Daniela Mičanová: Orlando (Modrá krev 3)

POMSTA CHLADNÁ JAKO KREV NEMRTVÝCH…
… ve třetím svazku legendární české urban fantasy série Modrá krev!

Série Modrá krev zaujala české čtenáře mnohem dříve, než nastalo Stmívání. Na pozadí naší současnosti a dávné minulosti vykreslila Daniela Mičanová barvité osudy svých hrdinů a hrdinek, smrtelných i nemrtvých.

 

Spletité příběhy hrdinů série se ve třetím díle začínají vyjasňovat. Ukazuje se, že stopy vedou do slunného Středomoří, kde by temnotu milující děti noci podle běžných představ neměly mít mnoho prostoru pro svou záhrobní existenci. Opak je však pravdou.

V neklidných časech sedmnáctého století do vyprávění vstupuje španělský mladík, jehož cesty se kříží se záměry jistého tajemného velmože. Temné, magické vědění přitahuje tvory přebývající ve stínech a větřící lidskou krev. Té si v oněch pohnutých dobách mohou jistě dopřát dostatek, není to však jediné, po čem touží. V pozadí stále tušíme bytost nesmírně mocnou a zcela nemilosrdnou, jejíž zájmy stály u počátku údělu protagonistů a která nyní dychtí po pomstě.

Minulost pozvolna vplývá do současnosti a vše se zdá nasvědčovat tomu, že sága našich hrdinů, odvíjející se staletími a vzdálenými končinami, se blíží svému vyvrcholení v Brně našich dní. Lidé i upíři ohledávají pomezí vzájemných vztahů, aby je vzápětí mohli překročit. Tím však dobrodružství ještě nekončí. Zdáli jako by bylo slyšet ďábelské housle… Na scénu se pomalu chystá vstoupit maestro Jakub.

 

ANOTACE:
Noci jsou dlouhé, dny pošmourné, hranice mezi světy se stírají, historie se prolíná s přítomností. V magickém adventním Brně se mohou odehrát věci neskutečně krásné, ale také neskutečně děsivé.
Když se křehká invalidní dívka nechá strhnout příběhem, který začal ve španělské Seville krátce před vypuknutím třicetileté války, netuší, jak blízko se nacházejí jeho hlavní aktéři. A jejich hlad po krvi a po lidské blízkosti za tři století v nejmenším nepolevil.
Třetí díl upírské série Modrá krev vyvolá z přízračného zásvětí zlo temnější nad lidskou představivost. Pramatka nemrtvých neodpouští a nezapomíná, nezastaví ji dubový kůl ani pokročilá znalost černé magie. Zneškodnit by ji dokázal snad jen světec a démon v jedné osobě.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print, březen 2016
Obálka: Lukáš Tuma
Formát: epub, mobi, pdf
Počet stran: 387
Cena: 139 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

I.
OŠKLIVÝ HRABĚ
1.
Zloděj pomerančů

Španělsko 1619

Sevilla. Město, jehož jméno se slastně lepí na patro jako prosluněná plástev lesního medu, připomínalo vnadnou ženu uloženou na březích Guadalquiviru. Onoho roku, stejně jako každého jiného, v jejím lůně přespávalo slunce, její pleť voněla po pomerančích, její ústa chutnala vínem i krví a v jejích uličkách se snoubilo všechno zlato Indií s veškerou bídou světa.

Časy nejmoudřejšího panovníka minuly, zemi nevládl král, nýbrž jeho první rádce, a vyhlášené španělské bohatství zvolna přecházelo do legend. Ale kdo by lkal nad osudem, když existují svátky? Živočišnou zbožnost Svatého týdne vystřídaly dubnové trhy a s nimi radosti veskrze světské. Kupecké stánky co do pestrosti soupeřily s barevnými kroji venkovských dívek – doma možná trávily většinu času ve chlévě, ale po městě se nesly důstojněji než královny. Také za nimi táhl houf přiopilých studentů, provázený káravým zrakem otce jezuity, pochopitelně nescházeli kejklíři, provazochodci, akrobati, medvědáři, potulní herci, muzikanti…

Z halasného houfce se nenápadně oddělil uličník s kytarou přes rameno. Chvíli bezcílně kroužil mezi vystaveným tovarem, pak se ledabyle přiblížil k ovocnářskému stánku. Obratná dětská ruka proklouzla nesourodým srocením, zastavila se nad pyramidou pomerančů a po chvíli váhání si vybrala plod střední velikosti. Než si jej poberta vítězně přitiskl k tělu, kdosi mu bolestivě sevřel zápěstí.

„U všech všudy, kluku, když už musíš loupit, dělej to šikovně.“

Poberta pohotově zaznamenal šat z krumplovaného sametu, plášť podšitý zlatohlavem, parfémované rukavice, zdobné závěsné hodinky, ale také pokroucenou nohu, náznak hrbu a tvář tak ošklivou, že se zdála složená z několika nesourodých částí násilím skloubených v jednu.

Šlechtic (musel to být přece šlechtic) kluka přiměl lup vrátit a vzápětí ho táhl pryč, než ovocnář spustí povyk. Dopadený si taktak stačil přidržovat popruh s kytarou.

„Jak se jmenuješ, uličníku?“

„Marcos, Milosti.“

„To k tobě byli kmotři skoupí.“

„Marcos Antonio Jiménes.“ Kluk si teprve nyní všiml, že pána ve zlatohlavu doprovází hromotluk exotického vzezření.

„Tu kytaru jsi taky ukradl, Marcosi?“

„Kdepak! Patřila otci mého otce a taky jeho otci. Je to vzácná benátská práce, pane.“ Víc mu venkoncem po otci nezůstalo, což samozřejmě nezmínil.

Šlechtic si volnou levačkou nástroj přitáhl. „U sta hromů, zdá se, že nepřeháníš! Tahle kytara by tě mohla živit několik měsíců.“

„Není na prodej, Milosti.“

Nevzhlednou tvář zkrášlil pobavený úsměv. „Hrdá sevillská mládež raději umře hlady, než by se zbavila starého haraburdí?“

Kluk dotčeně nakrčil nos.

„Jen se nečerti, zloději pomerančů! Umíš na ni alespoň hrát? Ach, že se ptám!“ Šlechtic si promnul černý vous. „Poslyš, líbíš se mi. Mohl bych tě zaměstnat. V mé dvorní kapele se vždycky najde místo pro nadané muzikanty. Vzkaž rodičům, pokud někoho takového vlastníš, ať tě pošlou do kláštera bosých karmelitánů, tam se hlas u bratra Leandra. Vyřiď mu, že tě do svých služeb žádá hrabě Rodrigo de Montorro y Cabeza.“

Stisk na zlodějově zápěstí polevil, šlechtic s neměnným úsměvem a za tlumeného pohvizdování zamířil do nejbližší uličky. Kluk jménem Marcos počkal, až zmizí i jeho věrný stín, pak posunkem přivolal bratra, který výjevu zpovzdáli přihlížel. „Miguelito!“

Chlapec o dva nebo o tři roky starší se nedal dvakrát pobízet, nejistým mutujícím hláskem vyzvídal: „Co se stalo? Chytil tě? Co po tobě chtěl?“

„Prý mám krást šikovně.“

„To je všecko?“

„Taky by mě prý zaměstnal.“

„Jo, na takový kočičáky s omlácenou kytarou zrovna čeká.“

Marcos vzdorně pokrčil rameny a prozíravě přitom ukryl zlaťák, který ho překvapivě zastudil v dlani.

*

Po zbytek odpoledne se potloukal v uličkách mezi tržištěm a přístavem, aniž pocítil pokušení neúspěšnou krádež zopakovat. Z podivné zádumčivosti ho vytrhl až ruch před sevillskou katedrálou.

„Anglický kacíř! Přistupte a pohleďte, pohleďte a zhrozte se!“

Křik mohl patřit obzvláště neomalenému trhovci, ovšem linul se z hrdla zástupce svaté inkvizice a přes jistou jarmareční vtíravost se zcela míjel účinkem. Neznaboh, vsazený do pranýře, zaujal nanejvýš skupinu výrostků, kteří ho ostřelovali v lepším případě nahnilou zeleninou, v horším koňskými koblížky.

Jindy by se k nim Marcos s chutí připojil, tentokrát mu ale duši jitřila úzkost stejně náhlá jako nepochopitelná. Propletl se mezi nohama halapartníků, ale očekávané zhrození se samozřejmě nedostavilo, Anglický kacíř vzbuzoval spíš lítost. Záda mu křižovaly krvavé šrámy, tvář hrála všemi barvami, v napuchlých očích se usadil výraz štvaného zvířete. Kluk se otřásl, přitáhl si kytaru k tělu a raději se svižně vrátil k řece.

Nedokázal myslet na nic jiného než na krásný úsměv ve tváři ošklivého šlechtice. V místech, kam jeho nedospělá mysl kladla duši, mu cosi dychtivě pulzovalo. Raději smrt než takovou panskou službu, říkal si s dávkou nedospělé vášně. Na druhou stranu smrt ztělesněná hrabětem z Montorro se zdála nabízet zvláštní vzrušivý půvab. Mrštně se vyhnul několika vrávoravým opilcům i všetečnému psímu čenichu, potom se dlouze zahleděl na les obnažených stěžňů. Zdály zranitelné jako stromy na podzim a zároveň plné příslibů.

Ále, sper to ďas! Sám sobě na posměch zabroukal uličnickou odrhovačku, dodal si odvahy plivnutím do kalných vod Guadalquiviru a cestou domů cvičně uloupil dva koláčky. Přilnavé vědomí děsivé osudovosti ho přesto nechtělo opustit.

*

2.
Fray Leander
Kdyby o půlnoci procitl v pohřební kryptě, neobcházela by ho větší hrůza. Zamáčkl slzu za matku, která sloužila jako děvečka v domácnosti své blahobytné sestry, za škodolibého Miguela, za svobodnou minulost, v jejíž návrat se snažil nedoufat. Pak odhodlaně semknul rty a natáhl ruku ke klepadlu. Za kovanými dveřmi se ozvaly šouravé kroky, špehýrka bolestivě zaskřípěla, vzápětí odhalila kostnatou tvář podobnou klášternímu přízraku. „Čeho žádáš, synu?“

„Mám vzkaz pro bratra Leandra. Posílá mě don Rodrigo, hrabě z Montorro.“

Jméno ošklivého šlechtice zapůsobilo jako zaklínadlo. Klášterní přízrak bez dalšího zdráhání otevřel, jiné přízraky v dlouhých hábitech provedly prosebníka studeným nábožným přítmím do cely prostší než komůrka jeho nezámožné matky.

„Já jsem bratr Leander.“ Vysoký mnich na prahu čtyřicítky připadal Marcosovi starý, jeho pozoruhodné šedé oči však plály intenzivním vnitřním ohněm, nepochybně přiživeným ukázněným duchovním cvičením, a jeho hlas hladil jako aksamit. „Don Rodrigo de Montorro y Cabeza de San Juan patří k našim nejštědřejším donátorům. Občas se mu hledím odvděčit nějakou protislužbou. Například zprostředkuji nákup vzácných rukopisů, nejnovějších tisků a uměleckých děl. Teď bych mu tedy měl podle všeho dovézt tebe?“

Kluk se rozpačitě poškrábal prsty pravé nohy na levém lýtku.

„Jak poznám, žes opravdu onen nadaný uličník? Máš s sebou drobnost, kterou ti dal při prvním setkání?“

Marcos sklopil zrak. Zlatou minci od hraběte časně zrána ukryl v matčině dřeváku, snad ji tou dobou našla. „Věnoval jsem ji potřebným.“

Leander si ho potutelně změřil. „Popiš mi alespoň, jak jste se seznámili.“

Rudý jako růže z patia zámožné tetičky Jacinty šeptem přiznal: „Kradl jsem pomeranče.“

Mnichova trpělivá tvář prozrazovala vlídné pobavení. „Ano, tím lze mýlku úspěšně vyloučit. Do Montorro úplně náhodou odjíždím hned zítra ráno se zásilkou vzácných knih, mohu tě tedy vzít s sebou. Chceš strávit noc v klášteře, nebo se máš s kým rozloučit?“

Odmítl přiznat duchovní osobě, že bezectně utekl z domu. „Raději bych zůstal tady, Milosti.“

„Milost si nech pro hraběte, zloději pomerančů.“

*

Zlatavý příslib vlahého jitra se nad obzorem snoubil s temným bouřkovým mračnem, Marcos však na varovná znamení nic nedbal. Poprvé v životě si hověl v měkkém polstrování uzavřeného kočáru, předstíral spánek a připadal si jako ve snu.

Společnost mu dělala dvojice mnichů, jimž přes stažené kápě z hrubého sukna neviděl do tváří. Fray Leandera poznal po nápadně hebkém hlase, ten druhý pro změnu promlouval záhadnou řečí, z níž na něho jen tu a tam povědomě dýchlo místní jméno. Podle toho je čtyřspřeží andaluských vraníků unášelo od Carmony na sever, směrem k Sierra de los Santos.

Kodrcavá jízda Marcose kolébala do mělké dřímoty. Těšil se, že spánek zmírní úzkost, nejistotu a – pánbůh odpusť – notnou dávku chvějivého vzrušení, příliš záhy ho ale probralo nepříjemné trhnutí. Kočár zastavil tak zprudka, že málem skončil v náručí Leandrova tajemného druha. Sotva si promnul ulepené oči, měl co dělat, aby se nedal do křiku. Do bočního okna nahlížely hlavně dvou bambitek.

Banditi! Od malička o nich slýchal hrůzostrašné báchorky, taky o podloudnících, Saracénech, černokněžnících a obchodnících s otroky. Zato jeho společníci se nezdáli vyvedeni z míry, uvážlivě k sobě sklonili kápě, aby se poradili.

„Pánové, nenechte se zmást mým zdvořilým vystupováním. Račte si laskavě okamžitě vystoupit, nebo se vám na mou duši zle povede.“

Fray Leander rázně naznačil druhům v neštěstí, ať zůstanou, a sám odvážně vykročil osudu v ústrety. Marcos se sice třásl jako osika, ale zvědavost mu nedala, nenápadně za ním vykoukl. (Panečku, tenhle loupežník se nechová jako zbojníci z kramářských popěvků!)

Jak se ukázalo, kočár zastavilo šest po zuby ozbrojených jezdců v notně zaprášených kabátcích. Jejich uhlazený náčelník právě mířil přímo na Leandrovu hruď, ale pohyb v okýnku mu také neunikl.

„A podívejme! Toho kučeravého hošíka vezete do kláštera, nebo ho chcete prodat Maurům? Znám jednoho spolehlivého překupníka…“ Bandita, hlavu omotanou po divošském arabském zvyku šátkem, se zazubil.

V Marcosovi by se krve nedořezal. Co když jsem sedl na lep? Co když mě opravdu vezou za hory a doly do musulmanského otroctví?

„Nikoliv, synu,“ promluvil zatím Leander nezaměnitelným sametovým hlasem, shazuje kápi. „Jde o chráněnce hraběte z Montorro. Chystá se ho obveselovat hrou na kytaru.“

„Do šlaka, Leandře, pročpak se nedáte poznat dřív?“ obrátil znenadání bandita. „Ušetřil bych si tohle divadýlko. Ať vám don Rodrigo opatří kočár s erbem, doba je zlá, na cestách nebývá dvakrát bezpečno.“

„Chtěl jsem vyzkoušet tvůj postřeh, Azarquielito,“ usmál se mnich. „Ale teď nás nech projet. Rád bych dorazil do Montorro ještě dnes večer.“

Bandita předvedl elegantní úklonu, bambitky umístil za opasek, vyhoupl se do sedla ušlechtilého oře jablečné barvy, potěšeně se zazubil a povzbudivě luskl prsty. „Netoliko vás nechám projet, bratře karmelitáne. Poskytnu vám ozbrojený doprovod, aby vás podobné příhody nezdržovaly.“ Pokynul dvěma hromotlukům. „Carlosi, Ricardo, doprovodíte kočár Jeho Jasnosti k hranicím panství. Rád jsem vás opět viděl, Leandře.“

„Bůh s tebou, příteli.“

„To se ukáže!“ smál se bandita.

*

3.
Vítejte v Montorro
Úrodné údolí Guadalquiviru vystřídaly kamenité pahorky a cizí mnich se znenadání odhodlal promluvit obstojnou španělštinou. „Netušil jsem, jaké vážnosti se jméno dona Rodriga těší mezi bandity.“

„Šťastnou shodou okolností nás přepadl sám slavný Azarquiel,“ vysvětlil Leander. „Přezdívá se mu andaluský Prokrústés, podle mého soudu neprávem.“

„Jakže? Okrádá poutníky, natahuje je na lože jako na skřipec a podle potřeby jim seká údy?“ podivil se cizinec. Na duchovní osobu jevil nepřiměřený zájem o přízemní světské záležitosti.

„Pokud vím, nanejvýš dal jednoho prostořekého kupce vláčet koňmi, sám přitom samozřejmě neztratil nic ze své vyhlášené zdvořilosti. Pověsti o jeho výstřelcích pokládám za nadsazené, ostatně jistě znáte pár podobných příkladů ze své domoviny, mylorde.“

„Pravda, už od časů chrabrého krále Richarda a Robina Hooda,“ přitakal cizinec. „A jeho jablečňák, toť skutečně nádherné zvíře! Vláčení bych v takovém případě považoval za poctu.“ Nadále zůstával zahalen kápí, živá gestikulace nicméně odhalila zápěstí plná jizev a podlitin.

Než tomu znejistělý Marcos přišel na kloub, vyrušilo je zaklepání.

Jeden z Azarquielových hrdlořezů pobídl koně blíž k okýnku a uctivě smekl cosi jako klobouk. „Jsme na hranicích panství dona Rodriga. Podle náčelníkových pokynů vás teď, s vaším laskavým svolením, zanecháme osudu.“ Ukázal k obzoru. „Schyluje se k bouřce. Nedaleko stojí posada U Dvou kohoutů, považoval byste za přílišnou smělost, kdybych doporučil přečkat noc pod střechou?“

Leander kývl. „Vážím si tvé dobré rady, synu, ale U Dvou kohoutů jen přepřaháme. Delší prodlení si nesmím dovolit.“

Na banditova prorocká slova došlo. Jen opustili zmíněný hostinec, nastalo boží dopuštění. Kočí nic nedbal a nebojácně naváděl odpočaté vraníky mezi řinčivými záblesky nebeských důtek jako vtělený ďábel, který se nemůže dočkat předpeklí.

„U svatého Jiří!“ ulevil si mylord, „jestli se dostaneme živí a zdraví do Montorro, dám vašemu klášteru poslat, co si budeš přát. Samozřejmě jako bezejmenný dárce.“

Leander mlčky mnul mezi prsty růženec, podle jasu v šedých očích se soustředěně modlil. Po chvíli opět zapředl hovor v cizím jazyce, který Marcosovi více než lidskou řeč připomínal kuňkání. Kodrcavá jízda, rytmické bubnování dešťových kapek a ochabující nebeské hartusení nakonec kluka přece jen úspěšně převedly do říše boha spánku. Bezvědomí mu vyslalo v ústrety temného anděla, který ho hladil po tváři urousanými křídly.

*

„Vítejte v Montorro!“

Spícího Marcose vytrhla z vláčného snění trpělivá dlaň bratra Leandra. Bouře zanikla v doznívajícím smrákání, vzduch smírně voněl vláhou, otevřel se jim pohled na údolí ze tří stran sevřené skalním masivem, do něhož vrůstala palácová rezidence.

„U svatého Jiří, toť ono legendami opředené sídlo hraběte Rodriga!“ provolal nepříliš duchaplně mylord, zatímco čtveřice jezdců v černém sukně doprovodila ekvipáž rozlehlou zahradou k prvnímu nádvoří.

„Pan hrabě nás již zřejmě čeká?“ zajímal se Leander, jakmile jim (ano, i Marcosovi – k jeho nezměrnému údivu) bezejmenné ruce pomohly zdolat kočárové schůdky.

„Po pravdě,“ odtušil na karmelitánův dotaz muž, jehož šat vynikal nad ostatní přiměřenou zdobností, „čekal vás o poznání dříve. Chystá se co chvíli povečeřet.“

„Pak nebudeme nic odkládat,“ usmál se fray Leander. „Ohlásíte nás, done Ignacio?“

„S největší radostí.“

Marcos se hrozil chvíle, kdy ho vykážou mezi služebnictvo, ale nestalo se, což ho vlastně vyděsilo ještě víc. Pro samé obavy nedokázal vstřebat okolní krásu, maloval si před očima zajímavě nehezkou tvář pana hraběte tak dlouho, dokud se před nimi nezjevila stejně znepokojivá, jako si ji pamatoval ze Sevilly.

Don Rodrigo de Montorro y Cabeza de San Juan si v dosti prosté komnatě krátil čas četbou. Usilovné soustředění dodávalo jeho ošklivým rysům na sevřenosti, jindy milosrdné světlo svic zase na přízračnosti. Když zaslechl kroky, rychle knihu odložil a s mladickou dychtivostí k nim vyrazil. „Přivezl jste je? Všechny jste koupil?“ naléhal místo pozdravu.

Leander naznačil úklonu. „Zajisté, Jasnosti.“

Tehdy se hraběcí pozornost stočila k druhému muži v kutně. „Lorde Christophere, těší mě, že vás mohu uvítat na svém panství, byť za okolností ne právě přívětivých. Škoda, že jste nedorazili dřív, byl bych vás provedl. S takovou musím vše odložit na zítřek.“

„Nevím, jak vám dostatečně poděkovat, Jasnosti. Zachránil jste mi život, navíc smím spatřit vaše zázračné sídlo.“ Cizinec konečně shodil kápi a Marcos shledal, že mu tvář rozostřená ohnivým mihotáním připadá povědomá. Jen si vzpomenout odkud.

Don Rodrigo zatím zamítavě mávl rukou. „Přeháníte, mylorde, přeháníte. Ostatně, odvděčit se mi můžete hned. Přinejmenším jsem zvědav na všechny novinky. Většinou žiju jako poustevník.“ Usmál se víceméně pro sebe. „Nu ano, bohat přebohat, ale přece poustevník. Ale zatímco ztrácíme čas klábosením, večeře čeká.“ Teprve tehdy zaznamenal přikrčeného Marcose. „Zloděj pomerančů! Rozhodl ses, to je dobře. Kdepak zůstal tvůj vzácný hudební nástroj?“

Za oněmělého kluka promluvil bratr karmelitán: „Zřejmě rozdal potřebným jako váš zlaťák, Jasnosti.“

Ošklivý hrabě se rozesmál. „Tím lépe! Nic se neboj mladíku, moje sbírka kytar je i tak dost rozsáhlá. Ale nyní, pánové a hochu, ke stolu, ke stolu, dal jsem pro vás připravit delikatesu, indiánskou slepici nadívanou holoubaty. Done Ignacio, můžeme?“

Oslovený se mlčky uklonil.

„Nechci příliš zneužívat vaší laskavé pohostinnosti, Jasnosti,“ dovolil se lord Christopher, „ale rád bych se nejprve zbavil mnišského převleku. Protiví se mému vyznání.“

Tehdy si Marcos konečně vybavil náměstí před sevillskou katedrálou. Cestoval jsem do Montorro po boku obávaného anglického kacíře!