Karin Tidbecková: Sobí hora

Ukázky z knih / 26.3.2018 /

Magické povídky spojující svět severské mytologie a nadpřirozena, jejichž autorka je považována za mimořádný objev na scéně světové fantasy. Pozoruhodná sbírka třinácti povídek, tak zvláštních, že je velmi obtížné vypudit je z mysli. Zasahují do světa fantasy, magického realismu, science fiction i severských lidových pověstí s imaginárními bytostmi.

ANOTACE:
Pozoruhodná sbírka třinácti povídek, tak zvláštních, že je velmi obtížné vypudit je z mysli. Zasahují do světa fantasy, magického realismu, science fiction i severských lidových pověstí s imaginárními bytostmi. Některé z těchto příběhů jsou značně znepokojivé, ale zároveň humorné a neuvěřitelně zvláštní.

Výrazný autorský rukopis Karin Tidbeckové má schopnost vyvolat v nás intenzivní pocit odcizení vůči světu, o němž jsme se domnívali, že ho známe, a nasměrovat k trhlině v něm, z níž se může vynořovat leccos nepředstavitelného.

Sobí hora obsahuje texty přeložené ze švédštiny a publikované původně v knize Kdo je Arvid Pekon?, i nové povídky – napsané buď přímo v angličtině, nebo samotnou autorkou přeložené ze švédštiny. Některé z nich již samostatně vyšly v letech 2010 až 2012 v různých amerických publikacích.

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Slovo úvodem
Elizabeth Handová

Setkat se s autorkou tak výjimečně talentovanou, že se zdá, jako by do literárního světa vtrhla stejně prudce a nečekaně jako Athéna zrozená z hlavy Dia, je nesmírně vzácné. Žijeme však ve výjimečné době a zdá se, že v Karin Tidbeckové se nám dostalo autorky, kterou si taková doba žádá.

O světě za hranicemi toho, co důvěrně známe, psal lord Dunsany, duchovní otec fantasy, již před sto lety. S tím, jak se na začátku jednadvacátého století stala z fantasy jedna z dominantních literárních forem, prošel tento svět intenzivní gentrifikací a komodifikací a stal se mainstreamovou záležitostí. V žánru spekulativní fikce mě tedy dnes jen skutečně máloco dokáže překvapit. Nevzpomínám si ale, kdy jsem naposledy četla sbírku povídek, která by mě ohromila tak jako právě Sobí hora; po jejím dočtení bych jen stěží hledala slova, kterými bych vystihla, jak jsou ty příběhy zvláštní a krásné a jak obtížné je vypudit je z mysli.

Karin Tidbecková samozřejmě není na literární scéně tak nečekaným úkazem, jak se to jeví mně. Své prózy publikuje už deset let a některé povídky z této sbírky nejprve vyšly v její rodné švédštině, ve sbírce nazvané Vem är Arvid Pekon? (Kdo je Arvid Pekon?). Anglické překlady několika z nich byly publikovány v časopisech a antologiích ve Spojených státech i ve Spojeném království. V roce 2010 se Karin Tidbecková zúčastnila prestižního semináře Clarion Writer’s Workshop, jenž je tradičním prubířským kamenem pro všechny spisovatele, kteří mají ambici prorazit v žánru science fiction. Je také jedním z mála autorů science fiction, kteří získali grant ze Švédského literárního fondu. Letos jí ve Švédsku vyjde první román.

Přesto je zarážející, kolik pozoruhodných povídek tato útlá knížka obsahuje. Texty Karin Tidbeckové svou horečnou intenzitou a pozoruhodnými zcizujícími efekty někdy připomínají práce Jamese M. Tiptreeho jr. (Alice Sheldonové); zejména povídky „Tety“ a „Džagannáth“ si nezadají s dnes již klasickým vylíčením mimozemského vědomí, které Tiptree předvedl v povídce „Love is the Plan the Plan is Death“ (Láska je plán, plán je smrt).

Tidbecková je však ve svém psaní velkorysejší a emocionálně mnohem angažovanější než Tiptree. I tehdy, když se dějí nevysvětlitelné věci, což není v těchto povídkách nic mimořádného, reaguje na to čtenář podobně jako postavy Tidbeckové, s určitou podvědomou empatií. Pocity ztráty, úžasu nebo melancholické rezignace nikdy nepřeváží nad hlubším poznáním, že – jak už si povšiml Hamlet – je více věcí na nebi i na zemi, nežli se celé vědě vůbec zdá. Tak jako v povídce „Augusta Prima“, kde se titulní postava ptá:

„Musím to vědět,“ řekla Augusta. „Jaká je podstata světa?“

Džinka odhalila v úsměvu obě řady zubů. „Kterého?“

V jednom z rozhovorů Karin Tidbecková mluvila o zešeřelém (skutečném) světě, v němž ve Švédsku žije:

Velkou část života trávíme za soumraku, což je přechodový stav, území nikoho. Světlo je během stmívání takové přízračné, melancholické. Myslím, že se to přeneslo i do mého psaní, tedy ona přízračnost a melancholie, ale také ten pocit, že člověk udělal krok stranou a vstoupil do jiného světa, kde se slunce na své pouti zastavilo.

Tenhle pocit přechodnosti a překračování hranic je cítit ve všech povídkách sbírky Sobí hora, které v sobě zahrnují lidové báchorky, fantasy, magický realismus, science fiction a – v případě povídky „Pyret“ – také borgesovskou taxonomii imaginárních bytostí. Některé z těch příběhů jsou značně znepokojivé, ale také svým temným způsobem humorné a neuvěřitelně zvláštní. Karin Tidbecková má stejný dar jako slavný Robert Aickman – schopnost vyvolat v nás i ntenzivní pocit odcizení v ůči s větu, o němž jsme se domnívali, že ho známe, a nasměrovat nás k trhlině v něm, z níž se může vynořovat (a také vynořuje) leccos nepředstavitelného. A především je v řadě jejích povídek hmatatelná absence – absence nejbližších (především rodičů); absence plynutí času; absence dostatečného povědomí o světě, který její postavy obývají.

Příroda však nesnáší vakuum, a to ani v paralelní rovině existence, a tak se objevují dříve nepředvídatelné věci, aby prázdnotu zaplnily. „Sobí hora“, má zřejmě nejoblíbenější povídka z této sbírky, je geniální přehlídkou nadpřirozena. Kvůli povídce „Kdo je Arvid Pekon?“ budete možná už nadosmrti váhat, zda zvednout telefon, a „Britina prázdninová vesnička“ vám připomene, jak strašidelně může působit rekreační rezort, když je po sezóně. V povídce „Moruškový džem“ nám vypravěčka přibližuje svůj rozhovor s bytostí, kterou stvořila v plechovce:

„Proč jsi mě stvořila?“ zeptal ses.

„Stvořila jsem tě, abych tě mohla milovat,“ řekla jsem ti.

Ze stejného důvodu napsala Karin Tidbecková své povídky – aby je čtenáři milovali. V mém případě se jí to podařilo. A mám takové tušení, že vy si je zamilujete také.

 

BEATRICE

Lékař Franz Hiller se zamiloval do vzducholodě. Zavítal na veletrh v Berlíně, aby si prohlédl vystavené zázraky moderní doby: automobily, vrtulová letadla, roboty, mechanické kalkulátory a další věci, které měly provázet lidstvo na cestě do budoucnosti.

Vzducholoď byla ukotvená uprostřed expozice letectví. Podle malé cedulky u hrazení se jmenovala Beatrice.

Na rozdíl od velkých komerčních vzducholodí je Beatrice navržena maximálně pro dva pasažéry. Je tedy výbornou volbou pro ty, kdo žijí daleko od veřejných kotevních stožárů nebo se nechtějí ve vzducholodi mačkat s cizími lidmi. Výroba tohoto modelu započne brzy. Společnost Lefleur et Fils již přijímá objednávky!

Franz se až do té doby o vzducholodě vůbec nezajímal. Nikdy žádnou zblízka ani neviděl, natož aby v ní letěl. Stejně tak se Franz nezajímal o záležitosti lásky. Ve třiceti byl stále svobodný; vyhlídky na ženitbu neměl špatné, jevil však okázalý nezájem o všechny potenciální nevěsty, které mu rodiče představovali. Jeho matka byla stále neodbytnější a bylo jasné, že Franz se bude muset dříve či později rozhodnout. Pak se však ocitl tady, v Berlíně, a spatřil tuto vzducholoď: Beatrice, jejíž jméno znělo jako zvon.

Franz z ní nemohl spustit oči. Její trup byl svůdně protáhlý, matový potah těsně obepínal něžně zaoblenou kostru, jako kůže. Malou gondolu z tmavého dřeva (ušlechtilý mahagon!) zdobily mosazné doplňky (vše ručně tepané!), okna ze silného skla byla v rozích zakulacená. Plyšová sedadla uvnitř gondoly se pyšnila výšivkami ve tvaru francouzských lilií, před nimi se blýskal elegantní ovládací panel. Beatrice byla dokonalá. Pomalu se pohupovala nahoru a dolů, jako spící velryba. Jenže nespala, byla naprosto bdělá. Franz cítil, že ho zaregistrovala, vnímal sálání jejího nevidoucího pohledu.

Druhého dne se vrátil a pak dalšího dne zase, chtěl jen znovu vidět Beatrici a ucítit na sobě žár její soustředěné pozornosti. Dotknout se jeden druhého nesměli; jednou se pokusil vstoupit za hrazení, ale byl příkře napomenut hlídačem. Franz z Beatrice cítil stejnou touhu, která naplňovala i jeho, touhu po fyzickém kontaktu.

Vyhledal zástupce společnosti Lefleur et Fils, pana Lefleura mladšího: hubeného mužíka se skvrnami od oleje na rukou, který se v obleku zjevně cítil nesvůj. Franz mu nabídl, že Beatrici na místě koupí; okamžitě vypíše šek nebo zaplatí hotově, pokud je to třeba. Vyloučeno, odpověděl Lefleur mladší. Ta vzducholoď je prototyp. Za žádnou cenu? Za žádnou cenu. Jak by mohli bez prototypu zahájit výrobu? Monsieur Hiller si u nich samozřejmě může objednat vzducholoď, ale ne tuhle.

Franz se neodvážil vyložit mu důvody, proč tak zoufale potřebuje právě tento prototyp. Vzal si katalog, který mu Lefleur nabídl, a vrátil se domů. Myslel na Beatrici a prstem se něžně dotýkal její fotografie v katalogu. Ta její hladká kůže, ta její rozkošná gondola. Jak toužil po tom, aby do té gondoly vklouzl.

Za dva týdny veletrh skončil. Beatrici odvezli domů, do továrny Lefleur et Fils v Paříži. Franz snil o tom, jak se tam vydá, v noci se do továrny vloupá a ukradne ji; nebo jak předloží majitelům svou žádost a oni budou jeho příběhem natolik dojati, že se Beatrice dobrovolně vzdají. Nic z toho však Franz neudělal. Místo toho se k velkému zděšení rodičů odstěhoval z domova a odjel do Berlína, kde si našel nové zaměstnání a pronajal si sklad v ulici Stahlwerkstraße. Pak odeslal objednávku.

Dva měsíce nato dorazil ke skladu na Stahlwerkstraße náklad. Čtyři urostlí chlapi, kteří nerozuměli ani slovo německy, vyložili čtyři ohromné bedny a začali vybalovat rozličné součásti malé vzducholodě. Když odjeli, ve skladu kotvila dokonalá kopie Beatrice.

Když Franz ve skladu osaměl a prohlížel si svou vzducholoď, okamžitě to vycítil. Tahle nová Beatrice o něj nejevila zájem. Bez špetky vřelosti se mlčky vznášela ve vzduchu. Franz pomalu kráčel podél ní. Rukou pohladil její kůži. Byla chladná. Prsty přejel po leštěném mahagonu její gondoly, vdechl aroma čerstvého dřeva a laku. Pak otevřel dvířka a nesměle se usadil uvnitř, kde se závan pižma mísil s pachem mědi a nové pryže. Předstíral, že je to Beatrice. Představoval si, jak se boří do jejích měkkých polštářů, jak Beatrice pod jeho vahou mírně podklesává. Jenže tahle Beatrice, Beatrice II, měla sedadla s pevnou výplní, do nichž se nezabořil.

„Však to půjde,“ řekl Franz ovládacímu panelu. „Nějak to zvládneme. Budeš moje Beatrice. Zvykneme si na sebe.“

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Kniha Zlín, duben 2018
Překlad: Lukáš Novák
Vazba: pevná
Počet stran: 152
Cena: 229 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít