K. Haidingerová, H. Vojtíšek (eds.): Ve špatný čas na špatném místě

„Ve špatný čas na špatném místě“ aneb výbor toho nejlepšího, co vás může potkat v hororu! Autoři extrémní literatury z Česka a Slovenska spojili své síly a poslali své hrdiny a hrdinky do nerovného boje s nešťastnými náhodami.

 

Co pěkného se na ně a na vás chystá? Temnota, hrůza, napětí, erotika i záhrobní humor. Třináct autorů, třináct ilustrací, třináct příběhů, které by se nestaly, kdyby některý z nešťastníků nebyl tam, kde neměl, zrovna ve chvíli, kdy se to hodilo nejméně.

 

INFO O KNIZE:
Autoři: Vladimír Zábrodský, Kristina Haidingerová, Ivan Kučera, Jiří Šedý, Mark E. Pocha, Dominik Rover Fiala, Petr Boček, Martin Štefko, Honza Vojtíšek, Diuk, Hanina Veselá, Roman Bílek, Svatopluk Doseděl
Ilustrace: Vladimír Zábrodský, Kristina Haidingerová, Filip Bandurčin, Zdeněk Svoboda, Martin Cuco Luciak, Sandro Dragoj, Denisa a Daniela Ponomarevovy, Adam Kubík, Helena Štěpánová, Monika F Gerbera, Štěpánka Pavlíková, Lukáš Divácký, Petra Kulagová
Vydá: Netopejr, prosinec 2017
Předmluva: Františka Vrbenská
Počet stran: 272

 

Přijďte na křest!
2. 12. na Fénixconu v Brně
facebook.com/events/367825646978345/
8. 12. na 23. Dark Party v Dark Velvet Café Baru v Praze
facebook.com/events/690137537863557/

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Vladimír Zábrodský: Někdy to prostě stačí

Krtek slyšel Lojzovo i Václavovo úpění.

Co si představujeme, je vždycky děsivější než skutečnost.

Šmátravé zvuky, které přicházely z lokálu nyní, svědčily o cílevědomém pátrání.

Proběhl kuchyní, zkusil kliku zadních dveří – zamčeno! Rozhlédl se. Klíče nikde neviděl. Na nerezovém stole na přípravu masa ležela obrovská sekera. Uchopil ji oběma rukama za topůrko, vrátil se ke dveřím, rozmáchl se… Sekeru pomaloučku položil na stůl, jako by to byl odjištěný útočný granát.

Otočením kličky otevřel okno a za okamžik doskočil do závěje sněhu.

Když později opatrně vyhlédl za roh, zíral na temnou masu připomínající zmuchlaný, rzí rudý železniční most se spoustou pilířů. Byla toho plná veranda.

UAZ je jen kousek… TEĎ!

Vystartoval k vozu, vpadl do kabiny. Motor naskočil.

Ozvalo se dunění. Zvuk se rychle přibližoval. Nejen zvuk.

Žádné pilíře – koňské nohy!

Zahlédl kopyto i s podkovou hned vedle pravých dveří. Dovtípil se, co bude následovat. UAZ poskočil vpřed a noha kopla… do prázdna!

Cukavými pohyby očí sledoval strašidelný výjev vedle vozu.

K okénku se natáhla rozšklebená koňská tlama s obrovskými dlouhými zuby. Jen zuby, nozdry a pysky…

Kurva, já tomu neujedu!

Strhnul auto do polí a záhy dosáhl polní cesty. Mrkl na tachometr, do zpětného zrcátka. Zasmál se. Sledoval koňské nohy, jak nesynchronně tepou do sněhu.

Jedna zavazí druhé.

Zasmál se znovu.

Nervy v trapu. Ale ta svině už je konečně v řiti.

A pak si uvědomil, že je tu příležitost – jediná (?), poslední (?) – dostat se do knih, a to nejenom do těch, kterým pomáhá na svět regionální vydavatel.

(Klouby prstů, jimiž svíral volant, zbělaly, a nebylo to zimou.)

Jméno té příležitosti? Krasový spád, na jehož příkrém skalním masívu strávil poslední dva měsíce. Ví o něm jen on a majitel soukromého pozemku, ze kterého je spád shora přístupný.

Popustil uzdu fantazie a ta mu promítla film:

UAZ sjíždí přímo ke kolmé vápencové stěně ubíhající kamsi do hlubin. Pronásleduje ho ježčí kůže nesená koňskýma nohama – asi čtyřicetkrát zvětšená ježčí kůže nesená odhadem čtyřiadvaceti nohama.

(A místo jablek ruce, tlamy, zobáky…)

U tří bříz, několik metrů od propasti, UAZ zabočí doprava… a setrvačnost a přitažlivost zemská zařídí ostatní.

*

Svatopluk Doseděl: Žena s pastelkami

V klíčové dírce zaharašil klíč a zlým tušením drcená Anna se skokem vrhla do předsíně. Tony! Ožralý. „Kde je Elsa?“ zakvílela. Drapla Tonyho za bundu a zacloumala jím. „Kde je?“

Tony ze sebe Annu setřásl a odpotácel se do kuchyně.

Anna byla na pokraji nervového kolapsu. „Je to i tvoje dítě!“

Tony říhnul a hřbetem ruky si ze zarostlé brady utřel uniklou slinu. „Koukám, že paninka čmárala,“ poznamenal jedovatě. „Uklohnit něco k jídlu, to ne! Čmárání ji baví. Co?“ Hrábnul po vytrženém obrázku, zapomenutém Annou na stole. „Hnus! Si tím vytřu kaďák! Krávo blbá.“

Chystal se obrázek rozškubnout na dva kusy, ale k činu se nedostal. Zavyl bolestí a pokreslený papír upustil zpátky na stůl. „Co to, kurva, je?“ zahartusil vylekaně a zvedl ruce k očím. Prsty i dlaně byly rudé a naskakovaly na nich drobné bílé puchýřky. „Žahlo mě to! Do hajzlu! Čarodějnice zasraná!“

Anna se nehýbala a hleděla na obrázek jako uhranutá. Přestože papír nehořel, mírně se z něj kouřilo. Nechápala zhola nic. Podívala se na Tonyho. „Řekneš mi, co je s Elsou?“

„Ale jo,“ zašklebil se Tony, „řeknu, si piš.“ Popálenou rukou sáhl do náprsní kapsy a vylovil z ní čtyři pětistovky a štůsek stovek a dvoustovek.

„Ty parchante!“ sykla Anna. „Prochlastáváš, co jsem vydělala kreslením?“

„Kdepak, lásko,“ zašklebil se Tony. „Tyhle prachy tvoje nejsou. Vydělala je naše dceruška.“

Anna polkla. „Co to krucinál meleš?“

„Jojo,“ potvrdil Tony a zašustil penězi. „Půjčil jsem ji kamarádům. Moc se jim líbila, kočinda.“

Anna nebyla mocna slova a omámeně sledovala, kterak Tony schovává bankovky tam, odkud je vzal. „To jsi neudělal,“ vypáčila ze sebe. „To ne!“

Tony pokrčil rameny: „Stará už je na to dost.“

„Ty svině!“ zavřeštěla Anna, až jí hlas přeskočil. „Je to tvoje dcera!“

„Kdoví, jestli,“ odbyl ji Tony a temně dodal: „Neschovávej přede mnou prachy, a kámoši si můžou nechat zajít chuť. Rozumíme si?“

„Za to skončíš v lochu, uvědomuješ si to?“ drtila Anna mezi zuby. „A ti tví prasáčtí kumpáni jakbysmet! Je jí čtrnáct! Kriple! Kde je?“

„Mami…“

Anna udělala otočku na patě a zdřevěněla.

*

Kristina Haidingerová: Služebnice

Zvedla jsem svícen nad hlavu a rozhlédla se. Ve středu komnaty stál úzký, vysoký stolek, na zemi kolem ležely tři divany potažené zachovalým tmavým sametem. Z několika stěn na mě zírala temná a velká, dřevem orámovaná zrcadla.

Chtěla jsem se otočit, ale vyděsil mě záblesk a pohyb. Pak pokyvující se světlo.

Ustrnula jsem uprostřed pohybu.

Zastavil se i pohyb.

Světlo mého svícnu polilo zrcadla zlatem.

Mé vlastní odrazy! Nic víc!

Dech se opět upokojil a rozum mi velel pátrat rychle dál. Ve dvou dalších stěnách byly dveře – každé další znamenaly maličkou naději, což se mi teď zrovna docela hodilo – a na poslední visel portrét nějaké dámy v životní velikosti. Měla černé, kudrnaté vlasy vyčesané do bílých ozdob, bílé byly také její šaty i tvář. Jen okolí očí a rty zvýrazňovalo tmavé líčení, podobné, jaké krášlilo – či spíše démonizovalo – tvář rusovlásky.

Ale ty velké, nelidsky černé oči! Ty byly snad ještě strašlivější než Brigitiny. Zely v obrazu jako dvě díry do plátna a pozorovaly mě, kamkoli jsem se hnula.

Zkoušela jsem otevřít jedny z dveří a neustále se ohlížela přes rameno s pocitem, že co chvíli ta zrůdná žena sestoupí z obrazu.

Zamčeno.

Zaslechla jsem šramot. Zrovna někde za plátnem! Anebo se mi to jen zdálo?

Snad.

S pohledem upřeným na ženu v bílém jsem pomaloučku přecházela ke druhým dveřím.

Šramot se ozval znovu. Připomínal zarachocení klíče v zámku.

Nohy i ruce mi strachy vypovídaly službu.

Zírala jsem do všech zrcadel. Na obraz. Znovu do zrcadel. Neviděla jsem nikoho. Jen sebe a portrét.

Přitom mi už ale bylo jasné, že v místnosti nejsem sama, že tu se mnou je někdo další.

Rozběhla jsem se ke druhým dveřím.

Koutkem oka jsem zahlédla, že se obraz pohnul.

Vzala jsem rychle za kování, západka zadrnčela. Zamčeno.

Žena z obrazu se začala hýbat! Zajíkla jsem se hrůzou. Bylo jich několik!

To ta zrcadla, chlácholila jsem sama sebe. Marně. Mrtvolně bledé černovlasé ženy se blížily ke mně. Pohybovaly se trhaně, jako by snad měly klouby ze dřeva; zrcadla učinila z celého výjevu odporné divadlo.

*

Hanina Veselá: Oběšencův vršek

Rozhrnul jsem závěsy a pustil do místnosti světlo. Fotografie se zdály suché. Schaferhund měl otevřené oči. Nespal. Byl mrtvý. U jeho strnulé ruky ležela prázdná lékovka. Nosil u sebe prášky nebo jed a před pár hodinami obsah lékovky zkonzumoval. Proč? Kdyby to byl poručík Karpet… Ale jaký důvod mohl mít fotograf? Ten muž byl vlastně nikdo. Nenápadný, nezajímavý. Ty kovové krabičky byly celý jeho život.

Podíval jsem se na jeho poslední snímky. Jeden z nich jsem sundal ze šňůry a nevěřícně s ním došel až k oknu. Nebyl to klam. Schaferhund vyfotil to, co vyfotil, a když to spatřil, sáhl si na život.

Sebral jsem jednu z fotografií, pečlivě ji schoval do náprsní kapsy, k tomu přibalil Schaferhundovu láhev kmínky a sešel po schodech dolů.

Karpeta jsem zastihl v chodbě. „Vy jste to věděl,“ vytkl jsem mu. „Věděl jste, co jsou zač!“

Podíval se na mě těma svýma odpornýma očima. „Zabil jsem ji. Co dalšího bych měl znát?“

„Idiote!“ sykl jsem. „Střílel jsi do mrtvoly!“

„Možná. Záleží na tom?“ opáčil.

„Někomu ano,“ pronesl jsem a udělal to, co jsem měl udělat, když ten muž před mýma očima poprvé zinscenoval své krvavé divadlo. Pozvedl jsem láhev s Schaferhundovou kmínkou, jako bych mu chtěl nabídnout lok na usmířenou. Karpet po ní vztáhl ruku. V tu ránu jsem ho praštil láhví přes hlavu. Nečekal to a s heknutím se svalil na zem.

Odtáhl jsem ho do jídelny. Dýkou jsem rozřezal jeden ze závěsů na úzké pruhy a bezvládné tělo jimi připoutal do okna. Nečekal jsem, že nás někdo vyruší. Většina mužů vyspávala. Než jsem s ním byl hotov, docela jsem se zapotil. V tu chvíli vešel doktor Bartelet. Svým bdělým stavem mě překvapil. „Co to děláte?“ zeptal se.

„Přesvědčte se sám!“ ukázal jsem mu Schaferhundovu fotografii. „Karpet to věděl.“

„Jsme v pekle! Já jsem vás varoval,“ zabručel Bartelet a usadil se do čela stolu. „Smím být během té exekuce přítomen?“

„Proč ne.“

Vzal jsem si Karpetův luger, zkontroloval střelivo a čekal, až se poručík probere. Stalo se to za pár minut. Otevřel oči a nechápavě na mě pohlédl. „Zešílel jste, Rainere?!“ zaječel.

„Ano,“ řekl jsem a prostřelil mu koleno. Karpet zařval bolestí. „Myslíte, že to někoho vzbudí?“ obrátil jsem se k Barteletovi.

„Mohlo by. Hádám, že jsme přišli o útočiště,“ zabručel doktor.

„To nepochybně.“ Střelil jsem Karpeta podruhé. Tentokrát do druhé nohy. Jeho křik nabral na intenzitě.

„Musím se napít,“ zahuhlal doktor.

Pokrčil jsem rameny. „Poslužte si!“ A střelil jsem Karpeta do břicha.

„Nechcete k tomu pustit gramofon?“ zeptal se Bartelet.

„Ne, děkuji.“

Další výstřely jsem věnoval pruhům látky, která držela zajatce ve vzpřímené poloze. Karpet se spolu s roztříštěným sklem zřítil na zem. Přitiskl jsem mu hlaveň k lebce a exekuci ukončil. Překročil jsem tělo a otevřeným oknem pohlédl ven. Svítilo slunce, po dešti nebylo nikde ani památky.

„Co uděláme s těmi… věcmi?“ zeptal se Bartelet. Klečel u mrtvého Karpeta.

„Hon,“ řekl jsem temně a znovu nabil.

*

Honza Vojtíšek: Cizí ve své kůži

Když zvedl oči od práce, zjistil, že se už setmělo. Trochu více, než bylo v tuto dobu běžné. Zahleděl se na oblohu a všiml si, že je zatažena těžkými mraky. Vzduch nasákl vlhkostí a voněl po vodě. Sundal si sluchátka – a jako by ohluchl. Všude kolem panovalo ticho. Většinou se odněkud ozývaly tiché pohyby Sugiurových, ale teď všechno umlklo. Pohlédl na hodinky. Stasi měla zpoždění. Postupem času své návštěvy tůně časově ustálila. Odcházela a vracela se snad na minutu přesně.

„Stasi?“ zavolal tiše a jaksi nerozhodně.

Jeho hlas se utopil v okolním tichu.

Odložil sluchátka i notebook na stolek vedle sebe a postavil se. Dřevěná podlaha tiše zavrzala. Byl to první výrazný zvuk, který zaslechl. Trochu ho to vyděsilo.

Už skoro vykročil, ale zarazil se. A usmál. Chce šmírovat svou ženu? Svou ženu? Úsměv mu ztuhl na tváři. Ta myšlenka ho překvapila. Poprvé na Stasi pomyslel jako na svou ženu. To ho pohnulo.

Znovu zavolal. Otevřel dveře z verandy a vstoupil do domu. Hnalo ho přesvědčení, že bude v ložnici. Stasi. Bude tam na něj čekat. Možná v posteli. Procházel chodbou, když zahlédl, jak se před ním mihl stín.

„Stasi?“

Stín se pohnul od dveří jejich ložnice a zmizel v chodbě.

Vykročil rychleji.

Minul dveře a natáhl se po stínu. Sevřel jej v dlani a přitáhl k sobě.

„Stasi… ach…“ zarazil se, když pohlédl do tváře Yasunoriho. Výraz ve tváři pana Sugiuriho nebyl překvapený, spíše odhodlaný.

„To jste vy,“ omluvil se a pomalu se poklonil.

Yasunori Sugiura jen něco nesrozumitelného zamumlal.

„Neviděl jste mou ženu? Stasi?“

Yasonuri mu chvíli netečně hleděl do očí a pak pomalu odvrátil zrak. „Henka, uchigawa ni kakusa reta kurayami,“ zašeptal smutně do tmy a zavrtěl hlavou.

Karel v tom pohybu neviděl nesouhlas, ale spíše soustrast.

„Jaká změna? Jaká temná věc uvnitř?“ zeptal se na význam mužových slov, která mu teď vířila v mysli. „Jaká temná věc uvnitř?“ Yasonuri ale už nepromluvil. Vymanil svůj loket z jeho dlaně, otočil se a odešel do pokoje Sugiurových. Hned poté, co za sebou zasunul dveře, světlo v jejich pokoji zhaslo.

Karel vnímal tu definitivnost okamžiku. Zdá se, že jejich hostitelé skončili i s ním. Alespoň se s ním rozloučili.

Vůbec nechápal, co se děje. Otočil se a vrátil se do jeho a Stasiny ložnice. Nevěděl proč, ale byl si jist, že tam Stasi nebude. Znatelně se ochladilo, chtěl si vzít mikinu, až ji půjde hledat ven. Možná se podívá do jejích věcí. Stasi si občas kreslila, snad najde nějakou stopu, kam ji jít hledat. Třeba si něco poznamenala.

V dáli, pro Karla v naprosto jiném světě, dutě zahřmělo.

U Stasi neobjevil nic. Když ale vstával, zahlédl něco na své straně postele, na malém nízkém nočním stolečku. Starý tenký ohmataný svazek. Jeho nebyl a Stasi už vůbec ne. Vzpomněl si na ten stín na chodbě. To ho sem musel dát pan Sugiura. Proč by to ale dělal? Vzápětí se mu však v mysli opět rozezněla mužova slova o změně a čemsi temném uvnitř. Obešel postel, sáhl po svazku a rozsvítil lampičku.

Z knihy trčela záložka. Pomalu knihu rozevřel, záložku odsunul a spatřil jemnou minimalistickou perokresbu. Malý dřevěný můstek klenoucí se nad údolní říčkou.

Text vedle kresby obsahoval starý lidový příběh o mladé princezně, která se po jednadvacet nocí chodila koupat pod jistý most. Proměnilo ji to ve strašlivého démona. V hlavě Karlovi utkvěla hlavně závěrečná informace, že se v ony strašlivé a kruté démony, ženské verze děsivých oni, mění hlavně ženy žárlivé nebo ty, které se dopustily ukrutných zločinů.