hlídka nebeletů.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Fragment, červenec 2018
Vazba: vázaná
Počet stran: 288
Cena: 329 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít