F. Vrbenská, Z. Hloušková (eds.): Žena s drakem

Ukázky z knih / 10.12.2017 /

Přichází Žena s drakem, třetí svazek čtyřdílné antologie českých a slovenských autorek fantastiky. Užijte si opět pestrou paletu všemožných fantastických žánrů a těšte se na zajímavé hrdinky i hrdiny, kteří se vymykají známým klišé a mají schopnost svobodně jednat, chránit i ničit.

Kniha obsahuje 13 povídek, reprezentujících žánrovou pestrost literární fantastiky (klasická/historická/městská/dark fantasy, sci-fi, horor, kyberpunk, arcanepunk aj.). Povídky byly vybrány do třetí knihy tak, aby se koncepčně vázaly k titulní kartě Žena s drakem, tedy aby ukazovaly schopnost hrdinek i hrdinů svobodně jednat, chránit i ničit.

Pro krátké připomenutí – v čem tedy spočívá myšlenka celého projektu Lehké fantazijno? Jde o záměr vydat antologii fantastiky, do níž se zapojí české i slovenské autorky, s cílem sestavit reprezentativní a co nejrozmanitější výbor z díla předních i začínajících spisovatelek fantastiky. A protože každá správná antologie potřebuje nějaký klíč, naše pracuje s motivy tarotových karet.

U Ženy s drakem je to konkrétně karta Nespoutanost, vyobrazená jako žena s drakem. Drak je mytickým tvorem, symbolem ohňového živlu a symbolem moci. Drak nepodléhá žádným dogmatům a pravidlům, jedná svobodně až nespoutaně. Nabývá neomezenou sílu, protože není svázán uměle vytvářenými předsudky a hranicemi, co je možné a co možné není. Umí se proměnit v dravce, má v sobě však i jemnost a lásku. Pro svou nevyzpytatelnost a schopnost ovládat přírodní živly se stává nebezpečným. K jeho vlastnostem patří i soutěživost, nenasytná ctižádost, popudlivost a nesnášenlivost. Draci jsou proto často chápáni jako symbol ničení a chaosu a zobrazováni jako krvelačné bestie, které přináší zkázu, i jako symbol ďábla. V boji s drakem jde však především o moc zvítězit sám nad sebou, nad vlastním egem. Kdo totiž bojuje s drakem, bojuje v podstatě sám se sebou. Kdo se dokáže podívat drakovi do očí, dokáže se podívat do svého svědomí. Drak proniká myslí a duší silnými záblesky osvícení a vynáší na světlo vzpomínky a přání, byť dlouho zapomenuté a dosud skryté. Mnohdy dokáže nahlížet mimo známý čas i prostor. Drak dokáže využívat vesmírnou energii, která krouží kolem nás i v nás. O dracích se také tvrdí, že mají schopnost předvídat budoucnost. Protože oplývají magickými silami, jsou považováni za učitele kouzel a dárce kouzelných mečů. Dračí energie je ohnivá, dokonale probuzená životní síla. Ochraňuje a dává sílu pro změnu a rozhodnost, proto je drak je v některých kulturách vnímán jako ochránce života na zemi. Má údajně schopnost chránit sebe i svůj rod, prokazuje odolnost a věrnost. Drak údajně také přináší štěstí, proto jsou draci v mnoha legendách spojováni s bohatstvím a majetkem.

Povídky:
Petra Neomillnerová: Stín divokého
Zuzana Koubková: Noční můra kněžny Bohunky
Vendula Brunhoferová: Pán pustiny
Kristina Haidingerová: Šelma a ďábel
Jela Abasová: Jedno z tisíc očí
Darth Zira: Není cesty zpět
Dana Krejčová: Kapka krve dračí
Petra Slováková: Trik
Anna Šochová: Jak mizí víly
Tereza Matoušková: Popel a krev
Zuzana Droppová: Kreslo
Petra Machová: Poslední tanec
Edita Dufková: Křížové hřeby

Předmluvu napsal Zdeněk Rampas a doslov Joanna Czaplinská.

Knihu doprovází sada originálních 13 výkladových karet, vytvořených podle jednotlivých povídek a podoby autorek. Velikost karet je 11 x 7 cm.

Autorem originálních ilustrací je hradecký výtvarník, mykolog, publicista a mystifikátor Jaroslav Svoboda. Obálku ilustrovala Jana Maffet Šouflová a opět můžete ve vyobrazení skupiny velmi zvláštních spisovatelek hledat celou řadu skrytých i zjevných vtípků.

 

Křest Ženy s drakem se uskuteční v úterý 12. prosince 2017 od 19 hodin v pražském klubu Mandragora. Pro více informací sledujte událost na Facebooku.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: eFortna, prosinec 2017
Obálka: Jana Šouflová
Vazba: pevná
Počet stran: 352
Cena: 300 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Edita Dufková: Křížové hřeby

Běžel. Běžel nekonečnou plání, temnou, hnědou, tvrdou a zároveň pružnou. Cítil každý dopad bosého chodidla na prohřátou zem, tep svého srdce a rytmus dechu. Zem byla nekonečná, bezbřehá, ztratil se v ní, a přestože běžel, byl stále v jejím středu. Rytmus jeho kroků, dechu i srdce, to vše pomalu splynulo v jediný tón rozechvívající nekonečnou planinu. Zem se chvěla, dychtivě a nedočkavě, a pak vybuchla v šílenství zrození.

Pevnou hnědou půdu náhle prorazila zelená špice, v dunění praskající půdy se hnala stále výš a výš, zatím co další ji ze všech míst následovaly. Všude kolem Moda planina praskala, bortila se a otvírala pod nárazy hladkých stvolů, které se prudce draly k nedosažitelnému cíli oblohy. Slunce zmizelo a on se ocitl ve stínu lesklých zelených kůlů. S vlhkým zvukem se jejich vrcholy jeden po druhém otevíraly a rozvíjely nádherou mladých, štíhlých listů a nakonec zlatistého květu lilie. Postupně a opatrně se okvětní plátky ohýbaly a stáčely, aby odhalily nalité prašníky, až dosud se skrývající v jejich středu.

Zpomalil, teď již jen pomalu procházel dokonalým květinovým lesem. Z vůně květů a vlhkosti rozryté hlíny se ve stínu úzkých listů postupně vytvářela neopakovatelná atmosféra. Nasával ji všemi smysly svého těla, vnímal ji každým pórem nahé kůže.

Čas se mezi zelenými stvoly zastavil, a pak se náhle rozeběhl nenápadným zlatým zábleskem na okraji zorného pole. Modo se zadíval tím směrem, ale nic tam nebylo. Rozeběhl se, a zjevení se opakovalo jinde, blesklo se mezi liliemi a zase se vytratilo. Běžel, prudce měnil směr, utíkal, aniž věděl, co to vlastně stíhá. Hnal ho neurčitý, sílící pocit naléhavosti, který ho tlačil a rostl v něm, dral se na povrch jako výhonky lilií. Řítil se za zlatistým přeludem, a potom ho náhle dostihl.

Mezi silnými, lesklými stvoly květin se vznášel motýl s tělem dívky. Měla jemná, zlatým prachem posypaná křídla a útlé dětské tělo. Tenké pruhy světla jí přebíhaly po pažích, drobných ňadrech, smekávaly se po plochém bříšku k něžnému ochlupení klína, laskaly se s křivkami jejích boků a dotvářely siluety dlouhých nohou. Máchla křídly. Zavanul k němu vzduch plný léta, horké louky a dívčího těla poprášeného pelem lilií. Úsměv na rtech byl prchavější než motýl. Zakmitala křídly a byla pryč.

Jeho mrtvá, jeho zavražděná, dívka, kterou přibil na kříž.

Rozeběhl se, lilie sklonily listy níž a vše jako by potemnělo. Vzduch houstl sladkou vůní a rostoucím očekáváním.

Dostihl ji mezi liliemi, vznášela se nad kyprou zemí a čekala. Byla přesně taková, jakou si ji pamatoval. Prchavý, záhadný úsměv na křehkých rtech, předtím, než je zkřiví bolest a smrt, velké modré oči hledící teskně do daleka a krátké, rozcuchané vlasy.

Proč měla krátké vlasy?

Povzdychla si, a lilie tiše odpověděly, motýlí křídla se v tom zvuku rozplynula a zmizela a bledé dívčí tělo se nesmírně pomalu zhroutilo k zemi. Přiskočil k ní ve snaze ji zadržet, ale cosi ho zpomalilo a mohl jen nekonečně dlouho přihlížet, jak rozpažuje ruce v instinktivním gestu, jak se tíže zmocňuje každého kousku jejího bílého těla, jak otevírá oči a ústa překvapením a potom je přivírá v němé, bolestné odevzdanosti.

Dopadla. Zem se pod ní rozestoupila jako voda, vystříkla a nakonec ji pohltila. Vlhká hnědá prsť se nad ní uzavřela.

Čas se rozeběhl a Modo s ním. Plnou vahou dopadl na mlčenlivou zem, zabořil do vlhké hlíny prsty a rval ji, ryl a drásal, nořil se do ní a tiskl se k ní ve snaze dosáhnout své nedosažitelné. Nic než holé, hrubé a drsné prázdno, promísené s horkem slunečních paprsků.

Neustával, a náhle z kyprého povrchu vyrazila dvojice štíhlých rukou. Objala ho, přejela mu horce po ramenech, zádech, kříži a nakonec se pevně uzamkla na jeho bedrech. Vášnivý stisk těch dvou dlaní ho přitiskl hluboko do
dychtivé hlíny, zanořil jeho nedočkavé tělo k temnotám, kde čekala tichá milenka. Nedočkavě se k ní přitiskl a zmocnil se jejího těla v syrové vůni plísně, zkázy a tlejících kostí.

Vendula Brunhoferová: Pán pustiny

Až mě děsí, jak hladce to po těch letech jde. Obrovské věže z bankovek ukazují, jak neskonalou důvěru mi Tuwaka musel dát, že přede mnou díky svému přístupu do firemní sítě ze vzdáleného bodu odhalil tohle. Biliony, triliony eur, které buď potřebovaly vyprat, nebo byly vyprány. Zneklidněně mě napadá, že se o pana Tuwaku možná už začal zajímat finančák.

Zkouším si z nepotřebných metadat sestavit nějaké přibližovadlo. Tuwakových serverů je devět a jsou kurevsky obrovské. Tohle pěšky obejít, tak jsem za chvilku v kómatu.

Moje paměť nezklamala a už se pode mnou sestavuje nádrž a řídítka. Zbytek nevidím, ale přesto šlapu na plyn a fičím vpřed.

U třetího serveru mi pípne časomíra a já se pomalu, opatrně odpojuji.

Kapu si do očí a ještě zvlhlým pohledem zjišťuju, že z Corinthije na Vyšehradě je vidět dolů na večerní Prahu.

Vstanu z podlahy, nadávám jak pohan na mravenčení v nohou, osprchuju se a z posledních sil sebou fláknu do postele.

Teprve třetí den u osmého serveru zjišťuji bezpečnostní chybu, škvíru, kterou se něco protáhlo dovnitř.

***

Tuwaka na mě znechuceně zírá, když mu referuju, odkud útok přišel. Vím, že vypadám jako něco, co vypadlo z Romerova hororu a teď to chce žrát lidi. Jenže monsieur Tuwaka chtěl hlášení hned a osobně, jak na něco přijdu. Tak jsem za ním přišel hned a osobně.

Promnu si několikadenní strniště, protože to, co se chystám říct, mi samotnému nejde do hlavy.

Poprvé za náš obchodní vztah vidím Tuwaku šokovaného. „Miss Laura?“ zeptá se nevěřícně.

„Je mi to líto,“ říkám a připomínám si, jak bude asi Laura házet pohledy opuštěného štěňátka.

Jenže mě překvapí. Když ji Tuwaka zavolá a ona přijde, vyslechne si ortel s kamennou tváří, kývne a odejde. Rozloučím se, než se Tuwaka nadechne a už pádím po schodech za Laurou.

„Ahoj,“ pípne a už má zase svou štěněcí masku. Já už jí to ale nesežeru.

„Kdo ti zadal, abys rozbila Tuwakův firewall?“ zeptám se.

Upřeně se na mě podívá a pokrčí rameny: „Proč tě to zajímá?“

„Prostě zajímá. Kdo? Firma? Konkrétní osoba?“

„Ale kdepak,“ usměje se.

„Tak kdo?“ naléhám.

Její odpověď mě málem posadí na zadek.

„Pán pustiny.“

***

Pán pustiny. Hackerský Zlatý grál, nebo chcete­-li, fata morgana. Mnoho škodolibých mazáků poslalo mnoho naivních nováčků hledat Pána pustiny. Ti nejzaťatější z místních pak umírali na JIPce v Motole nebo Vinohradech.

Podle dostupných informací měl být Pán pustiny první umělá inteligence, která prošla Turingovým testem, těsně po rozpadu systému klasických domén. Jenže chlapci z ESET a dalších firem ji v domnění, že jde o virus, zahnali kamsi do kyberprostorových pustin, kde se vůbec nevědělo, co dělá či plánuje. A teď mi tahle malá holka říká, že s ním mluvila? Po šedesáti letech tichého vyhnanství?

V co přesně může taková UI po tolika desetiletích vyrůst? A proč chtěl Pán pustiny napadnout právě Tuwakovy servery? Aby přilákal mou pozornost? Proč by zrovna stál o mě?

V tu ránu jsem si vzpomněl na vzkaz v prostitutčiných očích.

MUSÍME SE SETKAT.

Zuzana Droppová: Kreslo

Včera som šla autom do Santa Monica Dist. 8 a navigačný systém si vybral inú trasu, ako zvyčajne. Možno bola niekde nehoda, aj keď sa to stávalo len výnimočne. Nový cestný systém bezpečných magnetov bol významným vynálezom oceneným nobelovkou. Po mnohých storočiach to bola jediná vec, na ktorej zavedení sa dohodol celý svet.

Dúfam, že neštrajkujú subáci, pomyslela som si a spomenula na nedávne udalosti, kde zahynuli stovky ľudí a tisícky subákov. Hlavne pri pomste ľudí. A potom pri odvetách subákov.

Stiahla som nohy pod seba a rukami som si objímala ramená, akoby mi bola zima. RÉ sa ma bezpohlavným hlasom opýtala, či chcem zvýšiť teplotu vo voze. Neodpovedala som jej, iba som mĺkvo hľadela na mihajúce sa reklamy ázijskej štvrte. Keď sme zastali a dlhšiu chvíľu sa nehýbali, prebrala som sa zo zamyslenia a vztýčila sa na sedadle.

Neboli sme na správnom mieste. RÉ však suverénne zaparkovala pri obrubníku. Napravo odtrhnutý odkvap čiapal vodu cez celý chodník vedľa rozpadnutého hnusného domu snáď ešte z 22. storočia. Scenériu dopĺňali smetiaky mimo odpadkového stanovišťa. Na druhej strane ulice, naľavo medzi ostatnými obchodíkmi, ako jediný po záverečnej slabo svietil výklad čínskeho starinárstva.

„Sme na mieste.“

Posadila som sa a ponaťahovala, koľko mi steny auta dovolili. Obliekla som si dynatexovú bundu a vystúpila na vlhký chodník. Rozhodne sme neboli na mieste. Neboli sme ani len blízko. V tejto štvrti som ešte nikdy nebola a nemala som poňatia, kde som. Trochu mi zovrelo žalúdok, keď som si predstavila, že som možno v centre a nie som ozbrojená.

„RÉ, udaj polohu.“

„1002 Washington Avenue, Santa Monica, San Angeles, Califor…“

„Ďakujem,“ zrušila som ju a zamračila sa. Rozhodne sme neboli v Santa Monice. Čas jazdy zhruba zodpovedal. Nerozumela som tomu. RÉ sa ešte nikdy nepomýlila.

Tú manikúru už nestihnem. Aktivovala som sluchové zariadenie a ospravedlnila sa Carrie­-Jo, že som stratená v ťing­-ťong štvrti. Uhundrane zamrmlala niečo o polceste domov a preobjednala ma na zajtra. Vzdychla som si a lepšie sa prizrela miestu.

Úzka jednosmerka medzi opršanými budovami zívala prázdnotou, niekde v diaľke plakalo dieťa. Alebo žena? Jedinou, trochu zaujímavou vecou bolo starinárstvo, kde sa slabo svietilo. Medzi plastsklom a miestnosťou visela hustá záclona neurčitej bledo­-špinavej farby, takže veci vo výklade bolo z diaľky vidno iba ako siluety.

Jeden z tvarov ma zaujal. Pomaly som prešla cez cestu, obzerajúc sa po prípadných útočníkoch. V centre to vedelo byť krušné. Nikde nikto.

Prilepila som oči k dlho neumývanému sklu a s otvorenými ústami som si obzerala nádherné kreslo. Neónová tyrkysová v pouličnej tme síce nevynikla, avšak bolo vidno, že ide o mimoriadne zachovalý retro kúsok. Čelom som sa nechtiac dotkla špinavého výkladu, než sa mi konečne podarilo prelúštiť škrabopis na cenovke. Vtedy som otvorila ústa ešte viac. Kreslo stálo menej než moja manikúra, tak som bez váhania vošla.

Vo vnútri bolo svetla oveľa viac. Pozdravila som a zaškúlila na jedinú lampu visiacu zo stropu. Bola to len holá žiarovka. Pravdepodobne volfrámová. Do sietnice mi vypálila dve modré krivolaké čiary, ktoré som videla ešte niekoľko minút. Strašidelne osvetľovala staršiu predavačku za pultom, ktorá sa tvárila ako android. Za celý čas sa neusmiala a vlastne ani raz nezmenila výraz tváre. Buď mala neo­botoxový ksicht, alebo jej kedysi v čínskom bodreli upravili tvár a po rokoch trpela atrofiou svalov. Za ňou bol len velikánsky hrubý záves s lietajúcimi drakmi, akoby v celom obchode predávala len veci z výkladu. Bez žmurkania pozerala na mňa, až sa zdalo, že jediným švihom preskočí pult a…

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít