Leigh Bardugo: Prohnilé město

Ukázky z knih / 4.5.2018 /

Nakladatelství Fragment vydalo Prohnilé město, druhý díl oceňované fantasy série Šest vran od bestsellerové autorky Leigh Bardugo.
Kazu Brekkerovi a jeho lidem se podařil nevídaný kousek, za který měli přislíbenou tučnou odměnu. Jenže místo toho, aby se o ni rozdělili, čekala na ně zrada. Proto musí napnout všechny své síly, aby získali to, co jim patří. 

 

ANOTACE:
Kazu Brekkerovi a jeho lidem se podařil nevídaný kousek: vloupali se do nejstřeženější pevnosti světa a ukradli to, za co měli dostat velmi dobře zaplaceno. Místo kýžené odměny však na ně čekala zrada. Podvedeni a oslabeni o jednoho člena, který byl unesen, musí napnout všechny své síly, aby získali, co jim patří. V temných ulicích zkorumpovaného Ketterdamu se mezitím schyluje k válce. Nebezpečná smrtící droga jurda parem se stává předmětem boje o moc. Zkáza, kterou za sebou nechává, je děsivá. Obstojí Kazova prohnanost proti starým i novým nepřátelům? Zůstanou mu jeho lidé věrní? Pomstí se za zradu a zabrání rozšíření smrtící drogy, které by mělo nedozírné následky nejen pro griši, ale i pro celý svět?

 

UKÁZKA Z KNIHY:

ČÁST PRVNÍ
Opuštěný

1

Retvenko

Retvenko se opřel o bar a zanořil nos do špinavé sklenky. Whisky ho nezahřála. V tomhle bohem zapomenutém městě ho nemohlo zahřát vůbec nic. Před jeho zápachem – dusivou směsicí výparů z podpalubí, škeblí a vlhkých kamenů – tu nebylo úniku. Měl pocit, že mu ten smrad zalezl do všech pórů, jako by se vymáchal v útrobách města jako v zatuchlé stoce.

Nejhorší to bylo v Barrelu, natož pak v téhle mizerné díře. Byla to špeluňka vmáčknutá do suterénu jednoho z nejponuřejších obytných domů. Stropy se vinou zfušované práce a vlhkého počasí propadaly a trámy zčernaly od sazí z krbu, který dávno nefungoval, protože komín byl ucpaný sutí. Na podlaze ležely poházené piliny nasáklé pivem, zvratky a vůbec vším tím, nad čím místní štamgasti ztratili kontrolu. Retvenka napadlo, kdy tu asi naposledy vytírali. Zabořil nos hluboko do sklenice a nasával sladkou vůni whisky. Až se mu z toho rozslzely oči.

„To se má pít, ne šňupat,“ zachechtal se barman.

Retvenko položil sklenici a kalnýma očima se zahleděl na muže. Měl tlustý krk a tělo jako sud, od pohledu rváč. Retvenko ho párkrát viděl vyhazovat na ulici otrapy, ale těžko ho mohl brát vážně, když chodil v těch příšerných hadrech, co dneska nosí hoši v Barrelu – přes růžovou košili, která vypadala, že mu co nevidět na obrovských bicepsech praskne, měl navlečenou vestu s červeno-oranžovými kostkami. Vypadal jak vyparáděný humr.

„Řekni mi,“ začal Retvenko. Jeho kerština ani normálně za moc nestála, a po pár panácích byla ještě horší. „Proč tohle město tak páchne?“

Barman se zachechtal. „To je Ketterdam. Zvykneš si.“

Retvenko zavrtěl hlavou. Nechtěl si zvykat na tohle město ani na jeho smrad. Práce u radního Hoedeho byla nudná, ale aspoň tam měl čistý pokoj a byl v teple. Jako griši si ho tam považovali, žil v pohodlí a vždycky měl plné břicho. Občas na Hoedeho nadával, lezlo mu krkem, že se musel plavit po moři s jeho drahocennými zásilkami zboží, a nelíbily se mu podmínky smlouvy, té směšné dohody, s kterou souhlasil jen proto, aby se po občanské válce dostal pryč z Ravky. Jenže teď? Nemohl si pomoct, ale na dílnu v Hoedeho rezidenci vzpomínal zálibně, na oheň vesele plápolající v krbu, na tmavý chleba s vydatnou vrstvou másla a pořádnými plátky šunky. Když Hoede umřel, keršská Obchodní rada rozhodla, že se bude Retvenko plavit po moři, dokud se ze své smlouvy nevyplatí. Dávali mu za to mizerné peníze, jenže co mu zbývalo? Byl griša větrostrůjce v nepřátelském městě a neuměl nic než to, s čím už se narodil.

„Ještě jednu?“ ukázal barman na Retvenkovu prázdnou sklenku.

Retvenko váhal. Neměl by utrácet. Když bude rozumný, nechá se ještě jednou dvakrát najmout na loď a bude mít dost na to, aby se konečně vyplatil a koupil si palubní lístek v třetí třídě do Ravky. Víc nepotřebuje.

Ani ne za hodinu má být v přístavu. Předpovídají bouřky, takže posádka bude spoléhat, že Retvenko zkrotí větrné proudy a dovede loď bezpečně do přístavu, který mu určí. Nevěděl kam, a bylo mu to jedno. Kapitán určuje směr, Retvenko nadouvá plachty nebo uklidňuje oblohu. A pak za to dostane peníze. Ale vítr se zatím nezvedá. Třeba bude moct začátek cesty prospat. Retvenko poklepal na bar a přikývl. Co si má člověk počít? Zaslouží si v tomhle světě trochu útěchy.

„Nejsem jejich poskok,“ zamumlal.

„Cože?“ nerozuměl barman, který už mu naléval dalšího panáka.

Retvenko přezíravě mávl rukou. Tahle osoba, tahle obyčejná lůza to nemůže nikdy pochopit. Pachtí se tu pod zemí. Kvůli čemu? Doufá, že si vydělá pár pěťáků navíc? Že se na něj mile usměje hezká holka? Neví nic o tom, jaké to je získat slávu v boji, být vážený.

„Jsi z Ravky?“

Za mlhavým oparem, do nějž ho halila vypitá whisky, Retvenko zbystřil. „Proč?“

„Jen tak. Máš ravský přízvuk.“

Retvenko se snažil uvolnit. Do Ketterdamu jezdí spousta lidí z Ravky hledat práci. Nemá na čele napsáno, že je griša. Vlastní zbabělost ho naplnila hnusem – nad sebou samým, barmanem i tímhle městem.

Chtěl jen sedět a vychutnávat si svou whisky. V baru nebyl nikdo, kdo by se na něj mohl vrhnout. Barman byl sice svalovec, ale Retvenko věděl, že by si s ním snadno poradil. Jenže když byl člověk griša, mohl se dostat do problémů, ani nevěděl jak. Poslední dobou kolují zprávy, že grišové mizí ještě víc než normálně – ztratí se na ulici nebo se vypaří z domova, unášejí je otrokáři a prodávají v aukcích tomu, kdo nabídne nejvíc. Retvenko nedovolí, aby se tohle stalo jemu, rozhodně ne, když má cestu do Ravky na dosah ruky.

Vypil whisky do dna, hodil na pult mince a vstal z barové stoličky. Spropitné nenechal. Člověk musí z něčeho žít.

Trochu nejistým krokem zamířil ven. Hnilobný zápach vlhkého vzduchu mu rozhodně nepřidal. Sklopil hlavu a vyrazil k Čtvrtému přístavu, svěží procházka mu vyjasňovala hlavu. Už jen dvě cesty, opakoval si sám pro sebe, už jen pár týdnů na moři, už jen pár měsíců v tomhle městě. Však najde způsob, jak to přežít. Přemítal, jestli na něj v Ravce čeká ještě někdo z jeho dávných souputníků. Říká se, že ten mladý král rozdává milosti jako bonbóny, jen aby mohl znovu vybudovat Druhou armádu – vojsko složené jen z grišů, které bylo ve válce zdecimováno.

„Jen dvě plavby,“ vykládal si sám pro sebe, zatímco těžkými botami čvachtal v jarním marastu. Jak může být v téhle roční době taková vlezlá zima? Žít v tomhle městě je jako ocitnout se v mrazivém objetí ledového obra. Když šel po Graftcanalu, pohlédl koutkem oka k Černému závoji, ostrovu vtlačenému do zátočiny, a přeběhl mu mráz po zádech. Kdysi tam kerští boháči pohřbívali své mrtvé do kamenných hrobek jen kousek nad hladinou. Nějakým divem přírody byl ostrov stále zahalený do mihotavé mlhy a povídalo se, že tam straší. Retvenko přidal do kroku. Nebyl pověrčivý – když má člověk moc jako on, nemá důvod bát se, co může číhat ve tmě – ale komu by se zamlouvalo procházet se podél hřbitova?

Zabořil se do kabátu ještě hlouběji a spěšně přešel na Havenstraat. Ostražitě sledoval, jestli v křivolakých uličkách nezachytí podezřelý pohyb. Brzy bude zpátky v Ravce a bude moct chodit po ulicích beze strachu. Pokud ovšem dostane milost.

Retvenko se v kabátě neklidně ošil. Válka postavila griši proti grišům a on bojoval na obzvlášť kruté straně. Zabíjel své bývalé druhy, civilisty, dokonce děti. Ale co se stalo, nedá se vzít zpátky. Král Nikolaj potřebuje vojáky a Retvenko je hodně dobrý voják.

Retvenko kývl na strážného, který se schovával v budce u vchodu do Čtvrtého přístavu, a znovu se ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje. V docích prošel kolem nákladních kontejnerů, našel správné kotviště a postavil se do fronty, aby se nahlásil u prvního palubního důstojníka. Retvenko ho znal z dřívějších cest, věčně uspěchaný a špatně naložený, z límce kabátu mu trčel vyzáblý krk. Držel tlustý štos lejster, na kterých Retvenko zahlédl fialový pečetní vosk jednoho z členů keršské Obchodní rady. Ta pečeť byla v tomhle městě nad zlato, zaručovala nejlepší kotviště v přístavu a přednostní přístup do doků. A čím si radní zasloužili takový respekt a výhody? Jedině svými penězi. Neboť jejich výpravy přinášely Ketterdamu zisk. V Ravce, kde se přírodní živly sklánějí před vůlí grišů a zemi vládne skutečný král, ne kádr povýšených kupčíků, znamená moc něco víc. Retvenko se sice pokusil sesadit z trůnu otce tohoto krále, to ovšem na věci nic nemění.

„Čekáme na zbytek posádky,“ řekl první důstojník, když mu Retvenko nahlásil své jméno. „Můžeš se zatím ohřát v kanceláři. Čekáme na signál od Rady pro příliv.“

„Fajn,“ procedil Retvenko bez zájmu. Pohlédl na jeden z černých obelisků s věží, jenž se tyčily nad přístavem. Kdyby vysoce postavení a mocní pánové přílivu dohlédli ze svých strážních věží až k němu, s chutí by jim výmluvným gestem sdělil, co si o nich myslí. Prý jsou to taky grišové, ale hýbli někdy prstem, aby pomohli ostatním grišům ve městě? Těm, kteří neměli takové štěstí a trochu laskavosti by uvítali? „Ne, nikdy,“ odpověděl si sám pro sebe.

První důstojník se ušklíbl. „U Ghezena, Retvenko. Tys pil?“

„Ne.“

„Táhne z tebe whisky.“

Retvenko popotáhl. „Trochu whisky.“

„Dej se dohromady. Sežeň si kafe a silnou jurdu. Ta bavlna musí být za dva týdny v Djerholmu a neplatíme tě za to, abys v podpalubí vyspával kocovinu. Rozuměl jsi?“

„Jistě, jistě,“ mávl Retvenko pohrdavě rukou a už si to šinul do kanceláře velitele přístavu. Po pár krocích se ale zastavil a švihl zápěstím. Lehký vánek vytrhl prvnímu důstojníkovi papíry z rukou a unášel je vzduchem pryč.

„Sakra!“ zahromoval a nemotorně se rozběhl po dřevěných prknech, aby papíry pochytal dřív, než je vítr odnese do moře, jenže to bylo marné.

Retvenko se s chmurným zadostiučiněním pousmál, ale rázem ho přepadl smutek. Býval významným mužem – nadaný větrostrůjce a vynikající voják, jenže tady je jen nádeník, starý chlap z Ravky, který mluví lámanou kerštinou a pije víc, než je zdrávo. Domov, říkal si v duchu. Už brzy budu doma. Dostane milost a znovu prokáže svoje schopnosti. Bude bojovat za svoji vlast. Bude spát pod střechou, do které nezatéká, a bude nosit modrou keftu s podšívkou ze stříbrné lišky. Znovu bude Emil Retvenko, ne jen jeho zoufalý stín.

„Támhle je kafe,“ ukázal úředník na měděnou nádobu v rohu, když Retvenko vstoupil do kanceláře vedoucího přístavu.

„Čaj?“

„Je jenom kafe.“

Tahle země. Retvenko si nalil plný hrnek černé břečky, aspoň si zahřeje ruce, když nic jiného. Tu chuť nesnášel, rozhodně ne bez pořádné dávky cukru, který mu ovšem úředník zapomněl dát.

„Zvedá se vítr,“ zahlásil úředník, když venku vítr rozezněl zvony.

„Mám uši,“ zavrčel Retvenko.

„Tady to nebude nic moc, ale jakmile vyjedete z přístavu –“

„Buď zticha,“ vyjel na něj Retvenko zprudka. Už stál na nohou, uši nastražené.

„Co?“ blekotal úředník. „Je tam –“

Retvenko si dal prst před pusu. „Někdo venku křičí.“ Zvuk přicházel z míst, kde kotvila loď.

„To jsou jen rackové. Brzy bude svítat a –“

Retvenko zvedl ruku a proud vzduchu odhodil úředníka na zeď. „Řekl jsem, abys byl zticha.“

Úředník visel připíchnutý na dřevěném obležení, pusu dokořán. „Tak ty jsi ten griša, kterého mají v posádce?“

Proboha, to mu bude muset Retvenko vyždímat vzduch z plic a na místě ho zadusit, aby zavřel hubu?

Přes voskované okno Retvenko viděl, že se obloha s přicházejícím svítáním zbarvuje do modra. Slyšel řev racků hledajících ve vlnách snídani. Asi už mu z toho pití přeskakuje.

Nechal úředníčka spadnout na zem. Káva se mu vylila, ale s druhým šálkem se neobtěžoval.

„Říkal jsem ti, že to nic není,“ blekotal úředník, zatímco se zvedal na nohy. „Nemusíš se hned tak čertit.“ Oprášil se a znovu usedl za psací stůl. „Ještě nikdy jsem žádného z vás neviděl. Grišu, myslím.“ Retvenko si odfrkl. Nejspíš už grišu potkal, jenom o tom nevěděl. „Za plavbu na lodi dostaneš asi pořádný balík, co?“

„Ani ne.“

„Já –“ Ať už chtěl říct úředník cokoliv, zaniklo to v hluku, protože v tu chvíli vstupní dveře vybuchly v ohňostroji třísek.

Retvenko si rukama zakryl obličej. Přikrčil se a odkulil za úředníkův psací stůl. Do kanceláře vešla žena – černé vlasy, zlaté oči. Šuhanka.

Úředník se natáhl pro pistoli, která, jak si Retvenko všiml, visela schovaná pod stolem. „Přišli si pro výplaty!“ zvolal. „Výplaty nikdo krást nebude.“

Retvenko se strnulým úžasem sledoval, jak se vytáhlý úředník vztyčil jako ztělesněná pomsta a začal pálit. Ze všeho, co je Keršanům svaté, je nic nepodnítí k činu víc než peníze.

Retvenko vykoukl zpoza stolu právě včas, aby viděl, jak smršť kulek zasáhla ženu přímo do prsou. Zavrávorala dozadu, narazila na futro dveří a zhroutila se na zem. Ucítil spálený střelný prach a kovovou pachuť krve. Žaludek se mu potupně zhoupl. Už je to nějaká doba, co někoho zastřelili přímo před jeho očima – a to byl navíc ve válce.

„Výplaty nikdo krást nebude,“ zopakoval spokojeně úředník.

Než mu stačil Retvenko odpovědět, Šuhanka se chytila zkrvavenou rukou zárubně dveří a vyšvihla se nahoru.

Retvenko zamrkal. Kolik whisky to proboha vypil?

Žena kráčela k nim. Pod cáry její blůzy viděl Retvenko krev, důlky po kulkách zarytých do masa a třpytivé kousky něčeho, co připomínalo kov.

Úředník se tápavě pokusil znovu nabít, ale žena byla rychlejší. Vytrhla mu pistoli z rukou a praštila ho s ní vší silou po hlavě, až se zhroutil na zem. Odhodila zbraň a sjela svýma zlatýma očima na Retvenka.

„Vezmi si ty peníze!“ vykřikl Retvenko a couval dozadu. Zašátral v kapsách a hodil jí svou skoro prázdnou peněženku. „Vezmi si, co chceš.“

Žena se jen pousmála – litovala ho? Bavila se? Retvenko nevěděl. Ale bylo mu jasné, že si vůbec nepřišla pro peníze. Přišla si pro něj. A je úplně jedno, jestli to je otrokářka, obchodnice s bílým masem nebo kdovíkdo. Utká se s vojákem, ne s nějakým zbabělým slabochem.

Vyskočil na nohy, svaly se jen neochotně podvolovaly jeho příkazům, a zaujal bojovou pozici. Pažemi vykroužil oblouk. Místností se s hukotem prohnal vítr a svrhl na ženu židli, úředníkův psací stůl a nakonec velkou konev s kávou. Každou z těch věcí takřka bez zájmu odstrčila stranou, jako by odháněla zatoulanou pavučinku.

Retvenko soustředil svou moc a prudce švihl rukama před sebe. Tlak klesl tak, až cítil, jak mu praská v uších, a vítr se shlukl do kupovitého bouřkového mraku. Možná tu ženskou nezastaví kulky. Tak se podíváme, jak se vypořádá s běsnící bouří.

Žena zavrčela, protože se jí zmocnila vichřice a vyhodila ji otevřenými dveřmi ven. Zachytila se zárubní a vší silou se jich držela.

Retvenko se zachechtal. Zapomněl, jak je příjemné bojovat. Vtom za sebou uslyšel hlasité skřípění vyrvaných hřebů a praskání fošen. Podíval se přes rameno a na okamžik zahlédl probouzející se oblohu a přístavní hráz. Stěna byla pryč.

Zmocnily se ho silné paže a přitiskly mu ruce k bokům, aby nemohl použít svoji sílu. Vznesl se, plachtil vzhůru a přístav pod ním se zmenšoval. Viděl střechu kanceláře, tělo prvního palubního důstojníka ležící na mole jako pytel, loď, na které měl Retvenko odplout – z paluby zbyla jen změť polámaných prken a u roztříštěného stěžně ležela na hromadě těla. Útočníci museli přijít nejdřív sem.

Vzduch ho studil do tváří. Srdce mu v uších pulsovalo divokým rytmem.

„Prosím,“ naléhal, zatímco se vznášeli stále výš, nejistý, čeho se vlastně domáhá. Se strachem, aby se nepohnul příliš nebo moc rychle, vyvracel krk dozadu a snažil se zahlédnout svého únosce. Retvenkovi se vydral z úst vyděšený výkřik, něco mezi vzlykem a panickým zakvílením zvířete chyceného do pasti.

Muž, jenž ho držel, byl Šuhan. Černé vlasy pevně utažené do uzlu na temeni, zlaté oči proti větru zúžené do úzkých štěrbin – a ze zad mu vyrůstala dvě velikánská křídla rozrážející vzduch, jemná práce, napnuté plátno v elegantních stříbrných rámech. Je to snad anděl? Démon? Nějaký stroj probuzený k životu? Copak Retvenko dočista přišel o rozum?

Emil Retvenko, sevřený v pažích svého únosce, uviděl na třpytivé hladině moře hluboko pod nimi stín, který vrhali: dvě hlavy, dvě křídla, čtyři nohy. Stala se z něj obrovská příšera, která ho nakonec sežere. Jeho modlitby se změnily v nářek, ale obojí zůstalo nevyslyšeno.

2

Wylan

Co tady dělám?

Od té doby, co potkal Kaze Brekkera, si kladl Wylan tuhle otázku přinejmenším šestkrát denně. Ale za noci, jako byla tahle, za noci, kdy „pracují“, se mu v hlavě vynořovala a mizela jako nervózní tenor při procvičování stupnice: Cotadydělámcotadydělámcotadydělám?

Wylan si popotáhl lem bleděmodrého saka, uniformy, kterou nosí číšníci v klubu Kumulus, a snažil se působit klidným dojmem. Mysli si, že je to slavnostní večeře, nabádal sám sebe v duchu. V domě svého otce přetrpěl bezpočet nepříjemných oslav. Tohle není nic jiného. Vlastně je to ještě snazší. Žádné trapné konverzace ohledně studií ani vyptávání, kdy se hodlá vrátit na univerzitu. Jediné, co musí dělat, je zůstat klidný a plnit Kazovy pokyny – a vymyslet, kam s rukama. Spojit je před sebou? To bude vypadat jako zpěvák při recitálu. Dát je za záda? Příliš vojenské. Nechal je tedy viset volně podél těla, ale i to mu připadalo nepatřičné. Proč si jen lépe nevšímal, jak číšnici stojí? Přestože ho Kaz ujišťoval, že salónek ve druhém patře mají celou noc jen pro sebe, byl si Wylan takřka jistý, že do místnosti co nevidět vpadne někdo z personálu, ukáže na něj prstem a začne křičet: „Podvodník!“ A co, Wylan si tak stejně už připadal.

Je to bezmála týden, co se vrátili do Ketterdamu, a asi měsíc, co opustili Djerholm. Skoro celou tu dobu Wylan nosí Kuwejův obličej a kdykoliv zachytí ve výloze svůj odraz, trvá mu hezkou chvilku, než mu dojde, že se nekouká na cizího člověka. Teď je to jeho obličej – zlaté oči, široké obočí, černé vlasy. Jeho staré já bylo vygumováno a Wylan si nebyl jistý, jestli toho člověka, který z něj zbyl, vůbec zná. A přesně ten člověk stojí právě teď v soukromém salónku jednoho z nejluxusnějších kasin v Lidu, zapletený do dalšího z podvodů Kaze Brekkera.

Hráč u stolu zvedl sklenici, aby mu dolili šampaňské, a Wylan vyrazil ze svého stanoviště u zdi. Když bral ze stříbrného kyblíku láhev, ruce se mu třásly, nicméně roky strávené po boku významného otce měly své výhody. Přinejmenším věděl, jak správně nalít sklenici šampaňského, aby nevypěnilo. Wylanovi zvonil v uších Jesperův posměšný hlas. Zpeněžitelná dovednost, kupčíku.

Odvážil se po očku na Jespera zašilhat. Pistolník seděl za stolem skloněný nad kartami. Měl na sobě tmavě modrou ošuntělou vestu pošitou zlatými hvězdičkami a zmačkanou košili, která bíle zářila na jeho snědé pleti. Unaveně si přejel rukou přes obličej. Už přes dvě hodiny hráli karty. Wylan nedokázal poznat, jestli je Jesperova únava skutečná, nebo je součástí jeho role.

Wylan dolil další sklenici a zaměřil pozornost na to, co mu Kaz nařídil.

„Jen přijímej od hráčů objednávky a poslouchej, o čem Smeet s ostatními mluví,“ kladl mu na srdce Kaz. „Je to tvoje práce, Wylane. Tak ji dělej.“

Proč o tom všichni mluví jako o práci? Vůbec neměl pocit, že by pracoval. Připadal si, jako by šlápl do prázdna a řítil se volným pádem. Tohle byla panika. A tak se Wylan uchýlil k detailům v místnosti – taktika, jež se mu často osvědčila, když přišel někam poprvé nebo když byl otec v obzvlášť špatné náladě. Důkladně zkoumal do sebe propletené hvězdicové vzory na naleštěné parketové podlaze, cingrlátka ve tvaru mušlí na skleněném lustru, temně modré hedvábné tapety poseté stříbrnými obláčky. Žádné okno, kterým by dovnitř pronikalo denní světlo. Kaz říkal, že žádné herny je nemají, protože jejich majitelé chtějí, aby hráči ztratili pojem o čase.

Wylan sledoval, jak Kaz rozdává Smeetovi, Jesperovi a ostatním u stolu karty na další hru. Byl oblečený do stejného bleděmodrého saka jako Wylan a ruce měl obnažené. Wylan se musel přemáhat, aby mu na ně nezíral. Nejen že bylo strašně divné, vlastně skoro nepatřičné, vidět Kaze bez rukavic, ale navíc se jeho ruce pohybovaly, jako by je poháněl mechanismus, do nějž Wylan nedokázal proniknout. Když Wylan začal studovat figurální kresbu, prozkoumal mnoho anatomických ilustrací. Měl dobré znalosti o lidském svalstvu, věděl, jak kosti, klouby a vazy do sebe zapadají. Jenže Kazovy ruce se pohybovaly, jako by nebyly stvořeny k ničemu jinému než ke švindlování v kartách. Dlouhé bílé prsty mu lehce hrály v plynulém rytmu, precizně míchaly karty, žádný zbytečný pohyb. Kaz tvrdil, že dokáže zašvindlovat každý balíček karet. Tak proč potom Jesper tak strašně prohrává?

Když jim Kaz v úkrytu na Černém závoji předestřel tuhle část plánu, nemohl Wylan věřit vlastním uším, ale pro jednou nebyl jediný, kdo měl otázky.

„Dovol, abych si to ujasnila,“ ozvala se Nina. „Takže ten tvůj grandiózní plán spočívá v tom, že dáš Jesperovi balík peněz a pošleš ho hrát karty s Cornelisem Smeetem?“

„Smeet má rád blondýny a vysoké sázky v kartách,“ odpověděl Kaz. „Tak mu dopřejeme obojí. Já budu rozdávat první polovinu večera, pak mě vystřídá Specht.“

Wylan neznal Spechta moc dobře. Věděl, že je to bývalý námořník a člen gangu Gaunerů. Řídil jejich loď na cestě do Ledového paláce a zpátky. Upřímně řečeno, námořník s tlamou jako grizzly a zády potetovanými od shora dolů, naháněl Wylanovi trochu hrůzu. Nicméně i on vypadal poněkud vyvedený z míry, když na něj přišla řeč. „Dokážu rozdávat karty, Kazi, ale nedokážu švindlovat,“ ohradil se.

„Ani nemusíš. Jakmile to převezmeš, bude to poctivá hra. Důležitý je udržet Smeeta u stolu až do půlnoci. Jak se směna vymění, začne hrozit, že bysme ho mohli ztratit. Jen co vstanu, bude uvažovat, že se posune dál, nebo to bude chtít úplně zabalit, takže vy pak musíte dělat všechno možný, aby ten svůj zadek neodlepil ze židle.“

„To zvládnu,“ ujistil ho Jesper.

Nina se zamračila. „Jistě. A ve fázi dvě tohohle plánu bych se třeba mohla převléct za dealera jurdy parem. Co by se asi tak mohlo stát?“

Wylan by to zrovna takhle nevyjádřil, nicméně s ní souhlasil. Velmi. Jespera by měli držet od hraní dál, a ne jeho vášeň ještě víc podněcovat. S Kazem to ale nijak nehnulo.

„Prostě dělejte, co máte, a až do půlnoci Smeeta nějak zabavte,“ nařídil jim. „Víte, co je v sázce.“ To všichni věděli. Inejin život. A co by mohl Wylan proti tomu namítnout? Jeho svědomí se bolestivě ozvalo pokaždé, když na to pomyslel. Van Eck jim dal sedm dnů na to, aby se vzdali Kuweje Yul-Boa – pak začne Inej mučit. Mnoho času jim nezbývalo. Wylan věděl, že nemohl zabránit tomu, aby je otec nepodrazil a Inej neunesl. Moc dobře to věděl, jenže za to stejně cítil zodpovědnost.

„A co si mám s Cornelisem Smeetem počít po půlnoci?“ zeptala se Nina.

„Zkus ho přemluvit, aby s tebou strávil noc.“

„Cože?“ vyletěl Matthias a do tváře se mu nahrnula krev, takže zrudl až po uši.

„Neřekne ano.“

Nina nakrčila nos. „Tak to bych chtěla vidět.“

„Nino –“ zavrčel Matthias.

„Smeet nikdy nešvindluje v kartách a nepodvádí svou ženu,“ vykládal Kaz. „Z poloviny je jako všichni ti amatéři, co se naparují v Barrelu, důstojný a zásadový. Šetří a k večeři si nedá víc než půl sklenky vína. Ovšem jednou za týden se odváže a chová se jako král podsvětí. A to si pak rád měří síly s největšími esy na Východním nábřeží a líbí se mu u toho muchlat v náručí pěknou blondýnku.

Nina našpulila rty. „Když je tak mravný, proč se mám namáhat –“

„Protože Smeet se válí v penězích a každá holka ze Západního nábřeží, která má všech pět pohromadě, by se o něj aspoň pokusila.“

„Tohle se mi nelíbí,“ zabručel Matthias.

Jesperovi přelétl po tváři lehký úsměv pistolníka. „Upřímně řečeno, Matthiasi, tobě se nelíbí skoro nic.“

„Musíte Smeeta udržet v klubu Kumulus od osmi do půlnoci,“ zopakoval Kaz. „To jsou čtyři hodiny hraní karet, tak na to jděte chytře.“

Nina očividně dělala, co mohla, a Wylan nevěděl, jestli má být ohromený, nebo si dělat starosti. Měla na sobě průsvitné levandulové šaty nahoře nařasené do jakéhosi korzetu, jenž vytlačoval její poprsí znepokojivě vysoko, a přestože při svém boji s jurdou parem hodně zhubla, pořád ji měl Smeet za co chytit. Uvelebila se na jeho klíně, ovinula mu ruku kolem krku a něžně mu cosi vrkala do ucha. Rukama ho přitom hladila na prsou a čas od času mu zabořila prsty pod sako jako bígl prohledávající noru. Přestala, jen když objednávala ústřice nebo další láhev šampaňského. Wylan věděl, že si Nina dokáže poradit skoro s každým chlapem v každé situaci, nicméně si říkal, že by zrovna nemusela sedět polonahá na kolenou toho oplzlého právníka, notabene v takovém průvanu. Přinejmenším pořádně nastydne.

Jesper znovu složil karty a zdlouha podrážděně vydechl. Poslední dvě hodiny pozvolna prohrával. Sázel opatrně, ale ani štěstí, ani Kaz mu dnes večer nepřáli. Jak chtějí udržet Smeeta u stolu, když Jesper prohraje všechny peníze? Spoléhají, že ti, co pak u stolu zbydou, to svými vysokými sázkami zachrání? V salónku bylo pár hráčů, postávali podél zdí, sledovali hru a doufali, že se jim podaří urvat místo, až to někdo vzdá. Nikdo z nich nevěděl, jakou hru Kaz skutečně hraje.

Když se Wylan naklonil, aby Nině dolil, zaslechl Smeeta zamumlat: „Hrát karty je jako duel. Malá bodnutí, a ty rány jsou předehrou k smrtelnému úderu.“ Sjel pohledem na Jespera na druhé straně stolu. „Támhleten chlapík už krvácí po celém stole.“

„Nechápu, jak si všechna ta pravidla můžeš zapamatovat,“ zachichotala se Nina.

Očividně polichocený Smeet se zazubil. „To není nic proti tomu, když musím řídit podnik.“

„To už si vůbec nedovedu představit.“

„Někdy sám nevím,“ povzdychl si Smeet. „Měl jsem těžký týden. Jeden úředník se klidně nevrátil z dovolené a neměl jsem za něj náhradu.“

Wylanovi málem vypadla láhev z rukou, šampaňské se vylilo na zem.

„Koupil jsem si to na pití, chlapče, nechci se v tom koupat,“ vyjel Smeet. Otřel si kalhoty a procedil: „Takhle to dopadne, když zaměstnávají cizince.“

To myslel mě, uvědomil si Wylan, když chvátal pryč. Pořád si nezvykl, že vypadá jako Šuhan. Vždyť ani neuměl šuhansky – což ho příliš neznepokojovalo, dokud ho ovšem na Východním nábřeží neobklopili šuhanští turisté s mapou v ruce. Wylan zpanikařil, výmluvně pokrčil rameny a vyrazil ke služebnímu vchodu do klubu Kumulus.

„Chudáčku,“ předla procítěně Nina, zatímco prsty laskala Smeeta v prořídlých vlasech, a pak si sama upravila jeden z kvítků vetkaných do plavých kadeří barvy zralého obilí. Wylan nevěděl, jestli Smeetovi řekla, že je z domu U Modrého irisu, ale bylo mu jasné, že si to musí myslet.

Jesper zakloněný na židli neklidně bubnoval prsty o rukojeť svých revolverů. Ten pohyb přilákal Smeetovu pozornost.

„Pozoruhodné zbraně. Mají rukojeti vykládané pravou perletí, pokud se nemýlím,“ pronesl Smeet tónem člověka, jenž se mýlí málokdy. „Sám mám docela slušnou sbírku zbraní, ovšem nic takového jako jsou novozemenské opakovací revolvery.“

„Moc ráda bych viděla tvoje zbraně,“ broukla Nina a Wylan se rychle podíval do stropu, aby překonal nutkání protočit panenky. „To tady budeme dřepět celý večer?“

Wylan vší silou přemáhal zmatek. Vždyť o to přece jde, aby tady zůstal! Jenže Nina očividně věděla, co dělá, protože Smeetova tvář se umíněně stáhla. „Dej pokoj. Jestli vyhraju ve velkým stylu, koupím ti něco hezkýho.“

„Stačily by mi další ústřice.“

„Ještě jsi nesnědla tyhle.“

Wylan si všiml, že se Nině zachvěl nos a napadlo ho, že se nejspíš zhluboka nadechla, aby si dodala kuráž. Co se vyhrabala ze svého boje s paremem, neměla vůbec chuť k jídlu, a Wylan nechápal, jak dokázala zhltnout skoro tucet ústřic.

Teď sledoval, jak se sebezapřením ztěžka spolkla poslední. „Vynikající,“ vypravila ze sebe a podívala se na Wylana. „Dáme si další.“

To byl signál. Wylan vystřelil dopředu a sebral velkou mísu naloženou ledem a vyhozenými lasturami.

„Dáma je při chuti,“ ušklíbl se Smeet.

„Další ústřice, slečno?“ vyhrkl Wylan. Jeho hlas zněl příliš vysoko. „Garnáty na másle?“ Příliš hluboko.

„Dá si obojí,“ rozhodl Smeet velkoryse. „A ještě jednu láhev šampaňského.“

„Výborně,“ zaradovala se Nina, ve tváři trochu zelená.

Wylan odspěchal do skladu. Stálo tu plno talířů, sklenic, ubrousků a taky plechová káď plná ledu. Velkou část zdi zabíral výtah na přepravu jídla, vedle něj visela tuba ve tvaru trumpety, kterou zaměstnanci mluvili s kuchyní. Wylan položil mísu s ledem na stůl a pak zavolal do kuchyně, aby objednal ústřice a garnáty na másle.

„Jo, a ještě láhev šampaňského.“

„Jaký rok?“

„Ech… ještě jednou to samé?“ Wylan slýchával otcovy přátele mluvit o vínech, která považovali za dobrou investici, ale netroufal si vybrat rok.

Když se vrátil do salónku s Nininou objednávkou, Kaz už se zvedal k odchodu. Udělal gesto, jako by si oprašoval ruce – znamení krupiérů, že skončili směnu. Specht s kravatou utaženou až ke krku, aby nebylo vidět jeho tetování, se posadil na jeho místo. Zatřepal manžetami a vyzval hráče, aby vložili žetony do hry, nebo ji opustili.

Kaz vyhledal očima Wylana a zmizel ve skladu.

Teď přišla ta chvíle. Podle Jespera s Kazem hráči často věří, že s odchodem krupiéra je opustí štěstí, a jakmile se vymění směna, přestanou hrát.

Wylan útrpně sledoval, jak se Smeet protáhl a poplácal Ninu po zadku. „To byla dobrá hra,“ pochvaloval si, přitom pohledem zavadil o Jespera, který sklíčeně pozoroval svou skromnou hromádku zbylých žetonů. „Půjdeme jinam, tady už z toho nic nekouká.“

„Ale zrovna mi nesou jídlo,“ zakňourala Nina.

Wylan k nim došel, ale nevěděl co říct. Věděl jen, že musí Smeeta nějak zdržet. „Je všechno v pořádku, pane? Mohu vám se slečnou nabídnout ještě něco dalšího?“

Smeet zcela zaneprázdněný Nininým pozadím si ho ani nevšiml. „Všude v Lidu je mnohem lepší jídlo i obsluha, drahoušku.“

K Smeetovi přišel vysoký muž v proužkovaném obleku, celý žhavý zaujmout jeho místo u stolu. „Odcházíte?“

Smeet na Jespera přátelsky kývl. „Už to tak vypadá. Co říkáš, chlapče? Příště snad budeš mít větší štěstí.“

Jesper mu jeho úsměv neoplatil. „Já jsem tady ještě neskončil.“

Smeet pokynul na Jesperovu truchlivou hromádku žetonů. „Rozhodně to vypadá, že jsi skončil.“

Jesper vstal a natáhl se po svých pistolích. Wylan křečovitě sevřel láhev šampaňského, div že ji nerozdrtil, zatímco ostatní hráči se odtáhli od stolů, připraveni tasit vlastní zbraň nebo zajet dolů. Ale Jesper si jen odepjal opasek na pistole, jemně položil své revolvery na stůl a něžně přejel prsty po jejich dokonale vyleštěném hřbetu.

„Kolik bys za ně dal?“ zeptal se.

Wylan zděšeným pohledem hledal Jespera. Tohle má být součástí plánu? A i kdyby ano, co si Jesper myslí? Vždyť ty pistole miluje. To už si rovnou může useknout ruku a hodit ji do banku.

Specht si odkašlal, načež pronesl: „Tady nejste v zastavárně. Přijímáme pouze hotovost nebo úvěr z Gemensbank.“

„Já tě založím,“ prohodil Smeet s předstíraným nezájmem, „jestli tedy pak budeme hrát dál. Tisíc za obě?“

„Mají desetkrát větší cenu.“

„Pět tisíc kruge.“

„Sedm.“

„Šest, a to jenom proto, že jsem v mimořádně štědrém rozpoložení.“

„Nedělejte to!“ vyhrkl Wylan. Celá místnost ztichla.

Jesperův hlas zněl mrazivě. „Nevzpomínám si, že bych se tě na něco ptal.“

„Taková drzost!“ odfrkl si Smeet. „Odkdy se číšníci pletou do hovoru?“

Nina probodávala Wylana očima a když Specht nahonem promluvil, nedokázal v hlase skrýt zlost: „Pánové, pustíme se znovu do hry? Vaše žetony!“

Jesper posunul přes stůl svoje revolvery k Smeetovi a ten mu na oplátku přisunul vysoký sloupec žetonů.

„Dobře,“ přitakal Jesper a jeho šedé oči pohasly. „Dej mi karty.“

Wylan vycouval od stolu a co nejrychleji zmizel ve skladu. Mísa s ledem a zbytky lastur už byly pryč a Kaz na něj čekal. Přes světle modrou uniformu měl navlečený oranžový plášť. Rukavice měl opět na rukou.

„Kazi,“ spustil Wylan zoufale. „Jesper dal do hry svoje pistole.“

„Kolik za ně dostal?“

„To je přece jedno! On –“

„Pět tisíc kruge?“

„Šest.“

„Dobře! Ani Jesper nedokáže prohrát tolik dřív než za dvě hodiny.“ Hodil Wylanovi plášť s maskou Šedého šotka, jedné z postav ze Surové komedie. „Tak jdeme.“

„Já?“

„Ne, ten idiot za tebou.“ Kaz zvedl mluvící tubu a ohlásil nahoru: „Pošlete sem jiného číšníka. Tomuhle se podařilo vylít šampaňské na boty jednoho bohatého sázkaře.“

Někdo v kuchyni se zachechtal a odpověděl: „Máš ho mít.“

Za pár vteřin byli po schodech dole, služebním vchodem vyšli ven a díky kostýmům nepozorovaně proplouvali davem po Východním nábřeží.

„Věděl jsi, že Jesper prohraje. Postaral ses o to,“ obvinil Kaze Wylan. Kaz málokdy používal hůl, když hrozilo, že by ho někdo mohl poznat. A přestože napadal na jednu nohu, měl Wylan co dělat, aby mu vůbec stačil.

„Samozřejmě, že ano. Řídím hru, Wylane, jinak nehraju. Kdybych chtěl, Jesper by vyhrál každé kolo.“

„Tak proč jsi potom –“

„Nešli jsme tam hrát karty. Potřebovali jsme, aby Smeet zůstal u stolu. Zíral na ty revolvery skoro stejně jako Nině do výstřihu. Teď si je jistý, že má před sebou šťastnou noc – nepřestane hrát, ani když bude prohrávat. Kdo ví? Třeba Jesper vyhraje svoje revolvery zpátky.“

„To doufám,“ odtušil Wylan, když naskočili do člunu přeplněného turisty a vyrazili podél pobřeží.

„To bys měl.“

„Jak to myslíš?“

„Lidi jako Jesper vyhrají dvě kola a jsou přesvědčení, že je čeká nepřetržitá série šťastných výher. Pak prohrají, ale stejně doufají, že se to v příštím kole znovu otočí. Na to všechny herny spoléhají.“

Tak proč jsme ho potom vůbec nechali hrát? Pomyslel si Wylan trpce, ale neřekl nic. A proč se Jesper vzdal toho, co je pro něj tak důležité? Určitě by se našel jiný způsob, jak udržet Smeeta ve hře. Nejvíc však Wylana zarážela skutečnost, že to Jesper udělal bez sebemenšího zaváhání. Možná se chtěl Kazovi zavděčit, protože doufal, že tím získá zpátky jeho přízeň, jež dostala povážlivé trhliny potom, co si Jesper pustil hubu na špacír, je pak kvůli tomu přepadli v přístavu a Inej přitom málem přišla o život. Ale kdoví, třeba chtěl Jesper od Kaze něco úplně jiného než odpuštění.

Co tady dělám? Ozývalo se znovu Wylanovi v hlavě. Přistihl se, že se hryže do palce, a přestal. Je tu kvůli Inej. Párkrát jim zachránila život, a na to on nikdy nezapomene. Je tu, protože zoufale potřebuje peníze. A jestli je tu ještě z jiného důvodu – vysokého, štíhlého, s vášnivou zálibou v hazardních hrách – tak na to teď nechce myslet.

Jakmile se Wylan s Kazem dostali na kraj Barrelu, zahodili pláště i modrá saka a vyrazili východním směrem do čtvrti Zelver.

Pod tmavým průjezdem na Handelcanalu na ně čekal Matthias.

„Všechno čistý,“ hlásil jim mohutný Fjerdan. „Světla v posledním patře Smeetova domu zhasla víc než před hodinou, ale nevím, jestli šlo spát i služebnictvo.“

„Má jen kuchaře a služebnou, kteří chodí ráno,“ řekl Kaz. „Na to, aby si vydržoval služebnictvo v domě, je moc lakomý.“

„Jak to vypadá –“

„Nina je v pořádku. Jesper je v pořádku. Všichni jsou v pořádku, kromě mě, protože se musím otravovat s bandou ufňukaných chův. Zůstaň tu hlídat.“

Wylan omluvně pokrčil rameny směrem k Matthiasovi, který vypadal, že by s chutí rozdrtil Kazovu lebku o zeď, a pak po kamenném dláždění odspěchal za Kazem. Smeetův dům ležel v tiché tmavé ulici, kde nechodilo moc lidí, a sloužil mu zároveň jako kancelář. Podél kanálu byly rozsvícené lucerny a v pár oknech ještě hořely svíce, ale po desáté hodině byli úctyhodní obyvatelé této čtvrti většinou dávno zalezlí v postelích.

„Vlezeme dovnitř hlavním vchodem?“

„Kdybys tak místo pusy víc používal oči,“ odsekl Kaz a v rukou už se mu blýskaly šperháky.

Používám oči, ohradil se v duchu Wylan. Ale nebyla to úplně pravda. Zaznamenal velikost a rozlohu domu, všiml si vysoké sedlové střechy a růží, které právě začínaly kvést v truhlíkách na oknech. Nedíval se však na ten dům jako na rébus. S trpkostí musel Wylan přiznat, že nebylo tak složité jej vyřešit. Čtvrť Zelver byla slušná, ne však skutečně bohatá – bydleli tu úspěšní řemeslníci, účetní, advokáti. I když zdejší domy byly poctivě postavené, úhledné a měly výhled na široký kanál, tísnily se na sebe a neměly ani velké zahrady, ani soukromá kotviště. Aby se s Kazem dostali do místností v horních patrech, museli by se vloupat do sousedního domu a překonat dva zámky místo jednoho. Je lepší jít hlavním vchodem a chovat se jakoby nic – i když má Kaz místo klíčů šperháky.

Používej oči. Jenže Wylan se nerad díval na svět Kazovýma očima. A jakmile dostanou svoje peníze, už taky nebude muset.

Jen o vteřinu později vzal Kaz za kliku a dveře se s houpnutím otevřely. Wylan okamžitě uslyšel bubnování tlap, drápání na dřevěné podlaze a hluboké vrčení, protože se k nim přiřítila smečka Smeetových psů s vyceněnými tesáky svítícími ve tmě a s těly roztřesenými zlověstným chrčením. Dřív než si psi stihli uvědomit, že přišel někdo jiný než jejich pán, vložil si Kaz mezi rty Smeetovu píšťalku a foukl. Nině se podařilo vysmeknout ji z řetízku, co nosí právník na krku, a nacpat ji pod prázdné lastury od ústřic, které pak Wylan bleskově odnesl do skladu.

Píšťalka nevydala žádný zvuk – alespoň ne takový, který by Wylan slyšel. Tohle nevyjde, pomyslel si zoufale a už viděl, jak se mu mohutné čelisti zahryzávají do hrdla. Psi se však na místě zastavili a zmateně vráželi jeden do druhého.

Kaz pískl znovu, jeho rty se při novém povelu několikrát za sebou sešpulily. Psi ztichli a s nespokojeným zakňučením ulehli na zem. Jeden se dokonce obrátil na záda.

„Proč nemůžete taky takhle poslouchat, co?“ zabručel Kaz, když si klekl, aby jednoho z psů podrbal na břiše. Prsty v černých rukavicích hladil zvíře po krátké srsti. „Zavři za sebou dveře.“

Wylan poslechl, pak se o dveře bázlivě opřel a ostražitě sledoval hromadu uslintaných psů. Celý dům byl cítit po psech – mokrá srst, vlhký dech nasáklý pachem syrového masa.

„Copak, nemáš rád zvířata?“ prohodil Kaz.

„Mám rád psy,“ ohradil se Wylan. „Ale ne když jsou velcí jako medvědi.“

Wylan věděl, že skutečná hádanka, kterou musel Kaz vyřešit, jestli se chtěl vloupat do Smeetova domu, byla po čertech ožehavá. Kaz dokázal překonat takřka jakýkoliv zámek a přelstít každý poplašný systém, dlouho ale nedokázal vymyslet jednoduchý způsob, jak si poradit se Smeetovou krvelačnou smečkou psů, aniž by to vyzradilo jejich plán. Přes den byli psi zavření v kotci, ale na noc je Smeet pouštěl a mohli běhat volně po domě, zatímco celá rodinka spokojeně spala v honosných místnostech ve druhém patře, oddělených od zbytku domu železnou bránou na schodišti. Smeet svoje psy chodil sám venčit na Handelcanal, tahali ho za sebou jako baňatý sud s drahým kloboukem na hlavě.

Nina navrhla, aby dali psům do jídla nějaký omamný prášek. Smeet chodil každé ráno k řezníkovi vybírat pro svou smečku maso, takže by bylo vcelku snadné vyměnit mu balík za jiný. Jenže Smeet chtěl, aby jeho psi byli v noci hladoví, proto je krmil ráno. Všiml by si, kdyby jeho miláčci byli přes den malátní, a oni nemohli riskovat, že zůstane večer doma, aby se staral o své mazlíčky. Potřebovali, aby noc strávil na Východním nábřeží, a bylo naprosto nezbytné, aby našel všechno na svém místě, až se vrátí. Na tom závisel Inejin život.

Kaz zajistil soukromý salónek v klubu Kumulus, Nina nepozorovaně vytáhla Smeetovi píšťalku zpod košile a kousek po kousku se jejich plán naplňoval. Wylan ani nechtěl pomyslet, co udělali, aby se dozvěděli, jaké pokyny Smeet psům píšťalkou dává. Otřásl se, když si vzpomněl, co Smeet řekl: Jeden úředník se klidně nevrátil z dovolené. A nikdy se taky nevrátí. Wylanovi pořád znělo v uších, jak řičel, když ho Kaz držel hlavou dolů na majáku Hanraat Point. Jsem dobrý člověk, volal. Jsem dobrý člověk. To byla poslední slova, co řekl. Kdyby byl býval mluvil míň, možná by teď žil.

Wylan sledoval, jak Kaz naposledy podrbal slintajícího psa za uchem a pak vstal. „Tak jdeme. Dávej pozor, kam šlapeš.“

Obešli horu psích těl a potichu zamířili z haly na schodiště. Wylan dobře znal rozložení Smeetova domu. Ve většině firem ve městě to bylo stejné: v přízemí kuchyň a místnost pro přijímání návštěv, v prvním patře kanceláře a sklady, ve druhém ložnice pro rodinu. Velmi bohaté rodiny měly ještě třetí patro pro služebnictvo. Jako malý kluk strávil Wylan v takových podkrovních místnostech spoustu času, když se schovával před otcem.

„Ani nezamkl,“ zamumlal Kaz napůl úst, když vešli do Smeetovy kanceláře. „Kvůli těm psům zlenivěl.“

Kaz zavřel dveře, rozsvítil lampu a stáhl plamen. V kanceláři byly tři menší psací stoly postavené pod okny, aby se dalo co nejlépe využít denní světlo. Jeden byl Smeetův, zbývající dva sloužily jeho úředníkům. Jsem dobrý člověk.

Wylan zaplašil drásavou vzpomínku a upnul pozornost k policím táhnoucím se od podlahy ke stropu. Byly obtěžkané fascikly a krabicemi plnými dokumentů, vše pečlivě označené nápisy, které, jak Wylan předpokládal, musely být jmény klientů a společností.

„Jedna kavka vedle druhý,“ mručel Kaz, zatímco očima přejížděl krabice. „Naten Boreg, ten ubohý malý hňup Karl Dryden. Smeet zastupuje polovinu Obchodní rady.“

Včetně Wylanova otce. Smeet dělá Janu Van Eckovi advokáta a správce majetku, co si Wylan pamatuje.

„Kde začneme?“ zašeptal Wylan.

Kaz z police vyndal tlustou složku. „Nejdříve se ujistíme, že tvůj tatík nenabyl v poslední době na své jméno žádný nový majetek. Pak budeme hledat pod jménem tvojí nevlastní matky a taky pod tvým.“

„Neříkej jí tak. Alys není o moc starší než já. A na mě otec rozhodně žádný majetek nenapsal.“

„To by ses divil, čeho je člověk schopný, aby se vyhnul placení daní.“

Skoro celou následujícího hodinu se prohrabávali Smeetovými spisy. O Van Eckově obchodním majetku věděli všechno – továrny, hotely, manufaktury, sklady, statek a polnosti v jižním Kerchu. Ale Kaz byl přesvědčený, že Wylanův otec musí mít ještě soukromý majetek, který není zapsaný v žádných veřejných registrech, místa, kam schovává věci – nebo lidi – aby je nikdo nenašel.

Kaz četl nahlas jména a nápisy na deskách a kladl Wylanovi otázky ve snaze odkrýt propojení mezi majetkem a společnostmi, které doposud neznal. Wylan věděl, že svému otci není ničím zavázaný, přesto měl pocit, že ho zrazuje.

„Geldspin?“ četl Kaz.

„Továrna na zpracování bavlny. Někde v Zierfoortu, tuším.“

„To je moc daleko. Tam by ji nedržel. A co firma Allerbest?“

Wylan pátral v paměti. „To je myslím konzervárna.“

„Obojí jsou v podstatě zlaté doly napsané na Alys. Ale ty největší podniky má Van Eck napsané na sebe – loděnici a sýpky ve Sladké zátoce.“

„Říkal jsem ti to,“ zahučel Wylan, aniž by přestal čárat perem na piják, „otec věří nejvíc ze všeho sám sobě, nejspíš zatím věří i Alys. Na mě by nic nenapsal.“

Kaz na to řekl jen: „Další složku. Začneme s obchodním majetkem.“

Wylan si přestal hrát s perem. „Napsal něco na mě?“

Kaz se zaklonil. Díval se skoro vyzývavě, když to vyslovoval: „Tiskárnu.“

Zas ten samý vtip. Tak proč to pořád bolí? Wylan položil pero.

„Aha.“

„Nenazval bych tvého otce zrovna jemnocitným. Eil Komedie je napsaná taky na tebe.“

„Jasně že je,“ odtušil Wylan a přál si, aby jeho hlas nezněl tak trpce. Další z vtípků, kterými se jeho otec baví na jeho účet – opuštěný ostrov, kde není nic než zchátralý zábavní park, zbytečné místo pro zbytečného, negramotného syna. Neměl se ptát.

Jak minuty ubíhaly a Kaz četl a četl, zmocňoval se Wylana stále větší neklid. Kdyby uměl číst, mohli se těmi spisy prohrabávat dvakrát tak rychle. Vlastně by Wylan už dávno znal otcovo podnikání skrz naskrz. „Jenom tě zdržuju,“ zabručel.

Kaz otevřel další složku dokumentů. „Věděl jsem přesně, jak dlouho to bude trvat. Jaké bylo rodné jméno tvojí matky?“

„Na její jméno není určitě nic napsáno.“

„Tak schválně.“

„Hendriks.“

Kaz přešel k policím a vybral další složku. „Kdy umřela?“

„Když mi bylo osm.“ Wylan znovu zvedl pero. „Po tom, co umřela, to bylo s otcem ještě horší.“ Alespoň tak si to Wylan pamatoval. Ten měsíc po mámině smrti se mu ztrácí v zamženém oparu tichého smutku. „Nedovolil mi jít na pohřeb. Ani nevím, kde je pohřbená. Proč si to vlastně říkáte? Žádný slzy, žádnej funus? Proč si nepopřejete prostě hodně štěstí nebo šťastný návrat?“

„Radši se držíme při zemi.“ Kaz prstem v rukavici sledoval sloupec čísel, až se zničehonic zastavil. Očima těkal z jedné účetní knihy na druhou, pak zaklapl kožené desky. „Jdeme.“

„Našel jsi něco?“

Kaz krátce přikývl. „Vím, kde je.“

Wylan si byl jistý, že napětí v Kazově chraplavém hlase nebylo jen dílem jeho představivosti. Kaz nikdy nekřičel jako jeho otec, ale Wylan už poznal hluboký podtón, tu temnou harmonii, jež se vkrádala do Kazova hlasu, když začínalo jít do tuhého. Slyšel ho tenkrát po přestřelce v docích, kdy Inej skoro vykrvácela, protože ji Oomen pobodal nožem, slyšel ho, když se Kaz dozvěděl, že to byl Pekka Rollins, kdo je přepadl, a pak znovu, když je Wylanův otec podrazil. Slyšel ho zřetelně a nahlas nahoře na majáku, když ho ten úředník prosil o život.

Wylan sledoval, jak dává Kaz místnost do pořádku. Obálku posunul trochu víc doleva, zásuvku v největší skříni o něco povytáhl, zastrčil židle. Když s tím byl hotový, očima přelétl místnost, vytrhl Wylanovi pero z ruky a pečlivě ho položil na psací stůl, kam patřilo.

„Dobrý zloděj je jako dobrý jed, kupčíku. Nenechává stopy.“ Kaz sfoukl lampu. „Je pan otec velkým příznivcem charitativní činnosti?“

„Ne. Obětuje peníze Ghezenovi, ale jinak tvrdí, že dobročinnost zbavuje lidi možnosti poctivě pracovat.“

„Ovšem kostelu svaté Hildy už osm let pravidelně přispívá. Pokud chceš uctít památku své matky, pak je to zřejmě to správné místo.“

Wylan na Kaze v potemnělé místnosti tupě zíral. Nikdy neslyšel o kostelu svaté Hildy. A nikdy se nestalo, že by Krkavec sděloval informace, pokud by z toho neměl prospěch. „Co –“

„Jestli Nina s Jesperem odvedli svou práci dobře, bude Smeet za chvíli doma. Musíme být pryč, než se vrátí, jinak jde celý plán k čertu. Pojď.“

Wylan si připadal, jako by ho praštil po hlavě účetní knihou, a pak mu řekl, ať na to zapomene.

Kaz potichu otevřel dveře. Oba ztuhli.

Kazovi přes rameno viděl Wylan malou holku. Stála u schodů a opírala se o krk jednoho z těch obrovských šedivých psů. Mohlo jít být tak pět, zpod dlouhé flanelové košilky jí vykukovaly prstíky u nohou.

„U Ghezena,“ špitl Wylan.

Kaz vešel do haly a přivřel za sebou dveře.

Wylan zůstal v tmavé kanceláři. Nevěděl, co má dělat, a děsil se toho, co udělá Kaz.

Děvčátko ke Kazovi vzhlédlo velkýma očima a vyndalo si palec z pusy. „Pracuješ pro mojeho tatínka?“

„Ne.“

Wylanovi proti jeho vůli znovu vytanula na mysli ta neodbytná vzpomínka. Jsem dobrý člověk. Obklíčili toho úředníka, když se vracel ze Zvěřince a zavlekli ho nahoru na maják. Kaz ho držel za kotníky hlavou dolů. Úředník se pomočil a s nářkem žadonil o milost, ale nakonec prozradil, jaké pokyny Smeet psům píšťalkou dává, aby ho psi poslechli. Kaz se ho už chystal postavit na nohy, když tu začal nešťastný úředník nabízet Kazovi za svůj život modré z nebe: peníze, čísla bankovních účtů Smeetových klientů, a pak – co ho to jen napadlo – začal blekotat, že něco ví na jednu holku ze Zvěřince, na nějakou Novozemku.

Kaz se zarazil. Co na ni máš?

V tu chvíli to Wylan uslyšel znovu – ten hluboký, nebezpečný, výstražný tón. Jenže úředník Kaze neznal, takže v jeho drsném zachroptění nepostřehl zlověstnou změnu. Myslel si, že je na správné cestě, že našel něco, co Kaz chce.

Má kunčafta, který jí dává drahé dárky. Nechává si ty peníze pro sebe. Víš, co Pávice naposledy udělala, když zjistila, že jí jedna holka nedává všechno?

Vím, řekl Kaz a oči mu blýskaly jako nabroušená břitva. Tante Heleen ji umlátila k smrti.

Kazi – pokusil se do toho Wylan vložit, jenže úředník mlel pořád dál.

Přímo tam v salónu. Ta holka ví, že je nahraná, jestli něco řeknu. Bere si mě k sobě zadarmo, jen abych mlčel. Tajně mě k sobě vodí. Klidně to udělá i tobě, tvým přátelům. Cokoliv budeš chtít.

Kdyby na to Tante Heleen přišla, tak tu tvoji Novozemku zabije, hlesl Kaz. Dá si záležet, aby to byl pro ostatní holky odstrašující případ.

Přesně tak, vydechl úředník dychtivě. Udělá všechno, co budeš chtít, cokoliv.

Kaz pomalu pouštěl úředníkovy nohy ze svého sevření. Je to hrozný pocit, co? Vědět, že tě má někdo v hrsti?

Úředníkův hlas se o oktávu zvýšil, protože si s hrůzou uvědomil svoji chybu.

Je to jen holka z ulice, křičel. Zná svoje podmínky. Já jsem dobrý člověk. Jsem dobrý člověk!

V Ketterdamu žádný dobrý lidi nejsou, ušklíbl se Kaz. Zdejší podnebí jim nesvědčí. A pak ho jednoduše pustil.

Wylan se oklepal. Skulinou ve dveřích viděl, jak si Kaz dřepl na bobek, aby děvčátku viděl do očí. „Jak se jmenuje tenhle velký?“ Položil psovi ruku na zvrásněný krk.

„To je Maestro Puntík.“

„Vážně?“

„Moc hezky vyje. Tatínek mi vždycky dovolí vybrat štěňatům jména.“

„Maestra Puntíka máš nejradši?“ vyzvídal Kaz.

Zdálo se, že děvčátko chvíli přemýšlí, pak zavrtělo hlavou. „Nejradši mám Vévodu Adama ze Stříbrňákova, pak Hebkého čumáka a potom Maestra Puntíka.

„To jsem rád, že to vím, Hanno.“

Její ústa se roztáhla do malého O. „Jak víš, jak se jmenuju?“

„Znám jména všech dětí.“

„Opravdu?“

„Ach, ano. Albert bydlí hned vedle a Gertruda na Ammberstraat. Žiju pod jejich postýlkami a vzadu za skříněmi.“

„Já to věděla,“ vydechlo vyplašené děvčátko vítězoslavně. „Maminka říká, že tam nic není, ale já to věděla.“ Naklonila hlavičku na stranu. „Nevypadáš jako strašidlo.“

„Řeknu ti tajemství, Hanno. Ta opravdu zlá strašidla nikdy nevypadají jako strašidla.“

Teď se děvčátku roztřásly rtíky. „Přišel jsi mě sníst? Tatínek říká, že strašidla jedí děti, které nejdou do postele, když se jim to řekne.“

„To je pravda. Ale já tě nesním. Dnes v noci ne. Když uděláš dvě věci.“ Mluvil klidným, skoro hypnotickým hlasem. Hlas mu skřípěl, jako když až příliš natřete smyčec kalafunou. „Za prvé musíš zalézt zpátky do postele. A za druhé nesmíš nikdy nikomu říct, žes mě tady viděla, hlavně ne tatínkovi.“ Naklonil se a rozverně zatahal Hannu za copánek. „Protože jestli to uděláš, podříznu krk nejdřív tvojí mámě, pak tátovi a nakonec rozřežu na kousky srdce tady těch sladkých uslintaných psů. Vévodu ze Stříbrňákova si nechám na konec, abys věděla, že je to všechno tvoje vina.“ Tvář děvčátka zbledla jako stužka noční košilky, kterou měla utaženou kolem krčku, a oči měla vykulené jako dva úplňky. „Rozumíš?“ S třesoucí se bradičkou křečovitě přikývla. „Ne, ne, ne, teď žádný pláč. Když strašidlo vidí slzy, jenom ho to rozdráždí. Rychle do postele a tohohle budižkničemu Maestra Puntíka si vezmi s sebou.“

Zacouvala ke schodům a rozběhla se nahoru. Když byla asi v půlce, vyděšeně se za Kazem ohlédla. Přitiskl si na rty prst v rukavici.

Když byla pryč, vyklouzl Wylan z kanceláře a běžel za Kazem po schodech dolů. „Jak jsi jí mohl říct něco takového? Vždyť je to jenom dítě.“

„Všichni jsme byli jenom děti.“

„Ale –“

„Mohl jsem jí říct tohle, nebo jí zlámat vaz, aby to vypadalo, že upadla na schodech, Wylane. Myslím, že jsem se držel dost zpátky. Hni sebou.“

Protáhli se mezi psy, kteří pořád jako bez života leželi v hale. „Neuvěřitelný,“ divil se Kaz. „Nejspíš by takhle zůstali celou noc.“ Pískl na píšťalku a psi vyskočili, zastříhali ušima, připravení střežit dům. Až se Smeet vrátí, všechno bude, jak má: psi se budou prohánět v přízemí, kancelář v prvním patře bude nedotčená, manželka bude příjemně oddychovat ve druhém patře a dcera bude předstírat, že dělá totéž.

Kaz očima přehlédl ulici a mávl na Wylana, aby vyšel ven. Jen chvilku mu trvalo zamknout za nimi dveře.

Spěchali po kamenném dláždění. Wylan se nepřestával otáčet dozadu. Nemohl uvěřit, že jim to prošlo.

„Přestaň se rozhlížet, jako by tě někdo honil,“ napomenul ho Kaz. „A přestaň tak hnát. Vypadáš, jako bys hrál zloděje v šestákový komedii na Východním nábřeží. Běž normálně. A příště se snaž vypadat, že sem patříš.“

„Žádný příště nebude.“

„Jistěže ne. Vytáhni si límec nahoru.“

Wylan se s ním nepřel. Dokud nebude Inej v bezpečí a dokud nedostanou peníze, které měli slíbené, nemůže dávat žádná ultimáta. Ale jednou to skončí. Musí to přece jednou skončit, ne?

Z druhé strany ulice na ně Matthias zahvízdal vysokým tónem ptačí melodii. Kaz se mrknul na hodinky a rukou si rozcuchal vlasy. „Přesně na čas.“

Zahnuli za roh a vrazili přímo do Cornelise Smeeta.

 

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, duben 2018
Překlad: Julie Žemlová
Vazba: vázaná
Počet stran: 432
Cena: 399 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít