Chloe Neill: Pravidla hry

„CADOGANSKÝ DŮM ČELÍ OHROŽENÍ ZE VŠECH STRAN…“
… a ulicemi Chicaga se pohybuje nelítostný vrah a jedna bývalka!

Nakladatelství FANTOM Print vydává sedmý díl urban fantasy série Upíři z Chicaga: Pravidla hry.

 

S Cadoganským Domem to vypadá nahnutě. Greenwichské prezidium, které má údajně hájit zájmy upírů, šlapalo Cadoganům na krk tak dlouho, až se rozhodli osamostatnit. Jestli ale doufali, že to proběhne v klidu, hodně se spletli. Prezidium jim jejich odchod hodlá náležitě osladit.

Kéž by však skupina zkostnatělých byrokratů bylo to jediné, co trápí upírku Merit, jejího pohledného Mistra i jejich spojence. Ulicemi Chicaga se totiž pohybuje dobře maskovaný a řádně prohnaný vrah, který má spadeno právě na upíry. Mrtvých přibývá, způsob usmrcení je nadmíru brutální a adeptů na podezřelé žalostně málo, a tak musí být Merit i její blízcí připraveni na cokoliv.

A jako třešnička na dortu přijíždí na pomoc Cadoganům bývalá Ethanova milenka, která se domnívá, že má proti Merit schovaný v rukávu významný trumf. A také se ho nebojí vytáhnout. Zvládne Merit balancovat mezi členstvím v tajné organizaci a snahou neztratit svou lásku? Musí totiž bojovat o důvěru svého Mistra, o střechu nad hlavou a v neposlední řadě o holý život.

Americká spisovatelka Chloe Neill svými Upíry z Chicaga již posedmé dokazuje, že nehodlá slevit z tempa děje, humorných ani dojemných situací a je ochotna svým postavám kdykoli znovu okořenit život a nedat jim ani na chvíli vydechnout. Její čtivá urban fantasy série zkrátka nenudí, stejně jako se nenudí aktéři děje, kteří – ač skálopevně věřili v loajalitu svých bližních – mohou vždycky čelit nové zradě…

 

ANOTACE:
Ve věku sedmadvaceti let se Merit stala upírkou, která se umí ohánět mečem. Od té doby se stihla stát Ochránkyní Domu, přihlížela, jak Chicago málem lehlo popelem, a viděla svého Mistra zemřít a opět povstat z mrtvých. Nyní projde její odvaha – i její meč – zkouškou dosud nevídanou.
Začne to v okamžiku, kdy dva Zbloudilí upíři zmizí beze stopy. Někdo si vybral krvesaje z Chicaga za cíl a další obětí se může stát kdokoli. Merit a její Mistr – několik staletí starý Ethan Sullivan – si musí pospíšit, aby zabránili dalším zmizením, neboť jejich Dům je v nebezpečí.
Při rozplétání sítě tajných aliancí a pradávných tajemství zjišťují, že jejich nepřítel je někdo mnohem bližší a mocnější, než si kdy představovali.

 

INFO O KNIZE:
Autorka: Chloe Neill
Originální název: House Rules
Nakladatel: FANTOM Print
Překlad: Petra Kubašková
Obálka: Tony Mauro
Formát: brožovaná
Počet stran: 256
Cena: 289 Kč

 

O AUTORCE:
Chloe Neill
Americká autorka, vyrůstala na americkém Jihu, nyní žije na Středozápadě, blízko Cadoganskému Domu, aby měla přehled o svých hrdinech.
Na kontě má zatím třináctidílnou sérii Upíři z Chicaga, s níž se velmi záhy etablovala v současnosti velmi populárním prostředí subžánru urban fantasy. V podobném duchu je pak napsána i trilogie Dark Elite a první díly nové série Devil’s Isle.
Když zrovna nevysedává u počítače, ráda peče, hledá na internetu nové recepty a tráví čas se svými „kluky“: manželem a nejoblíbenějším fotografem krajiny v jedné osobě, a dvěma psy, Baxterem a Scoutem, kteří mají na povel jak ji, tak jejího nejoblíbenějšího fotografa.

 

Série UPÍŘI Z CHICAGA:
Pokud si obyvatelé Chicaga mysleli, že jsou pány svého města, šeredně se spletli. S nezbytnou PR podporou v médiích se o své pozice přihlásili upíři, kteří od počátku věků žili mezi lidmi v utajení. Právě s nimi se zaplete studentka Merit, která je nejdřív pokousána a později přeměněna na upírku. S hlavou Domu Cadoganů pak zažívá víc divokých dobrodružství, než by jí bylo milé…

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA 1

BOXERSKÉ POVSTÁNÍ

Polovina prosince
Chicago, Illinois
Bylo to jako při rozvodu: věci rozdělené na hromádky, knihy označené jménem toho či onoho majitele a všichni emocionálně vyčerpaní.

V tomto případě se však nejednalo o rozchod. Tedy ne o lidský. Šlo spíš o rozluku. Prohlášení nezávislosti.

Byla to vzpoura, vedená zlatovlasým upírem vedle mě. Ethanem Sullivanem, který byl neoficiálním „spolumistrem“ chicagského Cadoganského Domu, a také mým přítelem.

Tohle mi ještě pořád znělo trochu divně.

Ethan, kterému to v černých kalhotách, košili a černé kravatě extra slušelo, si prohlížel tenkou knihu v kožené vazbě.

„Tahle patří Greenwichskému prezidiu,“ řekl a podíval se na hřbet. „Metamorfosa člověka,“ četl. „Od protilehlého palce k prodlouženým špičákům.“

„To je hnusný název,“ řekla jsem.

„Teď už je to jejich hnusný název.“ Ethan to pronesl s humorem, ale tón jeho hlasu tomu neodpovídal. Celý Dům byl nervózní, v budově panovalo magické napětí husté jako mlha, protože se čekalo na poslední odpočítávání: už jen sedmdesát dva hodin zbývalo do našeho oficiálního odloučení od greenwichského prezidia, evropské rady, vládnoucí americkým upířím Domům, a nad našimi hlavami se míhalo kyvadlo hodin jako Damoklův meč. Členové prezidia byli již na cestě do Chicaga čistě za účelem formálního vyloučení Domu – aby se s námi rozešli veřejně.

Naše přípravy probíhaly dost v poklidu. Vyčleňovali a balili jsme majetek prezidia a dávali dohromady naše finance, což se zdálo v pořádku. Od chvíle, kdy jsme oznámili svůj odchod, bylo prezidium nezvykle klidné a komunikovalo s Domem výhradně ohledně informací o ceremoniálu a jejich přípravách na cestu do Chicaga.

Ethanovi se ten klid zdál velice podezřelý. Dokonce jmenoval „transitní tým“, složený z upírů a dalších nadpřirozených, s nimiž se radil o našem osamostatnění.

Ethan se zaklonil a podíval se na police, lemující dlouhou stěnu v jeho velké kanceláři. „Tohle chvíli potrvá.“

„Ano,“ souhlasila jsem, „ale další možností je nechat Daria, aby to udělal sám. Myslím, že to nechceme.“

Darius West byl hlavou Greenwichského prezidia. Byl velmi akurátní, velice britský a nefandil našemu domu.

„To nechceme,“ připustil Ethan. Podal mi knihu a naše prsty se při tom dotkly.

Okamžitě se mi rozehřála krev a tváře mi zrudly pod jeho intenzivním smaragdovým pohledem. Ethan a já jsme byli oficiálně pár teprve pár týdnů a naše líbánky ještě neskončily. S katanou jsem sice byla drsná – tento samurajský meč nosili upíři včetně mě kvůli ochraně–, ale když se na mě podíval, zachvělo se mi srdce.

Museli jsme však ještě protřídit spoustu knih, a tak jsem se odtáhla a tuhle položila do staromódního loďáku s mosaznými přezkami.

„Nejdřív práce, potom zábava,“ připomněla jsem mu.

„Podle mého názoru se dá práce smíchat se zábavou, a obojí je pak zajímavější.“

„Myslím, že bych raději chvíle volna trávila jinak než balením zaprášených knih.“

„Být upírem neznamená, že vždycky dostaneš, co chceš, Ochránkyně. Ačkoli přiznávám, že i já si umím představit zábavnější způsob, jak bychom mohli trávit čas.“ Ochránkyně byl můj titul, něco jako strážce Domu. Ethan mě takhle oslovoval, když jsem ho rozčilovala, nebo když se mě snažil o něčem přesvědčit.

„Pak jsi asi neměl nakrknout prezidium tak, aby nás vykopli.“

Sjel mě pohledem. „Oni nás nevykopli.“

„Já vím. Odhlasovali jsme, že se s nimi rozejdeme dřív, než by se oni stihli rozejít s námi.“

Tentokrát svůj strohý pohled doplnil o povytažené obočí, což bylo jeho typické gesto. Uměl tenhle výraz nosit velice dobře – ostatně jako všechno.

„Ty mě schválně provokuješ?“ zeptal se.

„Jo. Funguje to?“

Zavrčel, ale usmíval se při tom.

Otočila jsem se zpátky ke knihám. „Nemohli bychom vzít namátkou polovinu knih a naházet je do kufru? Pozná Darius opravdu rozdíl?“

„On možná ne, ale já jo. A totéž platí pro knihovníka.“ Tázavě se na mě zahleděl. „Překvapuješ mě, Ochránkyně. Obvykle se chováš jako milovnice knih.“

Měla jsem magisterský titul a tak dál, takže jsem souhlasila, že jsem typ, který miluje knihy, a byla jsem na to hrdá. Tohle však moc neznělo jako pochvala. Přimhouřila jsem oči. „Nejsem si jistá, jestli to měl být kompliment.“

„Tím si nejsem jistý ani já,“ řekl, mrknul na mě a podal mi další knihu. „Tvůj nápad se ale cení.“ Zatímco jsem knihu přidala do kufru, Ethan poodstoupil a očima brouzdal po policích.

Já dělala totéž a hledala něco do očí bijícího, co by sem nepatřilo. Jako třeba Průvodce pro Prezidium: jak si znepřátelit americké Domy, nebo tak. Než jsem však stihla cokoli najít, Ethan se ke mně přitočil a opřel se rukou o regál.

„Chodíte sem často?“ řekl.

„Cože?“

„Všiml jsem si, že jste v téhle –“ ukázal na police, „knihovně úplně sama, samotinká. Studujete tady?“ Přejel konečkem prstu po prohlubni mého hrdla, až mi naskočila husí kůže na pažích.

Když dělal takovéhle věci, obvykle mi to moc nemyslelo, takže mi chvíli trvalo, než jsem pochopila. Zachtělo se mu najednou zahrát si scénku… v knihovně?

„Ethane Sullivane,“ žasla jsem. „Ty si představuješ něco v knihovně.“

Potutelně se usmál. „Představuju si něco s doktorandkou, přeměněnou v upíra.“

Než jsem stihla reagovat, objal mě kolem pasu a strhl mě k sobě jako pirát na obálce romantické knihy o pirátech. Málem jsem se tomu zasmála, ovšem jen než jsem se mu podívala do očí. Jejich zeleň se rozplývala a bojovala o místo se stříbrem.

Ethan se sklonil a se rty u mého ucha řekl: „Teď už se nesměješ.“

„Ne,“ řekla jsem zastřeně. „To určitě ne.“

„Ehm,“ řekl zvučný hlas od dveří.

Podívali jsme se tím směrem. Stál tam Luc, bývalý kapitán cadoganských stráží, nyní zastávající post Sekundanta Domu. Jakožto Strážkyně

Domu jsem byla neoficiálním členem stráže, což dělalo z Luca mého pseudošéfa.

„Ochránkyně,“ řekl, „hosté tu budou do hodiny a my máme venku už skoro všechno připravené. Jelikož je to tvůj večírek, možná by ses k nám chtěla časem připojit?“

S tím večírkem měl pravdu; byla jsem předsedkyní zábavního výboru našeho Domu. Do téhle role mě Ethan pasoval zaprvé za trest, zadruhé kvůli tomu, abych mohla poznat své kolegy upíry z Cadoganu. Jestli si však myslel, že se schválně vyhýbám povinnostem a nechci jim pomoct s přípravami, mýlil se. Byla jsem tu s povolením od šéfa, teda alespoň toho, který měl na sobě momentálně oblek.

Sjela jsem Ethana podezíravým pohledem, ale aktivovala jsem naši telepatickou linku, aby náš hovor zůstal soukromý. Myslela jsem, že jsi řekl Lucovi, že potřebuješ před večírkem pomoc tady?

Trochu pokrčil rameny. Myslel jsem, že to tady stihneme dodělat daleko dřív.

Možná bychom to stihli, kdyby nás pořád nezdržovalo jeho flirtování. Ale co se stalo, stalo se. Mě čekala práce a on musel vítat hosty.

„Promiň, Lucu,“ omluvila jsem se. „Komunikační šum na mé straně.“ Nakonec jsem to byla já, kdo se nechal rozptýlit. Moje chyba.

Najednou jsem znervózněla a uhladila jsem si lem těsného koženého saka, které jsem zkombinovala s úzkými džíny a rozevlátým tílkem, což mi umožnilo počasí, které bylo za posledních pár týdnů nezvykle teplé. „Hlavně doufám, že to byl dobrý nápad.“

Ethan si vzal ze židle u psacího stolu sako od obleku, šitého na míru, a já už vykročila ke dveřím.

„Pozvat na náš dvorek všechny Zbloudilé upíry z Chicaga?“ zeptal se Ethan. „Co by se mohlo pokazit?“

Většina upírů v naší zemi bydlela v některém z dvanácti Domů, rozesetých od pobřeží k pobřeží: Navarrové, McDonaldové, Cabotové, Cadoganové, Taylorové, Lincolnové, Washingtonové, Heartové, Lassiterové, Greyové, Murphyové a Sheridanové. Tři z nich – Dům Navarrů, Cadoganů a Greyů – stály v Chicagu.

Všech dvanáct Domů spadalo pod správu Greenwichského prezidia – tedy alespoň to tak mělo platit ještě sedmdesát dva hodin, než se toto číslo sníží na jedenáct. Nyní, když jsme se chystali odtrhnout, přidávali jsme se vlastně ke Zbloudilým upírům, kteří nežijí v Domech. Protloukali se buď sami, nebo se slučovali do neoficiálních kmenů.

Každopádně byli přesvědčení, že prezidium nemá právo vládnout jim přes oceán.

Zbloudilí byli svým způsobem něco jako americké upíří kolonie.

Co nevidět se rovněž staneme Zbloudilými, tudíž bylo jedině rozumné, že jsem na rozlehlých pozemcích kolem Cadoganského Domu uspořádala setkání a seznamovačku Zbloudilých s Cadogany.

Ano, konečně budeme mít stmelovací večírek.

Pro Cadoganské upíry to bude příležitost, jak se zbavit obav ze Zbloudilých – zjistit, co jsou zač a co se stane z nás – a dát možnost Zbloudilým, aby nás lépe poznali.

Luc se sarkasticky zasmál. „Tohle je Dům Cadoganů, a Merit je naše předsedkyně zábavního výboru. Myslím, že je to dobrý recept na katastrofu.“ Luc mě taky rád vytáčel, stejně jako Ethan.

„Hele, hele,“ řekla jsem stroze a čekala, až si Ethan oblékne sako. „Jestli jo, tak to Ethanovi patří, když mě do téhle role nacpal.“

„Napadla jsi ho za to, že z tebe udělal upírku,“ připomněl mi Luc.

„Jen proto, že to odfláknul.“

„Odmítám nařčení, že jsem kdy něco ‚odfláknul‘,“ namítl Ethan.

„Ty jsi tak skromný, náš pane,“ řekl Luc.

Luc oslovoval Ethana „můj pane,“ i když Ethan už prakticky nebyl Mistrem Domu. Tato funkce nyní příslušela Malikovi, upírovi, který to za něj na chvíli převzal, zatímco byl Ethan chvíli po smrti. Teď, když se vrátil, se všichni chovali jako za starých časů, i když jsme žádné oficiální změny neprovedli: Ethan byl Mistr, Malik Sekundant, Luc kapitán stráží. Bylo to zkrátka jednodušší než chovat se k dvakrát tolika upírům jako k nadřízeným nebo vymýšlet, jak by se jim mělo říkat. Ethan rozhodně proti své roli Mistra nic nenamítal a ostatní vypadali, že se ochotně svých vyšších postů zřeknou.

„Každopádně,“ promluvil Luc, „je mi líto, že jsem vás vyrušil.“

„Ne, není ti to líto,“ popíchla jsem ho.

„Ne, máš pravdu, není.“ Kolegiálně mě poplácal po zádech. „Je děsná legrace vidět tě takhle vynervovanou. Je to tak lidské. Taková upomínka, která tě podrží nohama na zemi.“

„Ona je dost nohama na zemi,“ řekl Ethan, který už taky došel ke dveřím. „I když jí ty nohy podrazím pokaždé, když trénujeme.“

„Jenom ve snu, Sullivane.“ Ethan se rozhodl pomoci mi s mým tréninkem jakožto Ochránkyně. Měl k dobru čtyři sta let zkušeností a obvykle mě porazil. Ale ne vždycky, pomyslela jsem si a zakřenila se. Tu a tam jsem ho překvapila, a bylo to vždycky přesladké vítězství.

„Moje sny jsou daleko zajímavější, Ochránkyně.“

Luc máchl paží k chodbě. „Tví hosté tu budou každou chvíli a já jsem dost rozhozený a netoužím dovědět se o těch snech víc, takže raději pojďme, ano?“

Ethan sarkasticky odfrkl. „Lucasi, lituju dne, kdy jsem tě povýšil.“

„Asi už to tak bude, šéfe. Asi jo. Děláš divy s jeho smyslem pro humor,“ řekl Luc již ke mně.

„Vidíš, a já ani nevěděla, že nějaký má.“

„Teď je to dva proti jednomu,“ řekl Ethan. „Dá-li bůh, budou naši hosté příjemnější.“

Luc se uchechtl. „Vzhledem k tomu, jaké hromady jsme připravili venku na grilování, by měli být.“

Ani jednoho z nich nepřekvapilo, když jsem při zmínce o grilování vysupěla ze dveří. Tentokrát jsem však nepospíchala jen kvůli opékanému masu.

Hledala jsem totiž tu, která nám ho má dodat.

Hlavní chodba Domu vedla přes první patro do jídelny a dál ke dveřím na zadní dvůr.

Vyšli jsme ven. Trávník – velký kus nyní již zežloutlé trávy – se hemžil cadoganskými upíry, kteří dodělávali výzdobu a rovnali stoly a židle. Ze všech sálala vzrušená magie. Z venkovních reproduktorů hrálo „Howlin’ for You“ od The Black Keys, za což mohlo speciální povolení, které jsme si vymohli od města, a také seznam skladeb, který jsem sestavila spolu s Lindsey, mou nejbližší kamarádkou v Domě. Zkrátka povinnosti předsedkyně zábavního výboru.

Luc vešel na dvůr a mával na reportéra, který se snažil přelézt plot, jímž byl náš Dům obehnán, aby ukořistil nějakou fotku z naší party. Paparazziové zbožňovali upíry a večírky. Odhadovala jsem, že tato kombinace je neodolatelná.

Než k němu však Luc došel, reportér zapištěl a zmizel za živým plotem.

Nepochybně ho vyhmátla naše najatá ochranka, naši žoldáci z řad chicagských fae. Neměli rádi lidi a reportéra, který se pokusil vniknout na náš pozemek, si určitě pěkně podají.

Když byl tenhle malý problém vyřešen, vesele se pokračovalo v přípravách pro naše zvané hosty. Cítila jsem se trochu provinile, že jsem se nechala zdržet Ethanem, na druhou stranu jsme si my dva jako pár mnoho vytrpěli, takže jsme využívali každé společné chvilky, která se nám naskytla.

Jindy by bylo dost riskantní vylézt v Chicagu v zimě ven, což mohlo z trávníku dělat pochybné místo na nějakou společenskou akci. Využívali jsme však nezvykle teplého počasí, a o ostatní se postaraly tepelné zářiče, které jsme sem rozestavěli. V mírném vánku líně poletovaly obrovské bílé balonky a v bílém otevřeném stanu čekaly stolky a malý taneční parket. Střecha stanu z napnuté bílé tkaniny a železných oblouků se klenula jako dóm, skoro jako něco, co se dá vidět v Beaux Arts Paris. V tomhle městě byly stovky upírů, kteří se na nikoho nevázali, a my na ně chtěli udělat dojem minimálně svým stylem a dobrým vkusem.

A samozřejmě tu bylo jídlo. Bez něj by se žádná pořádná party neobešla a od nás by určitě nebylo zdvořilé pozvat Zbloudilé na naše teritorium a nedat jim ani najíst. Upíři bažili po krvi, kterou potřebovali kvůli nutričním hodnotám, to nám však nijak neubíralo na chuti na lidské jídlo. Zrychlený metabolismus nám navíc způsoboval velký hlad.

Vše jsem pečlivě naplánovala tak, aby na stolech byla spousta pečeného masa, přičemž jsem vsadila na tradiční jistoty – vepřové, hovězí a kuřecí – a k tomu všechny správné přílohy. Chicago kdysi proslulo jako město dobytka – a tato tradice žije dodnes. Nebylo těžké najít jak vybrané, tak i ty nejobyčejnější druhy masa podle toho, čemu jste dávali přednost.

Zvlášť to nebylo obtížné, když jste věděli, kde hledat. Já v tomto případě hledala drobnou ženu v džínech a zástěře s hliníkovým podnosem plným horkého jídla v rukou, která právě šla ke stolům.

Byla to Mallory Carmichaelová, u níž se nedávno potvrdilo čarodějnictví a která byla (možná) pořád ještě mou nejlepší kamarádkou. Naše přátelství dostalo zabrat, když se nedávno pokusila rozpoutat prastaré zlo a málem při tom zničila Chicago. To je, co?!

Její vlasy teď měly nový zářivě modrý odstín – nebo spíš odstíny. Obarvila si je ve stylu ombré; od světle modré u kořínků směrem ke konečkům tmavly do indigové. Dnes večer je měla stažené do ledabylého drdůlku, protože pracovala jako neoficiální zaměstnankyně cateringové společnosti Little Red.

Jelikož vypustila na svět padlého anděla, Severoamerická centrální smečka kožoměnců ji zaměstnala jako holku pro všechno v Little Red, neboli jejich baru a bistru v ukrajinské čtvrti. Kožoměnci byli většinu času uzavřená skupina, ale Malloryino chování je znepokojilo natolik, že udělali výjimku. Nyní se jí dostávalo péče ve stylu Karate Kid – manuální práce, při níž se učila ovládat a držet pod pokličkou magii, bublající pod její kůží.

Smečka také zjistila, že když mají k ruce čarodějku, která se snaží odčinit své prohřešky, mají zároveň dost personálu na to, aby zvýšili své příjmy. Little Red již dříve produkovalo nejlepší východoevropské jídlo, takže si troufli i na catering a připravovali pro nadpřirozené obyvatele Chicaga kompletní menu. Zatím opravdu jen pro nadpřirozené, protože lidé si stále nebyli jistí, zda je zcela bezpečné jíst pokrmy připravené kožoměnci.

Mallory položila podnosy na stůl, kde se jich okamžitě ujala šéfkuchařka Cadoganského Domu jménem Margot, upírka s typickým havraním mikádem.

„Mallory vypadá dobře,“ řekl Ethan, který stál ještě pořád vedle mě.

Kývla jsem a pocítila jsem stejnou úlevu, jakou jsem slyšela v jeho hlase. Mallory se naštěstí dostávala ze své závislosti na černé magii, která ji svedla na scestí. Rány byly však stále živé a upíři měli dobrou paměť. Své přátelství jsme musely budovat znova a bohužel v tomhle případě nešlo o nějakou zradu, která by se dala vyřešit hroudou zmrzliny nebo očišťujícím pláčem. Budu potřebovat čas, než jí budu moci zase důvěřovat, a měla jsem pocit, že i ona potřebovala čas, než začne důvěřovat sama sobě.

Už jsem se s ní nevídala tak často jako dřív, takže bylo uklidňující vidět ji zde, jak pomáhá ostatním, místo aby působila magický chaos. Právě proto jsem poprosila Margot, aby na catering nasmlouvala Little Red. Podpora baru znamenala podpořit nový byznys kožoměnců a taky Malloryiny snahy o zotavení. Celkově se to zdálo jako dobrý nápad.

„Opravdu vypadá dobře,“ souhlasila jsem. „Jdu jí říct ahoj.“

„Běž,“ řekl a položil mi ruku na záda. „Já půjdu dopředu a budu postupně vítat hosty, jak budou přicházet.“

„A formálně je pozvat do Domu tak, aby neporušili žádné zásady upíří etikety?“ Upíři milovali svá pravidla.

„To taky,“ řekl s úsměvem. „A potom bychom mohli dokončit naši diskuzi o knihovně?“

Nemohla jsem skrýt červeň, která mi vykvetla na tvářích. „Uvidíme,“ řekla jsem koketně, ale Ethanův významný pohled jasně napovídal, že na moje drahoty neskočí.

Plány na večer jsem tedy měla vyřešené, a tak jsem doběhla Mallory, která už se začínala vzdalovat od stolu, nejspíš pro další tác s jídlem.

„Ahoj,“ řekla jsem a najednou mě opustila sebejistota, protože naše interakce byla pořád ještě dost neohrabaná.

„Čau,“ řekla.

„Pěkný vlasy.“ Byla to absolutní pravda, ale nešlo ani tak o vlasy samotné jako spíš o to, co ty vlasy symbolizovaly. Mallory nosila modrý odstín od chvíle, kdy jsem ji poznala… kromě období, kdy si hrála na Čarodějnici ze Středozápadu. Připadalo mi to jako dobré znamení.

Usmála se a sáhla si shora na drdol. „Díky. Trvalo to věčnost a přišla jsem při tom o čtyři ručníky, ale myslím, že se povedlo.“

„Rozhodně se to povedlo. Ombré ti sluší.“

„Musím do auta pro další dávku,“ řekla a ukázala k přední části Domu. Kývla jsem a šla vedle ní.

„Jste na tenhle mejdan připravený?“ zeptala se.

„Jak nejlíp to jde. Snažíme se smíchat dvě skupiny lidí, které v podstatě přísahaly, že spolu nemají nic společného. Asi si to spočítáš.“

„Až takhle, jo?“

„Očekávám nějaké napětí,“ řekla jsem upřímně. Mnozí Zbloudilí se záměrně vyhýbali systému Domů a my je teď zveme, aby se s námi přišli kamarádit.

Kolem nás prošel kožoměnec se čtyřmi naloženými hliníkovými tácy, z kterých vonělo vepřové, a já za ním chtě nechtě musela zírat, dokud mi maso nezmizelo z očí. „Musím ho potom najít,“ řekla jsem nepřítomně. „Jak jde práce?“

„Střídavě oblačno,“ řekla a ukázala na bílou dodávku zaparkovanou u otevřené brány v cadoganském plotě. „Cítím se už o dost líp, ale vznikl mi nový problém.“

„A to je?“ zeptala jsem a bála se nové magické závislosti nebo dalšího arogantního poloboha.

Odpověď přišla rychle a byla určitě kratší než polobůh.

„Mášo!“

Mallory se zamračila, protože z dodávky vystoupila žena s torzem jako sud a zamířila k nám. Byla to kožoměnkyně jménem Berna, která se starala o bar a pracovala v kuchyni v Little Red. Také dohlížela na Mallory, které to zjevně nebylo po chuti.

„Ona ti říká Mášo?“ divila jsem se.

„Mimo jiné. A šíleně mě vytáčí.“ Mallory zvedla další hliníkové podnosy a s evidentně nuceným úsměvem se obrátila k ženě. „Ano, Berno?“

Jakmile k nám Berna došla, dloubla mě do paže. Vždycky měla starost, jestli dost jím – což nehrozilo; mohl za to můj upíří metabolismus – takže to dloubnutí bylo ve skutečnosti vřelým pozdravem.

„Ahoj, Berno. To jídlo vypadá dobře.“

„Jíš pořádně?“ zeptala se se silným východoevropským přízvukem.

„Pořád,“ ujistila jsem ji.

„Musíš jíst víc,“ řekla, pak šťouchla do Mallory. „A ty alou do práce.“

„Jen jsem se chtěla pozdravit s Merit.“

Berna sarkasticky odfrkla a štípla mě do paže. Hodně. „Pořád jako lunt,“ řekla, pak odkráčela a začala ječet na dalšího kožoměnce, který mířil dozadu za dům s plastovými sáčky kynutých rohlíčků.

„Měla bych se vrátit k práci,“ řekla Mallory. „Ona má přesně nalajnované, jak musí všechno odsejpat.“

„Koukám, že vy dvě spolu moc nevycházíte.“

„Asi mi z ní přeskočí.“

„Berna bere všechno zgruntu,“ řekla jsem a třela si bolavé místo na paži. „Je svým způsobem mateřská, ale bere to zgruntu.“

„To je právě ten problém. Už dlouho se o mě nikdo mateřsky nestaral a v osmadvaceti je pozdě s tím začínat.“

Malloryini rodiče zemřeli při autonehodě už před lety a ona neměla žádné žijící příbuzné.

„Chápu, že to by bylo trapné.“

„To jo. Ale ona to myslí dobře, takže to vždycky spláchnu horkou koupelí a stohem bulvárních plátků.“

Napadlo mě, jestli to taky splachuje tím, že si promluví se svým přítelem Catcherem Bellem – nebo aspoň před jejím nešťastným magickým incidentem ještě přítelem byl. Nevěděla jsem jistě, jak na tom ti dva jsou, ale když s tím nezačala ona, já taky ne. I když jsem umírala zvědavostí.

„A koupel a časopisy pomáhají?“ zeptala jsem se.

„Míň než by měly. Ale když nemůžeš používat magii, tak děláš, co se dá. Je to jako nejhorší dieta na světě.“

„Mášo!“

„Už jdu!“ zařvala Mallory a omluvně se usmála. „Ráda jsem tě viděla, Merit.“

„Já tebe taky.“

Trochu plaše ke mně vzhlédla. „Hele, možná bysme mohly někdy něco podniknout? Jestli se na to cítíš?“

Bylo pro mě hrozné, že musím váhat s odpovědí. Jenže potřebovala jsem čas. „Ale jo, jasně.“ Kývla jsem. „Zavolej.“

Usmála se trochu jasněji a odběhla zpátky k dodávce, aby naaranžovala jídlo podle Berniných rozkazů.

Ať si o Mallory říká kdo chce co chce, ale ta holka se snažila vrátit do normálního života. Toho jsem si vážila a opravdu jsem doufala, že jí to vydrží.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít