Monika Vorálková: Krev Nejmocnějších

Monika Vorálková rozehrává epický příběh balancující stylově mezi Pánem prstenů a Písní ledu a ohně, přesto si drží jistý punc originality. Její svět je kouzelný i děsivý, přesně v těch správně odměřených dávkách.

 

ANOTACE:
Argrand byl napaden! Warggové, zrůdné bytosti noci, zničili nejen sídlo, ale také celý dosavadní život aboretky Nayry. Dívka zvyklá na pohodlí hradu je nyní nucena utíkat divočinou. Zůstal jí jenom její poslední přeživší strážce Valaan. Společně s warggy se probudilo zlo spící tak dlouho, že na něho většina lidí zapomněla. Pohlcuje svět a jedno panství po druhém utápí v krvi. Touží po prastarém krystalu, jehož poslední úlomek skrývá právě Nayra.
Dívka je se svým strážcem vržena do víru děsivých událostí, v nichž bojuje nejen o holý život, ale také o osud celého světa. Na válečném území plném démonických stvůr musí křehká Nayra porazit mocného soupeře z dávných časů, a především musí bojovat sama se svými slabostmi a city. Z tohoto boje vyjde navždy změněná, stejně jako svět kolem ní. Není cesty zpět.

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Prolog

Ticho. Tíživé a děsivé. Ticho na místě, které bylo známé, a přesto se tolik lišilo od toho krásného a vznešeného sídla, které Nayra kdysi navštěvovala. Zbyly z něj jen rozvaliny, ubohé a zchátralé. Tak nepatřičné oproti sídlu krále Mirama Oretheie, kterým bývalo ještě v nedávných měsících.

Ticho. Plížilo se podél kamenných stěn. Obcházelo prostranství, na němž stála. Proplétalo se mezi divokými rostlinami. Přelétalo nad korunami starobylých stromů. Hledalo si cestu po zarostlých dlažebních kostkách, po nichž kdysi chodilo mnoho honosně oděných osob Argenu, jen ti nejvznešenější, honorace celého známého světa.

A přesto to nebylo pouze ticho, co bylo přítomné na tomto opuštěném, poničeném místě. Domov krále Mirama byl téměř zapomenut, zapomenut lidmi, ale neopuštěn jimi!

Jejich plíživé kroky neslyšela, ale zaslechla přerývaný dech. Zmateně se rozhlížela kolem sebe. Hledala jejich ohavné tváře, ty oči bez emocí, ty oči beze strachu a soucitu.

Dlaněmi křečovitě svírala šos své ušpiněné haleny. Srdce jí ohlušivě bušilo uvnitř hrudi. Ještě nikdy se tolik nebála. Ještě nikdy jim totiž nečelila sama. On s ní nebyl. Ten pocit bezbrannosti, bezradnosti a neúplnosti byl velmi zvláštní. Bála se o sebe, ale mnohem víc se strachovala o něho.

Prostranstvím se roznesl praskot. Nějaká nepatrná větvička zanaříkala pod dopadem jejich neobratných nohou. Za jejími zády se dal do pohybu nějaký kámen.

Zděšeně se ohlédla a přidušeně vykřikla. Byli tu! Pokřivení tvorové, kteří vylézali ze svých úkrytů, z rozvalin Miramova sídla. Pohybovali se velmi pomalu, plouživě a s námahou. Byli všude, desítky zkroucených a ozbrojených tvorů!

Dělilo ji od nich už jen několik kroků, od warggů a od smrti. Otřásla se zděšením a odporem. Chtěla volat o pomoc, ale měla pocit, že by ji stejně nikdo neslyšel.

Šero a nezvyklý chlad se snesly na studené kameny, na orosenou trávu, na koruny naříkajících stromů. Vítr je pročesával, cuchal a klátil. Ten chladný vítr ji tahal za vlasy a vysušoval slané slzy na tváři.

Nad její hlavou se zablýskla čepel. Rukama si překryla tvář v zoufalé snaze se zachránit. Rozvalinami se roznesl její vyděšený křik. Nikdo jej neslyšel.

*

Noční ticho v Argrandu

26. alhéna, měsíce dlouhých nocí, roku 1207, doba Čtyřvládí
současnost

Stále křičela, když otevřela oči. Křičela ještě chvíli potom, co si uvědomila, že se nenachází v rozvalinách Miramova sídla, ale v komnatě Nayry, aboretky Horgvudu, ve své komnatě.

Prudce se posadila, až se jí zatočila hlava. Srdce jí bilo jako o závod. Děs Nayru neopouštěl. Byl umocňován černotou všude okolo. Měsíc nesvítil, jen těžké mraky pluly po obloze a hrozily sněhem. Viděla je skrze okno, které vedlo na terasu. Okenní tabule byla pokrytá námrazou a chlad pronikal také do potemnělé komnaty.

Aby předešla třasu, oblékla se do rudého županu, který skryl celou její drobnou postavu do vlny a kožešin.

Snažila se myslet na pěkné věci, aby se zbavila vzpomínek na svůj sen. Ještě nikdy neměla tak živý sen! Dokonce ještě teď si nebyla jistá, zda to nebyla skutečnost. Všechny ty pocity a vjemy! A ty podivné bytosti! Ne, takové v Horgvudu nežijí, nikde v celém Viděnu nežijí. Nemohla to být skutečnost.

A přece…

Rozhodla se, že půjde za svou chůvou a přítelkyní Aretý. Pokud ji někdo dokázal uklidnit, byla to ona. Zrovna když si obouvala kožené boty, uvědomila si něco, co nebylo obvyklé. Podivné mrtvolné ticho!

Hrad, jakým Argrand byl, měl spoustu typických zvuků. Na nádvoří obvykle štěkali psi, sloužící měli spoustu práce i v noci, stráže na hradbách pochodovaly, střídaly se a hovořily spolu. Na všechny tyto zvuky byla Nayra zvyklá. Skutečně ji však uklidňovala jen jedna věc, přítomnost strážců přede dveřmi do její komnaty. Ať už se dělo cokoli, dva strážci vždy hlídali místnost, kde spal vládce aboretství a tím Nayra, dcera Herdreda Belómien, potomek slavného krále Mirama Oretheie, bezesporu byla. Ať už si o ní svět myslel cokoli, její právo bylo nezpochybnitelné. Stejně jako její příbuzní v ostatních třech aboretstvích i ona měla svou osobní gardu.

Pohlédla na zavřené dveře, šedivý obrys v šedivé stěně. Ve velice krátkých intervalech se za nimi strážci procházeli, aby neupadli do spánku, nebo aby jim chlad nepronikl do útrob těla. Když přilepila ucho na dveře, neslyšela vůbec nic.

Náhle se ozval za jejími zády podivně hlasitý šepot! Nayra nadskočila úlekem a prudce se otočila. V komnatě nikdo nebyl. Tím si byla jistá. Věděla, co vydává onen zvláštní zvuk. Hlas bez bytosti. Už jej kdysi slyšela.

Pomalým krokem se doploužila přes celou místnost až ke stolku, kde ležely všechny její cennosti. Vždy milovala šperky a drahé věci. Vždy se ráda parádila. A přesto ji nikdy nikdo nenazval krásnou.

Roztřesenou rukou otevřela víko šperkovnice, kde ve změti prstenů a náhrdelníků ležel šperk, který by za normálních okolností nevzala ani do ruky. Nebyl pěkný, nebyl snad ani cenný, ale bylo to dědictví, které se neopovažovala zahodit. Kdysi jej dal otec jejímu bratrovi. Tehdy Ebigenovi kladl na srdce, aby jej nikdy nesundával z krku, aby jej opatroval a byl mu pánem, protože vycítí slabou vůli, vycítí strach. Tak to tehdy aboret Herdred řekl. Tehdy také, když se otec loučil se svými dětmi a když opouštěl bezpečné brány Argrandu, Nayra poprvé slyšela onen kámen šeptat. Jako by aboreta Horgvudu varoval, jako by za ním volal své zlé tušení.

Nyní volal na Nayru.

Uchopila jej do ruky a nejistě si ho prohlédla. Šepot nebylo to jediné, co jej činilo živým. Malý kámen, který byl uchycen ve šperku z tortského kovu, byl tvořen odstíny rudé a černé. A právě tyto dvě barvy se postupně promíchávaly. Nayra cítila ve své ruce slabé tepání, jako když lidskými žílami proudí krev, jako když v nich pulsuje život.

Neznala jméno toho podivného kamene. Otec jí kdysi řekl, že není z Viděna, ale Nayra věděla nejméně ještě o třech stejných kamenech. Viděla je u svých příbuzných, u svého bratrance Dhýra a strýců Kérse a Reoha. Jednou, když byla ještě malá holka a nudila se při politických jednání, bavila se sledováním jejich gest, oděvů a hlavně šperků. Tehdy také vysledovala, že všechny tyto kameny, včetně jejího, dohromady tvoří celek. Pak však jednání přerušil bratrův vpád a ona se na to zapomněla zeptat, protože ji zatáhl do svých her.

Šperk se pomalu utišoval. Také Nayra se postupně uklidňovala. Přesto, aby dostála otcovu přání, si řetízek přetáhla přes hlavu a šperk schovala pod župan.

Pak už se plna odvahy vydala ke dveřím. Prudce je otevřela, jako by chtěla přistihnout strážce v dřímotách. Když se však ocitla na chodbě, dělaly jí společnost pouze dvě planoucí pochodně, chlad a ticho.

Nayra by se nejraději vrátila zpět do své komnaty a zamkla se na dva západy, ale pak si uvědomila, že není důvod ke strachu. Vykročila úzkou chodbou ke schodům, které vedly o patro níž. Tam by měla najít Aretý, tam už bude vše dobré.

Minula několik tapisérií, na nichž byly lovecké výjevy, prošla kolem prázdných dřevěných lavic a kolem okna, které bylo dokořán a pouštělo studený vítr do hradu. Nayra si ničeho z toho nevšímala a po točitém schodišti se vydala dolů.

Když se ocitla v prvním patře, obklopilo ji šero. Všechny pochodně už dohořely, kromě jediné, která plápolala na opačném konci dlouhé chodby. A právě v těch místech zaslechla tiché kroky.

„Kdo je tam?!!“ vykřikla. Hlas se jí zlomil strachem a zanikl ve tmě.

Nikdo se neozval. Kroky zněly stále blíž a blíž.

Nayra zůstala stát na místě, jako by jí neviditelné ruce bránily v pohybu.

Už jsem přece velká. Nebudu se bát. Nebudu se bát! Namlouvala si.

Náhle se z černoty před ní vynořil asi čtrnáctiletý chlapec. Znala ho od vidění. Pomáhal se špinavou prací v kuchyni.

Ale co dělá tady? Sem nemá povoleno vstoupit. A… co je to s ním?

Hleděla na drobnou, vyhublou postavu dítěte. Kráčelo s hlavou svěšenou, nohy za sebou téměř vleklo, jako by se ještě neprobudilo ze svého spánku. Ani nezaznamenalo Nayřinu přítomnost.

Když se k ní hoch doploužil, bez sebemenšího výrazu překvapení a následné úcty vzhlédl. Pohled jeho očí byl velice podivný! Nayra ještě nikdy neviděla tak ledové oči, tak černé a bez emocí, jako by nezrcadlily žádné pocity.

„Co tu děláš?“ zeptala se nadřazeným tónem, který uměla dokonale.

Chlapec na ni bez mrknutí dál hleděl. Nakonec jen pronesl lhostejným hlasem: „Zemřete.“

„Co?“ hlesla zaskočená Nayra.

Něco takového nečekala. Než na to však stačila patřičně zareagovat, chlapec ji se sklopenou hlavou obešel a plouživými kroky pokračoval chodbou dál.

Nebyla schopná slova. Pouze uchopila svůj šperk visící na hrudi, aby ho utišila, protože opět šeptal. Proč něco takového řekl?

Něž si mohla svou otázku zodpovědět, uslyšela podivný výkřik, následovaný nelidským chrčením. Prudce se otočila. Chlapec, který měl být zhruba pět kroků za ní, byl pryč. To, co stálo na jeho místě, nebylo lidské.

Mohla by přísahat, že je to stvůra z jejího snu. Její oči byly tím nejvýraznějším v celé tváři, přestože v nich nebylo vůbec nic. Nelemovalo je žádné obočí, jen výrazné nadočnicové oblouky, které působily, jako by je něco zpřelámalo. Všechny kosti tvorova těla vypadaly, jako by byly na mnoha místech zlámané.

Nezvykle hrbolatou holou lebku nekryly žádné vlasy či srst. Jediné, co připomínalo lidskou podobu, byly tvorovy uši, poměrně malé a nevýrazné. Jeho hlava seděla na křehkém kostnatém krku. Jeho páteř byla silná a vystupovala ze zad, jako by chtěla být vyrvána z těla. Zohýbala se k zemi, a ruce proto visely podél těla jako ruce opice. Byly silné, zakončené téměř lidskými dlaněmi.

Špinavá košile kryla hrubou kůži, místy vysušenou a místy naopak tlející, z níž sálal nepředstavitelný zápach. Nayře se zvedal žaludek.

Ucouvla před tím hrozivým zápachem a pohledem, až narazila zády o chladnou zeď. Ty černé oči… ty, které jako jediné vypadaly stejně jako nepřítomné oči onoho chlapce, ji hypnotizovaly. Dvě černá prázdná skla!

To není možné! To není on. Nemůže být. Co se to děje? Nayra chtěla křičet hrůzou, ale ty oči jí to nedovolily. Měla příliš velký strach.

Stvůra klidně stála na svém místě. I ve své nelidské zkroucenosti byla najednou vyšší než Nayra. Kdyby ten tvor neučinil pohyb rukama, vůbec by z jeho nehybné tváře nepoznala, že se k něčemu chystá. V jednom okamžiku zahlédla nějakou lesklou věc, snad dýku, ne, byl to kuchyňský nůž. Pak už tvorova pracka vystřelila a vymrštila zbraň do vzduchu.

Nayra stačila jen zděšeně zalapat po dechu.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Černý Drak; duben 2017
Ilustrace: Roman Koňařík
Vazba: brožovaná
Počet stran: 430
Cena: 288 Kč