Jana Rečková: Labyrint u Mrtvého ženicha

CO SE SKRÝVÁ V KATAKOMBÁCH?
Upíři, mutanti, gangsteři… a jedna parta dětí!

Nakladatelství FANTOM Print vydává novinku Jany Rečkové: Labyrint u Mrtvého ženicha.

 

I malé město může ukrývat velká tajemství, ať už přímo na očích nebo třeba pod zemí. Lidé z Klášterka umí svá tajemství udržet dobře – podzemní labyrint je něco, o čem se cizím na potkání rozhodně nevykládá. Vstup do kláštereckých katakomb nezná každý a zmapované je pořádně nemá nikdo. Proč se také zdržovat v temných a úzkých chodbách bez konce, kde ze tmy září rudé oči, v kryptách spí upíři a zatuchlým vzduchem se nesou připomínky historek o mutantech?

Jenže svět nahoře je někdy ještě nemilosrdnější. Své o tom vědí Zrůdičky, parta dětí, které jsou moc chytré nebo moc jiné (nebo oboje) na to, aby je zahltila škola a kamarádi a zapomněly na místní legendy. A když vaší zadlužené rodině vyhrožují vymahači lokálního bosse, může se z příšery v podzemí stát spojenec v boji proti tomu největšímu zlu – lidem.

Labyrint, z nějž lze jen těžko najít cestu ven, děti, které jsou cyničtější než dospělí, a stíny, které můžou být čímkoliv od gaunera po upíra…

Jana Rečková opět přichází s knihou, která balancuje na pomezí hororu a fantasy, v bodě mezi příběhem pro děti a suchým humorem společenské satiry. Možná si vzpomenete na Správnou pětku, možná na Stranger Things, ale jedno je jisté: Ať už jste na denním světle bezmocní nebo naopak máte na povel armádu, v katakombách na tom nezáleží. Podzemí je oddělený svět, ve kterém platí úplně jiná pravidla. A kdo se v něm ztratí, ať přítel nebo nepřítel, nemusí se už nikdy dostat ven.

 

ANOTACE:
Klášterecké katakomby jsou tak velké a spletité, že propojují celé město i se starým hřbitovem. Dokonce se říká, že v nich žijí upíři… Ať už je to jakkoliv, místní parta dětí, která si hrdě říká Zrůdičky, má pro strach uděláno, a proto si zvolila katakomby za cíl svého tajného plánu. Kam jinam totiž zavést a vyděsit mafiánské vymahače, co většině Zrůdiček obtěžují rodinu, a snad se jich tak jednou provždy zbavit?
Jenže pod zemí a ve tmě nic není takové, jaké se to zdá na denním světle, a když se v koutech úzkých chodbiček začnou objevovat rudé oči, na zastavení plánu je už pozdě. Zrůdičky budou muset sebrat kuráž, najít nové spojence, odhalit nepřátele a zjistit, kdo může za podzemní chaos. A hlavně nesejít z cesty – protože kdo se v labyrintu temných chodeb ztratí, už se nikdy nemusí dostat ven.

 

INFO O KNIZE:
Nakladatel: FANTOM Print
Obálka: Lubomír Kupčík & Lukáš Tuma
Formát: pevná vazba s přebalem
Počet stran: 304
Cena: 319 Kč

 

O AUTORCE:
Jana Rečková (*1956)
Povoláním lékařka a zároveň jedna z nejvýraznějších postav české fantastiky se ráda pohybuje na pomezí různých žánrů, jež dovedně mixuje do originálních příběhů, jimž nechybí svérázná poetika, napětí, akce ani humor. Jejím románovým debutem se stal Svět nezrozených drahokamů (1996), fantasy s romantickými prvky napsaná pod pseudonymem Joanna Railly. V současnosti její bibliografie čítá desítky povídek a více než dvacet knih. Je také držitelkou různých žánrových ocenění, z nich mnohá získala opakovaně (např. Lady Fantasy). Kromě vlastního psaní se věnuje i překladům z angličtiny.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Po třiceti letech

Na kláštereckém náměstí (někteří místní říkají náves, ale běda, kdyby to vypustil z úst cizinec), kde se nedá pořádně zaparkovat, zaparkoval mrňavý elektromobil. Vyhrnula se z něj neuvěřitelně početná skupina jakési přerostlé mládeže a dětí, všichni se rozhlíželi a blaženě zhluboka nadechovali vzduch, tady na Vysočině dosud celkem čistý i ve městě. No, městečku.

Až když se vytáhlý mladík sehnul, aby pomohl z auta (no, autíčka) někomu, kdo nemohl pořádně na nohy, začal celý výjev vypadat vážně a vyšlo najevo, že hlouček obsahuje nejméně dva dospělé.

Mladík dívku či ženu opatrně postavil a opřel o bok auta.

„Cítím tu dlažbu,“ usmála se na něj. Zamilovaně.

Jiná, o něco mladší dívka se střapatými (asi schválně) vlasy tiše vyprskla a chlapec, tak třináct čtrnáct let, sykl: „Jenom se tady nezačněte pusinkovat. Před lidma.“

„Je poledne, nikde ani noha,“ podotkla nemocná (nebo postižená?) žena. „Igy? Trefíš ke Skálovi?“ Nejistě se rozhlédla.

„Jasně,“ odvětil vytáhlý mladík sebevědomě.

„Jestli ještě žije,“ pravila skepticky střapatá. „Musí mu být přes sto!“

„V tom je ten vtip, dcerunko,“ opáčil mladík. Otec? Otec rodiny? Blbost, pomyslel by si náhodný pozorovatel.

„Tak hybaj k dědovi, mládeži!“ zvýšila hlas nemocná žena a na tváři se jí objevil zřetelně maminkovský výraz. „A ne abyste mu vyjedli krám! A nepouštějte Macka na střechu!“

Střapatá dívka pevně chytila za ruku baculatého kluka, který měl za brýlemi zasněné a současně poťouchlé oči. Pevně, to bylo klíčové slovo. Matěj zvaný Macek byl mrštnější, než by se zdálo, a starší sourozence nebral vážně.

„Děda už ho srovná,“ řekla jeho sestra s nadějí.

Trojice dětí – vida, nakonec jsou jenom tři – vyrazila k hornímu rohu náměstí, kde se skvěl měňavý, jakoby holografický obraz zmrzliny, zavěšený zdánlivě ve vzduchu.

Jejich podivuhodně mladí rodiče se na sebe podívali.

„Táta byl vždycky hr do inovací,“ ukázal Igy na trochu strašidelnou zmrzlinu. „Tak, do vozu, Amo, a za naším starým známým!“

„Tudy doleva?“ pohodila hlavou.

„Doprava,“ zazubil se.

„Fakt věříš, že ještě žije a… funguje?“ zeptala se.

„Tajemná síla podzemí ho nenechá hned tak zahynout,“ odpověděl vážně. „Rozhodně ne, dokud nevybuduje ty svoje vysněné lázně.“

„Třeba je vybuduješ ty,“ řekla. „Třeba je to tvůj osud a Skála ti předá veslo.“

„Tak si zavesluju,“ zasmál se. „A docela rád, už se mi po Klášterku stejskalo.“

„Jo, v Praze je málo temných koutů, co?“

„Ale tady to začalo, moje vílo Amálko. Tady jsme doma.“

***

V Klášterku se změnilo všechno, až na tu jedinou ulici. Tak to aspoň tvrdila Amálka, které tak směl říkat jedině manžel, pro ostatní zůstávala Amalií. Zastavili před obyčejným domkem s rampou pro bezbariérový přístup.

„Jako by mě čekali,“ prohlásila Amalie kysele. „A nevěděli, že na vozíku ještě nejsem.“

Dveře se rozlétly a vyběhla štíhlá dívka v rozevláté sukni, běžela po té rampě, sotva se dotýkala betonu a volala: „Ignáci! Amalie!“

Ze dveří za ní vykukovalo dítě s barevnou flétničkou v ruce.

„Libuše?“ přeptala se Amalie. „Co ty tady?“

„Co by, hlídám a pomáhám.“ Libuše, hubenější a jakoby mladší než před lety, se zasmála a pokynula jim, ať jdou dál, dítě couvlo do chodby. „Když se můj drahý s kluky vydal na brigádu do podzemí… Tohle je naše nejmenší.“

Z kuchyně vyjela na vozíku bělovlasá žena a změřila si hosty přes brýle. „Jak to chodíš, Amalie?“ Ani náznak, že by si snad nepamatovala na ty děti, s nimiž měl její muž tolik potíží.

„Roztroušená skleróza,“ řekl Ignác. Objímal manželku kolem pasu; přidržoval ji, takže její kulhání nevypadalo tak nápadně. „Chceme vyzkoušet moc Labyrintu, paní Skálová.“

„A já už myslela, že jdete tomu mému starému bláznovi pomoct.“

„Udělám kafe nebo čaj,“ nabídla se Libuše. „A pak vás doprovodím.“ Otočila se k paní Skálové. „Jestli tady tu školku chvilku zmáknete.“

Vyšlo najevo, že holčička s flétnou není sama. Po domě se hemžilo víc dětí, zdánlivě nespočitatelné množství, ale Ignác s Amalií měli trénink a odhad: čtyři. Chvíli se bavili hádáním, kdo z jejich dávných přátel je otcem či matkou konkrétního dítka, ale děti se míhaly tak rychle, že to nešlo. Na brigádu se očividně vypravilo víc lidí ze staré party.

„Nemusím přebírat veslo,“ zašeptal Ignác Amalii. „Na lázních se pracuje.“

„Libuško, přines ten dort, co nám zbyl!“ zavolala paní Skálová. „Měla jsem narozeniny,“ vysvětlila návštěvě.

„Devadesáté deváté,“ řekl Ignác. „Správně?“

„Jo, počítání ti pořád jde, mládenče. A Skála bude mít sto pět.“ Stará paní se vsedě hrdě narovnala. „Vy taky vypadáte pořád jako děti,“ dodala. Zasněně se zahleděla do dálky. „To dělá náš Labyrint. Pomáhá nám, co jsme odtud, z našeho kraje. Budeš zase zdravá, Amalie, uvidíš.“

***

O třicet let dřív

Jak se ubránit mafii – Zrůdičky

„Musíme rodiče chránit,“ řekl Ignác. Vlastně řekl ‚mufíme‘, chyběly mu přední zuby, a nad zvukem, který mu vyšel místo ‚r‘, by jeho logopedka zalomila rukama. Tato výslovnost mu spolu s rafinovaným podváděním při testu zralosti vynesla odklad školní docházky. (Rok svobody, juchú!)

„Jo, jinak přijdou gengstři a zase všechno rozmlátí,“ projevila souhlas Amalie, která nechtěla, aby se jí říkalo ‚Amálko‘.

„Našim v obchodě a vašim v kanceláři,“ doplnil puntičkářsky Bohuš. Chodil do čtvrté třídy, z party už skoro vyrůstal a ostatní, hlavně Mojmír se Ctiradem, už vedli takové ty řeči, jako že brzy začne lítat za holkama a v létě bude chtít na tábor, fuj.

„Jsou to mafiáni, ne gengstři,“ ozvala se Míla, celým jménem Dobromila, ale nelíbilo se jí to. Podle vlastních slov jí z toho pokaždé naskočila vyrážka.

„A jak se to liší?“ zajímal se Ctirad. Měl plnou pusu rovnátek a slin a jeho řeč doprovázely spršky.

Všichni se na sebe podívali. Nevěděli. Krčili rameny a Míla se utřela, koukla na Ctirada a prohlásila, že Ctirad nepotřebuje zbraně, protože mafiány i gengstry utopí.

„A ty je zalehneš,“ odsekl. Narážel na skutečnost, že je Míla nejtěžší ve třídě.

Míla ho praštila.

„Au!“ vyjekl. „Bacha na rovnátka!“

„Ticho!“ bafl na ně Ignác a tohle slovo nijak nezpotvořil, nedalo mu šanci. „Co jsme? No? Kdo mě to naučil? Vy!“

Otočili se k němu, Bohuš kývl. „Zrůdičky, to jsme!“ vyslovil heslo a současně válečný pokřik.

***

Všechno začalo tím, že Bohuš vyslechl rozhovor rodičů v jejich ložnici v bytě nad Krámkem. Zoufalý, hlasitý hovor, přerušovaný máminým hysterickým, štkavým pláčem.

Šlo o to, že Krámek, starožitnictví kombinované s prodejnou suvenýrů a vetešnictvím, nevynášel dost, aby mohli platit výpalné panu Tomanovi, jenomže jeho vymahači o nějaké rozumné dohodě nechtěli ani slyšet. Pan Toman byl poradce starosty, měl všechny informace, takže ve městě a okolí mohl levně nakupovat nemovitosti a pozemky a draho je prodávat. Člověk by myslel, že mu ta spousta miliónů stačí, ale nestačila.

Nikdy jim to nestačí, boháčům, usoudil Bohuš. A svěřil se Zrůdičkám. Amalie na to pravila, že jejím rodičům taky vyhrožují, a jejich cestovka je přitom před krachem, o poznávací zájezdy po Česku nikdo nestojí. Mojmír se vyjádřil, že není divu, protože chudý jedou pod stan a bohatý třeba na Madagaskar. Nebo prostě nějakej ostrov, když je zrovna v módě.

Jeho bratr Ctirad mínil, že bohatej je tady leda Toman, protože mu platí celý město. A prskl, tentokrát zcela úmyslně.

A odečte si z daní platy vymahačů, doplnil Mojmír.

Hluboce se zamysleli.

Ignác sice nic neprozradil, ale všem bylo jasné, že i jeho rodina má problémy. Jejich kavárna, která přiléhala ke zchátralé budově Lva, kdysi největšího hotelu ve městě, stála na pozemku pana Tomana. Nikdo nevěděl, jak to právníci zaonačili, ale údajně když ji Nalívalovi kupovali, na pozemek se jaksi zapomnělo.

Lev, oprýskaná, oloupaná šedivá stavba, bezmála zřícenina, hyzdící náměstí, patřil také Tomanovi, tedy oficiálně jeho bratrovi, jenže ten byl cvok. Před pár lety se přizabil v autě, zůstal na vozíku, ale nechal si upravit na ruční řízení jiný sporťák (s motorem spíš jako letadlo) a řádil na silnicích dál. Šuškalo se, že už zabil deset lidí, ale všechno se pochopitelně ututlalo. Lev byl prý památkově chráněný a Tomanové to vzali tak, že se nesmí opravovat ani ta stěna, kterou kavárna k budově přiléhá, i kdyby ji měla sežrat houba. A sklep pod ní Ignácovým rodičům vlastně nepatří, no ne?

Bylo to složité, žralo to nervy a stálo to hrůzu peněz.

Ignác si na webu už dávno našel odstřelovačskou pušku, kterou Tomana jednoho dne zabije. Ne toho cvoka Xavera Tomana, ten se rozmlátí při jednom ze svých soukromých silničních závodů, to je jen otázka času, ale velkého mafiána Gustava Tomana. Jen zatím neměl jasno v tom, jak proniknout na černý trh se zbraněmi a kde sehnat peníze. Kde bude trénovat, to už věděl: otec jistého osmáka Prokopa Koláře, velkého příznivce Zrůdiček (protože šilhal a šišlal, a dokud nevyrostl metr devadesát a nepořídil si ramena z posilovny, měl s tím problémy), vlastnil kvalitní střelnici. Občas si Ignác pohrával s myšlenkou, že by mu Proki nějakou zbraň půjčil, jenomže to by se asi dalo vystopovat. A beztak neměli tu správnou armádní s dalekohledem a zaměřovačem.

***

Toho odpoledne se zabývali terénní šifrovačkou Temná noc, kterou Amalie stáhla ze sítě. Měla podtitul: „Máš IQ 150? Nebude ti stačit.“ Pochod noční krajinou samozřejmě nemohli podniknout ve skutečnosti, tak si ho jen představovali, ale hádanky, rébusy a skrýše pro nápovědy a poklady řešit mohli.

„Tohle je jiný kafe než testy v Lidovkách,“ liboval si Bohuš.

„Škoda že by nás nevzali do hry,“ vzdychla Míla. „Je to pro vysokoškoláky.“

„Kdyby sis nasadila brejle, hádali by ti dvacet,“ zašťoural si Ctirad a vysloužil si plácnutí.

„Mám to!“ vyhrkl Mojmír a zamával usmoleným papírem s rozluštěnou šifrou.

„Já taky,“ řekla Amalie. „Tohle je přesmyčka.“

Bohuš se zazubil a ocitoval další moto Zrůdiček: „Nepotřebujeme IQ, my jsme Zrůdičky!“

O potížích v reálu už nemluvili, až když museli domů, řekl Bohuš: „Zítra přinesu studijní materiál. Amalie, vem notebook, ty máš největší displej.“

„Bude to film?“ Ignác zastříhal ušima. Opravdu, uměl to, a protože měl uši velké, podobal se zvířátku, možná malému nočnímu dravci.

Bohuš se jen tajemně usmál.

Opustili svou tajnou klubovnu v podkroví Lva, propletli se chodbičkami v přístavbách na dvoře a po schůdcích, které by nejspíš neunesly nikoho přes šedesát kilo (Míla už byla na hraně), seběhli po jednom do houští, které se vždycky na jaře měnilo v překrásný šeřík, ten pravý, nešlechtěný, doopravdy bledě šeříkový, ale teď bylo prostě jen hezky zelené.

***

Ignác a mlátiči

Ignác si dole v kavárně rozsvítil svoji oblíbenou lampu s růžovým stínítkem a pustil se do přihlouplých úkolů ze speciální přípravky pro opožděné děti. Správně je s ním měli dělat rodiče – protože ty učitelky jsou sadistky a chtějí pořád někoho buzerovat a trestat a dělá jim děsně dobře, když můžou srovnat i pár dospělých – jenomže Ignác mámě s tátou dopřával klid a byl rád, že se jednou vyoblíkali a vyšli si na večeři.

Vytáhl pastelky a začal podle předlohy kreslit zvířátka. Činilo mu potíže udělat kresby dětsky primitivní, přece jen přečetl pár knížek včetně staré, ohmatané učebnice zoologie po mámě a znal spoustu detailů, které autoři úloh zanedbali, tak aspoň naschvál vyvedl kravičku zeleně a pro kosa si vybral červenou. Napadlo ho, že ho zaručeně zase pošlou k očnímu doktorovi a ten bude vraštit obočí, protože testy na barvoslepost obsahují číslice, které by opožděné dítko správně nemělo znát…

Do dveří něco zabušilo. Tvrdě, až se nerozbitné sklo prohnulo; tohle nebyla pěst, a když, tak obrněná. Pak někdo rozkopl zámek. Ignác vzdychl. Nějak zvlášť se nebál; v místních končinách nebylo zvykem zabíjet děti, nedělali to ani mafiáni, a kdyby ho unesli – no, to by si dali. Určitě by vymyslel způsob, jak jim to zatraceně znepříjemnit.

Otočil lampu proti dvěma chlapům, kteří vrazili dovnitř.

„Ahoj, Olegu,“ pozdravil.

Toho pihovatého blonďáka totiž znal; ještě nedávno se poflakoval kolem školy, žebral od osmáků cigarety a od jejich rodičů prachy. Ignác ho potkával, když někdy šel naproti Mojmírovi se Ctiradem. Teď povýšil na vymahače. Na rozkopávače dveří.

Oleg zamžoural do růžového světla, ten druhý, taky blonďák, ale starší a ošklivější, se zle zamračil. „Co tady děláš?“

„Úkoly do pfípvafky,“ zašišlal Ignác. „Ale mof mi to nejde.“

Oleg dvěma kroky dorazil k němu a sklonil se nad kavárenským stolkem, který Ignác nenuceně okopával. Usmál se; asi mu taky moc nešly úkoly. A možná jako malý taky šišlal. Pak si vzpomněl, že je zlý vymahač, a narovnal se.

Promluvil zase ten druhý. „Kde jsou vaši?“ Nevyznělo to tak zle, jak asi chtěl. Přece jen se bavil s malým ušatým klukem.

„Šli si zatancovat,“ odpověděl kluk. Lhal, ale nebylo by to fajn? Kdyby se rodiče nebáli a klidně se šli povyrazit?

„Zatancovat?“ zařval ošklivější chlap. „Utrácet? Uděláme jim tady z toho kůlničku na dříví!“

Blbec, pomyslel si Ignác. Když už předvádí ten ruský přízvuk, nemá říkat ‚kůlnička na dříví‘, to by přece cizince nenapadlo.

„Tak jo,“ řekl. „Jenom si uklidím úkoly. Paní učitelka by mě zabila!“ Přesvědčivě zahrál hrůzu z učitelky, Oleg se znovu neubránil úsměvu. Nemá na to, usoudil Ignác. Je to něžná duše a Toman ho vyrazí. Za chvíli bude zase žebrat, chudák.

„Nech toho, vole!“ Oleg šťouchl kolegu do žeber. „To nemá efekt, když tady nejsou.“

Druhý něco zabučel. Jako by byl opravdu to hovězí. Zřejmě už ho to taky napadlo.

Oleg zašilhal na pastelky na stole.

„Fpvávně mi f tím měli pomáhat vodiče,“ vysvětlil mu Ignác. „Ale nemají čaf.“

Oleg si přitáhl nepohodlnou plastovou židličku a koukl na obrovský sešit (opožděné děti jsou asi podle pedagogů i přisleplé). „Hele, pes. Proč je modrej?“

Ignác už chtěl říct, že to zvíře má vlčí obličej, a dodat něco nelichotivého o dotyčném malíři, ale včas se zarazil. „Mně fe to tak líbí,“ prohlásil.

„Mně taky,“ pravil váhavě Oleg a jal se studovat ryby na protější stránce. „Neučíš se písmenka?“

„Nevvali mě do fkoly,“ řekl Ignác. „Jfem malej.“ Tak mu to vysvětlovala máma, aby šetřila jeho city; táta tušil, že syn si leccos nechává pro sebe. Možná mu neušly očtené a upatlané listy knih a židle, přistavené tu a tam ke knihovně a zapomenuté, když Ignáce zaujala literatura.

„Vyrosteš,“ ujistil ho Oleg. „Můžu?“ Půjčil si pastelku a začal vybarvovat rybu. Zeleně. Vypadalo to hezky. Patřičně neohrabaně; Ignác by to nesvedl lépe.

Oleg by s ním asi ochotně prošel celý sešit, kdyby mu parťák nepřipomněl, že mají ještě práci. „Nalívalovy necháme na jindy.“

„Jdete k Libotovým? Rozmlátit cestovku?“ zeptal se Ignác. „Ama povídala, že jsou před krachem.“ (Pff ed kchrchrachem; v jeho podání to znělo obzvlášť hrozně. Jinak chvílemi zapomínal na šišlání a patlání, ale těm dvěma to nedošlo.) „Nebo ke Stránským? Mají tam samý blbosti.“ Vlastně ho v Krámku vždycky zajímal jenom obrovský vycpaný orel Adolf, léta roztahující zaprášená křídla nad výkladem. Ještě když ho vozili v kočárku, museli vždycky před ním zastavit. Mít taková křídla! Jenomže si nikdy nedokázal představit, jak si je pořídit. A to měl dost bujnou fantazii. „Chtěl bych toho orla,“ zatoužil nahlas. (Orrrla; málem se mu povedlo ‚r‘. Jen bylo trošku frrrancouzské.)

Oleg se rozchechtal a plácl ho po rameni. Jemně, jako ptáčka. Ten druhý se zamračil.

„Jak to sakra ví?“ zavrčel. Dočista zapomněl na přízvuk. Hrozivě nakročil ke stolku se sešitem. Ignác se přikrčil. Tohle nebyl slušný člověk jako Oleg. Klidně by praštil malého kluka. Klidně by mu něco zlomil… Teď dostal strach. Srdce mu hlasitě bouchalo, představil si ho jako kuřecí srdíčko v kuřecím hrudníčku, teda než ho dají zmrazit do regálu…

„Nech toho, Pako,“ řekl Oleg. „Jdeme.“

A šli. Osaměl s rozbitým zámkem na nerozbitných dveřích. Nepomohlo by dát tam lepší. Vzali by si na něj samopal a sousedi by při palbě zalezli a nevystrčili by nos.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít