Alex Drescher: Lovcův odkaz

„BARÁK DĚDÍ KDEKDO, ALE KREV LOVCE?“
Ovšem není to vysloveně jackpot. Na Lovce si brousí zuby nejeden týpek z naší reality i ze světa Prolnutí…

Nakladatelství FANTOM Print vydává první díl Světla v temnotách: Lovcův odkaz.

 

Blízká budoucnost není pro slabé povahy. Připadá vám Ostrava už dnes drsná? To jste neviděli Vítkovice budoucnosti, na ten zážitek do smrti nezapomenete. A pokud narazíte na nějaký skřetí gang, tak to nebude ani moc dlouho trvat…

Prokop Koutný nemá sice o životní zvraty nouzi, ovšem nyní ho čeká změna vskutku brutální. Svého otce si z dětství pamatuje pouze z jeho sporadických návštěv, avšak zesnulý Max Koutný zanechal synovi pozoruhodný odkaz – krev Lovce, do níž, jak „čerstvý“ Lovec průběžně zjišťuje, se během jeho početí přimíchala ještě další vychytávka v podobě neobyčejné krve jeho matky. Prokop tak v sobě odhaluje vskutku nevídané možnosti…

A přijdou mu vhod. Po otci totiž zdědí kromě genů také vzácnou lemurijskou zbraň, pocházející z dob, kdy ještě lidstvo, jak ho známe dnes, nebylo ani v plenkách. Pro lemurijské artefakty se zabíjí a na vedlejší ztráty se nehledí. Začíná hon, při němž si Lovci občas střihnou roli štvanců a svůdné ženy se v okamžiku mění ve vraždící stvůry.

Bruntálský řezník má těžkou konkurenci

Pseudonym Alex Drescher si dobře zapamatujte. Do šiku českých autorů „tvrdé školy“ přibylo výrazné jméno. Při čtení Lovcova odkazu vás občas zamrazí a uvažujete, zda autor nemá schopnost vidět budoucnost. A v další vteřině se modlíte ke všem známým i neznámým bohům, aby to byla opravdu jen bohatá Drescherova fantazie, a ne vize velmi, ale opravdu velmi blízké budoucnosti…

Každopádně se narodila nadupaná akční fantasy pro opravdové fajnšmekry, v níž všechno šlape jako dobře namazaný stroj a která vás nenechá ani na chvíli vydechnout.

 

ANOTACE:
Evropa zbídačená hospodářskými krizemi, exody biblických rozměrů a válkami vydávanými za humanitární intervence nemá Prokopovi Koutnému co nabídnout. Jestli se ale člověk může na něco spolehnout, je to rodina. Dokonce, i když oficiálně žádnou nemá. Jenomže dědictví po dávno zapomenutém otci není ani náhodou takové, jaké by si přál. Někdo zdědí dům, jiný krabici plnou peněz. Prokop zdědil krev Lovce a otevřel se mu tak svět Prolnutí, místo, kde se střetává svět vědy se světem magie a kde už po staletí zuří válka o moc, proti které je soupeření Unie a Ruskoasijské federace jen neškodným poštuchováním. Pak je tu ještě to největší tajemství jeho otce. Kdo by uvěřil, že si ho vzal do hrobu? A Prokop by to tajemství mohl znát. Štvanice může začít…

 

INFO O KNIZE:
Autor: Alex Drescher
Vydal: FANTOM Print, červen 2017
Obálka: Andrew Dobell
Formát: brožovaná, 145×205 mm
Počet stran: 416 stran
Cena: 349 Kč

 

O AUTOROVI:
V den, kdy se Alex Drescher narodil, byla v Ostravě bouřka. Jiná nebeská znamení se ale nekonala. Ve třech letech ale viděl četu sovětských vojáků pochodovat kolem svého domu. Ovlivnilo ho to zřejmě víc, než si hodlá kdy připustit. Psát začal na gymnáziu a první román dopsal na výšce. Psaní je pro něj tou největší zábavou na světě. Tedy hned po střílení, lovení ryb, klábosení s přáteli, čtení knih, vaření, lepení modelů, boxu a havanských doutnících kombinovaných s irskou whiskey.

 

UKÁZKA:
Prolog

Ocelový žebřík vedoucí do temnoty byl pokryt rzí a letitými nánosy špíny, jež sem napadala skrz kanálovou mříž. Opatrně došlápl jednou nohou na první příčku a chvíli počkal. Pak na ni začal pomalu přenášet váhu. Nic se nestalo – žebřík vydržel. S úlevným povzdechem začal sestupovat dolů. Po pěti metrech, v zóně naprosté tmy, zapnul mdle svítící diody na své čelovce a prohlédl si sloupec skruží, mířících dolů.

Vzduch se s každým dalším sestoupeným metrem stával zatuchlejším a pronikaly do něj všechny myslitelné i nemyslitelné pachy města. Nasadil si respirátor a zkusmo se znovu nadechl. Díky drobnému kouzlu, kterým si ho nechal vylepšit, byl ten všudypřítomný puch rozkladu o něco snesitelnější.

Aspoň něco, pomyslel si. Ze všech možných míst, kam ho jeho profese zavála, měl městské stoky nejméně rád. Lidé neměli ani ponětí, co všechno v nich žije a jak nebezpečným místem mohou být. Kapsy metanu či sirovodíku, které tu pravidelně zabíjely nezkušené nováčky, nikoho nevzrušovaly. Horší byli ti druzí zabijáci…

Když stál opět na pevné zemi, vytáhl pistoli a odjistil ji. Pak si levačkou promnul svaly v kříži, nepříjemně otlačené a prochladlé od zbraně, která mu dnes připadala dvakrát těžší než obvykle.

„Už jsem na to starý,“ povzdechl si. Před pár lety by si to ještě nepřipouštěl, ale když se přehoupl přes padesátku, začal cítit nejen věk, ale i každou jizvu a zlomeninu, které v průběhu let utrpěl. To běhání, skákání a plížení se v marastu, zejména v tom studeném a vlhkém, už nebylo nic pro něj.

„Máte revma,“ oznámil mu nedávno jeden felčar. „A taky dva tucty podomácku ošetřených zlomenin. Je div, že se po ránu vůbec pohnete. Kde jste proboha žil, člověče? V Kongu?“

„Skoro,“ odtušil tehdy. „V Ostravě.“

„Jo aha,“ zněla lékařova jediná odpověď a víc se už neptal.

Úzkým světelným kuželem čelovky přešel po vlhkých a ojíněných stěnách, pak po podlaze, a nakonec jej nechal rozplynout v dálce. Byl sám a v bezpečí. Zatím…

Ještě jednou zkontroloval svoji pozici na ručně nakresleném plánku. Podle zdroje to sice měl k cíli víc než dva kilometry, ale užít bližší servisní vstup se vzhledem ke schopnostem cíle neodvážil. Nemohl to ale minout. Křižovatky měl po cestě jen tři a po celou dobu, co se na tuto akci připravoval, si trasu usilovně vtloukal do hlavy.

Pak stejně snadno, jako by šlo o dýchání, vstoupil do Prolnutí. Počkal, až pomine ten náhlý nával nevolnosti, a když otevřel oči, zkontroloval okolí ještě jednou vhledem. Uniformní betonovou šeď chodby nyní pokrýval nános emocí spláchnutých do podzemí vel-koměsta. Sny, touhy, vášně, zloba i všechny temné stránky lidství pokrývaly stěny v mechu podobném nánosu a ty opravdu intenzivní tekly v úzké strouze prostředkem chodby. Tušil, že tam, kam míří, se budou stékat podobné temné strouhy z celého města a že ON bude přesně uprostřed toho všeho. Bude tam a bude silný. Mnohem silnější, než čekal…

Znovu si povzdechl. Bylo jasné, že tohle bude všechno možné, jenom ne lehká práce. Snad po tisící si v hlavě přehrál ten hovor s klientem. Tehdy neměl jediný důvod o té zakázce pochybovat. Prvotní kontakt proběhl přes důvěryhodného prostředníka. Platba byla uhrazena v hotovosti v nových rublech, což byla v dnešních poměrech naprostá výhra, a v mrtvé schránce na hlavním nádraží na něj čekala kompletní specifikace cíle včetně fotodokumentace. Víc si nemohl přát.

Jenomže měl ten divný pocit kolem žaludku. Nebyl to strach, co ho tam svíralo. Bylo to něco jiného. Vzpíral se pomyšlení, že jde o předtuchu, ale čím déle o tom přemýšlel, tím hůře se mu pro tohle vysvětlení hledaly výmluvy.

Chlad pryžových střenek pistole v dlani ho vrátil zpět na zem. Ať už se stane cokoliv, on není z těch, kdo by nedostál svým povinnostem. Kontrakt je kontrakt, říkával jeho otec. Pomyslel si, že ten by určitě nehodil flintu do žita a pochopil, že ani on s tím začínat nebude…

Na první známky jeho přítomnosti narazil už po pár stech metrech. Dlouhá stehenní kost se zbytky tlející svaloviny rozhodně nepatřila k běžnému vybavení městské kanalizace. Zejména, pokud patřila člověku. Nedělal si valné iluze o osudu zbytku toho nešťastníka. Jak se asi musel cítit a co zažíval, když byl tam nahoře nečekaně přepaden a zavlečen sem… Křičel? Prosil o slitování nebo volal o pomoc, která nepřišla? Otřásl se a zkusil dechovým cvičením nabýt ztracenou koncentraci.

Další stovky metrů tunelu ušel pomalou a ostražitou chůzí v naprostém tichu. Stopy zabijákovy přítomnosti byly čím dál častější. Tu zahlédl na zdi tunelu krvavou šmouhu, tu zase na zemi ležící cár látky či malý odštěpek kosti, rozdrcené mohutnými čelistmi.

Našel ho přesně tam, kde čekal. Ležel schoulený v hromadě starých hadrů, obklopený částmi těl svých obětí v různém stádiu rozkladu. Podle novin jich mělo být osm, kontraktant hovořil o dvanácti. Stačil mu letmý pohled, aby poznal, kde je pravda.

„Přišel… jsi… pozdě,“ zachrčel, když si ho všiml. Ať už chtěl říci cokoliv, jeho tělo vzápětí zkroutila další křeč, po které se dávivě rozkašlal. Ústa mu potřísnila temná a hustá krev. Sípavě se rozesmál. „Po… všech těch letech… Neuvěřitelné… Nedostal bys… mě. Ne, kdyby…“

„Vlkodlaci to nikdy nevydrží,“ odvětil. „Dříve nebo později se neovládnou a posedne je šílenství. Některým se nelíbí, co tady děláš. Zástupci cechu říkají, že jim kazíš kšefty, protože tu poldové dělají jednu šťáru za druhou. Takže jsi, jak se říká, dostal černou známku…“

„Jen… se kasej… lovče,“ zachrčel v odpověď. „Musel… jsi mi… dát… jed, abys mě… dostal…“

Zaraženě zamrkal. „Jed?“

„Proč… tady asi ležím… a bleju krev…“ odvětil posměšně. „Otrávil jsi mě!“

V té chvíli mu to došlo. Kurva! Kurva! KURVA!!!!!

S rychlostí, kterou by od něj nikdo nečekal, splnil kontrakt tím, že sténajícího vlkodlaka prošil třemi stříbrnými kulkami. Pak se otočil na pětníku, až pláštěm ometl špínou pokrytou stěnu tunelu, a rozběhl se tam, odkud přišel.

