Olga Chmurovičová: Příběh o ztracené cestě
Napadlo vás někdy, proč se v lidských bájích všech civilizací a dob objevují postavy víl, čarodějů, nymf a vodníků? Kam se poděli všichni ti skřítci a permoníci, kteří našim prapředkům tu a tam zkřížili cestu? Kde jsou obři a trollové, draci a mořští hadi? Žili snad kdysi nebo fantazie lidí všech kultur jednoduše nemá hranic? Proč jsou si ty příběhy ale tak podobné?
Pojďme se vydat do světa oněch prastarých bytostí, do světa úzkostlivě skrývaného lidským zrakům. Podívejme se na jejich tajuplný život očima mladého elfa, prožijme s ním jeho nelehký výcvik a vydejme se s ním na strastiplnou cestu, kterou stejně jako tisíce jiných před ním musel podstoupit ve snaze zachránit svůj rod. Na cestu, na konci které se bude muset chtě nechtě spojit s tím, koho se nejvíc obává. S člověkem.
UKÁZKA Z KNIHY:
ČÁST 1
HLUBOKÁ KOTLINA
Ležel přitisknutý ke skále, v ruce chvějící se prak, a opatrně vyhlížel dolů. Srdce mu zběsile bilo. Skála ho kryla jen zčásti, výklenek, v němž se schovával, byl uboze mělký. Dobře věděl, že na tomhle místě nemá co dělat. Opustit Hlubokou kotlinu a vydat se ven do Země nikoho bylo přísně zakázáno. Ale zvědavost byla silnější.
Přimhouřenýma očima sledoval tvora pod skalou. Věděl, co to je. Doma, v bezpečí Kamenného města, hltal stejně jako jeho vrstevníci příběhy, které o tom vyprávěli strážci. Dnes to ale viděl poprvé. Napjatě pozoroval dlouhé tělo, jak se pomalu otáčí sem a tam, jak černé oči prohledávají útes a výrůstky za nimi se chvějí. Nepodnikne-li něco, brzy se to dostane až k němu. Jediný prak to na dlouho nezastaví, leda by to trefil přímo do oka.
Malá šance. Nicméně doufal, že zásah kamkoli to ochromí aspoň na chvíli a on snad získá čas dostat se dolů na dno strže, kde se snadno schová v nějaké hlubší trhlině. Skála dole je prý protkaná jeskyněmi.
Uchopil prak pevněji a soustředil veškerou vůli. Cítil, jak rukojeť praku vibruje silněji a silněji, dokud zbraní neprojelo slabé lupnutí prozrazující, že je nachystaná k použití.
* * *
Pod vysokým stropem Síně se rozlehl hluboký hlas: „Jste tu všichni?“
Hlasy jeden po druhém utichaly a po malé chvíli nastalo ticho rušené jen občasným zašuměním křídel. Oči všech hleděly na šedovlasého starce, Niama, nejstaršího elfa Hluboké kotliny.
„Kde je Daerr?“ rozhlížel se starý elf Síní.
Nevěděli. Také si už všimli, že Daerr chybí, bylo ostatně těžké si nepovšimnout jeho nepřítomnosti. Daerr byl povětšinou nepřehlédnutelný.
„Skaane, nevíš, kde může být?“ obrátil se Niamo na menšího elfa stojícího vzadu za skupinou.
Elf jen nejistě pokrčil rameny.
„Není to přece poprvé, co přijde pozdě,“ ozvalo z davu a všichni se zasmáli.
Stařec si je mlčky měřil pohledem, dokud nezmlkl i poslední z nich.
„Už jste dost staří na to, abyste se mohli přidat k hlídkám,“ poznamenal pak suše. „A nebude to dlouho trvat a někteří z vás se vydají i na cestu nad Velkou hranici. Cesta přes Zemi nikoho je dlouhá a nebezpečná a ani nad Hranicí to nebudete mít jednoduché. Na vaší zodpovědnosti a rozvaze budou záviset životy vašich druhů i vaše vlastní. Naučil jsem vás mnoho, co potřebujete k přežití, ale zkušenosti samotné nestačí. Nikdo neobstojí dlouho sám v Zemi nikoho, přežijete jen s pomocí ostatních a na to potřebujete i disciplínu. Bezpodmínečnou disciplínu… A ta začíná tady!“
Domluvil a starou Síní zavládlo napjaté ticho. Každý z elfů ohromeně převracel v hlavě jeho slova. Jít na hlídku, už tak brzy?! A dokonce cesta za Velkou hranici! Kdo z nich?
Nevydrželi dlouho. Domlouvali se pohledy a po chvíli zvedl Skaan ruku.
„A kdy půjdeme na první hlídku? Shromáždění už rozhodlo?“
„Zatím ještě ne. Ale bude se o tom jednat,“ odpověděl starý elf. „Dnes.“
Zástupem elfů se rozlehl vzrušený šepot. Skaan se zahleděl na klenutý, zelenavě zářící strop Síně. Světla stropu se matně odrážela na tmavších stěnách pod klenbou a zdálo se, jako kdyby stékala v modrozelených praméncích až k podlaze. Tam venku je stejně namodrale opalizující Ostrý štít, kde včera seděli s Daerrem a, tak jako mnohokrát před tím, snili o cestě za Hranici, o světě tak nepodobném všemu, co znali. A také se nedočkavě těšili, až budou spolu se strážci vycházet ven do Země nikoho a střežit bezpečí Hluboké kotliny.
Ano, Niamo je naučil hodně. Snad. V Zemi nikoho žije bezpočet tvorů a mnoho z nich představuje smrtelné nebezpečí pro elfa, který je neopatrný nebo neznalý. Nebo který má prostě smůlu. Jen zde, v pečlivě střežené Hluboké kotlině, mohli elfové nerušeně žít.
Skaan si v duchu promítal všechna ta stvoření, o kterých tu slýchával. Krakatice, trolly, žraloky, leviatany, vorvaně a kosatky, obrovské hlubinné úhoře, jedovaté skalní mnohonožky, obří medúzy, polypy větší než on sám a tisíce ryb a dalších a dalších dravců – velkých i malých.
Elfka stojící před ním si protáhla křídla a jejich jasně modrý záblesk probral Skaana ze snění. Trochu se polekal. Ani si nevšiml, že Niamo už nějakou chvíli hovoří.
„…po skupinách do Jeskyně světel a učit se vyrábět praky. Začnete za pár dní.“
Jeskyně světel! Skaan se vzrušeně nadechl. Konečně budou moci vstoupit do Jeskyně.
Daerr bude nadšením bez sebe, napadlo ho. Přidat se k hlídkám na hranici a ještě vidět Jeskyni… Ale kde se ten Daerr vlastně zdržel?
* * *
Vibrace praku se přenášely vodou až do Daerrova těla a křídla se chvěla jejich odrazem. S hrdlem staženým strachem očekával, kdy je zachytí i troll nedaleko. Zvíře stále ještě vytrvale plavalo pod útesem v místech, kde Daerra zahlédlo naposledy, očividně odhodlané najít a vytáhnout z úkrytu svoji kořist. Daerr se znova opatrně rozhlédl okolo, po útesu nad sebou a po stěnách rokle, jestli nepřehlédl nějakou vhodnější skrýš. Na honičku s trollem si přece jen netroufal. Byli rychlí – tihle dravci. Snad na to ani na první pohled nevypadali. Ale když složili tlapy k tělu a zabrali naplno dlouhým, svalnatým ocasem zploštělým jako široká ploutev, nemohli se jim v rychlosti leckdy rovnat ani žraloci. Vlastně to byli lovci žraloků. Mimo jiné.
A i když byli elfové přece jen rychlejší než žraloci – alespoň o něco – s dechem většinou nevydrželi tak dlouho jako průměrný troll. Proto se teď Daerr krčil ve skrýši, odhodlán vyčkat do poslední chvíle a doufal, že zvíře nakonec omrzí marné pátrání a odplave jinam. Troll se znovu obrátil a proplouval kolem útesu zpátky, tentokrát už blíž k elfově úkrytu. Daerr sevřel prak pevněji v ruce, když vtom koutkem oka zahlédl záblesk nažloutlého světélkování. Zvedl hlavu a ztuhl. Ze skály nad ním vyjela z tenké trhliny obrovská mnohonožka a jako úhoř sjížděla po útesu směrem k němu.
Mají mě jako v kleštích, blesklo mu hlavou, ale dřív, než stačil cokoli udělat, vyrazil troll dech beroucí rychlostí nahoru… ale ne k němu.
Zmátlo ho světlo, došlo Daerrovi okamžitě.
Troll se zarazil jen kousek od mnohonožky, která okamžitě vztyčila svá jedovatá kusadla na obranu. Zbytečně. Troll už poznal svůj omyl a couval, když tu šerem projelo oslnivě bílé světlo a zarylo se mu do boku. Zvíře se zkroutilo v křeči, ochromené dopadlo bokem na útes a pomalu bezmocně klouzalo dolů. Mnohonožka vběhla do nejbližší trhliny.
Ale nic z toho už Daerr neviděl. Hned po útoku vyrazil dolů na dno rokle tak rychle, jak ho jen křídla nesla.
* * *
Niamo se odmlčel. Pohledem přejel skupinu před sebou a zrak mu utkvěl na Skaanovi. Přivolal ho gestem k sobě, a když mladý elf došel až k němu, řekl mu tiše: „Skaane, tak dlouho by nikdo nemeškal. Ani Daerr ne. Kdy jsi ho viděl naposledy?“
„Včera, byli jsme spolu nad Plání věží a pak nahoře na Ostrém štítu,“ odpověděl Skaan. „Vrátili jsme se spolu domů.“
„Bynne byla s vámi?“ přejel Niamo pohledem Skaanovu sestru dole v Síni.
„Ne, mistře,“ zavrtěl Skaan hlavou. „Včera ne.“
„Nic ti neřekl?“ kývl přesto Niamo na elfku. „Daerr. Nevíš, kde je?“
Jen zavrtěla hlavou a bezradně se rozhlédla Síní. Všichni mlčeli.
Niamo cosi pro sebe zabručel a obrátil se ke Skaanovi.
„Běž se podívat, jestli je doma, a pokud ne, rychle se vrať. Dám ho hledat.“
Skaan přikývl a vyběhl ze Síně.
* * *
Daerr sletěl dolů a jako střela zapadl do nejbližší průrvy, která mu připadala dost široká na to, aby mohla vést dostatečně hluboko, s trochou štěstí až do nějaké jeskyně. Ke svému zklamání zahlédl na dně jen změť balvanů a naplavený písek. Pokud tu kdy býval vchod do jeskyní, dávno ho kusy skal a suť zavalily. Žádný z kamenů nebyl ale dost velký, aby ho troll nedokázal odvalit. Nemělo význam se pod některý snažit ukrýt.
Skrčil se a ve skrytu mezi balvany kličkoval nahoru, ven z pasti, a zároveň rychle nabíjel prak. Vší vůlí tlumil záři svého těla a křídel, aby se neprozradil. Ale nedostal se dál, jak za třetí skálu, když zahlédl tmavě nazelenalý stín nad ústím trhliny. Přitiskl se ke kameni a znehybněl. Očima zoufale prohledával nejbližší okolí, jestli přeci jen nezahlédne mezi kusy skal a pískem nějaký otvor, nějaký možný únik do jeskyň pod sebou.
Nic. Jen písek a oblázky. Hleděl na ně a rychle zvažoval svoje možnosti. Ale jiné východisko než použít stejnou taktiku jako prve nenašel.
Jsem na tom hůř než tam nahoře, pomyslel si hořce, celá strž je provrtaná jeskyněmi a já se trefím snad do jediné díry, co nikam nevede. Má mě tu naservírovaného jak červa.
Vyvážil prak lépe v dlani a pohled mu sklouzl na jeden z oblázků ležících u jeho nohou. Náhle měl pocit, že i žaludek má jako kámen – studený a tvrdý. To na zemi nebyl oblázek. S rukojetí téměř zasypanou pískem tu ležel pod kamenem prak, stejný jako držel v ruce. Ale tento prak už ruka nesvírala. Ležela volně, lépe řečeno, to, co z ní zbylo, leželo volně opodál zpola zakryté balvanem, za kterým se skrýval. Z písku vedle ní trčel i kus potrhaného křídla.
Zbytek za kamenem Daerr nezkoumal. Srdce mu bušilo a v hlavě měl prázdno. Opřel se opět o skálu za sebou a zavřel na okamžik oči.
Ani já nemám šanci, pomyslel si vyčerpaně, odsud se nikdy nedostanu.
Rozhlédl se znovu kolem sebe a pohled mu proti jeho vůli opět dopadl na mrtvé tělo. Vpravo nad ním projela zelenavá silueta. Troll proplouval sem a tam nad vstupem do průrvy, prohledával škvíry mezi kameny a pomalu sestupoval dolů.
* * *
Skaan doletěl k věži, ve které Daerr bydlel, rychle prošel chodbami a zanedlouho už tahal za klepadlo u dveří. Ty vzápětí tiše vyjely nahoru a za nimi stála malá elfka.
„Jé,“ vypískla, „co tady děláš, Skaane?“
„Ahoj, Kirt. Hledám Daerra,“ odpověděl. „Kde je?“
„Ale ten je přeci v Síni, kde by jinde…,“ spustila, když ji přerušil znepokojený hlas.
„Daerr není s vámi?“
U dveří se objevila Daerrova matka a jemně odsunula dceru stranou.
„Ne, Tiv, není. Niamo mě poslal sem.“
„Odešel brzo. Hodně brzo. Prý se proletí po Kotlině, říkal, než půjde s vámi do Síně.“
„A neříkal kam?“
„Mluvil o Ostrém štítu.“
Skaan sebou trochu trhl, když uslyšel odpověď.
„Ty něco víš?!“ pohlédla na něj přísně.
„Ne, já jen… byli jsme tam včera. Já… musím se vrátit. Niamo mě čeká. O Daerra se postará.“
Spěšně se rozloučil a rozletěl se chodbou ven.
Musím říct Niamovi všechno, umiňoval si. I když se možná mýlím… Doufám, že se mýlím.
* * *
„Choval se včera podivně,“ řekl Niamovi nejistě, když stál zase před ním a pověděl mu, co se dověděl od Tiv.
„Snažil se mě vylákat za hranici. Jen prý nahlédneme kousek za ni… no, podívat se, co je za Štítem na druhé straně tak, aby nás stráže neviděly. Ani jsem nevěděl, jestli to myslí vážně nebo si dělá legraci.
Ale když tam dnes byl znovu a nevrátil se…“
Stařec pokýval hlavou.
„Dobře,“ řekl nakonec, „zaletím pro pár hlídek a prohledáme Ostrý štít a hranici za ním. Vy se můžete rozejít, dnes se už nevrátím. Ale všichni zůstanete v Kamenném městě…“
„Všichni, slyšíš!“ dodal a pohlédl přísně na Skaana.
Skaan vyšel za Niamem ven ze Síně. Zůstal stát před branou a sledoval starého elfa, jak letí směrem ke Kulaté věži, nejstarší budově Kamenného města.
„Co když je vážně… tam?“ zaslechl za sebou Bynnin tichý hlas.
„Najdou ho,“ odpověděl jí na otázku s jistotou v hlase, kterou v nitru necítil.
* * *
Tmu protrhlo jasné světlo. Dva oslnivé záblesky prořízly vodu a mezi balvany opodál dopadlo mohutné zvíře. Křečovitými údery ocasu a silných nohou vířilo písek a převracelo kameny. Daerr nečekal. V každé ruce jeden prak, volnou cestu před sebou, vylétl ven. Už zase doufal. Troll se tentokrát bude z ochrnutí vzpamatovávat o něco déle.
Za skaliskem nad vchodem z trhliny, ze které vyletěl, zahlédl zející ústí další průrvy. Na dno nedohlédl. Zapadl dovnitř jako kámen a mezi skalami spatřil hned několik tmavých otvorů. Zamířil do nejbližšího, dost širokého pro něj, ale ne natolik, aby se tudy protáhl troll. Nicméně zprvu nadějně vyhlížející chodba se rychle zužovala natolik, že nebylo možné pokračovat dál.
S narůstajícím zoufalstvím se otočil, opatrně vyhlédl ven a rozletěl se k dalšímu otvoru. Nad trhlinou se vynořilo dlouhé zelenavé tělo, jenže to už Daerr mizel mezi kameny. Na okamžik zaváhal – chodba, ve které se teď ocitl, se hned za vchodem větvila – ale než se rozhodl, kudy se pustit, kolena mu podrazil náhlý náraz. Dopadl na stěnu chodby a křídlem mu projela prudká bolest. To troll dorazil k ústí chodby, sotvaže stačil zabrzdit a snažil se vecpat do ní svou širokou tlamu. Rozzuřený neúspěchem odvaloval zběsile kameny kolem vchodu, ale Daerr byl už z dohledu.
Chodba ústila do úzké jeskyně směřující kamsi dolů. Rozletěl se… a jen taktak stačil v posledním okamžiku zastavit. Před očima mu zavířily stovky tenkých, fialově zářících chapadel téměř tak dlouhých jako on sám. Uskočil zpátky.
Trollovi uteču, a pak skoro vběhnu obyčejnému polypovi rovnou do huby. Jak hloupá ryba, pomyslel si znechuceně.
Obloukem se polypovi vyhnul a znova se rozletěl jeskyní. Teď už pomaleji. Chvílemi zastavoval a naslouchal. Jediné, co slyšel, bylo pomlaskávání několika rybek a šelestění krabů pobíhajících po dně.
* * *
Šerem Hluboké kotliny spěchala skupina dvaceti pěti elfů. Čtyři hlídky doprovázely Niama na cestě k Ostrému štítu. Letěly rychle a brzy dorazily pod sráz Ostrého štítu na Pláň věží, kde se rozdělily. Několik elfů letělo dál k hranici, aby se zeptali strážců, zda Daerra nezahlédli, a zbytek prohledával skály. Na jejich volání nikdo neodpovídal. Nakonec se všichni sešli na hranici u hlídky na vrcholu Štítu.
„Nic?“ zeptal se její velitel.
Niamo zavrtěl hlavou a zadumaně prohlížel kraj před sebou. Za hranicí na Štítu svah prudce klesal, velké kusy skal a útesů střídaly hluboké rokle a průrvy. Hlídky zde byly rozmístěny dosti hustě, ale i tak byl věru zdejší úsek hranice tvrdým oříškem. Sloužili zde jen ti nejzkušenější.
„Mohl vám proklouznout?“ zeptal se Niamo velitele a zadíval se na sousední hlídky. Byly vážně velmi blízko.
„Teď by neprošel, je tu klid,“ odpověděl velitel, „ale ráno tu bylo chvíli trochu divoko. Hejno žraloků, nechutně neodbytných. Možná v tom zmatku, než jsme je odrazili…“
„Dobrá,“ otočil se Niamo na své průvodce, „prohledáme to dál za hranicí.“
V duchu si povzdechl. Kde ho hledat? Neměli nic než slabé vodítko, že Daerr přešel hranici do Země nikoho, a že ji přešel právě tady.
Tam před nimi ležela země, kde větší a silnější tvorové požírali menší a slabší a sami se stávali kořistí ještě větších a silnějších, než byli sami. Nekonečný koloběh zabíjení nikdy nekončil. Nebylo lovce, který by nebyl loven dalším, přežili jen ti nejopatrnější nebo prostě jen ti nejšťastnější. Tato země, na rozdíl od Hluboké kotliny, už nepatřila jen elfům. Patřila všem… a nikomu.
* * *
Daerr se bez hnutí krčil v ústí chodby a naslouchal. Venku bylo ticho.
Jeskyně, kterou právě prošel, pozvolna klesala a několikrát měnila směr. Čas od času prolétal úzkými šachtami kamsi nahoru a nyní už měl jen matnou představu, kde východ, ve kterém teď stál, může ústit. Předpokládal, že někde mezi strží, kde ho překvapil troll, a hranicí nad Ostrým štítem.
Vyšel opatrně ven, nabité praky připravené k výstřelu. Nic kolem sebe nepoznával, neviděl ani strž, kterou vlezl do jeskyně, ani útesy, kolem kterých proletěl na cestě do ní. Nezbylo mu než vzlétnout vzhůru, nad útesy, aby se rozhlédl. Kolem se nic nehnulo, jen jasné body všech barev na modravých a stříbřitých skalách prozrazovaly hvězdice, měkkýše, kraby, garnáty a další tvorečky, kterým kameny poskytovaly domov.
Kolem něj proplouvala osamělá medúza, hnaná lenivými pohyby talíře většího než Daerrova vlastní hlava. Po stranách masitých výrůstků pod talířem vybíhalo přes deset tenkých vláken vlnících se daleko za jejím tělem. Okraj talíře a výrůstky pod ním vydávaly jasnou, modrobílou záři, pulzující v ospalém rytmu pohybů talíře. Přízračně ozařovala celé tělo medúzy a probíhala v podobě světelných záblesků až do konečků dlouhých žahavých vláken.
Daerr se uctivě vyhnul všem ramenům, které za sebou medúza vlekla. Nepředstavovaly sice na rozdíl od chapadel obřího polypa, kterého potkal v jeskyni, smrtelnou hrozbu – alespoň pro něco tak velikého jako elf – ale i tak bylo jejich žahnutí velmi nepříjemné. Daleko, skoro z dohledu, zahlédl dva zubaté útesy, kolem kterých proplul do strže.
Doufám, že troll je pořád tam, pomyslel si. Dobrá, hranice musí být někde tímhle směrem.
Ohlédl se po medúze a vydal se, jak aspoň doufal, k domovu. Praky nechal vyhasnout. Nebylo možné je udržovat v pohotovosti příliš dlouho a navíc právě vibrace praku by mohly přilákat případného útočníka.
Měl strach.
Jestli se vrátím živý, zapřísahal se, už nikdy nic podobného nevyvedu.
Letěl a nervózně svíral praky v rukách.
* * *
Aby měli elfové v Zemi nikoho šanci přežít, vycházeli nejméně v šestičlenných skupinách – hlídkách. K zneškodnění velkých zvířat, obzvláště odolných trollů a leviatanů, bylo zapotřebí nejméně čtyř, lépe pěti úderů praku najednou. Jen to je dokázalo ochromit na delší dobu, dostatečnou k bezpečnému úniku.
A pak – víc očí víc vidí.
Hlídky létaly v osvědčených formacích. Jeden elf – velitel – v čele, další čtyři sledovali okolí napravo, nalevo, nad i pod nimi a poslední jim kryl záda. Jen tak dokázali projít nebezpečným územím bez nehody. Tedy… většinou.
Čtyři hlídky, které pátraly po Daerrovi, letěly v rojnici – Niamo ve středu jedné z nich – a prohledávaly útesy a strže. Postupovaly pomalu a obezřetně, přesto brzo ztratily hranici z dohledu. Netrvalo dlouho a pod nohama se jim otevřela široká průrva, dno mizelo v nedohlednu. Tam dolů se elfové odvážili jen výjimečně. Nejhlubší propasti byly domovem lovců, kterým bylo zdravější se vyhnout. Zastavili a nerozhodně hleděli do hlubiny.
„Nikdo s trochou rozumu by tam přece sám nelezl. Je to past. Ani jedna nebo dvě hlídky by na to nestačily,“ poznamenal jeden z nich.
„Taky si myslím. Je to nejspíš ztráta času. Prohledáme to raději dál za roklí,“ odpověděl Niamo. Elfka stojící po jeho pravici náhle povylétla výš a pozorně prohlížela protilehlou stranu strže. Niamo se otočil stejným směrem a brzy si povšiml pohybu mezi skalami. Ze šera se vyloupl modravý stín a uctivým obloukem zamířil přes zející ústí rokle k nim.
„No, a máme ho!“poznamenal suše jeden z elfů.
„Tak jakýpak byl výlet? Užil sis, užil?“ zavolal na blížícího se Daerra.
„Užil,“ zkonstatoval mladík sklesle.
Dívali se na něj, jak stojí vyčerpaně a zkroušeně před nimi, levé křídlo natržené, v každé ruce prak.
Niamo popošel k Daerrovi a s očima upřenýma na jeden z praků nastavil ruku. Daerr podal nalezený prak Niamovi a vlastní s úlevou zavěsil k pasu vedle pochvy svého tesáku. Niamo si mlčky prohlížel prak.
„Niamo,“ ozval se velitel jeho hlídky a přikročil ke starému elfovi. „Co je to za zbraň?“
„Znáš ji, Linnu,“ otočil se starý elf na velitele. „Bohužel.“
Linnu trochu váhavě uchopil podávaný prak, nadechl se…, ale nakonec neřekl nic. Mlčky stál a zamyšleně se díval na prak.
„Poblíž leželo tělo,“ poznamenal tiše Daerr.
„Kde?“ vzhlédl Linnu.
Daerr popsal rokli, útes, za nímž se schovával, i přibližnou polohu trhliny, která se také pro něj bezmála stala hrobem.
„Troll byl dole v té rokli?“ zeptal se Linnu.
„Za tím osamělým útesem,“ upřesnil Daerr.
Linnu se odvrátil a utrousil několik tichých slov k ostatním velitelům hlídek. Pověsil prak vedle vlastního a vyrazil směrem, který jim ukázal Daerr. Jeho hlídka a dvě další letěly s ním.
„Tak jdeme,“ pobídl Niamo Daerra.
Zařadili se bok po boku do středu zbylé hlídky a vydali se pod její ochranou opačným směrem. Daerr sotva držel krok, ale neprotestoval. Byl unavený, ale hlavně strašně zahanbený. Porušil pravidla a skoro ho to stálo život. Strážci mu museli letět na pomoc.
A bylo mu ještě hůř, když za Niamovým opaskem zahlédl starcův prak. Tenhle prak Niamo do Země nikoho zásadně nenosil. Nikdo kromě něho nevlastnil nic podobného. Byl to prak zvláštní, prastarý, stářím zčernalý. Jeho slitinovou rukojeť zdobily rytiny zvláštních obrazců a i na podivuhodně tvarované hlavici se dvěma hroty byly jemně vyryty další tenké linie. Co ony symboly na praku znamenají, Daerr nevěděl. Niamo otázky svých žáků důsledně odbýval a tak se mladí elfové mohli o původu praku jen dohadovat. Věděli jen, že je pro celý elfský rod jakýmsi záhadným způsobem důležitý.
Když teď Daerr zjistil, že stařec ani nestačil drahocenný prak v Kotlině odložit a vyměnit za obyčejný, bylo mu strašně.
Přeletěli přes hřeben Ostrého štítu a za ním se vynořily vrcholky pestrobarevně zářících věží. Zamířili k nim.
* * *
Rozloučili se pod Kulatou věží. Všichni se rozlétli do svých domovů, jen Daerr s Niamem zůstali. Daerr stál před Niamem s hlavou svěšenou a očekával nevyhnutelné.
Nic! Jen hluboké ticho viselo mezi nimi.
Dlouhá chvíle uplynula, než Daerr zvedl hlavu a podíval se Niamovi do očí. Hleděly pronikavě a zkoumavě do jeho vlastních.
„Odpusť,“ sklopil opět zrak.
Niamo byl spokojený s tím, co spatřil v Daerrově pohledu. V duchu se pousmál.
„Běž domů,“ řekl jen, „zítra se uvidíme v Síni.“
Daerr zaváhal. Od jejich setkání mu v hlavě neodbytně vrtala jedna otázka.
„Kdo byl ten v rokli?“zeptal se nakonec.
„An,“odpověděl Niamo stručně.
Daerr pomalu přikývl. Dobře si pamatoval ten den, nebylo to ostatně tak dávno, kdy jednu z hlídek potkalo neštěstí.
„Běž už,“řekl Niamo.
Zůstal sám pod Kulatou věží. Chvíli hleděl za vzdalujícím se Daerrem a potom se rozletěl k bráně věže. Položil ruku do otvoru ve stěně, trochu zatlačil, mříž pomalu a tiše vyjela nahoru a Niamo zmizel v zelenavé chodbě za ní. Mříž opět sjela dolů a nádvoří před Kulatou věží na okamžik osiřelo, než se tu opět objevilo několik elfů.
* * *
Daerr prošel úzkou chodbou, vyletěl šachtou nahoru, minul po cestě několik pater a opět zatočil do jedné z větvících se chodeb. Cestou potkal dva tři elfy, zběžně kývl na pozdrav a ani si nevšiml, jak na něj udiveně hledí. Dovlekl se do svého pokoje a padl na lůžko. Poslední zbytek sil ho opustil. Ruce se mu neovladatelně roztřásly, vlastně se chvěl celý, svaly ochromené bolestivou únavou. Natržené křídlo pálilo.
Vedle lůžka leželo nachystané jídlo. Mladé, světle hnědé lístky chaluh a šťavnaté jikry žlutých krabů vypadaly lákavě, ale jíst nemohl. Položil se na lůžko a nevidoucíma očima se zahleděl do stropu. Byl vyčerpaný jako nikdy předtím, ale snad právě proto usnout nedokázal. V duchu znovu viděl protáhlé, mloku podobné tělo trolla, snad osmkrát či devětkrát delšího než on, silný, na bocích zploštělý ocas, masivní tlapy, velikou plochou hlavu a širokou tlamu plnou ostrých zubů, oči posazené na vrcholu hlavy jako dva černé kameny a dlouhé výrůstky vířící za nimi i dál kolem krku podobně jako chapadla polypa, který ho málem dostal. Vzpomínal na Ana. Tak jako většina starších elfů i on si s ním a dalšími dětmi občas hrával rolo nebo jim vyprávěl spoustu příběhů. Ještě dlouho potom, co se nevrátil z hlídky, bolestně postrádali jeho nakažlivý smích i barvité vyprávění.
An nebyl jediný elf, který mu tolik chyběl. Jeho otec…
Ne, zarazil se a odehnal zlé myšlenky, tohle nemá význam!
Co bych pro ostatní znamenal já? napadlo ho pak. Co všechno by ztratili se mnou, kdybych se nevrátil? Máma, Kirt, Skaan, Bynne…?
Povzdechl si. Rozhodně to byla pořádná hloupost, co dneska vyvedl. Opatrně se protáhl a pěnové lůžko se lehce zhouplo pod jeho pohyby. Křídla ho brněla. Myšlenky mu přeskočily ke skupině tří hlídek, které odletěly směrem k rokli.
Snad se vrátí všichni, pomyslel si s nejasnou úzkostí.
V mysli se mu honily představy, obrazy elfů s Linnem v čele, jak opatrně postupují roklí, napjatě, pomalu, směrem k osamělému jehlanu útesu, trčícímu takřka v prostředku rokle jako vztyčený palec. Viděl je, jak zkoumají každý záblesk, záchvěv, pohyb. A tam někde vpředu… vzadu… dole pod nimi… v některé z jeskyní nebo snad za některou skalou možná číhá, možná nečíhá tmavý stín. Nebo stíny.
Obrazy vířící mu hlavou se nepozorovaně staly sny a on se konečně vyčerpaně propadl do hlubokého spánku. Neslyšel ani dveře, které se několikrát otevřely a zase zavřely.
* * *
Tři hlídky dorazily k ústí rokle a zastavily se. Linnu mlčky pokynul rukou doleva a doprava a elfové se rozdělili. Jedna skupina se vydala vzhůru po srázu na levé straně rokle, druhá nad skály na opačné straně a Linnova skupina zamířila přímo dolů do průrvy. Slova byla zbytečná. Každý přesně věděl, kde je jeho místo a jaká je jeho úloha.
Postupovali velmi zvolna, vibrující praky nachystané v rukách. Bylo dost pravděpodobné, že se troll ukrývá poblíž, nebo dokonce na stejném místě, kde na něj narazil Daerr. Tahle zvířata měla v oblibě loviště a úkryty, které se jim osvědčily. Jen nutnost je donutila opustit své území dřív, než se jejich úkryt stal postupem času natolik známým, že se mu začaly velké ryby a jiná kořist opatrně vyhýbat. Ale bylo také možné, že tam troll proplouval jen náhodou, a v tom případě může číhat kdekoli. A nebo už je dávno pryč. Všechny možnosti připadaly v úvahu, zrovna jako ta, že to nemusí být jediný dravec v okolí strže.
Linnovi při této myšlence vytanul na mysli An. Na okamžik ho znovu viděl, jak letí v Zemi nikoho po jeho boku. Jen jeden okamžik a…
Vzpamatoval se.
Teď ne, napomenul sám sebe, teď na to není čas!
Vymazal z hlavy všechny vzpomínky a znovu upřel pozornost na jediné – přežít.
Letěli pomalu dál. Koutkem oka sledoval hlídky nad sebou. Žádné znamení. Asi v polovině rokle uviděl skálu osaměle se tyčící před stěnou strže. Zbýval jim k ní ještě značný kus cesty. Na okamžik zastavil a pohybem ruky upozornil na útes i ostatní. Kývli a také hlídky nahoře mu daly znamení, že rozumí.
Tam pod ní leží An, projelo mu hlavou, až sem se tedy dostal.
Znovu soustředil myšlenky na přítomnost. Zpomalil. Ti nahoře potřebovali víc času, aby se mohli dostat dál nad útes a prohlédnout ho z druhé strany. Nemohli spěchat, nebezpečí hrozilo nejen z hloubi rokle, ale i z jejího nepřehledného okolí.
Po další nekonečné chvíli hlídky nad strží postoupily až za útes. Napjatě sledoval vzdálené drobné postavy, jak pečlivě zkoumají strž pod sebou, zatímco další stále obhlížejí krajinu za jejich zády. Dva elfové na pravé straně rokle náhle vztyčili ruku a druhou ukázali dolů, mezi útes a příkrý sráz strže.
Znamení! Několika tichými slovy upozornil druhy za sebou. Pak neslyšně a už rychleji vyrazili k útesu. Kus před ním zastavili. Linnu na okamžik vzhlédl k elfům ve výšce nad nimi. Obě skupiny nad srázy krátce mávly.
Jsme připraveni, znamenalo to.
Linnu vyvážil prak lépe v ruce a čekal. Šero náhle proťalo jasně bílé světlo. Na okamžik spatřil zářící dráhu čtyř výbojů mířících dolů za útes a už neváhal. Rozletěl se tak rychle, jak se jen odvážil. Chtěl se se svou hlídkou dostat k trollovi na dohled, dokud je ještě omráčený a bezmocný. Dostali se takřka k úpatí útesu, když se jim naskytl pohled na mohutné zvíře svíjející se břichem vzhůru mezi balvany. Plochý ocas se mrskal v křečovitých záchvatech, silné tlapy bily bezhlavě kolem sebe a široká hlava zvrácená vzad chňapala v šílené bolesti po neviděném nepříteli. Zastavili za plochým balvanem, který je částečně kryl, a bedlivě sledovali každý trollův pohyb. Vyčkávali.
Po chvilce se obrovský mlok začal uklidňovat. Ležel teď na boku, lapal po dechu a nohy mu stále mírně cukaly. Prsty vyzbrojené krátkými, silnými drápy jakoby chtěly uchopit cosi před sebou, natahovaly a stahovaly se v křeči a plovací blána mezi nimi se napínala.
Trvalo to jen krátce. Trhnutím se troll postavil na všechny čtyři a se zuřivým sípáním se vztekle rozhlížel kolem. V okamžiku se upamatoval a jako střela se vyřítil takřka kolmo podél stěny strže k místu, odkud jej zasáhly praky. Ale urazil jen kus, když ho další čtyři zásahy Linnovy hlídky srazily skoro na stejné místo, na kterém před okamžikem bezmocně ležel. Linnu a tři útočníci po jeho boku vyčkávali dál v krytu za balvanem, ale ne nečinně. Spěšně nabíjeli praky, aby byly nachystané k zásahu, až se troll probere. Měli, pravda, oproti němu velkou převahu. Tři hlídky se navzájem zajišťovaly a doplňovaly více než dostatečně a v jednotlivých výpadech se mohly střídat.
Po chvíli se troll opět vzpamatoval. Rozběsněný a zmatený nečekaným útokem z opačné strany stál pod útesem a váhal. Netušil, odkud jej tentokrát nový nepřítel napadl. Za chvilku je ale zahlédl – příliš se nekryli, nebylo to už nutné – a vyrazil směrem k nim, jen aby ho vzápětí srazily střely horní hlídky. Už mu trvalo trochu déle, než přišel k sobě, ale ještě dvakrát se pokusil o útok na Linnovu hlídku.
Po pátém šoku se zdálo, že má dost. Sice ještě jednou zaútočil, pro změnu na elfy na skále nad ním, ale byl to na první pohled jen vlažný pokus. Použili jen jediný prak. Stačilo to. Zvíře, zmatené, zuřivostí bez sebe, se už neodvážilo znovu riskovat. Couvalo do úkrytu za útesem, hrozivou tlamu dokořán, černé oči nenávistně sledovaly postavy svých trýznitelů. Sípot trolla vybičovaného k šílenství zraňoval uši.
Nedali mu čas se vzchopit. Sotva se vyplazil zpoza útesu dál do rokle, dostal se na dohled dosud nečinné hlídky na levé straně strže. Další osamělý zášleh projel roklí…
Linnu ho zachmuřeně sledoval. Už zase stál a bylo-li to vůbec možné, byl snad ještě více rozzuřený útokem z třetí strany. Nevěřícně sledoval, jak se troll rozehnal proti postavám na levém útesu, než jej další zásah poučil, že toho není radno. Proti své vůli a přes svůj odpor musel obdivovat nezdolnost a vytrvalost tohoto zákeřného, nebezpečného tvora.
Ale byl to pro tuto chvíli poslední výstřel. Troll stál uprostřed rokle, trhaně oddechoval a jeho pohled bloudil z hlídky na hlídku. Nenávist a zuřivost v něm zápasily se strachem a beznadějí a to poslední nakonec vyhrálo. Otočil se a prchal roklí ven, pryč od malých modravých tvorů, pryč od jasných bílých blesků, pryč od šílené, nepochopitelné bolesti.
Byli mu v patách.
Riskovali tentokrát v rychlém postupu, ale nesměli ho ztratit z očí. Dvě hlídky se bok po boku řítily za ním, poslední skupina letěla kus nad nimi, aby je kryla.
Čas od času se troll pokusil ukrýt za nějakou skálou, ale jedna či dvě rány z praku ho opět přiměly k útěku, někdy se znenadání otočil a vyrazil proti nim, tlamu dokořán, černé oči sálající záští a smrtelnou nenávistí. Padl pak na dno, sražen mnoha výstřely, a když se vzpamatoval, vydal se podivný průvod znovu na cestu. Vpředu mohutné zvíře, zuřící, ale bezmocné, a za ním hrstka drobných bytostí, štvoucí ho, jako štve stádo kosatek mladou velrybu. Hnali ho dál a dál, pryč od Hluboké kotliny a jejich domovů.
* * *
Slabé zašustění proniklo do temna Daerrova těžkého spánku a vytrhlo ho z hlubin lahodného nevědomí. Povzdechl si, zavrtěl se na lůžku a opět blaženě usínal, když ho další tichý zvuk znovu vyrušil. Zápasil chvíli na hranici spánku a bdění a nakonec jen velmi nerad otevřel oči. V prvním okamžiku netušil, kde je a proč ho všechno bolí. Jen pomalu se rozpomínal a začal oddělovat události včerejška od zmatených snů.
Opatrně se protáhl. Ztuhlé, potlučené svaly na zádech se ohlásily tupou bolestí a natržené křídlo pro změnu ostrou. Posadil se na lůžku a chvíli bojoval se závratí a stále klesajícími víčky.
U dveří postávala malá postavička a se zájmem sledovala jeho počínání. Podíval se na ni, zívl, opřel těžkou hlavu do dlaní, lokty na kolenou, a zadíval se do podlahy před sebou, vyzdobené stejně jako stěny pestrou mozaikou zářících kaménků.
„Nazdar, Kirt,“ řekl po chvíli. „Co ty tady?“
„Říkali, že jsi zraněný. Prý jsi bojoval s trollem,“ odpověděl dychtivý hlásek.
Pohlédl na ni. Přešla mezitím nepozorovaně až téměř k němu a vzrušeně si prohlížela jeho natržené křídlo a unavenou, spánkem opuchlou tvář.
„Kdepak jsi to slyšela, co?“
„Vart tě včera potkal a Nitan… a slyšeli od hlídky, co se stalo. Utekl jsi pryč, viď? Za hranici.“
„Ale dej pokoj,“ povzdechl si znova.
„Utekl. Všichni to říkali. Utekl jsi do Země nikoho. A přitom se to nesmí!“
„No, jo. A co jsi ještě slyšela, co? Vrátil se už Linnu?“
„To nevím. Ale Linnu se určitě vrátí. Ten se trolla nebojí.“
„Ty jsi zase chytrá, viď?“ cvrnkl ji lehce a škádlivě přes nos.
„A nebojí. Linnu by před trollem neutekl.“
Pobaveně se zasmál.
„Vrátili se ještě v noci. Všichni.“
Trhl sebou.
„Ahoj, mami.“
Stála ve dveřích, pohlížela na něj nic neříkajícím pohledem a mlčela.
„Ahoj,“ odpověděla po chvilce.
Hanba ho pálila víc než poničené křídlo. Odvrátil se na okamžik od ní a zadíval se na Kirt. Ještě pořád stála před ním a zvědavě sledovala oba dospělé.
„Promiň. Já… já… vím, byla to parádní hloupost,“ řekl a složil hlavu znovu do dlaní.
„Vlastně jsem vůbec nechtěl tak daleko,“ vzdychl, „jen kousek nad Ostrý štít, podívat se, jak to vypadá za hřebenem nad hranicí. Dvě hlídky byly blízko… neviděly mě… všichni hlídali Zemi nikoho, ne hranici za svými zády… A najednou se tam objevilo plno žraloků. Hlídky je odháněly, ale jeden se dostal blízko mě, vlastně mi odřízl cestu zpět.“
Odmlčel se a pohlédl na matku. Stála nehybně u dveří a sledovala ho týmž nevýrazným pohledem.
„Schoval jsem se za hřeben mezi skály. Když byli žraloci pryč, zase se nade mnou usadili elfové z hlídky. Já… nechtěl jsem, aby mě tam viděli… myslel jsem, že ten hřeben lehce obejdu… vrátím se zpět k Ostrému štítu o kus dál a snad nějak proklouznu mezi hlídkami do Kotliny. Ale tam dole ve změti skal a strží jsem se úplně ztratil. Nakonec jsem se dostal do velké rokle, a když jsem uprostřed ní zahlédl útes, vzpomněl jsem si, že o ní vyprávěli strážci. O jeskyních pod ní. Doufal jsem, že se už lehko dostanu zpět k hranici, když už vím, kde jsem, ale právě tam jsem zahlédl trolla. Stačil jsem se mu ještě ztratit z dohledu a schovat se, ale šel po mně… hledal mě… no, moc dobrý úkryt jsem si, pravda, nenašel.“
Kousek po kousku vyprávěl celý příběh, občas se kradmo podíval na matku, a pak zase upřel pohled do podlahy. Hrdlo se mu svíralo, ale cítil i podivnou úlevu, když tu tak seděl a povídal o všem, co se mu přihodilo.
Domluvil a čekal. Nastalé ticho mu připadalo nesnesitelné.
„Vrátili se a přinesli Ana,“ řekla tiše, jako kdyby nic z toho, co vyprávěl, neslyšela. „Odnesli ho pod Jeskyni světel.“
Pak se konečně odtrhla od dveří.
„Kirt, utíkej vedle, máš tam snídani.“
„Mami…“ zaprosila malá elfka.
„Hned!“
Dívala se za dcerou, jak mizí za dveřmi, zavřela za ní a otočila se.
„An byl jeden z nejlepších strážců, pamatuješ? Linnu a An a …“promluvila, oči upřené kamsi daleko, jako by se dívaly skrz Daerra.
Hleděl na ni trochu zmateně. Nevěděl vlastně, co od ní čekat, ale tohle ho překvapilo.
„Mami, já…“
„Nečekáš, hádám, že ti vynadám, že? Nikdo už to neudělá, jsi skoro dospělý. Zbytečně ses bál ukázat hlídkám.“
Na chvíli se odmlčela a pak dodala: „Jenže, Daerre, děti to mají jednodušší. Provedou něco, dospělí je vyplísní nebo jsou potrestané, a tím to skončí. Ty už se trestu bát nemusíš… ale za všechno své jednání, za všechny své chyby – a jejich důsledky – poneseš odpovědnost. Ty chyby poneseš v sobě, budou s tebou až do smrti… a nikdy tě neopustí – to vědomí, žes byl možná příčinou něčího neštěstí.“
* * *
„Á, trollobijce táhne z vítězné bitvy,“ zazněl ze změti hlasů jeden rozesmátý. Všechny hlavy se otočily směrem k Daerrovi, který ještě ani nestačil dovřít dveře Síně. Obklopili ho, prohlíželi a smáli se.
„No, páni, taková trofej!“ obdivoval škádlivě Skaan jeho natrhnuté křídlo. „Budeš mít parádní jizvu.“
„Tak povídej, hrdino,“ pobízel ho další elf.
Bylo mu dobře mezi svými kamarády. Na to, co ještě včera považoval za samozřejmost, se dnes díval jinak. Blízkost přátel, jejich zájem, radost vnímal jako náhle nalezený poklad.
„Samozřejmě, že povím,“ povytáhl obočí v hrané povýšenosti, „je nejvyšší čas, abyste se i vy konečně poučili o světě venku.“
Vyprskli smíchy a Skaan ho dobře mířeným štulcem poslal málem k podlaze.
„Tak už vyprávěj a nežvaň, ty brepto,“ chechtal se. „Cos tam vyváděl?“
Daerr začal od začátku a postupně vyložil celý příběh, často přerušován poznámkami a žerty kamarádů. Jen při jeho vyprávění o Anovi všichni mlčeli. Tentokrát se mu povídalo lehce.
„… něco mi podrazilo nohy a já se rozpleskl o stěnu. Jeden by nevěřil, jak je ta skála tvrdá. Roztrhl jsem si o ni křídlo.“
„Já myslel, že ti ho užral troll.“
„To potěšení bych mu nedopřál.“
„Chudák, tak se snažil a ty mu upřeš i kus toho žvance. Kousek křídla za tolik námahy je ti líto.“
„Běž si ho nakrmit sám, když ho tak lituješ.“
„Příště. Co bylo dál?“
„Ležel jsem v chodbě a chvíli jsem ani nevěděl, odkud jsem přišel.“
„To by byla legrace, vylézt zase ven. Té potvoře by stačilo jen otevřít hubu.“
„Měla ji otevřenou víc než dost. Když jsem se zase vzpamatoval a rozkoukal, viděl jsem jí málem do žaludku.“
„Útulný pokojíček, ne?“
„Nechte ho to konečně dopovědět!“
„Prostě… minul mě o kousek, jen mě strčil čumákem do kolen. Divže vzteky neprasknul, když zjistil, že za mnou nemůže.“
„Nenažranec nenažraná!“
Daerr se otočil, aby odpověděl na další poznámku, ale v půlce věty překvapeně ztuhl. Vzadu za skupinou elfů, která ho obklopovala, uviděl Niama. Stál tam, pozorně sledoval Daerra a poslouchal. Daerr polkl, chvíli mlčel a pak vážně dopověděl zbytek příběhu. Mnoho toho k vyprávění nezbývalo. Moc by ho zajímalo, jak dlouho už je Niamo s nimi, ale neodvážil se zeptat.
Skončil a další komentáře, které následovaly, skoro ani nevnímal. Včera mu Niamo nic neřekl. Co bude dnes?
Ale jediné, co uslyšel, bylo: „Dobře, slyšeli jsme, co jsme slyšet chtěli, a teď se vrátíme k výuce.“
Elfové zmlkli, rozešli se na svá místa a sledovali Niama, jak pomalu a rozvážně prochází jejich řadami do čela Síně.
* * *
Ulička před vysokou budovou, ve které se nacházela Síň, se rozezněla smíchem, hovorem a pokřikem. Pomalu, tu jeden, tam skupina elfů, se rozcházeli na všechny strany. Niamo stál mezi nimi a hleděl směrem ke Kulaté věži. Pak kývl na pozdrav těm, kteří tu ještě zbyli, a rozletěl se nahoru ke kupoli Kulaté věže. Daerr ho váhavě následoval. Všiml si už modravé postavy na ochozu kopule, kam se Niamo tak dlouho díval.
Přistál na vrcholu kopule a nerozhodně hleděl na záda těch dvou, co seděli na ochozu. Po chvíli sletěl k nim a posadil se vedle Linna. Niamo ho krátce přejel pohledem, ale neřekl nic.
Mlčeli a dívali se na město, na desítky věží modravě, zelenavě či fialově světélkujících v šeru. Jasnější body modrého světla prozrazovaly úzká zamřížovaná okna. Modravé stíny poletovaly dole v ulicích jako hejno rybek okolo útesu a nahoře nad nimi přelétaly formace hlídek a střežily město a okolí před nebezpečím shora, z nekonečných prostor Země nikoho.
Světlá zelenobíle zářící skvrna za městem prozrazovala vchod do Jeskyně světel. Její podivné, přízračné světlo ozařovalo skály okolo, vytvářelo bizarní stíny a zvláštním způsobem znásobovalo a měnilo světla všeho živého v dosahu. Kotlina kolem města se ve srovnáním s ním zdála být téměř tmavá, jen pozorný pohled rozlišil různé odstíny skal a světélkování lilijic, medúz, malých ryb či krabů.
Kolem se nejasně rýsovaly namodralé siluety útesů, které obklopovaly kotlinu ze všech stran. Byly to vlastně zbytky stěn rozsáhlé jeskyně, vytvořené v dlouhém podmořském srázu, táhnoucím se napříč oceánem. Strop kdysi velmi dávno neodolal tlaku masy vod nad sebou, propadl se a pohřbil většinu jeskyně v sutinách. Na jejím místě tak vznikla obrovská propadlina – Hluboká kotlina – domov elfů.
Jen na nejvýše položeném místě srázu zůstal kus stropu zachovaný a spolu s ním i zbytek původní jeskyně, mající teď podobu rozlehlé mělké prohlubně. Na jejím dně vybudovali elfové své město. Vysoká skalní stěna se nad ním tyčila jako obří ruka chránící vzácný poklad. Stěny a útesy kolem města byly nejvyšší, směrem ke spodnímu konci Kotliny se postupně snižovaly. Tam čněl jako osamocený špičatý zub vysoký jehlan Ostrého štítu.
Dolní část Hluboké kotliny pod jejím úpatím bylo podivuhodné místo plné úzkých trhlin, kde všude, kam oko dohlédlo, v trhlinách i mezi nimi, stály jako zkamenělé postavy sopouchy všech tvarů a velikostí, ze kterých bez ustání unikala teplá voda a plyny. Voda kolem nich se chvěla a zkreslovala pohled na vše v okolí. Tady, na Pláni věží, jak tuto část Hluboké kotliny elfové nazývali, se dobře dařilo mohutným hnědým chaluhám. Dlouhé stélky zakotvené mezi sopouchy se vlnily v proudech teplé vody a drobných bublinkách plynů a zdálo se, že rostou přímo před očima. Bylo jich tolik, že poskytovaly dostatek potravy celému městu.
Seděli dlouho tiše, nikomu nebylo do hovoru. Kolem nich proletělo několik dětí, smály se a výskaly radostí z divoké hry na honěnou. Daerr hleděl za nimi, dokud i poslední z nich nezmizel za protilehlou věží. Pak se obrátil k Linnovi. Ten, oči upřené nepřítomně kamsi za Ostrý štít, držel v rukou nehybně složených v klíně Anův prak a nejspíš ani nevnímal rozruch kolem.
„Mohu?“ vztáhl Daerr ruku k praku.
Linnu mu beze slova podal zbraň.
„Zachránil mi život,“ řekl tiše Daerr.
„Povídej,“ pobídl ho Linnu.
Daerr ten den už potřetí vyprávěl vše, co se mu to nešťastné ráno přihodilo. Linnu a Niamo ho nepřerušovali a neřekli nic, ani když skončil.
„Zvláštní, že jsem se schoval právě tam, kde An ležel. Ze všech možných míst právě tam. Bez toho druhého praku bych nezískal dost času, abych se dostal až do jeskyně,“ dodal Daerr nakonec.
„An už musel být na konci se silami, když se do té rokle dostal. Nejspíš se schoval za ten samý útes jako ty,“ odpověděl Linnu. „Kam jinam? Určitě taky zaletěl do nejbližší trhliny a snažil se najít vchod do jeskyní, jenže právě tam žádný není. A na rozdíl od tebe žádný druhý prak nenašel. Tak to možná nebude až taková náhoda, že jste se ocitli na tom samém místě.“
„Co se tehdy stalo?“ zeptal se Daerr. „Něco jsem slyšel, ale moc toho nebylo.“
Linnu se opět zadíval na Ostrý štít a zavrtěl hlavou.
„Měli jsme smůlu,“ řekl. „Neskutečnou smůlu… Byli jsme daleko za tou roklí, za srázem, který se táhne za ní. Vlastně jsme se vraceli… Vyprovázeli jsme tehdy krakatici od hranice. Zpoza skály na nás zaútočil troll. Všimli jsme si ho včas, uhnuli jsme nahoru… a v letu nabíjeli praky. Rutina. Utíkat tak dlouho, než připravíme praky, a pak trolla omráčit. Získat dost času k útěku a přivolání posil, nebo se ho pokusit vyštvat sami… podle situace.
Jenže tehdy se to zvrtlo. Nestačili jsme ani dobít praky, jednoho trolla v zádech, a doslova jsme vletěli do rány druhému.“
Odmlčel se a znovu zavrtěl hlavou.
„Nikdy neloví spolu. Každý troll si své území hájí, jsou schopni se navzájem pozabíjet, pokud se potkají. Jen jednou za rok, zjara, když si hledají partnera… Ale to se vždy děje u pobřeží Souše, v severních zálivech. Nikdy tady dole…
Musela to být náhoda. Kdybychom se tam neukázali my, asi by se pořádně servali.“
Chvíli bylo ticho. Linnu sklopil hlavu a prsty si unaveně promnul oči.
„Nedalo se nic dělat,“ řekl pak, „nic změnit. V tu chvíli. Vrazil zespoda mezi nás jako klín. Vitts byl nejblíže… Zahlédl jsem, jak ho troll popadl do té své hnusné, zubaté tlamy… jak se Vitts snaží vymanit ruku s prakem… pak ostrý praskot, když ta potvora sevřela čelisti… stalo se to všechno v okamžiku…
Pořád jsme neměli nabito. Ten vzadu nás dohnal. Zbývalo nám jediné. Rozletěli jsme se na všechny strany. Na chvíli jsme ho zmátli. Navíc byli dva… tváří v tvář… jeden s kořistí… Ale nebojovali. Škoda. Když jsem se nahoře ohlédl, viděl jsem jednoho z nich, jak mizí kdesi nalevo nad srázem. Druhý byl pořád dole, trhal, co zbylo z Vittse.
No, a nahoře nad skalami jsme se sešli už jen čtyři. Domysleli jsme si, že troll, který plaval tam nahoru, nejspíš pronásledoval Ana. Ale ať jsme hledali, jak jsme hledali, Ana ani trolla jsme už nenašli. I tou roklí jsme tehdy proletěli. Později jsme přivolali posily, prohledávali okolí celé dny. Doufali jsme, že se An schoval – třeba v jeskyních. Že je možná zraněný a nemůže se vrátit sám. Marně.
„Až teď. Moc z něho nezbylo, co jsme mohli odnést na pohřebiště pod Jeskyni světel… Pravda, pořád to bylo víc, než co zůstalo z Vittse,“ dodal pochmurně.
Seděli dál mlčky a dívali se k zářícímu vchodu Jeskyně světel. Daerr se otočil k Linnovi a v jeho očích spatřil mihotavý odraz zelenobílého světla.
„Shromáždění včera večer rozhodlo,“ poznamenal Niamo po chvíli, „že začnete chodit na hlídky. Učit se.“
Pohlédl na Daerra.
„Ty také,“ dodal suše.
„Já také?“ vydechl překvapeně Daerr. „Přestože jsem včera… ?“
„Právě proto, že jsi včera…!“ doplnil ho Niamo ironicky. „Nejvyšší čas. Ostatně, nemysli si, že jsi jediný mladý, hloupý a zvědavý elf, co kdy strkal nos, kam nemá. Nebylo jich zase moc, ale pár jich pamatuji. Viď, Linnu?“
Linnu zvedl obočí a krátce se zasmál.
„Ano. Řekl bych, že jich pár bylo.“
Vzal Anův prak Daerrovi z rukou, potěžkal ho, trochu se usmál a zavěsil ho k pasu.
„Brzy se uvidíme,“ řekl pak, rozloučil se a rozletěl se dolů.
„Půjdu také,“ zvedl se Niamo.
Daerr zůstal sám na okraji kopule, díval se za vzdalujícím se starcem. Poté se znovu zahleděl za útesy obklopující Hlubokou kotlinu.
Už brzy, řekl si. Byl nadšený, ale ne tak, jak by byl ještě před pár dny. Kotlina mu už byla těsná, znal tu každý kámen. Pořád se ještě těšil, až pozná svět tam venku – ale do jeho radosti se teď vmísil i strach. Věděl už z vlastní zkušenosti, co ho za hranicí čeká. Chtě nechtě musel myslet na Ana a Vittse.
INFO O KNIZE:
Vydal: kknihy.cz, červen 2018
Formát: epub, mobi, pdf
Cena: 99 Kč
