Nejlepší povídky Jany Rečkové, legendy české fantastiky (PR)

Ukázky z knih / 11.5.2017 /

Ve sbírce PROTOŽE SE STMÍVÁ, kterou vydává Nakladatelství Epocha v reprezentativní vázané podobě, najdete to nejlepší z povídkové tvorby Jany Rečkové. Nechte se jejími příběhy okouzlit i vy!

 

Devatenáct okouzlujících příběhů, 520 stran dechberoucí imaginace jedné z nejvýraznějších autorek české fantastiky Jany Rečkové. Na svém kontě má několik desítek knih a nepočítaně povídek, píše fantasy, sci-fi, horory i thrillery, žánry s oblibou kombinuje a nenechává se spoutávat konvencemi. Střídá i styly příběhů – poetiku s břitkým humorem a sarkasmem, přímočaré vyprávění, náznaky mezi řádky…

 

Jana Rečková na Světě knihy 2017
Srdečně vás zveme na besedu s autory Edice Pevnost, která se uskuteční v pátek 12. 5. 2017 od 12.00 v rámci pražského veletrhu Svět knihy. Kromě Rečkové se můžete těšit na Pavla Fritze, Františku Vrbenskou, Lucii Lukačovičovou a Josefa Pecinovského. Knihy Edice Pevnost si můžete na místě zakoupit a nechat si je přítomnými autory podepsat na autogramiádě, která bude následovat bezprostředně po besedě.
Více na www.facebook.com

 

Kniha Protože se stmívá je k dostání na pultech knihkupectví od května 2017. Čtenáři si ji ale mohou pořídit i na knižních e-shopech, s 25% slevou přímo na stránkách Nakladatelství Epocha, kde naleznete další informace. E-knihu připravujeme.

 

ANOTACE:
Vydejte se poznat světy, v nichž vám pouťové atrakce mohou ukrást duši, mrtví se vracejí a ne jenom na kus řeči, lidé vedou válku s hořícími brouky, kteří pálí úrodná pole na popel… Některé příběhy vás pobaví, jiné dojmou, další přimějí k zamyšlení.
Sbírka nejlepších povídek Jany Rečkové, která je v posledních patnácti letech nejvydávanější českou autorkou fantastiky. Vyšlo jí více než dvacet románů (z toho některé vícedílné a několik dalších na vydání ještě čeká) a přes dvě stě povídek, a to v knižních sbírkách, antologiích i v časopisech. Nechte se její imaginací okouzlit i vy!!

 

UKÁZKA Z KNIHY (č. 1):
Země brouků
Na západním nebi normálně hořel západ a na poli, které se zvedalo do kopce nade mnou, zase hořel brouk. Já na rozdíl od ostatních z komanda žil chvíli jako samostatný, a tak mi nebylo fuk, že je polovina úrody pryč. Ty lidi, co teď vykukují z chalupy pod skálou (tyhle baráky znám; většina z nich je vydlabaná do skály a vidět je jenom ten kousek s okny), jsme sice momentálně zachránili, jenže kdo ví, jak přežijí zimu. Možná je hlad donutí přijít k nám, a to budou muset projít třídírnou. Neprojdou; zahlédl jsem tam starší obličeje, snad i přes padesát, a to děcko kulhalo, asi nějaká blbá spálenina. Kdepak, ty nepustí ani k prvnímu roštu, až přijdou v zimě, že se chtějí ohřát. Ohřátí broukem, to jim doporučí naše stráž.
No, tenhle už dohoříval. Koukl jsem na svoje meče. Jako obyčejně; čepele zasviněné kyselinou, která se už začínala pěkně zažírat. Stačila by na to voda, ale nechtěl jsem těm chudákům kontaminovat studnu broučí krví, totiž tím, co ty potvory mají pod svým věčně hořícím krunýřem místo krve. Zastrčil jsem zbraně do pochev na zádech. Bez čištění. Nováčkům nedoporučuju. Pokapání bolí, a hodně.
Ale nováčci se nikdy nedostanou k broukovi tak blízko, aby si do něj mohli fakt seknout. Poskakují kolem s chrliči pěny nebo písku a ze všech sil se snaží nezakopnout, protože to pak mají pravděpodobnost půl na půl, že na ně šlápne žhavý pařát nebo jim kusadlo ucvakne nohu jako laserový řezák. Brouci vědí všechno o lidské zranitelnosti. A já to zase vím o nich. Vůbec o nich vím víc než jiní, mám to prý v genech.
Ale v téhle chvíli jsem nemyslel na svoje pochybné dědictví (máma si stejně nebyla moc jistá), ani jsem si v duchu nepřehrával boj (žádnou chybu jsem neudělal a usekal jsem pětimetrovému nepříteli víc než polovinu nohou těsně u těla a půlku kusadel k tomu), vlastně jsem ani tak moc nemyslel na ty lidi, co nás zavolali vibrem na pomoc a skutečně se jí dočkali. Díval jsem se na umírajícího brouka a cítil jsem jeho poslední broučí myšlenky. Byly normálně o smrti a sálal z nich žal. Nojo, broučí žal sálá. Nemusíte mi věřit. Beztak o tom nesmím mluvit, to mě máma naučila dobře. Nemluvit.
***
Pak na mě zavolali, tak jsem si sundal zobanovou přilbu a šel za ostatními. Manku už ošetřili a položili na nosítka. Koleno měla obrovské, jak jí na ten otok s puchýři naplácali tlustou vrstvu obvazu, ale bude dobrá. Zato Halmovo oko ne. Stříkla mu do obličeje hořící kyselina, když Jiven zabodl meč do broučího krunýře těsně nad kusadly; uhnul sice rychle, ale ne dost. Skoro nikdy nejsme dost rychlí.
Zamžoural na mě zdravým okem. Znal mě už dlouho a nechtěl slyšet, co na to říkám. Vůbec ne.
„Drž hubu,“ zasyčel. „Vím to i bez tebe!“
Obrátil jsem se a stiskl ruku Mance. „Zahojí se to.“
Byla bledá všude, kde neměla jizvy po starých spáleninách. „Jo,“ řekla s přemáháním. „Ale než to pak rozhejbu, vole!“ Stejně jsem v tom slyšel poděkování. I když jsem ji v té kritické chvíli odhodil z dosahu předního pařátu – klepeta – pěkně neurvale. Potřeboval jsem místo pro rozmach, nepřítel zrovna vystrkoval pod kusadlem fajrovku, aby po Mance stříkl cíleným plamenem, a ta trubka je pěkně tuhá…
Jo, Manka bude dobrá, a Halm ještě vzteklejší, jestli mu vezmou velení. Ato asi vezmou. Zdravotní a třídicí komise dočasně. Pak do věci definitivně promluví výbor obrany a Starej Pech (toho měli už dávno vytřídit, dědka, jenže on je fakt ostrej a všichni z něj mají vítr) řekne, že jednooký bojovník je na hovno, a bude to znít ocelově, přestože má ten chlap v hubě stěží tři zuby. Dentista se u nás už neobjevil pět let, asi ho cestou po horách něco sežralo. Usmažilo. Spálilo na popel, který rozfoukal vítr. Brouci nedbají na nenahraditelnost některých lidí; však my na jejich taky ne. A koho asi Pech navrhne? Nejspíš mě, a to znamená, že Halma chytne amok a Jurg bude skřípat zubama, protože je starší. Jenom věkem, služebně jsme na tom stejně, jenže já jsem lepší. Protože vím. Mohl bych s nimi mluvit jako kdysi velekněžka Firen, z jejíž krve údajně pocházím. Ale máma mě naučila… To už jsem vlastně říkal.
Stmívalo se. Krušná cesta potmě vyprahlým krajem, kde nám mohl posvítit měsíc, kdyby se mu chtělo, nebo brouci, a o ty jsme zase nestáli. A samozřejmě otevřené strže, ale jejich rudé doutnání spíš jako by tmu kolem zahušťovalo, asi jako syntetická jíška omáčky z hlavní kuchyně. Taky jsou potom nepřehledné; jeden netuší, co do nich kuchařky nacpaly.
Zasmál jsem se, jen pro sebe, ale Manka ke mně natočila hlavu. „Tma jako jíška,“ vysvětlil jsem jí, ale nepochopila to. Jiven se nervózně otočil. Vadilo mu jít vpředu. Špatně viděl na dálku a nesedly mu žádné brýle ze sbírky naší nohrady. Moje nohy šly samy, tady jsem znal každý kámen. Málem na každém kroku jsme sJurgem a naší první (a pak druhou) partou svedli nějakou bitvu. Mohl bych tady dělat průvodce po neoznačených hrobech těch, ze kterých vůbec něco zbylo.
„Zastavte,“ řekl jsem. „Vyměním se s Jivenem. Než Manku vyklopí.“
„Měli ho poslat na podpal,“ štěkl Halm. Musel mít hrozné bolesti, potácel se a snažil se to maskovat.
„Chyť se nosítek.“ Vzal jsem jeho ruku a připlácl mu ji na tyčku v místě Mančina ramene. „Nebyla to Jivenova vina.“
„Budeš svědčit před komisí pro něj?“ Halm se po mně ohnal, ale tyčku nosítek nepustil.
„Tohle ke komisi nepůjde.“ Kdepak. To si nedovolíš, kamaráde.
Na Halma jsem totiž leccos věděl. Pamatuju si každou chvilku zbabělosti, každou, kdy nastrčil před sebe někoho jiného; a obzvlášť když to byl přítel a nepřežil. Normálně si to nechávám pro sebe, ale každý v nohradě ví, jakou mám paměť.
Laura, která se za námi vlekla s pískometem, zavrčela:
„Stojíme u Podrazu, jestli jste si nevšimli.“
Z hluboké trhliny pod skálou, zvanou Podraz, podle nohradských pověstí vylézají temní brouci, zvlášť nebezpeční za tmy, protože dokážou svůj oheň držet uvnitř, takže se skoro neliší od narudlého pozadí strže. Přiblíží se, rovnou vystrčí fajrovku a šlehnou. No, já je potkal dvakrát a pokaždé jsem o nich věděl včas, ale teď nebyla chvíle na kecy a Laura byla fakt udřená.
„Dej sem ten krám,“ vybídl jsem ji.
„Nehraj si na samce, jo!“ prskla.
„Nežvaň.“ Slyšel jsem, jak zrychlila krok, aby mě dohnala.
Pískomet mi málem hodila, ale co, v boji byla dobrá, měla cit pro to, kam brouk šlápne a kde nechá krunýř vzplanout nejvyšším plamenem. Přilba v týle mi cinkala o hubici pískometu a Halm mumlal, že přivolávám brouky. Sám věděl, že je to blbost, tohle rozhodně nebyla jejich frekvence.
Vykročili jsme svižněji. Všichni se cítili líp, když měli pod nohama pevnou cestu. Nebyla by vidět ani ve dne, to byste museli lézt po čtyřech a hledat ji hmatem, ale já věděl přesně, kde se vine mezi neoznačenými hroby, co lemují pukliny v zemi. Pukliny, sahající do pekla, odkud vylézají brouci, jak nás učili učitelé, ale velekněžka Firen věřila v něco jiného.

 

UKÁZKA Z KNIHY (č. 2):
Minimůrka
Obchoďák se jmenoval Záře a fakt zářil do zamlženého rána, skleněná krychle, která lapá světlo z okolí, vstřebává ho a odráží, v původní barvě nebo roztříštěné v duhu. Postavili ho přes noc. Nebo možná ne, ale rozhodně tak potichu, že si toho nikdo nevšiml. Tedy, Melisa tvrdila, že to bylo přes noc…
Jasně že se tam museli podívat, i když si Vintíř neodpustil řeči o ženských, které všechno utratí za parádu, ale Melisa v ošoupaném kabátku a stokrát opravených kozačkách na něj vrhla soucitný pohled, tak toho nechal.
Nechápal to. Normálně se přece všude prodávají ty věci z televizních reklam, no ne? Tady viděl samé blýskavé zbytečnosti ze skla nebo plastů, které se jako sklo tváří, aby si mohly hrát s duhou, neuvěřitelné šaty – nebo noční košile? – vyšívané přímo světlem různých barev, při bližším pohledu tenoučkými skleněnými nitkami, v nichž to jiskřilo, až člověk skoro slyšel ševel a chichot barevných bludiček. Neužitečné, nepraktické, bez záruky, že budete in.
„A ty hračky jsou zaručeně nebezpečné,“ poznamenal škarohlídsky.
„Světlo není nebezpečné,“ pravila zasněně Melisa. Koukala na jednu z košilek. „Světlo je fajn.“ Ta ženská by nejradši svítila celou noc, co mu dalo práce ukecat ji, že lampy z ulice docela stačí. Ale neřekla, že to absurdní prádlo chce. Netroufla si a Vintíř se nadmul pýchou, jak dobře si ji vychoval.
Prodavačky měly šikmé oči, ale nedokázal si je zařadit, ačkoli rozlišení mezi Vietnamci a Číňany docela zvládal. Zaslechl češtinu – asi už druhá generace, co sakra v téhle mizerné zemi hledají za štěstí… Melisa si ohmatala pár hraček, neodolala, a prohlásila, že jsou přítulné. Volovina. Začínal mít vztek. Štval ho vlastní obraz v zrcadlech, neholený a nevrlý. Zatraceně, nemíval přece břicho! A Melise svítí oči… Kam se to zase žene? No jo, svítidla. Nestačí jí lustr po mamince?
Šoural se za ní. Cingrlátka, sklíčka, všude samá duha, copak se při tomhle dají číst noviny? „Samej kýč,“ utrousil přezíravě a Melisa se usmála. Proti své vůli si vybavil stínítko na lampě po mamince, se Sněhurkou a trpaslíky, ale to není kýč, to je starožitnost!
Procházeli řadami lustrů a lampiček, kde úplně chyběly ty normální a praktické; všude křehkost a představa tichého zvonění, nikde žádný solidní kov, tenoučké spojovací drátky se tváří jako stříbro nebo zlato, ale skoro nejsou vidět, ztrácejí se v záplavě duhového světla.
A potom Melisa udělala Ach a to už bylo zle. Navzdory řečem, které občas vedl, dobře věděl, že pro sebe skoro nic nekupuje – byla taková, dokonce i když ještě měl práci, jen jednou za čas ji to popadlo a konec, nehnul s ní.
Podíval se na tu věc. Svítící domeček? Vlastně to byl spíš stan, malinký cirkusový stan. Nebo jurta. Tohle si chce dát do obýváku? Domeček měl metr v průměru, metr na výšku. Skládal se z tenkých skleněných vláken, propletených do vzorů, které člověk spíš tušil, než viděl, střechu měl z broušených skleněných korálků, pospojovaných kovově duhovými plíšky. Vintíř se zachmuřil. Všiml si, že stěny ani střecha nezáří rovnoměrně, intenzita světla se měnila, přesouvala a vytvářela bizarní hru stínů uvnitř i v okolí.
„Při tomhle se fakt nedá číst!“ prohlásil zoufale, jenže Melisa už se domlouvala s prodavačkou, načež mu vítězně sdělila cenu. No ne! Čekal tisíce, ale bylo to jen pár stovek. Představil si domácí mejdan u svítícího domečku. Pozval by Libušku zdola, možná i Zdeničku, její Péťa by teda zíral! Myslí si, že je znalec, všem by přestavěl nábytek… Zahnal nápad, který mu na okamžik vyhladil čelo. Mejdany něco stojí. A ženské? Melisa je trošinku ostražitá. No, před pár týdny se nečekaně vrátila z práce… A Libuška už byla sice oblečená, ale ložnici nestihl uklidit… Že prý ji chytla migréna, tak šla domů. Migréna! Tyhle ženské!
Ještěže už nebyli milenci. Předčítal jí z Plzáka a vysvětloval, jak to génius matrimoniologie myslel – prostě už budeme jenom přátelé, chápeš? Vzala to na vědomí s tím svým strnulým pohledem, a neřekla nic. Vždycky byl rád, že jeho žena neječí a nehádá se jako jiné manželky.
Záře zařídí dovoz až domů… Hotovo. Nenadával, nemělo to cenu. Večer si Melisa domeček postaví vedle gauče v obýváku – spala tam od toho dne, kdy jí vysvětlil, že už jsou jen přátelé – a nechá ho svítit celou noc. Účet za elektřinu jí omlátí o hlavu, teda symbolicky, ve skutečnosti by ji nikdy neuhodil, ona namítne, že si na to vydělala… Ne, nenamítne. Usměje se, však je to jenom pár korun… Melisa je dobrá manželka. Nekonfliktní. Jeho zásluhou, tak si ji vychoval.
Domeček stál a svítil, stíny běhaly uvnitř i kolem něj, ale při televizi to nevadilo a pak Vintíř odešel číst si ty svoje psychologické traktáty. Rekvalifikuje se. Třeba ho jednou zaměstnají v manželské poradně. Melisa zhasla čtecí lampičku a potěšila se pohledem na svítící domeček. Ve světle je bezpečí. Umírání je cesta ke světlu, říkají to všichni, kdo se probrali z klinické smrti.
Zdálo se jí o práci. Nic se jí nedařilo, zkumavky jí padaly z ruky, centrifuga se zasekávala, žádanky byly nečitelné a na poličkách chyběly chemikálie… Pak si uvědomila, že za to může to bzučení. Zvedla hlavu. Zářivka nad ní blikala a bzučela… Takže, za vedoucím, ten se ošklíbne, co jste to tam vyváděly, ženský? Jako by oblíbenou zábavou laborantek bylo ničení zářivek. Vedoucí sepíše žádost o opravu, sekretářka ji (možná) odešle, časem papír doputuje k údržbě, a až údržbářům vybude čas, přijdou ji spravit. Nebo napíše žádost o novou. Ta nebude k dostání… Jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce, leží tam v komoře, nožky má nahoře… A nikdo mu nepomůže.
Probudila se. Tyhle pracovní noční můry… Minimůrky, ale dávají zabrat. Domeček tiše bzučel. To bzučel její domeček!
Sedla si na gauči, aby se neutopila ve vlně zoufalství. Jednou chtěla hezkou věc, která by ji těšila. A teď tohle! Zahleděla se do mihotavých stínů. Zdálo se jí, že v nich vidí křídla, obrysy motýlích těl.
Slezla z gauče a nahmatala šňůru. Tady někde byl vypínač… Nemoha ho najít. Ohmatala šňůru až k zásuvce, a zase zpátky. Ne, není tady!
Přeťapkala chodbičkou do ložnice a vmáčkla se k Vintířovi do široké postele. Takhle spávali celá léta. Dokud se nestal tím… manželským poradcem. Nevěru vem čert, horší je ta chvála lhostejnosti, kterou přetékají jeho příručky.
Vintíř něco zabručel, obrátil se. „Co tady děláš?“
„Nemohla jsem spát.“ I v té tmě viděla, že není vítána.
„…málo místa,“ zamumlal. „Vem si prášek.“
Chvíli se na něj dívala. Takže už nejsme ani přátelé. Co teď vůbec jsme?
Vrátila se do obýváku. Domeček tiše bzučel a míhaly se v něm stíny. Sedla si k němu na koberec. Světlo a stín, mávání křídel… Postupně jí to začalo připadat příjemné. Přátelské. Kde už dneska člověk (obzvlášť ženská) najde něco, cokoli, přátelského? Musí si to koupit. Usnula na koberci, domeček ji hřál a zdálo se jí o létání.
Ovšemže na šňůře byl vypínač, jen ho v rozespalosti přehlédla.
Nakonec byla spokojená. Bzučení znělo přívětivě, bezpečně. Křídla nadouvala stěnu ze skleněného světla, jako by se chtěla prodrat ven, aby ji objala, přitulila, pohladila. Líbilo by se jí to, protože, jak se někdy píše v inzerátech na seznámení, samota tíží. A nejvíc samota ve dvou, ta přímo zadupává do země. Nikdo ji nehladil. A ta křídla se nikdy neproderou ven, svět je už takový a fyzikální zákony platí – i o tom má Vintíř příručku. Příručky na poličkách, příručky v hlavě.
V noci se vinula ke stěně domečku, aby se zahřála a měla pěkné sny. Ráno se pak budila plná energie a nepochopitelné radosti. Trvalo to týdny. Ne, když se tak ohlédla nazpátek, trvalo to mžik. Potom přišel hlad.
Domeček měl hlad a za nocí skomíral. Únava z planého, neslaného nemastného života se vrátila. Elektřina nestačí, myslela si Melisa, a klidně by obětovala půl litru krve, kdyby věděla jak. I ona měla svoje příručky, i když od jiných autorů. Třeba od Brama Stokera a jeho následovníků. Ty ovšem Vintíř neuznával.
Oznámila mu to na poslední chvíli. Nemocnice má tak málo laborantů, že za noční služby nabízí příplatek… Nezmínila se o výši jeho podpory a Vintíř se tvářil spokojeně. Četla mu na čele: Dobře jsem si ji vycvičil. Ponižující? Tak si přečtěte něco o středověku. O Talibanu. Prostě si sežeňte pár příruček.
Pozval si Libušku, něco ti ukážu, řekl a Libuška se zachichotala. Sbírku motýlů? Ale svítícím domečkem byla nadšena. Nikdy nic takového neviděla! Přišlo mu to kapku divné, Libuška nepracuje a na svém bývalém vysoudila slušné prachy, celý den vymetá obchody – že by vynechala Záři? Zeptal se jí na to, jen pohrdavě pokrčila rameny. Tyhle vietnamské bazary…
Dělali to na koberci u domečku a Vintíř měl dojem, že svítící vlákna spokojeně bzučí. Zapomněli na ručníky pod sebe, ale než se zvedl a došel pro hadr, skvrna byla pryč a koberec jako nový. Podrbal se na hlavě. No tohle!
Fungovalo to. Domeček byl veselejší a Melisa s ním.
Někdy se mu tiše omlouvala, že mu tohleto nemůže poskytnout; život jí dával hrozně málo volnosti, málo času, a teď už vlastně žádnou chuť. Vintíř začal být spavý a popudlivý. Libuška prý chodí po doktorech – Melise se jednou dostala do rukou její krev, ale zkumavka se čirou náhodou rozbila při centrifugaci, smůla, děvče.
V Záři domečky neměli. Ne, nedošly. Nikdy nic takového neměli. Prodavačka Libuši vysvětlila, že takové svítidlo se do panelákových bytů nehodí, zabírá moc místa. Lidé chtějí osvětlení shora, nechcete si vybrat tady z těch nádherných…
„Kecy,“ řekl Vintíř. „Těm šikmookým se nedá věřit.“ Ale moc mu to nevadilo; Libušce se domeček líbil a chodila k němu na návštěvy ráda. I když přes den polehávala a postonávala a nikdo nevěděl, co jí vlastně je.
Noční křídla sametově mávala, hladila a konejšila a Melisa věděla, že má přítele.
Jednou se vrátila do prázdného bytu, ale přišla na to až v poledne, když se prospala. Vintířovy klíče byly na místě, visely na háčku nad jeho botaskami a bundou. „Neodešel odtud,“ řekla nahlas a z obýváku jí odpovědělo slabé zabzučení.
Domeček vypadal jinak. Rozvaloval se na koberci jako sytý manžel po obědě, stíny v něm se pohybovaly malátně a líně. Sedla si k němu a cítila, jak se sytost přelévá i do ní. Pak ji napadlo vlézt dovnitř. Je tam dost místa, žádné zářivky, světlo vydávají samotné stěny a stříška, viděla to, když ho přivezli.
Odklopila stříšku. Nevykřikla, ani se jí neudělalo zle. Pomalu, pečlivě dala stříšku zase na místo. Tak já počkám, až tam bude volno.
Sama se divila, že jí nevadí spát vedle něj. Něco jí říkalo, že by se měla bát, ale ten hlas byl docela slabý. Čekala. Obří krajty tráví kořist celé týdny… Až jedné noci se uvnitř zatřepetaly dvě můry. Docela malé, minimůrky. Pustila je ven, a když se nechtěly hnout z obýváku, ulovila je do zavařovačky a vyhodila z balkónu. Pak se opatrně vměstnala do domečku. Viděla a cítila, jak se celý rozzářil hřejivou radostí. „Tak jo,“ řekla. „Já chci taky lítat.“

 

INFO O KNIZE:
Jana Rečková: Protože se stmívá
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
Obálka: Žaneta Kortusová
Formát: váz., 115×180 mm
Počet stran: 520
Cena: 399 Kč (na www.epocha.cz 299 Kč)

 

O EDICI PEVNOST
V Edici Pevnost vycházejí kvalitní díla klasiků, současných hvězd i mladých talentů české fantastiky. Žánrový záběr, který se opírá o fantasy, scifi a horor (ať už v čisté podobě, nebo v nejrůznějších kombinacích), různé formy (povídky, novely, romány) a pestrý výběr originálních námětů zaručuje, že si vybere opravdu každý čtenář.

 

O NAKLADATELSTVÍ EPOCHA
Nakladatelství Epocha se zaměřuje především na literaturu faktu a historii, velký prostor je však věnován i beletrii a titulům v žánrech fantasy, sci-fi a horor. V historicky laděných edicích dominují Polozapomenuté války, Magnetka a Traumata války, v literatuře faktu pak Victima, odborné tituly přináší edice Erudica. Více informací se dozvíte na www.epocha.cz či http://www.facebook.com/nakladatelstvi.epocha. Většina produkce Nakladatelství Epocha je dostupná rovněž ve formě e-knih.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít