S. D. Perry: Nultá hodina (Resident Evil 7)

KNIŽNÍ SÉRIE RESIDENT EVIL KONČÍ A SOUČASNĚ SE VRACÍ NA ZAČÁTEK…
Před události v sídle. Před katastrofu. Do okamžiku, kdy se zrodilo zlo!

Nakladatelství FANTOM Print vydává závěrečný román z prostředí akční videohry Resident Evil: Nultá hodina.

Resident Evil je fenomén, který má miliony fanoušků po celém světě. Kromě počítačových her a filmových blockbusterů dobývá i srdce čtenářů. Ale vše krásné jednou musí skončit, což konkrétně platí pro knižní sérii. Ta je uzavřena sedmou knihou nazvanou NULTÁ HODINA. I když – uzavřena… Jako Uroboros, had požírající vlastní ocas, se NULTÁ HODINA vrací před události odehrávající se v první knize série – KONSPIRACE UMBRELLA.

Do hry se vrací tým Bravo, který přežil havárii svého vrtulníku z úvodu KONSPIRACE UMBRELLA. Ačkoli kdyby tušili, co je v nejbližších hodinách čeká, asi by raději dobrovolně v troskách vrtulníku uhořeli… Jenže v té době nikdo z nich neměl potuchy o zombiích, ďábelských psech a dalších vychytávkách, které stvořili výzkumníci lidumilné farmaceutické společnosti White Umbrella. Prvním varováním byly zohavené mrtvoly vojáků v havarovaném džípu, na které narazila hlavní protagonistka příběhu Rebecca Chambersová, nováček ve službách S.T.A.R.S. Jenže ty připsala na vrub uprchlého odsouzence k smrti, kterého vojáci převáželi. Bohužel špatný úsudek…

Autorka celé série – S. D. Perry – se rozhodně nebála do děje „nasadit“ nové bestie, se kterými jsme se v předchozích šesti dílech ještě nesetkali. A že uzdu své fantazie popustila hodně… Takže zombíci jsou odsouzeni dělat pouhé křoví opravdovým zrůdám. Naštěstí na ně stále funguje osvědčený recept – trocha mrštnosti, bystrý úsudek a pořádná palebná síla…

ANOTACE:
Tým Bravo jednotky S.T.A.R.S. je poslán vyšetřit sérii bestiálních vražd, k nimž došlo v Raccoon City. Cestou na místo činu se však helikoptéra s týmem zřítí. Pád všichni přežijí a na cestě k záchraně narazí na havarovaný vojenský džíp. V něm najdou zohavené mrtvoly – a tím jejich noční můra právě začíná. Tým Bravo brzy zjistí, jaké zlo se rozrůstá všude okolo a Rebecca Chambersová, nováček v týmu, začne uvažovat, do čeho se to vlastně namočila…

INFO O KNIZE:
Vydal: FANTOM Print, březen 2018
Originální název: Zero Hour
Překlad: Kateřina Niklová
Formát: brož., 110×168 mm
Počet stran: 256
Cena: 279 Kč

O AUTORCE:
S. D. Perry
Americká spisovatelka, dcera i u nás známého autora Stevea Perryho, se narodila v roce 1970, v současnosti žije v oregonském Portlandu s manželem, dvěma dětmi a dvěma psy.
Kromě povídek a filmových novelizací (např. Timecop) se specializuje na knihy zasazené do populárních filmových a videohrních sci-fi sérií, jako jsou Vetřelci, Vetřelci vs. Predátor nebo Star Trek.
Do kultovního světa akční zombie videohry Resident Evil (1998–2004) zasadila celkem sedm knih, počínaje Konspirací Umbrella a konče titulem Zero Hour.

Série RESIDENT EVIL:
Videoherní, filmový a rovněž knižní fenomén Resident Evil spojuje hned několik věcí: zlolajná Umbrella Corporation, společnost, která má na svědomí únik nebezpečných biologických látek do ovzduší, Raccoon City, tedy místo, kde k tomu došlo, a vojenská jednotka S.T.A.R.S., která se tam střetla s lidmi, jež virus proměnil v krvelačné zombie. A samozřejmě pořádná dávka akce…

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Vlak se kolébal a kodrcal raccoonskými lesy a na dunění jeho kol odpovídalo dunění hromu na šeřícím se nebi.

Billy Nyberg listoval složkou Hardyové, kufřík si přitom odložil na podlahu k nohám. Měl za sebou perný den a něžné kolébání vlaku působilo konejšivě. Bylo pozdě, po osmé, a Ecliptic Express byl z velké části zaplněný, jak se kolem večeře často stávalo. Byl to vlak společnosti a od jeho renovace – Umbrella si dala velmi záležet na tom, aby působil retro, a to od sedadel ze sametu po křišťálové lustry v jídelním voze – se sebou spousta zaměstnanců brala rodinu nebo přátele, aby zažili jeho atmosféru. Byla tu i řada mimoměstských, pro které vlak byl spojením z Lathamu, Nyberg by se ale vsadil, že i v jejich případě pracuje devět z deseti pro Umbrellu. Bez podpory farmaceutického giganta by Raccoon City nebylo ani flekem na silnici.

Když jeden ze stevardů procházel kolem, všiml si odznaku Umbrelly na Nybergově klopě a kývl na něj. Odznáček z něj dělal pravidelného cestujícího. Nyberg mu kývnutí oplatil. Venku se krátce zablesklo a znovu zaduněl hrom; zdálo se, že se blíží letní bouřka. Dokonce i v chladném pohodlí vlaku se vzduch zdál nabitý, plný napětí z nadcházejícího deště.

A můj kabát je… v kufru? Skvělé. Avůz zaparkoval na opačném konci parkoviště u nádraží. Už v půli cesty bude celý promáčený.

Povzdychl si, obrátil pozornost zpátky ke složce a uvelebil se na sedadle. Záznamy prošel už několikrát, chtěl si ale vštípit do paměti každičký detail. Desetiletá dívka jménem Teresa Hardyová byla součástí klinických testů nového pediatrického léku proti srdečnímu selhání s názvem Valifin. Ukázalo se, že lék skutečně účinkuje – zároveň ale vedl k selhání ledvin a v případě Teresy Hardyové bylo poškození vskutku rozsáhlé. Přežije, po zbytek života však bude patrně odkázaná na dialýzu a rodinný právník žádal tučné odškodné. Celou věc bylo potřeba vyřešit rychle a rodinu Hardyových umlčet dřív, než budou moct předvést svého nemocného, andílku podobného spratka v soudní síni narvané novináři… proto přišel na řadu Nyberg se svým týmem. Nejtěžší bylo nabídnout tak akorát, aby rodina byla spokojená, ale ne zas tolik, aby vzbudili v právníkovi – v jednom z tuctových „nedostaneme zaplaceno, pokud nedostanete zaplaceno vy“ kravaťáků – hamižnost. Nyberg měl talent pro jednání s pijavicemi; vyřeší to, než se

Teresa vrátí z první dialýzy. Za to mu Umbrella platila.

Po okně se hlasitě rozstříkl déšť, jako by někdo vychrstl na sklo vodu z kyblíku. Nyberg se překvapeně otočil, aby se podíval, ze střechy se zároveň ozvalo několik tlumených nárazů. Skvělé. Musely padat kroupy nebo něco podobného…

Houstnoucí tmu rozčísl praskající blesk a osvítil nízký, zato strmý kopec v nejhlubší části lesa. Nyberg vzhlédl a spatřil na pozadí stromů na vrcholu kopce vykreslenou vysokou postavu, někoho v dlouhém plášti nebo hávu, jehož tmavá látka vlála ve větru. Postava zvedla dlouhé paže k zuřícímu nebi…

… a poblikávající blesk zhasl a celá podivná, dramatická scéna se opět ponořila do tmy.

„Co to…“ začal Nyberg, zrovna když se po skle rozstříkla další voda – až na to, že to nebyla voda, voda se nelepila ve velkých, tmavých chuchvalcích; voda nebyla hustá a netrhala se, jen aby odhalily tucty lesklých, jehlovitých zubů. Nyberg zamrkal, protože si nebyl jistý, na co se vlastně dívá, když vtom někdo na opačném konci vozu začal ječet, dlouze a stále pronikavěji, jak další tmavé, šnekům podobné stvůry, každá o velikosti mužské pěsti, narážely na sklo. Zvuk krupobití na střeše přešel z ťukání v bouři, jejíž burácení přehlušilo křičícího člověka, křik mnohých.

Nejsou to kroupy, to nejsou kroupy!

Nyberga ovládla žhavá panika a přiměla ho vyskočit na nohy. Podařilo se mu dostat do uličky, poté se sklo za ním roztříštilo, sklo v celém voze se tříštilo, tenký, ostrý zvuk se mísil s řevem plným hrůzy a všechno navíc skoro přehlušovalo přetrvávající hromobití útoku. Když zhasla světla, něco studeného, mokrého a velmi živého mu přistálo na šíji a začalo to žrát.

1

Helikoptéra letěla tmou nad raccoonským lesem.

Rebecca Chambersová seděla vzpřímeně a nutila se tvářit stejně klidně jako muži okolo. Vládla mezi nimi ponurá nálada, stejně temná a zachmuřená jako nebe svištící kolem, žertů a pošťuchování zanechali už při brífinku. Nešlo o cvičení. Pohřešovali se další tři lidé, turisté – v lese tak velkém, jako byl ten okolo Raccoonu, to nebylo nic zvláštního – jenže s ohledem na sérii brutálních vražd, které v posledních týdnech městečko terorizovaly, získal termín „pohřešovaný“ nový význam. Sotva před několika dny objevili devátou oběť, potrhanou a rozlámanou, jako by ji protáhli mlýnkem na maso. Lidi zabíjel, krutě je napadal někdo nebo něco na okraji města a raccoonská policie se zatím nikam neposunula. Nakonec přizvala k vyšetřování místní pobočku S.T.A.R.S.

Rebecca vystrčila bradu a její nervozitu překonala hrdost. Přestože vystudovala biochemii, k týmu Bravo se před méně než měsícem přidala jako polní medik.

Moje první mise. Což znamená, že to nesmím podělat. Zhluboka se nadechla, pomalu vydechla a snažila se zachovat neutrální výraz.

Edward se na ni povzbudivě usmál a Sully se naklonil přes narvanou kabinu a chlácholivě ji poplácal po noze. Takže to s tím netečným výrazem asi moc nezvládla. Ať už byla jakkoli chytrá, jakkoli připravená začít si budovat kariéru, nemohla změnit svůj věk a ani to, že vypadá ještě mladší. Vosmnácti byla nejmladší osobou, kterou přijali ke S.T.A.R.S. od jejího založení v roce 1967… a protože byla u raccoonského B-týmu jedinou ženou, všichni se k ní chovali jako k mladší sestře.

Povzdychla si, opětovala Edwardův úsměv a kývla na Sullyho. Nebylo špatné mít několik starších bráchů, pořádných chlapů, kteří na ni dohlíželi – pokud ovšem akceptovali, že se o sebe v případě nouze dokáže postarat.

Aspoň si to myslím, opravila se v duchu. Přece jen to byl její první úkol, a přestože měla dobrou fyzičku, její bojové zkušenosti se omezovaly na video simulace a víkendové mise. Zvláštní taktická a záchranná jednotka chtěla, aby se nakonec přesunula do laboratoře, napřed ale musela povinně strávit nějaký čas v terénu, protože potřebovala získat zkušenosti. Každopádně budou pročesávat les jako tým. Pokud narazí na lidi nebo zvířata, která útočí na obyvatele Raccoonu, bude mít posily.

Kousek na sever od nich se zablesklo, následný hrom však zanikl v hukotu helikoptéry. Rebecca se trochu předklonila a zadívala se do tmy. Celý den bylo jasno, mračna se přihnala až těsně před západem slunce; domů se rozhodně vrátí mokří. Aspoň že déšť bude teplý; asi by mohl být dost…

Bum!

Tak moc se soustředila na blížící se bouřku, že byla na jednu šílenou vteřinu přesvědčena o tom, že to byl hrom, třebaže se helikoptéra prudce naklonila a propadla se, kabinu naplnilo strašlivý a sílící rachot a kvílení a podlaha pod jejíma nohama začala vibrovat. Do nosu ji udeřil žhavý pach spáleného kovu a ozónu.

Blesk?

„Co se stalo?“ zakřičel někdo. Enrico na sedadle kopilota.

„Selhal motor!“ křikl pilot, Kevin Dooley. „Nouzové přistání!“

Rebecca se chytila vzpěry, pevně se držela a pohled upřela na ostatní, aby nemusela sledovat, jak se jim v ústrety řítí stromy. Viděla, jak Sully ponuře, odhodlaně stiskl čelist a Edward zaťal zuby, a všimla si i úzkostného pohledu, který si vyměnili Richard a Forest, když se chytili vzpěr a držadel na otřásající se stěně. Enrico znovu něco zakřičel, přes řev skomírajícího motoru mu ale nerozuměla. Rebecca na okamžik zavřela oči a vzpomněla si na rodiče – pak se let stal příliš divoký na to, aby mohla přemýšlet o čemkoli, a do helikoptéry začaly bušit praskající a lámající se větve tak hlasitě a tak prudce, že mohla jen doufat. Helikoptéra se naklonila a neovladatelně, trhaně se roztočila, až se z toho zvedal žaludek.

O vteřinu později bylo po všem, všechno znehybnělo a rozhostilo se takové ticho, až ji napadlo, že snad ohluchla. Potom uslyšela cvakání kovu, přidušené sípání motoru a dunivý tlukot vlastního srdce a pochopila, že jsou na zemi. Kevin to zvládl bez jediného poskočení.

„Všichni v pořádku?“ Enrico Marini, jejich kapitán, se otočil na sedadle.

Rebecca přidala své roztřesené kývnutí k chóru kladných odpovědí.

„Fajn práce, Keve,“ pochválil Forest a ostatní se opět přidali. Rebecca nemohla než souhlasit.

„Funguje vysílačka?“ zeptal se Enrico pilota, který klepal na ovladače a přehazoval páčky.

„Zdá se, že se všechno elektrické usmažilo,“ odpověděl Kevin. „Určitě za to mohl blesk. Nezasáhl nás přímo, ale uhodil dost blízko. Vyřadilo to i naváděcí signál.“

„Dá se to opravit?“

Enrico předložil otázku všem a zadíval se na Richarda, jejich komunikačního důstojníka. Richard naopak pohlédl na Edwarda, který pokrčil rameny. Edward byl mechanikem týmu Bravo.

„Kouknu na to,“ slíbil Edward, „ale pokud Kev tvrdí, že z vysílače je topinka, pak to tak asi opravdu je.“

Kapitán pomalu kýval hlavou a nevědomky si hladil rukou knír, zatímco zvažoval jejich možnosti. Po několika vteřinách si povzdychl. „Jakmile jsme utržili zásah, nahlásil jsem to, i když nevím, jestli zpráva prošla,“ řekl. „Budou mít ale naše poslední souřadnice. Pokud se brzo neohlásíme, určitě nás budou hledat.“

Myslel tím tým Alfa S.T.A.R.S. Rebecca přitakala spolu s ostatními a nebyla si jistá, jestli má cítit zklamání nebo ne. Její první mise skončila ještě dřív, než začala.

Enrico si znovu přejel palcem a ukazovákem po kníru a uhladil si ho v koutcích úst. „Všichni ven. Podíváme se, kde jsme.“

Vylezli z kabiny, a když se shromáždili venku ve tmě, dolehla na Rebeccu realita jejich situace. Měli štěstí, že přežili.

Zásah bleskem. Cestou na pátrání po šílených vrazích, pomyslela si a už jen nad tou představou užasla. I kdyby tím mise skončila, byla to ta nejvíce vzrušující věc, jaká ji kdy potkala.

Vzduch byl teplý a těžký nadcházejícím deštěm, stíny hluboké. V křoví šustila malá zvířata. Rozsvítily se dvě baterky a jejich kužely prořízly tmu, jak se Enrico a Edward vydali kolem helikoptéry, aby zjistili rozsah škod. Rebecca vylovila z batohu vlastní baterku a ulevilo se jí, že si ji nezapomněla přibalit.

„Jak se držíš?“

Rebecca se otočila a zjistila, že se na ni svrchu zubí Ken „Sully“ Sullivan. Vytáhl zbraň a devítimilimetrovou hlaveň držel obrácenou vzhůru k zataženému nebi v pochmurné připomínce toho, proč tu vlastně jsou.

„Vy chlapi fakt umíte vstoupit na scénu, co?“ prohodila a oplatila mu úsměv.

Vysoký muž se zasmál a jeho zuby vypadaly na pozadí tmavé pleti velmi bílé. „Vlastně se tak předvádíme před všemi novými rekruty. Helikoptér je sice škoda, musíme si ale uchovat pověst.“

Právě se chystala zeptat, co si o nákladech navíc myslí policejní náčelník – byla tu nová, už ale slyšela, že náčelník Irons je notorický skrblík – když se k nim připojil Enrico, vytáhl vlastní zbraň a zvýšil hlas, aby ho všichni slyšeli.

„Dobrá, lidi. Rozestupte se a prozkoumejte okolí. Keve, ty zůstaneš u helikoptéry. Ostatní, držte se blízko, chci tuhle oblast zajistit. Alfa tu může být už za hodinu.“

Nedokončil myšlenku, neřekl, že by to taky mohlo trvat mnohem déle, ale ani nemusel. Aspoň prozatím byli odkázáni sami na sebe.

Rebecca vytáhla z pouzdra devítimilimetrovou pistoli, opatrně zkontrolovala zásobník a komoru, jak ji to učili, a zvedla přitom hlavně vzhůru, aby náhodou někoho neohrozila. Ostatní zamířili do stran, kontrolovali své zbraně a rozsvěcovali baterky. Zhluboka se nadechla, vykročila přímo vpřed a mávala baterkou před sebou. Enrico se ve vzdálenosti jen několik metrů pohyboval souběžně s ní. Objevila se nízká mlha, která se valila podrostem jako přízračná přílivová vlna. Mezi stromy asi dvanáct metrů před sebou viděla mezeru, pěšinu dost širokou na to, aby se dala považovat za úzkou silnici, i když v mlze se to dalo jen těžko rozeznat. Ticho přerušovalo jen dunění hromu, které přicházelo z větší blízkosti, než by čekala; bouřka už byla skoro nad nimi. Ve světle baterky viděla stromy, tmu a zase stromy, mezi kterými se zalesklo něco jako…

„Kapitáne, podívejte!“

Enrico se k ní připojil a během několika vteřin dopadlo na odlesk kovu, který spatřila, dalších pět kuželů světla, které osvětlily úzkou lesní cestu – a převrácený džíp. Jak se k němu tým blížil, zahlédla Rebecca na boku iniciály MP. Military police, vojenská policie. Z roztříštěného čelního skla trčela hromádka šatů. Rebecca se zamračila a udělala krok vpřed, aby se podívala lépe – načež schovala zbraň, sáhla po lékárničce a rychle poklekla vedle nabouraného džípu, třebaže už předem věděla, že nemůže nic udělat. Bylo tu příliš mnoho krve.

Dva muži. Jeden vylétl z vozu a ležel několik metrů daleko. Druhý, světlovlasý muž před ní, byl pořád napůl pohřbený pod džípem. Oba na sobě měli vojenské maskáče. Jejich obličeje a horní části těla byly ošklivě znetvořené. Kůži a svaly měli potrhané, na hrdlech hluboké řezné rány. Nepřipadalo v úvahu, aby to všechno byly pouze následky nehody.

Rebecca se reflexivně natáhla a pokusila se nahmatat tep, přitom si všimla, jak studená mužova kůže je. Vstala, přesunula se ke druhému tělu a prověřila známky života, bylo ale stejně studené jako to první.

„Myslíte, že jsou z Ragithonu?“ zeptal se někdo. Richard.

Rebecca spatřila u napřažené bledé ruky druhé mrtvoly kufřík. Husím krokem se k němu přesunula, a zatímco ho otvírala, Enricovu odpověď poslouchala jen napůl.

„Je to nejbližší základna, ale podívejte se na jejich odznaky. Jsou to mariňáci. Mohli by být z Donnellu,“ odvětil Enrico.

Na hromádce složek ležela psací podložka, k níž byl připevněn oficiálně vypadající dokument. V levém horním rohu byla malá fotka pohledného mladíka s tmavýma očima v civilu – žádná z mrtvol se mu nepodobala. Rebecca podložku vytáhla a tiše si dokument přečetla – načež jí vyschlo v ústech.

„Kapitáne!“ vypravila ze sebe a vstala.

Enrico, který dřepěl vedle džípu, k ní vzhlédl. „Hm? Co se stalo?“

Začala číst nahlas důležité pasáže. „‚Soudní příkaz k převozu… vězeň William Coen, bývalý poručík, dvacet šest let. 22. července odsouzen vojenským soudem k trestu smrti. Vězeň bude převezen na základnu Ragithon k popravě.‘ “ Poručík byl usvědčen z vraždy prvního stupně.

Edward si podložku vzal a řekl to, co už se formulovalo i v Rebečině hlavě, hlas mu přitom ztěžkl hněvem. „Chudáci vojáci. Dělali jenom svoji práci a ten parchant je zavraždil a utekl.“

Enrico mu podložku sebral a rychle přelétl dokument pohledem. „Dobrá, všichni. Změna plánu. Můžeme tu mít uprchlého vraha. Rozdělíme se a prohledáme nejbližší okolí, možná se nám podaří poručíka Billyho najít. Buďte obezřetní a za patnáct minut se hlaste zpátky, ať už ho najdete nebo ne.“

Všichni kývli. Rebecca se zhluboka nadechla, a zatímco ostatní začali vyrážet do okolí, pohlédla na hodinky, odhodlaná chovat se stejně profesionálně jako ostatní v týmu. Patnáct minut o samotě, nic velkého. Co by se mohlo stát za patnáct minut? O samotě. V tmavém, tmavém lese.

„Máš u sebe vysílačku?“

Rebecca vyskočila a otočila se po Edwardově hlase. Stál hned za ní. Mechanik ji s úsměvem poplácal po rameni.

„Klid, prcku.“

Rebecca mu úsměv oplatila, i když nesnášela, když jí tak říkali. Edwardovi bylo jenom dvacet šest, proboha. Poplácala vysílačku u opasku.

„Mám.“

Edward kývl a ustoupil. Jeho vzkaz byl jasný a uklidňující. Nebyla doopravdy sama, ne dokud u sebe měla vysílačku. Rozhlédla se kolem a zjistila, že několik členů týmu už zmizelo z dohledu.

Kevin, který stále seděl na sedadle pilota, procházel kufřík, který našla. Když vycítil její pohled, zasalutoval jí. Rebecca mu ukázala palce vzhůru, narovnala ramena, vytáhla znovu zbraň a zamířila do noci. Nad hlavou jí zaduněl hrom.

Albert Wesker seděl ve velínu B1 místní čističky. Místnost byla tmavá, osvětlovala ji pouze poblikávající stěna monitorů, celkem šest, na nichž se v pětisekundových intervalech měnily záběry. Přicházely ze všech pater výcvikového střediska, z nadzemních i suterénních podlaží továrny i čističky vody a z tunelu, který je spojoval. Civěl na tiché černobílé obrazovky, aniž by je doopravdy viděl; většinu pozornosti upíral na příchozí hlášení úklidové jednotky. Tříčlenný tým – no, dva muži a pilot – se blížil helikoptérou a po většinu času mlčel; byli to koneckonců profesionálové, kteří se neoddávali chlapáckým řečem ani dětinským vtípkům, takže Wesker slyšel hlavně šum. To bylo v pořádku; šum se hodil k prázdným, zírajícím obličejům na obrazovkách, k rozsápaným tělům zhrouceným v koutech, k infikovaným, kteří se bezcílně šourali prázdnými chodbami. Stejně jako sídlo a laboratoře Arklay o několik kilometrů dál, i soukromé výcvikové středisko White Umbrelly s cvičišti a souvisejícím zařízením zasáhl virus.

„Přílet za třicet minut, konec,“ oznámil pilot a jeho hlas zapraskal šerou místností.

Wesker se předklonil. „Rozumím.“ Opět ticho. Nebylo potřeba mluvit o tom, co se stane, až dorazí k vlaku… a přestože kanál byl kódovaný, bylo lepší omezit se pouze na nezbytnou komunikaci. Umbrella byla postavena na utajení a tento charakteristický rys nejvyšší úrovně managementu farmaceutického giganta stále ctily. Dokonce i v legitimních záležitostech bylo nejlepší říkat co nejméně.

Všechno jde do kytek, pomyslel si Wesker mimoděk s pohledem upřeným na monitory. Spencerovo sídlo a okolní laboratoře padly v půli května. White Umbrella to označila za nehodu a laboratoř uzavřela, dokud se nakažení výzkumníci a personál nestanou „neefektivní“. Chyby se přece jen stávaly. Jenže noční můra ve výcvikovém středisku následovala ani ne o měsíc později… a sotva před několika hodinami zmáčkl strojvedoucí soukromého vlaku Umbrelly, Ecliptic Expressu, poplašné tlačítko biohazardu.

Takže karanténa nefungovala, virus pronikl ven a šířil se. Je to tak prosté… že?

Vjídelně výcvikového střediska zůstala hrstka infikovaných vojáků. Jeden z nich chodil pořád dokola kolem dříve hezkého stolu a z ošklivé rány na hlavě mu vytékala nějaká vazká tekutina, zatímco klopýtal dál a nevšímal si svého okolí, bolesti ani ničeho jiného. Wesker klepl do kontrolního panelu pod monitorem, aby systém nepřešel k dalšímu záběru. Usadil se v křesle a sledoval, jak se k smrti odsouzený muž vydal na další kolečko kolem stolu.

„Možná jde o sabotáž,“ řekl tiše. Nemohl si tím být jistý. Bylo to nastraženo tak, aby to vypadalo přirozeně – únik v laboratoři Arklay a nedostatečná karanténa. Po několika týdnech zmizelo pár turistů, které patrně dostal nějaký uprchlý testovací subjekt, a ještě o několik dalších týdnů později se infekce rozšířila v druhém zařízení White Umbrelly. Bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by se některému virovému přenašeči podařilo jen tak náhodou zatoulat do další laboratoře v Raccoonu, ale bylo to možné… teď tu však byl ten vlak. Nepůsobilo to jako nehoda, nýbrž… plánovaně.

K čertu, mohl jsem to udělat já sám, kdyby mě to napadlo. Už nějaký čas se snažil najít cestu ven, neboť už ho unavilo pracovat pro lidi, kteří mu očividně nesahali ani po kotníky… a navíc si byl dobře vědom toho, že být na výplatní listině White Umbrelly příliš dlouho není dobré pro zdraví. Teď po něm chtěli, aby odvedl S.T.A.R.S. do sídla a laboratoří Arklay a zjistil, jak dobře si váleční mazlíčci Umbrelly povedou proti ozbrojeným vojákům. Zajímalo je vůbec, jestli při tom zařve? Ne, pokud napřed zálohuje data, tím si byl jistý.

Výzkumníci, doktoři, technici – každý, kdo pracoval pro White Umbrellu víc než deset nebo dvacet let, dřív nebo později zemřel nebo zmizel. George Trevor a jeho rodina, doktor Marcus, Dees, doktor Darius, Alexander Ashford… a to byla jen některá velká jména. Jen Bůh ví, kolik malých lidí skončilo v mělkém hrobě… nebo se z nich staly testovací subjekty A, B a C.

Weskerovi zacukal koutek úst. Jak o tom tak přemýšlel, sám měl docela dobrou představu o tom, kolik jich bylo. Pro White Umbrellu pracoval od konce sedmdesátých let, převážně v oblasti Raccoonu, a viděl doktory spotřebovat pěknou řádku testovacích subjektů, mnohé z nich jim přitom sám opatřil. Bylo už dávno načase vypadnout… a pokud se mu podaří získat data, která hlavouni chtějí, možná by mohl zařídit malou aukci a vyhandlovat si co nejlepší důchod. White Umbrella nebyla jediná skupina se zájmem o výzkum biologických zbraní.

Napřed ale musí uklidit vlak. A tohle místo, pomyslel si s pohledem upřeným na vojáka s ránou na hlavě, který zakopl o nohu židle a těžce se svalil na zem. Výcvikové středisko bylo napojeno na „soukromou“ čističku vod podzemním tunelem; všechno bude muset být vyčištěno.

Uplynulo několik vteřin a voják na obrazovce se vyškrábal zpátky na nohy a pokračoval ve své tupé cestě nikam… a teď mu navíc z horní části pravého ramene trčela vidlička, malý suvenýr, který mu vynesl pád. Voják si toho samozřejmě nevšiml. Hezká malá nemoc. Wesker si byl jist, že stejně to vypadalo i v laboratořích Arklay; několik posledních zoufalých telefonátů z laboratoře v karanténě vymalovalo živý obrázek toho, jak efektivní T-virus doopravdy je. I to bude muset uklidit… ale ne předtím, než tam vezme členy

S.T.A.R.S. na menší cvičení. Bude to zajímavý souboj. Členové S.T.A.R.S. byli dobří – sám je vybral – ještě nikdy se ale nesetkali s něčím takovým, jako byl T-virus. Umírající voják na monitoru byl dokonalý příklad – nakažený rekombinantním virem pokračoval ve své nekonečné pouti jídelnou, pomalu a prakticky bez mozku. Necítil žádnou bolest a zaútočí na každého a na vše, co by mu zkřížilo cestu, protože virus neustále hledal nové hostitele, které by mohl infikovat. Přestože se při prvotním úniku prý přenášel vzduchem, po tak dlouhé době se bude šířit už jen tělními tekutinami. Krví nebo třeba kousnutím… A voják byl koneckonců jenom člověk; T-virus dokázal nakazit nejrůznější živé tkáně a byla tu spousta jiných… zvířat… která by bylo zajímavé vidět v akci, laboratorní zázraky i místní faunu.

Enrico už by měl být s týmem Bravo venku a hledat poslední ztracené turisty, tam, kde se chystali pátrat, však patrně nic nenajdou. Wesker bude muset brzy zorganizovat exkurzi týmů Alfa a Bravo do „opuštěného“ Spencerova sídla. Následně se zbaví všech důkazů, vyrazí na cestu, šťastný a bohatý, a k čertu s White Umbrellou, k čertu s životem dvojitého agenta, ve kterém si zahrával s mizernými životy mužů a žen, kteří mu byli ukradení.

Umírající muž na monitoru opět upadl, zvedl se na nohy a vlekl se dál.

„Jen do toho, chlape,“ povzbudil ho Wesker a prázdnou tmou se rozlehl jeho smích.

V křoví se něco pohnulo. Něco většího než veverka.

Rebecca se otočila po zvuku a zacílila na keř baterkou i pistolí. Světlo zachytilo poslední zbytky pohybu, listí se stále třáslo a paprsek baterky se třásl spolu s nimi. Udělala krok blíž, nasucho polkla a počítala pozpátku od deseti. Ať už to bylo cokoli, bylo to pryč.

Jenom mýval, nic víc. Anebo někomu utekl pes.

Pohlédla na hodinky, protože si byla jistá, že už by měla zamířit zpátky, zjistila ale, že uběhlo teprve něco přes pět minut. Od chvíle, co zamířila pryč od helikoptéry, nikoho neviděla ani neslyšela; vypadalo to, jako by všichni zmizeli z povrchu zemského.

Anebo jsem zmizela já, pomyslela si temně, sklonila trochu zbraň a otočila se, aby zkontrolovala svoji pozici. Od místa přistání vyrazila zhruba na jihozápad; bude tím směrem pokračovat ještě několik minut, pak…

Rebecca překvapeně zamrkala, protože pod paprskem baterky se ve vzdálenosti ani ne deseti metrů zaleskla kovová stěna. Přejela světlem po jejím povrchu, po oknech a dveřích…

„Vlak,“ vydechla a mírně se zamračila. Matně si vzpomínala, že by tady nahoře měly být koleje… Umbrella, farmaceutická společnost, provozovala soukromou linku z Lathamu do Raccoon City, ne? Nebyla si jistá historií – nebyla místní – měla ale dojem, že společnost založili v Raccoonu. Umbrella přesunula své sídlo před časem do Evropy, pořád ale vlastnila prakticky celé město.

Tak co dělá v tuhle noční dobu tady nahoře, uprostřed lesa? Přejížděla baterkou sem a tam po vlaku a zjistila, že má pět patrových vozů. Těsně pod střechou vagónu přímo před ní se skvěl nápis Ecliptic Express. Uvnitř svítilo několik světel, ale tak slabě, že zář sotva pronikala ven okny… z nichž některá byla vytlučená. Zdálo se jí, že za jedním z nerozbitých vidí lidskou siluetu, ale nehýbala se. Možná tam někdo spí.

Anebo je zraněný nebo mrtvý. Možná vlak zastavil proto, že se Billymu Coenovi podařilo dostat na koleje.

Bože, jenom to ne. Mohl by být zrovna teď uvnitř, držet rukojmí. Rozhodně by měla zavolat pro posily. Sáhla po vysílačce, jenže pak se zarazila.

Anebo tu vlak uvízl už před dvěma týdny a ty uvnitř najdeš jenom kolonii svišťů. To by se tým nasmál. Nic by jí nevyčítali, celé týdny by ale musela snášet laskavé pošťuchování, protože zavolala posily k opuštěnému vlaku.

Znovu pohlédla na hodinky a zjistila, že uběhly dvě minuty… a ucítila, jak se jí po nose rozstříkla kapka studené tekutiny. Další ji trefila do paže. Potom se ozvalo melodické šustění stovek, pak tisíců kapek na listí a hlíně, jak se nebe roztrhlo a konečně začala bouřka.

Déšť rozhodl za ni; než se vydá zpátky, rychle se podívá dovnitř, jen aby se ujistila, že všechno je, jak má být. Pokud tu Billy není, aspoň bude moct nahlásit, že vlak je čistý. A pokud tady je…

„Bude si muset poradit se mnou,“ zamumlala, jak se blížila k tichému vlaku, její slova však zanikla v bouřce.