Amanda Hockingová: Políbená ledem (Kroniky Kaninu 2)

Ukázky z knih / 24.4.2017 /

Ve velkolepých síních křišťálového paláce se skrývá tajemství, které hrozí zničit celé království…
Bryn Avenová se odmítá vzdát snu sloužit království, které miluje. Tento sen ji teď přivede do úplně nového světa… a třpytivého paláce Skojarů.

Národ Skojarů potřebuje ochránit před tím samým brutálním nepřítelem, který ohrožuje Kanince, a Bryn jim chce pomoci. Sama je poloviční Skojarka a tohle je pro ni šance zjistit něco o svém ztraceném dědictví. Na Bryninu misi dohlíží její šéf Ridley Dresden, ale když jejich nepopiratelná přitažlivost nabere žhavé obrátky, jejich vztah dostane úplně jiný rozměr – na který není ani jeden z nich připraven.

Jak se ti dva noří hlouběji do světa Skojarů, začínají odhalovat dlouho skrývané tajemství. Brzy vyjde najevo temná pravda o Brynině vlastním milovaném Kaninském království a zcela změní její postavení v něm… a ohrozí všechny, které miluje.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA PRVNÍ

Zamlčení

Do obličeje mě štípaly sněhové vločky, takže jsem zavřela oči, sklonila hlavu a pobídla Blooma k rychlejšímu běhu. Na to, že patřil k největším z trallských koní v Doldastamu, byl překvapivě rychlý. Od těžkých kopyt mu odletoval sníh, když uháněl kolem kamenných hradeb města.

V hlavě mi zase začalo škubat – tupou bolestí od tržné rány na pravém spánku, těsně nad linií vlasů. Ránu drželo pohromadě šest stehů. Snažila jsem se ji ignorovat stejně jako pokaždé, když se během posledních dvou dní ozvala, a chytila jsem Bloomovy otěže pevněji.

Včera pozdě v noci jsme se s Ridleym Dresdenem vrátili domů ze skojarského hlavního města Storvattenu. Bylo sice oficiálně rozhodnuto, že naše mise je u konce, ale s tím jsem se nedokázala smířit. Konstantin Black uprchl a královna Skojarů, kterou jsme měli najít, zůstávala dál pohřešovaná.

Všichni členové královské rodiny se podle všeho smířili s tím, že královna Linnea Biâelse je zřejmě mrtvá, že nejspíš byla zavražděna ještě dřív, než jsme s Ridleym do Storvattenu přijeli, takže nám neúspěch nikdo nekladl za vinu.

Když nás Linnein švagr princ Kennet Biâelse vyprovázel ze zámku, spíš jako by měl obavy z toho, abychom si to příliš nevyčítali.

Kennet s námi došel do majestátní haly storvattenského paláce s ojíněnými stěnami tvarovanými tak, jako by nás obklopovaly vlny, a zastavil se s Ridleym a se mnou u dveří.

„Je mi moc líto, že jsme nedokázali udělat víc,“ omluvila jsem se mu před rozloučením ještě jednou.

„Udělali jste, co se dalo.“ Kennet si mě prohlížel a jeho akvamarínové oči jiskřily jako démanty. Ztěžka si povzdychl, až se mu téměř průsvitné žábry pod čelistí zatřepetaly.

Pak mě vzal za ruku a vroucně ji sevřel. Horkost a síla jeho velkých dlaní mě sice překvapily, ale byla jsem tak otupělá, že jsem si to stěží uvědomovala. Neúspěch našeho poslání mě rozrušil a deprimoval a po ráně do hlavy předtím v noci jako bych pořád plula v mlze bolesti.

„Nebuďte na sebe příliš tvrdá, Bryn,“ pronesl Kennet zvučným hlasem. „Jste lepší, než si myslíte.“

„Jestli se chceme do Doldastamu dostat do setmění,“ ozval se Ridley, „měli bychom jet.“

„Ovšem.“ Kennet se mdle pousmál, ale odmítal mou ruku pustit. Pokusila jsem se mu úsměv oplatit, jenže ve svém stavu jsem to nedokázala.

Ridley mi otevřel dveře. Když jsme vyšli ven ze skleněného paláce, Kennet za námi zavolal: „Doufám, že vás zase uvidím. U nás máte oba dveře vždycky otevřené.“

Na to jsem nic neodpověděla, protože jsem už neměla nikdy v úmyslu vrátit se ani do Storvattenu, ani do tohohle paláce. Nenašla jsem Linneu, Konstantin utekl, takže nebyl důvod, abych se tu ještě někdy ukázala.

Když jsme odjížděli ze Storvattenu, moje vzpomínka na útěk Konstantina Blacka z vězení byla pořád ještě trochu rozostřená. Po ráně do hlavy jsem nedokázala jasně uvažovat nebo si vybavit podrobnosti té události, při níž se moje lebka málem roztříštila o kamennou stěnu vězení.

Ridley před naším odjezdem ze Storvattenu prozkoumal Konstantinovu celu. Doufal, že najde něco – pár vlasů, kousek látky –, co by mohl použít k jeho vystopování. Jenže Konstantin byl chytrý, a než se stal zrádcem Kaninu, sám dělal stopaře. Věděl, jak to v naší práci chodí, takže si dal záležet a nenechal tam po sobě nic, co by Ridley mohl použít. Tudíž jsme nemohli nijak zjistit, kam zmizel.

Během naší dlouhé cesty domů řídil Ridley. Já ležela s hlavou opřenou o studené okénko SUV a snažila jsem se srovnat si zmatené myšlenky.

O Konstantinovu útěku jsem řekla Ridleymu pravdu: Že jsem šla dolů, abych se pokusila přivést Konstantina k rozumu a dostat z něj, co se stalo královně Linnee, jenže tou dobou už byl vězeň venku z cely. Že jsem schytala ránu do hlavy a Black utekl. Vynechala jsem jen jeden podstatný detail – nebyl to Konstantin, kdo se mnou praštil o zeď vězení tak, až jsem ztratila vědomí.

Byl to Viktor Dalig.

Ten Viktor Dalig, který se před patnácti lety pokusil svrhnout krále Everta a přitom zabil Ridleyho otce. Po tomhle nezdařeném převratu už o Viktorovi nikdy nikdo neslyšel ani ho neviděl.

Dokud se zničehonic neobjevil ve storvattenském žaláři, aby pomohl Konstantinu Blackovi na svobodu.

Věděla jsem, že to Ridleymu musím říct, ale bála jsem se, že moje paměť nepracuje správně. Okolnosti toho útoku jsem si vybavovala zmateně a nejasně. Co když za moje přesvědčení, že jsem viděla Viktora, může jen trauma z poranění? Co když jsem si jeho tvář jen představovala, ale ve skutečnosti tam nebyl?

Když jsem teď uháněla na Bloomovi v padajícím sněhu a pobízela ho tvrdě kupředu, jako bych tak mohla uniknout pravdě, uvědomila jsem si, čeho se bojím víc. Že moje vzpomínky jsou skutečné. Že tam Viktor Dalig byl, a já ho nezastavila. Že jsem nechala utéct dva nejhorší nepřátele našeho království.

*

KAPITOLA DRUHÁ

Vyhlášení

Král k nám stál zády a ohříval si ruce nad plameny praskajícími v krbu. Království sevřel do spárů chlad, a dokonce i v paláci bylo slyšet poryvy ledového větru, který se prudce opíral do jeho zdí.

Když jsme čekali, až se král Evert posadí do čela stolu vedle své ženy královny Miny, nikdo z nás nic neříkal. Královna seděla strnule a Ridley a já na druhém konci dlouhého stolu proti ní. Když se na nás podívala, jako by její pohled procházel skrz.

Mina v sobě normálně měla přirozenou vlídnost – její tělo se vždycky naklánělo k tomu, kdo právě mluvil, jako by ji jeho slova opravdu zajímala, a z šedých očí jí zářila vřelost. Teď jako by se jí chlad nějak dostal hluboko do nitra, když tak strnule seděla na křesle s bílým kožešinovým pláštíkem kolem štíhlých ramen.

Na klíně jí seděl bílý gotlandský králíček Vita, její domácí mazlíček. Občas ho nosila s sebou na schůzky, i když v poslední době už jsem Vitu moc nevídala. Když jsme mluvili, Mina králíka bezmyšlenkovitě hladila.

„Takže.“ Evert se odvrátil od krbu. Jeho černé sako se zatřpytilo, jak na něm zatančily odlesky plamenů. „Podle Brynina zranění soudím, že to ve Storvattenu nedopadlo moc dobře.“

Držela jsem hlavu sklopenou a doufala, že mi světlé vlasy sklouznou tak, aby zakryly spánek. Jenže ta modřina byla temně fialová a sahala mi až k obočí. Schovávalo se to dost těžko. To nejhorší bylo naštěstí pod vlasy – stehy, které držely roztrženou kůži u sebe, i otok kolem nich.

„Mohlo to dopadnout líp,“ připustil Ridley. „Ale i hůř.“

„Evert včera před vaším návratem do Doldastamu telefonoval s princem Kennetem,“ ozvala se královna Mina a v hlase jí zazněl náznak britského přízvuku, s nímž někdy mluvila, když chtěla udělat dojem na hodnostáře nebo jiné vládce. „Víme přesně, co se ve Storvattenu stalo.“

Ztuhla jsem na židli a instinktivně zatáhla ramena, ale snažila jsem se zachovat neutrální výraz. Sama sebe jsem sice zklamala, ale zároveň jsem chápala, že na neúspěchu naší mise ve Storvattenu se podílelo víc okolností. Skojarové měli nedostatečnou ostrahu a zabezpečení paláce, nemluvě o jejich mizerně střeženém vězení.

Král Evert zvedl ruku, aby svou ženu zarazil, a nápadné diamanty jeho prstenů odrazily světlo. „Chci slyšet, co si o tom myslíte vy dva, z vašich úst.“

„Ano.“ Ridley si poposedl a odkašlal si. „Skojarové sice žádali, abychom jim pomohli najít zmizelou královnu, ale všechny naše pokusy o řádné vyšetřování byly bojkotovány. Princ nám odmítl sdělit, co jsme po něm chtěli, a nedovolil nám hovořit s možnými svědky.“

Mina vysunula povýšeně bradu a šlehla po nás tvrdým pohledem. „Netušila jsem, že princ tam má takovou moc.“

„Jednal podle rozkazů krále, ale s ním jsme v kontaktu nebyli, jen s princem. To on nás řídil,“ vysvětlil Ridley. „Vydali jsme se na průzkum okolí paláce, hledat případné stopy, a při tom Bryn a tryllský vyslanec narazili na Konstantina Blacka a Benta Stuma.“

„To vy jste Blacka přemohla?“ zeptal se mě Evert s uznalým výrazem a aspoň na chvíli vypadal, že to na něj udělalo dojem.

„Ano,“ odpověděla jsem. „Zneškodnila jsem ho a odvedla do paláce, kde byli se Stumem vsazeni do vězení.“

„A Stum se tam sám zabil, jak jsem slyšel?“ zeptal se Evert.

„Ano, podle nás si vzal život krátce poté, co ho zavřeli v cele,“ odpověděl Ridley. „Bryn se později vydala do žaláře, aby Blacka znovu vyslechla, a zjistila, že se nějak dostal ven z cely. Napadl ji, ztratila vědomí a on uprchl.“

„To…“ Zhluboka jsem se nadechla, abych se obrnila proti reakci svých posluchačů. „To není tak úplně přesné.“

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se po mně Ridley užasle podíval, ale odmítla jsem se na něj otočit. Hleděla jsem přímo na krále.

„Ano?“ Evert se v křesle napřímil. „Tak co se tedy stalo?“

„Šla jsem za Konstantinem do žaláře a on už byl venku z cely, to je pravda,“ zopakovala jsem. „Jenže je tady ještě něco, co jsem si v první chvíli neuvědomila. Nebyl tam sám, a já to zjistila, až když bylo pozdě – uviděla jsem tam Viktora Daliga.“

Mina se prudce nadechla a Ridley tiše zaklel. Evertovy rysy na chvíli povolily, ale jen na vteřinu. Vzápětí se na mě zadíval přimhouřenýma očima.

„Viktor Dalig? Víte jistě, že to byl on?“

„Cvičila jsem se na stopařku od dvanácti let,“ připomněla jsem mu. „Viděla jsem plakát s jeho fotografií hledaného zločince snad tisíckrát. Určitě to byl on.“

Evert se od nás odvrátil a pohrával si se svými prsteny. Zamyšleně přitom zíral do dálky. Královna vypadala, jako by dostala ránu do břicha. Ridley měl ruce položené na stole, prsty sevřené v pěsti a zlostně oddychoval nosem.

„Proč jste to neřekla dřív?“ zeptal se mě král.

„Viktor mi několikrát udeřil hlavou o zeď. Nejdřív jsem si nemohla pořádně vzpomenout, jak to bylo,“ vysvětlila jsem. „Chtěla jsem si tím být absolutně jistá, než to někomu povím.“

Evert se ke mně otočil a jeho temné oči se upřely do mých. „A teď jste si absolutně jistá?“

„Ano, jsem,“ odpověděla jsem upřímně.

„Řekl něco?“ chtěl vědět Evert.

„Vyzval Konstantina, aby mě zabil, a když Black hned nezareagoval, Viktor mě popadl sám.“

„Tím se mění všechno,“ povzdychl si ztěžka Evert. „Musíme se připravit na válku.“

„Na základě výpovědi stopařky s poraněným mozkem?“ Mina to nevěřícně div nevykřikla a já se naježila.

„Viktor Dalig se mě pokusil zabít už jednou,“ pronesl král Evert. „Od té doby je víc než deset let na útěku. Nemám ponětí, co celou tu dobu dělal, ale pokud spolupracoval s Konstantinem Blackem, musíme předpokládat, že je teď ještě nebezpečnější. Nepřipustím, aby mi znovu usiloval o život.“

„Ale to jsou jen dohady!“ Mina zavrtěla hlavou. „Jak se chceš chystat na válku na základě něčeho takového, když nevíme, kdo proti nám stojí ani kde náš nepřítel je?“

„Mino, vážím si tvých rad, ale v téhle záležitosti už jsem rozhodl,“ odvětil pevně král. „Najdeme své nepřátele a zničíme je, a to je mé poslední slovo.“

Mina sklopila oči, přidržela si Vitu blíž u sebe a po tomhle králově výroku už nepromluvila. Evert vstal, prohlásil, že se musí sejít se svými rádci a že potom přijde za Ridleym. Pokud se máme chystat na válku, Ridley bude muset svolat stopaře a začít je cvičit jako vojáky.

Sotva nás panovník propustil, Ridley odstrčil židli a vyřítil se ze síně. Já šla hned za ním, ale rázoval si to tak rychle a naštvaně, že jsem ho nemohla dohonit.

„Ridley!“ zavolala jsem za ním, když jsme kráčeli palácovou chodbou. Nebyl tam nikdo až na pár služebných s náručemi čisticích prostředků. „Počkej.“

Teprve pak se ke mně prudce otočil. Oči mu plály, rty měl pevně semknuté. Nemohla jsme si pomoct, abych nemyslela na tu jinou chvíli, kdy jeho oči plály úplně jiným ohněm. Tehdy před pár dny, kdy si mě přitáhl do náruče a vášnivě při tiskl rty na moje.

Jenže pokud ke mně něco cítil, teď to bylo defi nitivně pryč, vystřídal to stěží potlačovaný hněv. „Měla jsi mi to říct, Bryn.“

„Nebyla jsem si jistá…“

„To je kravina!“ zahřměl a já sebou trhla. Služebné na druhém konci chodby se po nás otočily, než odběhly a zmizely z dohledu. „V tom případě bys to sice neměla říkat králi, ale mně jo!“

„Promiň.“ Nic jiného jsem na to odpovědět nemohla.

Ridley si prohrábl rukou tmavé vlasy a podíval se stranou. Čelist měl zaťatou. „Vím, že… to mezi námi v poslední době bylo trochu komplikovaný, ale to není důvod, abys mi zatajila něco takovýho.“

„Tak to není,“ vyhrkla jsem. „Jen jsem chtěla počkat, až si vzpomenu pořádně. Něco tak důležitýho jsem ti nemohla vykládat, dokud jsem nevěděla, jestli se to vážně stalo.“

Pochmurně se ušklíbl. „Takže ti připadalo vhodnější vyklopit mi to až na schůzce s králem a královnou?“

„Ne, já… prostě jsem nepřemýšlela.“ To byla pravda. S tím vším, co se v poslední době stalo, jsem nebyla schopná jasně uvažovat. Zvlášť pokud šlo o Ridleyho. „Zpackala jsem to. Promiň.“

„Ne.“ Ridley mávl rukama a ucouvl. „Nestojím o tvoje omluvy, Bryn. Myslím, že teď bude lepší, když se budeme jeden druhýmu pokud možno vyhýbat.“

„Ridley,“ hlesla jsem chabě, ale neodporovala jsem.

Pak se otočil a zamířil pryč, jeho kroky se s ozvěnou vzdalovaly v prázdné chodbě, a když mi zase začalo bolestivě škubat v hlavě, cítila jsem se tak sama jako už dlouho ne.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: CooBoo, květen 2017
Vazba: vázaná
Počet stran: 272
Cena: 299 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít