Nik Perumov: Letopisy zlomu

Již několik století uplynulo od ničivých válek, v nichž lidé přemohli ostatní rasy. Dnes je lidská říše magickými řády udržována v područí násilí a strachu.

Nakladatelství Triton vydává epickou fantasy ruského autora Nika Perumova Letopisy zlomu. 

 

 

ANOTACE:

Již několik století uplynulo od ničivých válek, v nichž lidé přemohli ostatní rasy. Dnes je lidská říše magickými řády udržována v područí násilí a strachu.

Nový pán Říše se však od svých předchůdců liší. Nechce být pouhou loutkou, touží po skutečné moci. Dvorní mágové ho od dětství učili, aby byl nelítostný a nesmiřitelný – a nyní je připraven obětovat cokoli…

Ve stejnou dobu nachází otrokyně šéfa kočovného cirkusu v lese prastarý magický meč Immelstorn, trpaslík Sídri vede malý oddíl do hloubi zapomenutých slují, aby zde získal jistý artefakt, a mladý žoldák Fess musí vynaložit veškerý svůj um a obratnost, aby odhalil tajemství, které může otřást celou říší…

A tomu všemu přihlížejí vetřelci z jiného světa, jejichž úmysly zůstávají nejasné, ale jen stěží budou dobré.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola první

Hlavně se dostat do Chvalinu, než nás dožene Liják…

Probudila se, vymanila se ze zajetí mělkého, neklidného spánku. Děrami a škvírami ve vozové plachtě pronikal dovnitř studený říjnový vítr. Tenká a vetchá deka před ním ani trochu nechránila; kdyby dívka nebyla k smrti unavená, až do rána by nezamhouřila oka. Starý šrám na krku ji příšerně bolel – neklamná předzvěst deště. Starý a děsivý šrám… Moc děsivý…

Zase cesta. Proklatě! A to věčné „…než nás dožene Liják…“, v nejrůznějších obměnách opakované bez výjimky všemi členy cirkusového souboru.

Ano, zdejší Liják si skutečně zasloužil jmenovat se právě takto – s velkým počátečním písmenem. Nebyl to žádný deštíček, který by si jenom tak začal kapat; doopravdy je doháněl. Pochmurná a temná nebeská armáda se kvapem blížila od východu; na obzoru se svíjela černá mračna, jako kdyby tam v dálce planuly nevídané požáry. Lidé však měli sklon popisovat vše, co se týkalo vražedných lijáků, těmi nejobyčejnějšími výrazy; jako by je to snad mohlo uchránit před nemilosrdnou smrtí řinoucí se z oblohy!

Tentokrát tato slova pronesl Kicum, starý klaun, který trávil každou volnou chvíli ve společnosti flašky. Jeho ruce se už klepaly az úst mu táhlo jakýmsi alchymistickým sajrajtem, a to i v těch vzácných chvilkách, kdy byl nějakou náhodou střízlivý. Na pódium nikdy nevycházel bez „malého ločku pro štěstí“. Objem tohoto „ločku“ kolísal od jednoho džbánku až po celou láhev silného trpaslického „Kamenného žáru“.

Schoulila se v marné snaze zachovat si alespoň poslední zbyteček tepla. Konec spaní, za chvíli ji někdo z lůžka vyžene. Vůz se zastaví nejdéle na několik minut, aby si lidé mohli nabrat vodu ze studny u silnice; brzy se zase rozjede a povleče se dál opuštěnou, všemi bohy zapomenutou lesnatou divočinou, nazývanou Sobolí pustina. Oddělovala slavné město Chvalin od neméně slavného města Ostrag.

„…hlavně to stihnout, než nás dožene Liják…“

Na noc se nezastavovali. Ve vzácných chvílích odpočinku nerozdělávali oheň. Jídlo si vařili na malých kamnech, která v zájmu bezpečnosti vynášeli z vozu ven.

Protože pokud je Liják zastihne na cestě, udělají lépe, když si ještě před dopadem prvních kapek sami podřežou žíly.

Dívka nečekala na šťouchanec do boku; odhodila deku a protáhla se – lehce a graciézně, jako divoká kočka. To ostatně nebylo příliš daleko od pravdy. Díky zašpičatělým ouškům se skutečně do jisté míry podobala kočce – ovšemže právě divoké.

Gagáta pocházela z danuských kmenů. Přesněji řečeno jméno Gagáta dostala od lidí pro své neobvyklé černočerné vlasy, černější než havraní křídla; jak se však jmenovala doopravdy, nikoho ani v nejmenším nezajímalo.

„Aha, tak ty už ses probrala…“ Kicum seděl na ošuntělé truhličce s rekvizitami a pil horký čaj z popraskaného kostěného hrnku. Vozem to nemilosrdně házelo ze strany na stranu, ale starému klaunovi se neznámo jak dařilo nevylít ani kapičku.

Bohové! Kicum pije zrána čaj!

„Dej se do práce, ty náš malý ušounku! Vidíš, kotle jsou špinavé, od večera je nikdo neumyl. Avodu místo tebe – sem i k panu Onfimovi – natahal Tróša. Bylo by od tebe pěkné, kdybys už tomu klučinovi dala. Na znamení díků…“

Dívka (žádný člověk by jí nehádal více než čtrnáct let; o tom, kolik jí mohlo být podle počítání bohaprázdných Danu, by se nikdo věřící ve Spasitele, Pravého boha, vůbec nenamáhal uvažovat) se posadila na bobek a prstíky si roztáhla záhyby příliš širokých kalhot, aby jí nepřekážely. Uštěpačně se k němu obrátila:

„Piješ čaj! Znamená to snad, že ti soudek trpajedu konečně ukázal dno, ó, velevážený Kicume, nechť ti tvé bělostné líčidlo na pódiu nikdy neopadá?“ Gagáta se obratně vyhnula rozedranému střevíci, kterým se ji stařík pokusil trefit do hlavy, a vyplázla na klauna jazyk.

Kicum s ní zacházel nejlépe ze všech cirkusáků. Snad kromě Tróši, jenomže ten byl téměř stejný vyvrhel jako ona.

Střevíc se odrazil od plachty a svůj let ukončil tím, že bacil do hlavy zmíněného Tróšu, mladíka, kterého si pánové Onfim a Onfim vybrali do svého cirkusu pro záviděníhodné zdraví, od přírody obrovskou sílu a neméně obrovskou přitroublost, okořeněnou důvěřivostí. Těžké železné koule spojené řetězem se v jeho rukou zdály být lehké jako pírka. Tróša je vyhazoval vysoko do vzduchu, chytal je, točil jimi a přehazoval si je z ruky do ruky – to vše za doprovodu achání, vzdychání a obdivných pohledů znuděných ženušek kupců, které jejich nerozumní manželé vzali na jarmark do Chvalinu, Ostragu či Ježelynu. Téměř každé vystoupení končilo tím, že pan Onfim První bral Tróšu za ruku a kamsi ho odváděl; majitel cirkusu se pak vždycky vracel navýsost spokojený. Zato mladík se pokaždé objevil až následujícího rána a v odpověď na všechny lačné dotazy Tukka aTokka, bratří akrobatů, pouze rozpačitě krčil rameny: „Ále, celou noc na mně hopsala, kráva jedna pitomá… Kdybych si tak místo toho mohl pár minut točit s koulema. Uspoko… co? Kdepak, takováhle slova já neznám, pane Tukku, to mi račte prominout… Jenom jsem utahanej, to je všechno. Zase mě nenechali se pořádně vyspat. Jako vždycky…“

„Au!“ Disciplinovaný Tróša okamžitě otevřel oči. „Pardon, pane Kicume… Už vstávám, pane Kicume…“

„Mám vám pomoct trochu se probrat, pane Kicume?“ navázala Gagáta, mistrovsky napodobujíc mladíkův hlas.

„Pitomče!“ začal se rozčilovat klaun, ale vtom si všiml dívky, která se již skláněla nad kotlíky. „Zatraceně, Gagáto, ty jedna toulavá kočko, to jsi byla zase ty! Kolikrát se ještě nechám nachytat na tenhle tvůj hloupý fórek?!“

Danu si odfrkla.

Mohla si to dovolit – dokud se ještě neprobudil pan Onfim, bratři akrobati a ostatní obyvatelé obou cirkusových vozů. Jenomže potom promluví karabáč. Pokud nebude poslouchat, samozřejmě.

Gagáta se sklonila ještě níž.

Vrstva přiškvařeného tuku a kotelního kamene se smývá zatraceně těžko, obzvlášť má-li někdo po ruce jen něco písku a ledovou vodu. Ať na tom byl cirkus sebehůř, pan Onfim První a bratři akrobati – majitelovi pochlebovači a donašeči – se v jídle nikterak neomezovali. Po bohaté krmi se ovšem pan Onfim chápal karabáče a vlastnoručně se staral o to, aby akrobati zbytečně nesádelnatěli. Oba bratři únavná cvičení trpně snášeli; až na nějaké to občasné bolestné zakňučení.

„Ahoj, Tróšo!“

„Jejda, ahoj, Gagátko…“ Zrudl a vmžiku se podobal polodivokému jižanovi se sluncem osmahlou tváří, jací se živí rybolovem na poledních březích Vnitřních ostrovů.

Působilo to téměř komicky. Mladík, kterého na jarmarcích skoro každý den strkali do postele k nějaké mladé kupcové, nebo dokonce ike znuděné urozené milostpaní, se před Gagátou neskutečně ostýchal a upadal do rozpaků. Vypadalo to, že jeho prosté srdce navěky lapila černovlasá danuská dívčina se zašpičatělýma ušima, příslušnice odporné a mrzké rasy Nelidí, jak ji charakterizovali uznávaní páni bohoslovci z Melynu, hlavního města Říše.

„Díky, žes donesl vodu.“

Začínat den takovouto nepříjemnou činností není nic moc, ale co se dá dělat. Nikdo nemůže s jistotou říci, co rozhněvá nebo nerozhněvá pana Onfima Prvního. Někdy ho čistota nádobí vůbec nezajímá a jindy zas kvůli tomu začíná hystericky řvát a vyvádět – vždycky to pak končí ránou nebo přímo výpraskem.

Tróša se chystal odpovědět, ale místo toho jen upadl do ještě větších rozpaků, a tak pouze mávl rukou. „To nic… to já vždycky…“

„Hej, vy tam, už jste vzhůru, holoto líná?“ houkl z kozlíku Nodlik, který během druhé poloviny noci zastával funkci vozky. On a jeho manželka Evelína byli ve skutečnosti žongléři; bez přestání si navzájem nasazovali parohy, hádali se a prali. Kdykoli však šlo o nadávky a posměšky na Gagátinu adresu, rychle nacházeli společnou řeč.

„Kolik jsme toho za noc ujeli, Nodliku? Zahoď opratě, mám tady čaj,“ ozval se Kicum. „Studená cesta mění srdce i duši v led – je načase se malinko zahřát!“

Gagáta nikdy nedokázala pochopit, jak je možné, že se Kicum ke všem chová úplně stejně – k ní, k Tróšovi i k Nodlikovi s Evelínou, kteří nacházeli zvrhlé potěšení v tom, když mohli danuské dívce dělat všelijaké naschvály.

„Čaj? Vážně jsi řekl čaj, ó největší z komiků?“ zvolal Nodlik. „Sem s tou špinavou kočkou! Gagáto! Hni sebou, nebo to od nás zase pěkně schytáš!“

To „od nás“ Nodlik neřekl náhodou. Evelína si nikdy nenechala ujít příležitost zúčastnit se surového trestání.

„Nech ji být, Nodliku. Zrovna drhne kotle.“

„Aha… Jasně, to je pro ten danuský neřád ta nejlepší práce. Tak ať sem jde Tróša.“

„Ano, ano, hned, pane Nodliku,“ pospíšil si silák s odpovědí.

Nodlik mu hodil opratě (přičemž jedním koncem šikovně trefil Tróšu do oka) a přelezl z kozlíku do vozu. Byl vysoký – ale celý jaksi neforemný, kostnatý, polámaný, s protáhlým unylým obličejem, který nedokázala oživit ani vrstva líčidla. Žonglérovo čelo bylo poseté rudomodrými uhry; dlouhé řídké vlasy, strakaté šedinami, mu visely v mastných cancourech – a to bylo Nodlikovi podle lidského počítání teprve pětatřicet!

„M-m-my… už vstáváme?“ otázal se chraplavý hlas, který jako by snad ani nepatřil ženě. „Hej, děvko, máš už hotovou snídani?“

Děvka bylo Evelínino nejlaskavější oslovení pro Gagátu.

„Čistí kotle, má milá,“ považoval za nutné podotknout Kicum.

„Ty seš ale vůl… To jsi ji musel poslat dělat zrovna tohle? Doufám ale, že jí Onfim nařeže tak jako tak – aby byla nějaká zábava…“

Evelína se pomalu vyhrabala zpod dvou přikrývek. Na rozdíl od Gagáty, která se musela spokojit s jakýmsi starým plesnivým hadrem, měli všichni ostatní, Tróšu nevyjímaje, normální deky. Páni Onfimové si dobře uvědomovali, že od nachlazeného cirkusáka nelze očekávat žádné velké výkony. Avšak nikoho – dokonce ani prostoduchého Tróšu – nenapadlo, že by se mohl podělit o teplo s nelidskou Danu. V tomto ohledu se mladý silák ničím nelišil od všech ostatních.

V Gagátině tváři to zacukalo.

Jsou to jen špinavá prasata. Špinavá, opilá a nadržená prasata. Prase může povalit Danu do bláta, ale pravý Danu proti němu nikdy neobrátí svůj hněv. Upřímně řečeno, tento citát z A’tańń-ęéůý Ákhimm, v primitivním lidském písmu Tan-eu-Achim, tedy ze Šesti královských knih, Gagátu v poslední době jaksi přestával utěšovat.

Teď už bylo celé osazenstvo prvního vozu pohromadě. Kicum, Nodlik, Evelína, Gagáta iTróša, usazený na kozlíku. Vzadu se vlekl druhý vůz jejich cirkusu, podstatně větší a přepychovější. Plachta, jež ho kryla, byla nová a pevná, bez jediné trhliny. Jeli v něm pan Onfim První, zaklínač hadů Jeremej, bratři akrobati a Taňša – Smrtící panna, jak ji pokřtili jarmareční křiklouni. Samotný pan Onfim První, jak se na správného cirkusového principála sluší a patří, se zabýval vybíráním peněz a výplatou mezd. Onfim Druhý setrvával v Ježelynu, odkud s pomocí poštovních zaklínadel posílal nevlastnímu bratrovi zprávy, kde a kdy bude nejvýhodnější uspořádat další vystoupení.

Seznam artistů cirkusu Onfim&Onfim končil Gagátou. Byla pro cirkus vším: služebnou, myčkou nádobí, švadlenou, kuchařkou, tanečnicí, hudebnicí, akrobatkou, živou panenkou, kterou Kicum pro potěchu veleváženého publika mlátil atrapou kyje do hlavy i jiných částí těla, i živým terčem při vystoupeních Smrtící panny. Netřeba říkat, že na mzdu neměla nárok. Hubený krk Danu svíral očarovaný obojek, nedbale odlitý z nekvalitního železa. Byla otrokyní bez práva na vykoupení.

„Dělejte, dělejte, musíme se pomodlit,“ popoháněl ostatní zbožný Nodlik. „A ty, proklatá Danu, koukej sklopit oči. Nemáš co zírat, jak se poctiví lidé vroucně modlí k našemu Spasiteli…“

Pravý bůh. Ten, který odevzdal do rukou svého vyvoleného národa všechnu zemi od nejkrajnějšího východu po nejkrajnější západ, sežehl jeho nepřátele na popel, zpevnil hradby jeho měst a učinil jeho zbraně neporazitelnými. A který nad ním neúnavně, den za dnem, drží ochrannou ruku.

Všichni v cirkusovém voze – s výjimkou Gagáty – se přidali k Nodlikově modlitbě. Církev zakazovala Danu křest i svaté přijímání. Měli právo existovat buďto jako pokoření nepřátelé, čili otroci, anebo jako nepřátelé dosud nepokoření, což byl samozřejmě pouze dočasný stav.

Gagáta se mimoděk zaposlouchala do monotónně odříkávajících hlasů.

„…a nedovol zlu, by přišlo…“

„Bože, zbav nás…“

Pořád jedno a totéž. Gagáta už tuto ranní modlitbu znala nazpaměť. Huhňavými hlasy ji opakovali duchovní ve sběrném otrockém táboře, kam byli odváděni právě lapení Danu; duchovním odpovídaly vychlastané hlasy strážných; omílali je i dozorci v zařízení pro ty, kteří se odmítali smířit s otrockým obojkem; mumlali si je pod nos tlustí překupníci, když škemrali alespoň o špetku úspěchu – čili o další zdárný podvod; prskaly je hospodyně, přicházející, aby si vybraly služebné azároveň milenky pro své manžely, protože Danu samozřejmě nejsou ženy, nýbrž jen nádoby pro uspokojování nízkých mužských potřeb.

Gagáta naslouchala modlitbě. Velká, vskutku velká musí být moc tohoto nového boha, když svěřil hunnusům strašnou a nepřemožitelnou bojovou magii! Když na územích odjakživa patřících Danu, elfům, trpaslíkům, orkům, trolům, koboldům, půlčíkům, chedům, gurrům, garidům a mnoha dalším rasám pomohl vytvořit bezútěšnou Říši, noční můru a postrach všech Nelidí, nenasytného netvora, požírajícího srdce a játra svých nepřátel a říhajícího legiemi, jež postupují stále dál a dál, až k oceánským břehům! Místo vznešených labutích lodí elfů a Danu, zvyklých hnát se zvlněnými dálavami, teď moře rozdírají přídě válečných galér, opatřené klouny a okované červenou mědí. A Episkopát se ze všech sil snaží, přičemž se řídí odvěkým pravidlem „Rozděl a panuj“. Volní, pro Říši užitečný národ nepřekonatelných válečníků, byli oficiálně připuštěni ke svatému přijímání. Pokoření půlčíci se zase podle duchovních vydali na „cestu osvícení“; jejich městečka a vesničky sice musejí odvádět vysoké církevní a řádové daně i říšské desátky, ale jinak jsou víceméně nechávány na pokoji.

Církevní hodnostáři a mágové umožnili jakžtakž obchodovat trpaslíkům, zahnaným hluboko pod zem, zatímco orkům, trolům a goblinům dovolili vykonávat alespoň podřadné práce. Říšských trhů se již smějí účastnit i pochmurné karavany koboldů.

Zato mrzcí Danu a elfové zůstávají mimo zákon. Astejně tak chedové, gurrové a garidové, odmítnuvší kapitulovat. Posledně jmenovaní však jen stěží chápou, co se doopravdy děje – jsou to jen zabijáci a divocí krvežíznivci, které nemilosrdně hubili ještě samotní Danu, původní vládcové lesů…

Třebaže Gagáta přebývala ztracena v myšlenkách, její ruce po celou dobu mechanicky drhly železné útroby kotlů.

„Tak co, už jsi skončila?“ Evelína si pedanticky prohlédla kov vyleštěný tak, že se blýskal a třpytil přímo k neuvěření. „Tak a teď se podíváme…“

„Hej, vy tam vepředu!“ křikl kdosi ze zadního vozu.

Gagáta zvedla hlavu.

Obrovský vůz pana Onfima Prvního táhlo hned šest koní, zapřažených ve třech párech za sebou. Na kozlíku trůnil Jeremej, zaklínač hadů; přesněji řečeno v danou chvíli ani tak netrůnil, jako spíše poskakoval a mával rukama.

„Hej! Vy tam! Vepředu!“ zaječel znovu. „Už jste se pomodlili? Ptá se pan Onfim! A ještě něco! Pan Onfim chce, aby za ním ihned přišla ta Danúúú!“

„No jo, pomodlili, pomodlili,“ zabručel Nodlik.

V kalném pohledu, který Kicum věnoval Gagátě, se mihlo něco jako soucit.

Principál kočovného cirkusu měl dnes tu smůlu, že se probudil příliš brzy. Obvykle neotvíral oči před polednem. Pak se pomodlil a začal se věnovat práci. Jeho časné probuzení znamenalo nepříjemnosti pro všechny artisty bez výjimky, dokonce i pro bratry akrobaty; v relativním bezpečí byla snad jedině Smrtící panna, která panu Onfimovi Prvnímu každý večer nadšeně zahřívala postel.

Tady, uprostřed Sobolí pustiny, navíc s vražedným Lijákem za zády, by vyhození z vozu znamenalo jistou smrt. Pan Onfim se navíc už beztak nacházel v mizerném rozpoložení, neboť musel dobrou čtvrtinu peněz vydělaných cirkusem během této sezony vyplatit ostragskému mágovi, jenž očaroval koně kouzlem neúnavnosti.

Danuská dívka vyklouzla z vozu střelhbitě jako lasička. Každičký její pohyb oplýval nelidskou pružností a ladností; vypadalo to, že neběží, ale proudí jako potůček.

Tróša se otočil a vyprovodil Gagátu dlouhým pohledem, načež si s povzdechem potichounku mlaskl.

„Ha, ta děvka to teď pěkně schytá!“ zahihňala se Evelína. „Ale jak to mám chápat – to teď zůstaneme bez snídaně?“

„To přežiješ,“ prohodil Kicum nevzrušeně. Klaun, ač to bylo neuvěřitelné, ještě pořád neměl v ruce neodmyslitelnou láhev. Buďto mu vážně došly zásoby alkoholu, nebo se mu ve snu zjevil samotný svatý Sucho-úst, jenž nenávidí všechny pijáky.

Evelína zkřivila rty, ale neřekla nic. Starého klauna se s Nodlikovou pomocí pokusila šikanovat jen jednou – kdysi dávno, když se ještě domnívala, že bude snadnou obětí. Žonglér pak celý týden úpěl na lůžku, zatímco Evelína se musela pořádně praštit přes kapsu, aby si od čarodějky-kosmetičky nechala napravit zjevnou asymetrii ve tváři. Od té doby oba nechávali Kicuma na pokoji.

Teď si svůj hněv pohotově vybila na Nodlikovi. Ten vtáhl hlavu mezi ramena a poslušně se pustil do kuchtění.

* * *

Gagáta se obratně vyhnula karabáči, který jí zasvištěl těsně kolem ucha. Zaklínač hadů rozčarovaně zahromoval.

„Dobré ráno, pane Jeremeji,“ zazpívala dívka medovým hláskem; přímo v běhu se jí podařilo udělat pukrle. Chytila se postranice vozu a vmžiku se ocitla uvnitř.

Ve voze pana Onfima bylo teplo. Stála zde hned dvoje malá kamna, jedna z nich obložená kameny. V obou však už hořel oheň. Vedle kamen se mačkali bratři akrobati, které vývoj událostí zjevně vyvedl z míry. Tukk iTokk měli tváře celé umouněné od sazí.

Pan Onfim ležel na truhle-pokladně, zastlané hned čtyřmi vrstvami dek. Kolem něho pobíhala Taňša, Smrtící panna, a nosila mu misky plné horkých pokrmů.

Ano, to bylo vskutku něco nevídaného. Pan Onfim rozkázal své milence, aby mu vařila! Obvykle to měla na starosti danuská otrokyně; dnes se tedy muselo stát něco mimořádného.

Majitel cirkusu se nikdy příliš neobtěžoval zdvořilostmi či jen obyčejným zdravením. Dokonce i s Taňšou zpravidla rozmlouval asi takto: „Připravena? Tak jak dlouho mám ještě čekat? Vyhrň si sukni a ohni se! A vy se otočte, dobytci…“

„Projíždíme kolem zbytků Drungského lesa,“ zasyčel na Gagátu. „Uděláme si zastávku. A projdeme se. Spolu, jen my dva. Sbal si fidlátka. A nenuť mě čekat! Nebo…“

„Ano, majiteli Onfime.“ Danu se hluboce uklonila.

Špinavá prasata. Drungský les! Západní hranice zemí Danu… poslední bašta. Věděla jsem, že se nám ocitne v cestě… Volal mě, poznal mě na vzdálenost desítek mil – jenom si nedokázal všimnout obojku na mém krku… Velcí bohové, vypadá to, že se Onfim docela vyzná v historii! A já se budu muset znovu dívat, jak nohy bídného hunnuse poskvrňují posvátnou půdu mých praotců!

Nemohla s tím však udělat vůbec nic. Mágové, kteří očarovali její obojek, byli navýsost schopní.

Onfim odhodil přikrývky. V tmavozelené lovecké vestě, vysokých holínkách a se zakřivenou šavlí u pasu se ani v nejmenším nepodobal majiteli kočovného cirkusu, jenž má na krku už šestý křížek – muži s pořádným bříškem a velkému milovníkovi piva a žen, jak lidských, tak nelidských. Naducané tváře kamsi zmizely a v doposud kalných očích znenáhla zaplály skutečné, živé ohně. A to se nestávalo ani v nejšťastnějších chvílích jeho života, když počítal vydělané peníze!

„Já čekám,“ připomněl chladně.

Gagáta se mlčky uklonila.

„Jeremeji, zastav!“ zavelel Onfim.

Bratři akrobati se na Danu dívali zlýma krysíma očkama.

Doběhnout k přednímu vozu, popadnout teplý plášť – jedinou věc, která jí byla ponechána –, a natáhnout si vysoké cestovní boty bylo záležitostí necelé minuty. Vozy zaskřípaly a strnuly; Kicum zůstal s otevřenými ústy zírat na principála.

„Pane… Pane Onfime!“ Klaun samým strachem chraptěl a šlapal si na jazyk. „Lijáky… Pane Onfime…“

Když na pánových tenkých rtech zahlédla úsměv, Gagáta zavrávorala a málem se svalila na zem.

„Všechno je v nejlepším pořádku, Kicume. Všechno jsem vzal v úvahu. Počkejte tu na nás… Vrátíme se brzy, nejpozději večer. A aby některé horké hlavy nenapadlo zdrhnout i s vozy a penězi, sešlu na koně zakletí Okovů.“

Zvedl ruku. Gagáta na jeho prsteníku spatřila laciný bronzový prstýnek s drahokamem smaragdové barvy. Onfim si pod nos zamumlal magické heslo a drahokam náhle zahořel a zmizel v oslnivě zeleném plamenu. Na prstenu po něm zůstala jen prázdná dutinka.

Všem na okamžik zalehlo v uších.

„Až se vrátím, doufám, že můj vůz bude řádně vytopený a večeře přichystaná,“ nařizoval Onfim nepříjemným hlasem. „A teď sebou hni, Danu! Nastal čas, aby ses mi odvděčila za mou dobrotu!“

Gagáta mlčky vykročila.

Překvapil jsi mě, Onfime. Nikdy by mě nenapadlo, že víš o našem Lese. A už vůbec bych si nepomyslela, že do něho budeš chtít osobně nahlédnout. Ale úplně nejdůležitější je něco jiného – co v Drungském lese potřebuješ? Vaši mágové ho přece pročesali křížem krážem. A obyčejných lidí tam také byla spousta – hledali zlato Danu, hlupáci… Jenomže ty nevypadáš jako hlupák, Onfime. Jsi špinavé, kruté, chlípné a bezectné prase, Onfime; jsi hunnus – ale navzdory tomu nejsi hloupý. Proč tedy míříš do našeho Lesa?

Stromy podél silnice byly obyčejné, lidské. Odpadní stromy, jak jim říkali praví Danu. Drobné, nedomrlé, ztýrané hnilobou a mšicemi a tu a tam omotané sítěmi bourců. Jejich nenávistné pohledy se vpíjely do Gagátiných zad; ústa bez jazyků se otevírala a chrlila proudy špinavých a odporných nadávek, které neslyšel nikdo kromě ní samotné. Ve srovnání s tím, jaké výrazy stromy používaly, by přání, aby byla znásilněna a uškrcena vlastním otcem, působilo jako vytříbená zdvořilost.

Kousek dál od silnice již byl les čistší. Nedivila se tomu – stromy kolem cesty vstřebávaly všechnu zlobu projíždějících, veškeré jejich hoře i rozčarování, a kvůli tomu churavěly a chřadly; neumíraly však, a dokonce se množily. Nekonečnost prožívaných muk pouze umocňovala jejich nenávist.

Větve se pokusily chytit Gagátu za vlasy a vyškrábat jí oči; hned ji však pustily, když po nich Onfim švihl tenkou kostěnou hůlkou. Dotkl se přitom i dívky, a ta měla pocit, jako by se jí do mysli na okamžik zabodla ledová jehlička. Nažloutlá hůlka byla zjevně očarována jakýmsi kouzlem – a ne právě nejslabším.

„Co stojíš? Běž dál, ušoune!“

Prodírali se vybledlými křovinami. Každičký list, každičké stéblo trávy zde vypadaly jako zaprášené; jenomže kde by se tady vzal prach? Lípy a javory sousedily s borovicemi, habry a jedlemi – byl to výsledek magického chaosu z let Války s Danu, o níž lidští minstrelové zpívají na každém jarmarku, na každém tržišti i v každém zájezdním hostinci.

Zato zbylí Danu se na ni ze všech sil snaží zapomenout.

„Kam mám jít, pane Onfime?“ Ještě jeden ubohý pokus o sebeobranu. Ne majiteli, ale jen pane – obyčejné zdvořilé oslovení…

„Nepředstírej, že to nevíš, ušoune. Veď mě do Drungu! Až do jeho nitra! Cítíš ho, vím to. Tak jdi!“

Gagáta se rychle uklonila. Na okamžik zavřela oči a zapomněla na všechny nemocné a zlostné stromy, na tu žalostnou napodobeninu lesa, která ji nyní obklopovala. Smysly danuské dívky se natáhly dál, k nedalekým pahorkům, kde z tmavých ústí jeskyní dosud vytékají uspěchané, nezkalené potůčky, kde se na svazích stále tyčí Lhadäńń Naástońń, Pravé stromy, kde je všecičko úplně jiné, dokonce i vzduch…

Tam, kde leží vlast Danu.

Les odpověděl okamžitě – jednolitým hukotem obrovských větví a něžným šelestěním nikdy nevadnoucího listoví (když Danu ustoupili, Lhadäńń Naástońń se naučily na zimu shazovat listí – naivní pokus o záchranu před hněvem hunnusů, jejichž zákon zní: „Vše neznámé zničit!“).

Onfim šel tři čtyři kroky za Gagátou. Pravou ruku měl položenou na jílci šavle, v levici svíral kostěnou hůlku. Že by slyšel příběhy odrungských příšerách, zrozených ze zbytků zlé magie, která se jako ohnivá metla přehnala baštou starodávného lidu?

Gagáta o tom nic určitého nevěděla, ale doufala, že ji její krev – danuská krev – spolehlivě ochrání. V minulosti jí už nejednou pomohla.

Pomalu, pomaloučku se zmrzačený lidský les dával na ústup. Mezi pýrem a bodláčím se mihla drobná a chundelatá Ssořtti, podobná košťátku, na větvích obyčejného mladého dubu se začervenal krajkový věneček Dočöńńi a hle, tady je první keř světle modrého Aúozýńń – to znamená, že už jsou téměř u cíle.

Zdravím tě, Drungu. Lidské hrdlo není schopno sdělit souzvuk tvého skutečného jména: Ďaďřřöűňt’gót. Dokonce ani primitivní Dadrrountgot (třebaže nemá téměř nic společného s tvým pravým pojmenováním) je pro ně příliš složitý. Drung! To je jméno dobré leda pro psa nebo pro plemenného býka…

Konečně, tady začínáš, Ďaďřřöűňt’góte. Vstupuji na tvou půdu a krk mi svírá zlé lidské železo. Očarované železo. Jsem proti němu bezmocná. Mohla jsem zemřít, ale byl mi odkázán život a spolu s ním pomsta. To proto vedu tohoto špinavého hunnuse, jehož dech je smrdutější než puch rozkládající se mrtvoly, do tvého nitra. Odpusť mi to, Velký lese, odpusť své lehkomyslné vnučce, že příliš dlouho jen zpívala a tančila… Nyní však pyká za svou bezstarostnost, pyká za všechny Danu.

„Jsme na hranici Drungu, majiteli Onfime.“

„Snaž se, ušoune, a možná dnešek přežiješ bez výprasku. Tak dělej – veď mě dál! Veď a nepokoušej moji trpělivost!“

Jestliže Onfima udivil pohled, který se mu naskytl, nedal to najevo.

Vstoupili do Drungu. Zmizely pokřivené a polámané kmeny, zmizely neduživé listy ohlodané škůdci. Nad hlavami jim teď šelestil zelený baldachýn a k uším doléhal ptačí zpěv. Měkká voňavá tráva (a to už byl říjen!) jim sahala až ke kolenům; byla to pravá Öeňďąrtońń, jejíž léčivá moc se dokázala vypořádat s jakýmkoli alchymistickým jedem. Stromy se stávaly čím dál vyššími, jejich větve se proplétaly, ale dole, u mohutných kořenů, obklopených mladičkým podrostem, se nešeřilo – další div Lesa Danu.

To je zvláštní… Les je naživu. Ďaďřřöűňt’gót žije, žije navzdory tomu, že se veškerá danuská magie zhroutila, navzdory tomu, že jeho děti byly buď pobity, nebo rozehnány do všech koutů světa… Něco tě chrání, Velký lese, něco tě obrňuje před úplnou záhubou… Ale co přesně – to je otázka…

„Běž, Danu, běž. Doveď mě až do samého srdce Drungu,“ zopakoval za jejími zády pan Onfim.

Vždyť se vůbec nebojí… Ale ani trošičku!

Znenadání se jim pod nohama objevila stezka. Vydali se po ní; jako had se vinula lesem, obratně se vyhýbala nahnědlým kmenům obřích Řraůdtogőwů, nořila se pod větve Řůsmäĺlowů, svěšené až téměř k zemi, jejichž nádherné zlatozelené listy tvrdohlavě vzdorovaly sychravému podzimu, a vedla je kolem dalších zázraků Velkého lesa, dalších a dalších a dalších…

Kdysi i ta nejkratší cesta napříč Ďaďřřöűňt’gótem trvala přinejmenším týden. Potom ho však Chvalinská silnice v podstatě rozťala na dvě poloviny – jako seknutí nepřátelského meče. Část rozkládající se na jih od silnice zničili mágové z Rudého Arku a obyvatelé přelidněného okolí Ježelynu, hledající si nové domovy. Severní polovina se ocitla za hranicemi panství Řádu Nerg, avšak Bezbarví se rozhodli nevykořeňovat poslední dědictví bezbožných Danu; možná za to mohla jejich pověstná lhostejnost vůči okolnímu světu, a možná něco úplně jiného. Okraje Velkého lesa postupně samy hynuly; bohabojní vládcové okolních panství, navíc ponoukaní Episkopátem, sem totiž posílali jednu dřevorubeckou výpravu za druhou.

Drung by měl správně už dávno úplně zmizet… Avšak poté, co jako zraněný válečník ustoupil až na nejzazší mez (nyní již cesta napříč netrvala ani den), se Les zapřel a nějakým zázrakem se udržel. Začaly o něm kolovat děsivé pověsti. Gagáta věděla, že téměř všechny tyto legendy se zakládají na pravdě. Ne nadarmo si s sebou Onfim vzal očarovanou hůlku…

Stezka se vyhnula obrovitému kmenu prastarého Ŕaggäćmą a prudce se vnořila do šeré úžlabiny. Gagáta se téměř neznatelně pousmála, ale nezpomalila; nedala na sobě znát vůbec nic.

V Ďaďřřöűňt’gótu nebyly žádné úžlabiny. Nebyly zde jámy, prohlubně, výmoly ani nic podobného. Ladné pahorky porostlé hustým lesem a ovinuté modravými stuhami potůčků – takový byl skutečný Drung. A úžlabina, která se jim ocitla v cestě, mohla znamenat jen jedno.

„Dcero Danu, zůstáváme věrní svým dávným přísahám. Síla lesů je připravena ti sloužit.“

„Vy… Co jste zač?“

„Patříme k Prastarým silám tohoto světa, ó, dcero Danu! Naším otcem je hněv Lesa a naší matkou jeho bolest. Jsme zrozeni, abychom bojovali. Hunnus, který jde za tebou…“

„Mám na krku obojek zapečetěný jeho jménem. Když ho zabijete, už se tohoto cejchu nikdy nezbavím… Ale je mi to jedno! A nechť Černá matka posílí vaši moc!“

„Ať tedy hunnus vstoupí do našeho doupěte. Mimo ně jsme bezmocní. Magie Řádu Nerg je příliš silná.“

Gagáta obešla mohutný kmen… a téměř okamžitě pocítila, jak Onfim strnul, jak se mu napnuly svaly. Neotočila se – stále ladnými kroky vklouzla do nazelenalého přítmí zarostlé úžlabiny s příkrými svahy.

Onfim ji nenásledoval.

„Zpátky, bestie ušatá!!!“

Poslušně se zastavila, otočila se a upřela na něj nevinné oči.

„Tahle cesta…“

„…vede do pasti.“ Onfim se křivě pousmál; ruka, v níž svíral hůlku, se mu viditelně chvěla. „Copak to ty, čistokrevná Danu, necítíš?“

S Onfimem se odehrála zřetelná změna. Jako by z něho spadla stará maska. Ruka mu spočívala na jílci šavle a nohy měl maličko napnuté; jeho postoj se vlastně zdál být docela obyčejným – bylo to však opravdu jen zdání.

Gagáta musela zapojit veškeré své sebeovládání, aby překvapením nevykřikla. Onfim zaujímal úvodní postoj klasického šermířského stylu „Sedm zelených draků letících nad mořem“, při němž se obvykle používal zakřivený meč Tzůí! Jenomže odkud ho může znát stárnoucí principál kočovného cirkusu?

„Necítím žádné nebezpečí, majiteli Onfime.“

„Pojď sem,“ vyzval ji příkře.

Železný obojek se znenáhla stal přímo nesnesitelně horkým. Dívka se chtě nechtě musela vrátit.

„A teď se dívej…“ Onfim zvedl hůlku a namířil hrot na ústí úžlabiny.

„Utíkejte, bratři! Utíkejte!!!“

Nevěděla, zda její nehlasné varování slyšeli. Nevěděla, zda ho uposlechli. Z konce hůlky vyšlehl rudý blesk a úžlabinu v mžiku zaplavily plameny.

Magie Řádu Ark. Vlastně na tom není nic divného. Ostrag je jejich panství.

„To by bylo.“ Onfim se zamračil. „Už můžeme jít.“ V jeho hlase teď znovu zaznívaly obvyklé tóny – hlas hrabivého a omezeného majitele ubohého kočovného cirkusu. „Zatraceně, musel jsem vyplýtvat zakletí… Pravý bože, stálo mě celých patnáct cechínů! Patnáct neošizených zlatých cechínů s vyraženým profilem samotného mocného císaře, nechť z vůle nebes žije navěky!“

Oheň nebouřil dlouho. Magické plameny zabíjejí velmi rychle.

Minuli zuhelnatělé svahy. Všude vládlo ticho.

Gagáta kráčela jako ve snách.

Onfim ovládá Silu! Není přece možné, aby mágové z Arku jenom tak rozprodávali bojová zakletí! Nedostal bys ho od nich ani za sto padesát cechínů, natož za patnáct! Lžeš, Onfime! Sám jsi jedním ze stoupenců Řádu Ark! Jinak to ani nemůže být!

„Veď mě, ušoune.“ Muž za jejími zády se chraplavě rozesmál. „Veď mě a pro příště se vystříhej podobných omylů. Já totiž s rozpoznáváním úkrytů těch vašich lesních démonů nemám potíže. Běž… Říkej mi, co cítíš. A nevynechej ani tu nejmenší drobnost!“

To se spíš svlíknu a lehnu si pod tebe, dobytku!

„Maličko ti zahřeji náhrdelník, ušounku. To abych ti rozvázal jazýček.“

Zprudka a znenadání to začpělo spáleným masem.

Bolest donutila Gagátu, aby se vrhla kupředu – slepě a zoufale. Neválela se pod nohama člověka, neprosila ho o milost, pouze běžela tam, kam ji vedl instinkt. Vůle, zlost – to vše zmizelo. Po tvářích jí stékaly slzy, ale nevšímala si jich; všechny myšlenky zmizely, zmizely pod náporem všemocné bolesti. Zlá kouzla obojku dívce znemožňovala použít Sílu Danu; jediné, co teď mohla dělat, bylo hnát se lesem jako zraněná laň. Hnát se tou jedinou cestou, na jejímž konci čekala záchrana.

Les na ni cosi křičel, ale ona nerozuměla. Ó, kdyby tak neměla ten proklatý obojek! Klidně by snesla i mučení žhavým železem…

Bolest zmizela zčistajasna, během jediného okamžiku, kdy už Gagátiny oči málem vypadávaly z důlků. Nezrušil ji však Onfim (obojek nadále žil a zarputile se pokoušel drásat maso své oběti), ale něco jiného, něco tak mocného, že ve srovnání s tím vypadala veškerá magie čarodějů z Arku jako dětská hra. A toto něco upřelo svůj pohled na Gagátu.

„Zdravím tě, ó dcero Danu. Předpovězený čas konečně nadešel. Přišla jsi, abys dostala Ímměĺstöřůńń.“ Gagátě se na okamžik zatmělo před očima. Zakryla si ústa dlaní, aby nebesa nezaslechla její příšerné rouhání.

Měla před sebou to, co hledala, když byla zajata. Poslední naději danuských kmenů.

Ale Velké síly, proč Ho za všechna ta léta žádný z jejích soukmenovců nenašel, nezískal Ho? Vždyť hned první věc, kterou Danu udělali, bylo, že prohledali zbytky Ďaďřřöűňt’gótu. Nejednou! A co čarodějové z lidských Řádů, kteří v posvátném lese nenechali kámen na kameni? Copak ani oni nic nenašli? Nic, vůbec nic?

„Zaprvé – kdo je chtivý, ten nikdy nic nedostane; dokonce ani nechce-li to pro sebe, ale pro jiné. A zadruhé – Ímměĺstöřůńń neroste rok ani dva. Je jen jediný podzimní týden v Roce dozrání, kdy ruka pátrače může sevřít Ímměĺstöřůńń.“

Les odpovídal trpělivě – obrovský a klidný. Nebál se smrti, neznal strach a ve skutečnosti se ani příliš nestaral o dceru Danu, ubohý to střípeček kdysi mocného národa. Jak jinak by mohl odevzdat poklad své rasy právě teď, odevzdat ho dívčině s otrockým obojkem na krku, za jejímiž zády stál její ukrutný majitel?

Před Gagátou se tyčil strom, ztepilý a urostlý Aęřdűňňé; jeho pěticípé listy barvy roztaveného zlata téměř neslyšně ševelily, připravené zahalit zemi do měkké zimní přikrývky a za cenu vlastní záhuby ji uchránit před promrznutím – po zhroucení magie Danu se zdejší zimy staly podstatně drsnějšími a krutějšími.

Aęřdűňňé byl na první pohled úplně obyčejný. I když… ne, úplně obyčejný ne. Ve stromě dřímala skrytá moc, hlubinná, niterná, jedna z těch, které rozhodně neodpovědí na zaklínání prvního potulného čaroděje, jenž prochází kolem. Nyní se tato moc probudila – nevšímala si pana Onfima Prvního, který strnul s hůlkou v ruce, ani železného očarovaného obojku na krku dívky, jíž se chystal věnovat to, co na něm vyrostlo, co ukrýval ve svém kmenu. Strom nezajímalo, že se poklad ihned dostane do jiných rukou, do rukou hunnuse, jednoho z těch, kteří hyzdili magií prosycené tělo samotného Ďaďřřöűňt’gótu. Strom pouze plnil své odvěké poslání.

Gagáta se chvěla po celém těle; veškeré danuské sebeovládání jí v tuto chvíli bylo k ničemu. Onfim, ten zatracený chytrák, to věděl, určitě to věděl! A všechno měl promyšlené do nejmenších detailů! S tímhle jistě počítal už ve chvíli, kdy ji kupoval…

Větve se pomalu skláněly k její tváři. To, o čem tolik snila, to, co se jí objevovalo před očima v horečnatých nočních viděních, samo mířilo do rukou… ovšem ne jejích. Obojek varovně zteplal. Dříve, než by stačila byť jen pomyslet na nemožné, bolest by ji krutě sevřela a mrštila by jí na zem, k nohám… majitele.

Listoví se rozevřelo. A před očima Danu a hunnuse se v celé své kráse objevil Ímměĺstöřůńń. Stačí jen natáhnout ruku, sevřít ho a jediným mávnutím naplněným silou, která dceři Danu ještě zbývala, rozseknout člověka stojícího za jejími zády od ramene až po pás! A pak servat oslabený obojek, zbavit se ho!

Gagáta nestačila ani zvednout ruku. Onfim dobře věděl, pro co sem jde. Rána do zátylku! A pak zasáhla dívčino padající tělo ještě jedna.

Země teď byla hrozně blízko, měla ji přímo před očima.

„Velmi dobře, Danu.“ Onfimův chraplavý hlas se nyní znatelně třásl. „Velmi dobře. Vstaň. Zvládli jsme to rychleji, než jsem čekal. A teď jdeme. Musíme se vrátit. Hlavně abychom dojeli do města před Lijákem…“

„Zabij mě,“ poprosila ho tichounce, ležíc zcela nehybně. „Zabij mě, už mne přece nepotřebuješ…“

Kdysi si dívka myslela, že jakmile padne do zajetí, okamžitě umře. Potom si představovala, že zemře, až ji povlečou k lavici, aby ji zbičovali. A potom – potom ještě zůstávala naděje, že zhyne po zjištění, že Ímměĺstöřůńń padl do rukou lidí. Nyní však, poté, co sama dovedla člověka k nejmocnější zbrani své rasy, zjistila, že i tato naděje byla planá.

„Zabít tě?“ Onfimovy tváře těžkly, sesouvaly se, nabývaly na objemu. Jestřábí nos se měnil v beztvarou hroudu, na niž byla zvyklá; pod očima, ze kterých se náhle vytratila všechna barva, se zvolna nafukovaly váčky zbrázděné vráskami. „Tak to ani náhodou, ušoune. Rád se dívám, jak se svíjíš. Dělá mi dobře vědomí, jak se užíráš tím, že mám ten váš vychvalovaný Immelstorn přímo tady, zavinutý v rohoži.“

Immelstorn! Velcí bohové – jak je to slovo hrubé a prostinké zároveň! Ostatně co jiného bych měla čekat od hunnuse…

„Proto tě nezabiju, ani v to nedoufej, kočko. Vstávej a půjdeme – dokud jsem se nezačal zlobit. Dohání nás Liják, musíme spěchat. Tak vstávej!“

A dívka vstala. Bez vůle, jako pouhá loutka, celá roztřesená po tom všem, co právě prožila.

Škvíra ve větvích mohutného stromu se již pomalu uzavírala. Aęřdűňňé splnil svou povinnost – předal dceři Danu Ímměĺstöřůńń. Nyní v sobě nechá v klidu a beze spěchu dozrát nový. A až nastane správný čas, i on si najde svého majitele.

Člověk a mladičká Danu se zašpičatělými oušky vyrazili k silnici.

* * *

„Koukněte se, už jsou zpátky!“ Tróša jako první postřehl vracejícího se majitele cirkusu a Gagátu. Pan Onfim První měl přes rameno přehozený jakýsi podlouhlý balík. Copak v lese asi našel?

„Tak co, odpočinuli jste si?“ zeptal se pan Onfim nevlídně. „Jedeme.“

Vzápětí se mimoděk ohlédl přes rameno na východ, kde již celý obzor halila zlověstná černá mračna.

Blížil se odtud Liják a spolu s ním obvyklá podzimní pohroma. A běda tomu, koho dostihne v divočině, bez pevné střechy nad hlavou.

Kočovný cirkus se znovu vydal na cestu.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Triton, říjen 2017
Vazba: vázaná
Počet stran: 784
Cena: 499 Kč