J. R. Ward o Bestii

Do oblíbené série Bratrstvo černé dýky přibyl v roce 2016 již čtrnáctý díl Bestie. Jeho autorka si o něm popovídala s redaktorkou webu Sheknows.com.

 

Pro ty, kdo ještě nikdy Bratrstvo černé dýky nečetli, popište tuto sérii v maximálně 140 písmenech.
Upíří bojovníci v černých kožených kalhotách propadnou ženám, které je umí srovnat do latě.

 

Vzhledem k tomu, že série má už 14 dílů, kde nacházíte inspiraci pro další a další pokračování? Ocitáte se někdy ve slepé uličce?
Příběhy se mi samy objevují v hlavě – a doufám, že v tom budou pokračovat! Píšu, co mi vyprávějí, a dokud ty příběhy slyším, spisovatelský blok mi nehrozí. Problémy se objevují jenom tehdy, kdy se silou snažím příběh pozměnit nebo nutit lidi do toho, co sami nechtějí. Potřebuju mít nad věcmi kontrolu, takže je docela vtipné, jak jsem se smířila s tím, že v tomhle směru nemám kontrolu vůbec žádnou, a to se navíc jedná o jednu z nejdůležitějších oblastí mého života! Jenže mi to tak vyhovuje, s tím se nedá nic dělat. Nalezený milenec mě v tomhle směru vyškolil víc než dost, a znovu si tu lekce zopakovat nechci.

 

Čtete recenze a berete si slova svých čtenářů k srdci, nebo je přímo začleňujete do příběhu? Pokud ano, vzpomínáte si na nějaký zvláštní okamžik nebo scénu, která je přímo založená na vašich fanoušcích?
Ne, nečtu recenze ani od nikoho nevyžaduji zpětnou vazbu. Jak jsem řekla, potřebuju mít nad vším kontrolu, ale ano, je radost se mnou bydlet, jen se zeptejte mého muže. Jde o to, že příběhům je jedno, co si o nich myslím. Nikoho neposlouchají! Mou prací je jen popsat, co se mi objevuje v hlavě, aby ti, kdo budou mé knihy číst, viděli, co vidím já. Pokud to tak je, pak dělám svou práci správně. Moc ráda zveřejním odkazy na recenze, nebo to za mě udělají mí lidé, ale ty odkazy nikdy neotevírám. Vždy jsem recenze psané čtenáři pro čtenáře považovala za osobní prostor zákazníka. Mají právo o vaší práci říct, co se jim zachce, a spisovatelé by to měli respektovat. Co se mě týče, vím, jaké jsou mé prodeje, takže také vím, že se mé knihy drží na trhu, tedy alespoň prozatím. A než se něco změní, budu se své práci pokračovat.

 

Je v Bestii nějaký okamžik, o nějž se zvláště chcete se svými čtenáři podělit?
Když Rhage ukáže svůj fialový sporťák Bitty! Nic víc neřeknu. Když jsem tu chvíli viděla v hlavě, úplně jsem roztála. Miluju Rhage. Je v něm určité kouzlo. Je, jaký je, a říká, co si myslí. Je za všech okolností upřímný. Každá malá, nervózní a ustrašená dívka by mu hned začala důvěřovat. Dává to nějaký smysl? Doufám, že až si čtenáři tu knihu přečtou, pochopí to.

 

Série Bratrstvo černé dýky má obrovskou základnu oddaných fanoušků. Mnoho z nich si sestavilo přehled celebrit, které by v případném filmu hrály jednotlivé postavy. Vybrala byste tak deset až patnáct slavných osobností, které by se na jednotlivé postavy hodily?
To nemůžu. Vážně ne. Mrzí mě to. Jde o to, že představy v mojí hlavě jsou tak přesné a jasné, že by to pro mě bylo jako žádat, abych vybrala někoho, kdo by hrál mého manžela nebo nejlepší kamarádku. Nikdo by na to neseděl úplně přesně a ty rozdíly by byly tak patrné, že bych je nemohla ignorovat. Přiznám ale, že se mi líbí všichni tady… Jsem šťastně vdaná, ale neměla bych nic proti, kdyby mi kterýkoli z těch mužů umyl auto… vymaloval dům… vyluxoval… jenom tu tak seděl. Do půli těla nahý… Jak že zněla otázka?

 

Žánr romance je velice oblíbený. Vyjmenovala byste deset svých nejoblíbenějších románů? A mohla byste u každého z nich jednou větou vysvětlit, proč je to právě ten?
Dobře, pokud jste si nevšimli, jsem docela psavec. Byla pro mě učiněná muka odpovědět o něco výše do 140 písmen. Nakonec jsem odpověděla naprosto neurčitě, protože jinak bych napsala mnoho odstavců. Takže co kdybych místo jedné věty ke každé z deseti knih napsala deset vět o té pravděpodobně nejdůležitější autorce romancí ze všech, které jsem kdy četla?

Když jsem s žánrem romance začínala, zamilovala jsem se do románů Elizabeth Lowellové, do jejích středověkých i westernových romancí. Je prostě úžasná, a víc než kdo jiný ve mně podnítila touhu začít taky psát. Dokáže psát tak, že to zapůsobí na vaše nitro – viděla jsem v hlavě scény z knih, srdce mi z toho bušilo. Její romány bych mohla číst zas a zas.

Dodnes spávám s jejím románem Pouštní déšť na nočním stolku. Připomíná mi, jak a proč jsem začala psát: kvůli lásce k příběhu a romancím a tomu pocitu, který dostanete, když jste ve dvě ráno k smrti utahaná, ale stejně musíte dál číst, protože je kniha příliš dobrá, než aby se odložila. Ano, časy se změnily, stejně jako hrdinky a hrdinové, ale jádro toho, co dělá čtenářům radost, zůstává stejné: oslovuje vás příběh? Zůstává ve vás? Vidíte se na jeho stránkách, vidíte se na místě postavy, slyšíte jejich hlasy? Milujete tak, jako milují oni?

Mám doma sbírku všech románů Elizabeth Lowellové v jejich prvním vydání nebo ve vydání, které jsem četla jako první. Stránky knih v měkké vazbě jsou už zažloutlé a hřbety popraskané tak, až z nich zmizel lesk i barva. Některé obálky jsou zohýbané a v rozích roztřepené. Zbožňuju je. Patří k tomu nejcennějšímu, co mám. Měla jsem je v krabicích s sebou na vysoké, na právech, v bytech a poté domech. Zažily mě v mých nejtěžších chvílích a přinesly mi mnoho radosti. Někdy si říkám, co by ze mě bylo, kdybych nikdy nezačala psát. Jiný život si vůbec nedovedu představit. Elizabeth Lowellová mě přivedla na správnou cestu.

 

Chtěla byste závěrem něco dodat?
Ráda bych dodala, že jsem moc vděčná všem čtenářům za to, že za své těžce vydělané peníze kupují mé knihy. Nemusejí to dělat. Rozhodli se pro to. S každou knihou se tuto jejich důvěru snažím nezklamat. Vím, že občas bývá těžké příběh skousnout (ehm, Trez a Selena, ehm), a naprosto to respektuji. Je to ale krásná cesta a jsem moc ráda, že jsme se na ni vydali společně.

 

Zdroj: Sheknows.com