S. D. Perry: Kód: Veronica (Resident Evil 6)

„ODLEHLÝ OSTROV, ŠÍLENÝ VĚDEC A ARMÁDY BESTIÍ…“
H. G. Wells a doktor Moreau nedorazí, hrdinové Resident Evilu ano!

Nakladatelství FANTOM Print vydává šestý román z prostředí akční videohry Resident Evil: Kód Veronica.

 

Videoherní fenomén Resident Evil je – jak už tomu u fenoménů bývá – evidentně věčný. A spolu s ním i všechna rozšíření tohoto fascinujícího univerza, ať už mají podobu filmů, komiksů nebo knih.

Nakladatelství FANTOM Print tak může už pošesté přinést natěšeným čtenářům další román, v němž figurují magická slova jako Umbrella Corporation, Raccoon City nebo Albert Wesker, která spolehlivě rozdrnčí natěšená srdce všech čtenářů lačnících po kvalitní (tedy patřičně akční, krvavé a zábavné) četbě.

Stejně jako v předchozích knihách série, i tentokrát to bude bolet. Claire Redfieldová se musí vydat na odlehlý ostrov, aby tam nalezla svého ztraceného bratra a zároveň se popasovala s armádami děsivých monster made in Umbrella v čele s Albertem Weskerem…

To jsou zkrátka ingredience, které pravověrného fanouška Resident Evilu, stejně jako milovníka nekompromisní literární řežby, nemohou nechat chladnými. Pokud se chcete k téhle smrtící misi přidat, stačí zadat jednoduchý Kód: Veronica.

 

ANOTACE:
Zoufalé pátrání po pohřešovaném bratrovi opět postaví Claire Redfieldovou proti děsivým biologickým zbraním Umbrella Corporation. Její cesta ji zavede na odlehlý ostrov, kde šílený génius vypustí všechna děsivá stvoření, která měl k dispozici, aby jí zabránil zasáhnout do svých šílených plánů.
Claire je katapultována na dno světa, kde se konečně shledá s mužem, kterého přišla najít. Chris Redfield vede vlastní válku jednoho muže s nejstrašlivějšími stvůrami Umbrelly… a nyní směřuje ke střetu s mužem, který zradil S.T.A.R.S. v Raccoon City. S mužem, který měl být už dávno mrtvý: s Albertem Weskerem.

 

INFO O KNIZE:
Autor: S. D. Perry
Originální název: Code: Veronica
Nakladatel: FANTOM Print, březen 2017
Překlad: Kateřina Niklová
Formát: brožovaná
Počet stran: 256
Cena: 269 Kč

O AUTORCE:
S. D. Perry
Americká spisovatelka, dcera i u nás známého autora Stevea Perryho, se narodila v roce 1970, v současnosti žije v oregonském Portlandu s manželem, dvěma dětmi a dvěma psy.
Kromě povídek a filmových novelizací (např. Timecop) se specializuje na knihy zasazené do populárních filmových a videohrních sci-fi sérií, jako jsou Vetřelci, Vetřelci vs. Predátor nebo Star Trek.
Do kultovního světa akční zombie videohry Resident Evil (1998–2004) zasadila celkem sedm knih, počínaje Konspirací Umbrella a konče titulem Zero Hour.

 

Série RESIDENT EVIL:
Videoherní, filmový a rovněž knižní fenomén Resident Evil spojuje hned několik věcí: zlolajná Umbrella Corporation, společnost, která má na svědomí únik nebezpečných biologických látek do ovzduší, Raccoon City, tedy místo, kde k tomu došlo, a vojenská jednotka S.T.A.R.S., která se tam střetla s lidmi, jež virus proměnil v krvelačné zombie. A samozřejmě pořádná dávka akce…

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Tváří v tvář smrti a obklopen nemocnými a umírajícími, zatímco kolem z nebe padaly kusy hořící helikoptéry, dokázal Rodrigo Juan Raval myslet jenom na tu dívku. Na ni a na to, aby odsud co nejrychleji vypadl.

Ona taky zemře…

… hni sebou!

Vrhl se za neoznačený náhrobek, protože půda duněla a otřásala se. Za ohlušujícího skřípání kovu, které doprovázelo náraz, se masivní kus kouřící helikoptéry zřítil do vzdáleného koutu hřbitůvku a postříkal nejbližší zahnívající vězně a vojáky hořícím palivem. Zářivé, olejovité proudy se rozlily po zemi jako lepkavá láva…

… a když sebou Rodrigo praštil o zem, ucítil prudkou bolest v útrobách, jak si o tmavý kus mramoru zarostlý plevelem zlomil dvě žebra. Bolest to byla ostrá a strašlivá, ochromující, nějak se mu ale podařilo neomdlít. Nemohl si to dovolit.

Jedna z vrtulí rotoru se zasekla do země sotva dvě stopy od něj tak prudce, že k večernímu nebi vylétl gejzír písčité hlíny. Uslyšel nový chór bezeslovného sténání, jak přenašeči viru protestovali proti ohnivému dešti. Kolem se prošoural nakažený dozorce, a i když mu vlasy hořely jako pochodeň, neustále pátral okolo slepýma očima.

Necítí to, necítí vůbec nic, připomněl si Rodrigo zoufale a soustředil se na svůj dech, obával se totiž pohnout, zatímco bolest ustupovala z vřískající na pouze ječící. Už to nejsou lidé.

Vzduch byl nasycený omamnými výpary a pachem pokročilého rozkladu a hořícího masa. Někde v prostorách věznice se ozvalo několik výstřelů, ale pouze několik; bylo po bitvě a oni všichni prohráli. Rodrigo zavřel oči na tak dlouho, jak jen se odvažoval, protože si byl docela jistý, že už nespatří východ slunce. Měl fakt špatný den.

Všechno začalo sotva před deseti dny v Paříži. Té holce, Redfieldové, se podařilo vniknout do administrativní centrály a zuřivě bojovala, dokud ji Rodrigo osobně nesložil. Pravda byla, že měl štěstí – vytáhla pistoli a měla ji prázdnou.

Jo, fakt velké štěstí, pomyslel si hořce. Kdyby věděl, co mu přinese nejbližší budoucnost, možná by jí dokonce pomohl nabít.

Odměnou za to, že se mu podařilo zajmout ji živou, byla šance vyzkoušet si výcvik, kterým prošel spolu se svojí elitní bezpečnostní jednotkou, na opravdových, živých přenašečích viru v zařízení na odlehlém ostrově Rockfort v Jižním Atlantiku. Z té holky se měl stát testovací subjekt pro vědce nebo možná návnada pro jejího otravného bratra a jeho křupanské rebely ze S.T.A.R.S., o nichž Rodrigo slyšel. Redfieldová při svém tanečku administrativní centrálou vážně zranila sedmnáct lidí, dalších pět zabila. Většinou šlo o slizouny v oblecích, kteří byli Rodrigovi ukradení, když ale chytil tu holku, mohl se těšit na to, že dostane hezky přidáno. Umbrella ji klidně mohla proměnit v obrovského neonového švába, bylo mu to jedno, společnost už napáchala mnohem horší věci.

Zdálo se, že měl opět štěstí. Dostal deset dní na to, aby své muže připravil, deset dní, během nichž vyšetřovatelé z centrály tu holku marně vyslýchali. Cesta z Paříže do Kapského města a odtamtud na Rockfort proběhla zcela bez problémů – piloti byli prvotřídní a ta holka moudře držela hubu. Všichni jeho muži byli touto šancí nadšení, a když přistáli a začali se připravovat na první úkoly, měli dobrou náladu.

A pak, méně než osm hodin poté, co na ostrov dorazili – on sám na něm byl teprve podruhé – zařízení brutálně napadl neznámý nepřítel, zcela nečekaně totiž došlo k preciznímu útoku ze vzduchu. Jisté bylo, že musel být financovaný nějakou korporací, poněvadž útočníci použili nejmodernější technologie a měli zdánlivě neomezenou zásobu munice – vrtulníky a letadla se valily po nebi nad jejich hlavami jako burácející černá noční můra a samotný útok byl dokonale naplánovaný a nemilosrdný. Z toho, co viděl, bylo zasaženo všechno – vězení, laboratoře, výcvikové středisko… Napadlo ho, že sídlo Ashfordů mohlo být ušetřeno, ale nesázel by na to.

Už samotný útok byl devastující, jenže to, co přišlo pak, ho ještě překonalo – ze zničených laboratoří unikl půltucet variací T-viru a utekla i řada experimentálních BOW, bioorganiků. T-série měnila lidi v kanibaly s usmaženým mozkem, což byl nešťastný vedlejší účinek viru, který nebyl určen pro lidi. Díky pochybným zázrakům moderní vědy nebyla většina nových zbraňových subjektů ani vzdáleně lidská, a virus z nich tak dělal vražedné stroje.

Rozpoutal se chaos. Velitel základny, hrůzu nahánějící maniak Alfred Ashford, neudělal ani jedinou zatracenou věc pro to, aby zorganizoval své lidi, takže velení zůstalo na důstojnících. Vězni byli k ničemu, na ostrově však bylo dost pěšáků na to, aby se pokusili o obranu a také o protiútok, obojí však dopadlo katastroficky; jeho vlastní muži padli stejně rychle jako ostatní, cestou k heliportu je vyhladila trojice OR1, nová nejoblíbenější verze T-virových zrůd.

Veškerý výcvik byl ztracen během minuty nebo dvou. OR1 byly obzvláště zákeřné, prudce agresivní a mimořádně silné bestie. Naštěstí jich uprchlo jenom několik… i to však víc než stačilo. Pěšáci jim říkali Pentlochňapi, protože měly tak dlouhý dosah. Ironií bylo, že jeho tým si dal dobrý pozor, aby se vyhnul nákaze. Už když začaly padat první bomby, si jeho muži nasadili povinné masky – a nakonec je stejně jedna z forem viru dostala.

Aspoň to pro ně skončilo rychle, ještě než si vůbec uvědomili, v jakém maléru se ocitli, pomyslel si a záviděl jim jejich naději. Všechno ho bolelo, byl vyčerpaný a viděl věci, které ho určitě budou pronásledovat až do konce života, jakkoli dlouhý bude. Oni byli ti šťastní.

Rockfort se proměnil v peklo na zemi. Uměle vytvořený virus přežíval na vzduchu jen krátce, nakazil proto jen asi půlku populace ostrova, jenže noví přenašeči následně pokousali většinu z druhé půlky a nemoc tak rozšířili. Několika lidem se podařilo hned na začátku utéct, kvůli nakaženým lidem a osvobozeným BOW ale byla šance na únik mizivá. Ostrov byl obsazený.

Možná to tak má být. Možná jsme všichni dostali jenom to, co jsme si zasloužili.

Rodrigo věděl, že není zlý člověk, zároveň si ale nenamlouval, že patří k těm dobrým. Přivíral oči nad pořádnými sračkami výměnou za tučnou odměnu, a třebaže by rád svalil vinu na někoho jiného, nemohl popřít, že vlastní troškou přispěl k apokalypse, která se kolem něj rozpoutala. Umbrella si zahrávala s ohněm… ale ani po pádu Raccoon City a po katastrofách v Caliban Cove a v podzemním zařízení ho doopravdy nenapadlo, že by se mohlo stát něco jemu nebo jeho týmu.

Kolem jeho dočasného úkrytu se prošourala další chodící mrtvola, která měla namísto čelisti kráter po docela nedávném zásahu z brokovnice.

Rodrigo se instinktivně skrčil a opět měl co dělat, aby neomdlel, protože nová bolest byla šokující svojí intenzitou. Žebra si zlomil už v minulosti; tohle bylo něco jiného, nějaké vnitřní zranění. Možná si roztrhl játra, což ho jistě zabije, jestli nevyhledá pomoc. Pokud jeho úžasná smůla vydrží, vykrvácí vnitřně dřív, než ho něco sežere…

Jeho myšlenky se toulaly, bolest pronikala hluboko, a přestože by si nejraději odpočinul, byla tady ta holka, na ni nesměl zapomenout. Byl už blízko, tak blízko. Jeden z dozorců ji omráčil, než mohla podstoupit vstupní prohlídku nebo dostat vězeňský oblek. Stalo se to těsně před útokem. Pořád by měla být v podzemní izolační cele a vchod do ní se nacházel hned za hořícími troskami helikoptéry.

Už je skoro po všem, pak si budu moct odpočinout.

Většina už jen vzdáleně lidských virových přenašečů se sunula stranou od planoucího vraku, možná se řídila nějakým primitivním instinktem. Někde cestou ztratil zbraň, pokud to ale vezme za stojícími náhrobky u západní zdi…

Rodrigo se posadil. Bolest se zhoršovala a vyvolávala u něj nevolnost a mdlobu. V lékárničce ve vězení by měla být lahvička s hemostatickou tekutinou, která by mohla zpomalit případné vnitřní krvácení – myslel si však, že je na smrt připravený, alespoň tak připravený, jak jen mohl kdokoli být.

Ale nezemřu dřív, než se dostanu k té holce. Já ji zajal, já ji sem přivezl. Je to moje vina, a pokud zemřu, zemře i ona.

I přes všechny hrůzy, kterých se ten den stal svědkem, přes všechny kamarády, které ztratil, a neustálou, hlodající hrůzu z představy skutečně strašlivé smrti, na ni nedokázal přestat myslet. Claire Redfieldová měla na rukou krev, pravda, jenže ne úmyslně. Na rozdíl od Umbrelly. Na rozdíl od něj. Ona nezabíjela z chamtivosti, nenutila ho dlouhé roky ignorovat svědomí… a potom, co viděl, jak jeho elitní tým proměnila ve špagety opravdová monstra, potom, co celé odpoledne bojoval o život, pochopil, že ti dobří se snaží pohnat Umbrellu k odpovědnosti. Ta holka si zasloužila víc, přinejmenším nezemřít sama ve tmě. A on měl u sebe náhodou svazek klíčů, který sebral z opasku mrtvému dozorci, jeden z nich určitě padne do zámku její cely.

Z plápolajícího vraku vylétávaly k tmavnoucímu nebi jako malincí zářící broučci jiskry, které se rozplývaly v nicotu nebo dopadaly na okolní zombie, na jejichž šedé kůži se syčením hasly. Nezajímalo je to. Rodrigo zaťal zuby a vyškrábal se na nohy, a třebaže věděl, že mladá Claire nevydrží o samotě asi ani deset minut, věděl, že jí musí dát šanci. Nebyla to ta nejmenší věc, jakou pro ni mohl udělat; byla to prostě ta jediná.