David Eddings: Tamuli

Ukázky z knih / 24.2.2018 /

Nakladatelství Triton připravuje souborné vydání románů Duhové paláce, Zářící a Skryté město Davida Eddingse.
Hrdinové slavné trilogie Elénium trochu zestárli, ale neztratili nic na své zábavnosti. Opět se můžeme těšit na jiskrné dialogy, bleskové souboje chladných mečů i žhavých kouzel, na odzbrojující šarm hrdinů i záludné intriky padouchů. David Eddings se vrátil ke svému nejslavnějšímu příběhu v oslňující formě a znovu dokázal, jak podmanivá může být fantasy v rukou mistra!

 

ANOTACE:
Bůh Azaš byl poražen a elénská království se těší z míru a prosperity. Náhle však přichází znepokojivé zvěsti z dalekého Tamulského císařství. Sparhawk se starými přáteli musí opět obléct zbroj a vyrazit do boje s temnou magií…

Panství královny Ehlany je v nebezpečí. Začalo to zvěstmi, že opět povstanou hrdinové krvavého dávnověku. Zanedlouho začaly vysočinu plenit bandy psanců, a trollové opustili své ledové nory na severu – a nikdo netušil, kam se poděli.
Pak přijel velvyslanec z daleké Tamulské říše a prosil o pomoc. V říši prý řádí netvoři, dávní válečníci a zlá kouzla. Sparhawk, ochránce a manžel královny Ehlany, je císařovou poslední nadějí, protože rytíř, který dokázal zabít zlého boha Azaše, si jistě poradí i s nepokoji v Tamuli.
A tak se Sparhawk a jeho královna vydávají na dalekou cestu do východní říše. S nimi cestuje hrstka jejich věrných druhů – rytíři ze čtyř řádů, rytíř Berit, obryně Mirtai, princezna Danae a mladý zloděj Talen.
Na konci cesty na ně čeká třpytivý palác plný úplatných zrádců – a také největší nebezpečí, s jakým se Sparhawk kdy setká!

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Prolog

Z druhé kapitoly Události v Cyrze:

Pohled na nedávnou krizi.

Sestaveno Oddělením moderní historie z Matherionské univerzity.

V ten moment bylo císařské radě poměrně jasné, že říše stojí proti nejstrašlivější hrozbě, hrozbě, které vláda Jeho císařského Veličenstva není připravena čelit. Říše se dlouho spoléhala na atanské armády, které bránily její zájmy během pravidelně propukajících občanských nepokojů, jež jsou normální a v různorodé říši ovládané silnou centrální autoritou se dají očekávat. Situace, kterou musela vláda Jeho Veličenstva řešit nyní, však nevzešla ze spontánní demonstrace několika nespokojených výtržníků, kteří vyráželi do ulic z různých univerzit během volna po závěrečných zkouškách. S takovými demonstracemi není těžké si poradit a pořádek bývá nastolen bez zbytečného krveprolití.

Vláda si však rychle uvědomila, že tentokrát je všechno jinak. Především demonstrující tentokrát nebyli rozdovádění studenti, a když na univerzitách opět začala výuka, do ulic se klid nevrátil. I kdyby byly demonstrace projevem obvyklé revoluční nálady, nakonec by se podařilo nastolit pořádek. Samotná přítomnost atanských válečníků dokázala za normálních okolností uhasit vášeň i těch nejzapálenějších revolucionářů. Tentokrát byly obvyklé vandalské činy, které doprovázely demonstrace, očividně nadpřirozeného původu. Vláda přirozeně vrhla tázavý pohled na Styriky v Sarsu. Vyšetřování, vedené styrickými členy císařské rady, jejichž oddanost trůnu byla nezpochybnitelná, však jasně prokázalo, že Styricum se na nepokojích nepodílí. Nadpřirozené incidenty byly zjevně zatím neznámého původu a vyskytovaly se v tak rozlehlé oblasti, že za nimi nemohlo stát jen pár styrických renegátů. Ani sami Styrikové nedokázali zdroj identifikovat, dokonce i legendární Zalasta, ač byl nejlepším mágem v celém Styricu, musel konstatovat, že to nechápe.

Byl to však Zalasta, kdo navrhl způsob řešení, který vláda Jeho Veličenstva přijala. Navrhl, aby říše hledala pomoc na eosijském kontinentu, a konkrétně doporučil její pozornosti muže jménem Sparhawk. Všichni vyslanci říše na eosijském kontinentu dostali okamžitě příkaz všeho nechat a plně se soustředit na tohoto člověka. Pro vládu Jeho Veličenstva bylo životně důležité získat o Sparhawkovi informace. Když z Eosie začaly chodit zprávy, císařská rada si postupně vytvořila Sparhawkův obraz, jeho vzhled, osobnost i historii.

Sir Sparhawk, jak zjistili, byl členem jednoho z polonáboženských řádů elénské církve. Jeho řád se jmenuje „Pandionští rytíři“. Sparhawk je vysoký hubený muž časně středních let, má potlučený obličej, pronikavou inteligenci a obvykle se chová příkře, až neomaleně. Rytíři elénské církve jsou obávaní bojovníci a sir Sparhawk zaujímá přední místo mezi těmi nejlepšími. V době, kdy na eosijském kontinentu došlo k založení čtyř řádů církevních rytířů, tu byly podmínky tak strašné, že Eléni odložili obvyklé předsudky a dovolili vojenským řádům vzdělat se v prastarém učení Styrika. Právě toto umění pomohlo rytířům přežít první zemošskou válku, ke které došlo zhruba před pěti stoletími.

Sir Sparhawk zastával pozici, jež nemá v naší říši obdoby. Byl dědičným „šampiónem“ královského rodu Elénského království. Západní Eléni mají rytířskou kulturu, prosycenou mnoha archaismy. „Výzva“ (v podstatě nabídka na účast v souboji muže proti muži) je obvyklou reakcí členů šlechty, kteří získají pocit, že nějak utrpěla jejich čest. Je zvláštní, že ani vládnoucí monarchové nejsou vyjmuti z povinnosti na výzvy odpovědět. Aby se vyhnuli nepříjemné nutnosti odpovídat na nestoudné návrhy horkých hlav, vybírají si eosijští vládci nějakého velmi dobrého (a obvykle všeobecně obávaného) válečníka jako svého zástupce. Povaha a pověst sira Sparhawka je taková, že i nejhádavější šlechtici Elénského království po pečlivé úvaze usoudí, že ve skutečnosti uraženi nebyli. Je nutné přičíst k dobru schopnostem a chladnému úsudku sira Sparhawka, že jen málokdy musel během soubojů někoho zabít, protože vážně zraněný protivník si může podle starého zvyku zachránit život, když se vzdá a výzvu odvolá.

Po smrti otce se sir Sparhawk představil králi Aldreasovi, otci současné královny, a byl připravený převzít své povinnosti. Král Aldreas však byl slabý vládce a ve skutečnosti ho ovládali jeho sestra Arissa a Annias, cimmurský primas, který byl Arissiným tajným milencem a otcem jejího bastarda Lychease. Primas cimmurský, jenž de facto vládl Elénii, si dělal naděje na trůn arcipreláta elénské církve, který sídlil ve svatém městě Chyrellu, a přítomnost nesmlouvavých a spravedlivých církevních rytířů u dvora mu v tom překážela. Přesvědčil proto krále Aldrease, aby sira Sparhawka poslal do exilu v Rendorském království.

Časem se stal nepohodlným i král Aldreas, a tak ho primas Annias a princezna otrávili, čímž se na trůn dostala princezna Ehlana, Aldreasova dcera. Přestože byla mladá, sir Sparhawk stihl královnu ještě v jejím dětství ledacos naučit a Ehlana byla mnohem silnější panovnicí než její otec. Zanedlouho začala primasovi opravdu vadit. Také ji otrávil, ale pandionští druhové sira Sparhawka pod vedením své učitelky dávných umění, Styričky Sephrenie, provedli kouzlo, které uzavřelo královnu do krystalu a udrželo ji při životě.

Do takové situace se sir Sparhawk vrátil z exilu. Protože vojenské řády nestály o primase cimmurského na arciprelátově trůnu, ostatní tři řády poslaly své šampióny, aby pomohli siru Sparhawkovi pátrat po protijedu nebo léku, který by vyléčil královnu Ehlanu. Protože královna v minulosti odepřela Anniasovi přístup do pokladnice, církevní rytíři usoudili, že jakmile se uzdraví, opět uzavře Anniasovi cestu k penězům, které na kandidaturu potřebuje.

Annias se spojil s bývalým Pandioncem Martelem, který byl, stejně jako všichni Pandionci, zběhlý ve styrické magii. Stavěl Sparhawkovi do cesty překážky, hmotné i nadpřirozené, ale sir Sparhawk a jeho společníci nakonec přesto zjistili, že královnu Ehlanu může uzdravit jen magický předmět „Bhelliom“.

Západní Eléni jsou zvláštní lidé. Se světskými záležitostmi si někdy umějí poradit ještě lépe než my, ale zároveň s téměř dětskou naivitou věří i pouťové magii.

„Bhelliom“ by údajně měl být velký safír vyrytý kdysi dávno do tvaru růže. Eléni trvají na tom, že rytec, který ho zhotovil, byl troll. S něčím tak absurdním se nemůžeme ztotožnit.

Sir Sparhawk a jeho přátelé však každopádně překonali mnoho překážek a nakonec se jim podivný talisman podařilo získat. S jeho pomocí pak (jak tvrdí) uzdravili královnu Ehlanu – přestože se nelze zbavit dojmu, že jejich učitelka Sephrenie by uspěla i bez pomoci a Bhelliom jí posloužil jen jako úskok, který ji měl ochránit před nepříjemnou bigotností západních Elénů.

Když zemřel arciprelát Cluvonus, sbor vládnoucích kněží elénské církve odcestoval do Chyrellu, kde mělo dojít k „volbě“ následníka. Volba je podivný zvyk, při kterém všichni oznamují svůj výběr. Kandidát, kterého si vybere většina jeho kolegů, je zvolen do příslušného úřadu. To je samozřejmě velmi nepřirozený proces, ale protože elénští kněží podle pravidel musejí dodržovat celibát, neexistuje žádný neskandální způsob, jak by se dal úřad arcipreláta dědit. Cimmurský primas podplatil hodně vysokých představitelů církve, aby mu vyjádřili podporu, ale stejně nedosáhl požadované většiny. V tu chvíli jeho poskok Martel zahájil útok na Svaté město, aby sbor k volbě primase Anniase donutil silou. Siru Sparhawkovi a malé skupině církevních rytířů se podařilo ubránit před Martelem baziliku, kde shromáždění zasedalo. Většina Chyrellu však byla v bitvě těžce poškozena nebo zničena. Když situace dospěla ke kritickému vrcholu, přispěchaly obráncům na pomoc armády Elénského království ze západu (Elénská politika je poměrně přímočará.).

Spojení mezi primasem cimmurským a renegátem Martelem vyšlo najevo a s ním i fakt, že duo se tajně spiklo s Othou Zemošským. Sbor kněží, rozhněvaný primasovou proradností, odmítl jeho kandidaturu a místo něj zvolil Dolmanta, patriarchu z Demosu. Dolmant se zdá být kompetentní, přestože na taková tvrzení je ještě trochu brzo.

Královna Ehlana z Elénského království byla ještě skoro dítě, ale ukázalo se, že je to schopná a silná mladá žena. Už dlouho se tajně viděla v siru Sparhawkovi, přestože byl o víc než dvacet let starší, a po jejím uzdravení bylo oznámeno jejich zasnoubení. Po zvolení Dolmanta do úřadu arcipreláta se vzali. Královna si kupodivu podržela svou moc, přestože se musíme domnívat, že na ni má sir Sparhawk velký vliv ve věcech vlády i domácích.

Podíl císaře zemošského na vnitřních záležitostech elénské církve byl pochopitelně casus belli, a armády západní Eosie, vedené církevními rytíři, pochodovaly na východ přes Lamorkand, aby se střetly se zemošskými hordami, čekajícími na hranicích. Začala obávaná druhá zemošská válka. Sir Sparhawk a jeho přátelé však pokračovali na sever, aby se vyhnuli bitevní vřavě, a pak se obrátili na východ, přešli hory v severním Zemochu a nenápadně se dostali do Othova hlavního města Zemoch. Očividně pronásledovali Anniase a Martela.

Ani při největší snaze se císařským agentům na západě nepodařilo zjistit, co přesně se v Zemochu stalo. Je však jisté, že Annias, Martel i Otha zmizeli; jejich úloha v historii je však mizivá. Mnohem důležitější je fakt, že Azash, starší bůh Styrika a síla, která podporovala Othu a jeho Zemochy, se také ztratil, a to je nepochybně práce sira Sparhawka. Musíme připustit, že úroveň magie použité v Zemochu byla mimo naše chápání a že sir Sparhawk vládne silami, jaké nikdy žádný smrtelník neměl. Důkazem rozměrů násilí, k němuž ve střetu došlo, budiž fakt, že město Zemoch bylo během diskuze zcela zničeno.

Styrik Zalasta měl evidentně pravdu. Sir Sparhawk, manžel královny Ehlany, byl jediný člověk na světě, který mohl vyřešit krizi v Tamuli. Sir Sparhawk naneštěstí nebyl občanem Tamulského císařství, a proto ho císař nemohl povolat do hlavního města Matherion. Vláda Jeho Výsosti byla postavena před složité dilema.

Císař neměl nad Sparhawkem žádnou moc a žádat o něco muže, který měl stejné postavení jako prostý občan, by bylo nemyslitelné ponížení.

Situace v říši se den ode dne zhoršovala a zásah sira Sparhawka jsme potřebovali stále naléhavěji. Stejně naléhavá byla nutnost zachovat císařovu důstojnost.

Řešení nakonec navrhl první tajemník Oscagne, nejlepší diplomat úřadu zahraničních věcí. Brilantní diplomatický manévr Jeho Excelence podrobněji probereme v následující kapitole.

 

Část první

Eosie

Kapitola první

Začínalo jaro a déšť s sebou ještě přinášel zbytky zimního chladu.

Z noční oblohy se snášel jemný stříbřitý deštík a zahaloval cimmurské hranaté strážní věže. Kapky syčely v pochodních po stranách široké brány a kameny na silnici se černě leskly. K městu mířil osamělý jezdec. Byl zabalený v těžkém cestovním plášti a jel na vysokém chlupatém grošákovi s dlouhým nosem a prázdným zákeřným pohledem. Jezdec byl velký, jako bývají lidé se silnými těžkými kostmi a provazovitými šlachami místo masa. Měl černé hrubé vlasy a kdysi zlomený nos. Seděl na koni uvolněně, ale neztrácel zvláštní ostražitost, typickou pro cvičené válečníky.

Když zastavil v kruhu narudlého světla u východní brány, grošák ze sebe setřásl vodu.

Ze strážního domu vylezl vousatý strážný ve zrezivělém brnění a helmě a zeleném plášti, ležérně přehozeném přes jedno rameno, a tázavě se na jezdce podíval.

Mírně se při tom kymácel.

„Jenom projíždím, sousede,“ řekl vysoký muž tiše a poodrhnul si kapuci pláště.

„Aha,“ pravil strážný, „to jste vy, princi Sparhawku. Nepoznal jsem vás. Vítejte doma.“

„Děkuji,“ odvětil Sparhawk. Cítil z mužova dechu laciné víno.

„Mám poslat zprávu do paláce, že jste dorazil, Výsosti?“

„Ne. Nech je spát. Umím si koně odsedlat sám.“ Sparhawk nesnášel ceremonie, obzvlášť pozdě v noci. Sehnul se a podal strážnému malou minci. „Vrať se dovnitř, sousede. Když budeš stát na dešti, nastydneš.“ Pobídl koně a projel bránou.

Za městskou bránou se rozkládala chudá čtvrť s omšelými polorozpadlými domky, natěsnanými na sobě. Druhá patra se nakláněla nad mokrými ulicemi plnými odpadků. Sparhawk projel úzkou dlážděnou ulicí. Klapot ocelových podkov se rozléhal mezi domy. Noc s sebou přinesla vítr a vývěsní štíty nad pečlivě zabedněnými obchody v přízemí se houpaly na vrzajících rezavých hácích.

Z uličky vylezl pes, a protože neměl zřejmě nic lepšího na práci, začal důležitě štěkat. Sparhawkův kůň mírně otočil hlavu a věnoval mokrému čoklovi dlouhý chladný pohled, který věstil smrt. Hloupé psisko přestalo štěkat, stáhlo krysí ocas mezi nohy a přikrčilo se. Kůň po něm vyjel, pes zakňučel, vyjekl, otočil se a utekl.

Sparhawkův kůň opovržlivě frkl.

„Dělá ti to dobře, Farane?“ zeptal se Sparhawk grošáka.

Faran zahýbal ušima.

„Můžeme pokračovat?“

Na křižovatce neklidně plápolala pochodeň a v její načervenalé záři stála mladá, baculatá a úplně promáčená děvka v levných odraných šatech. Tvářila se rezignovaně, tmavé vlasy se jí lepily na hlavu a po tvářích jí stékala růž.

„Proč tu stojíš v tom dešti, Naween?“ zeptal se jí Sparhawk a zastavil koně.

„Čekala jsem na tebe, Sparhawku,“ pravila dívka čtverácky a upřela na něj drzý pohled.

„Nebo na někoho jiného?“

„Jistě. Jsem profesionálka, Sparhawku, ale pořád ti hodně dlužím. Nemohli bychom se už vyrovnat?“

Sparhawk otázku ignoroval. „Proč jsi na ulici?“

„Pohádali jsme se se Shandou,“ pokrčila rameny. „Rozhodla jsem se, že si půjdu po svém.“

„Nejsi dost zkažená, aby sis mohla vydělávat na ulici, Naween.“ Sparhawk sáhl do váčku na boku, vylovil pár mincí a dal jí je. „Tu máš. Najmi si pokoj někde v hospodě a pár dní tam zůstaň. Promluvím si s Platimem a uvidíme, jestli by pro tebe něco neměl.“

Dívka přimhouřila oči. „To nemusíš, Sparhawku. Umím se o sebe postarat.“

„Samozřejmě. Proto stojíš venku v dešti. Prostě mě poslechni, Naween. Na hádku je moc pozdě a moc mokro.“

„Teď už ti dlužím dvakrát, Sparhawku. Víš určitě, že…?“ nedokončila větu.

„Docela určitě, sestřičko. Jako bys nevěděla, že jsem teď ženatý.“

„No a?“

„Nic. Běž se někam schovat.“ Sparhawk pokračoval dál a vrtěl přitom hlavou.

Měl Naween rád, ale ona se o sebe naprosto nedokázala postarat.

Projel přes tiché náměstí. Všechny obchody a stánky byly zavřené, dnes večer venku skoro nikdo nechodil a stejně by nebyly tržby. V myšlenkách se zatoulal před uplynulý měsíc a půl. V Lamorkandu s ním nikdo nechtěl mluvit. Arciprelát Dolmant byl moudrý muž, zběhlý v doktríně a církevní politice, ale bohužel netušil nic o tom, jak smýšlejí prostí lidé. Sparhawk se mu trpělivě snažil vysvětlit, že nemá cenu posílat pro informace církevního rytíře, ale Dolmant na tom trval a Sparhawk ho musel poslechnout. Kvůli tomu promarnil šest týdnů v ošklivých městech jižního Lamorkandu, kde se s ním nikdo nechtěl bavit o čemkoli vážnějším než o počasí.

A jako by toho nebylo dost, Dolmant ze své vlastní chyby vinil jeho.

Vjel do temné postranní uličky, kde voda z okapů jednotvárně kapala na dlažbu, a všiml si, jak Faran napnul svaly.

„Promiň,“ zašeptal, „nedával jsem pozor.“ Někdo ho sledoval a Sparhawk cítil nepřátelství, které varovalo jeho koně. Faran byl válečný kůň a cit pro nepřátelství měl zřejmě přímo v krvi. Sparhawk zamumlal rychlé kouzlo ve styričtině a pod pláštěm nenápadně provedl příslušná gesta. Opatrně kouzlo vypustil, aby na sebe neznámého neupozornil.

Nepřítel nebyl Elén. Sparhawk to hned poznal. Zkoumal dál. Potom se zamračil. Bylo jich víc, a nebyli to ani Styrikové. Stáhl své myšlenky zpět a pasivně čekal, až se o jejich identitě dozví něco víc.

Náhle si s hrůzou uvědomil, že to nejsou lidé. Poposedl v sedle a sjel rukou k jílci meče.

Pak se pronásledovatelé ztratili a Faran se otřásl úlevou. Otočil ošklivou tlamu na svého jezdce a věnoval mu podezřívavý pohled.

„Neptej se mě, Farane,“ řekl mu Sparhawk. „Já také nevím.“

Což nebyla tak docela pravda. Dotyk cizích myslí v temnotě mu něco vzdáleně připomněl a postavil před něj otázky, kterými se vůbec nechtěl zabývat.

* * *

U palácové brány se zastavil jen na chvíli, aby přísně nakázal vojákům, že nesmějí vzbudit celý palác, a potom vjel na nádvoří, kde sesedl.

Ze stáje vyšel do deště mladý muž. „Proč jsi nám nevzkázal, že se vracíš, Sparhawku?“ zeptal se velice tiše.

„Protože nemám rád ceremonie a divoké oslavy uprostřed noci,“ odpověděl Sparhawk svému panošovi a stáhl si kapuci. „Proč jsi ještě vzhůru? Slíbil jsem tvé matce, že na tebe dohlédnu, abys měl dost odpočinku. Budu mít kvůli tobě potíže, Khalade.“

„Snažíš se být vtipný?“ zeptal se Khalad chraplavým, nevlídným hlasem a převzal Faranovy otěže. „Pojď dovnitř, Sparhawku. Jestli budeš stát na dešti, zrezneš.“

„Jsi stejně příšerný jako tvůj otec.“

„Je to náš rodinný rys.“ Khalad odvedl prince a jeho nevrlého válečného koně do stáje, kde voněla sláma a dvě lucerny vydávaly zlaté světlo. Khalad byl urostlý, měl hrubé černé vlasy a krátce zastřiženou černou bradku. Nosil těsné černé kožené kalhoty, boty a vestu bez rukávů, která mu odhalovala ramena a ruce. Na opasku mu visela těžká dýka a zápěstí mu obepínaly ocelové manžety.

Byl vzhledem i chováním tolik podobný svému otci, že Sparhawk opět pocítil krátké bodnutí bolesti.

„Myslel jsem, že Talen přijede s tebou,“ řekl Khalad a začal odsedlávat Farana.

„Nastydl. Jeho matka – a tvoje – rozhodla, že v tomhle počasí nikam nepojede. Nemínil jsem se s nimi hádat.“

„Moudré rozhodnutí,“ pravil Khalad a nepřítomně pleskl přes nos Farana, který se ho pokusil kousnout. „Jak se mají?“

„Vaše matky? Dobře. Aslade se pořád pokouší Elys vykrmit, ale moc se jí to nedaří. Jak jsi zjistil, že jsem ve městě?“

„Jeden z Platimových hrdlořezů tě viděl projíždět branou a poslal zprávu.“

„Mělo mě to napadnout. Nevzbudil jsi moji ženu, že ne?“

„Těžko bych mohl, když před jejími dveřmi stojí Mirtai. Dej mi ten mokrý plášť, můj pane. Pověsím ho do kuchyně, aby uschl.“

Sparhawk něco zamručel a sundal si promáčený plášť.

„Kroužkovou košili taky, Sparhawku,“ dodal Khalad, „než zrezne úplně.“

Sparhawk přikývl, odepnul si meč a začal si stahovat kroužkovou košili.

„Jak pokračuje učení?“

Khalad nespokojeně zamlaskal. „Nenaučil jsem se zatím nic, co bych už nevěděl. Můj otec byl mnohem lepší učitel než ti v kapitule. Ten tvůj nápad prostě nefunguje, Sparhawku. Ostatní novicové jsou všichni šlechtici, a když jsme s bratry na cvičišti lepší, mají na nás vztek. Jen si děláme spoustu nepřátel.“ Zvedl z Faranova hřbetu sedlo a odložil ho na přepážku vedlejšího stání. Na chvíli položil ruku na hřebcova záda, pak se sehnul, zvedl hrst slámy a začal ho čistit.

„Vzbuď některého čeledína, ať to udělá,“ zarazil ho Sparhawk. „Je v kuchyni ještě někdo vzhůru?“

„Myslím, že pekaři už vstali.“

„Ať mi někdo připraví něco k jídlu. Od oběda uplynulo hodně času.“

„Dobře. Co ti v Chyrellu tak dlouho trvalo?“

„Udělal jsem si malý výlet do Lamorkandu. Občanská válka se tam vymyká z rukou a arciprelát chtěl, abych se tam trochu porozhlédl.“

„Měl jsi poslat zprávu své ženě. Už se chystala poslat Mirtai, aby tě našla.“ Khalad se zazubil. „Myslím, že si zase něco vyslechneš, Sparhawku.“

„O tom nepochybuji. Je tu Kalten?“

Khalad přikývl. „Je tu lepší jídlo a nemusí se tu třikrát denně modlit. Kromě toho mám pocit, že se mu zalíbila jedna z komorných.“

„To by mě nepřekvapilo. Stragen je tu také?“

„Ne. Musel kvůli něčemu zpátky do Emsatu.“

„Tak vzbuď Kaltena. Ať se k nám přidá v kuchyni. Chci s ním mluvit. Za chvíli přijdu. Nejdřív se dojdu umýt.“

„Nebude teplá voda, v noci se oheň neudržuje.“

„Jsme vojáci boží, Khalade. Čeká se od nás, že budeme výjimečně odvážní.“

„Zkusím si to zapamatovat, můj pane.“

Voda v umývárně opravdu nebyla moc teplá, takže se tam Sparhawk zbytečně nezdržoval. Zabalil se do měkkého bílého pláště a šel ztemnělými chodbami paláce do kuchyně, kde na něj čekal Khalad a ospalý Kalten.

„Buď pozdraven, vznešený princi,“ pronesl Kalten suše. Siru Kaltenovi se probuzení uprostřed noci očividně příliš nezamlouvalo.

„Buď pozdraven, vznešený příteli z dětství vznešeného prince,“ odvětil Sparhawk.

„Tomu říkám příšerný titul,“ odpověděl Kalten kysele. „Co mi chceš tak důležitého, že to nepočká do rána?“

Sparhawk se posadil k jednomu stolu a pekař pokrytý bílými skvrnami před něj postavil tác s pečeným hovězím a horkým bochníkem chleba, právě vytaženým z pece.

„Díky, sousede,“ poděkoval mu Sparhawk.

„Kde jsi byl, Sparhawku?“ zeptal se Kalten a posadil se ke stolu proti svému příteli. V jedné ruce držel láhev vína a ve druhé plechový hrnek.

„Sarathi mě poslal do Lamorkandu,“ odpověděl Sparhawk a utrhl si z bochníku kus chleba.

„Tvoje žena obrátila palác vzhůru nohama.“

„Je hezké, že o mě má starost.“

„Pro nás to moc hezké nebylo. Co Dolmant potřeboval v Lamorkandu?“

„Informace. Některým hlášením, která dostával, tak úplně nevěřil.“

„Čemu nevěřil? Lamorkové se prostě oddávají své národní kratochvíli – občanské válce.“

„Tentokrát to vypadá, že tam něco nehraje. Pamatuješ si hraběte Gerricha?“

„Toho, který nás nechal obklíčit na zámku barona Alstroma? Osobně jsem ho nepotkal, ale jeho jméno je mi povědomé.“

„Vypadá to, že má prsty ve sporech v západním Lamorkandu a skoro všichni místní věří, že se mu zachtělo trůnu.“

„No a?“ Kalten si nabídl kus Sparhawkova bochníku. „Všichni lamorkandští baroni by se rádi viděli na trůnu. Proč to Dolmanta najednou tak zajímá?“

„Gerrich navazuje spojenectví za hranicemi Lamorkandu. Někteří z baronů z hranic s Pelosií jsou víceméně nezávislí na králi Sarosovi.“

„V Pelosii jsou všichni nezávislí na Sarosovi. Saros ani není král. Pořád se jen modlí.“

„Od božího vojáka to zní dost divně,“ zamumlal Khalad.

„Musíš brát v úvahu i takové věci,“ poučil ho Kalten. „Z nadměrného modlení měkne mozek.“

„Každopádně,“ pokračoval Sparhawk, „jestli se Gerrichovi podaří vtáhnout pelosijské barony do hry o trůn krále Friedahla, bude muset Friedahl Pelosii vyhlásit válku. Církev už vede válku v Rendoru a Dolmantovi se představa druhé fronty příliš nezamlouvá.“ Na chvíli se odmlčel. „Ale narazil jsem ještě na něco jiného,“ dodal. „Vyslechl jsem rozhovor, který jsem slyšet neměl. Objevilo se v něm jméno Drychtnath. Víte o něm něco?“

Kalten pokrčil rameny. „Byl to národní hrdina Lamorků před nějakými třemi nebo čtyřmi tisíci lety. Říká se, že byl dvanáct stop vysoký, k snídani snědl každé ráno vola a vypil sud medoviny. Prý dokázal rozbíjet skály tím, že se na ně zamračil, a když natáhl ruku, zastavil slunce. Nicméně ty příběhy jsou možná trochu přehnané.“

„Velmi vtipné. V té skupině, kterou jsem vyslechl, si říkali, že se Drychtnath vrátil.“

„To by byl od něj podařený kousek. Podle toho, co vím, ho zabil jeho nejbližší přítel. Bodl ho do zad a pak mu kopím proklál srdce. Víš, jací Lamorkové jsou.“

„Divné jméno,“ podotkl Khalad. „Co znamená?“

„Drychtnath?“ Kalten se podrbal na hlavě. „Nejspíš něco hrůzostrašného.

Lamorské matky svým dětem takové věci dělají.“ Vypil hrnek a obrátil nad ním láhev. Vyteklo pár kapek. „Budeme tu dlouho?“ zeptal se. „Jestli tu budeme sedět celou noc, dojdu si pro další víno. Ale abych byl upřímný, Sparhawku, raději bych se vrátil do své vyhřáté postele.“

„A k tvé rozehřáté komorné?“ dodal Khalad.

„Je osamělá,“ pokrčil Kalten rameny. Potom se zatvářil vážně. „Jestli Lamorkové zase začínají mluvit o Drychtnathovi, znamená to, že se začínají cítit trochu stísněně. Drychtnath chtěl ovládnout svět, a kdykoli Lamorkové začnou opakovat jeho jméno, znamená to, že se začínají rozhlížet po trochu širším prostoru.“

Sparhawk odsunul talíř.

„Je pozdě, teď už se tím nebudeme trápit. Vrať se do postele, Kaltene. Ty také, Khalade. Promluvíme si o tom zítra. Měl bych vykonat zdvořilostní návštěvu u své ženy,“ řekl a vstal.

„To je všechno?“ podivil se Kalten. „Zdvořilostní návštěvu?“

„Zdvořilost má mnoho tváří, Kaltene.“

Palácové chodby jen tlumeně ozařovaly svíce, rozestavěné daleko od sebe.

Sparhawk tiše prošel kolem trůnního sálu ke královským pokojům. Mirtai jako obvykle podřimovala na židli vedle dveří. Sparhawk se zastavil a chvíli si tamulskou obryni prohlížel. Když měla obličej takhle uvolněný, byla neuvěřitelně krásná. Její kůže se ve světle svíce zlatě leskla a řasy měla tak dlouhé, že se dotýkaly tváří. Meč měla položený na klíně a rukou lehce svírala jílec.

„Nesnaž se kolem mě proplížit, Sparhawku,“ řekla, aniž by otevřela oči.

„Jak víš, že jsem to já?“

„Cítím tě. Vy Eléni pořád zapomínáte, že máte nosy.“

„Jak bys mě mohla cítit? Právě jsem se umyl.“

„Vím. Toho jsem si také všimla. Měl sis dát na čas a trochu si vodu ohřát.“

„Občas mě udivuješ, víš to?“

„Není těžké tě udivit, Sparhawku.“ Otevřela oči. „Kde ses toulal? Ehlana už byla úplně zoufalá.“

„Jak je jí teď?“

„Pořád stejně. Copak ji nikdy nenecháš vyrůst? Už mě nebaví být majetkem dítěte.“ Mirtai se pořád viděla jako otrokyně, majetek královny Ehlany. To jí ovšem nebránilo, aby nevládla královské rodině Elénie železnou pěstí a nerozhodovala, co je pro ni dobré a co ne. Velice rychle zmařila všechny královniny pokusy emancipovat ji se slovy, že je Atanka z Tamuli a její rasa se pro svobodu nehodí. Sparhawk s ní rozhodně souhlasil, protože si byl jistý, že kdyby Mirtai směla následovat své instinkty, dokázala by v krátké době vylidnit několik větších měst.

Mirtai elegantně vstala. Byla o dobré čtyři palce vyšší než Sparhawk, kterého se opět zmocnil podivný pocit, že se zmenšuje.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ zeptala se.

„Musel jsem jet do Lamorkandu.“

„Byl to tvůj nápad? Nebo někoho jiného?“

„Poslal mě tam Dolmant.“

„Vysvětli to Ehlaně hned na začátku. Když si bude myslet, že jsi tam jel sám od sebe, budete se hádat celé týdny a mně to leze na nervy.“ Vytáhla klíč od královské komnaty a věnovala mu přímý pohled. „Buď k ní hodně pozorný, Sparhawku. Hodně jsi jí chyběl a bude potřebovat nějaký hmatatelný důkaz tvé náklonnosti. A nezapomeňte zajistit dveře do ložnice. Tvoje dcera je na některé věci ještě moc malá.“ Odemkla dveře.

„Mirtai, je opravdu nutné, abys nás každou noc zamykala?“

„Ano, je. Nemohla bych usnout, kdybych si nebyla jistá, že se nikdo z vás nepotuluje po hradě.“

Sparhawk vzdychl. „Ještě něco,“ dodal. „V Chyrellu byl Kring. Řekl bych, že se tu během několika dnů objeví, aby tě zase požádal o ruku.“

„Už je na čase,“ usmála se Mirtai. „Od posledního pokusu uplynuly tři měsíce.

Už jsem začínala mít podezření, že mě přestal milovat.“

„Přijmeš někdy jeho nabídku?“

„Uvidíme. Běž vzbudit svou ženu, Sparhawku. Ráno tě pustím ven.“ Jemně ho prostrčila dveřmi a zamkla za ním. Sparhawkova dcera, princezna Danae, ležela stočená do klubíčka ve velkém křesle u ohně. Danae už bylo šest let. Měla velmi tmavé vlasy a pleť bílou jako mléko, obrovské tmavé oči a malé růžové rtíky. Chovala se jako mladá dáma, velice vážně a dospěle. Přesto ji všude doprovázelo otlučené a otrhané hadrové zvířátko Rollo. Rolla princezna Danae podědila po matce.

Na nohách měla Danae jako obvykle zelené skvrny od trávy.

„Jdeš pozdě, Sparhawku,“ přivítala otce úsečně.

„Danae,“ odpověděl Sparhawk, „víš, že bys mi neměla říkat jménem. Kdyby tě slyšela máma, začala by se vyptávat.“

„Spí,“ pokrčila Danae rameny.

„Víš to jistě?“

Děvčátko mu věnovalo ostrý pohled. „Samozřejmě. Nechci udělat žádné chyby. Už jsem to takhle udělala mockrát. Kde jsi byl?“

„Musel jsem jet do Lamorkandu.“

„Nenapadlo tě poslat mámě vzkaz? Posledních několik týdnů se s ní absolutně nedalo vydržet.“

„Já vím. Už mi to řeklo hodně lidí. Netušil jsem, že budu pryč tak dlouho. Jsem rád, že jsi vzhůru. Možná bys mi mohla s něčím pomoct.“

„Popřemýšlím o tom – když se budeš chovat hezky.“

„Nech toho. Co víš o Drychtnathovi?“

„Byl to barbar, ale vzhledem k tomu, že to byl Elén, je to normální, řekla bych.“

„Máš předsudky.“

„Nikdo není dokonalý. Proč tě najednou zajímá tak dávná historie?“

„V Lamorkandu se povídá, že Drychtnath se vrátil. Lamorkandští brousí meče a tváří se u toho povzneseně. Co to znamená?“

„Drychtnath byl před několika tisíciletími jejich král. To bylo krátce poté, kdy jste vy Eléni objevili oheň a vylezli z jeskyní.“

„Nech toho.“

„Ano, tatínku. Drychtnath přinutil Lamorky jakž takž se sjednotit a pak je vyslal dobývat svět. Na Lamorky udělal obrovský dojem. Uctíval ovšem staré lamorské bohy a elénské církvi se představa pohana sedícího na trůně vládce celého světa příliš nelíbila. Nechala ho proto zavraždit.“

„To by církev neudělala,“ opáčil Sparhawk suše.

„Chtěl jsi slyšet, jak to bylo? Nebo chceš vést teologickou hádku? Když Drychtnath zemřel, lamorští kněží vyvrhli pár kuřat a prohrábli se vnitřnostmi, aby z nich vyčetli budoucnost. To je opravdu odporný zvyk, Sparhawku. Nechutný.“ Otřásla se.

„Na mě nekoukej. Já jsem si ho nevymyslel.“

„Ti ‚věštci‘, jak se jim říká, prohlásili, že Drychtnath se jednoho dne vrátí, aby dokončil své dílo a dovedl Lamorky k nadvládě nad celým světem.“

„Chceš říct, že oni tomu opravdu věří?“

„Kdysi tomu věřili.“

„Donesly se mi zvěsti, že někteří se zase vrací k uctívání starých pohanských bohů.“

„To se dalo čekat. Když Lamork začne přemýšlet o Drychtnathovi, automaticky vytáhne ze skříně staré bohy. To je tak pošetilé. Copak není dost skutečných bohů?“

„Takže staří lamorští bohové nejsou skuteční?“

„Jistěže nejsou. Kam jsi dal rozum, Sparhawku?“

„Trollí bohové jsou skuteční. Jaký je mezi nimi rozdíl?“

„Velký, tati. Každé dítě to ví.“

„Proč se prostě nespokojím s tvým slovem? A proč se nevrátíš do postele?“

„Protože jsi mi ještě nedal pusu.“

„Omlouvám se. Myslel jsem na něco jiného.“

„Nezapomínej na důležité věci, Sparhawku. Chceš abych ti uchřadla?“

„Jistěže nechci.“

„Tak mi dej pusu.“

Sparhawk ji políbil. Voněla trávou a stromy, jako vždycky.

„Umyj si nohy,“ přikázal jí.

„A safra.“

„Chceš snad celý týden vysvětlovat matce, kde jsi přišla k těm skvrnám od trávy?“

„To je všechno?“ zaprotestovala. „Jedna skrovná hubička a pokárání, že mám špinavé nohy?“

Sparhawk se zasmál, zvedl ji a dal jí další pusu a pak ještě. Nakonec ji postavil na zem. „A teď utíkej.“

Danae trochu našpulila rty a pak vzdychla. Vyrazila k ložnici a za sebou táhla Rolla za jednu zadní nohu. „Nech mámu taky trochu vyspat,“ řekla ještě přes rameno, „a snažte se prosím být trochu potichu. Musíte vždycky nadělat tolik rámusu?“

Vrhla přes rameno rozpustilý pohled. „Proč jsi tak červený?“ zeptala se nevinně.

Potom se zasmála, vstoupila do svého pokoje a zavřela za sebou dveře.

Sparhawk netušil, jestli jeho dcera chápe skutečný smysl svých poznámek, byl si však jistý, že aspoň jedna část její podivně vrstvené osobnosti jim rozumí velice dobře. Ujistil se, že západka na jejích dveřích je zavřená, a pak odešel do ložnice, ve které spal se svou ženou. Zavřel za sebou a zaklapl západku.

V krbu už žhnuly jen uhlíky, ale vydávaly ještě dost světla, aby Sparhawk viděl mladou ženu, která se stala středem jeho života. Světle plavé kadeře měla rozprostřené na polštáři a ve spánku vypadala velmi mladá a zranitelná. Stál u nohou postele a prohlížel si ji. V jejím obličeji ještě pořád viděl stopy malé holčičky, kterou kdysi trénoval a učil. Vzdychl. Ta vzpomínka v něm vždycky probouzela melancholickou náladu, protože ho upozornila na to, že je na ni opravdu moc starý.

Ehlana by potřebovala mladšího muže, někoho méně onošeného a rozhodně hezčího. Napadlo ho, kde asi udělal chybu, kvůli které se do něj Ehlana zamilovala tak, že ji ani nenapadlo hledat někoho jiného. Nejspíš to bylo něco nenápadného, bezvýznamného. Kdo ví, jaký vliv může mít i to nejmenší gesto na jiné?

„Vím, že tam jsi, Sparhawku,“ řekla Ehlana, aniž by otevřela oči. Znělo to malinko rozzlobeně.

„Užíval jsem si krásný výhled.“ Lehký tón by možná mohl nadcházející nepříjemné chvíle odvrátit, ale moc v to nedoufal.

Královna otevřela šedé oči. „Pojď sem,“ poručila a natáhla k němu ruce.

„Vždycky jsem byl nejoddanější služebník Vaší Výsosti.“ Zazubil se na ni a popošel k boku postele.

„Skutečně?“ odpověděla, ovinula paže kolem jeho krku a políbila ho. Sparhawk jí polibek oplatil a chvíli v tom pokračovali.

„Myslíš, že bychom si mohli hubování nechat na ráno, lásko?“ zeptal se. „Jsem dost unavený. Co kdybychom si teď odbyli líbání a ty ostatní věci, a vynadat mi můžeš později.“

„Abych mezitím změkla? To by se ti líbilo. Šetřila jsem si na tuhle chvíli spoustu věcí, které ti řeknu.“

„Dokážu si to představit. Dolmant mě poslal do Lamorkandu, abych se na něco podíval. Trvalo mi to trochu déle, než jsem si představoval.“

„To není fér, Sparhawku,“ obvinila ho.

„Nerozumím ti.“

„To jsi ještě neměl říkat. Měl jsi čekat, až budu požadovat vysvětlení, a pak mi ho teprve dát. Teď jsi to zkazil.“

„Dokážeš mi odpustit?“ Sparhawk nasadil kajícný výraz a políbil ji na krk. Už věděl, že jeho žena tyhle malé hry zbožňuje.

Ehlana se zasmála a políbila ho. „Rozmyslím si to.“ Sparhawk si pomyslel, že ženská část jeho rodiny je hodně přítulná. „No dobře,“ řekla, „když už jsi to zkazil, tak mi můžeš rovnou říct, co jsi tam dělal a proč jsi mi neposlal zprávu, že se zdržíš.“

„Politika, lásko. Znáš Dolmanta. Lamorkand je na pokraji výbuchu. Sarathi chtěl profesionální posouzení, ale nepřál si, aby se vědělo, že jsem přijel na něčí příkaz. Nechtěl, aby se o tom cokoli povídalo.“

„Myslím, že je načase, abych si se ctěným arciprelátem promluvila,“ řekla Ehlana. „Zřejmě zapomíná, kdo jsem.“

„Nedoporučoval bych to, Ehlano.“

„Nebudu se s ním hádat, miláčku. Jenom mu připomenu, že by měl dbát na slušné chování. Než začne mému manželovi něco rozkazovat, musí se zeptat. Trochu už mě jeho císařské arciprelátstvo nebaví, tak ho naučím slušnému chování.“

„Mohl bych se dívat? To bude určitě úžasný rozhovor.“

„Sparhawku,“ podívala se na něj Ehlana přísně, „jestli se chceš vyhnout oficiálnímu pokárání, budeš muset urychleně podniknout kroky, kterými by sis mě udobřil.“

„Právě jsem se k tomu dostával,“ odpověděl Sparhawk a objal ji pevněji.

„Ale že ti to trvalo,“ vydechla Ehlana.

* * *

Bylo o něco později a mrzutost elénské královny se skoro rozplynula. „Co jsi zjistil v Lamorkandu, Sparhawku?“ zeptala se a ospale se protáhla. Nikdy nepřestávala tak úplně myslet na politiku.

„V západním Lamorkandu to vře. Mají tam hraběte – jmenuje se Gerich. Byl spolu s Martelem namočený v jednom z těch složitých plánů, které měly během voleb držet vojenské řády dál od Chyrellu.“

„To o jeho charakteru hodně vypovídá.“

„Možná, ale Martel uměl velice dobře manipulovat lidmi. Vyprovokoval malou válku mezi Gerrichem a bratrem patriarchy Ortzela. Tažení ovšem hraběti trochu rozšířilo obzory. Začal pošilhávat po trůnu.“

„Chudák Freddie,“ vzdychla Ehlana. Král Friedahl z Lamorkandu byl její vzdálený bratranec. „Neměl jsi mi dávat jeho trůn. Proč by to ale mělo zajímat církev?

Freddie má armádu dost velkou na to, aby si poradila s jedním ambicióznějším hrabětem.“

„Není to tak jednoduché, lásko. Gerrich uzavíral spojenectví s několika dalšími šlechtici ze západního Lamorkandu. Dal dohromady armádu skoro tak velkou jako královu, a jednal s pelosijskými barony z okolí jezera Venue.“

„S těmi loupežníky,“ pronesla Ehlana opovržlivě. „Ty si může koupit každý.“

„Jsi v politických poměrech tamního kraje dobře zběhlá, Ehlano.“

„V podstatě musím, Sparhawku. Pelosia sousedí s našimi severovýchodními hranicemi. Ohrožuje nás to nějak?“

„Zatím ne. Gerricha zajímá hlavní město na východě.“

„Možná bych měla Freddiemu nabídnout spojenectví,“ zamyslela se královna.

„Kdyby vypukla válka, mohla bych si ukousnout pěkný kousek jihozápadní Pelosie.“

„Dostáváme teritoriální choutky, Vaše Veličenstvo?“

„Dnes ne, Sparhawku,“ odpověděla. „Dnes mě zajímají jiné věci.“ Znovu se po něm natáhla.

* * *

Bylo ještě o něco později, skoro svítalo. Ehlanin pravidelný dech Sparhawkovi prozradil, že královna spí. Vylezl z postele a šel k oknu. Léta vojenského výcviku mu kázala každé ráno před úsvitem zkontrolovat počasí.

Déšť polevil, ale místo něj začal foukat vítr. Byl začátek jara a ještě několik týdnů se nedalo čekat pěkné počasí. Sparhawk byl rád, že už je doma, protože probouzející se den nevypadal moc slibně. Zadíval se na pochodně, jejichž plameny se míhaly ve větru na nádvoří.

Jeho myšlenky, jak měly za špatného počasí ve zvyku, se zatoulaly zpět k létům, která strávil v prosluněném městě Jirochu na suchém severním pobřeží Rendoru. Ženy, zahalené v černých šatech a závojích, chodily v ocelově šedých ránech ke studni, a jedna z nich, Illias, trávila jeho noci tím, čemu říkala láska. Noc v Cipprii, kdy ho Martelovi vrahové málem připravili o život, si však nepamatoval.

S Martelem už si to vyřídil v Azashově chrámu v Zemochu, neměl tedy důvod si pamatovat ani ohradu v Cipprii, ani zvuk klášterních zvonů, které k němu volaly skrz temnotu.

Pořád se nemohl zbavit onoho chvilkového pocitu, že ho někdo sleduje, který ho přepadl v úzké uličce na cestě do paláce. Dělo se něco, čemu nerozuměl, a přál si, aby si o tom co nejdříve mohl promluvit se Sephrenií.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Triton, březen 2018
Vazba: vázaná
Počet stran: 984
Cena: 699 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít