Mariam Petrosjanová: Osm dní Šakala (Dům, ve kterém… 2)
Druhý díl kultovního románu od celosvětově úspěšné autorky ověnčený řadou literárních cen.
Na kraji města uprostřed paneláků stojí Šedý dům. Skrývá v sobě tajemství a za jediný den se v něm odehrají příběhy, které ve světě venku nezažijete za celý život…
ANOTACE:
Život v Domě vybočuje ze dne na den ze zajetých kolejí. Byl totiž vyhlášen nový zákon, který vrací do uzavřených klučičích smeček děvčata, dlouhá léta opomíjená a přehlížená.
Atmosféra v Domě se mění. Ale ani nová přátelství, zklamání či lásky nedokážou odvést pozornost od hrozby, která se nad obyvateli Domu vznáší. Blíží se totiž ukončení – den, kdy budou všichni nuceni opustit známé zdi a postavit se obávanému světu tam venku. A jako kdyby to bylo málo, nadchází noc, která nemá konce, noc, po níž už nic nebude jako dřív.
UKÁZKA Z KNIHY:
ULIČNÍ SAZE
Střípky
Trávení volného času – pokyny pro vozíčkáře:
Bod 1
1. Klub závodníků. Doporučuji všem vozíčkářům, kteří se chtějí trochu protáhnout. Závody na vozíčcích v terénu. Pravidelná klání s možností vyhrát pohár „Zlatá Ko“. Každá sezona sestává ze série různých závodů…
2. Společenstvo kuchařů. Scházejí se o víkendech v kabinetu biologie. Umíš-li připravit jakékoli jídlo, neváhej se k nim připojit. Pokud to neumíš, ale rád by ses to naučil, připoj se k nim tím spíš. Pozn.: Pokud možno si dones vlastní suroviny.
3. Společenstvo básníků. Přijímají všechny zájemce, obzvlášť takové, kteří dokážou dát dohromady pár rýmů. Nejsi-li schopen ani toho, nebuď smutný. Stačí naslouchat ostatním. Pokud možno s nadšením. Pozn.: Nedokážeš-li dostatečně projevovat nadšení, najdi si jinou kratochvíli. Básníci jsou urážliví!
4. Zapálení kulturisti. Výhodou pro zájemce o vstup do tohoto společenství je, že k tomu nepotřebuje vůbec nic, jen sportovní trenýrky. Minusy si domysli sám. Napovím – jsou vážně ZAPÁLENÍ!
5. Klub karbaníků. Uzavřená společnost s omezeným členstvím. Nejsi-li ještě jedním z nich, sotva tě mezi sebe přijmou.
A dále pak:
Astrologové. Každou středu u Kaf.
Měniči. Každé úterý v přízemí.
Hráči kulečníku. Kdykoliv v herně.
Kytaristi. Pondělky, středy a pátky v sušárně.
Romanopisci. U Kaf. o sobotách a nedělích.
Kontaktéři. Každý pátek třináctého v noci na Křižovatce.
A CHODCI A SKOKANI VE SKUTEČNOSTI NEEXISTUJÍ!
Přeji příjemnou zábavu!
„Rozkvět“, č. 22
*
Šakalovy rady
„Nechte toho,“ říká Kuřák. „Tohle nikdo nemůže vědět.“
„Víme o Domě všechno!“ rozčiluje se Tabákí. „Všechno, úplně všechno!“
Sfinga Šakalovi s úsměvem přikyvuje a Šakal zase přikyvuje Sfingovi. Oba se ušklíbají a Kuřákovi se dělá zle. Má pocit, že se proti němu všichni spikli, aby ho připravili o rozum.
„Radši se neptej,“ radí Sfinga. „Jenom mlčky seď a všechno bude v pořádku.“
„A co kdybych pro jistotu úplně oněměl?“
Sfinga se rázně zvedá. „Pojďme se projít. Nadýchat se uličních sazí. Vypadáš hrozně schlíple, tohle tě probere.“
Kuřák neochotně sklouzává z postele.
„Co to znamená ‚nadýchat se uličních sazí‘? Další vtípek?“
„Proč neposloucháš, když ti někdo něco vysvětluje?“ ptá se Sfinga za chůze. „Když ti někdo odpovídá na tvoje otázky?“
Kuřák má co dělat, aby mu stačil. „A koho mám jako poslouchat? Tabákího?“
Chodba je pouští skrze své útroby a soucitně se šklebí. Stěny vyřvávají: „ZABIJ V SOBĚ KUKAČKU!“ Nebo: „PŘEJDI NA DALŠÍ KRUH!“
„Klidně třeba jeho. Tabákí odpovídá na otázky líp než kdokoliv z nás. Nebo se o to aspoň snaží.“
Kuřák přibrzďuje. „To myslíš vážně?“
„Naprosto.“
Kdykoli se jeho oči setkávají s očima procházejících dívek, Kuřák se červená. Sfinga kráčí rychle, jako by mířil k nějakému konkrétnímu cíli, a Kuřák si vybavuje ony „uliční saze“, ohledně kterých se mu stále nedostalo vysvětlení.
„A to jako fakt jdeme ven?“
„Co myslíš?“
„K čertu! Tak už dost, už mě přestaň odpálkovávat tím svým ‚co myslíš‘! Nic! Vůbec nic si nemyslím! To jsi tak líný, že se ti nechce párkrát otevřít pusu?“ Vzápětí zatahuje hlavu mezi ramena, vyděšen svým nenadálým výbuchem a také tím, že se Sfingova tvář náhle ocitá jen malý kousíček od jeho vlastní.
„Kuřáku…“ říká Sfinga. „Máš chuť se chvilku plazit po podlaze?“
Kuřák zoufale vrtí hlavou.
„To jsem si tak nějak myslel.“ Sfinga se napřimuje a kolenem odstrkává jeho vozík. „Chovej se tedy slušně a nezvyšuj na mě hlas. Chápu, že je zajímavé zjišťovat, kde přesně končí Sfingova trpělivost. Dokonce i mně to občas přijde zajímavé, ale ne dneska. Dneska na to nemám tu správnou náladu. Takže co kdybychom se domluvili…“ A odchází dopředu, aniž by řekl, na čem by se vlastně měli domluvit.
Kuřák jede za ním, i když neví, jestli by vůbec měl. Zdá se, že Sfinga už lituje, že ho vytáhl s sebou. Na druhou stranu, neřekl mu ani, aby zůstal, a tak se ho Kuřák po chvilkovém váhání rozhoduje přece jen následovat a předstírat, že se nic nestalo. U schodiště ztrácí Sfingu z dohledu, ale když sjíždí po rampě, zjišťuje, že nikam nezmizel a že na něho čeká na odpočívadle.
„Nebuď smutný, Kuřáku. Když se tě ptám, co si myslíš, znamená to jen jedno jediné – že tě doopravdy chci přimět myslet. Začněme tedy pěkně od začátku. Když jsem říkal, že Tabákího je lepší poslouchat než ho neposlouchat, myslel jsem to vážně?“
„Přestaň s tím, Sfingo. Já se zeptal jenom tak.“
Sfinga nakukuje do popelníku napěchovaného nedopalky. „Líbí se ti ten zápach, Kuřáku? Ten, co táhne z týhle nádoby? Myslím, že ne. Bylo by to dost zvrácené, a to i když vezmu v potaz tvoji přezdívku.“
„Tak proč ses teda zeptal?“
Sfinga nakopává popelník a přičichává k němu. „A co tedy ty uliční saze? Odpověz na tuhle otázku a já pak odpovím na tu tvou. Myslel sis, že tě vedu ven? Že se tam po večerech procházím, když mám blbou náladu a že jsem se tě teď rozhodl vzít s sebou? Neoblečeného, rovnou tak, jak jsi?“
Kuřák vytahuje cigarety. „Prostě mě jenom zajímalo, co jsi měl na mysli, když jsi mluvil o ‚uličních sazích‘. Nebylo to správné?“
„Takhle ses nezeptal. Zeptal ses, jestli fakt jdeme ven.“
„Nač slovíčkařit? Tys přece moc dobře pochopil, jak jsem to myslel.“
Sfinga znovu nakopává popelník. „Je to hrůza, Kuřáku. Je to hrůza, když jsou tvoje otázky hloupější než ty. A když jsou o hodně hloupější, je to ještě hroznější. Jsou jako obsah tohohle popelníku. Tobě se nelíbí jeho zápach a mně se zase nelíbí zápach mrtvých slov. Nezačal bys na mě přece vysypávat všechny ty smradlavé nedopalky a plivance, že ne? Zato mě ale zasypáváš těmi shnilými jalovými slovy a ani na okamžik nezapřemýšlíš, jestli mi to je příjemné, nebo ne. Ani tě nenapadne o tom uvažovat.“
Bledý Kuřák žmoulá v prstech cigaretu. „Lezu ti na nervy. Jen to klidně řekni. Jestli chceš, můžu s těma otázkama přestat.“
„Ptej se jen na to, co nevíš.“
„Jo. Třeba na matičku Annu. Abych pak z vašich odpovědí vůbec nic nepochopil. Jasně, ono je to samozřejmě děsně zajímavý…“
„Tabákí se ti o ní ale pokoušel vyprávět. Není to jeho vina, že jsi mu neuvěřil ani slovo. Dokonce ses to ani nepokoušel pochopit.“
„Protože plácal nesmysly. Proč tě jeho smetí nerozčiluje, Sfingo? Proč ti jeho slova nepřipadají mrtvá? Vždyť on žvaní bez přestání, a kdyby se každé jeho slovo proměnilo v nedopalek, Dům by byl pod nimi už dávno beznadějně pohřbený. Zůstala by jen jedna velikánská hromada nedopalků.“
Sfinga vzdychá: „Ne. Hora nedopalků to je jenom pro někoho, kdo neumí naslouchat. Nauč se naslouchat, Kuřáku, a tvůj život bude hned jednodušší. Nauč se to třeba zrovna od Šakala. Poslouchej ho pozorně. Jak klade svoje otázky. Bere si jenom to, co potřebuje. A žvanění… Jasně, on je to vážně žvanil. A rád přikrášluje. Ale ve smetí jeho slov se vždycky ukrývá poctivá odpověď. Což znamená, že to vlastně žádné smetí není. Tabákího je prostě třeba umět poslouchat. A neříkej, že je to nemožné. Jiným se to daří.“
Kuřák na Sfingu hledí s rozhořčením. „Sfingo, nedělej z Tabákího velkého gurua. Prosím! Prostě přiznej, že má privilegované postavení. Že smí dělat to, co ostatní ne.“
Sfinga přikyvuje. „Dobře. Má privilegované postavení. Smí dělat to, co jiní ne. Jsi spokojený? Podle mě ne. Tak co tedy ve skutečnosti chceš?“
Kuřák mlčí. Sfinga schází po schodech do chodby v přízemí. Kuřák malinko zaostává, ale jede za ním. Pocit křivdy mu zacpal ústa. Jede a přemýšlí o tom, jak je to obtížné být bílou vránou. Jak těžce se jim žije a jak je nikdo nemá rád.
„Možná jsem rozmazlený,“ říká Sfinga, aniž by se otočil. „Možná mě rozmazlil Makedonský a to jeho němé porozumění. Nebo dokonce Lord, který byl příliš hrdý, než aby kladl otázky. Možná jsem zaujatý anebo podrážděný, ale připadá mi, že i ty se chováš divně, Kuřáku. Tak, jako bych snad měl důvod se před tebou ospravedlňovat.“
Kuřák ho dohání a jede vedle něj.
„Je pravda, že jsi bil Lorda a nutil ho, aby se plazil?“
Sfinga se zastavuje. „Ano, je to pravda. Černého pravda.“
„Ale stalo se to?“
„Stalo.“
Chodba přízemí – lampy a linoleum, zbrázděné stopami pneumatik… V aule kdosi trýzní klavír, z šaten doléhá poštěkávání Psů. Sfinga letmo nahlíží do všech dveří. Hledá Slepce a zároveň si říká: „Copak Kuřák nevidí, jak tohle všechno připomíná ulici? Copak necítí saze a neviditelný padající sníh?“
Slepce nacházejí na samém konci chodby. Buší do automatu na perlivou vodu v naději, že z něho vytluče minci, kterou mu předtím sežral.
„Trápí tě žízeň?“ ptá se Sfinga.
„Už ne.“
Slepec zasazuje automatu poslední ránu a na podlahu padá papírový kelímek. Slepec ho zvedá.
„Tohle už je devátý,“ říká. „Kdyby tak aspoň jeden byl plný.“
„Slepče, z tohohle automatu až celou věčnost nevylezlo nic kromě kelímků.“
V těsném sousedství Bublina ze třetí skupiny řídí auto po dálnici a sráží protijedoucí vozy, až se celá herní konzole otřásá.
„Nenarazils náhodou v těchhle končinách na Zrzka?“
„Co máš s hlasem?“ zajímá se Slepec. „Z čeho jsi ochraptěl?“
„Chránil jsem majetek smečky před dlouhonohejma děvkama,“ vysvětluje Sfinga chmurně.
„Fakt? Takže Gábi se zastavila?“
Sfingy se zmocňuje palčivé nutkání Slepce nakopnout. Rozbít mu kotník napadrť, aby milovaný vůdce nadlouho zchroml.
„Zastavila,“ cedí skrz zuby a bojuje sám se sebou. „A doufám, že se už nezastaví. Že se o to ty postaráš.“
Slepec se sklopenou hlavou naslouchá. Potom prozřetelně zachází za automat a odklízí své nohy ze Sfingova dosahu.
„Moje chyba,“ přiznává. „Příště budu ostražitější. Kdo je to s tebou? Kuřák?“
„Přesně tak. Vytáhl jsem ho na procházku.“
„Je na nervy?“ ptá se Slepec lhostejně. „No neříkal jsem ti to? Černý ho zkazil.“
Kuřák samým rozhořčením ztrácí řeč a zdola nahoru se na ně dívá. Na ty dva drzé samolibé parchanty, kteří se o něm baví, jako by tady vůbec nebyl. Bublinovi se vypíná obrazovka a konzole mu drnčivě hraje několik taktů smutečního pochodu. Bublina smeká a se sklopenou hlavou poslouchá.
V aule uhrovitý Vavřín odsouvá od klavíru otočnou židličku a kapesníkem si z čela otírá pot.
„A teď nám zahraj něco míň nudnýho,“ prosí ho posluchači.
Vavřín se povýšeně ušklíbá do prostoru. Jazzu tady nikdo nerozumí ani za mák a provádět osvětu by bylo zbytečné. Vozíčkáři s obojky svorně tleskají. Jeho úsměvu, ne jeho hře.
Kuřák se ztraceně projíždí po přízemí a „dýchá uliční saze“. Demonstrativně odjel od Sfingy a Slepce a teď toho lituje. Možná by stálo za to si poslechnout, co ještě by o něm řekli. Když ho přešel první záchvat zlosti, pojal Kuřák podezření, že jejich slova byla určena právě jemu, že jakmile odjel, začali se hned bavit o něčem jiném, a že Sfingu jenom znovu přesvědčil o své neschopnosti naslouchat.
„No tak k čertu s váma,“ říká. „Nejsem povinen poslouchat vaše pitomý poznámky.“
„Čí?“ ptá se kdosi se zájmem, a když Kuřák zvedá oči, naráží na úsměv kočky Šklíby v podání Zrzka.
„Na tom nesejde,“ mumlá rozpačitě. Pořád si nedokáže zvyknout na to, že se s ním dávají do řeči členové jiných smeček. Jejich ochota navazovat kontakt ho vyvádí z míry, jako by ještě pořád patřil k Bažantům.
Zlobí se sám na sebe a hned se opravuje: „Sfingy a Slepce. Probírají mě přímo přede mnou, jako bych byl hluchoněmý. Štve mě to.“
Zrzkův úsměv je rázem ještě širší.
„Óóó!“ protahuje. „Do jakých sfér jsem se to mimoděk povznesl…“
Kuřák škube rameny. Zrzek se mu vysmívá. Ale bezděká úcta k vůdci, i když je to takový šašek, mu brání otočit se a odjet.
Zrzek mu, jako by se nechumelilo, podává cigarety. Pak sebou plácá na podlahu a sám si zapaluje. Jeho vlasy jsou jako zaschlá krev a rty má neméně sytě barevné, skoro jako by si je natřel rtěnkou. Bradu mu pokrývají růžové škrábance od holení a na krku se mu houpe svazek suchých slepičích kůstek. Je divný, stejně jako ostatní Krysy, a takhle zblízka vypadá dokonce ještě divněji.
„Zrzku,“ ptá se Kuřák, a sám se diví, že tuhle otázku vůbec pokládá, „co víš o matičce Anně?“
Zrzek vysoko zvedá hlavu. V žabích očích se mu třpytí odlesky chodbových lampiček.
„Hrozně málo,“ přiznává a sklepává si popel rovnou na bílé kalhoty s květinovým vzorem, příšerně zaneřáděné. „Upřímně řečeno, v historii se zrovna dvakrát nevyznám. Myslím, že tady někdy koncem minulýho století byla ředitelkou. Děsně zbožná osoba. Slyšela hlasy svatých. Hotová Johanka z Arku na penzi. No, koneckonců to byla jeptiška. Během jejího ředitelování k Domu přistavěli lazaret. Předtím tady byla akorát jedna malá ubohá ošetřovna se zdravotní sestrou a dvoulůžkový pokojík. Kvůli kdejaké drobnosti se muselo trmácet až do města. Dům tenkrát ještě stál na předměstí.“
„Jak tohle všechno víš?“ Kuřák je ohromen nejen Zrzkovou informovaností, ale i tím, že vůdce Krys vůbec dokáže normálně mluvit. Měl pocit, že se celá jeho smečka dorozumívá výhradně pomocí citoslovcí.
Zrzek krčí rameny. „Jak? No oni to v zásadě vědí všichni. Takhle to tady holt chodí – když chceš něco zjistit, tak si to musíš vyšťárat ve starých papírech. Ve vzdáleném sklepě jsou jich hromady. Není snadné najít něco konkrétního, ale dá se to, když hodně chceš. Novější papíry leží blíž ke vchodu a ty úplně staré jsou v bednách u zdí.“
Kuřák se oklepává při pomyšlení, že se Zrzek – Zrzek! – mohl přehrabovat ve starých lejstrech, aby se něco dozvěděl o dějinách Domu. Proboha! Vždyť kdyby se ho někdo ještě před půlhodinou zeptal, nejspíš by odpověděl, že je Zrzek negramotný.
„A Tabákí to ví taky odtud.“
Kuřák se neptá – on konstatuje. Zrzek však jeho slova vyhodnocuje jako otázku.
„Tabákí!“ směje se. „Tabákí to ví nejlíp ze všech. To on těch papírků vyhrabal nejvíc. Vyhrabával je, třídil a všechny nutil, ať je čtou. Zeptej se jeho, ten ti to poví daleko podrobněji.“
Kuřák potahuje s takovou silou, že začíná kašlat. Dlaní si před obličejem rozhání kouř a chraplavě říká: „Však mi to povídal. Akorát že zapomněl zmínit ty papíry.“
„Rád mlží,“ souhlasí Zrzek a zívá. „To je celej on.“
Náhle se před nimi zjevuje Sfinga.
„Vida, zrovna tebe jsem hledal,“ říká Zrzkovi.
Zrzek si sedá rovněji. „Zdá se, žes mě našel.“
„Podstrčil jsi Slepcovi Gábi. To jsem ještě jakžtakž přežil. Ale pravidelné nájezdy na ložnici už nestrpím. Zapiš si za uši, že jestli se u nás ještě jednou objeví…“
Zrzek vyskakuje na nohy a tak snaživě dává najevo úděs, že se Kuřák nedokáže ubránit smíchu.
„Tak toho budeš trpce litovat,“ dokončuje Sfinga. „Mluvím dost jasně?“
„Víc než jasně. No a kdyby třeba samotný Slepec najednou…“
„Se Slepcem jsem si už promluvil.“
Zrzek se komicky uklání. „Udělám všechno, co bude v mých silách. Všecičko. Překypuju horlivostí, amigo!“
„Nešaškuj,“ žádá ho Sfinga.
„Nebudu!“
Kuřák si znovu odfrkává. Sfinga a Zrzek mu nevěnují pozornost. Sfinga si Zrzka zádumčivě prohlíží, jako by se snažil na něco si vzpomenout. Zrzek se drbe.
„Můžu být ještě nějak užitečný?“
„Jestli ti to nebude zatěžko, sundej si brýle, prosím,“ žádá ho Sfinga.
Zrzek se mračí. „Chytáš mě za slovo? To teda není dvakrát kamarádský. No tak fajn, budiž. Ale jenom na chvilku.“
Otáčí se k chodbě zády, prohnaně se ohlíží a strhává si brýle. A mizí.
Alespoň to tak Kuřákovi připadá. Že Zrzek zmizel. Na Sfingu truchlivě hledí tmavé oči, orámované rezavými řasami a hubená tvář jejich majitele patří nějakému úplně neznámému člověku, který rozhodně nemůže být Zrzkem. Pryč je vyholené obočí, pryč jsou šrámy na bradě i drzý úsměv. Všechno to vymazaly andělské oči, jež změnily obličej k nepoznání. Tenhle přelud trvá jenom pár vteřin, načež si Zrzek znovu nasazuje brýle a anděl mizí. Zůstává jen neurotik a zvrhlík.
„A dost,“ prohlašuje a olizuje si rty. „Atrakce se zavírá.“
„Děkuju,“ říká mu Sfinga bez špetky ironie. „Stýskalo se mi po tobě, Smrte. Vážně moc.“
„No tak ať se ti klidně stýská dál,“ vrčí Zrzek. „Smrt už není. Nechme striptýz na lepší časy.“
„Promiň, Zrzku,“ vkládá se do jejich rozhovoru Kuřák. „Jasně, moje věc to není, ale ty brýle tě děsně hyzdí.“
„Ha!“ ozývá se Zrzek nasupeně. „A proč je podle tebe asi nosím? Abych vypadal jako zlatíčko? A schválně, proč myslíš, že u nás v Krysí díře všichni chrápou ve spacích pytlích? Ze stejnýho důvodu. Abych si tyhle debilní okuláry nemusel přidělávat na ksicht lepicí páskou. Když je někdo ve vysokým postavení, tak si musí dávat bacha, aby nevypadal jak postavička z mangy, to ti teda povím.“
„Tohle jsem dávno pochopil,“ říká Kuřák. „Že vůdce v Domě by měl pokud možno vypadat jako oživlá mrtvola. Z nějakýho důvodu.“
„No pašák!“ raduje se Zrzek. „Správně jsi to pochopil. A ještě vem v potaz, že ani pro opravdovou bývalou mrtvolu není vůbec jednoduchý celou dobu vypadat, jak se sluší. Taková mrtvola koneckonců není žádnej rokfór!“
„A jak víš, jak mají mrtvoly správně vypadat?“
„Jsem v tomhle směru odborník.“
Zrzek se hihňá, uklání se Kuřákovi – slepičí kůstky mu na krku suše chřestí – a vzdaluje se. Odporný a absolutně nedůvěryhodný Krysí vůdce s tmavými brýlemi a rudými rty. Odborník na oživlé mrtvoly.
„Víš ty co, Sfingo?“ říká Kuřák, zatímco za ním hledí. „Kdysi jsem sám se sebou hrál takovou hru – v duchu jsem všechny svlékal, pěkně jednoho po druhým… teda ne úplně všechny, hlavně vůdce – svlékal jsem je, holil anebo jsem jim měnil účesy. Byla to dost zajímavá hra. Ale se Zrzkem se mi to vůbec nedařilo. Myslel jsem, že za to můžou ty jeho brýle, že mu až moc zakrývají tvář. Ale ukázalo se, že je to tím, že pod brýlemi to vůbec není on.“
Sfinga se na Kuřáka dívá se zájmem. „Máš zvláštní hry. Neobyčejné.“
Na nic dalšího se už neptá, nesnaží se nic si ujasnit, a dokonce odchází, protože ho někdo zavolal, ale zájem, který projevil, působí na Kuřáka natolik povzbudivě, že se do ložnice vrací v téměř veselém rozpoložení. Třeba to nakonec nebude tak hrozné? Třeba se se Sfingou přece jenom dá normálně, lidsky komunikovat? Vždyť se Zrzkem se bavil naprosto přátelsky. Zatímco jede výtahem nahoru, slyší, jak se na schodišti hihňá zamilovaný páreček, který se od sebe právě s vlhkým mlaskáním odlepil. Z odpočívadla o patro výš doléhají zvuky kytary. Děvčata. Nový zákon.
Na toaletě pokoje čtvrté skupiny si Larry sedá na kraj záchodové mísy, vytahuje si z kapsy prázdnou pudřenku a s pohledem upřeným do zrcátka si začíná vymačkávat beďary. Co chvíli sebou škube bolestí. Larry syčí. A nepřestává syčet ani potom, když už si ranky zapatlává kolínskou. Pak zašroubovává láhvičku a schovává ji do splachovací nádržky.
Ve třetí ložnici se na ustlané posteli svíjí Mrchožrout. Jednu nohavici má vyhrnutou a nohu omotanou mokrým ručníkem, ale vůbec to nepomáhá. „Víc nahlas!“ ryčí, aniž by otevřel oči, a Ptáci se jako o závod vrhají k magnetofonu, aby přidali hlasitost. Slon věnuje vůdci pohled a belhá se k oknu. Na parapetu mrzne v červeném květináči Louis – Mrchožroutův oblíbený kaktus. Květ má schoulený; je to teď jen nepatrný a ubohý útržek pouště.
„Ale no tak,“ šeptá Slon kaktusu vyčítavě, „copak to nevidíš? Bolí ho to. Pomoz mu.“
Za oknem krouží téměř nepostřehnutelné sněhové vločky. Letos první. Slon na nich ulpívá pohledem a zapomíná na Mrchožrouta.
Ve třídě první skupiny Džin se smuteční páskou na rukávu zahajuje „Večer na památku Ára Ghúla, našeho zesnulého bratra“. Bažanti šustí papírky s básněmi, které si pro tuto příležitost přichystali, vzdychají a čekají, až se dostanou na řadu.
Černý si v knihovně listuje v encyklopedii s hesly začínajícími na písmeno B. Mezi stránkami nachází složený papírek a rozbaluje ho. „Svoboda je v tobě samotném,“ oznamuje mu významně nakloněný rukopis.
Kuřák si prohlíží album s reprodukcemi Boschových obrazů. Náhle zvedá hlavu a pohledem se setkává s Tabákím.
„Pročpak smutníš?“ ptá se Šakal.
„Co má bejt, to jako nesmím?“
„Poslouchej ho,“ řekl Sfinga.
Kuřák poslouchá.
„Tak proč?“ ptá se Šakal znovu.
Bere si jenom to, co potřebuje.
„Občas mi připadá, že vás vůbec neznám.“
Tabákí si rázným pohybem rozhrnuje obě vesty.
„Koukej, tady jsem. Jako na dlani. Co tady můžeš neznat?“
Pod vestami má ušmudlanou košili. Malé červené žirafy na světle modrém podkladu.
Večeře končí. Vychovatelé se ve svém patře zatarasují před Domem dveřmi se dvěma zámky a snaží se předstírat, že žádný Dům vlastně neexistuje. Ze dvora odjíždějí auta kuchyňského personálu. Snáší se první mokrý sníh a leskne se v záři reflektorů.
U schodiště, které vede k dívkám, se Larry loučí s blonďatou Jehlicí. Na sobě má tu nejhezčí košili z těch, které tady zanechal Lord.
„No tak se tolik neboj,“ říká. „Jsou to normální kluci, však uvidíš. Budeš se jim líbit. Tím si buď jistá.“
Jehlice vrtí hlavou, až jí ofina padá do pravého oka. „Ani za nic! Nikdy k vám nepůjdu, zbytečně mě prosíš!“
Vytáhlá Gábi si schovává pod matraci fotku Marilyn Monroe a pak si na ni sedá, nohy v černých punčochách zimomřivě skrčené pod sebou. Na přímotopu se suší ještě tři páry stejných punčoch. Gábi je popořadě zvedá, strká do každé z nich ruku a snaží se najít dvě celé a neděravé, které by se daly zkombinovat do jednoho slušného páru.
V první ložnici Bažanti mávají smutečními páskami a sborově zpívají o tom, jak „v tento smutný čas statečně potlačují slzy“.
Ve čtvrté ložnici už Kuřáka jejich zpěv unavuje, a to ho přitom ani nemůže slyšet. Na deku dopadají karty – to si Tabákí vykládá pasiáns. Sfinga si hraje s kočkou – vždycky ji špičkou boty povalí na podlahu a pak s nohou rychle ucukne, aby se vyhnul ostrým drápkům. Na Hrbáčově posteli leží tváří ke zdi Černý. Zespoda není vidět, ale všichni vědí, že tam je. Nespí. Čte si Hrbáčovy verše, napsané na stěně barevnými křídami; čte si je, i když se za to trochu stydí, jako by se mu před očima náhodou ocitl cizí dopis.
Světla zhasínají a poslední Bandarové, kteří se ještě ochomýtají po chodbách, pospíchají zpátky do svých ložnic. Dívka na vozíku, která vypadá trochu jako Japonka – Panenka – si zvedá nad hlavu zelenou baterku na řetízku. Vedle ní jde Kráska, který dokonce ani potmě téměř neklopýtá. Panenka je krásná. Drobná, s klidnou a hladkou tváří. Kolem probíhají Bandarové s ohrnutými rty starých drben, hihňají se a bourají do stěn, protože se koukají jen na krásnou Panenku, místo aby se dívali kolem sebe.
Černý už je na své posteli. Leží a snaží se vybavit si báseň, která se mu tolik líbila – tu o starci, který vytáhl z řeky psa. V horním patře téže postele Hrbáč zuřivě tře stěnu nasliněným kapesníkem, aby zrovna tyhle verše vymazal. Kuřák vzdychá a převaluje se ve spánku. V narůžovělých odlescích noční lampičky se dmou dekové pahorky.
Mezi pahorky a záhyby roste bílá budova; plazí se vzhůru, až vypadá jako jednadvacet pater vysoká věž. Rozžínají se patentky oken. Kuřák vzlétá ke třináctému patru a nakukuje do okna. Na gauči v obýváku tam sedí otec, matka a bratr – všichni strašně toporní, takže vypadají spíš jako figuríny – a dívají se na něj.
Vlétá dovnitř větracím okénkem, přičemž neohrabaně kroutí zadkem a mává rukama.
„Konečně jsi tady, synku. Posaď se k nám.“
Je ve své posteli, rolety jsou zatažené, v pokoji tma. Podlaha vibruje. Co je to? A pak náhle vjíždějí dovnitř, ve vyrovnaných šicích jako vojáci na přehlídce, všichni navlas stejně ostříhaní, černobílí jako straky… Bažanti.
„Vstávat!“ skřípá hlas zesnulého (Je přece mrtvý, pamatuju si to!) Ára Ghúla a dlouhý prst – hotový makarón – se mu opírá přesně doprostřed čela. Čelo ho hned začíná bolet, jako by na tom místě měl modřinu. „Vstávat!!!“
„Ale vždyť přece vědí, že nemůžu!“ Kuřák leží nehybně a vřeštivé hlasy dál vykřikují: „VSTÁVAT! VSTÁVAT! BUDÍČEK!“ Hulákají tak dlouho, až začíná plakat.
„Nepřišel jsi na můj večer!“ syčí Ghúl a jeho prst se vpíjí do Kuřákova rozbolavělého čela.
„V tento smutný čas,“ zpívají Bažanti sborově, „v čas, kdy říkáme sbohem…“
Oni mě snad pohřbívají! Ale vždyť jsem přece ještě naživu!
Na nočním stolku stojí květináč s muškátem. Kuřák se pozorně dívá na jeho listy a na jednom z nich si všímá maličkého zeleného flíčku.
„Pojď sem,“ šeptá Sfingův hlas. „No tak pojď, neboj se…“
List zakrývá celý pokoj. Každičká žilka v něm je velká jako strom a chmýří, které listy pokrývá, připomíná nepokosenou louku. Na kraji této smaragdové savany sedí Sfinga a houpe nohama. Na sobě má zelený plášť a za zády průsvitná křídla.
„Vidíš, jak je to snadné? Vůbec se není čeho bát.“
„Budeme teď tady žít už napořád?“
List se zachvívá; ozývá se vzdálené burácení.
„Co je to?“
„To běží sloni,“ odpovídá Sfinga a třepe dlouhými tykadly, která mu vyrůstají přímo z čela. „Běží… a běží…“
„Ano, synku.“ Otec mu klade ruku na koleno. Jsou v obýváku na gauči, matka a bratr sedí vedle nich. „Oni tudy občas proběhnou za svými záležitostmi, víš…“
Kuřák hledí na béžový celoplošný koberec, na němž zůstává obrovský otisk sloní nohy.
Na půdě Domu se se skřípotem zvedá víko podlahového poklopu. Vzniklou mezerou se provléká Slepec, načež si kleká a spouští víko zpátky na místo. Shora je na poklopu železný kruh, ale dole není vůbec nic, takže je to soukromý vstup čistě jen pro něj. Slepec si oprašuje oblečení a pak se plíží na druhý konec půdy. Našlapuje měkce, opatrně. Od poklopu k židli je to pět kroků, zpátky neznámo proč jenom čtyři a půl. Ví, že židle s děravým sedákem bude tam, kde ji posledně nechal. Nikdo sem nikdy nechodí. Je tu jen on a Arachné. Maličká a nenápadná visí ve svém koutě a dělá mrtvou. Slepec usedá na děravou židli a vytahuje si zpod svetru flétnu.
„Poslouchej, Arachné,“ říká do prázdna. „Tohle je jenom pro tebe.“
Ticho. Půda je to nejtišší místo na světě. Chvějivé, přerývané zvuky, linoucí se zpod Slepcových prstů, ho zaplňují. Slepec má jen mlhavou představu o tom, co vlastně chce. Mělo by to být něco jako síť. Jako lapací síť Arachné – pro ni samotnou obrovská, ale pro ostatní nenápadná. Past, domov i celičký svět v jednom. Slepec hraje. Má před sebou celou noc. Z flétny proudí známé melodie, ale to, co se Hrbáčovi daří tak krásně, zní u něho suše a roztřepeně. Pouze to, co je jeho vlastní, je ve Slepcově podání krásnější. A v honbě za tímto „vlastním“ si nevšímá plynoucí noci – noc plyne kolem něj i skrze něj, plyne půdou a jednu za druhou unáší jeho písně. Arachné je stále větší a větší. Zaplňuje svůj kout a přesahuje jeho hranice; celou půdu opřádá stříbřitá pavučina, v jejímž středu jsou Slepec a obrovská Arachné. Arachné se chvěje a její lapací síť, ta průsvitná pavoučí harfa, sahající od podlahy až ke stropu, se chvěje spolu s ní. Slepec cítí její vibraci, slyší její drnčení a do rukou i do nohou jej pálí nespočetné oči Arachné. Usmívá se na ni, protože již ví, že dostává přesně to, co chtěl. Ještě to není úplně ono, ale už je hodně blízko.
Nejprve hrají ve dvou, potom ve třech – spolu s větrem, který začal zpívat v komínech. A pak dokonce ve čtyřech, když se k nim přidává šedivý kočičí stín.
Jakmile Slepec přerušuje svou píseň, Arachné rázem mizí ve svém zaprášeném koutě, znovu velká ani ne jako nehet na malíčku, a kocour prchá škvírou v podlaze. Jenom vítr dál vyje a rachotí v komínech, dere se do vikýře, lomcuje s rámem… Náhlý skleněný déšť! A vítr je už uvnitř a zasypává podlahu smetím a sněhem.
Slepec kráčí po střepech bosky, nestojí mu za pozornost. Přistupuje k otvoru, podobnému hvězdě, vsouvá ruku do rámečku ze skleněných nožů, zvedá ze střechy sníh – měkký a huňatý pod tenounkou tvrdou krustou – a pije si ho z dlaně.
„Piju oblaka a zmrzlý déšť. Uliční saze a otisky vrabčích nožek. A co piješ ty, Arachné?“
Arachné mlčí. Vítr vzlétá a posmutněle se ztrácí. Kocour, rozrušený písní, se jako chundelatý šíp řítí dolů, patro za patrem. O patro níž jeho dvojník přebíhá chodbu, žene se po schodech, zastavuje se na další chodbě a sedá si, aby si olízal tlapky a hruď. Kocour se řítí níž a ještě níž, na tiché odpočívadlo načichlé pachem jiných kocourů, a potom rovně, až se ocitá vedle svého dvojníka. Tři kruhy kočičího tance, dotek všeznalých nosů a dva příběhy: o nočním životě popelnice na dvoře a o koncertu s pavoukem. Pak utíkají – bok po boku, tlapka vedle tlapky – kolem vyhaslé obrazovky televize, kolem spících těl, a nakonec zabočují do pootevřených dveří, do dusné tmy, kde sedí jejich paní s třetím kocourem na kolenou. Oba kocouři jí současně vyskakují na kostnatá ramena; jejich kožíšky splývají a mění se v jedinou chlupatou přikrývku.
*
DŮM
Intermezzo
Okna řinčela pod prudkými nárazy větru. Ze střechy kapala voda. Slepec uslyšel tiché zurčení a povzdech Krásky, který se, aniž by se probudil, pohodlněji uvelebil ve vlastní loužičce. Smraďoch hvízdavě oddechoval. Slepec se kradl mezi postelemi a k hrudi si tiskl deku, do níž si zabalil tenisky. Siamci spali v jedné posteli a zaujímali naprosto stejnou polohu; dokonce i pěsti měli stejně sevřené. Vlk spal nahoře s kytarou v objetí. Když se ve spánku převaloval, struny tlumeně hrály. Pokoj byl plný přeludů. Slepec je slyšel. Každý měl vlastní přízračnou píseň.
Nad spícím Kráskou se jako sněhobílá hora blyštil obrovský odšťavňovač. Pracoval bez přestání a chrlil různobarevné proudy, které voněly po ovoci. Proudy zaplavovaly postel i Krásku, který na ní spal, a jako na voru ho unášely vstříc pomerančovému oceánu. Skromná loužička moči se téměř ztrácela v této říši šťáv a člověk si jí pomalu ani nemusel všimnout.
Nad Kouzelníkovou postelí šustil hvězdnatý plášť muže v masce – pána čarovných cylindrů a sličných dívek, rozříznutých vejpůl. Ovace neviditelných diváků byly natolik bouřlivé, že plašily sousední přeludy.
Slon spal jako mlčenlivý pahrbek. Z horních lůžek doléhal šelestivý šepot. Navštěvovali je Hrbáčovi rodiče – pestrobarevně oblečení lidé bez tváří. Jejich rozhovorům se Slepec nikdy nesnažil naslouchat. Kromě nich byly nahoře už jenom Vlkovy noční můry. Tmavé bludiště chodeb, kterým Vlk s cvakáním zubů prchal do prázdna a kam ho vždy následovaly těžké, dunivé kroky. Vlk tu a tam vykřikoval ze spaní a kytara, přivázaná k čelu postele, tiše hrála, aby ho uklidnila.
Slepec minul přelud odšťavňovače a zastavil se. Od Koníkovy postele se ozval táhlý, sametový hlas starší žačky: „Poslouchej. Až vyrosteš, budeš jako Lebka. Vím to, protože jsem Vědma.“
Slepec udělal krok, klopýtl přes něčí botu a snové přeludy zmizely, zaplašené náhlým hlukem. Strčil do dveří a vyšel do předsíně, kde ho chladná podlaha zastudila do bosých nohou. Nazul si tenisky a vyklouzl ven na chodbu.
Kráčel lehounký jako pírko, v pomačkaných šatech a s dekou přehozenou přes ramena – pláštěm, který za ním zametal stopy. Na jednom místě se zastavil, odloupl ze stěny kus omítky, drolící se a pouštějící barvu, a snědl ho. Neudržel se a odloupl si ještě jeden. Ušmudlanou tvář měl ihned celou bílou. Minul ložnice starších i učebny, zamířil nahoru po schodech a pak prošel také chodbou vychovatelů, čistou a suchou, jejíž zdi nebyly popraskané, a tak se z nich nedala získávat jedlá omítka. Za jedněmi z dveří hučela televize a Slepec se na chvíli zastavil, aby se zaposlouchal. Konečně stanul před Losovými dveřmi. Opatrně stiskl kliku a celý se nahrbil jako dravec, připravený uprchnout při sebemenším zašramocení. Dveře se otevřely a Slepec vstoupil. Ihned před sebe natáhl ruku, aby nenarazil do dveří záchodu, ale ukázalo se, že jsou zavřené. Klidně přistoupil ke dveřím ložnice a přitiskl se k nim. Naslouchal tichu a stěží slyšitelnému oddechování spáče uvnitř. Nejprve stál, pak se posadil na bobek. Oddechování bylo jako hudba, která šeptala: „Je mu dobře, spí a nezdají se mu žádné sny.“ Rozložil hned za prahem deku a ulehl na ni. Byl strážcem a opatrovatelem Losova spánku, i když to nikdo nevěděl a ani se o tom nesměl dozvědět. Zpod dveří pronikal proužek světla, o němž Slepec neměl tušení. Jeho spánek však byl natolik lehký, že když se za dveřmi ozvalo kašlání a skřípot pružin, hned nadskočil jako pes, který zaslechl cizí kroky. Škrtla sirka, zašustily stránky. Slepec naslouchal.
Los si četl dlouho. Četl si a kouřil. Potom pružiny znovu zaskřípaly, jak se zbavovaly váhy, a Los se vydal ke dveřím; při chůzi šoupal papučemi. Slepec byl i se zmuchlanou dekou v náručí vmžiku pod věšákem. Pláštěnka a kabát se za ním zavřely a ukryly ho. Los došel na záchod, aniž by si ho všiml, a o chvíli později se vrátil zpátky. Cvakl vypínačem, světlo zhaslo. Jakmile se za Losem zabouchly dveře, Slepec se vynořil zpod oblečení, vrátil se na své původní místo, znovu rozložil deku a lehl si. Pruh světla pode dveřmi zmizel. Slepec si podložil hlavu dlaní a usnul. Zdály se mu samé příjemné sny.
Pokaždé, když vyšel na dvůr, nejdřív ze všeho kontroloval Siamec Rex pasti. Byly celkem tři a dvě z nich vyrobil sám. Úspěch mu ovšem nečekaně přinesla až ta třetí – ta, které věřil ze všech nejméně. Vybetonovaná jáma. Nebylo jasné, kdo ji tady vyhloubil a k čemu asi sloužila, ale past to rozhodně nebyla marná. Rex do ní naházel rybí vnitřnosti, které našel na smetišti, a zakryl ji prkny, čímž ji schoval před cizími zraky. Deště mu bránily, aby jámu kontroloval každý den, ale jednou za čas si na ni vždycky vzpomenul. Vnitřnosti smrděly den ode dne víc. A když se jednou blížil ke své pasti, aby ji zkontroloval, uslyšel z ní jakési šramocení a tlumené chrčení.
Po čtyřech se připlížil k jámě a nakoukl pod prkno. Do nosu ho praštil puch zkažených ryb. Dole byl kocour, velký zrzavý kocour, celý opelichaný zásluhou dešťů a všudypřítomného bláta. Macek prohnul záda a zasyčel na něj. Rex radostně hvízdl a odplazil se pryč. Vrátil se s kapsami napěchovanými kamením. Kocour vycítil, jaký osud ho čeká, a pokusil se vyskočit z jámy. Rex ho úlomkem cihly srazil zpátky. Pak po něm začal házet kameny. Prkna mu bránila v míření, a tak kameny míjely svůj cíl. Rex se bál, že kocour vyskočí anebo že ztropí povyk. A kocour skutečně začal vřeštět a jeho rámusení nezůstalo bez povšimnutí. Rex si Chromce zprvu vůbec nevšiml, a když ho konečně zahlédl, bylo už pozdě předstírat, že se u jámy ocitl jenom náhodou.
Chromec – zlatovlasý hrbáč s nepříjemnýma očima a zkroucenou nohou – patřil k Lebkovým lidem.
„Bavíš se dobře?“ zeptal se, když se zastavil vedle Rexe a nakoukl do jámy.
Kocour pobíhal sem a tam a zoufale se snažil zdolat betonové stěny. Nebýt pohmožděné tlapy, možná by se mu i povedlo vyskočit ven, ale jen o třech končetinách kocour nedokázal skákat tak jako dřív.
„Vytáhni to zvíře,“ nařídil mu Chromec a zapálil si.
Siamec ucouvl. Chromec ho popadl za krk.
„Nemůžu,“ hlesl Rex. „Je to hluboko. Když dám pryč prkna, tak vyskočí sám.“
Chromec neodpověděl. Rex začal s odklízením prken. Když uklidil poslední z nich, znovu se podíval na Chromce.
„Vytáhni ho,“ řekl starší žák lhostejně. „Jinak tam poletíš za ním.“
Rex se naklonil a podbízivě zavolal: „Čiči!“ Ale kocour tam ležel strnule, bez známek života. Siamec si povzdechl a začal opatrně slézat do jámy. Skákat nechtěl – bál se o svou nohu.
Chromec stál na samém okraji jámy. Rex se na něj rychle podíval – na zlobnou trhlinu jeho úst, téměř postrádajících rty – zavřel oči a zřítil se dolů.
Kocour se po jeho pádu dočista zbláznil. Míhal se jámou jako zrzavý blesk, zatínal drápy do stěn, padal a mňoukal. Rex si ohmatal nohu, a když se ujistil, že je v pořádku, pokusil se kocoura chytit. Ovšem ten se rozhodně netvářil, že by se nechat chytit chtěl.
„Nemůžu ho chytit!“ zavolal Siamec. „Škrábe!“
„Chytej dál,“ odpověděl neoblomný hlas.
Kocour kolem Rexe opisoval poletující klikyháky. Siamec se ho pokusil popadnout za ocas. Kocour se mu vykroutil, sekl ho drápy, se zdušeným zamňouknutím hopsl Rexovi na hlavu a vyskočil z jámy. Siamci zůstaly v rukou ryšavé chloupky. Kočičí kvílení se vzdalovalo směrem ke garážím a pak se vzneslo k nebesům.
Rex stál nehybně a vyčkával. Poškrabaná tvář i ruce ho pálily. Nejprve byla nahoře jen obloha. Pak se tam objevil Chromec ve svém pruhovaném saku hořčicové barvy. Zlaté vlasy mu obklopovaly hlavu jako svatozář. V ruce držel úlomek cihly. Siamec na ten úlomek vyděšeně upřel zrak.
„Zahrajme si takovou hru,“ navrhl Chromec. „Ty budeš kocour a já budu ty. Je to hrozně zábavná hra. Můžeme začít?“
V příští chvíli letěl kus cihly dolů. Rex se s výkřikem skrčil a rukama si zakryl hlavu.
„Je to vážně zábavné, že ano?“ zeptal se ho Chromec. „Ale možná bys přece jenom měl zkoušet uhýbat. Vždyť co kdybych se trefil?“
Chromec hodil ještě dva kameny a pak Siamce vytáhl za límec nahoru. Siamec, načichlý rybím smradem, mu se zavřenýma očima visel v ruce jako zplihlý hadr. Jakmile ho však Chromec položil na zem, Rex rázem ožil, překulil se a vystartoval směrem k Domu. Chromec ho chvilku vyprovázel pohledem. Pak se posadil na hromadu prken a zapálil si; popel sklepával rovnou do jámy.
V Morovém pokoji si kluci házeli s boxerskou rukavicí. Tranzistorák vyřvával. Kouzelník zakrýval křečka cylindrem, zvedal ho… a smutně vzdychal. Křeček, který si na cylindr stále nedokázal zvyknout, hltavě pojídal slupky od brambor, aby si trochu zklidnil nervy. Siamec Max seděl v puntíkované košili na parapetu a s nosem i rty přitisknutými ke sklu se smutně díval ven na dvůr. Necítil se ve své kůži. Dokonce se mu samou úzkostí dělalo zle.
„Slepec byl v noci zase pryč,“ oznámil Smraďoch s čerstvě chycenou boxerskou rukavicí v náručí. „To by mě zajímalo, kam asi chodí.“
„Jestli to tak moc chceš vědět, tak jeď za ním a koukni se,“ navrhl mu Vlk.
Rukavice pleskla Vlka po tváři. Odhodil ji.
„Však taky pojedu,“ pohrozil Smraďoch. „Akorát že mě uslyší. Takže to moje ježdění bude úplně na houby.“
„Nech toho chudáka hlodavce na pokoji,“ požádal Hrbáč Kouzelníka. „To kvůli tobě se cpe jako blázen.“
„To znamená, že to na něj zabírá,“ zaradoval se Kouzelník. „Možná žere proto, aby nezmizel. Snaží se nabrat nějakou váhu navíc.“
Vstoupil Siamec Rex. Poškrábaný, špinavý a páchnoucí po zkažených rybách. Aniž by se podíval na bratra, dokulhal ke své posteli a lehl si tváří ke zdi.
Já to věděl, pomyslel si Max smutně. Něco se mu stalo. Něco zlého.
Chcípáci se taktně na nic nevyptávali. Křeček kolébavě vběhl pod postel. Vlk si propiskou maloval na tvář tetování.
Siamec ležel tiše. Pohybovala se jen jeho ruka. „Smrt Chromci,“ vyškrabávala břitvou do zdi. Max přistoupil k bratrovi a nakoukl mu přes rameno.
Dům nespal. Možná, že spali učitelé a vychovatelé, psi a televize, ale Dům tedy ne. V jeho útrobách, pod samotnými jeho kořeny se rodila hudba, prosakovala skrze stěny a stropy a celý Dům se pod jejím náporem téměř neznatelně chvěl. Zdroj hudby se nacházel ve sklepě.
Tmavými chodbami se kradly postavy Morových chcípáků. Kouzelníkova berla tiše klapala. Slon funěl pod tíhou Smraďocha, který mu trůnil na ramenou. Zástup bílých pyžam sestoupil po schodišti, otevřel venkovní dveře a vyšel na černočerný dvůr, ovládaný bezměsíčnou nocí. Potom se zástup připlížil ke sklepním oknům. Chcípáci se před nimi nejprve posadili a pak si lehli. Ve sklepě, který byl upravený jako bar, běsnili starší. Okna planula tu oranžově, tu zase zeleně, skla drnčela dupotem tanečníků a v různobarevném kaleidoskopu se hemžily tmavé postavy. Kluci se zatajeným dechem nahlíželi dovnitř.
Krásnější než rvačky starších jsou už snad jenom jejich oslavy. Pivní orgie, fantastické tance poslepovaných, vozíčkářské valčíky a divoká skřípavá hudba, kterou získávají neznámo odkud a neznámo jak. Chcípáci ze všech sil civěli do nízkých okének a navzájem se ujišťovali, že jimi něco vidí, i když ve skutečnosti se kromě střídajících se barev nedalo rozpoznat vůbec nic. Zato se dalo ohluchnout, oslepnout a umřít závistí. Trpělivě leželi s nosy zabořenými mezi studenými sklepními mřížemi, oslněni záblesky mrkali a namlouvali si, že je uvnitř doopravdy něco vidět.
Koník vleže mezi Siamcem a Kouzelníkem polykal barvy – oranžovou, zelenou, bílou, modrou – a skučící hudbu. S každým hlasitým vzlykem písně čekal, že právě teď, za vytí a kvílení tohoto úchvatného sabatu, ze sklepního okýnka vyletí starší žačka na koštěti, doprovázená snopy jisker, a s divokým chechotem odletí vzhůru k černé obloze. A ovšemže to bude Vědma…
„DO TOHO! RYCHLEJI!“ zavřískla píseň.
Prorazí do skla díru a tou dírou za ní vyletí i všichni ostatní. Chvíli budou klouzat těsně nad zemí a potom prudce vystřelí k výšinám – první, druhý, třetí… A budou se řítit mezi mlhavými oblaky a za letu se měnit ve veselé chlupaté čerty. Možná, že po nich na zemi zůstanou přetržené amulety.
Právě o tom ta píseň byla. Starší se zmítali, pohupovali se, rozhořívali se a měnili barvy, ale zůstávali na místě; nemohli odletět, jako by je sklep držel na neviditelném řetězu. Nebyl tu nikdo, kdo by pro ně rozbil sklo.
„DO TOHO! RYCHLEJI!“ zvonilo Koníkovi v uších. Barvy vybuchovaly v divokých záblescích.
Oranžová!
Zelená!
Bílá!
Modrá!
„DO TOHO!“
Zelená!
Bílá!
Koník prudce vydechl, otočil se na záda a podpatky bot vší silou udeřil do skla, které se s řinkotem roztříštilo. Koník cítil, jak ho jeho sousedi z obou stran chytají, vyškubávají mu nohy z mříží, mezi nimiž uvízly, a táhnou ho pryč. O několik kroků dál se jim vytrhl a rozběhl se po svých, předháněje všechny ostatní. A píseň dál volala: „Rychleji, rychleji!“ Teď už to ale byla výzva k útěku. Vyběhli nahoru po schodech – Koník stále utíkal v čele – a s rachotem se prořítili chodbou, přičemž klopýtali a smáli se. Tři kulhající měli pocit, že se ženou jako vítr, dvěma, kteří vlekli třetího, se zdálo, že pádí rychle, a dokonce i ten největší, který žalostně funěl úplně vzadu, věřil, že běží. A taky jim připadalo, že za sebou slyší hluk pronásledování. Když vtrhli do ložnice, ihned padli do svých postelí a zahrabali se pod deky jako ještěrky do písku. Všechny dusil potlačovaný smích, ale snažili se ležet tiše a jenom si pod dekami nenápadně shazovali boty. Na podlahu dopadla jedna, pak druhá – a pokaždé všichni ztuhli a napínali uši. Bylo však ticho. Nikdo je nepronásledoval, nikdo nešel prověřit, jestli doopravdy spí. Tlumeně oddechovali a předstírali spánek, dokud je to neomrzelo. Pak jeden po druhém sklouzli z postelí, doplazili se doprostřed pokoje – na místo, kde v jejich jeskyni každý večer hořel neviditelný oheň – a posadili se do půlkruhu, bosé nohy skrčené pod sebou.
„Proč jsi to udělal?“ zeptal se Kouzelník.
„Dvakrát jste mě upustili,“ pískl Smraďoch. „Z toho jednou na schodech. Mohli jste mě zabít.“
Slon se chvěl a cumlal si prst.
„Chtěl jsem je vypustit,“ vysvětlil Koník. „Do nebe.“
Ruce Morových chcípáků, zčernalé od ležení na asfaltu a sahání na zrezivělé mříže, se natáhly, aby ho ohmataly.
„Hele, je s tebou všecko v pořádku?“
„To máš z toho koukání,“ řekl Hrbáč. „To já poznám.“
„Někdo je přece musel vypustit,“ řekl Koník. „Na svobodu. O tom ta píseň byla.“
Zmlkl ve snaze zaslechnout píseň. Přes dvě patra. Teď už to ale bylo jiné – prostě jen jako kdyby lidi někde daleko poslouchali hudbu. A nikdo nikoho nikam nevolal.
„Dal bych cokoli, abych byl dospělý,“ zaúpěl Siamec. „Abych tam byl spolu s nimi. Abych byl jako oni. Klidně bych kvůli tomu i sám něco rozbil. Proč jenom rosteme tak pomalu?“
„A víte, koho jsem poznal? Lebku!“ pochlubil se Kouzelník. „Je to pravda, no fakt!“
„Nikoho jsi nepoznal,“ řekl Vlk. „Přestaň kecat.“
Kráska objímal odšťavňovač. „Bylo to… jako šťáva,“ řekl tiše. „Jako by tam bylo všecko polité šťávou. Nejprve pomerančovou. Pak jahodovou. A pak ani nevím jakou…“
„Až moje dopisy dojdou, budeme to tu mít taky takové,“ slíbil Smraďoch. „Jsou to samý hovadiny. Noční tance, no to je toho. Chlemtají pivo a vyjou. A tomu jako říkají zábava? U nás to bude lepší.“
„Jsou pořád slyšet.“ Vlk zvedl ukazovák. „Tam dole. Možná si ani nevšimli, že se jim rozbilo sklo. Anebo jim to je jedno, když se baví.“
„No tak se pojďme taky bavit,“ navrhl Hrbáč.
„Nemáme holky,“ řekl Koník, „ani žádný sklep. Ani přehrávač s reprobednami. Ale až tohle všechno budeme mít, tak určitě odletíme, nebudeme přešlapovat na místě jako oni.“
„No jasně.“ Smraďoch zakýval hlavou. „Kopneš do skla a hned všichni poletíme k nebesům! V bílých pyžamech jako duchové. Tak hlavně nezapomeň, že jsi nám to slíbil.“
„Nikdo mě nikdy nedonutí nosit pyžamo,“ zavrčel Hrbáč. „Jakože až budu dospělý. Jen ať si to někdo zkusí…“
Koník se plížil podél stěn a co chvíli stoupal do odmetených pilin. Kavárnou se plazil perleťový kouř, jehož obláčky zvolna pluly od stolku ke stolku. Z reproduktorů zněla hudba. Starší se bavili s lokty položenými na voskovaných ubrusech a se zarostlými hlavami blízko u sebe a vypouštěli z nozder cigaretový dým. Koník kolem nich tiše a nenápadně prošel a vmáčkl se do kouta mezi umělou palmu a puštěnou televizi. Tam se posadil na podlahu a strnul. Jen pohled mu těkal od stolu ke stolu.
Vlastně to byly obyčejné školní lavice přikryté ubrusy. V prohlubních na kelímky s tužkami teď stály popelníky. Starší si tuhle kavárnu sami vymysleli a sami si ji zařídili. Barový pult byl vyrobený z beden potažených kartounem. Na něm syčely a prskaly kávovary a Gibbon, starší žák s nesmírně dlouhýma rukama, žongloval s šálky, cukřenkami a lžičkami, přeléval, míchal, šlehal a rozestavoval své výtvory na jednotlivé tácy.
Z otočných židliček na tenkých nožkách, stojících podél celého pultu, ho pozorovali lační diváci. Vrtěli manšestrovými zadky na sedácích, podobných houbám, lehali si na bar, rozmazávali kolem sebe hnědé půlkruhy kávových čmouh a strkali prsty do cukřenek. Tahle nonšalance byla samozřejmě jenom pro ty, kteří chodili. Vozíčkářům nezbývalo než se spokojit se stoly.
Z palmového listu nad Koníkovou hlavou visela lepenková opice na provázku. Podíval se na ni a pak se znovu zahleděl na starší. Reproduktory, připevněné ke zdem, zašustily naprázdno. Daleko, v mračnech kouře za barem, si Gibbon otřel ruce do utěrky a vyměnil cédéčko. Koník si opřel bradu o kolena a zavřel oči. Tohle nebyla ta píseň. Věřil však, že když tady bude sedět dost dlouho a nikam neodejde, starší určitě nakonec pustí tu, která mu stále zněla v hlavě.
Za okny se rychle stmívalo. Většina stolů byla obsazená. Hlasy starších hučely a splývaly do jediného šelestivého proudu. Píseň tančila, poklepávala plechovkami a vykřikovala. Jako kdyby celý dav lidí v bederních rouškách a s kůží barvy čokolády vrtěl zadky, dupal patami do písku a dlaněmi bušil na tamburíny. Koník čichal kafe a kouř. Co když je kafe nápoj dospělosti? Možná, že člověk dospívá tím, že ho pije… Koník si myslel, že by to tak mohlo být. Život se podřizoval vlastním, nikým nevymyšleným zákonům, a jedním z nich bylo kafe a jeho pijáci. Nejprve vám dovolí pít kávu. Potom přestanou hlídat, v kolik hodin chodíte spát. Kouření se sice nedovoluje, ale i nedovolovat se dá různě. To proto starší kouří skoro všichni, kdežto z mladších jenom jeden. Starší, co kouří a pijou kafe, začínají být dost podráždění – a hned se jim dovoluje, aby si z přednáškového sálu udělali kavárnu, aby po nocích nespali a aby nesnídali. A všechno to začíná kávou.
Koník seděl s bradou na kolenou a víčka měl ospale přivřená. Lepenková opice se houpala na svém provázku. Kdosi nadhodil plechovku s pivem a zase ji chytil. Po okenním skle se rozeběhly stříbřité prasklinky. Venku se rozpršelo. Burácení hromu přehlušilo hudbu. Od stolů se ozval smích a všichni se podívali na okna. Gibbon přeleštil barový pult. Koník trpělivě čekal.
Lidé s čokoládovou kůží podupávali a zpívali. Jejich neutuchající veselí se vůbec nehodilo ani k dešti, ani k pozvolnému stmívání, ani ke tvářím u stolů. Hodilo se snad jen k vůni a barvě kafe, modelu palmy a lepenkové opici. Proč jen nikdo neslyší, že tu jsou navíc? Oni i ty jejich sluníčkové písně?
Nakonec kávoví a čokoládoví lidé ke Koníkově velké radosti a úlevě naposledy zhoupli svá bedra, pleskli do tamburín a zmizeli. Zůstalo po nich jen šelestění a praskot vyhasínajících ohňů. A potom i tento tichý zvuk překryl šum deště a kromě deště už nezbylo vůbec nic.
Gibbon vyměnil cédéčko. Šramotem deště prosákl zvuk kytary. Koník zvedl hlavu a zbystřil. Hlas poznal okamžitě. Píseň byla jiná, ale zpíval ji tentýž hlas, který křičel ze sklepního okénka. Koník se posadil rovně. Hlas šeptal a sténal nad stoly a hlavami starších. Skrze vodní proudy a mračna vykouklo zapadající slunce a místnost zalil zlatavý a fialkový svit. Nezáleželo na tom, že to nebyla ta píseň. Koníkovi připadalo, že i tuhle zná. Že ji zná tak dobře jako sám sebe, jako něco, bez čeho by neexistoval ani on, ani všichni ostatní. Místo sklepa teď byla kavárna, ale hlas přesto volal, zval ho někam za hradbu deště. Nevěděl kam, to nevěděl nikdo. A dokonce se kvůli tomu ani nemusí rozbíjet sklo. Stačí skrz ně projít, jako by to byla voda, a pak mezi kapkami deště vzlétnout vzhůru. Kostkovaná mozaika ubrusů tála a rozplývala se v hudbě. Čas strnul. Na tváře a dlaně zabubnoval déšť. Fialkový svit zmizel, zlato se vytratilo. A jenom ve vzdáleném koutě zlatavě zářila Koníkova hlava – jeho hlava a řasy.
Píseň skončila, ale hlas na cédéčku znal ještě spoustu takových, určených těm, co uměli poslouchat. A Koník poslouchal, dokud Gibbon nevyměnil cédéčko za jiné, s jiným hlasem, který již člověka nedokázal přimět, aby ho doopravdy poznal. Hlavy starších se zahoupaly a prsty zase zarejdily – ohmatávaly sklenice a plnily popelníky. Pod stoly prošla kočka s lesklými zády a žalostně zamňoukala. Kdosi jí hodil nedopalek a mátový bonbon. Koník si povzdechl. V téhle písni nebyli dokonce ani lidé s kávovou kůží. Nebylo v ní nic. Prostě jenom pištění nějaké ženské. Dvě dívky se sytě rudými rty odjely od svého stolu. Jedna z nich zvedla z podlahy kočku a přitiskla si ji k hrudi. Kdosi zapnul světlo a hned se odevšad ozvalo cvakání vypínačů. Nad stoly se rozzářily zelené deštníčky stojacích lamp. Žena zpívala o tom, jak ji někdo opouští. Byla to už druhá píseň na stejné téma.
Koník se odlepil od stěny a od televize, vyhřáté jeho teplem, a zvedl se. Palma se zhoupla a opice se k němu otočila zadní, nenabarvenou stranou. Jako bílá nitka prošel mezi stoly, přímo skrz kouřovou clonu podvodní říše – jako podvodní vypadala kvůli všem těm lampám a nazelenalým tvářím. Přistoupil k pultu a na něco se zeptal.
Starší se svěsili z houbám podobných židliček, řekli: „Cože-cože?“ a rozesmáli se. Gibbon v bílé zástěře se na něj podíval shora jako na něco, co si nezasluhuje jeho pozornost.
Koník svou otázku zopakoval. Starší se pobaveně zašklebili. Gibbon si vytáhl z kapsy fixu a cosi s ní načmáral na ubrousek, který pak položil na kraj baru.
„Přečti to,“ nařídil.
Koník se podíval na ubrousek.
„Oloupená vzducholoď,“ přečetl tiše.
Starší se rozchechtali. „Olověná, ty trdlo!“
Koník se začervenal. „A proč olověná?“
„Aby se s ní snáz rozbíjela skla,“ poznamenal Gibbon lhostejně a starší opět propukli v smích.
Za jejich svorného chechotu se Koník vyřítil z kavárny. Byl samým studem celý zpocený, ale ve svorce protézy držel ubrousek s názvem. Kdo jim to prozradil? Jak se to dozvěděli?
Po stěnách Morového pokoje poletovala zvířata. Goblin se ukrýval a číhal na nic netušící kolemjdoucí. Koník se posadil před stolkem, na němž stál psací stroj, a rozevřel svorku. Ubrousek už v ní nebyl. Pěst ruky-neruky se neuměla doopravdy sevřít. Koník zavřel oči, pak je zase otevřel a vyťukal na klávesnici to, co si pamatoval i bez ubrousku. Pak papír vytáhl a schoval si ho do kapsy. Byl rozmrzelý. Rozmrzelý z té vzducholodi. Pořád nedokázal přijít na to, co s tím má nějaká vzducholoď společného. Jsou přece tlusté, neohrabané a už dávno vymřely! A ještě měl špatný pocit z toho, že starší vědí o tom skle. O tom, že to byl on, kdo ho rozbil.
„Nejhorší na tom je,“ řekl Koník, „to úplně nejhorší na tom je, že jim to musel prozradit někdo z vás.“
„Cože?“ přeptal se Hrbáč, který se svěsil shora.
„Ale nic,“ řekl Koník. „Koho se to týkalo, ten mě určitě slyšel.“
Kráska měl na hlavě papírovou korunu se zahnutými okraji. Usmíval se, ale jeho úsměvu scházel jeden zub. Smraďoch s druhou, úplně stejnou korunou se usmíval vyčkávavě a se zájmem. Jeho úsměv byl zubatý snad až moc. Siamec si z časopisu vystřihoval obrázky. Věnoval Koníkovi studený pohled a zase zacvakal nůžkami.
„Kdo komu co prozradil?“ nevydržel to Smraďoch. „A kdo měl co uslyšet?“
Hrbáč se znovu svěsil dolů.
„To o tom skle,“ řekl Koník. „Že jsem ho rozbil já. Starší to vědí.“
„Já to nebyl!“ vyhrkl Smraďoch. „Jsem čistý. Nikdy bych nikomu nic neřekl!“
Siamec zívl. Hrbáč se rozhořčeně zahemžil mezi dekami.
Slon se šťoural v kapse kombinézy. „Já jim to řekl. Že Koník… Že vás Koník hrozně chtěl vypustit. Takhle jsem jim to řekl.“
„Komu?“ Smraďoch si posunul korunu na stranu a zašťoural se v uchu. „Komu jsi to řekl?“
„Jim.“ Slon neurčitě zamával rukou. „Tomu velkýmu, co se zeptal. A ještě tomu, co stál vedle něj, tomu taky. Neměl jsem? Oni se neurazili.“
Slon upřel pomněnkový pohled na Siamce a prst mu zamířil k puse. „Já neměl, že jo?“
Siamec si povzdechl.
„Schytal jsi to hodně?“ zeptal se Koníka.
„Ne.“ Koník přistoupil k Smraďochovi a nastavil mu kapsu. „Vytáhni to. Něco jsem tam napsal pro ty tvoje dopisy. Abys to v nich zmínil.“
Smraďoch hmátl do kapsy, vytáhl papírek a začal si ho otáčet v rukou, aby pronikl do smyslu napsaného.
„Oho!“ řekl. „No to jsou věci. Myslíš, že to bude užitečné v domácnosti?“
Hrbáč slezl ze své postele, vzal si od Smraďocha papír a taky si ho přečetl.
„Vzducholoď? Co to znamená?“
„Samozřejmě můžu napsat, že by se nebohý ochrnutý drobeček chtěl začít věnovat vzduchoplavbě…“ pronesl Smraďoch zasněně. „To není problém. Jde jenom o to, jestli si to správně vyloží…“
„Je to název písně,“ přerušil ho Koník. „Nebo kapely. Nějak jsem to nepochopil. Teda pokud si Gibbon jenom nedělal legraci.“
„Zjistím to.“ Smraďoch si papír schoval. „A napíšu.“
Po časopisových odstřižcích ztěžka zadupal Slon a zastavil se vedle Koníka.
„Já chci taky korunu,“ zafňukal. „Se zoubky. Jako má on.“ Slon ukázal na Krásku.
Smraďoch mu podal svoji.
Slon si schoval dlaně za záda. „Ne! Jako má on. Hezkou!“
Hrbáč sundal korunu z Kráskovy hlavy a nasadil ji Slonovi. Musel ji trochu připlácnout, aby nespadla. Slon, zářící jako sluníčko, od něj toporně odešel.
„Obešlo se to bez řevu,“ zaradoval se Hrbáč. „Máme kliku.“
Slon se posadil na svou postel a opatrně si ohmatával hlavu.
INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, 2017
Překlad: Konstantin Šindelář
Obálka: Kamila Flonerová
Vazba: vázaná
338 stran / 299 Kč
