J. R. Ward: Vyvolená

Xcor, vůdce Bandy bastardů, odsouzený za velezradu, jíž se dopustil proti Slepému králi, čelí brutálnímu výslechu a trýznivé smrti z rukou Bratrstva černé dýky. Po životě poznamenaném krutostí a zlými skutky je smířený s osudem vojáka, lituje však jediné věci – ztráty posvátné ženy, která mu nikdy nepatřila: Vyvolené Layly.

 

Layla jediná zná pravdu, která zachrání Xcorovi život. Odhalením jeho oběti a skrytého původu však oba prozradí a zničí vše, co je Layle drahé – včetně role matky jejího milovaného dítěte. Na vážkách mezi láskou a loajalitou musí sebrat veškerou odvahu, aby se postavila proti jediné rodině, kterou má, za jediného muže, jehož kdy bude milovat. A přesto, i kdyby Xcor nějak dosáhl odpuštění, budou se on a Layla muset utkat s ještě větší výzvou: překlenout propast, která dělí jejich světy, aniž by vydláždili cestu do budoucna ještě větší válce, zkáze a smrti.

Do Caldwellu se vrací nebezpečný starý nepřítel, totožnost nového božstva je prozrazena a ve světě Bratrstva černé dýky už nic není jisté ani bezpečné, dokonce ani věrná láska… či osudy, které se dlouho zdály být vytesané do kamene.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

STARÁ ZEMĚ, 1731

Světlo ohně z mělkého ohniště se sápalo na vlhké stěny jeskyně, hrubá skála ronila stíny. Před hliněnou dělohou zuřila ohromná sněhová bouře, skučení zlobného větru se rozléhalo ústím přístřeší a přidávalo se ke křiku ženy na porodním kavalci.

„Je to chlapec,“ lapala po vzduchu mezi stahy. „Muž!“

Nad jejím ležícím, zápolícím tělem se jako kletba tyčil bratr černé dýky Hharm a nijak se netrápil její bolestí.

„To se brzy dozvíme.“

„Stanu se tvou družkou. Slíbils…“

Slova jí uvízla v hrdle a obličej se ohavně svraštil, jak se jí útroby sevřely, aby vypudily jeho potomka přímo před očima otce. Hharm uvažoval nad tím, jak je tahle aristokratka v porodních bolestech nepřitažlivá. Nebývala taková, když se s ní poprvé setkal a svedl ji. Tehdy byla spořádaná, oděná v saténu, řádná nádoba pro jeho odkaz s navoněnou pokožkou a lesklými, bujnými vlasy.

Teď? Bylo z ní všeho všudy jen zvíře, zpocené a šlachovité – a proč to trvá tak dlouho? Proces ho nudil, uráželo ho, že jí musí posluhovat. Tohle je práce pro ženy, ne pro válečníka, jako je on.

Ale nepřijme ji za svou družku, dokud nebude muset.

Jestli je to syn, za kterého se modlil? Pak ano, legalizuje dítě prostřednictvím řádného obřadu a dopřeje této ženě status, o němž tvrdí, že na něj má nárok. Pokud ne?

Odejde a ona nic neřekne, protože v očích své vrstvy je zkažená, ztratila čistotu, když bylo zoráno její políčko.

Po pravdě řečeno, Hharm usoudil, že je na čase, aby se usadil. Po staletích hýření a zvráceností na něj začínal doléhat věk a poprvé začal uvažovat o odkazu, který po sobě zanechá. V současnosti měl parchantů habaděj, o plodech svého moudí nevěděl, nezáleželo mu na nich, nikdy se s nimi nestýkal – a velmi dlouho byli jen přijatelným vedlejším produktem, za nějž neodpovídal nikomu a ničemu.

Nyní však… shledal, že touží po řádném rodokmenu.

A také tu byl problém mnoha dluhů z hazardu, které by za něj otec této ženy klidně mohl uhradit – ačkoliv znovu zdůrazňuje, pokud to nebude syn, nespojí se s ní. Není blázen, ani se nebude kurvit za pár grošů. A co víc, existuje nespočet žen z řad glymery , které prahnou po společenském postavení družky člena Bratrstva černé dýky.

Hharm nepřijme žádný závazek, dokud nebude mít mužského potomka, jehož by mohl řádně vychovávat od první noci.

„Ovládej se,“ vyštěkl, když znovu vykřikla, až mu zazvonilo v uších. „Buď zticha.“

Jako ve všem mu však i v tomhle vzdorovala. „Už to bude…! Tvůj syn přichází na svět!“

Košile, kterou měla na sobě, se jí vyhrnula až k úpatí zvětšených prsů, svírala ji zaťatýma rukama, napjaté a zaoblené břicho se nestydatě vystavovalo, hubená a bledá stehna roztažená doširoka. To, co vycházelo z jejího lůna, bylo nechutné; měl to být jemný a půvabný vstup pro přijetí muže, ale teď z toho vytékaly všemožné tekutiny a výměšky, maso napuchlé a znetvořené.

Ne, už nikdy tam nevnikne. Syn nesyn, družka nedružka, tu nechutnost, co teď má před očima, už z paměti nevymaže.

Naštěstí byla dohodnutá spojení mezi aristokraty běžná – ne že by mu vadilo, kdyby nebyla. Její potřeby nejsou nijak důležité.

„Jde k tobě!“ křičela, zakláněla hlavu a prsty škrábala do hlíny pod sebou. „Tvůj syn… Tady ho máš!“

Hharm svraštil čelo a pak vytřeštil oči a rozkročil se. Nemýlila se. Opravdu, z jejího nitra cosi vystupovalo… Bylo to…

Něco odporného. Strašlivého, znetvořeného…

Noha. Je to noha?

„Vyjmi svého syna z mého těla,“ nařizovala mezi těžkým oddechováním. „Vytáhni ho ze mě a přitiskni ho k srdci, věz, že je krví tvé krve!“

Opásaný zbraněmi a výstrojí padl Hharm na kolena, když se objevila druhá nožka.

„Vytáhni ho! Vytáhni ho!“ Krev vytryskla a žena znovu vykřikla a dítě nezměnilo svou pozici. „Pomoz mi! Uvízl!“

Hharm se nepřibližoval k té zápolící ohavnosti a v duchu se ptal, kolik žen, jež oplodnil, tímhle prošlo. Je to vždycky tak nepříjemné, nebo je pouze taková slaboška?

Opravdu, měl ji nechat, ať si to zvládne sama, ale nevěřil jí. Jediná možnost, jak získat jistotu, že jeho dítě je mužského pohlaví, byla přítomnost u porodního lůžka. Jinak by byla klidně schopná vyměnit daleko méně žádoucí dceru za kýženého mužského potomka – z jiného semene.

Byla to koneckonců dojednaná transakce a on velmi dobře věděl, jak snadno se takové věci dají ošidit.

Zvuk, který vzápětí vyšel z ženina hrdla, byl tak hlasitý a trval tak dlouho, až ho to vyrušilo z myšlenek. Pak následovalo hekání, špinavé, zkrvavené ruce ženy sevřely vnitřní strany stehen a táhly je vzhůru a od sebe, aby co nejvíc rozšířily otvor jejího lůna. A právě když už si s jistotou říkal, že umírá, když zvažoval, zda je bude muset oba pohřbít – a rázem usoudil, že ne, protože lesní zvěř ostatky ochotně pozře – dítě poskočilo o kus dál vpřed, protože zdolalo nějakou vnitřní překážku.

A bylo to tam.

Hharm se vrhl vpřed. „Můj syn!“

Bez rozmýšlení vztáhl ruce a popadl kluzké kotníčky. Žilo, dítě silou kopalo, zápolilo se stísněnými prostory porodních cest.

„Pojď ke mně, můj synu,“ nařizoval Hharm a táhl.

Žena se svíjela bolestí, ale on na ni nemyslel. Ruce – maličké, dokonale zformované ručičky – se objevily jako další spolu s kulatým bříškem a hrudníčkem, který i u novorozence sliboval jednou ohromnou šíři.

„Válečník! To je válečník!“ Hharmovi prudce bušilo srdce, vítězosláva mu duněla v uších. „Můj syn ponese mé jméno! Bude se jmenovat Hharm, jako před ním já!“

Žena zvedla hlavu, žíly na krku jí vyvstávaly jako hrubé provazce pod příliš bledou pokožkou. „Stanu se tvou družkou,“ sípala. „Přísahej na to… Přísahej na svou čest, nebo ho v sobě budu držet, dokud nezmodrá a nevstoupí do Stínu.“

Hharm se chladně usmál, vycenil tesáky. A pak vytasil z pouzdra na hrudi jednu černou dýku. Otočil ji hrotem dolů a přiložil k jejímu podbřišku.

„Vykuchám tě docela ochotně jako laň, abych ho osvobodil, nalla .“

„A kdo bude tvého milovaného syna krmit? Tvé sémě nepřežije, když ho nebudu živit.“

Hharm se zamyslel nad běsnící bouří venku. Jak daleko jsou od upířích osad? Jak málo ví o potřebách dítěte?

„Staneš se mým druhem, jak jsi slíbil,“ sténala. „Přísahej!“

Oči měla podlité krví a šílené, dlouhé vlasy zpocené a zcuchané, svým tělem ho už nikdy nevzruší. Její logika ho však zaujala. Ztratit, co chce, tváří v tvář přesně té úmluvě, kterou byl ochoten uzavřít, jenom proto, že ji ona prezentuje jako svou vůli – to nebylo moudré.

„Přísahám,“ zahučel.

Nato znovu zatlačila a ano, teď už jí pomáhal, táhl v rytmu tlačení.

„Už jde… už…“

Dítě vyrazilo ven ve spěchu, vytryskla s ním i tekutina, a když Hharm chytil svého syna do dlaní, poznal nečekanou radost, tak silnou…

Přimhouřil oči, když spočinul zrakem na obličeji dítěte. V domnění, že ho zakrývá jakási membrána nebo něco podobného, přejel dlaní po tváři, v níž se mísila jeho a ženina podoba.

Běda… Nic se tím nezměnilo.

„Co je to za prokletí?“ otázal se. „Co je… tohle za prokletí!“

*

Kapitola první

CALDWELLSKÉ HORY, STÁT NEW YORK,

SOUČASNOST

Bratrstvo černé dýky ho udržovalo naživu, aby ho mohlo zabít.

Vzhledem k počtu Xcorových pozemských skutků, které byly přinejlepším násilné a přinejhorším přímo zvrácené, se zdálo, že takový konec je na místě.

Narodil se za jedné zimní noci, během sněhové bouře, jež vstoupila do dějin. Hluboko ve vlhké a špinavé jeskyni, zatímco se nad Starou zemí proháněly ledové poryvy větru, křičela a krvácela žena, jež ho nosila pod srdcem, aby porodila bratrovi černé dýky Hharmovi syna, jehož od ní požadoval.

Byl zoufale vytoužený.

Dokud nepřišel na svět celý.

A to byl začátek jeho příběhu… který ho nakonec zavedl až sem.

Do jiné jeskyně. Do jiného prosincového večera. A stejně jako když přišel na svět, i teď mu na uvítanou skučel vítr, ačkoliv tentokrát šlo o návrat k vědomí oproti vypuzení do samostatného života, k němuž došlo tehdy.

Stejně jako novorozeně mohl jen pramálo ovládat své tělo. Byl znehybněný, a to by platilo i bez ocelových řetězů a tyčí, které měl zamčené přes hruď, boky, stehna. Přístroje, jež byly v rozporu s rustikálním prostředím, mu pípaly za hlavou a monitorovaly dech, pulz, krevní tlak.

Namáhavě jako nenaolejované soustrojí mu v lebce začínal jaksepatří fungovat mozek, a když se myšlenky konečně shlukly a vytvořily racionální sekvence, vybavil si sérii událostí, v jejichž důsledku se on, vůdce Bastardů, ocitl v zajetí nepřátel: útok zezadu, pád s otřesem mozku, mrtvice nebo něco takového, po čem zůstal upoutaný na lůžko a napojený na přístroje.

Vydaný na milost a spíše nemilost bratrům.

Jednou či dvakrát během zajetí vyplul k hladině vědomí, zaznamenal své věznitele a prostředí této podzemní chodby, ze záhadných důvodů lemované regály s všemožnými nádobami. Návrat k vědomí však nikdy nevydržel dlouho, spojení v jeho duševní aréně se nedalo udržet delší čas.

Tohle procitnutí však bylo jiné. Vnímal posun v myšlení. To, co bylo zraněno, se konečně zahojilo a on se vrátil z mlhavé krajiny ani-života-ani-smrti – a zůstal na straně živých.

„… fakt o strach je Tohr.“

Konec věty, pronesené jakýmsi mužem, pronikl Xcorovi do ucha jako série vibrací, jejichž význam přicházel až opožděně, a zatímco slova doháněla slabiky, stočil za nimi pohled. Dvě po zuby ozbrojené postavy v černém k němu stály zády a on znovu zavřel víčka, protože nechtěl prozradit změnu svého stavu. Jejich totožnost však zaznamenal.

„Ne, ten je v pohodě.“ Ozvalo se slabé škrábnutí a pak k Xcorovi dolehla sytá vůně tabáku. „A jestli ujede, budu tam.“

Hluboký hlas, který promluvil jako první, zněl suše. „Abys našeho bratra zatáhl zpátky do řady – nebo abys mu pomohl tenhle kus flákoty zavraždit?“

Bratr Vishous se zasmál jako sériový vrah. „To si o mně sakra myslíš pěkné věci.“

To je div, že spolu nevycházíme lépe, říkal si Xcor. Tihle muži byli stejně krvežízniví jako on.

Takové spojenectví však nikdy nevznikne. Bratrstvo a Bastardi stáli odjakživa na opačných stranách Wrathova kralování, hranici narýsovala dráha kulky, kterou

Xcor vystřelil do hrdla právoplatného vůdce upíří rasy.

A cenu za velezradu zaplatí tady a už brzy.

Samozřejmě, ironií bylo, že mezitím vstoupila do jeho osudu opačně působící síla a zanesla jeho ctižádost i ohnisko zájmu daleko, předaleko od trůnu. Ne že by o tom Bratrstvo něco vědělo – a ne že by mu na tom záleželo. Kromě záliby ve válčení měli on a bratři ještě jeden základní společný rys: odpouštění je pro slabochy, milosrdenství je čin ubohých, soucit je vlastností žen, nikdy bojovníků.

I kdyby jim bylo známo, že už nechová vůči Wrathovi žádnou nevraživost, nepropustili by ho z důvodů, které si právem vysloužil. A vzhledem k tomu, co všechno se událo, necítil trpkost ani hněv kvůli tomu, co ho čeká.

Taková už je povaha konfliktu.

Pociťoval však smutek – což pro něj bylo něco neznámého.

Z paměti mu vyvstal obraz, který mu bral dech. Byla na něm vysoká, štíhlá žena v bílém rouchu posvátných Vyvolených Stvořitelky. Blond vlasy se jí vlnily přes ramena až k bokům a vlály v mírném vánku a její oči měly barvu nefritu, úsměv se podobal požehnání, jež si ničím nezasloužil.

Vyvolená Layla pro něj všechno změnila, přeměnila Bratrstvo z cíle ve snesitelnou veličinu, z nepřátele v únosného spoluobyvatele světa.

Za ten krátký rok a půl, co ji Xcor znal, ovlivnila jeho černou duši víc než všichni před ním, posunula ho o větší vzdálenost a v kratším čase, než by kdy považoval za možné.

Dhestroyer, Vishousův spolubratr, promluvil znovu. „Abych řekl pravdu, Tohr má pravdu, když chce toho šmejda rozpárat. Zaslouží si to.“

Bratr Vishous zaklel. „To si myslíme všichni. Bude těžké zařídit, aby pro něj nakonec něco zbylo.“

A to je právě rébus, říkal si Xcor za zavřenými víčky. Jediná možná cesta z tohohle smrtícího scénáře je prozradit lásku, kterou našel k ženě, jež mu nepatří, nikdy nepatřila a nikdy patřit nebude.

On by však neobětoval Vyvolenou Laylu nikomu a ničemu.

Ani pro vlastní záchranu.

*

Tohr procházel borovým lesem na hoře Bratrstva, zmrzlá země mu křupala pod bagančaty a mrazivý vítr mu vanul přímo do obličeje. Cítil, jak se mu těsně v patách jako stíny táhnou jeho ztráty, chmurný, truchlivý zástup, hmatatelný jako okovy.

Pocit, že ho pronásledují jeho mrtví, mu připomínal všechny ty paranormální televizní pořady, ty, co se snaží určit, zda duchové skutečně existují. Taková tuna kravin.

Lidská hysterie kolem údajných mlžných entit, vznášejících se nad schodišti a způsobujících vrzání neviditelných kroků ve starých domech, byla náramně typická pro tenhle sebestředný, dramaticky uvažující méněcenný druh. O jednu věc víc, co na nich Tohr nenáviděl.

A jako obvykle byli úplně vedle.

Mrtví vás jednoznačně sakra straší, přejíždějí vám studenými prsty vzpomínek po zátylku, až už se nemůžete rozhodnout, jestli se vám chce řvát, protože se vám po nich stýská… nebo protože chcete, aby vám už dali pokoj.

Stopují vás za noci a plíží se dnem a ponechávají po sobě minové pole spouštěčů smutku.

Patří jim vaše první a poslední myšlenka, jsou filtr, který se snažíte potlačit, neviditelnou bariérou mezi vámi a všemi ostatními.

Někdy k vám dokonce patří i víc než osoby ve vašem životě, jichž se můžete skutečně dotknout a obejmout je.

Takže jo, nikdo nepotřebuje nějaký blbý televizní pořad, aby vám dokazoval, co už víte. I když Tohr našel lásku k jiné ženě, jeho první shellan Wellsie a nenarozený syn, jehož nosila pod srdcem, když ji zabila Vyhlazovací společnost, se od něj nikdy nevzdálili víc než vlastní pokožka.

A teď došlo v domácnosti Bratrstva k dalšímu úmrtí.

Trezova družka Selena odešla do Stínu před pouhými několika měsíci, zemřela na chorobu, která se nedala vyléčit, zmírnit ani pochopit.

Tohr se od té doby pořádně nevyspal.

Znovu se zaměřil na okolní jehličnany, shýbl se, odstrčil z cesty větev a pak obešel padlý kmen. Mohl se do místa určení odhmotnit, ale mozek se mu tak divoce zmítal ve vězení lebky, až pochyboval, že by se dokázal dostatečně soustředit.

Selenina smrt pro něj byla obrovitý spouštěč, událost, týkající se třetích stran, která se však přesto chopila skleněného těžítka jeho mysli a zatřepala jím tak prudce, až vločky sněhu uvnitř něj svištěly na všechny strany a odmítaly se usadit.

Byl dole ve výcvikovém centru, když odešla do Stínu, a okamžik její smrti nebyl tichý. Doprovázel ho zvuk vyrvaný z Trezovy duše, zvukový ekvivalent náhrobku – a ten Tohr dobře znal. Sám ho ze sebe vydal, když se dozvěděl o úmrtí své ženy.

Takže jo, na křídlech bolesti své lásky odplula Selena ze země do Stínu…

Vymanit se z myšlenkové smyčky bylo jako snažit se vytáhnout auto z rokle, vyžadovalo to nesmírné úsilí a pokrok přicházel po centimetrech.

Ale dál lesem, mezi stromy, zimní nocí, drtit všechno pod nohama a za sebou cítit šepot duchů.

Krypta představovala sanctum sanctorum Bratrstva černé dýky: skryté místo, kde probíhalo zasvěcení, konaly se tajné schůze a uchovávaly se tam nádoby zabitých bezduchých. Nalézala se hluboko pod zemí, v labyrintu vytvořeném přírodou, a tradičně sem neměl přístup nikdo, kdo neprošel obřadem a nebyl označkován jako bratr.

Tohle pravidlo se však dalo zmírnit aspoň s ohledem na půlkilometrovou vstupní chodbu.

Když se ocitl u nenápadného vstupu do jeskyně, zastavil se a vnímal, jak se v něm vzdouvá hněv.

Poprvé po celou dobu, co byl bratrem, nebyl vítaný.

A to jen kvůli velezrádci.

Za branou se nalézalo Xcorovo tělo, v polovině chodby lemované policemi, leželo na vozíku, jeho životní sílu monitorovaly a udržovaly v chodu přístroje.

Dokud se neprobudí a nebude ho možné vyslechnout, nesmí Tohr dovnitř.

A jeho bratři mají pravdu, když mu nedůvěřují.

Zavřel oči a v duchu uviděl krále postřeleného do hrdla, znovu prožíval okamžik, kdy Wrathův život odplýval spolu s rudou krví, zase viděl tu scénu, kdy Tohr musel zachránit posledního čistokrevného upíra na planetě, vyříznout mu otvor vpředu na hrdle a zastrčit do jícnu brčko na pití.

Atentát nařídil Xcor. Xcor přikázal jedomu ze svých bojovníků prohnat kuli tělem čestného muže, zosnoval s glymerou svržení právoplatného vůdce – jenže to se tomu šmejdovi nepovedlo. Wrath přežil navzdory pravděpodobnosti a v prvních demokratických volbách v dějinách rasy byl ustanoven vůdcem všech upírů. Toto postavení teď už nezastával na základě svého původu, nýbrž všeobecného konsensu.

Takže si můžeš trhnout nohou, hajzle.

Tohr zaťal pěsti a vůbec nevnímal zavrzání kožených rukavic a tísnivé svírání na hřbetě kloubů. Vnímal jen nenávist tak hlubokou, jako by šlo o smrtelnou chorobu.

Osud uznal za vhodné připravit ho o tři nejbližší. Osud mu ukradl shellan a dítě a pak vzal Trezovi jeho lásku. Chcete mluvit o rovnováze ve vesmíru? Fajn. On také toužil po rovnováze a ta vznikne, teprve až zlomí Xcorovi vaz a vyrve mu ještě teplé srdce z těla.

Je nejvyšší čas, aby ten zdroj všeho zla zmizel z oběhu, a on bude tím, kdo sakra vyrovná skóre.

A čekání už skončilo. I když si vážil svých bratrů, nebude už brzdit. Dnešní noc je pro něj smutným výročím a on dá svému smutku speciální dárek.

Oslava začíná.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Baronet, prosinec 2017
Překlad: Jana Pacnerová
Vazba: vázaná
Počet stran: 520
Cena: 449 Kč

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít