Nalini Singh: V zajetí slasti (Psyové/měňavci 5)

„NAKOLIK JSTE OCHOTNI VĚŘIT SVÉMU NEPŘÍTELI…“
…zvlášť když máte v patách celou vlastní rasu?“

Nakladatelství FANTOM Print vydává pátý díl paranormální romance Psyové/měňavci: V zajetí slasti.

Konflikt mezi rasami Psyů a měňavců se vyostřuje – není divu, když si živočišní měňavci nadevše cení svobody a života, zatímco ledově chladní Psyové opovrhují emocemi a uznávají jen nemilosrdnou logiku.

Křehké příměří už pro psyskou Radu neznamená nic, ne když má Rada na dosah svůj skutečný cíl: ovládnout všechny Psye, zničit individualitu a vytvořit jediný obří mentální úl, kterému by mohla vládnout. Do hry ale konečně vstupují klíčové figury – nejdůležitější postavou tajného plánu rady je Ashaya Aleinová, psyská vědkyně, která má za úkol vytvořit implantáty, jimiž by Rada z její rasy udělala otroky.

Ashaya má ale vlastní tajemství: pod maskou dokonalé Psyky plánuje útěk s tím, co je jí na světě nejdražší – svým synem. Svět Psyů ale dávno rodinná pouta neuznává, a aby Ashaya dosáhla svého, má jedinou možnost – svěřit sebe i syna do rukou levhartího měňavce, který Psye nenávidí víc než cokoliv jiného…

Nalini Singh v pátém díle série o Psyích a měňavcích, kterou českým čtenářům přináší nakladatelství FANTOM Print, zdařile propojuje – ostatně jako vždy – paranormální romanci s prvky thrilleru. S každým dalším románem navíc postupně prokresluje a dodává hloubku svému originálnímu světu, v němž jsou všechny postavy jen figurkami na poli mnohem větších plánů. A jejich další osudy se rozhodně vyplatí sledovat!

 

ANOTACE:
Ashaya Aleineová je dokonalá Psyka – chladná, klidná, vyrovnaná… avšak jen na povrchu. Aby zajistila bezpečí svému synovi, hraje s Radou Psyů nebezpečnou dvojí hru: poslušně plní nařízení radních a zároveň se potají snaží zosnovat plán, který by ji i její dítě osvobodil z krutého zajetí. Její jedinou šancí, jak se zachránit, je předstírat vlastní smrt a svěřit se do rukou nebezpečného odstřelovače, který ji už týdny pronásleduje ve snech.
Strážce smečky DarkRiverů Dorian Christensen přišel kvůli psyskému vrahovi o sestru a celé rase přísahal pomstu. Sice postrádá schopnost měňavců vzít na sebe podobu svého zvířete, ale v jeho nitru přesto žije uvězněný levhart, který touží po odplatě.
Dorian si nikdy nemyslel, že by mohl propadnout příslušnici chladné rasy Psyů, jenže osud málokdy hraje podle pravidel a úkol chránit Ashayu a jejího syna ho brzy přinutí přehodnotit priority. Ashayu však nepronásleduje jen Rada Psyů, vznáší se nad ní přízrak z minulosti, který by mohl její křehký vztah s Dorianem ohrozit tím nejfatálnějším způsobem…

 

INFO O KNIZE:
Autor: Nalini Singh
Originální název: Hostage to Pleasure
Vydall: FANTOM Print, únor 2017
Překlad: Alžběta Lexová
Obálka: Chris McGrath
Vazba: brožovaná
Počet stran: 272
Cena: 279 Kč

 

O AUTORCE:
Nalini Singh
Narodila se v roce 1977 na Fidži, vyrůstala na Novém Zélandu, následně žila a pracovala tři roky v Japonsku, během nichž si udělala čas i na důkladné procestování Asie.
Nalini Singh se živila jako právnička, knihovnice, učitelka angličtiny a pracovala také v cukrářském odvětví (ne nutně v tomto pořadí). Jakožto spisovatelka má na svém kontě pět románů z edice Harlequin (Desert Warrior, Bound by Marriage aj.), které ještě postrádají fantastické prvky. Prorazila až se sériemi paranormálních romancí Guild Hunter, která využívá tematiku andělských bytostí, a zejména s dosud patnáctidílnými Psyi/měňavci, z nichž vyšlo v češtině dosud pět svazků.

 

Série PSYOVÉ/MĚŇAVCI:
V roce 2079 se schyluje k válce Psyi, kteří před sto lety zavrhli veškeré emoce a jednají pouze na základě logiky, a divokými měňavci, kteří by bez emocí nepřežili. V tomto světě může i sebemenší konflikt vyvolat světovou válku a sebemenší chyba na kterékoli straně může být ta poslední…

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Volby

Protokol Utišení byl posledním zoufalým pokusem Psyů zachránit vlastní rasu před úpadkem a zhoubou v podobě šílenství a násilnických tendencí. Rozhodnutí zcela eliminovat emoce však nebylo jednoduché ani snadné. Došlo ke krveprolití. Stejnou měrou umírali nevinní i provinilci. Bolest ze zlomených srdcí rezonovala PsyNetem a rozštěpila ho na dvě části.

Nejkrutějším aspektem Utišení byl fakt, že nutilo lidi k volbě. Přijetí nebo vzpoura, rodič nebo milenec, sestra nebo potomek. Neexistovala žádná šedá zóna. Ti, kteří zůstali v Síti, se už nikdy nemohli spojit s těmi, kteří ji opustili. A uprchlíci byli odsouzeni k životu s vědomím, že se jejich milovaní učí, jak znehodnotit lásku jako takovou.

Bolelo to.

Jako modřina, jež se nikdy nevstřebá, a navždy pulzuje bolestnými vzpomínkami a pocitem ztráty.

Nyní, v roce 2080, už bolest pominula, každý si zvolil a Psyové napojení na PsyNet žijí v chladných okovech Utišení. Dávno nechápou lásku, natožpak touhu. Protože milovat znamená být nedokonalý.

A Psyové nedokonalost netolerují.

Kapitola 1

V zájmu přežití musíš Utišení dodržovat striktněji než samotná Rada. Tvé srdce se musí proměnit v kus ledu a mysl v dokonale vybroušený krystal. Nikdy ale nezapomeň, že krystaly lámou světlo, mění směr toho, co je známé, a stojí u zrodu každého střípku krásy. Ve své podstatě tak krystaly vytvářejí vlastní realitu.

Úryvek z dopisu podepsaného „Iliana“
přesné datum neznámé, odhadem červen 2069

Nakonec byla ta záchranná operace velmi snadná. Odstřelovač dostal ohledně trasy auta přesné instrukce, věděl, kolik lidí v něm pojede a kde přesně bude sedět to dítě. Stačilo si na vozidlo počkat na odlehlé venkovské cestě. Podle jeho informací mělo mít dítě pásku na očích, ale ani tak to odstřelovač nechtěl provést s nevinným v autě.

Jenže kdyby ho nechal v rukách jeho věznitelů, stal by se z dítěte nemyslící nástroj toho nejhoršího druhu zla. A potom by zemřelo. Odstřelovač nezabíjel s lehkým srdcem, ale pro ochranu dítěte by udělal i mnohem horší věci.

„Teď,“ řekl odstřelovač do noci. Vysílačka v jeho uchu slovo zachytila a přenesla k těm dole.

Pomalu jedoucí nákladní vozidlo náhle zrychlilo, vjelo do protisměru a nabralo cílové auto z boku v dokonale promyšleném manévru, který sice vytlačil druhé auto ze silnice, ale nijak zvlášť neohrozil jeho cestující – nemohli si dovolit zranit to dítě. Víc než to – oni ho odmítali zranit. Jenže odstřelovač, který čekal, až auto zastaví, v mířidlech nehledal dítě.

Jediná, naprosto přesná střela roztříštila přední sklo.

Během následujících dvou vteřin byli řidič i spolujezdec po smrti – oba usmrtila kulka do středu čela, navržená tak, aby neprošla skrz, a tím pádem neohrozila pasažéry na zadních sedadlech.

Vzápětí se zadní dveře otevřely a ven vyskočili dva muži. Jeden zvedl hlavu a podíval se přímo do odstřelovačova úkrytu vysoko v rozložitých větvích staré borovice. Odstřelovač ucítil, jak na jeho mysl zaútočil ostrý nápor energie, ale psyský strážce s telepatickým úderem příliš otálel – hrdlem mu pronikla kulka se smrtící přesností, navzdory tomu, že na odstřelovače upínal v tu chvíli všechnu svou psychickou moc. Čtvrtého muže složila kulka do hrudi, kterou vypálil odstřelovačův parťák. Odstřelovač byl v pohybu, ještě než mužovo tělo dopadlo na zem. Pušku držel v ruce a zahladil všechny stopy své přítomnosti. Doběhl k autu a dával si pozor, aby se ničeho nedotkl. „Vyslali nouzový signál?“ zeptal se neviditelného pozorovatele.

„Pravděpodobně. Cesta je zatím prázdná, ale musíme sebou hodit – jestli má Rada k dispozici Tk se schopností teleportace, budou tu posily během pár minut.“

Odstřelovač nahlédl otevřenými dveřmi do auta a spatřil posledního pasažéra. Drobný chlapec, sotva čtyři a půl roku. Neměl jen pásku přes oči. Měl také špunty v uších a ruce spoutané za zády. Téměř absolutní smyslová deprivace.

Odstřelovač zavrčel a znovu se stal mužem jménem Dorian. Maska dokonalé kontroly spadla a odkryla hluboce ochranitelskou podstatu jeho vnitřní šelmy. Sice se narodil bez schopnosti proměňovat se do zvířecí podoby, ale levhart v jeho nitru přesto žil. A ten byl vzteky bez sebe při pohledu na to, jak někdo dokázal jednat s bezbranným dítětem. Natáhl se dovnitř, popadl ztuhlé, vyděšené tělíčko do náručí a svíral ho mnohem něžněji, než by do něj kdo řekl. „Mám ho.“

Z temnoty se vynořilo další auto. Tohle bylo elegantní a stříbrné a ani trochu se nepodobalo nyní už opuštěnému náklaďáku, přestože ho řídil stejný muž. „Mizíme,“ řekl Clay a jeho oči se ve tmě zeleně zablýskly.

Dorian se i s chlapcem posadil na zadní sedadlo, stáhl si kuklu z hlavy a ukryl zbraň, než dítěti přeřezal pouta kapesním nožem, který s sebou všude nosil. Na prstech ucítil teplou krev a ucukl tak rychle, až se sám poranil. Pozorně se zadíval na chlapcova zápěstí – lekl se, že ho omylem řízl, ale tím to nebylo. Dítě se očividně poutům vzpíralo celé hodiny a kůži od nich mělo rozedřenou do krve.

Dorian polkl sprostou kletbu, vrátil nůž do kapsy kalhot a o vteřinu později vytáhl chlapci z uší špunty a odstranil mu pásku z očí. Ze snědé tváře, s pokožkou barvy karamelu se na něj zahleděly zářivě jasné, modré oči. „Keenane.“

Chlapec neodpověděl a vyzařoval z něj nepřirozený klid. Tak malý a už cepovaný k Utišení – vychovávaný k tomu, aby potlačoval emoce a choval se jako správný, robotický Psy. Nehledě na masku klidu však nedokázal zakrýt hrůzu, kterou cítil při pohledu na měňavce před sebou. Dorian to vnímal a snažil se nebrat si to osobně. Nikdo neměl právo svazovat dítě a využívat ho jako pěšáka. To nebyl férový boj.

Auto zastavilo. Dveře spolujezdce se otevřely a dovnitř vklouzl Judd s puškou na zádech. „Musíme to udělat hned, jinak ho přes PsyNet vystopují.“ Druhý muž si také stáhl kuklu. Jeho hnědé oči byly chladné, ale dotek překvapivě jemný, když se dotkl chlapcovy tváře. „Keenane, musíme přerušit spojení se Sítí.“

Dítě ztuhlo a přitisklo se k Dorianovi. „Ne.“

Dorian objal křehké tělíčko jednou paží. „Buď statečný. Tvoje máma chce, abys byl v bezpečí.“

Nezvykle modré oči se na něj znovu upřely. „Zabijete mě?“

Dorian pohlédl na Judda. „Bude to bolet?“

Drobné přikývnutí.

Dorian chytil chlapce za ruku a v místě, kde se řízl do dlaně, se jejich krev smíchala. „Bude to bolet jako svině, ale pak budeš v pořádku.“

Keenanovy oči se v reakci na nadávku rozšířily překvapením, a přesně to Dorian zamýšlel. Na vteřinku odvedl chlapcovu pozornost a Judd toho využil. Zavřel oči a Dorian věděl, že se snaží co nejrychleji překonat Keenanovy mentální štíty a dostat se mu do mysli. Jedině tak mohl přerušit chlapcovo napojení na PsyNet, síť, která s výjimkou odpadlíků propojovala vědomí všech Psyů na planetě. O pár vteřin později dítě vykřiklo tak zoufale a srdceryvně, že musel Dorian potlačit chuť Judda okamžitě zabít za to, jakou bolest chlapci působí. Vzápětí výkřik utichl a Keenan se v bezvědomí zhroutil Dorianovi do náruče.

„Ježíši,“ zamumlal Clay a zařadil se s autem do jednoho z pruhů rušné dálnice. „Je ten kluk v pohodě? Tally mě zabije, jestli mu zkřivíme jediný vlas.“

Dorian chlapci odhrnul vlásky z čela. Na rozdíl od matčiných kudrlin měl Keenan vlasy rovné. Dorian ji sice viděl jen jednou, a to skrz mířidla, na velkou vzdálenost, a navíc je tehdy měla stažené do pevného uzlu, ale přesto věděl, že se jí divoce vlní. „Dýchá.“

„No,“ ozval se Judd a na tváři mu zacukal sval, „to jsem tedy nečekal.“

„Co?“ Dorian si sundal bundu a Keenana přikryl.

„Měl jsem ho napojit na naši rodinnou síť.“ Druhý muž si promnul spánek a měřil si dítě pohledem. „Jenže šel… jinam. Vzhledem k tomu, že není mrtvý, připojil se nejspíš na tajnou síť DarkRiverů – tu, o které nemám vědět.“

Dorian zakroutil hlavou. „Nemožné.“ Všichni věděli, že mozky Psyů fungují jinak než lidské nebo měňavecké. Psyové potřebovali k životu biologickou zpětnou vazbu poskytovanou neurální sítí. Bez ní nedokázali přežít, a proto bylo odpadlíků od PsyNetu tak málo. Juddova rodina přežila jen díky tomu, že si vytvořila vlastní malou síť – LaurenNet – a napojili se jeden na druhého, přičemž jim jejich konkrétní psychická nadání umožňovala se sítí manipulovat a přijímat do ní nové členy. Jenže síť DarkRiverů – Síť hvězd – byla jiná.

„K naší síti se připojit nemohl.“ Dorian se zamračil. „Je to měňavecký konstrukt.“ Síť hvězd vznikla na základě věrnosti, ne potřeby, a proto přijímala jen vybrané jedince – levhartí strážce, kteří složili přísahu svému alfovi – Lucasovi –, a jejich družky.

Judd pokrčil rameny a opřel se do sedadla. „Možná má v sobě měňaveckou krev.“

„Kdyby jí měl tolik, kolik by bylo třeba, dokázal by měnit podobu,“ poznamenal Clay. „Navíc z něj šelmu necítím. Je to Psy.“

„Vím jen to, že jakmile se mu PsyNet uzavřel, jeho vědomí se přede mnou stáhlo a zamířilo k Dorianovi. Vaši síť nevidím, ale předpokládám, že se napojil na tebe,“ kývl na Doriana, „a tvým prostřednictvím na vaši síť. Mohl bych se pokusit to pouto zlomit,“ pokračoval, ačkoli z té představy evidentně nebyl nadšený, „a donutit ho připojit se k naší rodinné síti, ale jen bych tím prohloubil už tak traumatický zážitek.“

Dorian pohlédl na dítě ve svém klíně a cítil, jak se levhart uvězněný v jeho nitru ochranitelsky nahrbil. „No tak zůstane u nás. Vítej mezi DarkRivery, Keenane Aleine.“

***

O mnoho mil daleko, v laboratoři ukryté v tunelech hluboko pod zemí, se Ashaya Aleinová zapotácela. Ozvěna toho mentálního úderu jí projela jako výboj elektřiny. Jediný řez a její syn byl pryč, a společně s ním i pouto, o němž netušila, že ho vůbec měli.

Buď Keenan zemřel, nebo…

Vzpomněla si na první ze dvou vzkazů, který z laboratoře propašovala mezi odpadky předchozí týden a který měl být doručen lidské ženě Talin McKadeové těmi, již byli věrní Ashaye a ne diktátorské Radě.

Dlužíte mi laskavost. Chci si ji vybrat.

V nejlepším případě se to Talin McKadeové a jejím přátelům podařilo. Ashaya se v duchu vrátila k noci před dvěma měsíci, kdy dala v sázku vlastní život, aby osvobodila z laboratoře mladého chlapce a dívku dříve, než se mohli stát další z řady obětí krutých, genocidních experimentů jednoho z jejích kolegů.

Právě když se vracela zpátky, našel si ji neznámý odstřelovač s hlasem stejně chladným, jako mívali psyští zabijáci.

„Mám tě na mušce. A nemám ve zvyku minout.“

„Zachránila jsem dva nevinné životy. Nezabiješ mě.“

Jako by se uchechtl, ale nebyla si tím jistá. „Co budeš za tu pomoc chtít na oplátku?“

„Jsi muž. Takže nejsi Talin McKadeová.“

„Jsem její přítel. A má jich celou řadu. A my své dluhy platíme.“

„Jestli chcete splatit dluh,“ řekla, „uneste mého syna.“

Svým vzkazem uvedla celý plán do pohybu. A potom zatahala za všemožné nitky, aby Keenanovi na PsyNetu zajistila ochranu pro případ, že by mu skrz síť chtěl někdo ublížit nebo ho znovu zajmout. A teď byl Keenan pryč – vůbec o tom nepochybovala. A bez sítě nedokázal přežít žádný Psy.

A přesto – jak dobře věděla – žili mezi DarkRivery minimálně dva Psyové.Že by přátelé Talin McKadeové patřili k levhartí smečce? Jednalo se jen o domněnku, kterou si navíc nemohla nijak ověřit. Laboratoř byla od okolního světa zcela odříznutá, jak technologicky, tak psychicky. Neměla tam žádné internetové připojení a její značně omezený přístup k PsyNetu byl bedlivě hlídán telepaty oddanými radnímu Mingu LeBonovi. Ona, žena, která nevěřila nikomu, se nyní musela spolehnout na slovo odstřelovače a doufat, že je Keenan v bezpečí.

Po přetržení onoho netušeného pouta jí stále zvonilo v uších a musela deset minut sedět zcela bez hnutí, aby dostala zpět pod kontrolu reakci vlastního těla. Nikdo nesměl tušit, že ten náraz cítila, že si je vědoma Keenanova odpojení od PsyNetu. Neměla o tom vědět. Každý Psy byl samostatnou jednotkou. I v tekuté temnotě Sítě, kde mysli existovaly jen ve formě planoucích hvězd, zbavených omezení hmotného těla, se chránily množstvím štítů a zůstávaly od sebe oddělené.

Žádné nejasné hranice, žádná pouta mezi jednotlivými hvězdami. Nebylo to tak vždycky. Během studií Ashaya narazila na utajené záznamy, podle nichž kdysi PsyNet odrážel emocionální vazby mezi členy sítě. Utišení je ale všechny přerušilo – pokrevní i citové – a nakonec Psyům zbyla jen izolace… přinejmenším to hlásala oficiální doktrína. A Ashaya věděla, že tato oficiální verze je zcela lživá.

Díky Amaře.

A nyní i Keenanovi.

Keenan a Amara. Chyby jejího dvojčete, které se nad ní vznášely jako dvousečný meč každou vteřinu každého dne. A stačil jediný nesprávný krok, aby ji ten meč probodl.

Za jejími zády se otevřely dveře. „Ano?“ řekla klidně, třebaže její mysl zápolila se záplavou vzpomínek, jež běžně ukrývala za neproniknutelnou zdí.

„Radní LeBon si vás žádá.“

Ashaya pohlédla na štíhlou blondýnku. „Děkuji.“

Jekaterina přikývla a odešla. Mezi těmito zdmi spolu otevřeně mluvit nemohly. Příliš mnoho očí. Mnoho uší. Zapnula čirou obrazovku počítače, zvolila komunikační režim a přijala hovor. Už nemohla volat ven. Po útěku dvou dětí bylo nařízeno naprosté uzavření laboratoře, ačkoli oficiálně byli Jonquil Duchslaya a Noor Hassanová vedeni jako mrtví. Sama jejich úmrtí potvrdila.

Ming byl ale přesto velmi podezíravý. Uzamkl ji v této hrobce, s tunami hlíny nad hlavou, aby ji mučil, protože dobře věděl o jejím psychickém defektu – o tom, jak špatně snášela myšlenku být pohřbená zaživa. „Pane radní,“ pozdravila, jakmile se na obrazovce objevila jeho tvář s neproniknutelně černýma očima vůdčího Psye, „co pro vás mohu udělat?“

„Na tento týden byla naplánována návštěva vašeho syna.“

Snažila se kontrolovat pulz, který měla po náhlém přerušení spojení s Keenanem stále trochu zrychlený. V zájmu úspěšnosti tohoto plánu musela být chladná jako led, její Utišení dokonalejší než Utišení samotných radních. „Tak zněla dohoda.“

„Ta návštěva bude odložena.“

„Proč?“ Disponovala velmi omezenou mocí, ale nebyla zcela pod Mingovým vlivem – oba věděli, že je jediná L-Psyka, která dokáže dokončit práci na Protokolu I.

„Chlapcův biologický otec pro něj zažádal o speciální výcvik a tato žádost byla schválena.“

Ashaya si byla zcela jistá, že Zie Zen by bez porady s ní žádné podobné rozhodnutí neučinil. Ale ani tak stále nevěděla, jestli je Keenan naživu. „To zdržení zkomplikuje výcvik, který mu poskytuji já.“

„Již bylo rozhodnuto.“ Mingovy oči se zaleskly obsidiánovou černí a několik bílých hvězd se utopilo v jejich temnotě. „Měla byste se soustředit na svůj výzkum. Za poslední dva měsíce jste neučinila žádné významné pokroky.“

Dva měsíce. Osm týdnů. Padesát šest dní. Tolik času uplynulo od útěku těch dětí a jejího pohřbení v laboratoři.

„Vyřešila jsem otázku statiky,“ připomněla mu a bolestivě si uvědomovala, jak se jí stahuje hruď. Stresová reakce – další důkaz toho, že Keenanovo náhlé odpojení mělo negativní dopad na její mentální štíty. „Implantáty by nefungovaly, kdyby nás neustále bombardovaly myšlenky ostatních.“ Toto Rada s PsyNetem zamýšlela – chtěla z něj vytvořit jeden obrovský úl, vzájemněpropojený a nemyslící. Žádní odpadlíci, nic než jednolitost.

Naprostá jednolitost však byla nesplnitelnou utopií. Zjednodušeně řečeno nemohl takový úl přežít bez královny. Proto měla Ashaya za úkol sestrojit několik různých variant implantátů. Ti, kteří by získali implantáty vyšší úrovně, by pak získali absolutní kontrolu nad všemi jedinci v úlu, mohli by dle libosti vstupovat do jejich myslí a manipulovat s nimi stejně snadno jako s loutkami. Neexistovalo by žádné soukromí, žádné niterní myšlenky, žádný odpor.

Ming lehce přikývl. „Váš pokrok ohledně statiky byl působivý, nicméně to neospravedlňuje fakt, že od té chvíle výzkum stagnuje.“

„Při vší úctě,“ řekla Ashaya, „musím nesouhlasit. Doposud se nikomu takový průlom nepodařil. Teoretici se shodovali na tom, že eliminovat statiku je zhola nemožné.“ Horečně přemýšlela a rozhodla se udělat další krok na nebezpečně tenkém laně. Kdyby zašla příliš daleko, Ming by ji bez váhání zabil. Jestli se ale nebude jeho nařčením bránit vůbec, bude působit slabě a manipulovatelně. „Pokud si přejete, abych ten proces uspěchala, není to problém, vyhovím vám. V takovém případě ale odmítám nést zodpovědnost za nefunkčnost a selhání implantátů a chci to od vás písemně.“

„Jste si jistá, že si ze mě chcete udělat nepřítele, Ashayo?“ V tiché otázcese neukrýval žádný důraz, a přesto ucítila v mysli zlověstný stín výhrůžky. Že by si Ming protahoval telepatické svaly? Vzhledem k tomu, že byl vůdčí telepat se schopností psychického boje, to bylo více než pravděpodobné. Jedinou myšlenkou by její mozek dokázal rozdrtit na kaši.

Kdyby byla Ashaya člověk nebo měňavec, nejspíš by pocítila strach. Jenže ona byla Psyka, od dětství naprogramovaná k tomu, aby necítila nic. A právě toto naprogramování, tvrdé a nepoddajné, jí umožňovalo jednat s Mingem a zároveň ukrývat tajemství, která nikdy nesměla prozradit. „Tady nejde o nepřátelství, pane,“ odvětila a učinila další rychlé rozhodnutí – mírně svěsila ramena a další slova ze sebe téměř vychrlila. „Dělám, co můžu, ale narazila jsem na obrovskou překážku a jsem jediná, kdo ji může překonat. Pracuji nonstop a jsem tady pohřbená už dva měsíce bez přístupu k PsyNetu a –“

„Potřebujete lékařskou prohlídku.“ Mingův postoj se okamžitě změnil, náhle z něj sršela obezřetnost. „Kdy jste naposledy spala?“

Ashaya si přitiskla prsty k víčkům. „Netuším. V podzemí se čas sleduje dost obtížně.“ Klaustrofobie a podobné slabosti a „chyby“ bývaly běžně důvodem k „rehabilitaci“ – Psyům trpícím podobnými vadami byla jednoduše vymazána paměť i celá osobnost. Ashaya tomu unikla jen proto, že její mozek byl Radě prospěšnější neporušený. Prozatím.

„Tuším, že naposledy jsem spala celou noc zhruba před týdnem.“ Její záznamy to potvrdí. Cíleně manipulovala se svým spánkovým režimem a připravovala si historku právě na tento den… přičemž sázela všechno na čest jediného člověka.

… my své dluhy platíme…

Jenže i kdyby ten odstřelovač dodržel slovo, bylo zřejmé, že se něco pokazilo. Možností bylo mnoho, ale existovala obrovská pravděpodobnost, že je Keenan po smrti. Spustila ruce a pohlédla Mingovi do tváře. Do své přitom promítla výraz podobný vyčerpání. Pokud byl Keenan mrtvý, neměla už co ztratit a klidně mohla v tomhle plánu pokračovat dál.

„Vyšlu k vám tým,“ řekl Ming. „Převeze vás do specializovaného zařízení.“

„To není nutné.“ Ashaya položila dlaň na svůj organizér, malý počítač, v němž uchovávala všechna výzkumná i osobní data. „Může mě prohlédnout někdo z mého týmu – všichni zde patří k vyškolenému lékařskému personálu.“

„Chci, aby váš stav pečlivě zhodnotili odborníci ve Středisku.“

Vyhrožoval jí snad i teď? Právě do Střediska byli odesíláni defektní Psyové, aby tam podstoupili rehabilitaci. „Mingu, pokud se domníváte, že byla moje důvěryhodnost zpochybněna, buďte tak laskav a řekněte mi to do očí. Nejsem dítě, abych utekla s brekem.“ Až na to, že s výjimkou prvního roku života psyské děti moc často neplakaly. Napadlo ji, jestli Keenan před smrtí plakal. Zachvěla se jí ruka, a pouze chladný kov organizéru ji vrátil do přítomnosti. Utišení, připomněla si, jsi pod vlivem dokonalého Utišení. Ledový robot bez emocí a srdce. Nic jiného být nemohla.

Mingův výraz se nezměnil. „Promluvíme si po vaší prohlídce.“ Obrazovka potemněla.

Věděla, že má jen pár minut, pokud vůbec. Ming měl k dispozici tryskáče a telekinetiky se schopností teleportace. Jestliže ji odsud chtěl dostat mrknutím oka, mohl to klidně udělat. Otočila organizér, odsunula kryt a vytáhla čip o velikosti jednoho čtverečního centimetru, na němž byla uložena veškerá data. Na pochybování neměla čas, plynulým pohybem, vypočítaným přesně tak, aby ukolébal zvídavé kamery, si čip přiložila k ústům a rychle ho polkla.

Potom sáhla do kapsy a vytáhla druhý čip, který obsahoval právě tolik duplikovaných informací, aby odvrátil podezření – alespoň na pár dní – a vložila ho do organizéru. Stihla to jen tak tak. Koutkem oka zachytila pohyb. Prudce se otočila a ve dveřích spatřila muže oblečeného od hlavy k patě v černé, kterou narušoval pouze zlatý symbol na jeho levém rameni – dva hadi propletení v boji. Znak Mingovy soukromé jednotky.

„Madam. Jmenuji se Vasic. Mám za úkol vás eskortovat do Střediska.“

Přikývla a postavila se. Neodtrhl oči od její tváře, přesto věděla, že si všiml, jak ukryla organizér do kapsy laboratorního pláště. Ming bude mít dost času ho prozkoumat, zatímco ji budou analyzovat. „Nečekala jsem, že mě vyzvedne Tk.“

Nebyla to otázka, proto na ni muž neodpověděl.

„Je zapotřebí se vás dotýkat?“ zeptala se a stoupla si vedle něj. Psyové se obvykle nedotýkali, ale některá nadání přímý kontakt posiloval.

„Ne,“ odvětil, čímž potvrdil její domněnku, že Ming poslal jednoho ze svých nejmocnějších vojáků. Neměl černé oči vůdčího Psye, ty jeho byly šedé, ale na tom pramálo záleželo – vůdčí Psyové beztak většinou oplývali takovou mentální mocí, že je na praktické stránky života – jako například zabíjení –, moc neužilo. S výjimkou Minga, samozřejmě.

Muž se jí zahleděl do očí. „Buďte, prosím, tak laskavá a spusťte své základní štíty.“

Poslechla ho a o vteřinu později jako by se jí rozpustily kosti. Vědkyně v ní se pozastavila u toho, jestli i telekinetici cítí při přemisťování stejnou ztrátu sebe sama, pocit, že se jejich tělo zkapalňuje do nicoty. Vzápětí bylo po všem a ona se ocitla před neznámými dveřmi. Rozhodně už nebyla ve své laboratoři. „Děkuji,“ řekla a znovu vztyčila štíty.

Kývl ke dveřím. „Prosím, vstupte.“

Věděla, že on zůstane venku na stráži, aby se nepokusila uprchnout. Říkala si, proč ji neteleportoval přímo dovnitř, a vzhledem k tomu, že tohle byl její poslední den v roli L-Psyky vedoucí výzkum implantátů – ať už pro ni chystali cokoli –, bez obalu své myšlenky vyjádřila nahlas a zeptala se ho.

Jeho odpověď ji překvapila. „Nejsem týmový hráč.“

Rozuměla mu, ale tvářila se, že nikoli. Testoval snad Ming její loajalitu? Pokoušel se ji rozhodit tajnými hesly, která pro svou komunikaci využívali rebelové? „Obávám se, že nerozumím. Možná mi to později vysvětlíte.“ Na odpověď nečekala a zatlačila dlaní do dveří. V konečcích prstů na rukou a nohou ucítila brnění.

Čip, který spolkla, obsahoval téměř terabajt dat, výsledky mnohaletého výzkumu. Jenže to nebylo všechno – na jeho povrchu byla tenká vrstva koncentrovaného jedu. Zdokonalování substance, určené pro tuto jedinou příležitost, věnovala celé hodiny práce, které měla správně trávit zkoumáním implantátů.

Její plán byl jednoduchý: Ashaya hodlala uniknout z implantační laboratoře.

Jedinou cestu ven ze zabezpečeného a přísně hlídaného prostoru představovala smrt.

Takže Ashaya musela zemřít.