Kolik mám času? běželo mu hlavou. Minutu? Půl? Štvanice už nejspíš začala. Nebyl by první Lovec, kterého v tomto roce dostali. Brouzkovi trvalo celý měsíc, než se zbavil kamene uvázaného na krku. Když se zvedl ze dna pískovny, nepoznala ho ani jeho stará, a po Fajkusovi se slehla zem už před půl rokem. Všichni říkali, že i legenda může udělat chybu, a nechali to být, ale možná za tím bylo něco víc…

Bez ohledu na to, kolik hluku natropí, dusal chodbou stoky nejvyšší možnou rychlostí. Plánek z kapsy ani nevytahoval, prostě se jen spolehl na své instinkty. Když na poslední křižovatce zahnul doprava, ve světle čelovky před sebou uviděl rezavé stupně žebříku vedoucího nahoru, do bezpečí.

Chtěl se vítězně pousmát, ale v tu chvíli rozčíslo temnotu tunelu ostré světlo a do uší mu zaburácel výstřel.

 

1.kapitola

Dav hrnoucí se širokou chodbou k nástupištím magnetické dráhy se před nimi rozestupoval jako vody Rudého moře před Mojžíšem. S viditelným zhnusením je obcházeli muži v drahých oblecích, pyšnící se svými zlatými Rolexkami, i ženy v elegantních kostýmcích, ověšené šperky jako vánoční stromečky, ale oni jejich pohledy bez uzardění vraceli doplněné o jízlivý úšklebek a bylo jim jedno, že pro ně jsou jen dalšími zanedbanými existencemi, jichž bylo město plné a které by ti šťastnější nejraději vůbec nebrali na vědomí. Možná jim byla nepříjemná ta připomínka pomíjivosti úspěchu, nebo je iritovalo, že někdo dokáže přežít bez squashe, rautů, bytu v některém z nově postavených habitatů a rezortu v Rimini…

Ani oni si o těch, které míjeli, nemysleli nic dobrého. Jediným zkušeným pohledem mezi nimi rozpoznávali podnikatele, úředníky, byznysmeny i zanedbaněji vyhlížející obchodní zástupce. Všímali si, kdo z nich má na klopě emblém Evropské ligy nebo alespoň znak Strany pro jednotnou Evropu či Čestného Bruselana, a s pobavením sledovali, jak se tu svorně ženou do dalšího bezduchého pracovního dne bez potřeby dosáhnout čehokoliv podstatnějšího, než je žvanec a vlastní pohodlí. Vzpomínali na doby, kdy mezi tou novodobou elitou byli i makléři, ale po opakovaných otřesech, po kterých se jejich burzy kácely jako domečky z cinknutých karet, se těch pár zbývajících zaměřilo na budování vlastní neviditelnosti a mnohem bezpečnější obchodování s emisními povolenkami a pohledávkami ze státních dluhů zkrachovalých členů Unie.

„Říct mu to ale musíme,“ pronesl jeden z nich, připlešatělý stařík v umaštěné kožené pilotce.

„Nevím proč, Damiáne. Co je mu do toho?“ odvětil nesouhlasně ten druhý, pro změnu se skrývající pod hřívou dlouhých a mastných vlasů a stejně neupraveným plnovousem, sahajícím až do půli obnošeného černého hubertusu zdobeného několika záplatami.

„Protože je to jeho syn. To je podle mě dostatečný důvod,“ odvětil Damián.

„Syn, kterého neviděl více než třicet let a který ani neví, že existuje,“ namítl druhý stařík. „Pane Bože! Damiáne, vždyť ten kluk nemá ani dar. Je to obyčejný člověk. A jak mu to asi řekneme? V živých barvách vidím, jak bude reagovat, až za ním přijdou dva šontáci a sdělí mu, že jeho tatík to koupil ve staré kanalizaci pod Ostravou, kde lovil vlkodlaka, a že teď připomíná víc řešeto než lidskou bytost. No ten bude nadšený…“

„Kosmo,“ utrhl se na něj Damián příkře. „Má právo to vědět a má právo se zlobit – na otce i na nás. S tím nic nenaděláme, ale říct mu to prostě musíme. Protože to měl vědět už dávno a mezi prvními.“

Došli ke stánku s občerstvením, na jehož vývěsním štítu stálo, že nikdy nezavírá. Zřejmě proto byl obklopen hloučky klábosících bezdomovců a feťáků, zajídajících pauzy mezi dávkami.

„Tak co to bude?“ zeptala se jich tělnatá kuchařka v zástěře svými fleky připomínající kůži z geparda.

„A co nám nabídneš, krásko?“ zareagoval otázkou Kosma a v očích se mu přitom šelmovsky zablýsklo. „Co takhle specialitu podniku?“ pronesl mazlivým hlasem a k tomu ještě zamrkal.

Prostorově výrazná ženština se zapýřila jako čerstvá patnáctka. „Ale no tak,“ vypískla, potěšena zájmem, který v jejím věku přicházel méně často než sníh v červenci. Pokusila se však zachovat si profesionální odstup a dále pokračovala již normálním hlasem: „Máme sójaburger, tofuburger a dokonce i pravý chickenburger, ale k tomu musíme přidávat leták s varováním před škodlivým tukem, takže upřímně radím: nebrat!“

„Holubičko,“ zacvrlikal Kosma. „Trocha tuku mě nikdy neodradila. Tím spíš, když byl umístěnej na tom správným místě, jestli mi rozumíš.“

S porozuměním se zachichotala.

„Takže, co bys tam měla pro chlapa, co má rád všecko poctivě udělaný?“

Ostražitě se rozhlédla a pak se naklonila k okénku a zašeptala tak, aby to slyšel jen on: „Už se to rozkřiklo. Max byl v oboru jednička a prý se už první výtečníci začali shánět po jeho glejtu. Prý ho ztratil tam v podzemí…“

Kosma zavrtěl hlavou. „Ne, kotě, tam ho neztratil, to mi věř. Potřebuju od tebe ale pomoc. Max měl někde ve městě útočiště. Ty jsi mu vařila všechny ty lektvary. Určitě víš, kde to je…“

Opatrně se rozhlédla. Pár nedaleko postávajících feťáků je mohlo poslouchat. Vyzývavě se tedy rozesmála a zamrkala na něj očima plnýma žádostivosti. Pak se k němu naklonila a mrazivým hlasem mu pošeptala do ucha: „Nečekala bych, že budeš jedním z těch zkurvených supů.“

„O glejt nejde, holka,“ odvětil Kosma tiše. „Max měl syna. Je to normál, ale i tak by měl vědět, co se jeho otci stalo. Navíc v útočišti můžeme najít vodítko k tomu…“

„… kdo Maxe zabil,“ dořekla za něj. „Dobrá, zavedu vás tam.“

Spokojeně pokýval hlavou. „Kdy se pro tebe můžeme stavit, Helgo?“

„Končím ve dvě.“

*

Pohybový senzor zaregistroval na ulici pod sebou pohyb a převedl automatický kamerový systém ukrytý pod krovy nárožního domu z režimu stand-by do aktivního módu. Objektiv kamery okamžitě zabral v nejvyšším možném rozlišení celou šíři ulice, pak obraz vycentroval na pohybující se osoby, a nakonec jeho servomotorek s požehnáním vestaveného procesoru a s tichým vrčením zachytil detail té nesourodé trojice kráčející po chodníku.

Úkolem procesoru umístěného v kameře nebylo posoudit, zda jsou ti dva postarší muži v obnošených kabátech, doprovázející onu zřetelně se potácející ženu, nebezpeční. Od toho tu byli jiní. On měl jen pořídit co možná nejlepší detail jejich obličeje a poslat ho dál k analýze.

Ačkoliv nedávno proběhl upgrade jeho softwaru a poslední testy integrity dopadly nadmíru dobře, přesto nečekaně zaregistroval chybové hlášení. Ze souboru čísel v šestnáctkové soustavě se jeho analytický podprogram dobral závěru, že detaily nebylo možno pořídit. Bleskově provedl automatickou kontrolu sebe sama i ovládaných zařízení, ale ani u nich žádnou poruchu nezjistil. Povel k opakování úkonu na sebe tedy nedal dlouho čekat. Objektiv se znovu se zběsilým povrkáváním pokusil zaostřit na tváře zájmových objektů, ale ani tento snímek, který odeslal přes satelit do centrály, nebyl o nic ostřejší než ten předešlý.

Když nakonec zašli za roh a ocitli se tak mimo dosah bdělého oka kamery, procesor ji uvedl zpět do pohotovostního režimu. Jelikož opakovaný autotest neukázal žádnou poruchu, přestal se tím zabývat. I na tohle tu byli jiní…

*

„Tady,“ zašeptala, když stanuli u oprýskaných domovních dveří. Ostražitě se rozhlédla a pak tak tiše, jak jen dovedla, do jejich zámku zasunula masivní, obstarožní klíč. Za dveřmi se táhl krátký klenutý průjezd ústící do dvora, se sešlapaným schodištěm vedoucím nahoru.

Damián se zamyšleně rozhlédl. Takových starých domů už moc nezbylo. Byl to poctivý činžák postavený na začátku minulého století, možná dokonce koncem předminulého. Většina jich už padla za oběť překotné výstavbě hypermoderních habitatů a business center, do kterých se z celé Evropy stahovaly firmy a instituce, včetně nadnárodních.

Vzpomínal na města z dob svého mládí. Tehdy byl život o mnoho lehčí. Válka byla pro jeho rodiče jen temným úsekem dětství, na který rádi a rychle zapomněli. O krizi se dozvěděl jen v dějepise a pokud byl někdo nezaměstnaný, lidé se na něj dívali skrz prsty jako na nějakou bizarní mutaci původně slušného člověka.

Města, která znal, však zmizela. Statisíce lidí je tehdy v exodu biblických rozměrů opustily a zamířily na západ, vedeny snem a proklamacemi politiků, že právě tam naleznou lék na znovu a znovu přicházející finanční, ekonomické, hypoteční, dluhopisové a všechny další krize. Jenomže pak přišlo zhroucení sekundárních trhů s cennými papíry, praskly bubliny s nadhodnocenými nemovitostmi a deriváty finančních trhů. Bídu, která tím zachvátila svět, následovala xenofobie a hony na novodobé čarodějnice – nelegální přistěhovalce a gastarbeitery, původce toho všeho. Znovu se rozhořely hranice. Jen s tím rozdílem, že šlo o ubytovny, vybydlené barabizny a stanová městečka, ve kterých našli útočiště ti, kteří se nechtěli anebo nemohli vrátit domů. Chvíli se zdálo, že s vyřešením tohoto problému už konečně zavládne všeobecný klid a blahobyt. Pak ale Ukrajina a Pobaltí zmizely ve víru krátké a děsivé války mezi Unií a Rusko-asijskou federací a místo nich se zrodila Zóna – divoká země neomezených možností. Svět se tím nadobro změnil a radiace, kterou v Zónách mohl cestovatel při cestě kolem epicenter kataklyzmatických jaderných explozí nachytat, přinášela jedinou zářivou budoucnost, kterou přítomnost nabízela…

Na rameni mu spočinula Kosmova upracovaná ruka. Návrat do reality byl jako vynoření se nad hladinu mrazivě ledové vody. Zhluboka se nadechl a zachytil konec jeho kradmo šeptaného sdělení: „… mráz po zádech. Něco tu nehraje.“

Soustředil se a ucítil to taky. Jemné chvění v předivu reality. Jedno, dvě a snad i třetí. Někdo tam nahoře právě vystupoval z hlubších vrstev Prolnutí do této reality.

„Kde je to útočiště?“ zašeptal, zatímco se jeho pravice pomalu a kradmo sunula pod lem pláště.

„Já… já…“ začala nervózně blekotat Helga, třesouc se ve své korpulentnosti jako metrák čerstvé huspeniny. Pak, když konečně získala trochu sebekontroly, ukázala nahoru. „Tam… na půdě měl mansardu…“

„Co se tak klepeš?“ zeptal se jí. „Cítíš to taky?“

„Co?“ hlesla překvapeně a vytřeštila na něj oči.

Ani on sám v první chvíli nechápal, co dělá. Bylo to podvědomé, jako dýchání, nebo jako když se oženete v předtuše útoku. Stará a otlučená ČZ 75 už pamatovala hodně, včetně jednoho věčně opilého skřetího šamana z Vítkovic, který na ni před dobře padesáti lety vlastnoručně nakreslil složitě vyhlížející spletence severských run. Z pouzdra mu ale vyskočila skoro sama a její střenky z tvrdodubu, načerno vytěženého v Knížectví, mu padly do dlaně jako ulité.

Přesně jak čekal, runy na těle zbraně žhnuly slabou, ale nepřátelsky rudou září. Pokračoval v pohybu, který započal tasením a neskončil, dokud neopřel hlaveň pistole o čelo vyděšené čarodějnice.

„Nikdy nevěř čarodějnici,“ zasyčel nenávistně. „Jsou pragmatické až do morku kostí!“ dodal ještě a pak ji pouhou myšlenkou přiměl pohlédnout mu do očí. Zpopelavěla tak, že připomínala týden starou mrtvolu. Zkušeně jí sáhl do hlubokého výstřihu a z kaňonu mezi objemnými prsy vytáhl několik amuletů. Jediným škubnutím si je přivlastnil a pak sledoval, jak její mentální maska stéká jako roztopený vosk a ona jim odhaluje svoji pravou podstatu.

Nyní před nimi stála hubená stařena s povislými prsy, s šedobílou, matnou a jakoby zaprášenou kůží, pokrytou jaterními skvrnami a sítí temných, skoro černých žilek, oblečená v hrubě tkané režné kytli převázané v pase provazem, a sbírka kůstek, uší a malých lebek, co se na něm houpala, ani náhodou nepatřila nižším obratlovcům…

„Do prdele… co to…“ hlesl překvapeně Kosma.

„Hovno čarodějnice,“ pronesl Damián a s chrchláním si znechuceně odplivl. „Je to zkurvená polednice a ještě nás zatáhla do pasti!“

„TADY!“ zaječela najednou Helga a bylo k neuvěření, kde se v tom vetchém těle vzalo tolik síly, protože její hlas zarezonoval na schodišti a hnal se vzhůru jako nezastavitelný příval. „TA…“

Stiskl spoušť.

Třesklo to a on v záblesku výstřelu sledoval, jak se závěr pistole prudce stahuje dozadu a z otevřené komory v kotrmelcích vylétá kouřící mosazná nábojnice.

Vychrtlé tělo čarodějnice, čerpající svoji moc ze zabíjení malých dětí, se v gejzíru mozkové hmoty a úlomků lebečních kostí prkenně skácelo k zemi.

Náhle si s křišťálově průzračnou jistotou uvědomil tři věci – ti nahoře byli v přesile, on nemá nabito stříbrem a Helga se, byť s kusem olova mezi očima, nejpozději do příštího úplňku probere znovu k životu. Měl by jí useknout hlavu, nebo ještě lépe nechat zmizet v kádi nehašeného vápna, ale dusot nohou zdolávajících stupně starého schodiště mu prozradil, že na nic z toho už nebude čas.

Kosma s úšklebkem rozhalil svůj ušmudlaný hubertus a z holsterů přivázaných řemínky ke stehnům vytasil dva úctu budící perkusní revolvery Beaumont-Adams ráže .449. „Alespoň jeden z nás je může přivítat hezky postaru…“

„Doufám, že nemyslíš chlebem a solí,“ odtušil Damián, zatímco páčil mrtvé čarodějnici ústa, aby jí alespoň do hrdla nasypal střepy nalezené vedle popelnice, přetékající odpadky. To by jí mělo první okamžiky znovuožití na dlouho znepříjemnit.

Zrovna se nadechoval, když se v ústí schodiště objevila první, jak noc temná, nahrbená a vztekle ječící postava, a tak jeho odpověď zanikla v rachotu probudivších se ocelových monster.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít