R. L. Stine: Ostrov strachu

Umíráte touhou si hrát?

Nakladatelství Baronet vydává young adult horor Ostrov strachu. Známý americký autor R. L. Stine se tímto románem opět vrací do Shadyside, města nočních můr, stínů a nefalšované hrůzy, a ke světoznámé sérii Ulice strachu, která započala jeho kariéru spisovatele hororů pro mládež.

 

ANOTACE:
Rachel Martinovou přátelé varovali, ať na narozeninovou párty Brendana Feara, která se koná v letním sídle jeho rodiny na tajemném ostrově, nechodí. Jenže Rachel je do Brendana zakoukaná a má radost z toho, že ji pozval. Oslavenec má na večírek v plánu spoustu her. Ovšem jednu hru neplánoval nikdo – hru na vraždu. Jak hosté jeden po druhém umírají, Rachel si s hrůzou uvědomuje, že jsou spolu s dalšími studenty na malém ostrově v pasti s někým, kdo je zřejmě chce všechny zabít. Jak z té smrtící hry uniknout? Rachel neví, komu může věřit. Na ostrově Strach nic není takové, jak se zdá…

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Baronet, únor 2017
Překlad: Renata Heitelová
Vazba: vázaná
Počet stran: 240
Cena: 279 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PŘEDSTAVENÍ

Les za Fear Street se táhne stovky akrů na východ od městečka Shadyside. Vysoké javory s hustým listím a staletí staré platany můžou za to, že dokonce i za slunných dní je les chladným, stinným místem.

Les je nádherný, voňavý a tichý. Ale pouze hrstka obyvatel Shadyside se tam vydá na procházku či na piknik.

Možná znají ten příběh o dvou dívkách, které byly v lese nalezeny – zcela vykostěné.

Nebo možná vědí o té zvláštnosti, že lesem nikdy nepoletují ptáci ani tam nesedávají na větvích. Většina lidí to považuje za varování.

Zřejmě každý ve městě někdy zaslechl to nevysvětlitelné nelidské vytí a vřískot rozléhající se v noci mezi vysokými stromy.

Všichni v tom pěkném malém městě Shadyside vědí o rodině Fearových, starých usedlících, kteří praktikovali černou magii a jež pronásleduje nevýslovné zlo. Ten les a klikatá ulice, která nese jejich jméno, jsou místy, jimž je lépe se vyhnout.

Maturantka Rachel Martinová žije v Shadyside od narození. Měla by tedy dobře vědět, že jít s Brendanem Fearem na celonoční párty, která se koná v letním sídle jeho rodiny na ostrově Strach, není dobrý nápad. Měla by vědět, jaká rizika hrozí, když se zapletete s někým od Fearů. Jenže někdy se zdravému rozumu přimotá do cesty romantický cit.

A kromě toho, všechny ty děsivé příběhy o rodině Fearových jsou přece už stará historie – nebo ne?

Nejsou?

Rachel se těší na pohádkový víkend. Jenže pozná, že ve Fear Street ožívají vaše nejtemnější noční můry.

***

ČÁST PRVNÍ

1.
POZVÁNÍ
Do bistra, kde pracuju, vešel s několika přáteli Brendan Fear. V té chvíli jsem neměla tušení, jak se toho večera můj život změní. Zatímco jsem utírala stůl, sledovala jsem ho, jak vede své tři kamarády úzkou uličkou k boxu v zadním koutě.

Jak mohla taková běžná scéna vést k tak velké hrůze – dokonce k vraždě?

Ty Brendanovy kamarády jsem znala. Nepohybuju se sice ve stejných kruzích jako oni, ale všichni chodíme do čtvrťáku na střední školu v Shadyside. Prý ve stejných kruzích. To je docela k smíchu. Řekněme si to na rovinu. Mám sice několik dobrých přátel, rozhodně však nemám žádné kruhy.

Jmenuju se Rachel Martinová a je mi sedmnáct let. Odpoledne po škole si přivydělávám jako servírka v bistru U Leftyho, studenty oblíbeném podniku pár bloků od střední školy. A jo, je to docela trapas, že obsluhuju spolužáky, které potkávám celý den ve škole.

Ovšem jsem si jistá, že to tak připadá jenom mně. Nikdo to nikdy nijak nekomentoval ani o tom nežertoval. Jenže já se někdy cítím nepříjemně.

Zřejmě nejsem ta nejpohodovější osoba na světě. Máma o mně tvrdí, že jsem napnutější než tenisová raketa. Moje sestra Beth ovšem trvá na tom, že to není pravda. Ona říká, že jsem jen citlivka.

Beth mi hodně chybí. V září se odstěhovala do Oberlinu, kde získala stipendium díky tomu, že hraje na flétnu. To ona je v naší rodině ta chytrá a talentovaná.

Vždycky jsme si byly blízké. Slíbila mi, že si se mnou bude každý večer volat přes Skype, ale už se týdny neozvala.

Z kuchyně zařinčel zvonek, signál, že něčí jídlo je připravené. Posbírala jsem ze stolu pár špinavých talířů a prodrala se shlukem mladých lidí postávajících u pultu ke kuchyni.

Bistro U Leftyho je malé a pořád je tu teplo a dusno, bez ohledu na počasí panující venku. Když se dostanu po práci domů, musím se dlouho sprchovat, abych pach smažených hranolků a hamburgerů dostala z kůže a vlasů.

Tohle bistro je však rozhodně nejoblíbenějším místem pro shadysideské středoškoláky, částečně díky tomu, že stojí tak blízko u školy. A taky proto, že tu prodáváme dvojité cheeseburgery za dva dolary.

Nevím, kdo to vymyslel, ale je génius.

Všimla jsem si, že dovnitř vešla moje kamarádka Amy O’Brienová. Mávla na mě, neměla jsem však čas se s ní pozdravit. Ellen, naše druhá servírka, zavolala do práce, že je nemocná, takže jsem musela obletovat celý plac.

Nesla jsem pár cheeseburgerů ke stolu vepředu. Potom jsem popadla čtyři meníčka, abych je odnesla ke stolu Brendana Feara. On a jeho kamarádi mluvili všichni najednou, nakláněli se k sobě přes stůl a rozhlíželi se okolo, jako by nechtěli, aby je někdo zaslechl. Vypadalo to na náruživou diskusi.

Když jsem se k nim přiblížila, všichni zmlkli.

Podívala jsem se na Kerryho Reachera, útočníka našeho školního basketbalového mužstva. Měl na sobě červenobílou týmovou bundu. Je takový čahoun, že mu nohy trčely z boxu. Bílé tenisky musely mít velikost tak 46 nebo 48.

Vedle něj seděla Patti Bergerová, sladce vypadající drobná brunetka, jako malá panenka, s dětským hláskem a dolíčky, pro které by jiní umírali. Je tak rozkošná, že máte chuť ji zabít. Až na to, že je to ta nejmilejší osoba na světě, přátelská a vřelá.

S Patti jsme společně vyrůstaly, protože jsou naše mámy nejlepší kamarádky. Ve škole se však opravdu nepohybujeme ve stejných kruzích. Ovšem rády se vidíme, kdykoli se naše rodiny sejdou.

Patti je asi tak vysoká jako čtvrťačka na základce. Vážně. Myslím, že musí být o dobrého půl metru menší než Kerry. Jenže jsou nerozluční. Říkají o sobě, že jsou jenom dobří kamarádi. Ale všichni vidí, jak se na chodbě drží za ruce a líbají se. Hádám, že ta pohádka o dobrých kamarádech je jenom soukromý žert.

Vedle Brendana seděl Erik Finn a dvěma prsty bubnoval do stolu. Erik s vlnitými blond vlasy, kulatým pihovatým obličejem, dunivým hlasem a hlasitým, jakoby oslím smíchem vypadá jako velký plyšový medvěd. Je jedním z těch kluků, kteří se prostě rádi smějí a obrážejí večírky.

Vždycky mi připadalo docela zvláštní, že jsou tak dobří kamarádi s Brendanem Fearem. Jsou totiž absolutní protiklady. Kamarádí se ale už od základky.

Brendan má vlnité černé vlasy, bledou pokožku a většinou se tváří dost vážně. Občas se nesměle usměje a mluví velice tiše. Líbí se mi jeho oči. Jsou světle hnědé a vřelé, s pár vráskami kolem nich. Když se na vás jimi zadívá, jako by vám viděl do duše.

Ou. Napadlo vás, že jsem do Brendana Feara zakoukaná už od osmé třídy?

Nosí černé džíny a černá trička s logy videoher na hrudi. Je ohromně chytrý, ale taky maniak do her.

On, Erik a pár jeho dalších kamarádů tráví hraním hodiny. World of Warcraft a Grand Theft Auto a všechny druhy fantasy her a automobilových závodních her. Ve škole nemluví o ničem jiném. Někdo mi říkal, že Brendan programuje vlastní hry a pracuje s někým dalším na vývoji on-line herní internetové stránky.

V červenobíle kárované uniformě jsem s meníčky zastrčenými pod paží došla až k Brendanově boxu.

„Kruci.“ Zakopla jsem o Kerryho velké boty a narazila do stolu.

Dokonalý začátek.

Brendan mě chytil za paže a pomohl mi najít rovnováhu. „Rachel, jsi v pořádku?“ Upřel na mě tmavé oči.

Cítila jsem, jak ve tváři rudnu. Líbilo se mi, jak vyslovil moje jméno.

„Posunu se, jestli si chceš sednout k nám,“ nabídl se Erik. „Nebo se mi posadíš na klín?“

Kerry a Patti se zasmáli.

„To by bylo super,“ poznamenala jsem. „Ale dal bys mi jinou práci, až mě vyhodí?“

Uličnicky se ušklíbl. „Něco by se našlo.“

„Nech Rachel na pokoji,“ pokárala Erika Patti. „Nevidíš, že neví, kam dřív skočit?“

„Mohli bychom na to skočit spolu,“ prohlásil Erik.

Patti ho hravě plácla. „Eriku, copak nikdy nepřestaneš žertovat?“

„Kdo žertuje?“

S Erikem jsme se navzájem škádlili už od první třídy. Pořád se mnou flirtuje, ale on flirtuje s každou holkou, kterou uvidí. Nikdo ho nikdy nebere vážně, protože nikdy vážný není.

Rozdala jsem jim meníčka.

„Pracuješ tu po škole každý den?“ zeptal se Brendan.

Přikývla jsem. „Jo.“ Odhrnula jsem si rukou vlasy z čela a ucítila kapky potu. Věděla jsem, že nevypadám nejlíp.

„Do kolika?“ zajímal se Brendan a pozorně si mě prohlížel.

„Do deseti.“

„Sakra, to je dlouho. Kdy si děláš domácí úkoly?“

Pokrčila jsem rameny. „Kdykoli najdu chvilku.“

„Co je to domácí úkol?“ vložil se do toho Erik. „Měl bych to zkusit?“

„Nelíbilo by se ti to,“ ozvala se Patti.

Brendan mě dál sledoval, jako by mu něco běželo hlavou.

„Slečno? Můžete nám přinést účet?“ Žena u stolu za mnou mi poklepala po rameni. Překvapila mě tak, až jsem sebou škubla.

„Jasně. Za vteřinku,“ odpověděla jsem. Bouchly dveře, jak dovnitř vešla další tlupa shadysideských studentů. V bistru začínalo být opravdu narváno.

Otočila jsem se zpátky k Brendanovi. „Víte, co si chcete objednat?“ zeptala jsem se.

Erik se na mě zakřenil. „Máte tu cheeseburgery?“

Fakt hloupý vtip.

„O ty si tu ještě nikdo nikdy neřekl,“ pronesla jsem vážně. „Budu se muset zeptat.“

Kerry a Patti se zasmáli.

„Vrátím se za pár minut,“ oznámila jsem. Když jsem se ohlédla, viděla jsem, že mě Brendan sleduje, jak odcházím.

Psala jsem účet pro stolek čtyři. Musela jsem ale ten první roztrhat a začít ho psát znovu, protože jsem myslela na Brendana Feara a ruka se mi u toho trochu třásla. Tak málo stačí, aby mě to rozrušilo.

Byly to prostě fakt významné pohledy, co po mně házel.

Rachel, jenom se snaží, aby ses cítila líp, protože jsi mu málem spadla do klína.

Že bych si ty významné pohledy představovala? Postavme se čelem faktům. Nejsem právě nejsebejistější člověk na světě. Myslím si, že vypadám obyčejně. Nejsem jako ty krásky, jež se procházejí po červených kobercích, ani nic takového. Mám rovné blond vlasy, které si obvykle stahuju do jednoduchého culíku, světle modré oči a milý úsměv. A podle mě mám křivý nos. A trochu hranatou bradu, což se mi nelíbí. Když se cítím opravdu mizerně, zdá se mi, že můj obličej vypadá jako sekera s očima.

Ovšem Beth říká, že jsem skutečně pěkná, že jsem podobná Reese Witherspoonové. Ona vždycky ví, jak mi zlepšit náladu.

Sledovala jsem Brendana a jeho kamarády, jak náruživě debatují. Dokonce i Erik se tvářil vážně. O čem se asi baví?

Ozval se zvonek z kuchyně. Pospíšila jsem si k okýnku, abych převzala jídlo. Lefty na mě z kuchyně zamžoural. Úzkou tvář měl jasně červenou, koupala se mu v potu. Na lysé hlavě pořád nosí bílou baseballovou čepici kšiltem dozadu.

„Jsi v pořádku, Rachel?“

„Mám se co otáčet,“ odpověděla jsem. „Ale zvládám to. Já…“

Lefty o mou odpověď nestál. Otočil se zpátky k plotně.

Dala jsem se zase do práce. Zatím jsem si vedla dobře, jen párkrát jsem něco popletla.

Když se Brendan a jeho kamarádi zvedli k odchodu, bistro už se trochu vyprázdnilo. Jak šli ke dveřím, usmáli se a kývli na mě.

„Chceš radu?“ zeptal se Erik.

„Jasně,“ odtušila jsem.

„Než přejdeš ulici, podívej se na obě strany.“ Pak se svému hloupému vtipu zasmál.

Překvapilo mě, že Brendan zůstal uvnitř a odvedl mě stranou. Znovu na mě upíral oči, jako by mi chtěl číst myšlenky.

Možná tak intenzivně hledí na každého. Třeba si to ani neuvědomuje.

Cítila jsem slabé chvění na hrudi. „Je všechno v pořádku?“ zajímala jsem se.

Přikývl. „Jasně.“ Přešlápl z nohy na nohu. Najednou vypadal jako v rozpacích. „Takže… tady pracuješ každý večer?“

„Ne vždycky. Záleží na tom, kdo další může do práce. Někdy jsem tu i v sobotu. Potřebuju si vydělat peníze, abych pomohla naší rodině. Máme trochu napjatější rozpočet a chtěla jsem… víš… přispět.“

Zbytečně moc informací, Rachel.

Přikývl a poškrábal se v tmavých vlasech. „Chodíš se mnou na světovou ekonomiku, že jo?“

„Jo,“ vydechla jsem. „K paní Rigbyové. Je s ní zábava. Mám ji ráda.“

„Někteří kluci si myslí, že je fakt kočka,“ poznamenal a nesměle se pousmál.

U stolu poblíž pultu někdo vylil colu. Uslyšela jsem, jak se sklenička roztříštila na podlaze. Pár dětí se zasmálo.

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat,“ začal Brendan a zastrčil si ruce do kapes džín. „Budu mít narozeninovou párty, víš. K osmnáctinám. V sobotu.“

„Všechno nejlepší,“ vyhrkla jsem. Trapně.

„Moje rodina má takové obrovské letní sídlo na ostrově Strach. Uprostřed jezera, víš? Pro tu narozeninovou párty ho otevřeme. Bude to akce na celou noc. Budeme se bavit až do rána.“

Z kuchyně se ozval zvonek. Další cheeseburgery jsou připravené, abych je roznesla.

Brendan se ke mně naklonil. „Myslíš, že bys mohla přijít?“

Mám dnes šťastný den?

„Tuhle sobotu?“ zeptala jsem se hláskem o něco vyšším než obyčejně.

Přikývl. „Pošlu loď, aby všechny vyzvedla ve dvě hodiny odpoledne na molu u jezera na konci Fear Street.“

„Jo,“ vydechla jsem. „Můžu přijít. A díky moc za pozvání.“

„Bude to úžasná párty,“ prohlásil. „Spousta her.“

Lefty několikrát zazvonil.

„Musím zpátky do práce,“ řekla jsem.

Brendan přikývl. „Tak v sobotu.“ Potom natáhl ruku a prstem mi utřel z nosu kapku potu.

Údivem mi spadla brada. Otočil se a vydal se ke dveřím.

Pořád jsem na nose mohla cítit dotek jeho prstu. Vykročila jsem k vydávacímu okýnku.

Brendan Fear mě právě pozval na svůj narozeninový večírek.

Přistoupila jsem k pultu, když mě někdo chytil za zápěstí a zatáhl.

A do ucha mi hlas zašeptal: „Rachel, nechoď.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít