Gini Koch: Dotek vetřelce

„KDYŽ UŽ ZABÍJET NEPŘÁTELSKÉ MIMOZEMŠŤANY…“
… tak jedině stylově v obleku od Armaniho!

Nakladatelství FANTOM Print vydává první díl akční sci-fi série Katherine „Kitty“ Katt: Dotek vetřelce.

 

Co by se stalo, kdybyste zkombinovali blockbustery stříbrného plátna Pravdivé lži a Muže v černém a místo natočení dalšího filmu jste napsali knihu? Jmenovali byste se Gini Koch, domovem by vám byly Spojené státy americké a čtenáři by vás opěvovali coby autorku úspěšné „urban sci-fi“ série odstartované vynikajícím románem Dotek vetřelce.

Kniha s velkou mírou nadsázky, ironie a humoru popisuje naši Zemi trochu jinou, než jak ji známe, protože ji v utajení obývají mimozemšťané z Alfy Centauri. Ti přišli na Zemi z toho důvodu, aby pomáhali chránit lidstvo před superbytostmi, tzv. hnusáky, což jsou lidé napadení nebezpečnými kosmickými parazity. Ti se zcela v souladu se svou přezdívkou mění v agresivní monstra, která zajímá jediné: zničit všechny a všechno.

Hlavní hrdinka nic z toho samozřejmě netuší, nicméně když se náhodou zaplete do likvidace jednoho z hnusáků, ocitne se ve světě, který si dosud nedokázala představit ani v nejrůžovějších snech, ani v nejhorších nočních můrách. V něm existují sexy mimozemšťané v na míru střižených oblecích od Armaniho, empatici, galaktické náboženské kulty, parazitické bytosti a hlavně dva centaurijci (jak si mimozemšťané sami říkají), kteří se mohou přetrhnout, aby si Kitty vybrala jednoho z nich.

Kitty Kattová tak musí zachraňovat naši planetu a řešit svůj milostný život zároveň – a hlavně při tom neztratit kabelku, protože na superzáporáka se musí jít jedině s glockem a pořádnou zásobou laku na vlasy! Nemluvě o tom, že Kittyini rodiče mají mnohem akčnější zaměstnání, než svojí dceři celá léta tvrdili…

Jak je z předchozích řádků patrné, nakladatelství FANTOM Print přináší českým čtenářům další skvělou sérii, která potěší nejen milovnice žhavé romantiky a fanoušky adrenalinové akce, ale rovněž ty, kteří holdují říznému humoru a umí si užít řadu parodických scén a popukulturních narážek (ne nadarmo se kniha odkazuje svým názvem k televiznímu seriálu Dotek anděla). Úžasná hlavní hrdinka, kterou obletuje banda naprosto dokonalých mužských, k tomu všemu dává větší než malé množství příležitostí…

 

ANOTACE:
Katherine „Kitty“ Kattová je zrovna na cestě do práce a to poslední, co čeká, je až příliš blízké setkání s mimozemšťanem. Přesněji s rozčileným chlapem, který se jí přímo před očima promění v okřídlené monstrum jako z béčkového hororu a začne likvidovat všechny v okolí. Ze zpětného pohledu by asi bylo lepší vzít nohy na ramena. Místo toho se Kitty, obchodní manažerka ozbrojená jen kabelkou a opravdu kvalitním plnicím perem, rozhodne agresivního emzáka zastavit.
Do toho se uprostřed řevu a všeobecného chaosu najednou objeví hezoun v obleku od Armaniho, představí se jako Jeff Martini z blíže neurčené (a podle všeho tajné) agentury a trvá na tom, že si Kitty musí promluvit s jeho šéfem. Aniž to Kitty tuší, právě začíná její život mezi mimozemšťany – kteří jsou ale zatraceně sexy…

 

INFO O KNIZE
Autorka: Gini Koch
Originální název: Touched by an Alien
Nakladatel: FANTOM Print, březen 2017
Překlad: Petra Kubašková
Formát: brož., 145×205 mm
Počet stran: 320
Cena: 299 Kč

 

O AUTORCE:
Gini Koch
Americká autorka, vlastním jménem Jeanne Marie Gerrard. Narodila se v Kalifornii, v současnosti žije v arizonském Phoenixu. Píše pod několika pseudonymy, jako Gini Koch především humoristickou urban sci-fi sérii Katherine „Kitty“ Katt, která má momentálně patnáct dílů.
Než se začala naplno živit literaturou, dělala podobně jako její hrdinka obchodní manažerku. Kromě psaní, během něhož ráda poslouchá hudbu (např. Aerosmith), přispívá do časopisů, připravuje podcasty a vede vlastní webzin.
Má jednoho manžela, jednu dceru, tři psy a dvě kočky.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA 1.

Moje první superbytost byla náhoda. Taky i nehoda.

Šla jsem od soudní budovy ke garážím. Civilní povinnost v porotě mi skončila a pustili mě dřív, hned po polední pauze, takže jsem se klidně mohla vrátit do práce a pokusit se dohnat polovinu dne.

Garáže byly přes ulici, takže jsem musela čekat, až mi naskočí zelená. Jak jsem tam stála a doufala, že se nespálím na sluníčku, stala jsem se svědkem malé dopravní nehody. Pomalu jedoucí auto narazilo zezadu do jiného přímo před soudní budovou, asi patnáct metrů ode mě.

Oba řidiči vystoupili – z předního vozu muž, ze zadního žena – a chlap na ni okamžitě začal ječet. Nejdřív jsem myslela, že vyšiluje, protože mu ťukla auto a na začátku léta se v Arizoně všichni chovají trochu jako praštění, ale protože jsem ho slyšela, došlo mi, že ta ženská je jeho manželka.

Omlouvala se, ale on na to kašlal, takže se rozčílila taky. Během několika okamžiků přešla hádka v křik. Tohle byla jasná domácí rozepře, do jakých se poldové po právu nechtějí míchat.

Na semaforu blikla zelená, a zrovna když jsem si říkala, že přejdu a těm dvěma se vyhnu, tak se to stalo. Mužovo běsnění dosáhlo vrcholu a z ničeho nic mu ze zad vyrašila křídla.

A když říkám křídla, nemyslím tím nic malého. Byla obří, dobré dva metry do výšky, a rozpětí jsem odhadovala na dvojnásobek. Bylo na nich peří, ale stejně vypadala divně, což – ano, já vím – vám bude asi připadat logické.

Peří nepřipomínalo ptačí a něčím se lesklo – ne krví, nýbrž nějakou lepkavou substancí, a já sledovala, jak se muž obrací ke své zděšené, ječící ženě a z brk po okraji křídel vylétají čepele.

Během několika vteřin byla žena rozsekaná na cucky a muž se otočil k soudní budově a vypustil do vzduchu další čepele. Hlavní soudní budova v Pueblo Caliente, devítipatrová budova, jejíž stěny byly většinou prosklené, tu vyrostla před několika lety a vypadala vskutku moderně a atraktivně ve snaze předstírat, že tohle město kdysi nebylo především město honáků krav.

Čepele dopadly a já sebou škubla. Sklo se sypalo a létalo všude kolem – soudní budova se během pár okamžiků proměnila z elegantního domu v ruinu. Slyšela jsem křik; lidé vycházející zevnitř, také ti v blízkosti oken v prvních dvou patrech, kdokoli další, kdo mu stál v cestě, a možná ještě i někdo jiný – ti všichni to schytali a nejspíš se stali oběťmi vraždícího muže.

Nedokázala jsem odhadnout, kam až nože doletěly; věděla jsem jenom, že pronikly hluboko do budovy.

Nevím, proč jsem se nepokusila utéct nebo se schovat. Ze zpětného pohledu se dá říci, že jsem možná prostě věděla, že by to bylo zbytečné. V té chvíli jsem ovšem na tohle nemyslela. Byla jsem vyděšená, ale hlavně naštvaná a chtěla jsem ho zkrátka zastavit. On svůj útok vůbec nezpomaloval a mně došlo, že si to užívá, vychutnává si tu moc, strach a smrt.

Pořád stál ke mně zády, a tak jsem si všimla místečka přesně mezi lopatkami, jejichž místo nyní zaujala křídla. Něco tam pulsovalo, skoro jako lidské srdce, ale nevypadalo to tak. Podobalo se to malé medúze, no fakt.

Přemýšlela jsem, čím bych to monstrum mohla zastavit – jenže marketingové manažerky si s sebou běžně do práce neberou samopal. Nespouštěla jsem z očí tu tepající věc na mužových zádech a hrabala v kabelce, až moje prsty nahmátly zbraň – moje těžké, drahé pero Mont Blanc. Byl to dar od mého otce, když jsem povýšila v práci. Pochybovala jsem, že jsem to pero v otcových představách používala takhle, ale neměla jsem jinou možnost.

Pustila jsem kabelku na zem, skopla z nohou lodičky a rozběhla se přímo k jeho zádům. Přibližoval se k budově soudu, ale stále ode mě nebyl dál než třicet metrů a já dělala na škole atletiku. Byla jsem sprinterka a překážkářka a některé věci člověk nezapomene, i když je už dlouho nedělal.

Ten chlap měřil trochu víc než já, takže jsem věděla, že na něj musím zaútočit s výskokem. V hlavě jsem si to propočítala a vyskočila v poslední možné chvíli. Moje pero se zabořilo do té medúzovité věci na jeho zádech zrovna ve chvíli, kdy se chtěl otočit. Viděla jsem jeho oči – byly široké, rudě zářily a už nevypadaly lidsky

Když jsem mu zarazila pero do zad, otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Jeho očím se však vrátila lidská podoba, pak začaly být skelné a já sledovala, jak umírají. Jeho tělo přepadlo dopředu a já s ním. Vyškrábala jsem se na nohy, celá umatlaná od sajrajtu z jeho křídel a té rozprsknuté medúzovité věci.

Dorazila policie. Taky jich byla spousta uvnitř soudní budovy. Zavládl chaos – lidé křičeli, všude bylo sklo a krev, v dálce houkaly sirény – ale jak jsem se dívala na mrtvé tělo, nemohla jsem myslet na nic jiného, než jestli si mám vzít zpátky svoje pero, nebo ne.

Jakoby odnikud se zjevil muž. Měřil přes dva metry, velký a rozložitý.

Ze všeho nejvíc jsem si všímala jeho obleku, který byl určitě od Armaniho a vypadal na něm výborně, což znamenalo, že patrně nepatřil k policii. Moje oči to pořád táhlo zpátky k peru, trčícímu ze zad mrtvého.

„Jak jste věděla, co máte udělat?“ zeptal se bez úvodních formalit.

„Prostě se mi to zdálo… správné,“ odpověděla jsem, čímž jsem vyhrála hlavní cenu v soutěži o nejtrapnější odpověď. „Můžu si vytáhnout svoje pero?“

Dřepl si a prohlédl tělo. Pomalu z něj vyprostil pero. Nabyla jsem dojmu, že pokud tělo vykáže sebemenší náznak obživnutí, zarazí ho zase zpátky.

„Viděla jsem jeho oči. Nebyly normální, a potom, když jsem ho zabila, začaly zase vypadat lidsky. A viděla jsem ho umírat,“ dodala jsem. Napadlo mě, jestli nezačnu hysterčit, ale shledala jsem, že ne. Byla jsem kupodivu v klidu.

Muž ke mně vzhlédl. Teď jsem si všimla jeho tváře – rysy spíš širší, silná brada, světle hnědé oči, tmavé, vlnité vlasy. Rozhodně hezoun. Okamžitě jsem se podívala na jeho levou ruku, i když jsem se za to nenáviděla. Žádný prstýnek. Rychle jsem se mu koukla zpátky do obličeje, ale on si toho stejně všiml a usmál se. „Jeff Martini. Svobodný. Momentálně nezadaný. A vy jste?“

„Já jsem momentálně uprostřed přemýšlení, jestli budu zatčená.“ Všimla jsem si, že několik strážců zákona z Pueblo Caliente už se s odhodlaným výrazem řítí k nám.

Martini vstal. „To si nemyslím.“ Obrátil se. „Naše agentura se o to postará, pánové. Věnujte se kontrole davu, prosím.“

Všichni policisté se naráz zastavili a udělali, co jim řekl, žádné dohadování, žádný problém. Teď jsem znervózněla ještě víc než doteď.

Otočil se ke mně. „Pojďme.“ Jakmile to řekl, přijela z protější strany ulice velká šedá limuzína se zabarvenými skly. Martini mě chytil za paži a vedl mě k ní.

„Musím si jít pro auto,“ protestovala jsem. „A pro boty.“ Přeskakovala jsem z nohy na nohu. Napadlo mě, že bych si mohla stoupnout na Martiniho boty, ale asi by to nebylo nejlepší řešení, když se známe tak krátce.

„Dejte mi klíčky,“ řekl.

„Tak to ne.“ Vyprostila jsem paži z jeho sevření a našla si malý kousek stínu, kam jsem si mohla stoupnout. „Co se tady, sakra, děje?“

Ze zadní části limuzíny vystoupil postarší muž. Byl stejně stavěný jako Martini, jen měl na kontě nejméně o dvacet let víc. Nevypadali, že by byli pří

buzní, ale já docela jistě tušila, že je spojuje práce – ať už se jednalo o cokoli.

Dlouze se na mě zadíval. „Dejte Jeff reymu klíčky od svého auta, prosím.

Marníte náš i svůj čas.“

„A pak mě zabijete a hodíte do moře jako žrádlo rybičkám?“ zeptala jsem se a dala do toho tolik sarkasmu, co šlo.

Zasmál se. „Nejsme mafi áni, jsme ofi ciální globální agentura. Můžete tu zůstat a nechat se vyslechnout policií ohledně smrti toho nešťastníka, nebo můžete jít s námi.“

„Řeknete mi, co se stalo? Myslím tím, co se doopravdy stalo?“

„Ano.“ Ustoupil stranou a ukázal dovnitř do auta. „Také vám pomůžeme, abyste zůstala čistá a nedostala se do novin a televize.“

„Proč?“ Nepohnula jsem se ani o krok k limuzíně, ale ani ke své kabelce.

Povzdechl si. „Potřebujeme agenty. Naše práce je nebezpečná. Je vzácnost, když má civilista nejen kuráž udělat, co je potřeba, ale také schopnost přirozeným instinktem poznat, kde a jak zabít superbytost.“

Ucítila jsem šťouchnutí, a když jsem se otočila, Martini mi podal mou kabelku. Měl i moje boty. „K té vaší práci patří i kapsářství?“ zeptala jsem se, když hodil klíčky od mého auta dalšímu muži, který se také objevil snad odnikud. Stejný oblek od Armaniho, možná byl jen trochu méně mohutný, přesto k nim očividně patřil. „Nemyslím, že bych do té vaší agentury vzhledově zapadla,“ dodala jsem, vzala jsem boty a nazula si je.

Martini se opět zakřenil. Měl parádní zuby a skvělý úsměv. Už takhle jsem byla sama sebou znechucená, že jsem hledala snubní prsten, a teď míra znechucení ještě vzrostla, když jsem řešila jeho vzhled v situaci, kdy jsem možná i balancovala na hranici života a smrti.

„Trocha ženské intuice by nám přišla vhod,“ řekl Martini. „Byla to intuice, je to tak? Netušila jste, co se děje, ale přesto jste věděla, co dělat.“

Pokrčila jsem rameny. „Nemám ponětí. Mohla bych dostat zpátky svoje pero?“

Martini se zasmál. „Jedině když s námi nastoupíte do auta.“ Sklonil se.

„A jedině, když mi prozradíte své jméno,“ zašeptal mi do ucha.

Potom mi zeslábla kolena. Díky tomu se to vše zdálo skutečné, ne jako něco, z čeho se za chvíli probudím. Cítila jsem, jak na mě jdou mdloby, jak mě Martini chytá a zvedá mě v náručí, a pak… nic.

*

KAPITOLA 2.

Probrala jsem se v autě. Seděla jsem při tom opřená o někoho, kdo mě objímal paží. Ani zmatenost probuzení mě nepřinutila zajímat se o to, čí paže to byla. Jelikož mi to nevadilo, nejraději bych se šla coby příklad selhání moderní ženy udat Glorii Steinemové.

„… myslíš, že bude ochotná stát se agentkou?“ Byl to mužský hlas, ale nepatřil Martinimu ani tomu staršímu muži. Nechala jsem oči zavřené a snažila se, abych dýchala pořád pravidelně.

„Doufám.“ Tohle byl Martini. „Bylo by fajn mít kolem sebe někoho, na koho se dobře kouká.“

„Jeff rey, tohle není seznamka.“ To promluvil ten starší. „Měl bys raději doufat, že ti nevrazí to svoje pero do rozkroku, až přijde k sobě.“

„Ještě jsem jí ho nevrátil,“ řekl Martini se smíchem. Cítila jsem, že se trochu pohnul. „Už se nemůžu dočkat, až zjistím, proč použila zrovna tohle.“

„Nic jiného jsem neměla.“ Otevřela jsem oči a uviděla, jak drží moje pero a ukazuje ho ostatním ve voze. Vytrhla jsem mu ho z ruky. Bylo ještě pořád oslizlé.

„Mě spíš zajímá, jak jste věděla, kam ho vrazit.“ Hlas třetího muže.

Rozhlédla jsem se a zjistila, že Martini a já sedíme zády k řidiči, Martini naproti staršímu muži, já proti tomu druhému. Byl podobně stavěný jako Martini a starší muž – velký, hezký a v obleku od Armaniho. Taky byl holohlavý a kůži měl tak černou, že vypadala skoro ebenová.

„Všichni muži v téhle agentuře jsou hezouni?“ zeptala jsem se toho staršího. „Protože jestli jo, tak mi věřte, že vám můžu pomoct naverbovat každou ženskou, které se vám zachce.“

Zasmál se. „Já jsem pan White.“

„Dobře. A tohle je pan Black?“ řekla jsem a ukázala na chlapa před sebou.

„Výtečný smysl pro humor,“ řekl černoch suše. „Ne, jsem Paul Gower.

Ale díky za kompliment. On se opravdu jmenuje White. Richard White. Ale neříkejte mu zkráceně Dicku.“

„I když se podle toho jména bude chovat?“

„Ani pak ne,“ odvětil Gower s malým pousmáním. „A vy nás teď ohromíte svým šarmem a povíte nám své jméno?“

„Ne. Jsem si jistá, že když jsem o sobě nevěděla, prohrábli jste mi kabelku.“ Pohlédla jsem na Martiniho, kterému se nějak podařilo vypadat nevinně. „Fajn. Takže víte, kdo jsem.“

„Vlastně jste se vzbudila dřív, než jsem stihl najít vaši peněženku,“ přiznal Martini. „Nevím, jak se vám to pero podařilo najít, ta vaše kabelka je jako černá díra.“

„Raději o ní smýšlím jako o tašce Mary Poppinsové. Dobrá, dobrá,“ dodala jsem, když jsem viděla, jak se na mě White a Gower tváří. „Já jsem Katherine Kattová, kattová, a než se stihnete zeptat, tak jasně, rodiče mi říkají Kitty.“

„To se mi líbí,“ řekl Martini s úlisným úsměvem.

„Jak vám říkají vaši přátelé?“ zeptal se Gower.

Dlouze jsem se na něj zahleděla. „S vámi ještě kamarádka nejsem.“

White se uchechtl. „To je fakt, slečno Kattová.“

„Říkejme jí slečno Kitty,“ žadonil Martini.

Otřela jsem sliz z pera o jeho kalhoty. „Tohle mi nestojí za odpověď.“

„Můj bože, myslím, že jsem se zamiloval,“ zasmál se Martini. Ale svou dlouhou paži z mých ramenou nesundal.

„Vsadím se, že tohle říkáte každé ženské, která probodne nějakou obludu perem.“ Snažila jsem se nemyslet na to, že mi jeho objetí dělá dobře. Děly se tu vážné věci a já se musela přestat chovat, jako bychom byli v baru pro nezadané.

„Jen těm, co jsou sexy,“ odpověděl Martini a zbořil tím mou pracně vybudovanou představu, že nejsme v baru pro nezadané.

„Já bych raději volil slovo ‚krásné‘,“ řekl Gower. „Na to ženy víc slyší.“

„Ale my o ni stojíme, protože je chytrá a vynalézavá,“ řekl White a já v jeho tónu slyšela něco, co mi připomnělo otce, když už měl něčeho dost a chtěl, abychom se soustředili na to podstatné.

Martini a Gower to slyšeli taky, protože přestali žvanit a oba se zatvářili vážněji. Mně osobně bylo fuk, o co White stojí. Zatím.

Pípnul mi telefon a já ho vytáhla. Zmeškala jsem spoustu hovorů. „Díky, že jste mi neřekli, že se mi snažilo dovolat tolik lidí.“

„My jsme ten telefon slyšeli,“ řekl White, „ale nemohli jsme ho v té kabelce najít.“

Podívala jsem se na seznam zmeškaných hovorů. „Pan Brill, Caroline, Chuckie, Janet. Normálně po mně v tuhle denní dobu není taková sháňka.“

„Možná se cítí osamělí,“ řekl Martini. „Kdo je Chuckie?“

„Kamarád, proč?“ Vlastně jeden z mých nejstarších přátel, ale neviděla jsem důvod sdělovat tohle Martinimu.

„To je ten, který má vyzváněcí melodii ‚My Best Friend‘?“

„Jo, a co jako?“

„Jen si rád dělám hned zkraje jasno o konkurenci,“ řekl Martini s úsměvem.

„To není žádná konkurence, protože spolu nic nemáme.“ Teď už jsem byla zpátky na pevné feministické půdě. Krom toho jsme spolu já a Chuckie nechodili a jeden úlet někdy před pár lety se nepočítá. „Ale musím těm lidem zavolat zpátky, hlavně šéfovi, který by určitě rád věděl, proč jsem se ještě nevrátila do kanceláře.“

White zakroutil hlavou. „Ne, to nemůžeme dovolit, omlouvám se.“

Můj telefon zazvonil znovu. Tentokrát to byla Sheila. Martini mi vytrhl telefon z ruky dřív, než jsem stihla hovor přijmout. „Podívejte, je to jedna z mých nejstarších kamarádek. Musím jí to zvednout.“ Telefon přestal zvonit, ale vzápětí se opět rozezvučel.

Martini se na něj podíval. „Amy. Nic mi neříkejte, budu hádat… další stará dobrá kamarádka?“

„Jo. Sheila a Amy jsou moje nejlepší kamarádky a Chuckie je můj nejlepší kamarád. Znám je od deváté třídy. Fakt si myslím, že ten pitomý telefon musím zvednout.“

To už ale zase zvonění ztichlo a já vytrhla přístroj z Martiniho ruky.

„Tak proč má jen tenhle Chuckie speciální vyzvánění?“ zeptal se Martini.

„Na tohle nehodlám odpovídat.“ Podívala jsem se na telefon. Přicházela mračna esemesek.

„Musím trvat na tom, abyste prozatím nikoho nekontaktovala,“ řekl White, než jsem stihla vyťukat nějakou odpověď. „Ujišťuju vás, že vás zanedlouho necháme si zavolat.“

Měla jsem pocit, že White naznačuje, že Martini rozdrtí můj telefon v ruce, jestli se s nimi budu dohadovat, a Martini vypadal, že síly má na to dost. Vzdala jsem to a strčila telefon zpátky do kabelky. „Takže o co tady vlastně jde? Chci říct, že si nemyslím, že to bylo nějaké fi lmové natáčení, takže jak mohla tomu chlapovi vyrůst ze zad křídla?“

White vzdychl. „Až se dostaneme na centrálu, povím vám to.“

„No ale kde ta centrála je? Jak už jsem řekla a jak je vidět i ze seznamu zmeškaných hovorů, musím se vrátit do práce.“

„Když se k nám přidáte, už se nebudete muset vracet nikam,“ řekl White.

„Skvělé zdravotní a dentální pojištění,“ lákal Martini. „I o duševní zdraví je skvěle postaráno.“

„A co dovolená?“ zeptala jsem se co nejvíc sarkasticky.

„Myslel jsem na Cabo, možná Havaj. V plavkách musíte vypadat úchvatně, i když se spálíte,“ odvětil Martini jedním dechem. „Slibuju, že vás celou namažu opalovacím krémem.“

White opět vzdychl, tentokrát však rezignovaně. „Jakmile vás dostaneme z dosahu tady Jeff reyho, vysvětlíme vám to.“

„To se nestane,“ řekl Martini vesele. „Ona kouká po mně, já koukám po ní, o vztazích na pracovišti žádná pravidla nejsou, takže si zvykněte brát nás jako pár.“

„Ježiš, vy jste si určitě hodně moc jistý, že po vás hned skočím.“ Napadlo mě, jestli to takhle s ženskými dělá pokaždé, nebo jestli se ukáže, že je to zoufalý šílenec, který se na člověka pověsí a dusí ho a potom pronásleduje své bývalky, které od něj s křikem utekly.

„Ne. Vy si jen myslíte, že jsme všichni hrozně sexy, a já se umím včas chopit příležitosti.“ Martini kývl na Gowera. „Postarej se, aby se rozkřiklo, že tahle je moje.“

Gower zavrtěl hlavou. „Na prvním rande vás požádá o ruku, ale nenechte se tím rozhodit. Není tak duševně nevyrovnaný, jak vypadá, jakkoli byste si tu poslední poznámku mohla vyložit pro sebe nelichotivě. Tadyhle Jeff jenom ví rychleji než většina z nás, co chce.“

„Skvělé.“ Podívala jsem se opět na Whitea, který vypadal pobaveně i frustrovaně zároveň.„Kde je přesně ta centrála? Ptám se proto, že tady kousek dál bydlím, a vím, kudy se dá kdykoli a nejrychleji dostat na letiště, a my míříme k letišti.“

White se usmál. „Jste přesně taková, jak jsem doufal.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít