George R. R. Martin: Snové písně 1

George R. R. Martin je nejvýznamnějším autorem moderní podoby žánru fantasy a jedním z nejnadanějších vypravěčů současnosti. V objemné průřezové sbírce Snové písně nabízí čtenářům souhrn svých kratších prací, jenž ve dvou svazcích odkrývá autorovu vzrušující cestu od mladého spisovatele až po cenami zahrnovaného mistra.

 

V prvním svazku se můžete těšit z raných prací George R. R. Martina včetně některých dosud nikdy nepublikovaných povídek, ale i z Hugem, Nebulou či Cenou Brama Stokera odměněných povídek a v neposlední řadě rovněž z novely Ledový drak, jejíž samostatné ilustrované vydání se stalo stále vyhledávaným bestsellerem mezi dětem určenými tituly. Okouzlující sborník zahrnuje rovněž autorovy obsáhlé komentáře, které z knihy dělají skvělou volbu pro Martinovy oddané čtenáře i pro novou generaci jeho příznivců.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, květen 2018
Překlad: Jana a Jan Oščádalovi a Richard Podaný
Ilustrace: Michael Kaluta
Vazba: vázaná
Počet stran: 580
Cena: 398 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
JEDNA

ČTYŘBAREVNÝ FANOUŠ

Zpočátku jsem své příběhy vyprávěl jenom sám sobě.

Většina z nich existovala v mé hlavě, ale jakmile jsem se naučil číst a psát, někdy jsem kousky z nich hodil i na papír. Nejstarší dochovanou ukázkou, která působí dojmem, že vznikla ještě ve školce, anebo snad v první třídě, je encyklopedie vzdáleného vesmíru, napsaná velkými písmeny do jednoho z těch školních sešitů s černobíle mramorovanými deskami. Na každé stránce je kresba jakési planety nebo měsíce a několika řádky se tam líčí její podnebí a obyvatelstvo. Skutečné planety, třeba Mars a Venuše, tu spokojeně koexistují s těmi, které jsem ukradl z Flashe Gordona a Rockyho Jonese, a taky s dalšími, které jsem vymyslel sám.

Ta moje encyklopedie byla docela fajn, jenže jsem ji nedokončil. Mnohem líp mi šlo vyprávění rozjíždět než dokončovat. Ostatně jsem to vymýšlel jenom proto, abych sám sebe pobavil.

Zabavit sám sebe jsem se naučil ve velmi útlém věku. Narodil jsem se 2. září 1948 v Bayonne ve státě New Jersey jako první dítě Raymonda Collinse Martina a Margaret Bradyové Martinové. Nevzpomínám si, že bych měl nějaké kamarády svého věku, než jsme se přestěhovali na sídliště, a to mi byly čtyři. Předtím totiž naši bydleli v domě u mojí prababičky, kde vedle prababičky žila i její sestra, moje babička, její bratr, moji rodiče a pak já. Byl jsem jedináčkem dva roky, než se narodila moje sestra Darleen. Žádné děti nežily ani v blízkém okolí. Babička Jonesová byla paličatá a odmítala dům prodat i poté, co celé centrum obsadily firmy a obchody, a tak náš dům byl jedinou obytnou budovou na dvacet ulic daleko.

Když mi byly čtyři a Darleen byly dva a Janet zbývaly do narození ještě tři, rodiče se konečně přesunuli do vlastního bytu v čerstvě dokončeném sídlišti zbudovaném z federálních zdrojů, které se nacházelo poblíž First Street. Dneska každému slovo „sídliště“ vykouzlí v hlavě obrazy omšelých činžáků uprostřed chmurné betonové pustiny, ale LaTourette Gardens takové nebyly. Domy měly jen tři podlaží a v každém patře bylo šest bytů. Měli jsme dětská hřiště a hřiště na košíkovou a naproti přes ulici se rozkládal park vedoucí kolem kalných vod přílivového zálivu Kill van Kull. Nebylo to pro dětství vůbec špatné místo… a na rozdíl od domu babičky Jonesové tu byly jiné děti.

Houpali jsme se na houpačkách a klouzali po skluzavkách. V létě jsme se brodi-li vodou a v zimě jsme se koulovali, lezli jsme na stromy a jezdili na kolečkových bruslích, hráli jsme na ulicích stickball. A když žádné jiné děti po ruce nebyly, měl jsem na rozptýlení komiksy a televizi a hračky. Vojáčky ze zeleného plastu, kovboje, kterým jste mohli měnit klobouky a vesty a zbraně, rytíře a dinosaury a astronauty. Jako každé americké dítě s trochou sebeúcty jsem znal správná jména různých dinosaurů (ale dneska se mě sakra radši neptejte na žádná další kromě brontosaura). Vymýšlel jsem jména pro rytíře a astronauty.

Na škole Mary Jane Donohoeové na Fifth Street jsem se pak naučil číst za pomoci Dicka a Jane a Sally a jejich psa Flíčka. Běž, Flíčku, běž. Flíček běží. Napadlo vás někdy, proč ve slabikáři Flíček tolik utíkal? Zdrhal před Dickem a Jane a Sally, nejnudnější rodinou na světě. Já bych před nimi taky nejraději zdrhnul, rovnou zpátky ke komiksům… či spíš k „funny books“, jak se jim tehdy říkávalo.

Moje první setkání se základními díly západní literatury se odehrálo díky komiksům z řady Classics Illustrated. Četl jsem taky Archieho a Strýčka Skrblíka a Cosmo the Merry Martian. Ale nejvíc jsem měl rád řady Superman a Batman… zvlášť od World’s Finest Comics, kde se ti dva jednou do měsíce dali do party.

Pamatuji se, že první příběhy, které jsem opravdu dopsal, byly napsané na listech vytržených ze školních sešitů. Byly to strašidelné historky o nějakém lovci oblud a já jsem je prodával jiným dětem z baráku stránku za cent. První povídka byla jednostránková, takže jsem dostal cent. Druhá dvoustránková, takže vydělala dva centy. V ceně bylo předčítání zdarma; byl jsem nejlepší předčítač na sídlišti, a zvláště mě proslavilo umění výt jako vlkodlak. Poslední povídka ze série o lovci oblud byla pětistránková, takže se prodala za pěticent, což byla cena mojí nejoblíbenější tyčinky Milky Way. Vzpomínám si, jak jsem si myslel, že jsem na to vyzrál. Napsal jsem povídku a koupil jsem si Milky Way. Život byl fajn…

… jenže pak začal mít můj nejlepší zákazník noční můry a pověděl o mých povídkách svojí matce. Ta přišla za mojí matkou, ta promluvila s mým otcem, a bylo vymalováno. Přešel jsem z oblud na astronauty (Jarn z Marsu a jeho parta, pak vám o nich ještě povím), a taky jsem přestal svá díla komukoli ukazovat.

Ale dál jsem četl komiksy. Schovával jsem si je ve skříňce vyrobené z bedničky od pomerančů a moje sbírka postupně zabrala obě police. Když mi bylo deset, přečetl jsem svůj první sci-fi román a začal jsem kupovat i brožované knížky. Můj rozpočet tím dostal pořádně zabrat. Pod drtivým ekonomickým tlakem jsem tedy ve věku jedenácti let dospěl k přelomovému rozhodnutí, že už jsem „vyrostl z komiksů“. Ty jsou fajn pro malé děti, jenže já byl skoro puberťák. Takže jsem bedýnku od pomerančů vyprázdnil a matka darovala všechny moje komiksy Bayonnské nemocnici, aby si děti na dětském oddělení měly co číst.

(Zatracení nemocní spratci! Chci svoje komiksy zpátky! )

Fáze „moc starý na komiks“ mi vydržela zhruba rok. Pokaždé, když jsem přišel do cukrárny na Kellyho třídě a chtěl si koupit nový titul z té řady od Ace, ve které vydávali dva romány najednou, byly tam i nové komiksy. Pohledu na jejich obálky se vyhnout nedalo a některé z nich byly tak moc zajímavé… nové příběhy, noví hrdinové, ba celé nové party hrdinů…

Mou rok starou dospělost naprosto zničil první sešit Americké ligy spravedlnosti. Odjakživa jsem miloval World’s Finest Comics, kde se dávali dohromady Superman a Batman, ale tenkrát se dali dohromady všichni významní hrdinové DC. Na obálce prvního sešitu byl Flash, jak hraje šachy s nějakým tříokým mimozemšťanem. Figurky měly podobu členů ligy, a kdykoli někdo nějakou vzal, skutečný hrdina zmizel. To jsem musel mít.

A než jsem stačil mrknout, bedýnka od pomerančů se zase plnila. A dobře tak, protože nebýt toho, nestál bych u držáků s komiksy v roce 1962 a nenarazil bych na čtvrtý sešit nějaké srandovně vypadající série, která měla tu drzost si říkat „nejskvělejší komiksový časopis na světě“. A nebyla od DC. Byla od nějaké obskurní, třetiřadé firmičky, do té doby známé leda tak svými nijak zvlášť děsivými komiksy s obludami… jenže tohle vypadalo na nový superhrdinský tým, což jsem měl nejradši. Koupil jsem to, i když to stálo dvanáct centů (komiksy přece mají stát jenom deseťák!), a ten sešit mi změnil život.

Opravdu to byl nejskvělejší komiksový časopis na světě. Stan Lee a Jack Kirby se vydali dobýt kreslený svět. Jejich série Fantastic Four změnila všechna pravidla.

Hrdinové neměli tajné totožnosti. Jeden z nich byl obluda (Thing, od první chvíle můj oblíbenec), ačkoli se tehdy od všech hrdinů požadovalo, aby byli fešáci.

Tvořili rodinu, ne nějakou ligu nebo spolek nebo tým. A stejně jako ve skutečné rodině se i oni bez ustání hašteřili. Hrdiny od DC jste jedny od druhých poznali jen podle kostýmů a barvy vlasů (jasně, Atom byl malý, Martian Manhunter zelený a Wonder Woman měla ňadra, ale jinak byli všichni stejní), zato členové Fantastic Four měli osobnost. Do komiksu vtrhla literární metoda zvaná charakterizace postav, a to byla v roce 1961 revoluce a zjevení.

Moje první slova, která kdy vyšla tiskem, zněla takhle: „Milý Stane a Jacku.“

Vyšla ve dvacátém čísle Fantastic Four v srpnu 1963, v dopisové rubrice. Můj dopis do redakce byl přemýšlivý, bystrý, analytický – a jeho podstatnou část tvořilo tvrzení, že Shakespeare by to měl sbalit a už nepřekážet, teď, když na to vletěl Stan Lee. Na konci vší té chvály pak Stan a Jack otiskli moje jméno a adresu.

Brzy nato mi do kastlíku dorazil leták.

Pošta pro mě? Neuvěřitelné. Bylo léto, měl jsem prázdniny mezi prvním a druhým járem na církevní střední škole Marist High School a všichni, koho jsem znal, bydleli buď v Bayonne, anebo v Jersey City. Proč by mi někdo psal? Jenže v dopisu byl seznam jmen a taky se tam psalo, že když pošlu čtvrťák na to první jméno, odstraním ho ze seznamu, dole přidám svoje a pak rozešlu čtyři kopie, za pár týdnů dostanu 64 dolarů ve čtvrťácích. To by bylo dost, aby mě to zásobilo komiksy a tyčinkami Milky Way na celé roky. Tak jsem lepicí páskou připevnil čtvrťák na kartotéční kartičku, dal jsem to do obálky, poslal jménu na prvním místě seznamu, a pak jsem seděl a čekal na to bohatství.

Ale sakra herdek, nikdy mi zpátky nepřišel ani čtvrťák.

Místo toho mi přišlo něco mnohem zajímavějšího. Ukázalo se, že ten chlápek na prvním místě seznamu vydává komiksový fanzin, který stojí pětadvacet centů. Bezpochyby si můj čtvrťák vyložil jako předplatné. Fanzin, co mi za to poslal, byl vytištěný vyšisovanou karmínovou barvou, text byl neobratný a kresby primitivní, ale to mi bylo jedno. Našel jsem tam články a úvodníky a dopisy a prsaté holky a dokonce i amatérské komiksové stripy, v nichž vystupovali hrdinové, o jakých jsem nikdy neslyšel. A byly tam taky recenze dalších fanzinů, z nichž některé vypadaly na to, že budou ještě o dost lepší. Rozeslal jsem další ulepené čtvrťáky – a zanedlouho jsem vězel po uši v rodícím se komiksovém fandomu šedesátých let.

Dneska jsou komiksy velký kšeft. Comic-Con v San Diegu narostl do podoby mamutí reklamní show, která v každém roce přiláká desetkrát víc lidí než scifistický Worldcon. Pořád vycházejí nějaké ty menší nezávislé komiksy a komiksový fandom má svoje časopisy a „adziny“, ale už žádné opravdové fanziny, jako tomu bylo za pradávných dob. Tenhle chrám obsadili kupčíci už dávno. Svrchovaným zločinem proti komiksové lidskosti pak je, že komiksy Zlatého věku se kupují a prodávají uzavřené do kusů fólie, aby se zajistilo, že si je majitelé nikdy nebudou moci přečíst, a hrozí jim, že jejich cena jako sběratelských předmětů klesne (a kdokoli tohle vymyslel, ten by podle mě taky zasloužil zatavit do kusu fólie).

Nikdo jim už neříká „funny books“.

Před čtyřiceti lety to bylo úplně jinak. Komiksový fandom byl v plenkách. Komiksové sjezdy fanoušků se sotva začaly objevovat (v roce 1964 jsem byl na tom prvním, konal se v jedné místnosti na Manhattanu a organizoval ho fanoušek jménem Len Wein, který později postupně šéfoval redakcím DC i Marvelu a vymyslel Wolverina), ale zato fanzinů vycházely stovky. Jen několik málo z nich, třeba Alter Ego, vydávali opravdoví dospělí lidé, co měli zaměstnání a reálný život a manželky a tak; většinu psali, kreslili a redigovali kluci ne o moc starší než já.

Ty nejlepší měly profesionální tisk fotoofsetem nebo knihtiskem, ale spočítali byste je na jedné ruce. Ty o něco horší vznikaly na cyklostylech, stejně jako se v té době dělala většina sci-fi fanzinů. A většina se tiskla na hektografech a xeroxech a dalších rozmnožovacích strojích. ( The Rocket’s Blast, ze kterého se později stal jeden z největších komiksových fanzinů, ze začátku množili za pomoci kopíráků, z čehož snadno získáte představu, v jakém nákladu asi vycházel.) Skoro ve všech fanzinech byla i jedna stránka inzerátů, někdy i dvě, kde čtenáři mohli nabízet k prodeji sešity, které měli navíc, anebo poptávat komiksy, které by rádi koupili. V jednom takovém inzerátu jsem si všiml, že nějaký kluk z texaského

Arlingtonu prodává The Brave and the Bold, sešit dvacet osm, ve kterém uvedli na scénu JLA. Poslal jsem ulepený čtvrťák a ten kluk z Texasu mi poslal sešit a vyztužil ho kusem kartónu, na který nakreslil docela slušnou kresbu barbarského válečníka. Tak začalo moje celoživotní přátelství s Howardem Waldropem. Jak je to dávno? No, krátce nato si John F. Kennedy zaletěl do Dallasu.

Jenže čtením fanzinů moje angažmá v tom zvláštním a zázračném světě neskončilo. Když už můj dopis otiskli i ve Fantastic Four, byla brnkačka domoci se toho, aby moje dopisy tiskly fanziny. Zanedlouho jsem svoje jméno viděl otištěné napravo nalevo. Stan a Jack otiskli i další moje nadšené dopisy. Pak už to šlo z kopce šupem, od dopisů ke krátkým článkům a pak i k pravidelné rubrice ve fanzinu s názvem The Comic World News, kde jsem se svěřoval se svými návrhy na to, jak by šlo „zachránit“ komiksy, které se mně nelíbily. Pro TCWN jsem trochu i kreslil, a to i přes zjevný hendikep, že jsem kreslit neuměl. Dokonce mi vytiskli jednu kresbu i na obálce: je na ní Human Torch, jak ohnivými písmeny píše jméno fanzinu. Torch je totiž přibližně humanoidní tvar obklopený plameny, takže bylo snazší nakreslit jeho než postavy, které měly nos a ústa a prsty a svaly a podobné věci.

Když jsem chodil do prvního roku na střední, stále jsem snil, že se stanu astronautem… a ne nějakým obyčejným starým astronautem, ale prvním člověkem na Měsíci. Dodnes se rozpomínám na den, kdy se nás všech jeden z bratří učitelů postupně zeptal, čím bychom chtěli být, a při mojí odpovědi celá třída propukla ve smích. Ve třetím ročníku nás jiný bratr pedagog požádal, ať nashromáždíme co nejvíc informací o kariéře, kterou jsme si vybrali, a já jsem začal pátrat po tom, jaké to je být autorem beletrie (a zjistil jsem, že průměrný spisovatel vydělává za povídky asi tak dvanáct set dolarů ročně, kterýžto objev mě zdrtil skoro tolik jako výsměch o dva roky dříve). Mezi těmi dvěma událostmi se mi stalo něco zásadního, co změnilo moje sny jednou provždy. Tím něčím byl komiksový fandom. A na střední škole jsem také začal poprvé seriózně psát povídky do fanzinů.

Měl jsem stařičký psací stroj, který jsem našel na půdě u tetičky Gladys, a blbnul jsem s ním tak dlouho, až se ze mě stal jednoprstý zázrak. Černá polovina černočervené pásky byla tak vymlácená, že údery nebyly na papíře skoro vidět, ale já to vynahrazoval tím, že jsem do kláves řezal tak surově, až se písmena vyrývala do papíru. Vnitřky písmen „e“ a „o“ často úplně vypadly a zbyly po nich dírky. Červená půlka pásky byla poměrně zachovalá; používal jsem tedy červenou pro zdůraznění, protože jsem ještě nic netušil o kurzívě. Taky jsem neměl ani páru o okrajích, odstavcích a kopíráku.

V mých prvních povídkách vystupoval superhrdina, který přišel na Zemi z dalekého kosmu, stejně jako Superman. Nicméně na rozdíl od Supermana ten můj nebyl tělesně superzdatný. Nemohl, protože vůbec neměl tělo. Byl to mozek v kulatém akvárku. Nic originálního, protože mozků v nádobách byla v tehdejší sci-fi i v komiksu fůra, i když to zpravidla byli padouši. Připadalo mi, že udělat ze svého naloženého mozku klaďase je parádní zvrat.

Můj hrdina měl samozřejmě robotické tělo, které si mohl vzít a bojovat proti zločinu. Vlastně měl celou haldu robotických těl. Některá s tryskami, aby mohl létat, jiná s pásy na ježdění, další s kloubovitými robotickými nohami, aby mohl chodit. Měl paže končící prsty, paže končící chapadly, paže končící ďábelskými kovovými kleštěmi, paže končící paprskomety. V každé povídce si můj mozek z kosmu nasadil jiné tělo, a pokud ho padouch zničil, vždycky se v jeho kosmické lodi našlo něco na výměnu.

Pojmenoval jsem ho Garizan, Mechanický válečník.

Napsal jsem o Garizanovi tři povídky; všechny byly hodně krátké, ale dokončené. Navíc jsem udělal i ilustrace. Mozek v kulatém akvárku se kreslí skoro stejně snadno jako chlápek z plamenů.

Když jsem pro povídky s Garizanem hledal uplatnění, vybral jsem si jeden z tehdejších méně významných fanzinů, protože mi došlo, že tam je spíš vezmou.

Měl jsem pravdu. Vydavatel po nich s nadšeným pokřikem skočil. Nebyl to až takový úspěch, jak se možná zdá. Hodně z těch raných fanzinů mělo permanentně zoufalý nedostatek materiálu, kterým by mohly zaplnit své cyklostylované stránky, takže by přijaly cokoli, co jim kdo pošle, dokonce i povídky o mozku v kulatém akváriu. Ale já se nemohl dočkat, až uvidím svoje povídky tiskem.

Avšak běda. Fanzin a jeho vydavatel se bez meškání vypařili ještě před tím, než stačila vyjít jediná z mých povídek o Garizanovi. Rukopisy mi nepřišly zpátky, a protože do spletitých tajů kopíráku jsem ještě nepronikl, neměl jsem kopie.

Možná byste čekali, že mě to odradí, ale už ten fakt, že byly povídky přijaty, posílil moje sebevědomí tak mocně, že jsem si jejich následné ztráty ani nevšiml.

Vrátil jsem se k psacímu stroji a vymyslel jsem nového hrdinu. Tohohle jsem pojmenoval Rejnok Manta. Byl to derivát z Batmana, maskovaný mstitel, obyvatel noci, který bojoval se zločinem za pomoci biče na dobytek. V prvním dobrodružství jsem ho postavil proti padouchovi jménem Popravčí, jenž měl speciální zbraň, která střílela místo projektilů maličká ostří gilotiny.

Povídka „Seznamte se: Popravčí“ dopadla mnohem líp než kterákoli z povídek s Garizanem, a tak když jsem měl hotovo, zamířil jsem výš a poslal jsem ji do kvalitnějšího fanzinu. Jmenoval se Ymir, vydával jej Johnny Chambers a patřil mezi početné fanziny, které se urodily v oblasti kolem Sanfranciského zálivu, což byla líheň raného komiksového fandomu.

Chambers mou povídku přijal… a co víc, taky ji otiskl! Objevila se v Ymiru číslo 2, který vyšel v únoru 1965; devět stran superhrdinských textů ve skvělé cyklostylově světle nachové barvě. Don Fowler, jeden z předních fanouškovských výtvarníků té doby (vlastně to byl pseudonym Buddyho Saunderse), vytvořil dramatickou titulní stranu, na které Popravčí pálí maličké gilotinky na Rejnoka Mantu. A ještě dodal pár pěkných pérovkových ilustrací. Fowlerovy výtvory byly o takový kus lepší než cokoli, co bych zvládl já, že jsem poté vzdal své vlastní chabé kreslířské pokusy a spokojil jsem se s prózou. „Textové příběhy“, tak legračně se tomu říkalo v těch časných dobách komiksového fandomu, abychom je odlišili od plně ilustrovaných komiksových stripů (které chovali ostatní fanové v mnohem větší oblibě).

Rejnok Manta se pak vrátil ve druhé povídce a ta už byla tak dlouhá (dvacet stránek řádkováním jedna nebo tak), že se ji Chambers rozhodl vydat na pokračování. První polovina „Ostrova smrti“ vyšla ve fanzinu Ymir číslo 5 a na jejím konci stálo „pokračování příště“. Jenže žádné příště nebylo. Další číslo Ymiru už nevyšlo a druhá polovina druhého dobrodružství Rejnoka Manty odešla tam, kam předtím zmizely i ty tři ztracené povídky s Garizanem.

A já jsem mezitím zamířil ještě výš. Nejprestižnějším fanzinem raného komiksového fandomu byl Alter Ego, jenže tam byly skoro jen samé články, recenze a rozhovory. Pokud šlo o textové příběhy a amatérské stripy, to pravé ořechové bylo Star-Studded Comics, jehož vydavateli byli tři fanové z Texasu, Larry Herndon, Buddy Saunders a Howard Keltner; říkali si Texaská trojka.

SSC začal vycházet ve třiašedesátém a hned měl barevnou tištěnou obálku, na kterou se moc dobře koukalo, aspoň ve srovnání s většinou tehdejších fanzinů.

Uvnitř několika prvních čísel byl obvyklý vyšisovaný papír, ale od čtvrtého čísla přešla Texaská trojka na fotoofset i uvnitř, takže se ze SSC stal zdaleka, zdaleka nejhezčí fanzin své éry. Stejně jako Marvel a DC měla i Trojka vlastní stáj superhrdinů; Powerman, Defender, Changling, Dr. Weird, Eye, Human Cat, Astral Man a další. Stripy pro ně dělali Don Fowler, Grass Green, Biljo White, Ronn Foss a vůbec většina nejlepších fanovských výtvarníků, textové příběhy psal Howard Waldrop (Howard byl svého druhu čtvrtým členem Texaské trojky, byl vlastně něco jako pátý Beatle). Co se týkalo komiksového fandomu v roce 1964, byl Star-Studded Comics prostě špička.

A já jsem k němu chtěl patřit a měl jsem parádní nápad. Mozky ve skle jako Garizan a maskovaní bojovníci proti zločinu jako Rejnok Manta už byly stará veteš, ale ještě nikdo nevymyslel superhrdinu na lyžích. (Sám jsem nikdy nelyžoval a to platí dodnes.) Můj hrdina měl jednu lyžařskou hůlku, která sloužila zároveň jako plamenomet, a ta druhá zaskakovala jako samopal. A abych byl „realista“, nenechal jsem ho bojovat proti nějakému pitomému superpadouchovi, ale postavil jsem ho proti komoušům. Ale nejlepší na mém díle byl konec, kde White Raider dospěl k šokujícímu tragickému konci. Byl jsem si naprosto jist, že tohle přiměje Texaskou trojku, aby zpozorněla.

Nazval jsem to „Podivná sága White Raidera“ a poslal jsem to Larrymu Herndonovi. Larry nebyl jen třetinou přeslavné redakční triády SSC, byl také jedním z prvních lidí, se kterými jsem si začal po vstupu do komiksového fandomu dopisovat. Nepochyboval jsem, že se mu povídka bude líbit.

A taky se mu zalíbila… ale ne pro SSC. Vysvětlil mi, že vlajkový fanzin Trojky už má plnou sestavu postav. A on a Howard a Buddy nechtějí přihazovat další, spíš by rádi rozvíjeli ty, co už uvedli na scénu. Ale všem se jim líbí, jak píšu. Byli by rádi, kdybych psal pro Star-Studded Comics… pokud budu psát o existujících postavách.

Proto „Podivná sága White Raidera“ nakonec vyšla ve fanzinu Batwing, který vydával Larry Herndon sám, a já se začal objevovat v SSC s textovými příběhy o dvou výtvorech Howarda Keltnera. Nejdřív vyšla povídka o Powermanovi.

„Powerman versus Blue Barrier!“ vydali v čísle sedm v srpnu 1965 a dostalo se jí laskavého přijetí… ale v širém komiksovém fandomu jsem se skutečně proslavil až díky povídce „Jen děti se bojí po setmění“, kde vystupoval Dr. Weird a která vyšla v SSC číslo 10.

Dr. Weird byl mystický mstitel, který bojoval s duchy, vlkodlaky a dalšími nadpřirozenými hrozbami. Přes jistou podobnost jmen neměl mnoho společného s marvelovským doktorem Strangem. Keltner ho vymyslel podle vzoru jistého hrdiny ze zlatého věku, který se jmenoval Mr. Justice. Doktůrek Weird porazil na hlavu White Raidera tím, že umřel už v půlce první povídky, ne až na konci. Byl to cestovatel časem z budoucnosti, jenže vylezl ze stroje času rovnou doprostřed loupeže a okamžitě ho zastřelili. Jenomže tím, že zemřel dřív, než se narodil, roz-hodil kosmickou rovnováhu, takže pak musel chodit po světě a napravovat špatné skutky, dokud nepřijde okamžik jeho narození.

Brzy jsem zjistil, že mám Dr. Weirda rád. Keltnerovi se zamlouvalo, co s ním provádím, a přemlouval mě, ať napíšu další kousky, takže když postavu převedl do svého vlastního fanzinu, napsal jsem scénář „Meč a pavouk“, ke kterému při-pojil moc pěkné ilustrace jistý nový, neznámý výtvarník. Jim Starlin posléze adaptoval do komiksu „Jen děti se bojí po setmění“… které předtím vyšly jako textový příběh.

Tou dobou už měl komiksový fandom i vlastní ocenění. Cenám Alley dal jméno Alley Oop, „nejstarší komiksová postava vůbec“ (Žluťásek by asi nesouhlasil).

Stejně jako je tomu u cen Hugo, i tady byly zvlášť kategorie pro profesionální a fanouškovskou tvorbu; ceny Golden Alley pro profíky a Silver Alley pro fany.

A povídka „Jen děti se bojí po setmění“ získala nominaci na Silver Alley za nejlepší textový příběh… a k mému radostnému úžasu ji taky vyhrála (naprosto nezaslouženě, protože Howard Waldrop a Paul Moslander psali líp než já i s oběma palci v nose). Nakratičko jsem se v duchu opájel představou lesklých stříbrných trofejí, ale nikdy jsem žádnou nedostal. Nedlouho nato zkrachovala organizace, která ceny finančně zajišťovala, a tím byl s cenami Alley konec… ale to uznání hodně prospělo mojí sebedůvěře a pomohlo mi zůstat u psaní.

Jenže někdy v té době, kdy vyšly tiskem moje příběhy s Dr. Weirdem, nastaly jisté zásadní změny v mém životě. V červnu 1966 jsem odmaturoval. V září toho roku jsem poprvé v životě opustil domov a jel jsem dálkovým autobusem Greyhound do Illinois, na Medillovu fakultu žurnalistiky při Severozápadní univerzitě.

Svět vysoké školy byl podivný a nový, vzrušující, ale taky děsivý. Bydlel jsem na koleji, která se jmenovala Bobb Hall (matka si to pořád pletla a myslela si, že Bob je jméno mého spolubydlícího). Byla to prapodivná středozápadní končina, kde zprávy začínaly nezvykle brzy a nikdo neuměl udělat pořádnou pizzu.

Studium bylo těžké, musel jsem si najít nové přátele, znepřátelit se s pár protivnými sráči, přiučit se pár novým neřestem (v prváku karty, potom pivo)… a taky s námi chodily na přednášky holky. Pořád jsem kupoval komiksy, když jsem na ně narazil, ale brzy mi začaly některé sešity utíkat a vůbec to s mým fanovským zápalem šlo prudce z kopce. A nových věcí byla taková kupa, že jsem těžko nacházel čas na psaní. V prvním ročníku jsem dokončil jenom jeden kousek – přímočarou science fiction s názvem „Trenér a počítač“, která vyšla v prvním (a jediném) čísle obskurního fanzinu In-Depth.

Jako hlavní obor studia jsem měl žurnalistiku, ale jako vedlejší jsem si vybral dějiny. Pro druhý ročník jsem se zapsal na obor Dějiny Skandinávie, protože mě napadlo, že učit se o Vikinzích bude fakt boží. Profesor Franklin D. Scott byl nadšený pedagog, který zval studenty k sobě domů na pravé skandinávské jídlo a na glug (což je svařák, ve kterém plavou rozinky a oříšky). Četli jsme si severské ságy, islandské eddy, ale i básně finského vlasteneckého básníka Johana Ludviga Runeberga.

Zamiloval jsem si ságy a eddy, které mi připomínaly Tolkiena a Howarda, a velice na mě zapůsobila Runebergova báseň „Sveaborg“, což je tklivý žalozpěv o velké helsinské pevnosti zvané „Gibraltar Severu“, která nevysvětlitelně kapitu-lovala za rusko-švédské války v roce 1808. Když jsme měli psát ročníkové práce, vybral jsem si jako námět právě „Sveaborg“ a pak jsem dostal neotřelý nápad.

Zeptal jsem se profesora Scotta, jestli by mi nedovolil místo obvyklé studie odevzdat o Sveaborgu povídku. K mému nadšení souhlasil.

Za „Pevnost“ jsem dostal nejlepší známku… ale nejen to, profesoru Scottovi se moje povídka zalíbila natolik, že ji poslal do časopisu The American-Scandinavian Review, jestli by ji nechtěli otisknout.