Philip Fracassi: Hleď, prázdnota

Devět děsivých příběhů vznášejících se v temnotě mezi retro hororem 80. let a stylem new weird. Povídky, ve kterých nikdo není v bezpečí. Brána do pekel se může klidně otevřít v plaveckém bazénu nebo na dálnici a kterákoli matka se může proměnit v monstrum… S předmluvou oblíbeného tvůrce hororů, Lairda Barrona. První kniha nové edice Pulp Robot nakladatelství Gnóm! Praktický paperback, který je ideálním čtením na cesty a na dovolenou.

Motto:
„V každé události, ať už prožité či jen vyprávěné, existuje vždy díra či trhlina, často více než jedna. Pokud dopustíme, aby nás tato trhlina lapila, zjistíme, že se otevírá do jakési prázdnoty, kterou, jakmile jsme do ní jednou vklouzli, nedokážeme už nikdy opustit.“ (Brian Evenson, Fugue State)

 

OBSAH SBÍRKY:
Nikdo není v bezpečí (předmluva Lairda Barrona)
Hebká rekonstrukce západu slunce (Soft Construction of a Sunset)
Oltář (Altar)
Zloděj koní (The Horse Thief)
Rakev (Coffin)
Chovatelka dětí (The Baby Farmer)
Surfer Girl (Surfer Girl)
Matka (Mother)
Bezpečnostní pojistka (Fail-Safe)
Mandala (Mandala)

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Gnóm, srpen 2018
Překlad: Jakub Němeček
Ilustrace na obálce: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožoavná
Počet stran: 336
Cena: 249 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PŘEDMLUVA

Nikdo není v bezpečí

Tohle bychom mohli vytesat do imaginárního náhrobního kamene některého z nešťastníků, kteří vystupují v knize Hleď, prázdnota: v povídkách Philipa Fracassiho není nikdo v bezpečí. Už když vyšel v limitovaném nákladu a laciném paperbackovém vydání Oltář, Fracassiho krátká novela otištěná také v tomto svazku, varoval jsem svět na zadní straně obálky právě těmito slovy.

Co to znamená, že nikdo není v bezpečí? Znamená to, že Fracassi má dobře prostudované moderní kořeny hororu, jehož typickými představiteli jsou Stephen King, Richard Matheson a Norman Partridge, trio zápasníků těžké váhy, kteří zosobňují krásně bezohledný přístup k vyprávění příběhů. Jsou to chlápci, kteří bez mrknutí oka zabijí dítě, zničí svět nebo alespoň odkryjí masku, pod níž se ukrývá ta pravá, hnisající temnota. Tihle lidi bez okolků čtenáře zašněrují do treter řadového běžce všedním životem a řeknou mu: Blíží se něco velkýho a hnusnýho. Utečeš, nebo budeš bojovat? Nepočítej s tím, že to dobře dopadne, ty blázne. Pod pojmem moderní horor si můžeme představit široké spektrum témat, nálad a emocí; Fracassi se v tomto bodě své spisovatelské dráhy soustředil na fyzickou a emocionální konfrontaci se surreálnem; a také na násilí a šok, které lze téměř hmatatelně cítit.

Povídková sbírka Hleď, prázdnota je žalozpěv plný mordýřských balad, na které by měl někdo upozornit Nicka Cavea a The Bad Seeds; najdeme tu bránu do temnot umístěnou ve veřejném bazénu; zloděje koní, který jede půlnoční dálnicí vstříc věčnému zatracení; zmrtvýchvstalé přízraky zrozené z mořských hlubin; místnost, v níž stopky odtikávají vteřiny, aby ji proměnily ve smrtící past v okamžiku, kdy maminčino temné alter ego převládne nad mateřským pudem, a spousty dalších takových témat. Devět povídek pevně zakotvených v hororových tradicích, jež jsou však o to podivnější, že se každá z nich nakonec neodvratně vzdálí od dobře prošlapaných chodníčků a pustí se do čím dál nevlídnější divočiny. Ve Fracassiho rukou se hororové tropy smekají a kroutí jako jílec zakrváceného nože. Výsledek je pak drsný a rozeklaný a často dojde k úplné proměně.

Abychom trochu začali rozumět tomu, jakou krmi nám Philip Fracassi podává, musíme se zahledět až někam do 70. a 80. let, do doby rozkvětu severoamerického hororu. Představme si tragédii, k níž došlo na setmělé periférii. Představme si zlé, moc zlé věci (obvykle spíše nadpřirozeného než obyčejného rázu), které se přihodí dobrým lidem (a také některým méně dobrým lidem a pár lidem, kteří se ocitnou přesně na pravém místě v nepravý čas). Pomysleme na Cuja, Zhubni, na romány Já, legenda a Rosemary má děťátko. Vzpomeňme si na Roberta R. McCammona a Rexe Millera, kteří se svobodně plavili po okrajích splatterpunku a skalního noiru. A teď přeskočme tři desetiletí a představme si, jak se zlatý věk tradičního hororu prolne s komplikovanými, neuvěřitelnými vizemi současných/postmoderních divnozvěstů, jako jsou Gemma Filesová, Kaaron Warrenová a Brian Evenson.

Z jednadvacátého století uběhlo už půldruhé dekády a horor a weird fiction jsou na vzestupu; spousta tržních příležitostí a hojnost uměleckého talentu podnítily vlnu kreativity, která se v moderní éře žánru nedá s ničím srovnat. Jako čtenáři jsme soudržností a stálostí této nabídky poměrně rozmazlení. Nicméně si troufám předpovědět, že až tato sbírka na jaře 2017 vyjde, Fracassi překvapí nic netušící publikum jako hák levačkou.

Fracassi je na současné scéně nováčkem, i když pokud jste fanoušek s dobrým přehledem a máte uši nastražené, tak už se k vám možná leccos doneslo. Čtenářstvo obecně pak čeká něco jako zjevení. Navzdory tomu, že jde o silnou knihu vynikajícího spisovatele, vydání sbírky Hleď, prázdnota nijak nepředznamenávalo postupné zveřejňování jednotlivých povídek v průběhu pěti, šesti let – což je obvyklá doba pro to, aby sbírka debutujícího autora dozrála. Jenom několik z nás mohlo v kuloárech sledovat, jak se blíží tahle kniha, která má potenciál, aby z ní šli nic netušící fanoušci a kritici takříkajíc do kolen.

Nakladatelství mají sklon pohybovat se rychlostí ledovce, od prvotního nápadu k jeho uskutečnění, od smlouvy k vydání a – obvykle – od distribuce k povědomí o knize mezi čtenáři. Fanoušci a kritici se potýkají se stále narůstající kupou čtenářských restů. Důsledkem toho je, že takový autor může klidně i několik let tvrdě zápasit o přežití, než si vybuduje něco aspoň trochu podobného obci vlastních čtenářů.

A takhle to v nakladatelském průmyslu chodí s přesností, podle níž si můžete nařídit hodinky: spisovatelé, kterým se podaří prorazit v oblasti žánrových povídek a stát se profesionály, obvykle zdokonalovali své schopnosti v časopisech a antologiích. Ty představují cvičnou střelnici, na níž si nováčci utužují techniku vyprávění, navazují vztahy s editory a nakladateli a přitom nabalují čtenáře. Když všechno jde tak, jak má jít, spisovatel nakonec nashromáždí dost kvalitních povídek, aby z nich poskládal sbírku, přičemž si zvolí téma nebo určitou žánrovou oblast, které je udrží pohromadě. Tak zní základní pravidlo a je to osvědčená, i když konzervativní metoda, jíž by se měli mladí autoři držet.

Fracassi si ovšem mezitím vysloužil ostruhy jinde, protože dennodenně fáral na hollywoodské šachtě jako scénarista. Konvence tu jsou proto, aby se porušovaly, a tahle kniha je prvotřídním dokladem toho, proč tomu tak je. Většina povídek na těchto stránkách je plodem vývojové etapy, v níž autora pohltilo neobyčejně intenzivní tvůrčí úsilí. Vím to z první ruky, protože jsem posledních pár let sledoval Philův vývoj zblízka a byl jsem s ním v kontaktu, když psal jednotlivé části této knihy a tmelil je do temného a symfonického celku.

Pozorovat tuto proměnu byl pohled pozoruhodný a pro znavené, staré srdce pisatele i výjimečně radostný. Jen hrstka z mnoha vrcholně nadaných mistrů hrůzy, kteří dnes píší, totiž vládne tak kompletní sadou dovedností. Fracassi je houževnatý, zcela oddaný řemeslu a více než nadprůměrně bystrý. Přesně ví, jak vystavět povídku – jak ji otevřít, jak udržet tempo a jak ji nechat s poslední stránkou doznít. Rozumí tomu, že pro maximální efekt je dobré zakotvit narativ v každodenní všednosti, a teprve pak se vytasit se strašlivým zvratem nebo nechat do děje proniknout nadpřirozené prvky. Vskutku, Fracassiho literární úder pěstí přiletí zdánlivě odnikud – ale nenechte se mýlit. Dotyčný se na vás připravoval pěkně dlouho.

Až otevřete tuto sbírku, ocitnete se na počátku temné uličky z hájemství Zóny soumraku. Je to místo, kde se hrozné věci stávají lidem, jimž se stát neměly; všude číhá riziko a nikomu se nenadržuje. Lidé plní samolibého sebeuspokojení nenajdou zde, na prahu prázdnoty, sebemenší útočiště. Nikdo není v bezpečí a nic není svaté. Užijte si to.

Laird Barron
Stone Ridge, New York
18. prosince 2016

**********

RAKEV

Sylvie vůni květin nenáviděla. Byl to ostrý a silný smrad, který ji pálil v očích a svrběl na jemné pokožce, jako kdyby ji po těle mravenčilo. Květiny páchly jako smrt. Nebo jako život, soudila ona. Pokud jste, stejně jako Sylvia, považovali život za pomalý rozklad. Lidé, tak jako květiny, rozkvétali a rostli, zářiví a plní naděje, zráli plní příslibů… a pak to s nimi šlo od desíti k pěti až k pomalé a nevyhnutelné smrti.

Hnědnutí. Drcení. Vadnutí.

Sylvii bylo právě šestnáct a už cítila, jak se její růst zpomaluje, jak se blíží čas, kdy kola zaskřípou a prudce zastaví. Kosti budou čím dál víc tuhnout pod vrstvami pozemského tuku a svalů, které brzy začnou degenerovat, mikrokosmický balet buněk bude stále nemotornější a s každým pomíjejícím dnem, s každou prchavou vteřinou přijdou tanečníci o další kousek kuráže, začnou klopýtat; účinkující – kdysi tak živí – seschnou, odloupnou se a padnou, zemřou na velikém jevišti jejího těla a šmahem si to namíří k nudnému konci, kvůni květin, k závěrečné oponě smrti.

A nakonec tu máme smuteční salonek – místo nechutné už samo o sobě, pomyslela si Sylvia – a v něm zahnízděnou hotovou bouři mrtvých vůní. Visel tu puch květin, který přebíjel všechno, a taky pot, slzy, říhání, prdy a smrad truchlících v mizerných oblecích a ohavných šatech, a pod tím vším samozřejmě výrazný, těžký zápach hvězdy tohoto uzavřeného představení pro jediného herce: mrtvolu.

V tomto případě to byla mrtvola srdci mladé Sylvie blízká, ale zdaleka ne drahá – byla to totiž její vlastní převzácná bábi. Mrtvá mrtvá mrtvá ve věku osmdesát bůhvíkolik, celá vyparáděná a napudrovaná jako kulky ješitnýho chlapa, navlečená až po krk v něčem, co byly nejspíš šaty z viktoriánské éry, bílé a krajkované jako doma tkaný ubrus na konferenční stolek paní Lincolnové, olbřímí háčkovaná dečka replikovaná do podoby šatů do společnosti nebo, jako v tomto případě, šatů do rakve. Sylvia je považovala za nejohyzdnější věc, jakou v životě viděla, obzvláště takhle vecpané do načechraného červeného hedvábí rakve jako úlomek kosti do louže krve. A pak bábina tvář. Hrůzostrašná. Umatlaná tlustší vrstvou barevných líčidel než klaun z doby hospodářské krize, s obočím namalovaným černou tužkou a vnitřkem úst sešitým tak pevně, že se rtěnka, kterou funebrák použil, rozmazala napůl po vtažených rtech a napůl po tváři jako opilé kurvě, po které nemůžete chtít, aby se večer předtím, než se hodí do gala a vydá se do ulic lovit kunčafty, ještě koukla do zrcadla.

Sylvii znechucovaly všechny ty opičárny, které k bábinu pohřbu, ke všem pohřbům, patřily – od příliš velké knihy, do níž se museli všichni hosté podepsat a kterou, tím si byla Sylvia úplně jistá, už nikdy nikdo neotevře, až po dav podivných obejdů – všech těch zapuzených příbuzných a tisíc let starých bývalých tanečních partnerů. Všude se to hemžilo falešnými chrupy, nekvalitními smutečními obleky a jen tak tak se držícími lístky na těch nejubožejších větvičkách rodokmenu.

Naštěstí zahlédla bratrance Terryho s placatkou a vyšla za ním ven k odpadním kontejnerům. Musela mu sice ukázat kozy, ale zoufalá doba atakdále. Sylvia potřebovala pár loků bourbonu, aby se tou noční můrou nějak protloukla. Zbytek odpoledne proseděla shrbená vzadu v koutě schoulená v levném rozkládacím křesílku a toužila, aby tu měla aspoň mobil a mohla si psát textovky s Patti a Jill. Když už tu hnije v malém pokojíku s hnědým kobercem a tapetami, jejichž barva připomíná zvratky, v pokojíku pro mrtvolu, a pozůstalí zatím mumlají, kýchají a vyprávějí si navzájem vymyšlené historky a přihlouplé vzpomínky; jako by jim na Bábi opravdu záleželo, jako by měli ponětí, co byla zač, čím vlastně ve skutečnosti byla.

Sylvia to ale věděla doopravdy. Ta stará ježibaba se postarala, aby to věděla. Bábi a její tajnosti, Bábi a její báchorky, její mystické kraviny, Bábi rozrajcovaná z toho, že je rádoby čarodějnice. Kupodivu dokonce ani teď, po tom všem, nedokáže Sylvia tu ženskou nenávidět, ale byla ráda, že už je ta bezbožná stará husa mrtvá. Byla mezi nimi zlá krev, měly společnou zlou minulost. Věci, o kterých se Sylviini rodiče nikdy nedozvěděli, o kterých se tomuhle shromáždění falešných nohsledů ani nesnilo. Skutečná pravda o tom, kdo Bábi vlastně byla; žádná milující babička, která jí vždycky ke štědrovečerní večeři nosila svou speciální šunku pečenou na medu, žádná roztomilá stařenka, která si ráda zatančila se se stařičkými topornými páprdy z církevního sboru nebo si večer hodila karty s vyzáblými starými fuchtlemi, které k ní všechny vzhlížely, ke královně včel, k velké vládkyni slabých a neduživých z celé Minnetonky. Kdyby věděli, co je opravdu zač, nikdy by si s ní ani nesedli do jedné místnosti, nikdy by do té její proslulé sváteční šunky s glazurou ani nekousli, ani by jí na tanečním parketu nesevřeli kostnatou starou ruku. Protože neznali pravdu. Jenom Sylvia byla do všeho zasvěcená, a u všech všudy, nebyla snad díky tomu to nejšťastnější pako z nich všech? Tančila, jak Bábi pískala, a když se jí nakonec taneček nepovedl, draze za to zaplatila.

–

Minnetonka, kde Sylvia žila, se jmenuje podle dakotského mni tanka, což znamená „velká voda“. Minnesota, stát, jenž obklopuje velkolepé město Minnetonka (pro případ, že by to neprozradila samotná etymologie slova), používá slogan „Země deseti tisíc jezer“. Sylvia nevěděla jistě, jestli je v jejím státě opravdu deset tisíc jezer, ale pokud ano, pak podle ní jich zhruba polovina byla v Minnetonce. Jezera a stromy, žertovala ráda, když se jí přátelé na Facebooku ptali, co obnáší život v Minnesotě, což zase nebylo až tak často, jenže pokud sociální sítě dosáhnou až do míst, jako je Čína nebo Dánsko, i na tyhle přiblblý otázky dojde.

Konkrétně Sylviin domov se nacházel v té vesničtější části Minnetonky, v majestátním starém koloniálním domě, v němž byla ještě funkční část původního příslušenství z přelomu století, což byla pro Sylvii velká legrace, protože po celé dětství žila v domnění, že všichni mají záchody velikosti náprstku a že rez je něco úplně normálního. „Sídlo“, jak to nazýval její otec, trůnilo na kopci na konci klikaté cesty, která vás před bezpečným příjezdem do relativně moderního přístřeší protáhla čtvrtakrem stromů a divokých králíků. Za domem, který stál čelem k samotnému velkému jezeru Minnetonka, neboli jezeru Minny, jak mu místní říkali, byly další stromy – lány a lány zeleného lesa.

Bábi mu říkala Starý les.

Sylvia a její mladší bráška Jamie měli samozřejmě zakázáno chodit do Starého lesa v noci, anebo sami, a tohleto a támhleto, ale Sylvia se tam občas na procházku vydala, jen aby zabila čas. Někdy si vzala fotoaparát a předstírala, že dělá snímky přírody. Měla radost ze zvířat, na která v lese narazila, dokonce i hmyz byl docela super. Převládali pavouci velcí jako její palec, brouci s černými krovkami a housenky velké jako malíček. Jednou vyfotila mládě pumy a byla na to tak pyšná, že fotku vytiskla a ukázala rodičům. Výsledkem bylo, že dostala zaracha. Sylvia evidentně vůbec nemyslela na vlastní bezpečí. Stejně si ale fotku ze vzdorovité pýchy pověsila nad postel.

Bábi vyrostla na Novém Zélandu, ale v pubertě se přestěhovala do Spojených Států. Byla třikrát vdaná a všichni její manželé už byli po smrti. K Sylvii a její rodině se přestěhovala, když ten třetí a poslední manžel,

Freddie, zemřel pár dní potom, co mu mozková mrtvice proměnila svaly v plastelínu a mozek v piliny. Nějaký čas ještě na světě poslintával, a když Sylvia konečně sebrala odvahu a navštívila ho, dokázal na ni jenom zakoulet jedním okem s bělmem protkaným rudou pavučinkou žilek a víčkem třepetajícím se jako roleta ve vichřici. Letmo mu pohladila ruku, rozloučila se a odešla, protože se jí zvedal žaludek.

Freddieho pohřeb nebyl až tak zlý, protože tehdy bylo Sylvii jen osm a nevěděla toho dost, aby ji nějak šíleně děsilo, že se má celý den poflakovat kolem mrtvoly. Prostě jen pobíhala sem a tam s ostatními dětmi, které nikdy předtím neviděla (a už nikdy neuvidí), dostávala vynadáno, škemrala o jídlo a vůbec dělala všechny ty hlouposti, které děti dělají na dýcháncích s mrtvolou.

Po Freddiho pohřbu se Bábi, stará a osamělá, rozhodla nastěhovat k synovi a jeho rodině. Ergo, jen pár týdnů potom, co Freddieho kosti uložili do země, se stala součástí jejich každodenního života.

–

Sylvia zpočátku vnímala Bábi jako vetřelkyni. Ne snad, že by svou bábinku nemilovala a nezbožňovala jako každé osmileté děvčátko, ale musela si připustit, že Bábina přítomnost je… rušivá. Byl to další člověk navíc, se kterým se bylo nutno dohodnout, jaký program poběží v televizi, další člověk navíc v jejich koupelně v patře, co ji už měla napůl s Jamiem – tehdy ještě miminem –, který nechával všude tunu nesmyslů: gumovou kachničku v prázdné vaně, dětské prkýnko položené na záchodě, zářivé lesklé tuby dětského mýdla a šamponu a zubní pastu ve tvaru komiksové postavičky, kterou zapatlal všechny její hezké holčičí věci a všechno zaprasil. A do toho Bábi. Ve srovnání s jejím vojenským pučem byly Jamieho pokusy úplné nic. Najednou tu byla kulma a voňavky, pudry a lahvičky s léky, ujetá sklenice, ve které si v noci máčela zuby a která byla celá slizká a měla kolem dokola zaschlý prstýnek nějakého prášku, jak se čisticí prostředek rozpustil a zkrystalizoval. Objevily se cizokrajné osušky a veliké župany pověšené na pěkném věšáku, který Sylviina matka přišroubovala na vnitřní stranu koupelnových dveří, dveří se dvěma keramickými koulemi, na jejichž hladkém povrchu byly namalované růžové květiny. Tehdy ještě Sylvia květiny milovala. Myslela si, že jsou hezké. Myslela si že dodávají člověku chuť do života.

Brzy se však měla poučit, že příroda život nedává. Příroda je nadržená lačná obluda se schopnostmi, které lidské bytosti nemohou ani ve snu pochopit. Příroda má svá tajemství. Příroda vás může zabít stejně snadno, jako když vy smetete z ruky mravence.

Příroda, dozvěděla se Sylvie, a začalo to ten první den ve Starém lese s Bábi, znamená rovněž moc. Když zná člověk tajemství , která znala Bábi, příroda je pro něj jeho rodičem, stejně tak jako jeho rodiče skuteční, a možná ještě víc. Protože zatímco matka a otec Sylvii milovali a snažili se ji chránit, koupali ji, krmili a oblékali, příroda dokázala věci, které byly neviditelné, které ji měnily uvnitř. Dala jí moc chránit se sama, moc vracet přírodě zpět, co si lidstvo tak neurvale, tak násilně vzalo. A Sylvii se, stejně jako Bábi, myšlenka veškeré téhle moci velice líbila.

Zpočátku.

Byla jí stoprocentně nadšená až do dne svých dvanáctých narozenin, kdy se o podělila o tajemství přírody s někým, koho měla moc ráda.

Pak už nikdy nic nebylo jako dřív.

**********

BEZPEČNOSTNÍ POJISTKA

Dveře byly tlusté. Místnost dobře udělaná. To jsem věděl. To jsem sám viděl. Jak vznikala, krok za krokem.

Matku jsem v noci křičet nikdy neslyšel. Věděl jsem, že křičí, to bylo jasné. Viděl jsem ji přes kamery. Když jsem byl malý, otec mě nutil, ať se dívám. Bál se, že to jinak úplně nepochopím. Úplně neuvěřím.

Ale já tomu věřil.

Nejraději jsem měl ty dny, kdy už bylo po všem a matka se mohla vrátit. Myslím, že tyhle dny byly nejhezčí i pro ni. Nikdy nebyla tak šťastná jako po tom. Vždycky mě držela a pevně k sobě tiskla a já se smál a ona mi na tváře, krk a čelo sázela polibky.

Otec stával vedle nás, díval se, usmíval se, celý přepadlý a zkroušený. Dal nám čas, abychom obnovili náš přirozený vztah, a pak se k nám přidal a také nás oba objal. Líbal nás jako o život.

Rodiče jsem miloval. Miloval jsem je nade všechno.

–

Přesto jsem se v hloubi srdce tajně užíral představou, že se jednoho rána probudím a zjistím, že jsem sám. Že mi je ta místnost vezme. Jistě, jsem teprve chlapec, je mi dvanáct. Ale rostu. Učím se.

Když začal otec tu místnost stavět, díval jsem se. Dokonce jsem i pomáhal. V té době drželi matku někde jinde. Drželi ji tam muži, které jsem neznal. Přátelé mého otce. Ona se ale vždycky vrátila, šťastná a zdravá, objímala nás a líbala, přesně jako potom, co už byla místnost hotová. Mně se doma líbilo víc, když tu ta místnost byla. Líbilo se mi, že je matka doma, se mnou a s otcem.

Ta místnost není veliká, ale je dobře udělaná. Má spoustu pojistek pro případ, že by něco selhalo. Otec mi to vysvětloval, když je zabudovával do konstrukce místnosti. Stěny jsou ocelové. Tlusté, hladké, nedají se zevnitř prorazit. Dveře jsou taky z oceli. Tlusté třicet centimetrů. Bez kliky. Otevírají je závory zapuštěné do zdí pokrytých ocelovými pláty.

Je tam jedno svítidlo. Dvojice zářivek ve stropě, chráněná mřížkou. Není možné, aby na ně někdo dosáhl. To jsme si aspoň mysleli.

Zábrany, ty jsou hodně působivé.

Jsou zkonstruované tak, aby udržely, ale neublížily. Tak to říkal otec. Abychom byli v bezpečí my i ona. Když mi tohle všechno říkal, přikyvoval jsem. Cítil jsem, že se učím, že jsem teď starší, moudřejší. Že mu pomáhám.

„A pak je tu plyn,“ dodal otec a ukázal na průduchy vysoko ve zdech, těsně pod stropem. Tak vysoko, že na ně nemohly dosáhnout ani její nepřirozeně prodloužené paže. „To je naše poslední obranná linie,“ řekl a rozčechral mi vlasy, jako obvykle mastné a neučesané. „Pro případ, že všechno ostatní půjde do háje.“

Přikývl jsem, ale otec na mně viděl, že to tak docela nechápu. Poklekl, vzal mě za ruku, stiskl ji trochu silněji a kouknul se mi do očí.

„Jestli se vyprostí ze zábran,“ řekl a ukázal na zábrany ležící lhostejně na hladké betonové podlaze, „tak ještě pořád nedokáže uniknout z místnosti, chápeš?“

Přikývl jsem, jako velký kluk.

„Jestli se dostane ke dveřím a začne se přes ně dobývat, zmáčknu knoflík a šššš!“ Rozepjal ruce kruhovitým pohybem, aby předvedl, jak se plyn rozšíří všude kolem. „Nadýchá se plynu.“

„A pak co? Pak usne?“

Otec svěsil hlavu, na okamžik pohlédl na podlahu a pak se mi znovu podíval do očí. „Pak umře.“

Přemýšlel jsem o tom. „A my budeme vědět, že je mrtvá, protože máme kamery.“

Otec se zeširoka usmál a oči se mu rozzářily pýchou. „Přesně tak, synu. Kamery.“

To jsme zrovna stáli v rozestavěné místnosti a otec ukázal do rohů pod vysokým stropem, v nichž byly vmáčknuty lesklé zrcadlové koule. Zamával jsem do jedné a spatřil deformovaný odraz jiného chlapce – umazaného, malinkého chlapečka –, jak mi taky mává.

„Budeme ji sledovat a předtím, než vejdeme dovnitř, se ujistíme, že je mrtvá,“ řekl a pevnou rukou mi sevřel rameno. „Ona by si přála, abychom si byli opravdu jistí.“

Věděl jsem, že je to pravda, protože mi to matka sama už stokrát řekla. Řekla mi, že si musíme být vždycky jistí, totiž kdyby se něco nepovedlo, že si musíme být vždycky jistí, že jsme ji zabili. „Mohla bych vám lhát,“ řekla. „Mohla bych něco předstírat.“

„To je jako nějaká hra,“ řekl jsem já.

Matka se usmála a přikývla a odhrnula mi něžně vlasy z čela. „Jako hra, kterou musíte vy dva vždycky vyhrát.“

Když jsme s otcem odcházeli z už dostavěné místnosti, zastavil se u těžkých ocelových dveří. Z okraje dveřního rámu vyčnívaly na pár centimetrů lesklé hlavy závor.

„Ještě poslední věc,“ řekl otec. Svlékl si laboratorní plášť a pověsil ho na zahnutý ocelový hřeb vedle plynové masky a žlutého gumového obleku plného skvrn. „A to je ta nejdůležitější věc ze všech. Pořád je tu možnost, i když jen hodně, hodně nepravděpodobná, že se matka přestane proměňovat. Že se prostě promění a zůstane taková, jaká je. Navždycky. Rozumíš?“

Přikývl jsem.

„Pokud k tomu dojde… nebo pokud se pokazí cokoli jiného… prostě pokud tu z jakéhokoli důvodu nebudu…“ Odmlčel se, protože nám oběma vyvstávalo na mysli až příliš mnoho hrozných věcí. „No. Tak je tu ještě jedna, poslední bezpečnostní pojistka.“

Čekal jsem a říkal jsem si, že je to hloupost, protože jsem věděl, že otec tady bude vždycky, ale snažil jsem se ho vyslechnout, snažil jsem se něco naučit.

„Je tu časový spínač, vidíš?“ zeptal se. „Zapínám ho pokaždé, když tvá matka vstoupí do místnosti. Pokud z jakéhokoli důvodu, úplně z jakéhokoli, ten spínač nezastavím nebo neresetuju během čtyřiadvaceti hodin, místnost se naplní plynem.“

„Šššš!“ udělal jsem a napodobil gesto, které použil otec předtím.

„Správně,“ řekl. „A díky tomuhle, jestli se něco, no… jestli něco nebude v pořádku, tak tobě postačí jenom, hm, vydržet, víš? Nemusíš dělat vůbec nic. Jenom počkat čtyřiadvacet hodin, tenhle spínač doběhne a věci v místnosti se vyřeší samy. Vypustí se plyn a plyn je jedovatý. Je to jed, který zabíjí. Pochopils to?“

Přikývl jsem a pak jsem si vzpomněl na něco ze školy. „Jako ta kočka.“

Otec zmateně svraštil obočí.

„Schröderova kočka.“

Otec vteřinku přemýšlel a pak se nahlas rozesmál nádherným smíchem, který vyplnil ocelovou a betonovou místnost, již spolu s přáteli právě dostavěl.

„Schrödingerova!“ hulákal otec a pořád se smál. Chechtal se tak, že si musel otřít oči. „Schrödingerova kočka. Ne Schröderova. Ten je z Peanuts.“

Otec se dál smál, ještě jednou si otřel oči a položil mi ruku na rameno. Jemně mě vystrčil z místnosti.

„Ale jo. Ale jistě. Jako ta kočka, no jo.“