Ben Aaronovitch: Prokleté domovy (Peter Grant 4)

Nakladatelství Argo vydalo čtvrté dobrodružství Petera Granta a zvláštní policejní kouzelnické jednotky, opět plné humoru a hlavně – Londýna.

Začíná to jako obvykle – mrtvolou. Ale kdo v tom má tentokrát prsty? Běžný sériový vrah, nebo společník zvráceného kouzelníka známého pod přezdívkou Muž bez tváře?

 

Než se policejní konstábl Peter Grant v novém případu zorientuje, pod soupravu metra vkročí londýnský urbanista a zmizí jistý starobylý grimoár. V Londýně nic neobvyklého. Ale pak se k Peterovi donesou zvěsti o prazvláštních událostech v oblasti Elephant and Castle točících se kolem věžáku navrženého bláznem, postaveného šarlatány a obývaného těmi největšími zoufalci. Mají tyto skutečnosti nějakou spojitost? A pokud ano, proč k nim proboha muselo dojít až na jižním břehu Temže, kde jindy chcípnul pes? Promiň Toby.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

Naprosto lidské zrůdy
Třiadvacet minut po jedenácté hodině projel Robert Weil svým Volvem V70, podle poznávací značky zaregistrovaným v druhé polovině roku 2003, přes most, který spojuje svérázně pojmenovanou anglickou vesnici Pease Pottage, což znamená hrachová kaše, se stejně pojmenovaným dálničním odpočívadlem. Přesnou dobu přejezdu známe proto, že ho v téhle fázi cesty zachytily kamery Dálniční správy. Navzdory dešti a mizerné viditelnosti je při zvýraznění klíčových záběrů jasně patrné, že s Robertem Weilem v přední části vozu nikdo jiný neseděl.

Při své podezřele opatrné jízdě, jak se teď zpětně jeví, odbočil Robert Weil na kruhovém objezdu doleva a najel na cestu, která se stáčí kolem čerpací stanice a přes druhý most nad dálnicí M23 vede do Crawley. Je tam ošidná křižovatka, kde auta přijíždějící z dálničního sjezdu kříží cestu autům přejíždějícím most; aby tam nedocházelo k nehodám, řídí křižovatku semafory. Nevíme, proč Robert Weil semafor nerespektoval. Někdo si myslí, že to bylo volání o pomoc, nevědomá touha být dopaden. Jiní tvrdí, že pospíchal, aby se co nejdřív dostal domů, a šel do vědomého rizika – což by nevysvětlovalo poklidnou padesátikilometrovou rychlost, jíž se pohyboval, když projížděl na červenou. Já si myslím, že se tak usilovně soustředil, aby nepřekročil povolenou rychlost, a nepřitahoval k sobě pozornost, že si těch světel vůbec nevšiml – měl toho tolik, že nevěděl, kde mu hlava stojí.

Nevíme, na co myslel Allen Frust, když se ve svém pět let starém Vauxhallu Corsa zhruba pětaosmdesátikilometrovou rychlostí blížil po dálničním sjezdu kolmo ke směru jízdy Roberta Weila. Měl zelenou, a tak plynule odbočoval doleva, a když byl v polovině křižovatky, naboural do boku volva Roberta Weila, těsně před předními dveřmi na straně spolujezdce. Forenzní a vyšetřovací tým sussexské dopravní policie později stanovil, že žádný z vozů před kolizí nezpomalil ani neučinil úhybný manévr, což vyšetřovatele vedlo k závěru, že v té chvíli, za tmy a deště, o sobě oba řidiči neměli nejmenší tušení.

Náraz volvo poslal na travnatou krajnici a do svodidel, kde téměř okamžitě zastavilo. Vauxhall, jenž se pohyboval téměř dvojnásobnou rychlostí, se v mokru několikrát otočil, načež se převrátil, začal rotovat, až vrazil do řady opodál stojících stromů. Bylo stanoveno, že třebaže Allenu Frustovi v první fázi zachránily život bezpečnostní pás a airbag, pás mu posléze bohužel už nepomohl, když se auto převrátilo, a on byl odmrštěn na strop a při nárazu si zlomil vaz.

Na místo nehody se nejdříve dostavila policistka Maureen Slattová z nedaleké northgateské stanice v Crawley. Byla na samostatné hlídce necelý kilometr severněji a navzdory zhoršujícím se povětrnostním podmínkám dorazila k neštěstí ani ne za dvě minuty.

Jelikož nic nezraní a nezabije víc policistů než asistování při dopravních nehodách na dálnicích a jejich přivaděčích, ze všeho nejdřív na křižovatce zaparkovala zásahové vozidlo v „nárazníkové“ pozici se zapnutými majáky, světlomety a všemi blinkry. Jakmile si vytvořila tuhle pofidérní ochranu před nepříčetnými nočními řidiči, vydala se napřed k volvu, kde našla sice omráčeného, ale reagujícího Roberta Weila, a potom k vauxhallu, kde objevila bezvládného a nevratně mrtvého Allena Frusta. Poté co baterkou letmo posvítila do křoví u krajnice, aby se ujistila, že do něj nebyli odmrštěni žádní spolucestující, přešla k Robertu Weilovi zjistit, jestli by mu mohla nějak pomoct. V tomhle okamžiku policistka Slattová dokázala, že je příslušnice na svém místě, a ne jen věšák na uniformu s dobrými řidičskými dovednostmi.

Volvo V70 je velký kombík a při nárazu se mu otevřely zadní dveře. Mezi dopravními policisty koluje spousta hrůzostrašných historek o nezajištěných domácích zvířatech, babičkách, a dokonce dětech, jež přeletěly do zadní části auta, takže policistku Slattovou napadlo, že by ji měla zkontrolovat.

Okamžitě na boku kapoty poznala šmouhy od krve, čerstvé ještě natolik, že se zableskly ve světle baterky. Krve nebylo mnoho, ale přesto jí bylo dost na to, aby v ní probudila obavy – pustila se do důkladného hledání, ale v kufru ani v okruhu deseti metrů nikoho neobjevila.

Když s pátráním skončila, na místo dorazili její kolegové v kombících BMW 520, napěchovaných tolika kužely, zátarasy, výstražnými světly a odrazkami, že by mohli na Gatwicku vytvořit druhou přistávací dráhu. Rychle ohradili jízdní pruh s nehodou a na zbytku silnice bezpečně obnovili provoz. Krátce poté přijela sanitka, a zatímco se záchranáři věnovali Robertu Weilovi, policistka Slattová začala v přihrádce palubní desky pátrat po jeho dokladech. Než sanitka dostala svolení k odjezdu, ještě do ní nastoupila, aby se Roberta Weila zeptala, jestli s ním v autě někdo necestoval.

„Byl totálně vyděšený,“ řekla později detektivům. „Nejen že ho ochromila moje otázka, ještě větší hrůzu mu naháněl fakt, že jsem od policie.“

Policejní mantra zní, že každý občan je něčím vinen, ale že někteří občané jsou vinnější než jiní. Když sanitka odjela, aby se po M23 probila na urgentní příjem v Redhillu, policistka Slattová vyrazila v závěsu za ní. Cestou přes vysílačku doporučovala službukonajícímu inspektorovi na policejním velitelství, aby se do věci vložilo i oddělení kriminální policie. Ve dvě ráno se nic nevyřídí rychle, takže už svítalo, když konstábl z nedaleké crawleyské stanice uznal, že by bylo záhodno, kdyby přivolal i svého nadřízeného, detektivního inspektora. Chvíli podupávali, nadávali na řidiče, kteří při ranní cestě do práce troubili a spílali kvůli dopravnímu omezení, a došli k závěru, že by nebylo od věci hodit celou záležitost na někoho jiného. Tak se dostala k Útvaru pro vyšetřování závažné kriminality policejního sboru hrabství Sussex a Surrey, protože od toho tam ti lidi byli.

Vrchního inspektora nedostane z vyhřáté postele jen tak ledajaká záhada, a tak když do své kanceláře přijel designovaný vrchní vyšetřovatel Douglas Manderly, na místě činu už měl dva nešťastné detektivní konstábly, další konstábl byl na cestě do nemocnice West Surrey vystřídat policistku Slattovou a jeho asistent spustil HOLMESe a přidělil operaci jméno Sallic.

Douglas Manderly mohl sotva tušit, že jen co do databáze naťukají jméno Roberta Weila, aktivuje se upozornění, jehož instalaci jsem vymámil z jednoho civilního zaměstnance technické podpory a které mi vzápětí automaticky odeslalo e-mail do počítače. Počítač mi následně přeposlal esemesku na mobil a ten mi pípl přesně v okamžiku, kdy jsem se s Tobym vydával na procházku po Russell Square.

I když procházka to ani tak nebyla, spíš jsme oba zimním mrholením běželi přes park zašít se do kavárny, kde jsem si já dal kávu a Toby koláč. Na mobilu jsem se pokoušel dopídit co největšího množství dalších informací, ale pro tak citlivé záležitosti není dostatečně zabezpečený, takže jsme dočvachtali zpátky do Rozmaru. Abychom neztráceli čas, prošli jsme zadním vchodem, přes zadní nádvoří a po vnějším točitém schodišti jsme vystoupali do půdní vestavby nad garáží. Tam mám počítače, plazmovou televizi, hi-fi soustavu a veškeré další vymoženosti života v jednadvacátém století, které si z toho či onoho důvodu netroufám přechovávat přímo v Rozmaru.

Po Vánocích jsem si pozval bratrance Obeho, aby mi opravil hlavní elektrický vypínač u dveří. Přerušuje se jím přívod elektrického proudu do všech spotřebičů na půdě s výjimkou světel – což je sice ekologicky velice přívětivé, ale za tímhle účelem jsem vypínač neinstaloval. Přivedla mě k tomu skutečnost, že když kouzlíte, spálíte všechny mikroprocesory v bezprostřední blízkosti, a jelikož v dnešní době je mikroprocesor prakticky ve všem, co má vypínač, tahle legrace se vám brzy hodně prodraží. Po lehkém experimentování z mé strany vyšlo najevo, že aby se zmíněné mikročipy usmažily, musí jimi procházet elektřina – proto ten hlavní vypínač. Obemu jsem kladl na srdce, aby vybral něco se staromódní páčkou, která bude klást dostatečný odpor, aby se nedala nahodile přepínat. Když jsem toho rána natáhl ruku, abych ji přecvakl, zjistil jsem, že už to někdo udělal. Věděl jsem, že já to nebyl, protože poté co mi magie víc než rok likvidovala všechny moje hračičky, jsem si na tyhle věci dával setsakramentský pozor. A nebyla to ani Lesley, protože ta byla momentálně v nemocnici na další operaci obličeje. Věděl jsem, že občas ke mně vklouzne Nightingale, aby se potají díval na ragby, takže to mohl být on.

Jakmile jsem se ocitl uvnitř a Toby se otřepal, aby se zbavil vody v srsti, nahodil jsem Dell, který plní roli našeho terminálu AWARE, přijal upozornění, že mám za dva týdny absolvovat doplňovací školení bezpečnosti při výkonu policejní práce, a znovu otevřel upozornění na Operaci Sallic v HOLMESu – ten mě však nechtěl pustit dál. Napadlo mě, že bych se mohl zalogovat s použitím Nightingaleova služebního průkazu, s nímž se člověk dostane snad všude, ale šéfové byli v poslední době na neoprávněný přístup do databází docela hákliví, takže jsem si v duchu položil otázku, co by za těchhle okolností řekla Lesley, a odpověděl si: Zavolej na stanici, blbečku!

Takže jsem to udělal a po desetiminutovém telefonátu s administrativním pracovníkem ÚVZK jsem o všem běžel říct Nightingaleovi – a při tom jsem nezapomněl cestou ven cvaknout hlavním vypínačem.

* * *

O hodinu později jsme oba ujížděli jaguarem na jih.

Nightingale mě nechal řídit, což bylo fajn, ale pořád mi nechtěl dovolit, abych v jagu jezdil sám, dokud u metropolitní policie neabsolvuju nadstavbový řidičský kurz. Už jsem se na něj zapsal, ale potíž je v tom, že se hlásí skoro všichni příslušníci londýnské policie a přednost mají závodníci a závodnice, kteří řídí zásahová auta na velitelství jednotlivých městských obvodů. Místo se pro mě mohlo najít snad někdy v červnu. Do té doby jsem se musel spokojit s tím, že po M23 s řadovým šestiválcem pofrčím střízlivou stodvacítkou pouze pod dohledem nadřízeného. Auto téhle rychlosti dosahovalo bez znatelné námahy, což na stroj, který je skoro stejně starý jako moje matka, není vůbec špatné.

„Byl na tom seznamu, který nám dala Tyburn,“ řekl jsem Nightingaleovi, jakmile jsme se vymotali z příšerné dopravní singularity jménem Croydon.

„Proč jsme si s ním ještě nepromluvili?“ zeptal se Nightingale.

Od chvíle, kdy jsme zjistili, že bývalý čaroděj jménem Geoffrey Wheatcroft v rozporu se všemi zvyklostmi a praxí vyučoval magii, šli jsme po všech jeho žácích, kteří byli na Oxfordské univerzitě členy jídelního klubu zvaného Krokodýlci. Wheatcroft se téhle činnosti věnoval od začátku padesátých let, takže si asi umíte představit, že jmen jsme museli proklepnout požehnaně. Tyburn – pro vás, vidláci, lady Ty –, jinak též genius loci jednoho ze ztracených přítoků Temže a sama absolventka Oxfordu, některé členy téhle kliky během svého pobytu na univerzitě zaregistrovala. Tvrdila, a já jí věřil, že magického praktika dokáže doslova vycítit. Takže jsme teď její seznam upřednostňovali.

A figuroval v něm i řidič toho havarovaného volva.

„Jmenuje se Robert Weil,“ řekl jsem. „S dvojitým vé. Tím seznamem jsme se probírali podle abecedy.“

„Což jen dokazuje, že i metodičnost má své meze,“ poznamenal Nightingale. „Předpokládám, že jste prošmejdil veškeré počítačové záznamy – co jste zjistil?“

Ve skutečnosti mi administrátor, s nímž jsem telefonoval, poslal v e-mailu výsledky jejich šetření, ale to jsem Nightingaleovi sdělovat nehodlal.

„Je mu dvaačtyřicet, narodil se v Tunbridge Wells, táta byl advokát, máma v domácnosti. Dostalo se mu soukromého vzdělání na Beachwoodské akademii Svatého srdce –“ řekl jsem.

„Denní, nebo internát?“ zeptal se Nightingale.

Za dobu, co pracuju pod Nightingalem, jsem už pochytil něco ohledně fungování těchhle nóbl ústavů, takže jsem chápal, na co se mě ptá.

„Ta škola je v Tunbridge Wells, takže myslím, že na internátě nebyl,“ odpověděl jsem. „Pokud tedy jeho rodiče nelpěli na tom, aby byl pryč z domu.“

„A odtamtud nejspíš pokračoval na Oxford,“ dodal Nightingale.

„A tam chodil na biologii –“ začal jsem.

„Byl posluchačem biologie,“ opravil mě Nightingale. „Na univerzitě se obory poslouchají.“

„Tam byl posluchačem biologie a odpromoval s titulem druhé třídy. Takže nějak extra mu to zase nepálilo.“

„Biologie,“ řekl Nightingale. „Napadá i vás to, co mě?“

Vzpomněl jsem si na chiméry Muže bez tváře, uměle vytvořené kočičí dívky a tygří hochy, kteří pocházeli z toho, čemu jsme soukromě dali jméno Striptýzový klub doktora Moreaua. A taky na Bledou paní, která muže likvidovala tak, že jim svou ozubenou vagínou ukusovala ptáky. A na další věci z toho klubu, které Nightingale považoval za natolik děsivé, že je nemohl vidět.

„Upřímně doufám, že ne,“ odpověděl jsem, ale věděl, že mě totéž napadlo.

„A po promoci?“ navázal Nightingale.

Deset let pracoval pro chemický koncern ICI a potom se přesunul do rozvíjející se sféry vyhodnocování environmentálních dopadů. Pracoval pro Správu britských letišť jako referent na odboru životního prostředí, dokud ho v roce 2009 spolu se zbytkem gatwického letiště neprodali.

„Loni byl propuštěn pro nadbytečnost,“ řekl jsem. „Patřil k managementu, takže dostal solidní odstupné a v současné době je vedený jako konzultant.“

* * *

Vyšetřovací místnost vznikla na předměstí Brightonu v budově Sussex House v prostoru, který vypadal jako elektrárna ze třicátých let přestavěná na kanceláře. Někdy v průběhu posledních třiceti let v areálu vyrostly sklady, prodejna Matalanu a hypermarket ASDA o velikosti letadlové lodě na nukleární pohon. Byl to ten typ předměstské průmyslové zástavby, z níž ekologicky smýšlející muži a ženy pění vzteky a koušou do volantu svých hybridních priusů, ale já jsem se coby policista neubránil pomyšlení, že by byla zatraceně šikovná na nákupy po pracovní době. Vzhledem k tomu, že přímo za ní stála brightonská vazební věznice, byla vlastně šikovná i pro podezřelé. A navíc hned vedle stála budova samoskladovací firmy Big-Box, která mohla přijít vhod, kdyby bylo někdy v celách plno.

Vrchní inspektor Douglas Manderly byl policista moderního střihu, v decentním, na míru šitém obleku s jemným proužkem, nakrátko zastřiženými hnědými vlasy, modrýma očima a nejmodernějším mobilem v kapse. Střízlivý muž, který dlouho pracuje, pivo pije po půlpintách a umí vyměnit plenku. Asi očekává, že by v dohledné době mohl povýšit na superintendanta, ale jen pokud mu přiměřeně přidají a zvednou výsluhovou rentu. Bude asi poměrně schopný, pomyslel jsem si, ale nejspíš bude nesvůj z věcí, které se nacházejí mimo jeho komfortní zónu.

Bylo zřejmé, že z nás bude úplně mimo.

Přijal nás ve své kanceláři, aby projevil autoritu, ale taky vstal a potřásl si s námi rukou, aby vytvořil správnou kolegiální atmosféru. Posadili jsme se na nabídnuté židle a přijali nabídnutou kávu a asi minutu a půl jsme si s ním vyměňovali zdvořilosti, než se nás zpříma zeptal, co bychom se od něj rádi dozvěděli.

Neřekli jsme mu, že jsme na lovu čarodějů, poněvadž takové věci většinou lidi vyplaší.

„Robert Weil má možná spojitost s jiným vyšetřováním,“ řekl Nightingale. „Se sérií vražd, k nimž došlo v průběhu loňského léta.“

„Souvisí to s případem Jasona Dunlopa?“ zeptal se.

Takže víc než poměrně schopný, pomyslel jsem si.

„Ano,“ odpověděl Nightingale. „Ale ta souvislost není přímá.“

Manderly se zatvářil zklamaně. Lidé mají mylné představy o policejní teritoriálnosti – důkladné vyšetřování vraždy stojí přinejmenším čtvrt milionu liber. Kdyby se Manderlymu podařilo případ přehodit na metropolitní policii, byl by to náš problém, nám by udělal díru do rozpočtu, nemluvě o tom, že jemu by se tím na konci roku vylepšila statistika trestných činů. Jednoznačně mu bylo proti srsti přidělit nám jako doprovod některého ze svých drahocenných konstáblů, a když Nightingale požádal o policistku Maureen Slattovou, zaskřípěl zuby.

„To je otázka na jejího přímého nadřízeného,“ řekl.

Potom se nás zeptal, zda by měl vzhledem k našemu zájmu pátrat po něčem konkrétním.

„Mohl byste nám dát vědět, kdybyste objevili něco, co se vymyká normálu,“ řekl Nightingale.

„Platí to i pro těla?“ zeptal se.

Technicky vzato nemusíte mít tělo, abyste někoho uznali vinným z vraždy, ale detektivové mají vždycky lepší pocit, když skutečně najdou oběť – v tomhle jsou pověrčiví. Nikdo si navíc nechce představovat, že by mohl vyhodit čtvrt milionu a pak zjistit, že oběť žije v Aberdeenu s pojišťovákem jménem Dougal.

„Jsme si jistí, že v tom volvu bylo tělo?“ zeptal jsem se.

„Pořád čekáme na výsledky DNA, ale laboratoř už potvrdila, že krev patří člověku,“ odpověděl Manderly. „A že pochází z těla v počátečních fázích rigor mortis.“

„Takže žádný únos,“ odtušil Nightingale.

„Ne,“ řekl Manderly.

„Kde je pan Weil v této chvíli?“ zeptal se Nightingale.

Manderly přimhouřil oči. „Je na cestě sem. Ale pokud k výslechu nemůžete dodat něco zásadního, byl bych radši, kdybyste ho nechali na nás.“

Teď když bylo jasné, že ho toho nepříjemného případu nezbavíme, nehodlal nás k hlavnímu podezřelému pustit, dokud případ neuzavře a neudělá na spisu mašličku.

„Chtěl bych si napřed promluvit s policistkou Slattovou,“ nevzdával se Nightingale. „Domnívám se správně, že jste už u Weila provedli domovní prohlídku?“

„Mám tam lidi,“ odpověděl Manderly. „Hledáte něco konkrétního?“

„Knihy,“ řekl Nightingale. „A možná jiné podobné propriety.“

„Propriety,“ zopakoval Manderly.

„Až je uvidím, poznám je,“ ujistil ho Nightingale.

* * *

Pokud vím, hlavní rozdíl mezi policejní prací ve městě a na venkově spočíval ve vzdálenosti. Do Crawley, kde bydlel Robert Weil, to bylo po silnici A23 třicet kilometrů, což bylo víc, než kolik najezdím po Londýně za pracovní týden. Ale pozor, když nám v cestě nestál Londýn, zvládli jsme to za necelou půlhodinu. Za jízdy jsme minuli i místo, kde došlo k bouračce. Zeptal jsem se Nightingalea, jestli nechce zastavit, ale vzhledem k tomu, že Weilovo volvo už odtáhli, pokračovali jsme dál do Crawley.

V padesátých a šedesátých letech minulého století vynaložili mocipáni soustředěné úsilí, aby Londýn zbavili dělnické třídy. Hlavní město rychle přicházelo o průmysl a velké množství sloužících, které bylo zapotřebí v edvardovských domácnostech, nahrazovaly technologické divy věku bílého zboží. Londýn už prostě tolik chudých lidí nepotřeboval. Do Crawley, do té doby malého středověkého provinčního města, bylo odloženo šedesát tisíc obyvatel. Ačkoliv „odloženo“ není úplně přesné slovo, protože skončili v tisícovkách bytelných třípokojových půldomků, v nichž by velice rádi bydleli třeba i moji rodiče, jen kdyby si s sebou mohli přivézt londýnskou jazzovou scénu a taky peckhamskou tržnici a sierraleonskou přistěhovaleckou komunitu, nebo přinejmenším tu její polovinu, s níž máma v dané chvíli mluvila.

Crawley se podařilo vyhnout prokletí mimoměstských nákupních center jednoduchým opatřením spočívajícím v tom, že nechalo jedno postavit přímo ve středu města. Za ním stály kanceláře městské rady, budova místní technické školy a policejní stanice, všechno úhledně seskupené jako domečky ve hře SimCity.

Policistku Slattovou jsme našli v kantýně, která byla stejně povzbudivě nenápaditá jako její londýnské sestřenice. Policistka Slattová byla malá ryšavá žena, svou neprůstřelnou vestu vyplňovala jako třípokojový půldomek a měla chytré šedé oči. Řekla, že jí už o nás pověděl její inspektor. Nevím, co se doslechla, ale na Nightingalea civěla, jako by očekávala, že mu naroste další hlava.

Nightingale mě poslal k pultu, a když jsem se vrátil s čajem a sušenkami, policistka Slattová už popisovala své úkony na místě havárie. Když u dopravních nehod strávíte nějakou dobu, nemáte problém poznat, co je a co není krev.

„Leskne se, když na ni posvítíte baterkou, že ano,“ říkala. „Myslela jsem, že by v autě mohla být další oběť.“

U účastníků dopravních nehod je docela běžné, že utečou z auta a i s těžkými zraněními se vydají kdovíkam. „Nenašla jsem ale žádné krvavé stopy a řidič popřel, že by s ním v autě ještě někdo byl.“

„Když jste poprvé nahlédla dozadu, nevšimla jste si něčeho zvláštního?“ zajímalo Nightingalea.

„Zvláštního?“

„Necítila jste něco neobvyklého, když jste se podívala dovnitř?“ zeptal se ještě jednou.

„Nezvyklého?“

„Divného,“ řekl jsem. „Strašidelného.“ Kouzla, zvlášť ta silná, za sebou můžou zanechávat určitou ozvěnu. Nejlíp to funguje u kamení, o trochu hůř u betonu a kovu a nejmíň u organických materiálů – ale kupodivu dobře si stojí určité typy plastu. Ozvěnu zaregistrujete bez větších problémů, když víte, po čem se máte pídit, nebo pokud má hodně silný zdroj. Odtud také mimochodem pocházejí duchové. A pekelně těžko se to vysvětluje svědkům.

Slattová se opřela na židli – odtáhla se od nás. Nightingale se na mě významně zadíval.

„Pršelo,“ pronesla nakonec.

„Jak vám připadal?“ zeptal se Nightingale. „Ten řidič?“

„Napřed jako každá oběť bouračky, co jsem kdy viděla. Omráčený, nesoustředěný, víte, jak to bývá – buď blábolí, nebo upadnou do katatonického stavu. Tenhle blábolil.“

„Blábolil o něčem konkrétním?“ zeptal se Nightingale.

„Myslím, že říkal něco o štěkajících psech, ale kromě blábolení i huhlal.“

Dojedla, Nightingale dopil čaj a já si dopsal poznámky.

* * *

Jel jsem podle pokynů policistky Slattové kolem nádraží, přes koleje a dál, pokud jsem byl s to určit, viktoriánskou částí Crawley. Dům Roberta Weila byla samozřejmě podsaditá, samostatně stojící cihlová viktoriánská vila s arkýřovými okny dělenými na čtverce, se strmou střechou a terakotovými křížovými kytkami. Všechny okolní domy byly edvardovské, či dokonce ještě novější, takže jsem vytušil, že vila kdysi hrdě stávala na vlastním pozemku. Vidět byl zbytek velké zadní zahrady, které se v dané chvíli věnoval psí pátrací oddíl – vypůjčený, jak jsem se dozvěděl později, od Mezinárodního záchranného výboru.

Policistka Slattová znala konstábla hlídkujícího u dveří, a ten nás bez jakýchkoliv komentářů zapsal a pustil dovnitř. Dům byl dostatečně velký, takže jeho majitelé necítili potřebu bourat všechny dělicí stěny, kromě toho na původní místa vrátili dekorativní lišty a mně připadalo, že poměrně nedávno. Opuštěná jídelna byla hájemstvím jejich dětí – podle mých záznamů jim bylo sedm a devět let –, a představovala prostředí plné nástrah v podobě hraček, rozbitých xylofonů a DVD vytroušených z obalů. Děti byly momentálně u kamarádů, ale manželka zůstala doma. Jmenovala se Lynda, opravdu s tvrdým y, měla vybledlé blonďaté vlasy a úzká ústa. Seděla v obýváku na gauči, a zatímco jsme prohledávali dům, vrhala na nás nevraživé pohledy – místní pátrali po tělech, my pátrali po knihách. Nightingale si vzal na paškál pracovnu. Já jsem probíral pokoje.

Napřed jsem prošel ty dětské; co kdyby se náhodou něco zajímavého ukrývalo mezi samolepkami Lego Star Wars, Highway Rat a několika poněkud ulepenými omalovánkami. Prvorozený potomek už měl ve svém pokoji vlastní notebook, ačkoliv soudě podle jeho stáří bych tipoval, že ho po někom zdědil. Některé děti mají zkrátka kliku.

V nevyvětrané ložnici rodičů byla cítit zatuchlina a nic mě tam dvakrát nezaujalo. Skuteční praktici nenechávají své důležité knihy jen tak povalovat, ale naučíte se vysledovat některá vodítka. Klíčem jsou nepravděpodobné kombinace sousedících knih. Spousta lidí čte knihy o okultismu, ale jestli je najdete vedle knih od Isaaka Newtona nebo o něm, zvláště těch dlouhých a nudných, naskočí vám husí kůže, rozcinkají se zvonky a hlavně, v mém zápisníku se začnou rodit poznámky.

V ložnici jsem pod postelí našel jenom ohmataný výtisk Času čarodějnic od Deborah Harknessové a s ním i knížky Pí a jeho život a Bůh maličkostí.

„On nic neprovedl,“ ozvalo se za mými zády.

Postavil jsem se a otočil; ve dveřích stála Lynda Weilová.

„Nevím, co si myslíte, že udělal,“ řekla. „Ale on to neudělal. Proč mi nemůžete říct, co to podle vás bylo?“

Když se věnujete jiným úkolům, správný policejní postup je vyhýbat se interakci se svědky či podezřelými a zvláště s těmi jedinci, kteří by mohli spadat do obou kategorií. Navíc ani já jsem nevěděl, čeho se měl její manžel dopustit.

„Omlouvám se, paní,“ odpověděl jsem. „Skončíme tu, jak jen to bude možné.“

Skončili jsme však dřív, protože za minutu si mě Nightingale povolal do přízemí, aby mi sdělil, že lidé z Útvaru pro vyšetřování závažné kriminality našli tělo.

I oni to dokázali díky kusu poctivé policejní práce. Opravdu mě ohromili. Získali záznamy z bezpečnostních kamer, na nichž Robert Weil vyjíždí z kruhového objezdu v Pease Pottage a pokračuje po zlověstně pojmenované Lesní silnici – své jméno získala kvůli tomu, že ubíhá po středové ose lesa Svatého Leonarda, což je lesní mozaika pokrývající vyvýšeninu táhnoucí se od Pease Pottage do Horshamu.

Místo jako stvořené pro odkládání mrtvých těl, jak řekla policistka Slattová, kam lze snadno dojít po pěšinách nebo dojet po lesních cestách a které není pokryto kamerami policejních radarů. Ať měl Robert Weil namířeno kamkoliv, do Pease Pottage se vrátil až za více než pět hodin, takže se mohl bez problémů vyskytovat kdekoliv na území lesa. Ale vyšetřovatelé zachytili stopu, protože Lynda Weilová v devět čtyřicet pět svému muži zatelefonovala, nejspíš aby se ho zeptala, kde sakra je, což sussexským policistům umožnilo pomocí triangulace zjistit polohu jeho mobilu na místě kousíček od vesnice Colgate. Poté už stačilo jen zkoumat příslušný úsek cesty, dokud něco nenašli – v tomhle případě otisk pneumatiky Volva V70.

Když jsme dorazili na místo vraždy, venkovská krajina temněla pod šedou zataženou oblohou. Nebyla tam pořádná odbočka, takže jsem musel jaguar zaparkovat o kus dál na silnici a na místo se vrátit pěšky.

Policistka Slattová nám vysvětlila, že majitel pozemků teprve nedávno zatarasil vjezd na příjezdovou cestu přes les.

„Weil si nejspíš na odbočku pamatoval z procházky po okolí,“ dodala. „Nepředpokládal, že už nebude existovat.“

Důležitý bezpečnostní tip pro sériové vrahy – než použijete nějaké odkladiště, vždycky si ho předem proklepněte. Museli jsme přelézt umělý pahorek z lepkavého žlutého bahna a naházených větví, protože sotva viditelná pěšina byla stále předmětem forenzního zkoumání.

„To tělo musel vláčet,“ řekla policistka Slattová. „Vyrylo tu rýhu.“

„Připadá mi, že nebyl moc připravený,“ podotkl jsem. Když jsem posvítil dozadu, abych Nightingalea navedl přes překážku, déšť v kuželu baterky vytvářel stříbrné pásy.

„Možná to byla jeho první vražda,“ opáčil.

„Bože, to doufám,“ vydechla policistka Slattová.

Stezka za pahorkem byla blátivá, ale kráčel jsem po ní se sebejistotou člověka, který si do tašky na přespání nezapomněl přibalit martensky. Je jedno, jestli jste ve městě či na venkově, na místo činu není radno chodit v nejlepších botách, které máte k dispozici. Pokud tedy nejste Nightingale, jenž působí dojmem, že disponuje neomezenou škálou kvalitní, ručně šité obuvi, kterou mu někdo neustále čistí a leští. Tušil jsem, že by to mohla být Molly – ale co já vím, klidně to mohli být i skřítci nebo nějaký jiný blíže neurčený domácí přízrak.

Po obou stranách stezky se tyčily shluky útlých stromů, v nichž Nightingale rozpoznal břízy bělokoré. Tmavý hájek černých špičatých stromů před námi podle všeho tvořily douglasky, mezi něž se tu a tam vtrousil nějaký ten modřín. Nightingale konsternovaně zjišťoval, jak bídně jsem na tom se znalostí stromů.

„Nechápu, jak můžete znát pět druhů cihlových vazeb,“ divil se, „a přitom neumět určit ty nejběžnější stromy.“

Ve skutečnosti jsem cihlových vazeb znal asi třiadvacet, pokud bych počítal i vazbu tudorovskou a další styly z úsvitu moderní éry, ale nechal jsem si to pro sebe.

Někdo rozumný mezi stromy natáhl reflexní pásku, aby nám vyznačil cestu ze svahu do míst, odkud se ke mně neslo hučení přenosného generátoru a kde byly vidět modrobílé záblesky fotoaparátů, žlutých reflexních vest a přízračné siluety lidí v jednorázových papírových oblecích.

Za časů dávno minulých byly oběti uloženy do pytle, oštítkovány a odeslány do márnice, jen co byly pořízeny první snímky. Dnes forenzní patologové nad tělem postaví stan a vědí, že je čeká dlouhá šichta. V civilizaci to naštěstí tak dlouho netrvá. Ale na venkově na mrtvole hodují všelijaké druhy pozoruhodného hmyzu a spor. Ty nám prý prozrazují spoustu informací o času smrti a stavu, v němž se tělo nacházelo při pádu na zem. Zaznamenat tohle všechno může trvat i den a půl, a technici při našem příchodu teprve začínali. Bylo poznat, že zdejší forenzní patoložku nic nepotěší víc, než když jí do jejího spořádaného vědeckého vyšetřování začne strkat nos další policejní partička. A to jsme se chovali jak se sluší a patří, měli na sobě kombinézy, na hlavě kapuce a nasazené masky.

Nepotěšili jsme ani vrchního inspektora Manderlyho, který se na místo dostavil chvíli před námi. Přesto musel předpokládat, že čím dřív začneme, tím dřív skončíme, protože si nás hned mávnutím přivolal, aby nás patoložce představil.

Od nástupu do Rozmaru jsem si s mrtvolami už něco užil. A po tom dítěti vyhozeném z okna a Hare Krišnovi s vybuchlou hlavu jsem si myslel, že mě jen tak něco nerozhází. Ale jak říkají zkušenější kolegové, dokonale zocelení nebudete nikdy. Tohle tělo patřilo ženě, bylo nahé a obalené bahnem. Patoložka nám vysvětlila, že bylo zahrabáno do mělkého hrobu.

„Měl jen dvanáct centimetrů,“ řekla. „Co nevidět by ji dostaly lišky.“

Nebyly tu žádné stopy po nějakých přípravách. Takže Robert Weil, pokud to byl on, tu oběť jen hodil do díry a zahrabal. V ostrém umělém světle vypadala stejně šedá a bezbarvá jako lidé na fotografiích z holocaustu, které jsem viděl ve škole. Poznal jsem na ní prakticky jen to, že to byla běloška, nebyla to teenagerka, ale nebyla ani stará natolik, aby měla svěšenou kůži.

„Navzdory tomu ledabylému pohřbení,“ řekla patoložka, „tu máme známky forenzních protiopatření: oběti byly odstraněny všechny prsty v druhém kloubu a pak je tu samozřejmě ta tvář…“

Nebo její neexistence. Od brady nahoru se v prostoru obličeje nacházela pouze rudá kaše posetá bílými úlomky kostí. Nightingale si přidřepl a rychle sehnul hlavu k místu, kde měla oběť původně rty. Byl tak blízko, že by ji mohl políbit. Odvrátil jsem zrak.

„Nic,“ prohlásil, když se narovnal. „A nebylo to ani dissimulo.“

Zhluboka jsem se nadechl. Takže to nebylo kouzlo, které zničilo tvář Lesley.

„Co si myslíte, že to způsobilo?“ zeptal se Nightingale patoložky.

Ta ukázala na kůži na temeni hlavy, na níž byly patrné jakési maličké rudé rýhy. „Nikdy jsem to neviděla na vlastní oči, ale tipovala bych to na výstřel z brokovnice z bezprostřední blízkosti.“

Slova: „Možná si někdo myslel, že je to zombie,“ se mi z hrdla drala s takovou vehemencí, že jsem si musel přitisknout dlaň na ústa, aby mi z nich neunikla.

Nightingale i patoložka mi věnovali tázavý pohled, načež opět upřeli pozornost na mrtvé tělo. S rukou stále před ústy jsem vyrazil ze stanu a nezastavoval, dokud jsem neopustil vnitřní forenzní perimetr, neopřel se o strom a nestrhl si masku. Nedbal jsem soucitných pohledů některých starších policistů stojících mimo vyhrazený prostor – budu radši, když si budou myslet, že zvracím, než že se pokouším přestat smát.

Přišla ke mně policistka Slattová a podala mi láhev vody.

„Chtěl jste tělo,“ řekla, zatímco jsem si vyplachoval ústa. „Je to případ pro vás?“

„Ne, myslím, že pro nás není,“ odpověděl jsem. „Díkybohu.“

* * *

Myslel si to i Nightingale, takže jen co jsme ze sebe strhli kombinézy a poděkovali vrchnímu inspektorovi Manderlymu za spolupráci, vydali jsme se na cestu zpátky do Londýna – Nightingale řídil.

„Nebyla tam žádná vestigia a mně to také rozhodně připadalo jako zranění způsobené brokovnicí,“ řekl. „Ale přesto hodlám požádat doktora Walida, jestli by tam nezajel a nepodíval se na to. Jen abychom měli jistotu.“

Vytrvalý liják cestou na sever ustával a těsně za pahorkatinou North Downs jsem uviděl, jak se od mračen odrážejí světla Londýna.

„Takže je to obyčejný sériový vrah,“ prohodil jsem.

„Děláte předčasné závěry,“ upozornil mě Nightingale. „Je tu pouze jedna oběť.“

„O které víme,“ řekl jsem. „Přesto jsme s ní spíš marnili čas.“

„Museli jsme mít jistotu,“ opáčil Nightingale. „A člověku udělá dobře, když se taky někdy podívá na venkov.“

„To jo,“ přisvědčil jsem. „Na takový celodenní výlet na místo činu fakt nic nemá. Určitě to není poprvé, co vyšetřujete sériového vraha.“

„Pokud jím je,“ řekl Nightingale.

„Pokud je, nemůže být váš první.“

„To je bohužel pravda,“ řekl. „Ačkoliv jsem takové vyšetřování nikdy neřídil.“

„Byli někteří z těch slavnějších nadpřirozené povahy?“ zeptal jsem se v domnění, že by se tím hodně vysvětlilo.

„Kdyby byli nadpřirozené povahy,“ odpověděl, „postarali bychom se, aby se nijak neproslavili.“

„Co Jack Rozparovač?“ zeptal jsem se.

„Ten ne,“ odpověděl Nightingale. „A věřte mi, že by to byla úleva, kdyby se z něj vyklubal nějaký démon nebo něco takového. Znal jsem čaroděje, který pomáhal při policejním vyšetřování, a ten říkal, že by všichni spali mnohem klidněji, kdyby věděli, že ty odporné činy nepáchá člověk.“

„A co Peter Sutcliffe?“

„Sám jsem s ním vedl rozhovor,“ řekl Nightingale. „A nic. A určitě to nebyl praktik nebo někdo pod vlivem zlovolného ducha.“ Zvedl ruku, aby mi zabránil položit další otázku. „To, pokud vím, nebyl ani Dennis Nilsen, ani Fred West, ani Michael Lupo, ani nikdo z celé té plejády příšerných individuí, která jsem musel prověřit během posledních padesáti let. Všechno to byly naprosto lidské zrůdy.“

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Argo, březen 2017
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Kateřina Bažantová
Vazba: brožovaná
259 stran / 298 Kč

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít