Zdeněk Klíma: Femme fatale – Hrozba odjinud

Ukázky z knih / 3.1.2017 /

Život Eliáše, člena Agentury pro potírání nezvaných návštěvníků z paralelních světů rozhodně není nikterak nudný. Nabere však na obrátkách, když se ukáže, že stará proroctví nejsou až takové bláboly a jejich hlavní postavou je žena z jeho minulosti. Rázem se z práce nebezpečné stává práce smrtící.

Kola osudu se roztáčejí a času je méně, než by se zdálo. Podaří se mu odhalit všechna tajemství a přežít?

 


INFO O KNIZE:

Vydal: Beletris, 2016
Vazba: brožovaná
Počet stran: 216
Cena: 230 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

„Smrrrrrrtelníci!!!“ Řev rezonuje vzduchem, zdmi i našimi těly.

„Cítím VÁÁÁS!!! Chci VÁÁÁÁS!!!“

Tohle není lich. To znám, už jsem to zažil. Krvesaj, a pěkně mocný.

„Do prdele, co tady dělá takovej šmejd. Vždyť slunce sotva skočilo za obzor!“ I Taťána je překvapená.

„To mi povídej. Fajn je, že je to tedy prolezlý stříbrem, tak se sem nejspíš moc nepohrne. Doufám.“

„Blbý je, že ho budeme mít na krku, až budeme chtít ven.“ Nemam rád, když mi T připomíná očividný fakta průseru, ve kterým se nacházíme. Jako bych to nevěděl.

„Budem to řešit postupně. Zkusíme, jestli jde brnknout na cen trálu pro kavalerii. Podle toho pojedeme dál. Pohlídej, prosím tě, ty roztavený střílny. Jdu do velína.“

„Ráda. Třeba mi vleze do rány, zatímco se ty budeš vykecávat.“ Ušklíbne se a mění zásobník v barrettu. Ten čerstvě vložený je omotaný černou páskou. Obsahuje krmivo pro speciální zákazníky – dutá špička, ochuzeny uran a stříbro. Dobrota.

Pár kroků a pokládám ruku na snímač DNA u dveří, abych se mohl připojit ke Kačeně uvnitř.„SMRRRRTELNÍKU!! Krev tvé milé byla tak lahodnáááá! Bylo ji ale moc málo. Chci VÍÍÍC!! Mnohem VÍÍÍC!!!“

Mrzne. Mrzne mi výraz ve tváři. Mrzne mi ruka uprostřed pohybu. Mrzne mi myšlenka. Mrzne mi rozum.

Někdo mluví a někdo křičí. Daleko, strašně daleko. Někdo prosí.

Něco se mě snaží zastavit. Něco mnou smýká. Už to nekřičí daleko. Je to blízko blizoučko.

„VZPAMATUJ SE!!!“ DO PRDELE, CO SI MYSLÍŠ, ŽE DĚLÁŠ! STŮJ! ZLÁMU TI HAXNY, JESTLI TOHO NENECHÁŠ!!! ZABIJE TĚ, A JÍ TO NIJAK NEPOMŮŽE! ROZUMÍŠ??!!!“

„Já zabiju,“ mluvím.

„Před pěti lety tě malém dostal. Myslíš si, že je pomalejší nebo slabší? Ani jedno z toho, milej zlatej.“

„Dluh.“

„Do hajzlu, nikomu nic nedlužíš! Ani sobě a jí už vůbec. Myslíš, že by chtěla, aby ses nechal roztrhat, co?“ Pauza. Nadechuje se.„Máme tady práci. DŮLEŽITOU práci!“ Její ruce mám na ramenou. Neudrží mě. Jdu. Mam cíl, povinnost a krvavý dluh. Chci.

„Co se tam děje???“ Další hlas na scéně. Je vyděšený?

Nemyslím.

„Tady náš společný kamarád se rozhodl spáchat asistovanou sebevraždu!“

„Pust mě.“ Musím jít.

„Dobrá, když chceš, tak si jdi. Nemám ti ale na čelo namalovat terč? To ze sebe totiž děláš.“ Naštvaná rezignace. Odstupuje o dva kroky a nasupeně mě pozoruje. Beze slova se kolem ní protahuji a vcházím do vstupní komory. Za okamžik stojím venku a pozoruji přeorané, doutnající okolí. Pomalou chůzí se přesunuji na volné prostranství. Není kam spěchat. On si pro mě přijde. Zbraně nechávám v pouzdrech. Jejich čas teprve přijde.

Je chladno nebo se mi to zdá. Ne, to chladno je ve mně. Po letech se vrátilo. V uchu mi ševelí hlasy. Moc je nevnímám. Asi mě ty dvě drbou. Je mi to fuk. Chci jedno – jeho hlavu.

„Kačeno, nespouštěj oči z monitoru. Jakmile se tam cokoliv hne, tak mi to hlas! Jasný?!“

„To mi jasný je, ale co se tu zase děje, mi moc jasný není. Proč je Eliáš venku?“

„Podrobně později. Dohonila ho jeho minulost ve zkratce. Zkusím se protáhnout do zbytků věžičky, abych měla lepší výhled. Ty mi dělej oči, prosím tě.“

„Rozumím, Taťáno.“

Přichází. Všechny smysly na mě křičí, že se blíží smrt. Není pro toho několik set let starého upíra, parazita a ničitele života lepšího názvu. Přál bych všem autorům novodobé červené knihovny, kteří tyto stvůry nebetyčně romantizují, jedno jediné setkání. Strach by je zcela ochromil, sevřel jim hrdlo a plíce, dusil by je. Svěrače by přestaly plnit svou funkci a nadcházející konec by je zastihl nedůstojně potřísněné. Netrvalo by to dlouho, tedy pokud by si je neodložil do spižírny na pozdější použiti. Jen do té chvíle, než se do měkkého hrdla zaboří dravčí tesáky a rozervou ho na kusy, aby se krvesaj mohl vykoupat v gejzíru, pro nás i pro něj životodárné tekutiny.

„Vy smrtelníci jste tak slabí. Ty vaše city se dají velmi snadno použít proti vám.“ Zjevuje se mi vysoká, hubená postava v černém ve stínu garáže. Elegantní tříčtvrteční kabát, jistě neméně drahá košile mizící pod kalhotami klasického střihu. Snad jen ty boty jsou kompromis funkčnosti a společenské přijatelnosti. Pro to je tak nebezpečný. Může bez problému žít mezi námi, a také to děla. Ideální agent, pokud ovládá své pudy. V levé ruce drzí nedbale pouzdro s mečem. Schiavona stejně jako před lety.

„Možná.“

„Hm nehraješ o čas. Jsi připraven zemřít. Jak povznášející. Mam vám ale učiniti nabídku. Vydejte nám tu, kterou chráníte, a dostanete čas pro život. Na tom přece lpíte – na životě,“ vysmívá se.

„Ne.“

„Jeden na jednoho. Postaru beze zbrani.“ Klepnutím na sponu shazuju kompletně řemení s výbavou. Klouže mi mezi prsty. Na bledém obličeji přede mnou se rozlévá krutý úšklebek. Bez nejmenšího varovaní překonává vzdálenost mezi námi jediným skokem. Je neskutečně rychlý i na mě. Meč, který tasil v letu, mi vráží mezi žebra na levé straně. Doslova se mnou propaluje zkušeně propašovaný pod kompozitovou lamelou. Vystřeluje mi z těla těsně pod lopatkou a zaráží se o zádovou lamelu. Levou rukou mě drží za hlavu a odhaluje krk. Jediný, na co jsem se zmoh, je vrazit mezi nás pravačku a pohnout palcem.

„Nemyslel jsem si, ze to bude tak snadné.“ V ďábelském úšklebku cení tesáky, ze kterých kanou sliny. Nechutný.

„Já taky ne.“ Exploze mě odhazuje nejméně metr. Vypadá to, že mi – jak tak padalo mé vybaveni na zem – uvízla za nehty třicetigramová kumulativní náložka semtexu s elektrickou rozbuškou dělanou na pětivteřinové zpožděni. Nazval bych to pozdravem českého vlastence. Tahle věcička prorazí dvanáct centimetru kvalitní oceli. Tady prorazila do jednoho šmejda díru jako pěst a vzala s sebou i jeho ctěnou páteř, byť se o něm dá říct, že je bezpáteřní. No, teď už opravdu. Od pasu dolů evidentně mrtvo. To moc rychle nezregeneruje. Háže sebou jako žížala v křeči. Ruce drásají zem a z úst se line sílený řev. Dílem plný bolesti, ale z větší části vzteku a zklamaní. Stavím se na nohy pouze lehce otřesen. Rychlým pohybem ze sebe vytahuji schiavonu a zarážím ji ležícímu upírovi přímo do otevřených úst až po jílec. Hned se škube o poznání méně. Cítím, že se mi rána ještě nezacelila, a ztrácím slušně krev. Neváhám a dříve, než po mě stačí seknout paží, ho zaklekám, přidupávám mu levačku a pravačku prudce lámu v lokti přes své koleno. Opakovaní je matka moudrosti, proto mu to samé provádím i s druhou končetinou. Krásně to praská. Jako když se zlomí sucha větev. Taková silná. Je třeba se fofrem podívat po meči, protože ty zlomeniny moc dlouho nevydrží. Hromada vybavení leží kousek od nás. Těsně mimo můj dosah. Musím vstát a dojít pro ni. Aby mel o čem přemýšlet, než se vrátím, drtím mu patou ohryzek. Začal totiž šmejd zvedat hlavu i s mečem. Zuby klapou na jeho jílci a koši. Možná mi chce říct něco moudrého. Beru do ruky svůj jeden a půl ruční meč. Krvácení ustává, ale utíká mi čas. Už brzo se nepřátelé vzpamatují.

„Eliáši, tohle mi, kurva, nedělej !“ T už reagovat začíná, takže mám tak minutu, spíš třicet vteřin.

„Neboj, tohle udělám jenom jemu.“ Sik. Jedna ruka pryč. Sik.

Druhá ruka pryč.

„Ty tvé vtipy mě jednou zabijou.“ Dvacet sedm vteřin. Kotník. Lýtko. Koleno. Stehno. Kyčel. Krát dvě. Dvacet jedna. Přetnout v pase, rozpárat od pupku po krk, podél páteře durch, dekapitovat a deset vteřin pryč, jedenáct zbývá.

Otevřít hrudník, probodnout a rozsekat srdce, vytáhnout schiavonu a popadnout hlavu za culík dlouhých černých vlasů. Šest vteřin.

„ZA TEBOU!“ Varování přichází v poslední chvíli. Periferním viděním zaznamenávám blížící se stěnu ohně. Vrhám se po hlavě stranou, abych unikl. Jediné, co zanechávám ve vzduchu za se bou, je krvákova hlava. Přijde mi krapet bledý, tak by se mohl malinko opálit. Žár mi olízl nohy a jsem mimo dosah. Z kotoulu přecházím do sprintu pro ležící výbavičku a hořící hlavičku. To první beru do levačky a to druhé pěkným bodlem posilám v ob louku ke stěně pevnůstky. Vypadá jako malá kometa – hoří a za nechává za sebou vlečku jisker a kouře.

„T, zapni vnější plamenomety, prosím. Ten šmejd ještě nemá tu správnou barvu.“ V odpověď se zahaluje obrys budovy do plamenů. Má to jednu dost podstatnou nevýhodu. Jsem proti tomu ohni parádně vidět a v kombinaci s tím, že se nemůžu udejchnout – levostranný pneumotorax neukecáš – si říkám o pěknou nakládačku. Kličkuju jako zajíc, míjí mě jeden a pak i druhý blesk namodralé energie. Ježí se mi vlasy statickou elektřinou. Zasahu jí stěnu bunkru, kde explodují a zanechávají v betonu slušně díry. T vypíná plamenomety. Třetí zášleh končí v zemi u mých nohou. Tlaková vlna mnou tluče o vstupní dveře. Jsem sice tvrďák, ale ten kus oceli je tvrdší. Ze zbytku věžičky houkne výstřel. Odpoví mu bolestivý řev. Druhy výstřel ho utne, sotva začal. Sbírám se ze země a myslím, že je ta správná chvíle pro kvapný odjezd, když se T tak pěkně trefila.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít